Až tě znovu uvidím 34

11. červen 2016 | 07.00 |

   Jediné, co jsem si v tu chvíli byl schopný představit, bylo, jak se kolem malé, bezmocné myši obtáčí had a škrtí ji, zatímco se myš snaží vymanit z jeho sevření a utéct mu tak, jako se jí to vždycky povedlo doposud. Ale hadovo sevření je příliš silné a myš nemůže dýchat. Brzy zemře... Hloupá myš.

   Avšak ona hloupá myš měla příliš silného spojence. Nehezký zvuk vydávají drápy, jež si brousí sokol na svou příští kořist v podobě hloupého hada, který si myslel, že on je lovcem. Ve skutečnosti myš a sokol spolupracovali, aby byl on kořistí. Hloupý had.

   "O Greenwoodovou se postaráme potom, nyní potřebujeme Naomi udržet v chládku. Je zde možnost, že její obchodní partneři jí opět nějak pomohou zmizet a to nesmíme dopustit," říkal nám Fred své rozkazy, zatímco už určoval ostatním, co budou dělat. Gill měl zjistit, proč odešla s ochrankou Wehty Marca a proč se sem vracela. John měl najít kamerové záznamy, kdy překročila hranici. Já s Nicolasem jsme měli za úkol zjistit veškeré spojitosti mezi Naomi a Wehtou Marcem. On mezitím zmizel za dveřmi. Nastalo ticho. Nikdo nezačal ihned plnit svůj úkol.

   Najednou se po místnosti rozezněla nepříjemná hudba a já se otráveně podíval na Nicolase, zda to myslí vážně, nebo si ze mě střílí; poslouchal tu příšernou novou píseň od Haruky. Co na ní všichni tolik vidí? Není nijak atraktivní a její texty zní mizerně. Popravdě řečeno, nikdy jsem neslyšel tuhle písničku do konce, znechutilo mě to nepříjemné skřípání někde uprostřed. Když jsem mu navrhl domluvu, že si to může poslouchat cestou domů, kdy já s ním už nebudu, ukázal mi jenom vztyčenou pěst a dodal, že si mám trhnout. Ještě víc to zesílil a já si mohl jenom zacpat uši. Stejně nerozuměl, co zpívala. A navíc je v práci!

   Rozhodl jsem se to nějak přetrpět.

Bylo to nesnesitelné; jak dlouhá může být taková japonská písnička, která je v podstatě-... Zarazil jsem se. Chvíli na to přišlo skřípání a já si pohotově zakryl uši. Skrz ten skřípot se nedalo přemýšlet, ale... Najednou jsem uslyšel nějaký hlas. Když se podíval na ostatní, jen to spokojeně poslouchali, nikdo z nich nemluvil. A já přesto slyšel nějaký hlas. Poodkryl jsem si uši, ale to už Haruka znovu spustila svou rodnou rychlou mluvou. Co to bylo...? Toho jsem si předtím nevšiml, protože jsem to okamžitě vypínal, sotva se to dostalo do této části. Ale i tak...

   Mizu soshite Kaze, Sayonara...

   "Vidíš? Nebylo to až tak špatné," namítl Nicolas, když mě viděl, že si nezakrývám uši. Co to bylo... to předtím? Zeptal jsem se ho, mírně otupělý smyslů, o čem to zpívala. Hned se začal bavit na můj účet, že před chvíli mi to bylo jedno a nazýval mě ignorantem. Zle jsem se ho nyní zeptal na ta poslední slova. Vodo a větře, sbohem. To nedává smysl...

   "A během toho skřípání?" zeptal jsem se. Všichni tři na mě hleděli, jako na blázna a vyměnili si pohledy, zatímco Nicolas hvízdal a klepal si na čelo. Oba tím pobavil. Zle jsem zavrčel. "Schválně pusť jenom tu část se skřípáním," řekl jsem mu zle, a protože mě ignoroval, přešel jsem k jeho počítači a přibližně vyhledal tu nejhorší část. Smál se, že se ze mě stal skutečně závislý člověk během chvíle, na což jsem mu vší silou dupl na nohu, až se rozesmál; nevím, zda od hlouposti nebo od bolesti.

   S vypětím sil jsem si vyčistil mysl a pustil video. Chvíli zpívala a potom přišlo to skřípání. Bylo to k nevydržení a já si nemohl pomoct, ale zakryl jsem si pohotově uši. A potom jsem si toho všiml. Ve velmi špatném světle ve klipu, které příliš rychle blikalo, jsem si občas všiml tváře japonské zpěvačky, zatímco hýbala ústy a něco říkala. Odkryl jsem si uši a něco slabého jsem slyšel. Řekl jsem Johnovi, aby to odřízl a pustil mi to znovu. Během chvíle našel její videoklip a do minuty měl jenom onu část nahrávky, která mě zaujala nejvíce; nejen tím skřípáním. Pustil jenom zvuk, a přitom se pokoušel (k mému překvapení) odstranit ono skřípání kolem. Když byl hotov (opět mu to netrvalo ani minutu), pustil nám hudbu skoro bez skřípání, které jenom ztlumil, protože (jak posléze sám vysvětlil) by tím mohl narušit už tak tichá slova.

   Gnirp sniam hitwytic siht ret awstel, 16 tateem dnati awstel.

   Co to do háje znamená? John poznamenal, že tohle japonština rozhodně není. Gill si nahrál ta slova a někomu hned volal, tázaje se, zda mu to může onen někdo přeložit. Ozval se ženský hlas, který mu jasně dával najevo, že nemá čas, ale Gill kupodivu změnil tón svého hlasu a dokonce mile prosil o její pomoc, že prý je nejlepší v tomhle oboru. Jsi v práci, Gille, tak tady někoho nebal přes telefon. Za mou poznámkou jenom mávl rukou a po chvíli se zaradoval a poděkoval.

   Najednou hovor ukončil a hrdě vypnul hruď, tázajíc se nás, co si myslíme, že udělal. Rychle se z něj zase stával egoista! Ale když nám řekl, že tu zprávu poslal jedné své známé, ať to dešifruje za něj, a posléze jí nařídil, aby nám sjednala schůzku přímo s Harukou, mohli jsme jenom tiše zírat.

   Opravdu je toho všeho schopný během, ani ne minuty?

   A během pár vteřin se mu rozezvonil telefon, dal ho na hlasitý odposlech a my jsme slyšeli ženský hlas, který nám oznámil, že Haruka souhlasí se setkáním s námi. Gill se jen nehezky ušklíbl. Maniak. Hlavou mi po chvíli problesklo; A proč by to dělala? Proč se s námi chce setkat? Je zde snad nějaký tajný obdivovatel? Můj pohled padl na Nicolase. Ne, ten určitě ne!

   Po dobu cesty v Gillově autě (zatímco řídil Nicolas a já byl nucen sedět vzadu sám – buď to byl vztek, nebo pomsta za ono předešlé rozbité auto) jsem byl nelidsky nucen poslouchat ten upištěný hlásek Haruky dokola a dokola a věřte mi, že šílenství bylo jenom slabé slovo v porovnání s tím, co jsem zažíval. Nicolasovi ani Gillovi to však nijak nevadilo.

   Jen mě napadlo, zda tak Fredovi nepokazíme ty jeho dokonalé plány?

   Sotva jsem si to pomyslel, rozzvonil se mi telefon, když jsem hovor zvedl, Fred mi zadával další úkoly a já si nebyl jistý, zda mám být tak nepříjemně upřímný a říct mu, o co se tady s Gillem a Nicolasem pokouším. Bůhvíjak dopadne John, až se Fred vrátí; najde ho samotného, jak pracuje, a obávám se, že mu vypne elektřinu, což bude dostačující trest pro něj za to, že se nás nepokoušel zastavit.

   Myslím si, že by nás stejně nezastavil.

   Položil jsem mu hovor, když jsem si všiml narůstajícího davu lidí, který však už nenesl cedule, které by pohoršovaly Kobru, zdravotnictví nebo policii, ale jméno té upištěné zpěvačky. Dojeli jsme před honosný hotel a mě napadlo, kolik může dostávat zpěvačka, která neumí zpívat, plat jen za jeden koncert? Proč tady zůstávala? Má tady snad turné? Nebo kvůli nemocným? Ne, pochopitelně kvůli zisku, který z toho všeho bude mít.

   Protlačili jsme se doslova dovnitř, a když nás nechtěli pustit, Gill s klidnou tváří ukázal odznak a pozvedl jedno obočí. To byl zřejmě signál pro ochranku, aby otevřela dveře a tlačila běsnící dav lidí dál, zatímco jsme my pokojně vešli dovnitř a rozhlíželi se. Jak nám Gill vysvětlil cestou k recepci, velmi stručně, řekl, že jenom dva z nás k ní mají povolení vstoupit. Copak je něco jako britská královna nebo co? Hned mi oznámil, že já jsem ten druhý. Po chvíli mi došlo, co tím zamýšlel; zatímco budeme vyslýchat Haruku, proč se zničehonic rozhodla pro neplánované turné tady pochopitelně s jistou nevyřčenou záminkou, Nicolas se bude rozhlížet kolem. Nebo v tom bylo ještě něco, co mi nedocházelo? Nicolas se od nás odpojil, když jsme my došli ke schodům. Říkal sice, že výtahem bychom tam byli rychleji, ale podle toho davu fanoušků, mohli by tam něco připravit. I Haruka prý chodila jenom po schodech. Aha, kdyby ji chtěl někdo unést, snadno by ji uspal třeba plynem, který by vpustil dovnitř. Nachytali jste se, takové hlouposti se zkouší jenom ve filmech, v realitě se jde rovnou na únos.

   Na druhou stranu i na schodišti se skrývá plno nebezpečí; ať už v podobě velkého, nezkrotného davu šílených fanoušků, tak i příšerných novinářů a televize. Ale kdybych měl přemýšlet jenom o nebezpečí, které na ni, coby popovou slavnou zpěvačku z Asie, číhají v této či v jiné zemi, nikam bych se ve vyprávění nepohnul.

   Došli jsme pěšky až do osmého patra. Já s tím neměl problém, ale Gill už ke konci sípal a dožadoval se přestávky. Zdvořile jsem zaklepal na dveře, před kterými stáli dva svalnatí muži v černém a se slunečními brýlemi, vystřiženi jako z filmu o špiónech. Nevím, zda se dívali před sebe nebo na nás. Dveře se najednou otevřely.

   Vykoukla malá, mladá slečna se zmateným kukučem, hned na to se vesele usmála a rozevřela dveře úplně. Kdyby si jen pomyslela, jak by tím mohla propustit případného vraha dovnitř...

   "Vítejte!" pozdravila nás vesele, poskočila a Gill trochu ustoupil, když přiskočila k němu, potřásla si s ním rukou. "Vy jste jistě Gill Standwood?" zeptala se ho celá natěšená, jako malé dítě, a otočila se na mě a trochu zaváhala. Hned se jí však úsměv zase vrátil. "A vy jste jeho doprovod, že ano?"

   Gill se ujal iniciativy, protože já neměl (dle jeho výrazu ve tváři) vhodné postavení, a představil mě. Nastavila ruku a usmívala se. Měl jsem podezření, že si něčeho šlehla, než otevřela dveře, ale raději jsem mlčel a potřásl si s ní rukou, div jsem o ni ve zběsilém boji s tou její nepřišel.

   Pozvala nás dovnitř a hned odběhla do kuchyně. Během chvíle se vrátila a říkala nám, že se můžeme posadit, kde uznáme za vhodné. Upřímně řečeno, byt byl opravdu velký; skoro jako nějaký menší domek. O dost větší než ten můj, pomyslel jsem si hned, jak jsem tam vstoupil, trochu zklamaně, ale na druhou stranu; dokazuje tím rozdíl mezi námi.

   Doslova skočila na bílou sedačku, zatímco já a Gill jsme se usadili do křesla. Všiml jsem si Gillova zkoumavého pohledu kolem po celou naši krátkou cestu, a také jsem se nenápadně rozhlédl. Minimálně dva muži z ochranky byli na balkóně, jeden v koupelně, jeden v pokoji a další dva se jistě schovávali někde po bytě. Nejsem si jistý, zda tohle můžu vůbec nazvat bytem.

   "Takže?" zeptala se vesele a posadila se do tureckého sedu. Teprve nyní jsem měl trochu času prohlédnout si ji. Malá, přibližně metr padesát devět, více ne, bledá, vyhublá (jako většina Japonek), na krku malé mateřské znamínko neurčitého tvaru, ale předpokládám srdíčko. Oči černé, kulaté, zaujaté vším, co je kolem ní (nebo to je možná extází, kterou si šlehla předtím). Oblečení neformální; obnošené, černé triko a tmavé kraťasy. Podívala se na mě a mile se usmála. "Líbím se vám snad?"

   Gill si odkašlal na znamení, aby poslal ochranku, která už číhala jistě s nabitou zbraní ve snaze mě sejmout, protože jsem zíral, pryč. "Jste opravdu hezká, slečno Haruko, ale kvůli tomu tady nejsme," vyřešil jsem to hravě a rychle. Zasmála se jako dospívající dívka před svým idolem a kousla se do prstu.

   "Zahrajeme si nejdříve hru," řekla a položila si hlavu od rukou, lokty se opírala o kolena. "Schválně, zda uhodnete, na co nyní myslím!"

   "Cože?" zeptal se Gill nechápavě, ale já ho zarazil. Její oči se změnily; nebyla tak moc zaujatá, jako předtím. Byla to hra o její pozornost – zkouška. Zadívala se na mě a potom zase na Gilla. Gill brblal, že tady nemůžeme ztrácet čas, ale čím dřív ukončíme tuhle hru, tím lépe pro nás. Očima bloudila ze mě a zpátky na Gilla, ale potom jsem si všiml, jak se očima jenom na krátkou chvíli podívala na časopis na stole. Podíval jsem se na něj a přečetl nápis. Bulvár. Psalo se tam o ní. Nemám tak dobrý zrak, abych přečetl nápis, ale většinou první a poslední slova jsou klíčová. Haruka... ruší. Ruší?

   "Jste nervózní, protože máte zrušit svůj příští koncert, přestože tady zůstáváte?" zeptal jsem se a ona překvapeně vykulila oči.

   "Hontoni...!" řekla a nepřestávala na mě zírat. Pozvedl jsem obočí. "Omlouvám se; máte pravdu!" Zasmála se. "Mrzí mě, že nemohu jít dneska večer zpívat mým fanouškům!" Našpulila pusu a trochu se zamračila. I přes podivnou atmosféru kolem ní vypadala roztomile.

   "No, měli bychom tento Váš rituál, o kterém se zmiňoval Váš agent za sebou," řekl Gill a dal na stůl papír s nějakými slovy. Haruka naklonila hlavu na stranu a vzala si ho k sobě. Zamrkala a podívala se na něj. "Toto je část vaší písně, že ano? Není to japonsky ani korejsky ani čínsky. Jaký je to jazyk? A co to znamená?"

   "Moje poslední písnička!" ožila najednou a usmála se. "Líbí se Vám?"

   "Tak jako všem ostatním, ale co ta slova znamenají?" pokračoval Gill ve svém.

   Haruka se už tolik neusmívala; Gille, vážně neumíš jednat s lidmi! Trochu našpulila pusu a snad trucovala. Gill nakonec musel říct, že její písničky zná nazpaměť; asi tak přišel o část svého ega, ale zasloužil si to. Haruka hned ožila a usmívala se, jako předtím.

   "Tentokrát jsem text nepsala já, ale velmi známá osobnost tohoto století!" řekla vesele a málem tleskala. Gilla napadla ihned ta samá otázka, co mě. Známá osobnost? Kdo? Haruka se usmála a zavřela přitom černá očka. "Jsem překvapená a trochu i zklamaná, že to nevíte! Ale nakonec s to psalo jenom u nás, v Japonsku. Tady o tom nikdo neví... Přece Wehta Marco!"

   To jméno nyní dokonale posloužilo jako nůž, když mi přejelo po zádech. Musel jsem se zhluboka nadechnout, abych nezačal šílet. Poslední dobou o tom muži slyším až příliš a na jeho jméno jsem doslova alergický! Gill se ujal tázání přímo bravurně a ptal se jí, o čem je ta část, kterou jí předložil. Zamyslela se a pokrčila rameny.

   "Hezky to zní!" odůvodnila důvod, proč tuhle píseň vůbec přijala, a já se mohl jenom praštit do hlavy. Aha, tak to mi bylo jasné; nijak nám nepomůže. Gill odůvodnil mou reakci tak, že by mě zajímalo, proč tuhle píseň věnovala nemocným lidem, které postihly otravy. "Pan Wehta Marco mi říkal, abych ji vydala a... když si uvědomíte, o čem ta písnička je, tak..." Zarazila se a znovu se usmála. "O vodě a větru. Je to romantické, nemyslíte? Jsem hodně smutná z toho, co se tady děje. Pravý důvod, proč tady pořád jsem, je..." Odmlčela se, zakoukala se očima ze strany na stranu a usmála se ještě víc, byl to však nucený smích. "Že mám strach se vrátit domů... kvůli těm otravám, které se zde dějí."

   Najednou jí někdo zavolal. Omluvila se a oba jsme vstali, když odešla, ze slušnosti. Zmizela na balkóně a my jsme se setkali s párem nehezkých, malých očí plešatého strážce. Chvíli chodila z místa na místo, občas vypadala zmatená, někdy zklamaná, jindy dupala nohou do země, potom se usmívala a přikyvovala. A po krátké chvíli se zase vrátila a omlouvala se. Klaněla se nám, jak je zvykem v její zemi, a usadila se znovu na své místo.

   "To byl můj otec, má o mně strach. Už se až k nám doneslo to o těch otravách," řekla nám živě. "Na cože jste se to ptali?"

   "Ohledně toho textu... Proč by Vám ho zrovna Wehta Marco posílal?" zeptal jsem se já. Pomalu pokrčila rameny.

   "Je to okouzlující člověk. Sice jsem se s ním nikdy nesetkala osobně, ale... člověk, který napíše něco tak krásného, nemůže být zlý, ne?" zeptala se tiše.

   Gill se jí zeptal, proč zrovna ta slova byla v nahrávce upravena. Pousmál se. Tajemství reklamy. Reklamy? Pozorně jsem nyní sledoval, jak se hrdě narovnala, ale nejistě si přitom tiskla zápěstí. Buď váhá, nebo lže. Co z toho? Vysvětlila, že toto turné chtěla věnovat lidem, kteří byli postiženi otravami a kteří na ně už zemřeli. Svěřila se nám, že jí to mrzí, že kdyby mohla nějak pomoci, tak že by tak učinila.

   Najednou jakoby si na něco vzpomněla, rozběhla se pryč a přinesla nám několik papírů, kterými ještě cestou k nám listovala, div nezakopla na schodech. Vesele se tomu jenom zasmála a předala mi s úsměvem její noty. Tvrdila, že toto by zpívala, kdyby její koncert na poslední chvíli její agent nezrušil.

   "Takže celý večer budete tady?" zajímal se Gill a Haruka s úsměvem přikývla a posadila se zase k nám. Někdo zaklepal na dveře. Muž v černém otevřel, poděkoval a oznámil nám, že bychom měli už brzy odejít. Haruka se na něj zamračila, že máme ještě času dost.

   "Brzy Vám přinesou jídlo, slečno Haruko, a obávám se, že ty krevety nezůstanou upravené tak, jak jste si je přála, dlouhou dobu. A rýže vám ztvrdne, takže budete chtít novou a..." a chtěl pokračovat, ale Haruka se na něj otráveně podívala a řekla mu, aby už zmlkl. Ano, doslova mu řekla: Mlč už. Jen se pouklonil a zase se vrátil na své místo.

   Haruka si zklamaně povzdychla. "Mrzí mě, že si nemůžeme popovídat víc," řekla nám upřímně a kousla se do rtu. "Ale jistě přijdete na můj koncert, že ano? Teda..." Převrátila oči a pokývala hlavou. "Až ze mě nebude vězeň." Zasmála se a Gill se jen chabě pousmál. Moc nám teda nepomohla.

   Rozloučila se s námi a předala nám několik lístků zadarmo se slovy, že už se nemůže dočkat, až nás znovu uvidí. Zamávala nám a potom za sebou zavřela dveře.

   Když jsme sešli dolů, viděli jsme Nicolase, jak kouří. Sotva si nás všiml, típl cigaretu, jak jinak než do stěny, a připojil se k nám s otázkou, zda jsme něco zjistili. Jenom to, že to vytí je její skutečný hlas.

   Než jsme vůbec došli k autu, už nám volal John a Gill dal mobil na hlasitý odposlech s otázkou, co se děje.

   "Jamesi, pamatuješ si na onen povyk kolem rozbitého světla na té oslavě?" zajímal se John a zněl poněkud veseleji, než obvykle. Poslední dobou zněl spíše unaveně, ale bohužel; otrava jídlem se začínala pomalu projevovat.

   "A co s ním bylo špatně?" zeptal se nechápavě.

   "Jedete kolem nějakého billboardu?" zajímal se John. "Pokud ano, představ si ho v noci. Soustřeď svou mysl pouze na to světlo. Schválně, z čeho si myslíš, že byla... No, dejme tomu sloučenina toho, co se prohánělo skrz jakési sklo nebo plast, to je jedno, to určím posléze. Tipni si, jaké dva prvky tam byly pohromadě, aby to tak hezky svítilo předtím, než to prasklo?"

   Zamyslel jsem se. "Nevím, selen?" napadlo mě.

   "Půlka otázky správně, což by bylo za tři, ale dám ti nápovědu. He a Se. Helium a Selen. Co ti to připomíná?" zeptal se mě John trpělivě. Chvíli jsem přemýšlel a potom mi docvaklo, kam tím mířil.

   "V záři Hellenova slunce..." řekl jsem zaraženě. Bingo. "takže jde o nějaké chemické sloučeniny v celém tom znění?"

   "Vypadá to tak," řekl John a potom zavěsil. Ostatní jenom tiše seděli, než ticho přerušil Nicolas, že mu psal Fred, abych si vzal volno, na což jsem zamrkal. Nedal nám předtím plno úkolů, než odešel? Neodpověděli, zatímco jsme se blížili k mému bytu.

   "Nemysli si, že je to z dobroty srdce, máš jenom půlku dne," zkazil mi radost, na což jsem mu přál, aby dostal smyk a něco si zlomil. Zákeřně se usmál a zmizel spolu s Gillem za rohem. Zakroutil jsem nad nimi hlavou a zmizel v budově. Než jsem otevřel dveře, vybavila se mi ona scéna a ruka se mi trochu zaklepala. Sevřel jsem ji v pěst, chvíli počkal a dýchal, než jsem dveře konečně otevřel. Toho strachu se zřejmě jen tak nezbavím.

   Nemohl jsem se nad ničím uvolnit a myslel jsem na to všechno, co se poslední měsíce dělo. Otravy, které rázem utichly. O co pachateli šlo? Proč s tím vůbec začínal, když najednou skončil? Došel snad jed? Začal být opatrnější? Nebo nám něco unikalo?

   Pustil jsem si televizi, kde zrovna zabírali záběr na hotel od Haruky, která s nimi dělala živě rozhovor, proč zničehonic zrušila svůj plánovaný koncert. Nakonec nebyla až tak špatná, ale zpívat prostě dle mého názoru neuměla.

   Když se blížilo k desáté večer a já pořád sledoval zprávy, rozezvonil se mi telefon. Volal mi Fred.

   "Doufám, že jsi uposlechl rozkaz ohledně dovolené?" zajímal se ihned a já převrátil oči. Proč vůbec volal?

   "Když ses mě chtěl zbavit, proč mi najednou voláš?" zajímal jsem se nyní já.

   "Abych se ujistil, že jsi doma," slyšel jsem jeho úšklebek a chtěl mu jednu vrazit. "Teď upřímně, co bys dělal, kdyby ti sousedi najednou všichni odpadli?"

   "Co?"

   "Volal nám jeden muž, že se mu nezdá klid od jeho sousedů, spořádané rodiny, která před pár minutami ještě vyváděla. A co si myslíš, že jsme našli, když jsme vešli dovnitř?"

   "Co?" zeptal jsem se znovu.

   "Čtyři mrtvé lidi, dvě děti, deset a sedm let, a dva dospělí, muž a žena, oba okolo třiceti let. Co si myslíš, že jedli jako poslední věc?" zajímal se Fred a jistě nad nimi stál. Zvedl se mi žaludek.

   "Jablka?" zkusil jsem.

   "Ano, z dcery se jim stala Sněhurka, ze syna princ, který se však také otrávil, a oni dva otrávili pravděpodobně sýrovou pizzou. Jistě víš, od koho pravděpodobně byla, co? Lidé se nepoučí."

   To nedává smysl; otravy přece trvaly několik dní nebo měsíců, než vůbec začaly působit. Nemohli přece zemřít jen tak... John podle ticha věděl, že nad tím přemýšlím a řekl mi, abych zkusil sepsat věci, které mě napadnou a zítra mu je předám. No, když nevidím mrtvé, tak asi stěží něco zjistím, ale než jsem se ho stačil zeptat na adresu, zavěsil.

   Nedalo mi to pokoj. Ale protože jsem mnoho dní přemáhal spánek, zmocnila se mě jeho moc a já nakonec tvrdě usnul na sedačce, zatímco televize ještě hrála.

   Delší chvíli jsem jenom bloudil po tmě a marně jsem se snažil najít nějaké světlo nebo dveře, kterými bych se odsud dostal.

   Když jsem zavřel oči a znovu je otevřel, spatřil jsem deset postav okolo jakéhosi kruhu, jak hrdě stojí a drží jednu ruku před sebou. Stejně jako tehdy. Avšak nyní jsem už poznával tváře. Mezi těmi, kteří tam stáli, byla Greenwoodová, Naomi, Haruka a plno dalších lidí, které jsem však neznal.

   Když jsem zamrkal, zase mi všichni zmizeli z dohledu a já byl opět v temnotě úplně sám.

   Otevřel jsem oči. Když jsem se pořádně rozkoukal, poznal jsem, kde to jsem. Byl jsem doma a máma mě přišla vzbudit. Moment... Máma? Mile se na mě usmála, pohladila mě po hlavě a zeptala se mě, jak jsem se vyspal. Byla to skutečně ona? Společně jsme došli do kuchyně, kde už u stolu seděli a čekali mí bratři s úsměvy a otec stál u okna a popíjel kávu. Znejistil jsem, když jsem je spatřil pohromadě, ale máma mě pošťouchla kupředu a mile se na mě usmála. Věděl jsem, proč mám strach se k nim přiblížit.

   Usadil jsem se na své místo a tiše čekal. Otec se na mě otočil a já ho viděl, jak se usmívá. Ptal se mě, kdy končím ve škole, že po práci se pro mě staví. Po práci? Je to jen vyžírka a nezaměstnaná osoba po celý svůj život. Co to je proboha za sen? Už abych probudil...

   Otec kolem mě prošel bez povšimnutí a najednou mi přinesl nějaký balíček. Váhavě jsem ho vzal a podíval se mu do očí. Zářily radostí. Tohle není můj otec ani omylem. Tedy rozhodně ne osoba, kterou jsem tak měl nazývat. Někdo zaklepal. Otec Henry šel otevřít a po chvíli dovnitř vstoupil můj hlavní tyran ze školy. Bál jsem se. Jakým překvapením pro mě bylo, když se mě zeptal, zda si s ním půjdu zakopat s jeho novým míčem.

   Neměl jsem důvod nesouhlasit. Odběhl jsem od nenačaté snídaně s ním ven. Ani nevím, kdy jsem se stihl obléct. Chvíli jsme si kopali, hráli na fotbal a já nad ním vyhrával a on si vůbec nestěžoval. To by byla příliš překrásná realita, kdyby se toto někdy stalo...

   Najednou k nám přišel jakýsi tmavovlasý kluk a mračil se. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že to byl Matthew. Pozdravil jsem ho a přizval ho do hry. On však stál a jenom na nás zíral.

   "Probuď se, Jamesi," řekl pouze a já se na něj zmateně podíval. Jeho oči... nebyly jeho. Tak temné a chladně zelené neměl. Nikdy jsem takovýhle pohled u něj neviděl. Kdo to byl? Tohle Matthew nebyl!

   Prudce jsem sebou trhl a spadl na zem. Až posléze jsem si uvědomil, že mi zvoní mobil a ten byl zřejmě důvod, proč jsem s sebou trhl a nakonec skončil na zemi. Poslepu jsem hmatal po stole a hledal mobil. Nakonec mi spadl vedle obličeje a já si povzdychl. Neměl jsem náladu cokoliv dělat.

   Sotva jsem viděl hodiny (Byly tři hodiny ráno proboha! Dejte mi pokoj!), zanadával jsem na Gilla, který se mi pokoušel dovolat, který mi pokazil tak krásný leč utopický sen.

   "James u telefonu," řekl jsem ospale a protíral si přitom oko. Jako by to nemohlo počkat pár dalších hodin.

   "Jdi se ihned převléct a vyjdi ven z bytu, rozumíš? Vyzvedneme tě," řekl mi rozkaz a já zmateně zamrkal. Něco mi unikalo.

   "Co?" zeptal jsem se ospale a posadil se. Dlouze jsem zívl. Rozhodně bych si měl dát studenou sprchu na probuzení. Ostatně nic jiného by mě nemohlo nakopnout tak dobře jako chladná tekutina na mé horké kůži.

   "Našli Haruku Onoko mrtvou, před pár minutami nám to oznámili," řekl Gill a potom zavěsil. Tiše jsem zíral před sebe. Haruka Onoko. Kdo to je? Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že Haruka Onoko je ve skutečnosti ta zpívat neumějící zpěvačka Haruka z Japonska. Mrtvá? A do háje. Protože když zemře zpěvačka, týden je potom smutek a bude plno papírování a otázek ze stran veřejnosti. A já tehdy ještě nevěděl, že nás něco pomalu pohlcovalo jako had malou myš.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře