Srdce - Kapitola osmá

19. červen 2016 | 07.00 |
› 

KAPITOLA OSMÁ: Utěší mé srdce

      Slyšela jsem zvuk podpatků a ohlédla jsem se. Ferguda kráčela proti mně, usmívala se. Na sobě měla zase ty krásné, bleděmodré šaty, jako měla na oslavě o prázdninách, až jsem jí je záviděla. Musela jsem je znovu pochválit. Nesla mi nějakou krabici.

       "Myslím si, že máma by byla ráda, kdyby sis je vzala." poznamenala a podívala se po mém pokoji. "Dá se říct, že před jejím odchodem tenhle dům patřil našim rodičům a ti ho přenechali mně. Na půdě jsem si já sama vždycky hrávala, zatímco ona utíkala za kluky a oni za ní." Povzdychla si. "Tyhle šaty měla ráda, nosila je s úsměvem tak upřímným, že by mohl být i pravdivý."

      Zamrkala jsem. "Pravdivý?" zopakovala jsem zmateně. Neodpověděla mi a sundala víko od krabice. Světle žluté šaty s černými puntíky, které se možná prodávaly před třiceti, čtyřiceti lety, měly pořád překrásné, zářivé a jasné barvy, jakoby je teta právě někde koupila. Byla na nich žlutá mašlička. Vedle nich byly dřevěné boty na klínu a červená růže. Přivoněla jsem k ní. Byla sice umělá, ale voněla po nějakém parfému.

       "Pamatuji si, že v nich vypadala vždycky překrásně. Občas jsem jí je tajně brala a zkoušela si je." přiznala se teta lehce stydlivě, až mě to zaráželo. "Jen je škoda, že už je na ní neuvidím." Pak se rychle vzpamatovala a vyplavala ze smutného módu. Mile se na mě usmála. "Ale dost smutných vzpomínek. Naše rodina vždycky slavila Vánoce společně. Nedopustím, aby někdo z ní byl o Vánocích sám. To se nedělá." Pohladila mě po tváři a s vlídnými slovy, že na mě počká za dveřmi, odešla. Teta byla hodně náladová, to je pravda, ale zřejmě se vyskytl ještě jeden den, kdy se uměla i usmívat. Spíše to byly jen dva večery.

Jednu noc v srpnu a na Vánoce. Zvedla jsem šaty z krabice a prohlížela si je. Prodívala jsem se na sebe do zrcadla. Jako bych za sebou spatřila svou mámu, jak mě drží za ramena a usmívá se na mě. Viděla jsem její vlasy sepnuté do drdolu a v nich rudou růži, jakou jsem měla u šatů já.

      Teta po chvilce vešla dovnitř a sledovala mě, jak jsem si pracně sepínala vlasy do drdolu, jaké jsem spatřila ve své představě matky, uhlazovala si dva pramínky, které jsem měla kratší oproti ostatním a opatrně si růži vložila do vlasů. Pohlédla jsem na své malé prstíky na nohách, jak se krčily v dřevěných botách. Usmála jsem se. Pohlédla jsem stranou a sledovala tetu. Ona vypadala dokonale. Já jsem byla jen její stín. Sice mě pochválila, že mi sluší a že v nich vypadám, jako ona. Objala jsem ji. Možná nevím, co se mezi mámou a Fergudou stalo, ale jsem ráda, že mě neodsuzuje za to, že jsem její dcera. A já jsem ráda, že jsem tady mohla zůstat.

      Chvíli si mě prohlížela a pohrávala si s mými pramínky vlasů a smála se, že vypadám, jako malé roztomilé dítě, které zde vždycky jezdilo. Mile jsem jí poděkovala a otočila se k zrcadlu. Spatřila jsem její ruce. Utahovala mi žlutou stužku na drdol, vypadala jsem skutečně roztomile. Musela jsem se usmát a otočila jsem se na ni. Poznamenala, že vypadám překrásně. Sice si teta moc nepotrpí na hezkém vzhledu, ale nyní vypadala znovu nádherně.

      Možná jsem trochu žárlila, že vypadala o dost lépe než já a musela jsem kráčet posléze v jejím stínu i skutečně, ale raději jsem šla pomalu, protože v dřevěných botách jsem nikdy moc dobře chodit neuměla. Boty na klínu mi táta nikdy nekoupil, a tak jsem si je jen občas mohla zkusit. Podpatky, především jehlicové, jsem přímo nenáviděla. Ale musela jsem na podobných jednu chvíli chodit. Slyše hudbu a zastavila se v mezipatře. Podívala jsem se dolů za tetou, která se za mnou ohlédla. Měla přes krk bílou kožešinu, která připomínala snad šálu. Usmála jsem se na ni a kráčela dál. Hudbu jsem nepoznávala, ale byla překrásná. Linula se do mých uší a zůstávala v mysli, jako krásná vzpomínka. Tiše jsem si ji pokoušela broukat nazpátek. Ale nebyla tak dokonalá, jako originál. Poslouchala jsem ji s úsměvem. Nepřipomínala mi žádnou z koled ani jiných písní. Byla nějaká jedinečná, unikátní. Nebyla v ní slova, jen překrásná melodie, která mě uklidňovala na těle i na duchu.

      Zastavila jsem se před posledními schody a sledovala všechny své bratrance, jak stojí naproti sobě a tvoří tak krátkou řadu, na jejímž konci čekal strýc, aby mohl chytit tetu za ruku a mohl s ní jít dál. Zmateně jsem zamrkala, ale usmála jsem se. Kráčela jsem pomalu dolů, zatímco šest pohledů se ihned vrhlo na mě. Usmívala jsem se na ně. I oni se usmívali. Jako by žádný předešlý problém neexistoval. Jakoby Jiank nikam včera ráno nešel a dnes se brzy ráno nevrátil. Jako by Anzoh neměl žádný monokl.

      Zastavila jsem se pod schody a vychutnala si chvíli, když jsem okolo nich mohla poklidně projít v šatech, aniž by o mně museli smýšlet perverzně. I když Thomias možná tak smýšlel. A pokud ano, rozhodla jsem se, že se na něj nebudu zlobit, když jsou ty Vánoce. Překvapilo mě, že Jiank mi jako jediný nastavil ruku, ale přijala jsem ji. Přeci jenom byl po Ovisovi a Fergudě nejstarší, tak by to pro něj mohla být urážka. Došli jsme do kuchyně, kde byl stůl krásně připravený, a jídlo bylo položené na stole, čekalo se jen na roznesení. Usmála jsem se, když mi Pivak odsunul židli a Anzoh ještě upravil příbory u mého talíře. Tentokrát mě držel Damad za ruku a přehodil si ji s Thomasem, který mě nakonec usadil, když dolil světlé víno do mé sklínky.

      Byl to neskutečný pocit, když okolo mě najednou tolik lidí poskakovalo. Nakonec se však jen teta ujala hlavních věcí a roznášela nám jídlo. Tiše jsem ji sledovala a vzpomínala na to, jak nejdříve máma, pak jen táta roznášel vánoční večeři. Musela jsem se pousmát, když jsem viděla, jak se teta směje a roznáší všem radost a jídlo zároveň, div jí všechno nepopadalo z rukou, kolik toho nesla najednou.

      Přenášela misky z jedné strany stolu na druhou a pak zase zpátky. Pobíhala z místa na místo, cupitala, jako myška, a netušila, komu by měla dát, jako prvnímu. Sama znám jen lehce základy etikety. Nakonec jsme se postavila, chytila ji za ruku, aby se uklidnila, dovedla jsem ji na její místo, zatímco si upravovala vlasy, a nakonec jsem se roznášení jídla ujala sama. Všichni seděli tiše a sledovali mě, až mě to deprimovalo. Dala jsem jako první tetě, protože mi to poradil Pivak. Pak jsem jen tipovala a dávala strýci, jako prvnímu, potom Jiankovi, Thomiasovi, Pelterovi, Pivakovi, Anzohovi, Damadovi. A pak jsem si uvědomila, že jsem si sobě nedala. A zarazila jsem se.

      Bylo mi jasné, že tuhle část jsem pokazila, jak jsem nejvíce mohla, ale Ovis mě uklidnil, že kdybych je jen obsluhovala, zvládla bych to na jedničku. Nakonec jsem si sama dala jídlo. Kupodivu jsme se museli pomodlit, což jsme s tátou nikdy víc neprovozovali po smrti mámy. Jen jsme tiše zopakovali chyby, kterých jsme se dopustili během jednoho roku, a dali se do jídla. Nyní jsem musela předstírat, že se modlím také.

      Očima jsem se však kradmo podívala po ostatních za stolem, Kupodivu to brali vážně. Ovis jako první otevřel oči, chvíli byl potichu a posléze zašeptal Amen. Krátce na to otevřeli i ostatní a dali ruce ze stolů. Teprve nyní jsme začali jíst. Byla jsem mírně zaražená tím, zda to brali vážně. Tetina polévka byla výborná. Od táty byla buď připálená, nebo poprosil sousedku, aby nám trochu odlila, což ona ráda vždycky udělala. Když teta přinášela můj bramborový salát, cítila jsem se poněkud špatně, až provinile, že jsem do něj mohla přisypat jed, a ani si toho nevšimnout. Sice se mě pokusil Pelter uklidnit s mírným úsměvem, že to jistě bude chutnat výborně, ale moc jsem necítila, že to bylo k jídlu.

      Když jsem viděla, že všichni snad jako zázrakem přežili, usoudila jsem, že nakonec nebudu až tak špatná kuchařka. Abych mohla donést dárky jako první, vyletěla jsem od stolu jako první s připomínkou, že si musím odskočit, což vždycky zabralo. I na ně to očividně udělalo dojem. Vyběhla jsem nahoru, ale byla jsem zadýchaná, div jsem nechtěla šaty ihned sundat a vyměnit je za tepláky. Boty jsem zanechala hned v prvním mezipatře, jinak bych nic nevyběhla a jen bych nadávala.

      Než jsem se zhluboka nadechla, abych pořádně okysličila mozek, popadla jsem zabalené dárky, které jsem zabalila spíše jen do toho, co se mi povedlo, skryla jsem hlavní části a prchala zase dolů, nadávajíc sama na sebe, proč jsem neodevzdala plánek výtahu o něco dřív, protože kdybych tak učinila, nyní bych se takhle nemusela mučit. Povedlo se mi dostat se dolů, div jsem nesletěla dolů na bradu, ale chodidla mě pálila. I tak jsem doběhla k ozdobenému stromku, na kterém zářilo několik barev, nejvíce zlatá a červená. Stromek vypadal překrásně. Nadechla jsem se čerstvého jehličí. Slyšela jsem šum papíru a rychle jsem se vypařila. Cestou nahoru jsem si všimla, že Jiank využívá chvíle, kdy ještě ostatní hledají dárky a prchá dolů s igelitkou v ruce, aby i před mýma zvědavýma očima všechno skryl. Div jsem mu něco neřekla, ale rychle jsem vyběhla nahoru.

      Zavřela jsem za sebou dveře, povzdychla jsem si a položila jsem se na postel. Je mi jasné, že teta nebo strýc, ten, který bude zvonit, bude muset počkat na všechny mé bratrance, až odevzdají něco pod stromek. A dupot nohou byl slyšet i ze spodních pater, což mě pobavilo. Byl to jako dupot stáda. Stáda koní. Ne! Stáda slonů, kteří se ženou kupředu k poslednímu stéblu trávy. Musela jsem se zasmát. Dívala jsem se do stropu.

      Musela jsem se zase na sebe jít podívat. Prohlížela jsem si puntíkované šaty a kroutila se v nich, snad jako bych chtěla tančit doopravdy. Rozhodně jsem nebyla tak mimo, jako při prvním dnu, kdy jsem předtím tančila s imaginárním společníkem a Damad mě při tom přistihnul. Rozhlédla jsem se po pokoji, až mě i mrzelo, že už tady nejsou hromady harampádí, které bych mohla nyní prohledávat a zase nacházet nové a zajímavé věci, ze kterých by byly možná i dokonalé dárky pro ostatní. Opatrně jsem zasunula nohu zpátky do dřevěných bot, až mě rozbolela pata i prsty. Upravila jsem si stuhu ve vlasech. Přejela rukou po květině ve vlasech. Otevřela jsem okno a sledovala temnou oblohu, ze které padaly vločky. Opět se držely u sebe, jako nějaká rodina a bránily se navzájem před jednotlivými, které se je snažily rozdělit. Sněhové vločky mě udivovaly. Nikdy nespadla žádná stejná. Nikdy nepadala sama. Vždycky s ní padalo mnoho dalších.

      Slyšela jsem zvonek, který mě opravdu potěšil. Zase jsem se vrátila do dětských let. Tentokrát už bez bot, na bosé nohy, jsem šla ke dveřím, které se přede mnou otevřely. Pelter zpoza nich vykoukl a usmál se na mě. Prošla jsem okolo něj a on s Damadem hned utíkali za mnou. Doběhli jsme dolů sice jako poslední, ale zůstali jsme stát na místě. Jen jsem hleděla na tolik dárků před sebou. Nikdy jsem jich v tak velkém počtu zabalené neviděla. Sice byly malé, ale bylo jich až moc. Ale když se zamyslím, kolik lidí tady je, a pokud každý chtěl někomu něco dát, tak je to možná tak akorát, možná pár dárků navíc. Ale musela jsem se zasmát, což ostatním přišlo podivné. Musela jsem to říct nahlas.

      "Tohle... jsou ty nejlepší Vánoce ze všech." řekla jsem. Hned na to se mi o rameno opřel kačer Stístko s jeho vykulenýma očima a Damad řekl pisklavým hlasem, který byl pro štěrkajícího kačera skoro typický, že se chovám skoro jako člověk. Nezkazil mi tak náladu. Pohladila jsem ho po hlavě. Byl určitě plný prachu, alespoň kdysi bílé oči mu pomalu hnědly.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře