Znáte poradnu, která zná odpověď na každou otázku? Zapamatujte si www.poradte.cz Určitě se vám bude hodit.
Až tě znovu uvidím 35

Až tě znovu uvidím 35

15. červen 2016 | 07.00 |

   Před můj byt dojela černá dodávka s modrými světly a krátce na to se zapnula siréna, když jsme projížděli prázdnými uličkami. Nebylo jí potřeba, ale Gillova specialita byla probouzet poloospalé opilé mladé lidi. Mladí se uchylovali více k alkoholu a k drogám, když jim rodiče přestávali dávat vitamíny zdravou cestoua bohužel z policie si moc velkou hlavu nedělali. Když je kolegové ze zásahového zmlátí, mohou je žalovat za ublížení na zdraví a jiné blbosti. Potkali jsme nejednoho zahaleného muže v černém, jak drží zbraň a jde výtržníkům naproti, aby je požádal o občanský průkaz.

   Nicolas si nemohl odpustit poznámku, že se po dlouhé době sám odhodlal vyjít ven z kanceláře, na což na něj Gill zasyčel, aby zmlkl, nebo do kávovaru hodí něco, co by opravdu nerad viděl a posléze pil. Do jejich rozhovoru jsem se raději nijak nepřipojoval.

   Čím víc jsme se blížili k hotelu, tím hustější davy lidí byly kolem dokola a my jsme měli posléze problém vůbec zaparkovat, aby nás neukamenovali nebo neshodili ze silnice. Sice se to nezdá, ale jeden starý dědula ve spojení s mnoha dalšími, sotva stojícími stařečky, nám dal nehezky zabrat. Gill jim trochu bezcitně přejel minimálně palce na nohou. Rozhodl se racionálně pro něj; zastavil dvacet metrů od hotelu, kde nebyl dav tak hustý, takže nehrozilo, že by jeho auto utrpělo nějaké škody.

   Bohužel k naší škodě; nebyli to jenom smutnící fanoušci, kteří se to teprve nyní dozvěděli, ale také novináři; a to nám upřímně řečeno na popularitě nepřidá. Gill mluvil za všechny, když šel jako první a tlačil se kupředu, opakuje pořád ta samá dvě slova; bez komentáře.

   "Souvisí to nějak s otravami studentů, jejichž počet najednou přestal stoupat? Jak se k tomu můžete vyjádřit?" ptala se ho jedna dost neodbytná žena pořád dokola. Začalo mi to lézt na nervy. Ale překvapilo mě, že zrovna Gill to přešel bez jediného slova. Dodržel to, co říkal; prošel bez komentáře. A my s Nicolasem jsme dělali to samé.

   Bylo těžké prorvat se dovnitř; fanoušci nás chtěli umačkat, když jsme utekli vtíravým kamerám novinářů a jejich příšerným mikrofonům. Div Nicolas nevytáhl pistoli a nehrozil jim, že je zastřelí – to byl k němu totiž sedlo. Dostali jsme se dovnitř a Gill si zhluboka oddychl. Zanadával na lidi venku a rázným krokem šel rovnou k recepci, kde už stál pravděpodobně agent od Haruky, tedy doslova seděl na zemi a bědoval nad její ztrátou. Spíše nad ztrátou svých peněz.

   Kolik ho mohlo stát, aby z ní udělal hvězdu?

   Gill se mu představil a nastavil ruku, ale muž se díval skrz něj a něco mumlal. Gill se nahnul k němu a chvíli ho poslouchal. Když se k nám otočil, zopakoval jeho slova: "Nechala mě tady, ležet sklíčeného v zahradě bez slunce..."

   "Slova z jedné z jejích do hraných písní," řekl Nicolas ihned. Netušil jsem, oč je řeč. Neposlouchám její styl hudby. Dostali jsme se do patra, kde měla byt, a opatrně pronikli dovnitř do bytu, který měl kupodivu rozvalené dveře, ale dvě gorily stály na místě a hrdě hleděly před sebe, jakoby se nic nestalo. Zastavili nás a zeptali se na jména.

   Stačilo jim vidět odznak a pustili nás bez problémů.

   Hned se mi sevřel žaludek, když jsem viděl přímo za dveřmi mrtvou Haruku Onoko, s očima vykulenýma, tváří dívaje se do zrcadla. Možná před smrtí hleděla svému nepříteli do očí? Možná ho poznala... Proto se tak tvářila. Rozhlédl jsem se kolem. Nešlo o vloupání. Dveře vyražené nejsou a sklo také není rozbité. Balkón by byl i tak pořád hlídán. Stejně tak ona. Tak jak...?

   Byla neuvěřitelně bledá. Jeden z těch, kteří ji měli hlídat, nám oznámil, že jim řekla, aby na chvíli odešli, protože se šla převléct. I přes zákaz svého agenta chtěla zřejmě svůj koncert uskutečnit. Proto se nalíčila, oblékla se do drahých šatů... a našla smrt těsně před tím, než mohla vykřiknout o pomoc.

   "Nevešel někdo do pokoje předtím, než zemřela?" zajímal se Gill zkušeně a nasadil si rukavice. Opatrně pohnul s její tváří a stiskl její kůži. Trochu přimhouřil oči.

   "Ne, žádné návštěvy nebyly hlášeny," řekl nám jeden z jejích hlídačů.

   "Takže se sem musel pachatel dostat během nějaké krátké chvíle," navrhl jsem. Jedna z goril mi však jasně dala najevo zavrčením, že jsme tady byli jediní hosté toho dne. "Nemohli jste třeba zaspat?"

   "Vyloučeno!" vyštěkla na mě ta gorila, div mě pěstí nesrazila k zemi a neposlala mě na věčný spánek za Harukou. "Nespali jsme už několik dní a tento den nebyl výjimkou! Pro slečnu Haruku bychom klidně i chytali lidi, kteří jí působí problémy. A zlámeme vaz tomu, kdo jí takto zostudil!"

   Aha, takže výbušná povaha. Podezřelý číslo jedna. Postavu i sílu na to má. Kdyby se naštval víc, jen by se jí dotkl a při její křehké kostře by jí všechny kosti jistě popraskaly. Neurčuj vraha ihned, Jamesi, jsi maniak... Nevím ani pořádně, jak zemřela a už hledáš pachatele? Jo, ti šílenci mě hodně zkazili. Zhluboka jsem se nadechl a ucítil nepříjemně od žaludku.

   Opravdu nemám tendenci k tomu, abych pracoval v terénu. I tak... Zavolal jsem Johnovi, abych mu předal přesné souřadnice kamer, aby si mohl prohlédnout místnosti taky. Byl však o chlup rychlejší, a proto jsem se neubránil výslechu, proč jsem na krátkou chvíli zavrávoral.

   "Strach z krve to být nemůže, možná pohled na mrtvé maso?" zajímal se John a já opravdu nechtěl rozebírat zrovna tyto věci po telefonu. A už vůbec ne s ním! Když konečně začal mluvit k věci, dal jsem ho na hlasitý odposlech, abychom ho slyšeli všichni.

   "Co Fred? Je už na cestě?" zeptal se Gill, zatímco opatrně sahal na hebkou kůži Haruky. Byla opravdu bledá, nalíčená tak akorát na svůj koncert, který měla zrušit. Dostalo se mu kladného zamručení. Viděl jsem, že si Gill sundal plastové rukavice a pudr z nich ještě muset setřást. Pohlédl jsem na Haruku, jejíž bledá kůže byla oproti pudru pořád trochu výraznější. I tak ji Gill musel prohlásit za mrtvou. Příčina smrti; otrava.

   Ale čím?

   "Pojede rovnou na stanici," ozvalo se z mobilu.

   Zvedl jí opatrně hlavu a její vypoulené oči už konečně zavřel, nadzvedl vlasy a poukázal na jakýsi vpich zezadu na krku. Krátce na to jsem v koši našel injekci. Ozvala se jedna z goril a oznámila nám, že si Haruka musela každý den píchat inzulín. Cukrovka? Nevypadá na to. A pokud ano, tak jí někdo zřejmě vyměnil dávku za dávku smrtící. Potom by se sem nemusel ani vloupat a pokoušet se ji zabít. Dali snad do jejího léku jed, a když šla ke dveřím, začal prudčeji působit, takže nestihla ani otevřít dveře nebo zakřičet? Dle výpovědi toho, kdo byl zrovna u dveří sám (kupodivu), mu prý říkala, že už jde a potom se ozvala rána. Když neodpovídala, prorazil dveře a našel ji mrtvou. Rychlá smrt.

   Když jsem zvážil nepřátele, mohla jich mít plno; jiní zpěváci, novináři, rodina, závistivé služebné, bývalí milenci/milenky?

   Nakonec jsme ji byli donuceni odvést k nám na stanici, abychom mohli provést podrobnější pitvu. Ani trochu se mi nelíbil pohled na její nedokonalou tvář; všiml jsem si však, že byla zřejmě ve spěchu – pudr na krku neměla úplně dokonale sladěný, kousek kůže proto prozrazoval její pravou pokožku. Naposledy jsem zkusil její tep. Už dávno v ní krev nekolovala. Ustoupil jsem, aby s ní mohli projet. Gill jim ještě dával instrukce, zatímco ochranka Haruky bránila vraždícím fanouškům, aby nevtrhli dovnitř a nešíleli ještě víc.

   Nejdříve otravy studentů a teď tohle... Je jasné, že si na nás slíznou všichni.

   Podíval jsem se na ruku a trochu se zamračil. Promnul jsem si prsty a pozoroval bílý prášek na nich. Co za tím ty ženy vidí?

   Rychle jsem si prošel pokoj (tedy skoro dům) znovu a pozorněji. Našel jsem celkem dvě kamery. John věděl, co má dělat; hledat co nejlepší záběr chvíli před její smrtí. Zastavil jsem se v kuchyni a prohledal její koš. Plno použitých injekci, slupky od banánů a ohryzky z jablek. Moc tedy nejedla poslední týden. Ani se jí nedivím, když byla ve stresu.

   "Budete tady ještě dlouho?" zeptala se mě jedna z goril, ale poněkud zasažena tou smrtí. Zavřel jsem koš a sundal si rukavice.

   "Ne, to je vše," řekl jsem pouze a prošel kolem něj. Zastavil mě však rukou a já se na něj zaraženě podíval. Předal mi jakousi vizitku.

   "Slečna Haruka naposledy mluvila s tím, kdo vlastní toto číslo. Neviděla ho nikdy osobně, ale častokrát s ním mluvila," svěřil mi velmi důležité informace a já doufal, že John to také slyšel. Poděkoval jsem mu a vzal si vizitku. Sotva jsem se na ni však podíval, když jsem překročil prach, opět jsem ucítil závrať a málem sletěl k zemi. Jsem v pořádku, ano, jsem. Jen mě vyděsilo, že je to už po třetí, co toto číslo vidím; a pokaždé, když jsem tam volal, tak se mě někdo pokusil zabít. Nejdříve Naomi, potom ředitelka školy a nyní Haruka. Co tyto ženy spojovalo?

   "Jdeš?" vytrhl mě z myšlenek hlas Nicolase. Jen jsem otupěle přikývl a schoval papírek s číslem do kapsy. Prorvali jsme se skrz dav, který plakal a křičel na celé kolo, zatímco se reportéři dožadovali odpovědi, kterou jsme neměli. Řídil Nicolas, který nebral ohled na nikoho a na nic.

   Na stanici jsme dorazili do patnácti minut.

   Fred už byl na pitevně a vše důkladně pozoroval a analyzoval. Nakonec povolil vstup pouze mně. Netušil jsem, jaký byl jeho záměr. Pozorovali jsme, jak pracovali profesionálové a potom nás na chvíli opustili, jen jeden starší muž tam zůstal. Zřejmě se obávali, aby šílenci, jako my dva, něco neudělali. No... Opravdu si myslíte, že jeden bude stačit na dva šílence? Chtěl jsem se ušklíbnout a potvrdit jim obavy, ale raději jsem to potlačil.

   Odkryli jsme mrtvé tělo Haruky Onoko a na chvíli jsem zadržel dech. Byla to skutečně ona; ta veselá, extrovertní, mladá žena, která mi předtím připadala jako poblouzněná extází. Když jsem sám sebe přesvědčil, že jsem schopný přemýšlet, vzal jsem od Freda nabízené rukavice, zatímco mě přísný pohled staršího muže probíjel skrz na skrz. Stejně jako Gill, dotkl jsem se jejího krku a rozmazal si její pudr po rukavicích. Proč chtěla vypadat bleději?

   Neznám Haruku. Neznámo osobu jménem Haruka Onoko. Vím jen to, že je úspěšná zpěvačka mezi mladými lidmi a její hudba ani text písní mi nic neříká. A zničehonic po našem rozhovoru se ocitne zde, nikoliv živá jako nějaký svědek nebo pachatel, ale mrtvá jako oběť. Takže nepřestali jen u obyčejných potravin a rozhodli se do toho všeho přibrat i léky? Jak se jim to mohlo povést? Byla Haruka Onoko náhodnou obětí nebo plánovanou?

   "Jamesi?"

   Z myšlenek mě vytrhl Fred, kterému jsem po chvíli věnoval pozornost. Očima ukázal na muže vedle sebe a já pochopil. Začal nám vykládat, co všechno objevili a co zjistili, v čem si nejsou jistí a co nechápou. Ale stejně jako já nebyl ani on schopný pochopit, proč se malovala, když její koncert měl být zrušený? Proč se převlékala zrovna tak odvážně? Chtěla odejít? Měla s někým schůzku? To nevím... a už se to ani nedozvím.

   Vytáhl jsem si z kapsy papírek s číslem a předal ho Fredovi. Jen si ho rychle prohlédl a do místnosti nechal zaznít otázku, zda je to číslo stejné, jako ta předešlá. Co jsem mu na to mohl říct? Jen jsem mu řekl, že zkusím přes Gilla zjistit, kdo ji po nás ještě navštívil, komu před smrtí volala a kam chtěla jít, přesněji řečeno; kde měl být ten její koncert.

   Popravdě řečeno – utekl jsem. Neměl jsem opravdu dostatek vnitřní síly jen tak pozorovat osobu, se kterou jsem před pár hodinami ještě poklidně mluvil. Bylo krátce po šesté hodině. Vstoupil jsem do místnosti a John ke mně rozespale vzhlédl. Bylo mi jasné, že si na něm už otrava jídlem vybírá daň, a přesto nechtěl opustit své místo. Chce snad zemřít? Sice tvrdí, že na to lék nenajdou, takže bude pracovat, dokud může, ale přesto...

   Musí zde být nějaká naděje.

   Sotva jsem si to pomyslel, odložil Gill mobil a povzdychl si. Oznámil nám, že našli další oběť otravy. John se zeptal na stav Alison Greenwoodové a Gill se kupodivu rozesmál. Bylo to pochopitelné; Greenwoodovi jí zajistili speciální péči, takže i když nyní vypadá jako stařena, jistě bude ještě dlouho žít. Alespoň do doby, než se najde lék.

   Ztrácím přehled o obětích, co všechno jedly před smrtí a zda měly nějaké spory s přáteli nebo přímo s Kobrou. Jakákoliv myšlenka, která mě napadla, byla hned zadupána do země, protože nebylo dostatek důkazů. Propadal jsem se spolu s ní hlouběji a hlouběji. Bylo mi jasné, že něco podstatného mi uniká od samotného počátku. Ale nevěděl jsem co. Ten pocit mě zabíjel.

   Z myšlenek mě vytrhl můj vlastní mobil, který se rozvibroval. Číslo jsem zpočátku nepoznával, až dokud se neozvala doktorka z nemocnice a neptala se mě, kolik lidí ještě hodláme objednat dopředu, aby mohl uvolnit již přeplněné pokoje. No, rozhodně byla stejně podrážděná jako všichni ostatní. I na ní byl tlak z veřejnosti a z rodin otrávených znát. V televizi si buď vykládali o nás a o Kobře, nebo o nemocnici.

   Očima jsem zabloudil na stolek s nesmyslnými věcmi, jež mi v tomto případě pomohly snad jenom dvakrát. A přesto to byly jenom malé zlomky toho všeho. Prohlédl jsem si zprávu, kterou mi předtím někdo daroval. Zkusil jsem vyhledat přímo diluvium. Ale našlo mi to jenom samé nesmysly; zkáza, povodeň, záhuba, potopa... Nic, co by to všechno spojovalo oběti... a cokoliv dalšího. Měl jsem pocit, že když už jsme se k něčemu ohnuli, někdo nám dokázal, že se šeredně pleteme.

   Gill hodil mobil na stůl a zabořil se hlouběji do křesla. Vypadal, že brzy usne únavou. Nakonec jsem se ho zeptal na to, co mě napadlo, a slíbil mi, že m to zkusí zjistit. Za chvíli. Nechal jsem ho alespoň na krátkou chvíli zavřít oči. Potřeboval to. My všichni bychom to potřebovali.

   Skoro jsme ani nepostřehli, kdy dovnitř vešla mrtvola jménem Fred, dokud nehodil plno spisů na stůl. Na otázku, co mu Naomi řekla, jen unaveně zamával rukami do stran. Musíme vážit každého slova, které nyní veřejnosti řekneme; přeci jenom máme na pitevně Haruku Onoko – pro mě do nedávna skoro neznámou osobu.

   Navrhl jsem, že bych mohl zajít pro jídlo. Vztyčilo se několik rukou s papírky. Aha, seznamy. To mi připomíná... Ta rádiová stanice. Když jsem se na ni zeptal, Nicolas mi ihned oznámil, že to byla jenom řada vtipálků, které zadržel jiný tým, vyslechl je, dal jim pokutu a propustil. Aha, takže to by byl další menší případ uzavřen. Kdyby to byl skutečně ten, kdo za to může, co bychom proti němu (nebo proti nim) vůbec mohli dělat?

   Když jsem se oblékal, vzpomněl jsem si na video, které nám Wehta Marco poslal. Dlouhou dobu se neozval. Čekal jsem, že alespoň někdo z jeho lidí se ozve ohledně slečny Naomi a jejích stavu, ale očividně nebyla až tak důležitá a podstatná pro jeho plány. O to víc mě však děsilo, kdo mohl paní Greenwoodové pomoci utéct? Nějaký podplacený policista? To si nemyslím. A samovolně bez pomoci zvenčí utéct nemohla. A únos to tentokrát rozhodně nebyl. Začínám pochybovat i o tom únosu z nemocnice předtím.

   Na toto číslo smí volat pouze paní Naomi...

   Měl to být jakýsi překupník se zvířaty, a přitom se vzápětí objevil jako zprostředkovatel reklamy a měl něco s Harukou (pravděpodobně pouze pracovní vztah). Otázkou zůstává, zdalipak ji on nakonec nezabil. Ne, většinou šel přímo nebo střílel... To se nepodobá její smrti.

   Musel jsem zmizet, abych si vyčistil myšlenky.

   Dostal jsem se zadními dveřmi ven, oklikou od novinářů, a s kapucí na hlavě (jako rebel nebo nějaký zločinec) jsem se vydal do ranních uliček našeho městečka.

   Už byly mnohem živější.

   Nikam jsem nespěchal, procházel jsem se uličkami a vzpomínal na ty uplynulé měsíce, které jsem prožil s ostatními. Pousmál jsem se nad vzpomínkou, kdy mi Fred slíbil, že mě přeřadí, až tohle skončí... Ale kdy tohle všechno skončí? Operace O(s)trava probíhá už několik let, možná se na chvíli ztišila, ale to není úplně pravda – ztišila se, aby mohla propuknout znovu a mnohem dravěji, než před lety.

   Vešel jsem do obchodu a muž ve středních letech ke mně vzhlédl. Nepříjemně mě přivítal tak brzy ráno a já jenom pokývl na odpověď. Měl bych vzít nějaké zdravé a přeci dobré věci; rozhodně ne od Kobry. Sice většina obchodů stáhnula dodávky od Kobry, takže nyní prodělává, ale není nikdy špatné přemýšlet dopředu.

   Pozorně jsem si pročetl složení jedné z nekvalitních potravin, kterou nevytvořila Kobra, a vzal jsem jí desetkrát. Bylo mi jasné, že plno lidí bude mít hlad, takže nezůstanou jenom u dvou kousků obložené bagety. Všiml jsem si opět skupinky lidí, kteří se pokoušeli naladit rádio a chtěli poslouchat, co se nového děje, co by jim ti falešní ekoteroristi mohli říct, ale nedařilo se jim to. Pouze si na ně hráli; ti praví mezitím získali zřejmě na popularitě.

   "Děje se něco?" ozval se mladý brigádník. No, mladý – sotva o čtyři roky by mohl být mladší. Menší postava, zakrnělé svaly; žádná hrozba. "Zboží od Kobry jsme stáhli před měsícem, tohle je čistě... naše zboží."

   Bylo mi jasné, proč se zarazil; nevěděl, co má říct, jak to pojmenovat, aby mě snad přesvědčil, že mě po snězení tohohle nečeká to, co tolik obětí přede mnou. Poděkoval jsem mu a s kývnutím jsem kolem něj prošel, abych mohl zaplatit.

   Napadlo mě, že bych mohl navštívit hrob Satana... A také Terezy.

   Cestou zpátky jsem o tom přemýšlel, ale nakonec jsem se rozhodl, že až toto skončí, rozhodně budu mít času dostatek, abych se jim omluvil, že jsem za nimi nepřišel. A také... Zastavil jsem se. Otec je zde také pohřbený. Převezli ho sem, protože záchytka z mého rodného města byla přeplněná. Nestalo se to poprvé, kdy opilci skončili tady, přestože byli z daleka. Alespoň, že nemá hrob vedle matky. Pohřbili ho do hromadného hrobu mezi otrávené pacienty. Už ani nevím, na co zemřel, ale popravdě řečeno... Ani mě to nijak netrápí. Pravděpodobně se uchlastal k smrti.

   Nemůžu říct, že bych ho nenáviděl úplně; díky jeho lekcím v dětství je ze mě ten člověk, jakým jsem nyní. Ale i ten brzy skončí...

   Zastavil jsem se u výlohy u prodeje elektrických přístrojů a pozoroval, jak žena značně při těle něco v televizi vykládá a ukazuje někam za sebe. Titulek pod ní hovořil jasně; ztracený syn není po pěti dnech k nalezení. Pozorně jsem si prohlédl tvář. A pustil tašku na zem. Fotografie muže mě nyní trochu děsila. Jeho pravé jméno bylo Benjamin Silkwon, a byl to náš předtím zachycený Lewis Parker. Utekl před pěti dny a zjevoval se nám jako doručovatel od Kobry... Ale na seznamu zaměstnanců jeho jméno nebylo. Nově tam nastoupit nemohl. Ledaže by u nich nepracoval oficiální cestou.

   Zavolal jsem Gillovi a řekl mu, aby mi přečetl všechna jména od zaměstnanců Kobry. Zabralo mu to po celou dobu mé cesty až do místnosti, kdy mi to nahlas předčítal, zatímco mi sebral dvě bagety.

   "Nikdo se jménem Benjamin Silkwon," řekl jsem a on se zarazil. Zeptal se mě, kam tím mířím. "V televizi hlásili, že tento muž se už pět dní pohřešuje."

   John po chvíli na internetu vyhledal jeho fotografii a my si ho prohlíželi. Dle informací, které Gill během chvíle obstaral, neměl s ničím, co se nyní dělo, jedinou spojitost; byl pouhým doručovatelem zásilek Kobry, o kterém nikdo nevěděl.

   Pracoval na černo a dostával podle záznamů poměrně slušně zaplaceno. Ale do rovnice mi nezapadal; nebyl ani obětí, ani podezřelým.

   Prostředník mezi tím vším...

   Kdo si ho najal? A proč? Proč by se vydával za doručovatele od Kobry? Byl to snad on, kdo otrávil určité zboží a potom ho rozvážel určitým lidem? Byli snad Greenwoodovi zasaženi úmyslně? No, bohatí by byli, jeden důvod by tady byl. Předtím odsouzená manželka velmi vlivného podnikatele (který už je po smrti). Další dobrý důvod.

   Ale potom... jak bych vysvětlil ostatní oběti? Obyčejní studenti, obyčejní zaměstnanci a lidé...

   Z myšlenek mě vytrhl prudký pohyb Johna, který vyběhl z místnosti. Jeho stav se rychle zhoršoval. Fred mu nařídil dovolenou a nemocenskou zároveň; nehezkým způsobem ho odmítl. Mohl ho přinutit zůstat doma, ale John byl tak paličatý, že by klidně sem vlezl zpátky oknem a ještě ho přitom zdravil. Rozhodně už nesl první příznaky; nevolnost, bledá kůže, vystouplé lícní kosti, kruhy pod očima. Ale měli jsme bližší pohled na postup nemoci. Ano, bylo zde riziko přenosu vzduchem, ale upřímně řečeno – to nám bylo tehdy jedno.

   Na druhou stranu, když bylo Johnovi o něco lépe, dával maximální výkon, jako vždycky. Ukazoval mi záběry z Haručina pokoje, každičkou vteřinu, dokonce za pomocí odrazu světla mi získal nový obraz. Ale nemohli jsme určit, jak zemřela, tedy kdo ji zabil. Nikdo nevešel dovnitř ani nevyšel ven. Jen v zrcadle jsme viděli, že se najednou skácela k zemi.

   Nebylo pochyb, že se jednalo o inzulín, který si píchala. Někdo její dávku vyměnil za smrtící. To bylo zřejmé, ale kdo? A hlavně... kdy?

   Když jsem Johnovi navrhl, aby to zkusil vrátit pár hodin zpátky, viděli jsme Haruku, jak pochoduje z místa na místo a někam volá. Rozčilovala se. Bohužel zvuk John najít nemohl. Přesněji řečeno – neměl požadované heslo od hotelu. A volat tam nyní s touto prosbou by nebylo nejrozumnější.

   I tak jsme viděli, že Haruka položila hovor, rozčílená a dlouze se musel uklidňovat. Odešla do kuchyně. Něco si tam vzala a posléze vyhodila. Ale neviděl jsem co. Nějaké jablko nebo banán? Ne... Pohyb byl příliš rychlý.

   Takže si chvíli předtím píchla inzulín. Převlékla se do nočních šatů a přitom někomu něco říkala. Zřejmě svým bodyguardům, že už je na cestě na koncert, který měl být dle všeho zrušený.

   A potom se najednou zhroutila. Dvě gorily po chvíli rozbily dveře a polekaně sledovali Haruku, jak leží na zemi. Zkoušely ji probudit, ale nepovedlo se jim to. Menší z nich někam volal, zatímco druhý s ní třásl. Zbytek už známe.

   Takže to se dělo předtím, než jsme ji našli už jako mrtvou. Co se dělo, když jsme odešli? Normální věci; spala, jedla a posléze ten telefonát. Odešla do kuchyně, vzala si léky, aby byla večer v pořádku a potom zkolabovala. Nikdo nevešel dovnitř ani ven. A přesto se jed dostal do jejích léků. Jak to? Byl jed v lécích nastražen už předtím, jen ona si ho doposud nevzala? Nebo byla dávka příliš vysoká...?

   Kdybych znal všechny okolnosti, změnilo by se něco? Kdybych věnoval pozornost každičkému detailu na tom videu, kdybych chtěl vědět, s kým a proč telefonovala... stihli bychom Tě zastavit? Pořád se sám sebe ptám, zda bych se mohl Matthewovi podívat do očí a říct mu: "Ano, pracuji u policie. Jsem hrdý na svou práci. Chytám zločince... a svou práci miluji." Nebo...?

   "Vydejte zatykač na Greenwoodovou, pošlete její fotku do novin, nemyslím si, že zůstane jenom u vraždy svého manžela," řekl najednou Fred a prudce vstal od stolu. Došlo mu zřejmě něco, co jsem já přehlédl. Když se ho Nicolas zeptal, kam podle něj šla, zastavil se, svraštil obočí a chvíli přemýšlel. "Když by doposud zabila všechny své čtyři své manžely, zdědila by po nich majetek a žila by si ve smetánce ještě dlouho. Proč by tedy utíkala, když by podle právního hlediska měla peníze dostat zrovna Alison, jako jediný přímý rodinný příslušník od Greenwooda?"

   Chvíli jsem nad tím uvažoval a popadl svůj kabát. Ostatní na mě zaraženě hleděli, zatímco jsem popadl Nicolase, který sotva mohl vědět, co mi a Fredovi došlo. Jak by se rychle dostala k penězům a nespáchala by přitom nic protiprávního ve smlouvě?

   Když by její dcera zemřela!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře