Až tě znovu uvidím 36

18. červen 2016 | 07.00 |

   Chvíli jsem nad tím uvažoval a popadl svůj kabát. Ostatní na mě zaraženě hleděli, zatímco jsem popadl Nicolase, který sotva mohl vědět, co mi a Fredovi došlo. Jak by se rychle dostala k penězům a nespáchala by přitom nic protiprávního ve smlouvě?

   Když by její dcera zemřela!

   Nasedli jsme do Nicolasova auta a on doslova bezohledně dupl na pedál. Měl jsem štěstí, že už jsem reagoval rychleji, takže jsem byl pojištěn pásem, i tak jsem měl problém udržet se na sedadle. Čekal jsem, že bez všimnutí projede na červenou, ale prudce dupl na brzdu, až jsem se hlavou praštil o desku před sebou. Tak za tohle si ho podám! Chtěl jsem mu to vyčíst, ale než jsem mohl něco namítnout, už se prudce rozjížděl na oranžovou. Pořád pochybuji o tom, kdo mu kdy vydal řidičák!

   Řekl jsem mu, aby jel do nemocnice. Na nic se kupodivu neptal. Že by použil mozek? Ne, sotva jsme zahnuli za roh, zeptal se mě, co tam chci dělat. Nezašel jsem si dobít munici. Spočítal jsem si náboje. Zatraceně, měl jsem jenom tři. Jeden varovný a dva mohou být zraňující, klidně i smrtící. Zavřel jsem oči, abych si upokojil srdce. Vybavil se mi mrtvý muž a sevřel žaludek. Nevím, zda to zvládnu. Sevřel jsem pevně pistoli mezi prsty. Neumím si představit, že bych ji skutečně zabil, ale jak mám reagovat v případě nutnosti? Netušil jsem. A to mě na tom děsilo nejvíce. Ten okamžik bezmocnosti, kdy nevíte, jak se máte rozhodnout. Protože, když se rozhodnete špatně, mohou to odskákat jiní.

   Podíval jsem se za sebe, abych zkontrolovat, zda Fred jede za námi.

Po chvíli jsem si všiml plšího auta s modrou sirénou. Alespoň nějaká záloha, pokud by chtěla použít někoho jako rukojmí... Chvíle překvapení je nejdůležitější. Než jsem se otočil, zarazil jsem se pohledem na Nicolasovo sedadlo z boku. Bylo jakési špinavé, od světlého prachu, nejspíš. Pokusil jsem se to setřít, ale moc dobře to nešlo. To je jedno; je to jeho auto nakonec. Ten pocit na prstech mi však byl povědomý – cítil jsem ho nedávno, možná jen pár hodin zpátky. Ale nemohl si vybavit situaci, při které bych...

   Nicolas zastavil před budovou nemocnice a nabil si. Jen se pobaveně zeptal, zda mám vůbec ještě nějaké náboje. Ignoroval jsem ho a vylezl ven jako první. Hned na to mi volal John. Můj úsudek byl správný; Greenwoodová už byla v nemocnici a pravděpodobně na infekčním hledala svou dceru. Moc času nám nezbývalo.

   Vtrhli jsme dovnitř a Nicolas posílal lidi zpátky do pokojů. Hbitě ho poslouchali, zatímco se žena na recepci zmateně ptala, co se děj. Neměli jsme čas jí cokoliv vysvětlovat. Bylo pouze jediné místo, kde by Greenwoodová mohla být. Kdyby měla jíst těmi éčky nabité potraviny odsud, bylo by jí mnohem hůře! Slova, která nám řekla předtím. Byla si vědoma, co se děje, a přesto pokračovala? Věděla, že její dceři je špatně a sváděla to na pouhý stres ze školy? Ne, chtěla se jí zbavit. Manžel by stihl přepsat smlouvu před svou smrtí, kterou mu ona sama naplánovala. A přesto jí to nešlo podle plánu; pan Greenwood zaplatil mnohem víc, než čekala, proto jeho dcera přežila. Zdědí jeho peníze. Proto musí ta mladá dívka zemřít.

   Zastavili jsme se před dveřmi a navzájem na sebe kývli, zatímco Nicolas rozrazil dveře a vběhl dovnitř, ale krátce poté se prudce zastavil. Když jsem se dostal dovnitř já, takže jsem ztuhl. Viděl jsem, jak za sklem míří Greenwoodová s rouškou pistolí na jakéhosi doktora, který ji trpělivě chvíli sledoval, než se přiblížil k přístroji, který kontroloval stav Alison. I hlupákovi by došlo, co chtěla udělat; takhle by to bylo na přístroje, nebo na něj, že nedával pozor. A ji by nikdo nepodezříval.

   Ostatně by měla být pod zámkem, nebo pod naším dozorem.

   Alison spala, vypadala slabě a křehce. Stará žena, která je na konci svého života; nikomu by nepřišlo divné, kdyby zničehonic zemřela, že? Proto ji tak dlouho trpěla? Chtěla něčeho podobného využít? Nebo to byla jenom shoda náhod?

   Neváhali jsme a rychle jsme se dostali do izolovaného prostoru. Doktor se nám pomalu, poklidně otočil. Paní Greenwoodová byla však stejně rychlá jako mi, ale uvědomila si, že Nicolas je z nás ten hbitější (a zkušenější), a vystřelila po něm. Střelila ho do ramene a potom s úsměvem namířila na mě.

   "Odhoď zbraň," řekla mi poklidným hlasem, ale já ji pevně držel a mířil na ni. "Nebo ho zabiju," dodala a namířila na Nicolase, mířila mu přímo na hlavu, ale Nicolas neprojevil ani špetku strachu. Musel jsem myslet. "Pokračuj!" přikázala doktorovi, který ji hbitě poslechl. O co jí šlo?

   "O co vám jde?" zajímal jsem se. Potřeboval jsem to slyšet od ní. Musela se přiznat, aby byla znovu odsouzena. Vražda a pokus o druhou vraždu. Musím mít svědky, kteří mi to potvrdí. Greenwoodová se jenom mile ušklíbla a pořád mířila na Nicolase.

   "Vážně si neumíte vážit kolegů, nepletu se?" zeptala se mě pobaveně.

   Chce mě snad rozptýlit, proč? Já se však soustředil; jak odsud dostat toho doktora a přitom mu zabránit, aby nezabil Alison, a zároveň zadržet Greenwoodovou bez výstřelu.

   "Odhoďte zbraň," přikázala mi zle a najednou popadla doktora a přitiskla mu pistoli k hlavě. "Nebo nezabiju jenom Vás, ale i jeho."

   "Jste přece rozumná, to byste neudělala," řekl jsem, zatímco jsem na ni pořád mířil. Zakřičela na mě, abych odhodil zbraň. Ihned! Ale já ji odhodit nemohl. Kdybych tak učinil, jistě by mířila přímo a bůhví, jak bych dopadl. Pokusila se kolem mě projít. Co jsem měl dělat; dovolil jsem jí to. Nicolas si mezitím opatrně nohou k sobě přisunul svou pistoli a pořád se drže za krvácející rameno. Dělal to skoro nenápadně, nevydával přitom žádný zvuk. Posouval ji pomalu blíž k sobě. Trochu jsem se posunul, abych upoutal na sebe pozornost. Jestli si ho všimne, opět vystřelí.

   Do pokoje se chtěl dostat Fred, ale včas si uvědomil, co se tady děje, takže se zastavil hned ve dveřích, stejně tak zbylé doktory a tlačil je ven. Greenwoodová mířila doktorovi na hlavu, zatímco odpojoval Alison od přístrojů a tím jí bral jedinou možnost k přežití. Přístroj začal pípat, protože se stav Alison Greenwoodové změnil. Byl to souboj nervů; vystřelit a riskovat, že zabije doktora? Nebo ji nechat, aby zabila svou nevlastní dceru? Bylo mi jasné, že majetek Greenwooda musel být obrovský, ale i tak... zabíjet kvůli tomu dítě?

   "Nemohu už déle čekat na diluvium," zašeptala najednou a já zpozorněl. Někdo vystřelil a já si nebyl jistý, zda jsem to byl já nebo Greenwoodová. Greenwoodová pevně sevřela zuby k sobě, zatímco spadla na stranu a držela se za krvácející bok. Otočil jsem se za výstřelem. Nicolas s potížemi držel pistoli, která mu vypadla z ruky, a vstal, aby jí mohl nasadit pouta. Greenwoodová byla však připravená se ještě bránit. Skopla doktora k zemi a chtěl ho zastřelit, ale Nicolas ji včas dostal k zemi a držel obě její ruce, zatímco na mě křičel, abych ji spoutal.

   Udivovalo mě, že Alison po celou tu dobu nerušeně spala. Další tři muži odvedli Greenwoodovou, která křičel a vzpínala se jim, ven z nemocnice do policejního auta, aby ji odvezli na soud. Nebude ho však potřeba; odsoudí ji tak jako tak. Útěk z vězení... někdo jí ale pomohl. Situace se uklidnila a doktor rychle zapínal vše, co stihl vypnout, a kontroloval stav Alison. Oddychl si, když zjistil, že je v pořádku. Byl to profesionál.

   Už jenom fakt, že měl na starost několik lidí jenom on sám, jako soukromý doktor, mě utvrdil v tom, že když šil Nicolasovi ránu v rameni, tak že o tom nebude už ke konci dne ani vědět. Poděkoval nám, že jsme mu pomohli. Když jsem se ujistil, že Alison i on budou v pořádku, s Nicolasem jsme opustili nemocnici. A jako na zavolanou se k nám řítili reportéři. Oni si vážně nedají pokoj, že? Upřímně řečeno; představte si podrážděného Nicolase, když je ještě podrážděnější vůli hloupému zranění, které z něj dělá slabocha. Nemohu ani popsat, jak by se zachoval, kdybych všechny neodbyl naučenou frází; bez komentáře. Sotva se jeden z nich přiblížil blíž než na deset centimetrů, dostával Nicolas tik do oka. Proto jsem ho musel tahat pryč, jako nějakou loutku. Jinak by to dopadlo hodně špatně.

   Poprvé za tu dobu, kdy ho znám, mi dal své klíčky od auta. Zmateně jsem zamrkal, než mi došlo, co mi tím říkal; mám jet s jeho autem?! Netušil jsem, jak zareagovat, ale bylo mi jasné, že pokud nebudu reagovat rychle, asi si svůj vztek vybere na mě ihned. I tak mě to bude jistě čekat cestou nebo na stanici. Když jsme jeli, sem a tam jsem ho okem zkontroloval, zda spí nebo zda vůbec vnímá. Oči měl zavřené a vypadal poněkud klidně. A to mě děsilo. Ale především jsem se v myšlenkách vracel k tomu, jak jsem zabil Lewise Parkera a nyní málem i paní Greenwoodovou. Tedy vdovu Greenwoodovou.

    Někdo mi zavolal. Dal jsem hovor na hlasitý poslech, a podal svůj mobil Nicolasovi, aby ho držel. Mohl se alespoň cítit užitečně. Fred nám oznámil, že Greenwoodová ani nepotřebuje soud nebo výslech, protože už má u nás vroubek z dřívější práce. Nemyslel tím tu vraždu, ale nezákonný převod peněz. Najednou jsem prudce zastavil a Nicolas se na mě zmateně podíval.

   Ten doktor...

   Byl mi nějak povědomý. Byl to ten samý, který tam byl už od samotného počátku, ten samý muž, který mě předtím vyhazoval, že bych tam být neměl. Vyslechnou ho ostatní? Když jsem se na to zeptal Freda, jen podotkl, že tam nechal dva z našich jednotek, aby ho potom přivezli a vyslechli. Na mou otázku, zda tam byla doktorka, která nám poskytla výsledky krevních testů, jenom podotkl, že byla převedena vedením do jinačí nemocnice, přestože s tím sama nesouhlasila. Odmítnout ovšem nemohla. Proč? Zeptal jsem se Freda na přibližný počet obětí. Číslo už nestouplo. Když jsem si vyměnil pohled s Nicolasem, zajímal jsem se, zda byly nějaké stížnosti na Kobru. Ne, před pár dny celá tahle aféra utichla, ale Kobra své výrobky stáhla úplně.

   Wehta Marco ji snad bude chtít zrušit? Proč? Doposud vydělávat. Pokud se prokáže, že mu Benjamin Silkwon a pár dalších kamarádů měnilo zásilky za otrávené, veřejnost to jistě pochopí. Najednou do nás někdo vrazil a posunul nás kupředu. Nicolas zle zavrčel a já se otočil dozadu, abych viděl, kdo to byl. Už jsem chtěl vytáhnout odznak a vyjít ven, abych mu dal pokutu, ale když jsem vylezl z auta, prudce jsem se zastavil, když se na mě dívaly dva nepříjemné, stejné pohledy. Dva muži, dvojčata, na mě nepříjemně hleděli. Dali rychle zpátečku a projeli kolem mě tak prudce, že mě málem srazili k zemi. Neměli uznávací značku. Ale ty tváře... Zástupce Wehty Marca má dvojče? Nicolas se jen otráveně zeptal, co to bylo za idiota.

   Díval jsem se za nimi, jak mizejí za rohem ani nedávají blinkr. Nemáme vůbec šanci jim cokoliv říct, že? Wehta Marco by se hned postaral o všechno. Když jsem se posadil zpátky do auta, Nicolas mi zlostně zopakoval svou předešlou otázku. Chvíli jsem byl potichu a přemýšlel. Jejich tváře mi byly více než povědomé. Jen jsem si nebyl jistý, kde jsem je už viděl. Vzpomněl jsem si jen na černou dodávku, která kolem mě předtím projela, zatímco druhá zůstala na místě. Byli to oni dva?

   Nicolas mi luskl před očima a řekl mi, abych přemýšlel nahlas. Když jsem mu řekl svůj nápad, jen se sarkasticky zasmál, že jsem opravdu myšlenkami jinde a potřebuji navštívit psychologa. Má pravdu, jsem myšlenkami jinde. Dalo mi zabrat, abych na to nijak nereagoval.

   Nevím proč, ale když jsem potom vzhlédl, před námi po přechodu kráčela jakási zahalená žena, drobná, bledá, s menším úšklebkem na tváři. Když prošla, rozjeli jsme se kupředu, a já si z neznámého důvodu vzpomněl na matku. Nicolas jen poznamenal, proč najednou ten protáhlý obličej. Mlčel jsem. Proč jsem měl předtím ten sen? A proč v něm Matthew byl jako...? Pomalu, tiše jsem vydechl a zahnul jsem za roh. Měl bych opravdu vypnout, alespoň na hodinu, na půl hodiny bude bohatě stačit.

   Zastavil jsem mu před stanicí a řekl mu, že hned budu za ním. Nemohu stát v protisměru. Jen něco zamrmlal – asi abych mu nepodřel auto – a potom vylezl ven. Dle jeho instrukcí jsem zaparkoval, a když jsem vylézal, povšiml jsem si, že stojí a kouří venku. Sotva si všiml mého pohledu, típl cigaretu o zeď a pustil na zem. On se to vážně nikdy nenaučí. A to si říká policista? Zasvítila mi do očí světla auta a já se za nimi ohlédl. Byli to ti dva, o kterých Fred mluvil. Otevřeli dveře doktorovi, který se sotva stihl převléct. Spíše si jen sundal plášť.

   Sledoval jsem ho; neprojevil žádný strach. Upřímně řečeno, když mu předtím někdo mířil na hlavu a vyhrožoval mu smrtí, tak musí být pořád mimo. Zajímalo by mě, zda je nyní Alison stabilizovaná. Významně se na mě podíval a zastavil se. Všiml jsem si, že se Nicolas pohnul naším směrem.

   "Takže je to pravda," řekl onen doktor a poklidně mě sledoval. "Opravdu jsi tak hluboko klesl..."

   Zmateně jsem zamrkal. Cože?

   Najednou byl Nicolas vedle mě a plno věcí se stalo; doktor se vysmekl strážníkům ze sevření a ozvalo se několik střel, přestože ani jeden z nás neměl po ruce pistoli. Oba muži skončili na zemi, s prostřeleným ramenem nebo kolenem, zatímco mě Nicolas srazil k zemi, když mi kolem hlavy proletěla další kulka. Když jsem vzhlédl, viděl jsem jen, jak černá dodávka přijela pro prchajícího doktora, který naskočil dovnitř, a auto potom zmizelo. Co se to stalo?

   Proč ten doktor utíkal? Nicolas mě konečně pustil a pospíchal k těm dvěma, zatímco jsem se vzpamatoval a volal sanitku. Ze stanice vyběhl Bob, protože ho přilákaly výstřely. Rozhlédl jsem se kolem. Odkud mohl střílet, že se tak dokonale strefil, přestože byli částečně kryti autem? Podíval jsem se na střechu budovy naproti. Tam jsem se nedíval. Vybral si místo, které budilo nejmenší podezření. A čekal. Ale proč? Potřebovali toho doktora pro něco? Ne, ten doktor samovolně utíkal k tomu autu. Kdyby po nás zaútočili, zranili by i jeho, ale kulky se mu dokonale vyhnuly. Chtěli ho snad unést? Ne, on sám jim utíkal doslova naproti. Pohlédl jsem na kulky vedle sebe a nejistě jsem polkl. Byla to ta samá, kterou jsem našel předtím.

   Bob se mě zeptal, kdo z nás střílel, na což mu Nicolas odpověděl, že nikdo, protože jsme to byli my, kdo byl pod palbou. Bob se chtěl ještě na něco zeptat, ale když otevřel ústa, přerušila ho siréna sanitky. Sanitáři nás rozhodně nebudou mít o nic radši než reportéři, kteří jim byli v patách.

   Aby si nás nevšimli, vtáhl mě Nicolas rychle dovnitř a zavřel dveře se slovy, že oni vědí, co mají dělat. Sotva jsme vešli dovnitř, byli jsme pod otázkami Johna, který byl jako malé dítě, oči mu skoro zářily zvědavostí, když se nás ptal, co se tam stalo, protože si toho všiml, až bylo pozdě. No, určitě se zrovna točil po svém kolečku kolem stolu od jedné obrazovky k druhé.

   "Ten doktor zdrhl," řekl Nicolas poklidně. Fred pokrčil rameny se slovy, že nám lidi serou na hlavu už dost dlouho, tak proč si z nás nevystřelit víc.

   Přešel jsem raději ke svému stolu a vylepil si jeho fotografii na stůl mezi další fotografie mrtvých lidí. A také našeho tajemného Benjamina. Bylo plno otázek, které jsem pořád nechápal, a čím dál víc jich přibývalo.

   Prohlédl jsem si spis z Operace O(s)travy, bůhví už po kolikáté, a promnul si oči. Greenwoodová je už nyní pravděpodobně před soudem, který ji brzy pošle zase zpátky do chládku. Byl jsem si jistý, že ten doktor s tím měl něco společného. Ale co? Byl soukromě najatý Greenwoodem, aby jí dával speciální péči, a přesto to byl on, kdo byl donucen ji takřka zabít. Jak se tam ale Greenwoodová dostala?

   Zarazil jsem se a prohlédl si fotografii mrtvé Haruky Onoko. Vzpomněl jsem si na mladou ženu, která mi přešla před autem po přechodu předtím. Byly si hodně podobné; stejně bledé, pohublé, stejný nos a rty... Zřejmě jiná Japonka. Otočil jsem její fotografii na druhou stranu, abych si nemusel vybavovat ten její nenucený úsměv.

   Zašel jsem si nalít čistou vodu a zarazil jsem se, když jsem se chtěl napít. Podíval jsem se na sebe do naprasklého zrcadla a potom očima bloudil kolem dokola. Vylil jsem vodu a postavil skleničku na umyvadlo a opřel se o něj. Bylo to tak jednoduché a přitom mi to unikalo po celou tu dobu. Má matka patřila mezi poslední oběti Operace O(s)travy. Měla úplně stejné symptomy jako všechny oběti nyní, avšak proces byl o dost, o dost zpomalený. Mně a mým bratrům se to vyhnulo. Otci také. Je skutečně možné, že se jedná o někoho, kdo dopodrobna zkoumal ty dva vrahy, kteří za to předtím mohli?

   Pokud mi paměť slouží ještě dobře, ten doktor to tehdy přímo řekl. Tehdy jsem neznal význam slova otrava, ale když jsem se nad tím nyní zamyslel, tak máma mi svou obětí tehdy jasně dávala najevo, že to jen tak neskončí. Dva hlavní aktéři sice skončili, ale někdo, koho inspirovali, v jejich práci pokračoval. A zřejmě ji dokončil. Už tolik obětí nepřibývalo. Očekával snad, že my všichni zemřeme, proto nám s radostí posílal košíky dál a dál, jako nějakou drogu? Co však mohla má matka sníst, aby zemřela a my toho byli ušetřeni?

   Zhluboka jsem se nadechl a pomalu vydechl. Mám zajímavou práci pro mrtvolu Gilla. Otočil jsem se a zamířil k němu. Stejně tak jsem si všiml, že John něco napsal na papír, pověsil si ho na obrazovku, odrazil se od stolu a zastavil se u další obrazovky. Najednou se však zarazil v pohybu prstů a jeho pohled se změnil. Zastavil jsem se u Gilla a zmateně zamrkal směrem k Johnovi. Bylo mu snad zase špatně? Nestihne to tentokrát na záchod?

   John se jenom nezřetelně klepal, však na prstech to bylo značně znát. Už jsem se chtěl Gilla zeptat, zda by nemohl zabrouzdat do minulosti a vytipovat mi jídla, která byla předtím označená za riziková nebo způsobovala zdravotní či zažívací potíže, ale další zvuk mě vyrušil z myšlenek a donutil mě znovu vzhlédnout.

   John prudce vstal, držel se za krk, zatímco se snad snažil něco říct. Natáhl ruku před sebe, zatímco se jeho tělo pohnulo samovolně dozadu, jeho pohled se trochu zakalil a on spadl na zem. Fred byl hned na nohách a ptal se ho, co se děje. Když jsem se dostal blíž, viděl jsem, že John je v jakési křeči, klepe se a drží se za krk a přitom mu z pusy tečou sliny.

   Johne, byl jsi to ty, kdo mě na to upozornil. Ale já byl tehdy hloupý, nedošlo mi to, že ty jsi byl už dávno...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře