Srdce - Kapitola sedmá

13. červen 2016 | 07.00 |
› 

KAPITOLA SEDMÁ: Vrátím se...

      Když jsem se lehce naklonila, ale pevně se držela, abych zase nespadla, tentokrát do větší kupy sněhu, spatřila jsem, jak na koních jedou mládenci z vesnice, opilí, ale veselí, křičící okolo sebe, že jsou naživu. Dívala jsem se za nimi. Jako bych mezi nimi spatřila i Jianka, ale pohlédla jsem dolů, abych se ujistila, že je to jen má představa. Nebyla. Představa, že tady byl před chvílí, byla pravdivá, a Jiank byl skutečně mezi nimi. A to mě zaráželo nejvíce. Potřela jsem si oči, zda jsem viděl správně. A pokud mezi nimi Jiank byl... nekřičel stejně, jako oni.

      Strýc si hlasitě povzdychl, že mu tu motorku rozebere, když po něm zase hodí lopatu bez varování a připojí se k opilým výrostkům z vesnice, kteří nikdy nevědí, co udělají a jak nebo kde skončí. Musela jsem se pousmát představy, kdy s tímhle nočním ježděním Jiank začal. Jestli někdy v pubertě, jako ostatní kluci na motorkách, tak tohle provozuje už dlouhou dobu.

       "Smím dovnitř?" ozval se najednou milý hlas a já se otočila ke dveřím. Pomalu jsem je šla odemknout a podívala se skulinkou, kdo to je. Byl to Anzoh. Ihned jsem je zavřela, přestože se snažil dostat se dovnitř. Zase se mi začal omlouvat. Řekla jsem mu, že není proč se omlouvat. Ano, nebylo se, za co se omlouvat. Nic nakonec neudělal. Začal říkat něco o psychickém traumatu a další řeči. Povzdychla jsem si a otevřela dveře. Bz varování jsem ho objala, což ho zarazilo. Pustila jsem ho po chvíli.

       "Taky budeš mít psychické trauma na spoustu let." řekla jsem s menším úsměvem a zase zmizela ve svém pokoji, zatímco se za mnou Anzoh zmateně díval. Chvíli jsem stála opřená o dveře. Usmála jsem se znovu pro sebe a vyběhla jsem těch pár schodů, které vypadaly, že se brzy rozpadnou, a rozvalila se na posteli.

Nevím přesně, kdy jsem usnula, ale bylo mi jasné, že i zbytek domů ulehá. Ale z neznámého důvodu jsem nemohla usnout úplně.

      Jako bych měla šestý smysl. Bylo krátce po půlnoci, na mobilu mi blikalo upozornění, které jsem si tam nechala už od počátku, že jsou dnes Vánoce. Svátek, který jsem po smrti mámy začala i nenávidět. Už jsem jí nemohla nikdy obejmout a smát se s ní, když jsem zkoušela věci, které mi koupila. Táta se sice snažil, ale bylo mi jasné, že oblečení vybírala jedna z jeho kolegyň. To mě však netrápilo. Protřela jsem si oči a rozhlédla jsem se okolo sebe. Otřásla jsem se zimou a zavřela rychle okno. Hustě sněžilo a vítr nafoukal spoustu sněhu do mého pokoje, který jsem rychle rozetřela, aby se rozpustil. Třela jsem si ruce o sebe, když jsem pomalu vyšla ven a snažila se, aby pode mnou podlaha nevrzala. Rozhlédla jsem se okolo a rychle na bosé nohy seběhla dolů, přestože mě prsty chladily po každém doteku země.

      Zastavila jsem se u posledních schodů a sledovala tetu, jak stojí za polootevřenými dveřmi, jen ve svetru, klepající se zimou a rozhlížejíc se okolo sebe, zatímco u její hlavy visí lucerna se svíčkou. Pomalu jsem přešla blíž a sledovala ji. Nemyslela jsem si, že to někdy uvidím znova, ale teta plakala. Přestože se to snažila mrkáním sama před sebou schovat, plakala. Poslední dny mi konečně ukazovala, že i ona je žena. Pomalu jsem vylezla ven, přestože mě ihned ovál chladný vítr.

      Otočila se na mě a hned mi řekla, abych šla spát, že je pozdě. Bránila jsem se námitkou, že ona by měla jít spát taky. Podívala se směrem k cestě a vydechla bílý dech z úst. Objala jsem ji jednou rukou, na což si ona přivinula mě k sobě a tiše plakala. Netušila jsem, jak ji uklidnit. Bylo mi jasné, že čeká, až se Jiank vrátí. Nikdy předtím jsem si nevšimla, že by se Jiank do tohohle zapojoval. Možná, že projížděli pozdě v noci, kdy jsem už tvrdě spala. Zabalila jsem tetu do teplého kabátu a přes sebe přehodila bundu a obě jsme čekaly, až se Jiank vrátí. Posadily jsme se na lavičku, zatímco jsem se opírala o tetu a posléze usnula. Bylo mi jasné, že jí tak přidávám starosti, ale nechtěla jsem, aby byla sama. Když jsem se probudila, přišel strýc, abychom šly domů. Teta nereagovala na jeho slova a dívala se před sebe, jako by byl vzduch. Přestože jí pohladil po rameni, nereagovala na to. Tiše jsem ji poprosila, aby šla spát. Ferguda však očima vzhlédla k malé svíčce uvnitř lucerny, jejíž plamínek zaplápolal, div nezmizel, ale pak se zase objevil a jasně hořel. Jasně nesouhlasila. Chtěla zůstat venku, dokud se Jiank nevrátí. Strýc se alespoň pokoušel dostat mě dovnitř. Chytila jsem tetu za ruku a také jsem odmítla.

      Byly Vánoce. 24. prosince. Nikdy jsem netušila, že by mohly být ještě horší, než které jsem předtím zažila bez mámy. Tehdy jsem plakala. Ale nyní jsem se cítila ještě hůř, než předtím, kdy jsem přišla o mámu. Pevně jsem držela tetinu chladnou ruku a spolu s ní čekala. Táta občas odešel, ale nikdy to nebylo na tak dlouhou chvíli, jako to udělal Jiank. Teta začala tiše něco zpívat, zatímco mě hladila po hlavě. Oči se jí leskly, když sledovala skoro mizející plamínek svíčky. Slyšela jsem, jak popotahuje, ale nebyla jsem odvážná se jí podívat do slzavých očí. Našla bych v nich i vlastní slabost. Teta se dívala okolo a čekala, až zaslechne onen známý signál, že se Jiank zase vrací. Přemýšlela jsem, zda takhle na něj čeká vždycky.

      Bylo mi divně. Neumím popsat ten pocit, který na mě možná přenesla teta, možná jsem si ho sama vytvořila, ale neznám slovo pro to, co jsem v tu chvíli cítila, když jsem s ní seděla venku a čekala. Pohlédla jsem na plamínek, který teta bedlivě kontrolovala každou chvíli.

      Když jsem na chvíli zavřela oči, hned na to jsem slyšela zvuk motorek a spolu s tetou jsme se zvedly a běžely jsme k bráně, abychom sledovaly, jak výrostci, sotva schopna jízdy, křičí a projíždějí okolo nás bez povšimnutí, protože jsme se s tetou skrývaly za kamennou zdí. Spatřila jsem i několik dospělých a starých mužů, kteří mě děsili v temnotě noci, spolu s jejich stroji.

      Nakonec se jeden oddělil a vjížděl pomalu dovnitř bránou. Teta se za ním ihned rozběhla. Když sundal helmu, Jiank se stihl jenom ohlédnout a Ferguda ho hned na to objala se slzami v očích. Objal ji zpátky beze slova. Pomalu jsem kráčela k nim. Nechápala jsem to. Jiank jí snad řekl, že jede s nimi a někdy v tuhle chvíli se budou vracet, nebo co? Proč po něm nekřičí, kde byl nebo jak si to mohl dovolit? Bylo to něco, co jsem nechápala. Byla ráda, že je zpátky, místo toho, aby byla naštvaná, že se jen tak sebral a odjel.

      Doprovodil tetu do ložnice, kde ji uložil, jako malé dítě, a pak chytil za ruku mě, aby mě uložil. Nic mi neřekl. Ani já jsem nic neřekla. Otevřel dveře a pomalu kráčel po mém pokoji k posteli. Odkryl mi peřinu a čekal, až si lehnu. Omluvil se mi, že nám přidělal starosti, pohladil mě po hlavě a zase odešel. Zastavila jsem ho. Otočil se na mě. Nevím, proč jsem se ho tehdy nezeptala, kam skutečně jel, nebo co byli zač ti kluci. Ale zamluvila jsem to tím, že jsem mu popřála dobrou noc.

      S úsměvem mi odvětil to samé a zmizel za dveřmi. Lehla jsem si na postel a dívala jsem se do stropu. Vánoce. Ani mi to tak nepřipadalo. A zatímco za oknem poletoval nespočet vloček a tančilo bez rytmu, protože vítr je nechal poletovat, jak chtějí, tiše jsem si zpívala různé koledy, jako to dělávala máma donekonečna nad mou kolébkou, abych konečně usnula. Nevím, kdy jsem začala plakat, ale popotahovala jsem, když jsem zpívala další z koled. Zakryla jsem si tvář polštářem. Uvědomila jsem si, že mohu jednoho dne přijít o všechno, že mohu zůstat naprosto sama. Ale té myšlenky jsem se hned zbavila. Začala jsem smýšlet o tom, co mi ještě zbývá. Odkryla jsem si tvář a dívala se do stropu. Tiše jsem říkala několik jmen, které mi pořád zůstaly.

      Všechna jména; strýc, teta, bratranci. Uvědomila jsem si, že pro mě vždycky byli jako druhá rodina. Přestože se ke mně první dny nechovali moc hezky, ale nemohla bych je jen tak vyměnit za lízátka, i kdyby byla sebekyselejší anebo sebesladší.

      Nemohla jsem usnout. Civěla jsem do stropu a přemýšlela jsem nad tím, zda bych mohla někdy prožít to, co prožívám, kdyby máma a táta byli ještě tady. Zda bych je přemluvila, abychom tady jeli? Uvědomila jsem si, že jsem musela být úplně mimo realitu, že jsem si nevšimla rozdílností u mých bratranců. Každý z nich je jiný, má jiný sen a jinou povahu. Musela jsem se zakrýt peřinou, nikoliv kvůli tomu, že jsem se klepala zimou, ale protože okolo mě poletovali poslední dva komáři, kteří ještě nezemřeli na podchlazení, jako zbylí komáři, kteří se mi zde usadili krátce po mém příjezdu a vždycky mi bzučeli do ucha a otravovali mě, jak jen mohli.

      Pomalu jsem vstala z postele, obula si papuče a kráčela potichu dolů. Poslouchala jsem a pak nahlédla do Jiankova pokoje. Nespal. Podíval se na mě a lehce ztrápeně se mě zeptal, proč ještě nespím, na což jsem se ho zeptala také. Nastavil mi ruku a já k němu přišla, aby mě za ni chytil. Vysvětlil mi, že nespí, protože mu farář říkal, že jeho svatý muž nemůže přijít na vánoční mši, takže potřebuje někoho, kdo by ukáznil sbor zpěváků, což on pochopitelně sám nedokáže, když je vyslanec a syn Boží. Chvíli jsem zamrkala a pak mi to došlo. Zeptala jsem se ho, zda myslí na stejnou osobu, jako já, na což on přikývl. Oznámil mi, že mše nebude probíhat o Vánocích, ale den po nich. Musela jsem ho obejmout. Ulehčil mi tolik trápení. Zeptala jsem se ho, kdy tam máme dorazit. Když jsem zjistila všechny informace, musela jsem ho políbit na čelo a rychle jsem se vrátila do svého pokoje.

      Stejně jsem chodila z místa na místo a nemohla jsem usnout nadšením, že tohle pro mě zjistil. Vlastně to zjistil kvůli někomu jinému, ale pochybuji, že ta osoba by tam jen tak přišla s čistou myslí, že celý sbor povede a podle jeho pohybů rukou se budou všichni řídit. Musela jsem s tím počítat, že bude chtít vycouvat, ale rozhodla jsem to za něj. Sice jsem s ním necvičila, jako s ostatními, ale vím, že to zvládne. Rychle jsem na mobilu se špatným signálem a pomalým připojením vyhledávala vánoční písničky s nadějí, že je bez pochyby všichni znají, že se tady zpívají a že mě s nimi nevyhodí, nebo mi je rovnou neomlátí o hlavu v lepším případě. Z té velké nedočkavosti jsem nemohla ani usnout. A nebyla jsem jediná. Když jsem slyšela, jak Ovis tiše nadává, napadlo mě, že vynáší odněkud stromek, nebo ho někde jede uřezat, za což by byl hned pokutován, ale vymluvil by se, že má sedm dětí, které nechtějí umělý stromek alespoň jeden rok. Představa stromku, který bude tahat o zemi a zbude na něm jenom pár větviček s jehličkami, rozhodně nebyla uspokojující, takže bych byla ráda i za náš starý umělý stromek, na který jsme pověsily s mámou vždycky pár baněk, a bylo vystaráno.

       "Já už se na to..." zavrčel Ovis zle, když tahal stromek, který podle všeho uřezal našemu nejbližšímu sousedovi, který byl asi tak půl kilometru od nás, aby měl své vlastní pole, zaplněné v rozmezí pěti metrů jen jehličnatými stromy. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby strýc řekl, že takhle shání stromek už několik let. Ale podle toho, co jsem slyšela, tak soused není nikdy na Vánoce doma a jeden stromek mu rozhodně chybět nebude. "Pojď mi pomoc." zasyčel tiše na tetu, zatímco se snažil protáhnout stromek skrz dveře. Byla to jako scéna z nějaké grotesky, kdy mi málem vypadly oči, a já se div nezasmála opravdu hlasitě, abych probudila celý dům. Zadržovaný smích rozhodně není dobrý nápad. Slyšela jsem kroky, tak jsem se ohlédla a spatřila Anzoha, který měl také brzy k smíchu.

       "Kdepak máš monokl, co?" neodpustila jsem si sarkastickou poznámku na jeho vzhled. Myslím si, že si ho nakonec i zasloužil, přestože se mi omluvil. Ihned našpulil ústa, že jsem nehorázně krutá. Při sledování tety a strýce mě vyzpovídal, zda vím o kostelní slavnosti. Přikývla jsem. Podle všeho to věděli všichni, jenom se to snažili přede mnou skrýt. Ale nyní to vím i já. Zeptala jsem se ho, zda to řekl i ostatním. Pouze jednomu ne.

      Všem bylo jasné, že pokud by se to Pivak dozvěděl, ani náhodou by nechtěl jít do kostela. Jak mi Anzoh posléze vysvětlil, jako šťastnou náhodou vždycky chodí den po Štědrém dni do kostela, takže to bude pro něj to nejlepší. Sice jsem netušila, zda někdy zkoušel vánoční písně vést sám. Myslím tím tužkou, srolovanými novinami, nebo něčím jiným. Ale usmála jsem se sama pro sebe, že Pivak je až moc dobrý na to, aby se mu to nepovedlo bez cvičení. Je nulová pravděpodobnost, že by ho poslouchat nechtěli. Když dokáže srovnat nás všechny v jeden celek, pár neznámých zpěváků a hudebníků rozhodně nebude problém. Nevěděla jsem, zda o našem plánu vědí teta se strýcem. Ale doufala jsem, že ne. Bylo by to pro ně překvapení, stejně jako pro Pivaka. Když jsem viděla, jak stromek nesou do obývacího pokoje, slyšela jsem rázem flétnu, na kterou vždycky hrával táta a máma mi jako malé zpívala různé koledy, když jsme je ještě neměli vypálené na disku nebo pořízené posléze i na kazetě, která se jednou zadrhla a pořád zpívala dokola jen: Štědrý večer nastal. Nevadilo mi to. Uměla jsem ji alespoň nazpaměť, už jako malá.

      Když táta občas pracoval po ránu o Vánocích, brával mě s sebou do kanceláře, kde jsem mu zpívala a ostatní jeho kolegové mu záviděli, popichovali ho a dokonce mě přicházeli poslouchat znovu a znovu. I po Vánocích vždycky chodili do jeho kanceláře, kde jsem mu počítala výdaje a příjmy a pořád mě prosili, abych jim zase něco zazpívala. I když můj hlas nebyl jako hlásek dětského andělíčka s buclatými tvářičkami, líbilo se jim, jak jsem zpívala. A mně také. Vždycky bylo lepší, když za námi přišli jiní, aby tátu povzbudili. Sice mi říkal, že mě už příště nevezme s sebou, ale každý den mě bral do práce, protože nechávat mě samotnou doma nechtěl a do školy mě posílat nechtěl. Měla jsem sice kamarádky, ale do školy jsem nechodila. Vše, co jsem potřebovala, mě naučil táta. Alespoň základy.

       "Před ním to musíme skrývat." povzdychla jsem si, protože udržet pusu na zámek, především aby se Damad nepřeřekl, bylo až příliš těžké. Ještě jeden den a druhý den dá se říct jenom půlku, protože podle toho, jak jsem poslouchala Anzoha a popis Vánoc, je to spíše v téhle rodině o hecování, kdo toho vydrží nejvíce. Takže se mohu rozloučit s překrásným spánkem. Když už jsem tady, skoro jako člen rodiny, pochopitelně mě zasvětí hned napoprvé, aby to měli z krku a mohli si ze mě udělat legraci, že jsem dítě z města, které nic nevydrží. Ano, pořád používají tuhle nehezkou přezdívku. Ale to si jen myslí, že nic nevydržím. Když si vzpomenu na to, jak mě už jako malou házel táta do sněhu a máma po něm křičela, a jak to posléze vzpomínal, když mi bylo třináct let, až jsem se děsila. Takže pokud mi zase strčí hlavu do sněhu, zhluboka se nadechnu a představím si, že okolo mě je voda. Teoreticky to je voda, jenom trochu zmrzlá a možná se okolo mě začne rozpouštět, když budu dýchat kolem sebe pro vzduch.

      Rozhodně si posléze musím změřit, na jak dlouho dokážu zadržet dech a taky kolik ho dokážu zadržet.

      Tiše jsme s Anzohem následovali strýce a tetu do obývacího pokoje, kde se na nás teta podívala, zle zavrčela a skočila po nás, jako kočkovitá šelma, ale strýc nás rychle strhl stranou, takže své drápy zabodla do země. Zle však vrčela a kousala do vzduchu, jako nějaký vzteklý pes, až jsem se opravdu bála, že zdivočela. Strýc se nás ihned pomateně zeptal, co tady slídíme.

      Chtěla jsem odpovědět, ale odpovědi se žertovně ujal Anzoh. Slídíme? Jak nehezké označení! Ano, v tomhle s ním souhlasím. Teta na nás trhla hlavou a skočila po nás, zase jako nějaká zvěř, ale já jí uhnula stranou, takže k zemi srazila Anzoha, div ho nezabila.

      Když se mně a Ovisovi povedlo vysvobodit Anzoha z jejích spárů, sotva dýchal a já ho musela držet, aby vůbec mohl sedět. Ferguda chodila okolo nás, jako nějaká šelma, hlídajíc svou kořist, a občas dokonce i tiše zavrčela. Až mě skutečně děsila, že po nás brzy vyjede. Ovis oproti ní si hrál na hodného, takže se nás vyptával, co všechno jsme viděli, jak dlouho jsme tam stáli, co jsme slyšeli a také, co jsme řešili. Anzoh, neschopný odpovědi, málem praskl kvůli nervům, které mu způsobovala teta svým věčným chozením z místa na místo a váným pohledem, který byl spíše směřovaný n jednookého Anzoha. Seděla jsem naprosto v klidu a s provokativním úsměvem. Smířila jsem se prostě s tím, že nebudu moci celkem dvě noci spát, tak proč se rovnou neusmívat dopředu, napadlo mě. Úsměv však nebyl moc dobrá volba zbrani proti tetě, která ihned začala útočit, ale Ovis se vydal do naší obranné linie, aby nás zachránil před pohromou, jež skrývala tetina podrážděnost v brzkých ranních hodinách.

      Představila jsem si sebe samotnou, jako malého králíčka, kterého začíná požírat teta, v podobě obřího tygra. Jen by si mlaskla, olízla si tlamu a posléze spokojeně odkráčela spolknout dalšího králíka, Ovise, anebo malého, jednookého zajíce, Anzoha.

      Protože byly Vánoce a strýc měl velmi dobrou náladu, tak chytil Fergudu a pevně ji přitiskl k sobě, ukazujíc nám očima, abychom zmizeli, čehož jsme pohotově využili a zmizeli na schodech tak rychle, že gepard by stihl jen mrknout, že jsme ho opustili před startovní čarou a zanechali ho samotného za sebou, což by nám svým nářkem neodpustil nikdy. Nicméně jsme Anzoha opustila, vybíhala schody po dvou, až jsem se dostala nahoru. Nebyla jsem nikdy raději, když jsem mohla vejít na půdu, která se stala mým dosavadním útočištěm, pokojem. Díky jejich snaze jsem měla krásný pokoj, lehce podobný tomu, který jsem mívala předtím. Na krátkou chvíli jsem se zamyslela, co se nejspíš stalo s bytem, kde jsem bydlela s tátou a s mámou, ale abych se zbavila smutných myšlenek alespoň o Vánocích, shrábla jsem sníh z parapetu, hodila si ho do tváře a nahnula se z okna, abych sledovala ranní krajinu plnou sněhu. Stromy byly celé bílé, poseté sněhem, který se na ně lepil a ony tak mohly splývat spolu s velkými závějemi sněhu. Vykulila jsem oči nad tím, kolik sněhu je na našich polích a pořád ho přibývá. Bála jsem se, že do rána budeme zasypáni, protože kopa, do které jsem předtím spadla, se pořád víc a víc zvětšovala, až by možná dosáhla i mého okna. Napadlo mě udělat si skluzavku dolů, takže bych měla rychlejší cestu do kuchyně a přízemí vůbec.

      Zespod se ozývala stará hudba, kterou předtím Pivak tiše pobroukával, když jsme tančili. Nebyla to ta, kterou si pamatuji, ale byly si hodně podobné. Začala jsem se po špičkách pohybovat do rytmu, spíše jsem se jen vlnila, tanec to rozhodně nebyl. Nechodila jsem do tanečních, jako ostatní holky, které jsem občas potkávala, když jsem byla venku z bytu, nebo čekala na tátu. Nevadí mi, že jsem přišla o něco tak hloupého. Uvědomila jsem si, že Pivak musí být dobrý tanečník. Má rytmus v sobě, když mě dokázal alespoň trochu vést a přinutit k tomu, abych tančila.

      Zahrabala jsem ve skříni pro matčiny šaty a prohlédla si je. Na věšáku jsem si je spíše o sebe jen opřela, přidržovala si je v pase a točila se na jednu a pak na druhou stranu. Kdyby zase někdo vešel dovnitř, asi bych přestala tančit úplně, protože další trapas nepotřebuji. Ale byly mi přece věnovány, takže by mi je sebrat nemohl. Zastavila jsem se při vzpomínce, jak je ze mě Damad vyloženě strhl a pak mi je vrátil. Pousmála jsem se a točila se víc a víc, až se mi hlava zatočila a já nakonec skončila na posteli.

      Vložila jsem do nich svou důvěru, tak mi snad mohou odhalit svá srdce. To jsem si tehdy myslela. Stalo se, částečně. Možná spolu občas nevycházíme, ale nejsme přece sourozenci. Oni jsou jen bratranci. Bratranci, kteří se musejí starat o nezbednou a nezkušenou sestřenici. Uvědomovala jsem si všechny své nedostatky, ale usmála jsem se. S odhodláním jsem vstala, převlékla se do teplejšího oblečení a seběhla v papučích, které tlumily mé dupání po schodech, dolů, ale měla jsem pocit, že jsem tak všechny své bratrance probudila. A i kdyby, bylo mi to jedno.

      Doběhla jsem dolů do kuchyně, kde jsem si okolo sebe obmotala zástěru, zašla dolů do spížky pro brambory a jinou zeleninu a postupně ji oloupala, omyla a začala ji krájet. Nepostřehla jsem, kdy mě začal sledovat první pár očí. Nevšimla jsem si ani dalšího páru očí. Měla jsem zapnuté jen ale světlo, pod kterým jsem všechno dělala. Přestože nade mnou všichni zlomili hůl, rozhodla jsem se za každou cenu jim udělat ten nejlepší bramborový salát, jaký kdy svět mohl ochutnat z mé vlastní hlavy. Už tam nebyly jen dva páry, ale další a další. Ani dlouho poté jsem si jich nevšimla. Bylo jich celkem osm. Osm ospalých, však zaujatých pohledů mě sledovalo. Důkladně. Přestože bylo opravdu brzo, já se snažila, abych salát stihla v čas. První jsem musela odložit za okno, protože se nepodařil a pustila se do dalšího.

      Na druhém jsem si dala záležet ještě víc. Věděla jsem, v čem jsem předtím udělala chybu. Nedala jsem do něj sůl ani pepř a posléze, kdybych ho tam přidala, ztratilo by to svůj efekt a chuť by zanikla. Nakonec, když se pomalu blížil osvítání, byla jsem opřená o stůl a spala jsem, s rukami pod sebou, lehce špinavá od majonézy. Nicméně... se dvěmi velkými mísami bramborového salátu.

      Neprobudilo mě, ani hlasité kokrhání, které se Damad tolik snažil napodobit, ani štěrkání chrastícího kačírka Štístka. Až když mě Pivak polechtal a já sletěla ze židle, tak jsem se konečně probudila. Pivak mi nastavil ruku, abych vstala, na což ihned Pelter opatrně zkusil můj výtvor. Smočil v něm prst a olízl ho. Chvíli mlaskal a olizoval si rty. Posléze popadl přímo lžíci a jedl ho jako o život, až jsem ho musela odtrhnout, jinak by to možná všechno snědl. A ihned jsem to bránila před ostatními s výhružkou, že kdo se přiblíží, ten se otráví, protože jsem do toho dala jed. Pohled padl na Peltera, který slintal a sledoval mísu se salátem. Pak zase padl na mě. Vymyslela jsem nový jed, po kterém člověk hodně sliní, chce ho víc a víc, a posléze zemře.

      To všechny pobavilo, ale vzali to s humorem a už se nepokoušeli dostat se skrz mě k míse plné bramborového salátu.

      Na snídani jsme měli pravou, domácí, snad čerstvě upečenou vánočku. Kde, nebo jak, ji teta získala, jsem se nedozvěděla nikdy, ale překvapila mě. Ale byla výborná.

      Cítila jsem, že do nás všech vstoupil duch Vánoc, abychom si je všichni plně užili. Aby nám teta potvrdila, že jsou to skutečně Vánoce, vytáhla odněkud staré, ručně pletené svetry. Sice všichni protestovali, nakonec do toho narvala i mě, což mě překvapilo. Můj mě škrtil a škrábal. Ale abych nezkazila rodinnou idylku, usmívala jsem se, jako ostatní, zatímco jsme umírali hladem a žízní, protože tady se přísně a vážně dodržovala hladovka po celý den.

      S pohledem na Anzoha jsem si všimla, že monokl mu pomalu mizí, když si ho sám prohlížel v zrcadle. Posléze si opět nasadil pásku přes oko a připojil se k nám. Vykládali jsme si vánoční příběhy. Tuhle atmosféru u nás udržovala máma, když jsem byla malá. Televizi jsme celý den nepustili. Jen jsme si povídali, zpívali nebo vytvářeli lodičky ze skořápek, abychom je posléze za úplné tmy, který zde byla díky kopám sněhu zajištěná až moc, sledovali, jak plavou po vodě. Bylo hezké pozorovat všech devět skořápek a svíček, jak hezky plují vedle sebe. Až jsem chtěla zakřičet, ale přišla jsem o hlas, když se moje potopila a zhasla po první minutě. Hned mě Anzoh uklidnil, že půjde brzy ke dnu se mnou. Což se také stalo a on upadl ještě do větší deprese, než já.

      Nejdéle kupodivu vydržel Pelter, který se spíše krčil mezi ostatními a tiše to sledoval. Došla jsem k jednoduchému závěru: Převrhl všechny naše skořápky pohledem! Nemyslím si, že to udělal záměrně, jen se omylem zaměřil na tu moji. Chvíli jsme ještě čekali, ale jeho se vydržela plavit po vodě několik dalších, dlouhých minut, až jsem to vzdala a sfoukla ji, čímž jsem Pelterovi málem přivodila infarkt. Ale chvíli na to svíčka spadla do vody, což ho úplně odrovnalo, takže spadl na zem. Sice jsme se smáli, ale posléze jsme ho museli oživovat. Thomias to vyřešil jednoduše a vylil na něj vodu, což ho málem zabilo podruhé. Ale nic mu neřekl. Jen ho polekaně sledoval a po zemi se rychle odsunul od nás, něco si brblajíc. Jsou zlí, děsiví a ona je zákeřná. Ano, jsem zákeřná.

      Nakonec to Thomas nevydržel a už v jednu hodinu odpoledne začal hrát na kytaru a donutil nás, abychom s ním zpívali koledy několikrát dokola a dokola. Překvapilo mě, že i tak dobře umí i na obyčejnou kytaru. Když šla teta a ostatní pro prskavky, zůstala jsem s Pivakem sama v obývacím pokoji. Věděla jsem, že brzy pozná, že mu něco zatajuji. Přesto jsem se snažila chovat normálně. Pohladil mě po hlavě, takže jsem se na něj musela zmateně podívat. On se na mě mile usmíval. Tmavě vínový svetr mu vážně slušel. Musela jsem se také pousmát.

       "Veselé Vánoce, Lenu." usmál se na mě mile. Přikývla jsem a popřála jsem mu taky veselé Vánoce. Neměla jsem odvahu ho nazvat Piváčkem. Protože to vypadalo, že mě teta brzy bude volat, abych jí pomohla odehnat to stádo milovníků perníků, aby neporušili pust, tak jsem vstala, rychle jsem Pivaka políbila na čelo a hnala se do kuchyně, zatímco se on zmateně díval před sebe. Když jsem se otočila předtím, než jsem zahnula za roh, viděla jsem, že si lehl na sedačku a celou si ji zabavil pro sebe.

      Měla jsem pravdu. Sotva jsem vešla dovnitř do kuchyně, proletěla okolo mě plastová láhev, která mě málem strefila, až jsem se polekaně podívala, co se děje. To se jen teta rozmáchla moc koštětem, aby udržela pracky všech stranou. Sotva mě zmerčila, ukázala na mě koštětem a ihned mi řekla, abych tam naklusala a uklidila perníky stranou. A to mě zarazilo. Když toho tolik pekla, nemělo by se to jíst během dne? Raději jsem její rozkaz poslechla, popadla jsem talíř, když už se k němu Damad natahoval, že si jich několik sebere, a rychle jsem ho schovala do mikrovlnky, před kterou jsem se postavila spolu s tetou. Až mi bylo divné, proč je tolik brání.

      Nevzdávali to a Pivak, na jejich prosby a následné sliby, se k nim přidal. Udržet sedm chlapů dál od jídla byl nadlidský úkol, který mi nakonec přinutila, abych se sama zakousla do perníku, na což mi teta vrazila pohlavek, donutila mě vypláznout jazyk, aby sebrala, ještě nedotčený perník a dala ho zpátky do mikrovlnky, kterou málem začala bránit i přede mnou. Až mi málem vypadly oči z toho, co s perníkem udělala. Když jednou rukou bránila mikrovlnku před hladovou zvěří, druhou rukou se snažila slepit za pomocí marmelády perník zase dohromady.

      Když se jí to povedlo, zaradovala se, jako malá dívka, nechala mikrovlnku nechráněnou, takže jsem se vrhla proti ní, abych zastavila hmatající ruce po pernících, které by je rozhodně nenechaly jen tak ležet. A ještě jsem za to dostala pohlavek. S dalšími hodinami, které v tomhle stavu utíkaly o dost rychleji, než obvykle, se bratranci konečně zklidnili a mohli jsme připravit vánoční večeři. Protože teta trvala na svátečním oblečení, museli jsme se jít převléct. Zajímalo by mě, co pro znamená sváteční oblečení, když mám jenom šaty po mámě a tetě. Smutně jsem hleděla do poloprázdné skříně. Sice všechny vyprané věci byly zpátky, ale sukně mi nepřipadala příliš vhodná na vánoční večeři. Náušnice jsem si vzala malé, bílé perličky a prstýnek, který jsem našla v předešlém harampádí, pomalu rezivěl, ale když jsem ho otočila, nešlo to vidět. Ale povzdychla jsem si nad svým mizerným šatníkem.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře