Srdce - Kapitola devátá

23. červen 2016 | 07.00 |
› 

KAPITOLA DEVÁTÁ: Štěstí při pohledu na Tebe

      Strýc mě vybídl, abych rozdávala dárky, což mě zarazilo ještě víc. Parazit má možnost ujmout se tak důležitého úkolu? Ale nakonec jsem se toho ujala a podávala jsem jednotlivým členům jejich dárky, své jsem schválně přehlížela. Když jsem všem podala minimálně osm dárků, někteří měli i více dárků, tak jsem se konečně podívala na ty své.

      Teta to vyřešila chytře. Pro nás pro všechny koupila hrníčky a Ovisovi sehnala kožené boty, za což byl rád, až skákal radostí, hned si je zkusil a snad se pokoušel o step, ale pobavil nás. Od Ovise dostala nakonec šedomodré šaty, na což po něm chvíli křičela, proč jí je kupoval, ale když se Ovis bránil větou, že na ně zírala, jako prase na své příbuzné před porážkou, byla potichu a hen dis je běžela zkusit. A vypadala v nich překrásně. Omládla v nich minimálně o deset let. Až jsem jí i trochu záviděla. Pro nás pro ostatní Ovis sehnal pár rukavic, takže jsem si je schválně nasadila na ruku a zamávala mu v nich, což ho neskutečně pobavilo. Jen jsem se obávala, zda se jim mé dárky budou líbit. Oba se jen pobaveně zasmáli, když viděli bílý hrnek se srdíčkem a v něm barevné mýdlo, které cítili už předtím. Ani bych se nedivila, kdyby se mi mozek rozprskl po stěně a oni by si toho ani nevšimli. To by bylo normální.

      Damad zaštěrkal s malou krabicí, kterou jsem si vypůjčila od tety bez jejího svolení, polepila jí hnědou páskou a zabalila do papíru, aby to vypadalo dokonale. Když se dostal pod papír, krabice ho nezajímala a vysypal obsah krabice. Pískací kačenka zapískala, když se odrazila od země a zastavila se, tlemíc se na Damada, který zamrkal a přiblížil se k ní, zatímco vedle sebe dal Štístka. Oba zírali kačence do očí, až to vypadalo zábavně. Asi si uvědomil, že hrozba není skutečná, popadl kachnu a začal s ní pískat a smát se, jako maniak. Jiank poznamenal, že dostal jinou drogu.

      Anzoh opatrně sundal tmavě modrou stužku a váhavě se na mě podíval.

Přikývla jsem a usmála jsem se na něj. Všichni ho pozorovali, jak váhavě zvedá víko. Ihned popadl tetris do ruky a prohlížel si ho. Ušklíbl se, jako šílenec, ihned vyndal z kapsy starší verzi a jako narkoman závislý na heroinu, tak div nezačal slintat, když se hra rozjela a on ihned začal hrát. A posléze skutečně slintal blahem, až ho i Ovis musel praštit, aby se vzpamatoval, což nepomohlo.

      Pivak opatrně pohladil dárek, a jedním tahem z něj sundal skoro neporušený obal. Sledoval šedou šálu na kolenech a usmál se Hned si ji obmotal a podíval se mým směrem. Cítila jsem, jak pomalu rudnu. Proč se hned musel dívat na mě a dokonce se tak mile usmívat, aniž by se zamyslel nad tím, že jsem mu to dala já nebo někdo jiný. Ale asi je zvyklý na jiné věci, od svých bratrů, protože jich dostal už nespočet. Ale slušela mu.

      Thomias zmateně zamrkal, když strhl obal, aniž by se namáhal ho nějak pracně oddělit, aby ho posléze mohl použít znovu a prohlížel si album a otevřel ho snad s nadějí, že v něm najde nějaké disky nebo kazety, na kterých by byly skupiny. Podíval se na mě tázavým pohledem, ale pak se pousmál. Kupodivu mi i poděkoval. Odvětila jsem, že až z něj bude slavná hvězda, může si tam vkládat výstřižky z novin, což ho pobavilo, až se hlasitě zasmál.

      Namísto toho Pelter opatrně sundal mašli, snad se bál, co na něj z malého balíčku vyletí a zavřel oči, když odkryl jeho víko. Pak zmateně zamrkal a prohlížel si píšťalku. Podíval se na mě a pousmál se. Poznala jsem, že snad takhle ho uslyšíme, i když bude mluvit tiše. Poděkoval mi a hned pevně stiskl píšťalku, kterou si pověsil na krk a odmítal ji pustit. Pevně ji svíral ve své bledé ruce, která se mírně třásla, přesto se však usmíval, až jsem se bála, že se brzy rozbrečí. Ale pořád mi tiše děkoval. Přestože jsem mu řekla, aby mi neděkoval, nepřestával.

      Jiank, zatímco se všichni bavili, rozbalil svůj dárek. Prohlížel si zabalenou rudou košili s černou kravatou. Podívala jsem se na něj a přešla k němu. Tiše si ji prohlížel. Zeptala jsem se ho, zda se mu líbí. Otočil se na mě, přitáhl mě pomalu k sobě a držel mě něžně za ruku s úsměvem. Řekl, že se mu moc líbí. Usmála jsem se, protože pro něj najít nějaký pořádný dárek byl pro mě problém. Zvuk koled, melodie tak líbezná, že mi uvízla v mysli ještě dlouho poté, co se přesunul zvuk opět k první koledě, nálada, která rozšiřovala jenom radost a podobu. Tohle byly Vánoce, na které si nepamatuji. Byly to mé první Vánoce s nimi, první, ale překrásné. Zatímco oni rozbalovali dárky, které si bratranci dali navzájem, vypařila jsem se do kuchyně, abych zkontrolovala stav nádobí, až jsem vykulila oči, že všechno bylo umyté, zbytky schované a nádobí uklizené. Asi nebylo moc dobré se jen tak vymluvit, ale rozhodně bych to nestihla všechno dát pod stromek jako první, aby na mě nepadlo podezření. A to jsem chodila docela potichu, takže by neměli vědět, které dárky jsou ode mě a které od nich. Ale na druhou stranu si mohli říct, co dají těm druhým a ti to řekli ostatním, takže to mohli očekávat. Povzdychla jsem si a vrátila se zpátky, kde mezitím zuřila bitva v podobě papírových kuliček, které se házely všude možně i nemožně, jenom proto, že Anzoh si dovolil nesouhlasit s Jiankem, což způsobilo nejdříve strkanici a posléze bitvu papírů. Nešlo se tomu nezačít ihned smát. Pochybuji, že vy byste to vydrželi.

      Ale posléze na mě přiletělo tolik papírových koulí, které mě dokonce srazily k zemi, div jsem si nepřivodila otřes mozku. Volný pád nemám moc ráda, ale v tuhle chvíli jsem neměla na vybranou. Bolela mě hlava. Bolel mě krk. Když jsem otevřela oči, několik hlav na mě civělo a pak se začali všichni smát, až jsem je chtěla praštit. Všechny. Jednoho po druhém. Dokonce i tetu podruhé, když jsem se od Peltera dozvěděla, že to byl její nápad.

      Nakonec jsme se tomu všichni zasmáli. Když se blížila pozdější noční hodina, popíjeli jsme lehké víno, ti vyzrálejší pili o něco tvrdší.

      Přesně o půlnoci jsme všichni vyběhli ven, hulákali na celé okolí, ti opilejší vybíhali jen lehce odění, my ještě střízliví jsme měli trochu rozumu, takže jsme pobíhali v oblečení. Koulovali jsme se, shazovali jsme se od sněhu, stavěli sněhuláka, dusili jsme se navzájem pod sněhem, já jsem byla pohřbena zaživa, přestože jsem křičela, aby toho okamžitě nechali. A oni mě ještě zasypali kupou sněhu. A nakonec se ke mně ještě dostal Pivak, kterému sebrali košili. Pod kupou sněhu jsme si museli hlídat spotřebu kyslíku, protože byl omezený. Začali jsme hrabat, přestože to Pivak po chvilce vzdal a klepal se zimou. S těžkým srdcem jsem mu dala alespoň mikinu, přestože jsem se pak klepala sama jen v šatech. Podle hlasů a zvuků, které byly o něco silnější a hlasitější, když jsme se dostávali nahoru, jsme poznali, že se blížíme ke konci.

      Rozhodně jsem měla velkou chuť je takhle všechny zahrabat, abych se mohla zasmát já. Když jsem se dostala zpod sněhu, nadechla jsem se, jako bych málem utekla smrti utonutím. Pomohla jsem Pivakovi ven a ihned jsem popadla Thomiase a Jianka za vlasy, shodila je do téže díry a zasypala je sněhem, ale jen trochu, protože člověk v podnapilém stádiu se jen stěží dostane z této kopy sněhu, zatímco oni byli, jak se lidově říká, skoro na šrot. Sice nevím, koho to napadlo, ale Pelter mi sebral triko, až jsem zakřičela a zakryla se, klepajíc se zimou a utíkala jsem za ním. Pelter se pobaveně smál. Byl naprosto pod vlivem alkoholu. Nakonec jsem ho skoro dostihla, to už mě však chytili teta a strýc a hodili do kopy sněhu, až jsem křičela, když se mi na záda dostal chladný sníh a slibovala jsem jim krutou pomstu na jejich hlavy. Klepala jsem se zimou a rychle jsem se snažila zalézt zpět do domu, ale bylo to nemožné, když se okolo potáceli Damad a Anzoh.

      Skoro jsem zapomněla na Jianka a Thomiase, kteří se ozvali asi tak po deseti minutách poté, co byli zaživa pohřbeni. Nespolupracovali. Jiank vrazil Thomiasovi hlavu od sněhu, aby se o něj opřel a mohl se tak dostat ven. Bála jsem se reakce souseda, který by se mohl v tuhle hodinu třeba vrátit, zjistit, že mu chybí jeden stromek a slyšet nás, jak tady vyvádíme. Ale pokud se tohle děje každý rok, tak podle všeho kvůli tomuhle odjíždí pryč. Strýc opravdu vymýšlel jen hlouposti, ale když vzal zbraň, zakřičela jsem. Zapomněla jsem, že není nabitá, ale ihned jsem mu ji vyrvala a musela jsem ho jemně s ní praštit do plešaté hlavy, aby se vzpamatoval, ale jen se zasmál a spadl na zem.

      Mezi dveřmi jsem tiše sledoval přiopilé příbuzné, kteří se chovali jako banda paviánů či jiných zvířat. Mrzla jsem, takže jsem si vzala několik kabátů, které jsem popadla z věšáků, a bylo mi hned teplo.

      Aby se neřeklo, že trhám partu, a že je nechám dělat si, co chtějí, aby je pak přejelo auto, vyběhla jsem s nimi na silnici a hulákala spolu s nimi. Spíše jsem křičela, aby blížící se auta se měla na pozoru, aby někoho z nich nesrazila, protože bych rozhodně netušila, co v takovou chvíli dělat, či jak se zachovat. Řidiči, kteří nás viděli, se jen občas ohlíželi a snažili se nám vyhnout. Když už mi byla zima, popadla jsem tetičku se strýčkem, jež hulákali, abychom je následovali, takže ostatní mrtvolky je skutečně následovaly. Dotáhla jsem je do ložnice, kde jsem je jen tak hodila na postel. Posléze jsem popadla Jianka a Thomiase, ovšem byl problém se jih zbavit, když se mě drželi, jako klíšťata.

      Ale když jsem zavelela: Pohov!, hned oba spadli na své postele a chrápali. Problém byl u Pivaka, který si odmítal lehnout, pořád vstával do sedu, až mě to i pobavilo. Nakonec jsem ho uzemnila, stejným způsobem i Anzoha. Když jsem dotáhla nahoru Damada, šel pustit kupodivu snadno. Tenhle nebyl klíště. U Peltera jsem měla snad největší problém. Pořád se mě držel, kroutil se a asi by se mě ani nepustil, kdybychom ho loktem nesrazila na postel.

      Zívla jsem, když jsem kráčela po vrzajících schodech ve svém pokoji. Nikdy jsem nebyla šťastnější, když jsem vešla do svého pokoje. Lehla jsem si na postel v šatech, které jsem si ani neobtěžovala sundávat. Byla mi zima, ale okno jsem měla otevřené. Usnula jsem. Nebyla jsem přikrytá, klepala jsem se zimou a okno bylo otevřené. Celý dům konečně utichl po třetí hodině ranní, kdy už všichni po velmi namáhavé práci zase leželi ve svých pokojích na postelích, nebo ti, kteří se moc hýbali, skončili na zemi z vlastní viny. Díky tomu, že jsem měla postel... ano, postel, už to nebyla ta rozbitá postel s matrací. Byla to spravená, skoro nová, skoro nevrzající postel s novou matrací, která byla měkká a s pořádnou peřinou, kterou jsem však skopla na zem během svého pohybu přes noc, kdy jsem se hýbala z jednoho boku na druhý. A když jsem pevně držela polštář, abych měla jistotu, že jsem pořád na posteli, jsem se skutálela dolů a spala dál, protože jsem spadla na peřinu.

      Neprobudila jsem se ráno. Neprobudila jsem se posteli. Probudila jsem se s bolestí hlavy. Se zavřískáním jsem vstala a rozhlédla se okolo sebe. Vlasy jsem měla na všechny strany. Dlouze jsem zívla a škrábala se na hlavě přemýšlejíc, co se mohlo stát.

      Když se mi konečně rozsvítilo, zakryla jsem si hlavu peřinou. Spatřila jsem totiž na budíku, který byl snad ještě z minulého století, že jsou skoro dvě hodiny odpoledne. Bolelo mě břicho. Tiše jsem zavřískala do polštáře, kdy jsem mohla asi tak usnout a co všechno se odehrálo a já si z toho nic pořádně ani nepamatuji. Byla jsem mimo s nimi, nebo jsem byla ještě při smyslech? V tu chvíli jsem měla jen černo v hlavě a prázdnota mě obklopovala.

      Pomalu jsem vstala, ale bylo mi špatně, až se mi zatočila hlava. Opřela jsem se o parapet a nahnula jsem se. Pohled na vzdálenost z mého pokoje dolů, mi udělal mdlo a já neudržela vánoční večeři v sobě o moc dlouho. A nebyla jsem jediná, komu bylo špatně, protože když jsem se uklidnila, spatřila jsem hlavu Damada, který taky podle všeho trpěl. Přesunula jsem se loudavě ke stolku a prohlédla si lísteček, který byl navrchu. Přimhouřila jsem oči, abych mohla přečíst, co se na něm píše. Byla tam poznámka kostel. Škrábala jsem se na hlavě a usilovně přemýšlela, co to může asi být.

      Pomalu jsem se přesouvala dolů po schodech, abych se zeptala se Jianka, zda nemá ponětí, co by to mohlo znamenat a proč je u toho dnešní datum. S hlavou, která mi měla brzy prasknout, jsem se konečně dostala k jeho pokoji a zaklepala jsem na dveře. Asi mě neslyšel, tak jsem zaklepala znovu. Když mi otevřel, vypadal příšerně. Ale také poznamenal, že vypadám příšerně. Nechtěla jsem raději vědět, co se stalo. Byla jsem ráda za dočasnou ztrátu paměti. Ale měla jsem výčitky, co všechno jsem udělala a co jsem zase naopak neudělala. Otázka, proč mám mokré vlasy, se mi vynořila z hlavy až poté, co jsem dorazila do koupelny, když mi Jiank nakonec zavřel dveře před nosem, když jsem se ho na něco ptala. Strčila jsem hlavu pod tekoucí studenou vodu, abych se probudila a posléze ji položila na sníh na parapetu, abych se probudila úplně. Zjistila jsem, že tenhle způsob skutečně fungoval. Ale pak jsem si chtěla něčím zahřát obličej a hlavu.

      A pak mi to všechno došlo. Vykulila jsem oči a pustila k zemi ručník, zírajíc před sebe. Jen představa, že se o tom Jiank předtím zmiňoval a já měla alespoň den na to nějak Pivaka připravit a já nic neudělala, mě ihned zruinovala a rozpouštěl mou duši kousek po kousku. Ihned jsem se propleskla. Zhluboka jsem se nadechla. Šla jsem před Pivakův pokoj.

      Vešla jsem dovnitř a zakřičela jsem jeho jméno, což ho probudilo a díky mně sletěl z postele, s bolestí hlavy. Aniž bych někomu dalšímu darovala delší spánek, než sob samotné, křičela jsem na Pivaka, aby okamžitě popadl tužku a ihned začal cvičit, protože do povánoční mše, která měla být v kostele, zbývaly možná tři hodiny.

      Teta nás ihned začala organizovat. Pivak netušil, proč má procvičovat, ale nakonec jsme nic neprocvičili, protože se musel převléct a já také. Teta byla dokonce až tak moc laskavá, že mě vyzvedla, nakázala mi vzít si košili a sukni stejné barvy. Až mi bylo proti srsti brát si to samé oblečení, jako ona, ale všimla jsem si, že i bratranci měli stejné oblečení jako strýc. Protože strýc byl vzhůru nejspíš z nás nejdříve, neboť ho teta skopla z postele chvíli předtím, než jsem se probudila já, tak musel všechny obvolat, aby je vzbudil a než jsme se vystřídali v koupelně, byl čas odjezdu, takže jsem se nestihla ani pořádně učesat, na což mi teta, tahajíc mě za ruku ven k autu, řekla, že ona se bude upravovat v autě, tudíž mi zbývá to samé.

      Protože mi bylo špatně, když strýc se prudce rozjel, aniž by nás varoval, držela jsem se za pusu. Všichni byli bledí, nevyspalí a nevypadali moc dobře. Trochu se obávám, cosi po nás pomyslí lidi, a zda nás vůbec nechají vstoupit do kostela. Snad si nebudou myslet, že jsme duše, mrtví nebo něco jiného.

      Hlavu jsem měla skoro k prasknutí.

      Ostatní nevypadali o nic lépe, než já. Zívali, byli unavení, hladoví, nevyspalí, nervní a především podráždění. Všimla jsem si však, že si Pivak vzal mou šálu, takže mě tím trochu potěšil. Ovisovo řízení se dalo popsat jen jedním slovem, které použiju, asi poprvé. Nádherné. Ano, nádherné. Snad poprvé dodržoval všechny předpisy do posledního písmenka. Takže jsem se nemusela divit, že mi bylo opět špatně, když projížděl skrz všechny zatáčky plnou rychlostí. A nebral ani ohled na led, takže se naše auto kymácelo z jedné strany na druhou a my vzadu jsme ho museli pokaždé vyvážit.

      Anzoh z toho měl strašnou legraci a tak poskakoval z jednoho místa na druhé, jako nějaká opice, čímž však způsobil to, že zadní část auta se libovolně hýbala ze strany na stranu. Ovis na něj zle zavrčel, aby se posadil. Anzoh však pokračoval. Když na něj zakřičela Ferguda, okamžitě si sedl a nehýbal se. Bylo mi už předtím jasné, kdo je zde vůdcem smečky. Ale nyní se mi to potvrdilo už poněkolikáté. Všichni jsme seděli tiše, přestože se auto málem převážilo. Toho jsem se musela ujmout já a skočila jsem na druhou stranu, aby se auto zase srovnalo a ostatní poskočili na svá místa.

      Teta se jako na zavolanou otočila a viděla nás, že sedíme na místech, díváme se z okna a čekáme na to, až dorazíme do kostela. Div jsme se nezačali všichni smát. Poklidně se otočila. Anzoh měl s tím největší problém, přestože seděl zády k tetě. Šťastlivec.

      Podívala jsem se z okna. Vítr zvedal sněhové závěje a vytvářel z nich bílé prášky, které se zvedaly a poletovaly kolem. Pokrývaly větší a větší plochu. Smály se a posouvaly se dál a dál. Některé nás pronásledovaly, předbíhaly, nebo se s námi svezly až před velký kostel, který byl jen lehce osvětlen.

      Byl vidět už z dálky. Malý kostelík, naproti kterému se tyčil velký kříž, na kterém byl ukřižován Ježíš Kristus a před ním socha jeho modlící se matky za spásu jeho duše, aby mohl ještě chvíli žít a jeho duše tak našla pokoj a klid v Říši mrtvých. Okolo sochy a kříže bylo několik svíček, květin, různých plyšáků a dárků. Spatřila jsem nejdříve jen slabá světýlka na zemi, tak jsem byla zvědavá, co to může být. Strýc zaparkoval daleko od kostela a posléze jsme rychlými kroky, zatímco nám vítr sežehl tváře a ty zrudly, jako rajčata, přesouvali ke kostelu. Zastavila jsem se a nasadila si kapuci. Sledovala jsem majestátní sochu, kterou snad nemohl vytesat ani člověk. Byla až příliš vysoká. Ježíš se na mě díval spatra. Ale byl to zklamný výraz. Smutný výraz.

      Pivak ke mně přistoupil a vysvětlil mi, že sochu nechal farář sám vytesat, aby Ježíšův duch dohlížel na poklidný chod života všech lidí tady. Přikývla jsem. Sledovala jsem Ježíšovy nepřítomné oči, které jsem vídala tolikrát už jako malá. Zeptala jsem se ho, k čemu jsou ty svíčky a dárky. Pivak se pousmál, chytil mě za rameno a vysvětlil mi, že jsou to dárky pro ty, kteří ho už následovali. Zmateně jsem se na něj podívala. Pro ty, kteří ho už následovali. Chvíli jsem tuhle myšlenku nechápala, ale když jsem si ji vyložila jinak, pochopila jsem ji ihned a mírně zklamaně jsem se podívala stranou při zjištění, co tím doopravdy myslel. Mírně se pousmál, když řekl, že i za mrtvá zvířata tady jsou hračky, svíčky a další věci. To pobavilo i mě. Zeptala jsem se s úsměvem, zda hračka krávy má znamenat krávu skutečnou. Přikývl. Suše jsem poznamenala, že zapomněli na kozy a ovce. Pivak odhrnul sníh a vyndal malpou ovečku se zvonečkem a dal ji k ostatním. Zamrkala jsem.

      Pivak nastavil loket, okolo kterého jsem obmotala své ruce a pomalu jsem s ním kráčela do kostela, zatímco pár dalších lidí ještě přibývalo. Všimla jsem si malého mužíka v černém kvádru a stejně malého muže, zřejmě kněží, který byl celý zpocený, plešatý a utíral si pot ze své plešky.

      Popadla jsem Pivaka nenásilně za loket, což ho překvapilo, ale aniž by něco tušil, zvedal nohy, aby nespadl. Farář pobíhal z místa na místo, za dveřmi ještě mluvil se sborem a lámal ruce nad hlavou, div neplakal, zatímco se ho sbor snažil utěšit. Jedna žena ho musela dokonce i nenásilně obejmout, aby se jeho malá dušička nerozpadla na miliony dalších kousíčků. Tahala jsem Pivaka přímo k němu a poklepala jsem mu na rameno. Zmateně zamrkal a zaměřil se svýma zelenýma očima mě na a Pivaka.

      Pivak se na mě tázavě podíval. Pošeptala jsem farářovi, že jsem mu sehnala dirigenta, na což farář slyšel okamžitě, ukázal na sbor, popadl Pivaka za ruku, máchal mu s ní a posléze se rychle přemístil k oltáři, aby mohl začít vykládat svou řeč. A já se vypařila s ním. Pivak se jen zmateně díval, co se stalo a pak na sbor, který měl rozevřené zpěvníky a čekal. Pivak se polekaně podíval za mnou, jak mizím. Bez přípravy, bez varování, bez oznámení.

      Bylo mi jasné, když jsem si sedala vedle Anzoha, že za tuhle cennou lekci mě i Pivak bude chtít rozhodně zabít, ale musela jsem to udělat. Kdyby to věděl, nikdy by sem nešel. Farář na nás všechny promluvil a promlouval nám do duše. Jak se dalo čekat, sbor byl velice žádaný a tak se lidé bavili spíše o něm jen šepotem, ale já je slyšela.

      Farář nakonec domluvil a ukázal směrem ke dveřím se slovy, že bez dalšího zdržování, abychom mu to vůbec dovolili, si k sobě pozval klášterní sbor, který jim každý rok zpívá ze svých zpěvníků a ulehčuje tak jejich duším. Ani slovem se nezmínil o novém dirigentovi. Když se začalo tleskat, dívala jsem se ke dveřím, abych tam zahlédla Pivaka, zatímco jsem tleskala. Měla jsem strach, aby nezkolaboval předtím, než to začne. Sbor posléze vyšel jako první. Ženy a muži kráčeli vpřed v černobílých rouchách a dívali se před sebe, aniž by jediný pohled věnovali lidem okolo. Slyšela jsem tetu, jak říká, že spoustu z nich už muselo odejít, takže je nahradili noví.

      Sbor se rozestavěl tak, jako vždycky. Čekalo se na dirigenta. Farář se zmateně otočil ke dveřím a já také. Měla jsem strach. Co když skutečně zkolaboval?! Rychle jsem vstala a utíkala ke dveřím, ale zarazila jsem se v půlce cesty. Pivak pomalu vyšel ven, spíše s pohledem k zemi. Zmateně jsem ho sledovala. Připadal mi jiný. Měl snad strach? Pohlédla jsem spěšně na faráře, který ho sledoval a pak pohlédl na mě. Rychle jsem se vypařila. Pivak se postavil na vyvýšenou část. Znal noty a slova, která má sbor zpívat nazpaměť. Ale díval se před sebe. Nehýbal se. Lidé si začali špitat, co se děje, proč se nehýbe. Jen jeho bratři a rodiče si uvědomili, co se děje. Pivak se pořád díval k zemi. Lidé ze sboru mu řekli, aby začal. Pořád mu to tiše opakovali. Pivak konečně pomalu zvedl třesoucí se ruce, ale nehýbal jimi. Farář začínal být nervózní. Když měl Pivak ruce dané tak, aby mohl začít dávat rytmus lidem před sebe, ztuhl celý a nehýbal se.

      Lidé na něj tiše mluvili, někteří ho uklidňovali, pár lidí mu dokonce nadávalo, že když nic neumí, proč sem lezl. Ti, kteří se ho snažili podpořit, mu tiše říkali, aby zvedl ruce a pokud zná písně, stačí jen hýbat rukami na stranu, budou je zpívat sami, ale potřebují, aby lidé viděli, že je někdo vede. Hráč na varhany bylo už tak celý nesvůj a spravoval si brýle, aby si ověřil, zda se nový dirigent konečně pohnul, nebo pořád stojí na místě jako solný sloup.

      Pivak avšak ani po několika utěšujících slovech nepohnul. Bylo mi jasné, že je příliš vystresovaný a vystrašený především, že nemůže ani pořádně myslet. Nemohl si vymyslet strategii dopředu. Nemohl si nic připravit. Nic nenacvičil. Neměl nic. A to ho možná děsilo. Děsilo ho zjištění, že v téhle chvíli může být považován za neschopného, nechtěného budižkničemu, lháře a hlupáka. A to jsem nemohla dopustit.

      Farář na něj tiše už zasyčel, celý nesvůj, aby začal hýbat rukami, a oni, aby začali zpívat. Kostel nerozezněl hlasy, které však nezpívaly koledy, ale pomlouvaly. A to jsem slyšela nerada. Kdybych mohla, zakřičela bych na ně hned několik sprostých slov a pár vět k tomu. Ale tentokrát jsem se rozhodla, že ke splnění snu mu budu muset pomoct i já. Bylo mi více než jasné, že sám to nedokáže. Nikoliv pod tak velkým tlakem, který pořád víc a víc stoupal. Jak ze strany hráčů, tak ze strany posluchačů. A to už byla příliš velká vlna na to, aby to Pivak mohl rozdýchat sám. My jsme to věděli. My, lidi, kteří s ním žijí každý den, poznali jsme to ihned. Neměla jsem ho posílat do tohoto světa samotného. Měla jsem jít s ním.

      Najednou sbor začal zpívat a Pivak se zarazil. Díval se na ně, jak dlouze zpívají první písmeno nějaké písně. Pomalu se otočil a spatřil mě, jak jsem se vedle něj postavila. Usmála jsem se.

       "Teď je to tvoje, tak mě nezklam." usmála jsem se. Pousmál se také a lehce zvedl ruce. Společně jsme začali vést lidi před námi, aby zpívali. A zpívali přesně podle nás. Štěstí, že jsem předtím občas nakoukla do jeho pokoje, jak mával s tou tužkou, takže znám pár základů. Farář se na nás jen zmateně díval a mrkal očima, jako by viděl přízrak, který se stával skutečností. A pak se přidali ke zpěvu i někteří lidé, kteří povstali a z knížky zpívali se sborem.

      Když se mě Pivak zeptal, proč mu pomáhám, musela jsem mu říct, že by brzy asi zkolaboval a nikdo by to za něj nepřevzal. Suše poznamenal, že bych to mohla být já. Musela jsem ho praštit lehce loktem a dupnout na nohu, div nevykřikl bolestí. Tak silně to nebylo. Sbor z nás měl legraci. Usmíval se, div se nezačal smát. Ale díky tomu se jejich hlasy ještě zesílily a zpívali tak ještě krásněji, než předtím. Podívala jsem se dozadu na ostatní, kteří byli mezi těmi, kteří zpívali se sborem. Bylo hezké vědět, že nás podporují. Tedy... že podporují především Pivaka. Možná, kdybych tady nepřišla a nezadala první tón, čistě náhodou jsem se strefila, tak by asi nikdy nic neodzpívali. Celou tu dobu jsem sledovala Pivakovy pohyby a kopírovala je.

      Pivak mě nezklamal. Vedl s docela dobře na to, že jsem ho nevarovala, nebo že nebyl nijak připravený. Ale vedl si dobře. I já jsem mohla jenom sledovat, jak jsou jeho pohyby ladné a krásné. Sice jsem netušila, po kom mohl zdědit tento sen či talent, protože jsem nikdy tetu ani strýce neviděla, že by někoho vedli (možná teta, ale to bývalo kvůli něčemu jinému). Pivak byl prostě jedinečný už od dítěte.

      Najednou okolo mě proletěla koule a strefila se Pivakovi do hlavy. Přestal hýbat rukami a všichni v sále protáhli jedno písmeno, aby to znělo dramatičtěji. Zmateně jsme sledovala, jak se mu sníh sype ze zad, a ohlédla jsem se. Ač jsem si myslela, že jsme uzavřeli částečné příměří, Dishu se opět rozhodl zničit sen mého bratrance. A to už přepískl.

      Pivak se poklidně díval do země a zašeptal, abych si toho nevšímala. Poznamenala jsem, kdo to po něm hodil, ale znovu svou větu zopakoval, vzhlédl a sledoval lidi před sebou.

       "Když se necháš vyvést takovým hlupákem, jako je on, není tě potřeba na tomhle místě. To mi jednou řekli." šeptal Pivak. Podívala jsem se na něj s otázkou v očích. Přikývla jsem. Když jsme zase začali řídit sbor, slyšela jsem však jako první hlasy zezadu. Kradmo jsem se podívala za sebe a zjistila, že to zpívá naše rodina. Jen Jiank se pomalu vracel, ale také zpíval. Alespoň otvíral ústa.

      Sotva jsem pohlédla na Disha, vykulila jsem oči a podívala se před sebe. Asi mu nestačila lekce první, tak Jiank pokračoval v lekci druhý. Pivak si toho všiml a musel se trochu pousmát. Já jsem se málem začala smát i nahlas.

      Když sbor odpíval jednu píseň, přehodili hned stránku a Pivak ihned začal rychle máchat rukami, div jsem ho sotva stíhala. Sbor začal zpívat skutečně rychle, ale i tak nádherně. Byl to skutečně krásný pocit stát vedle něj a řídit hlasy druhých tak, aby zněli tak krásně. Farář se jen usmíval, kývl směrem na Jianka a zase nás sledoval.

      Všimla jsem si, že třes z Pivakových rukou vymizel úplně. Nakonec jsem si uvědomila, že mě ani nepotřebuje. Stál vedle mě úplně jiný člověk, než před chvílí. Sebejistý, trochu hrdý a upřímný člověk, milující hudbu.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře