Ráj smrti - Kapitola první (11. část)

26. srpen 2015 | 07.02 |

Najednou vítr ustál, její vlasy zlehka spadly zpátky na její záda a ona se zastavila vedle rudého křesla. Otočila se na lidi před sebou. Její oči byly znuděné, neprokazovala jedinou radost nebo emoci štěstí, že by tady mohla být s nimi. Vždyť to byl přece výsměch. Proč by se někdo, jako je ona, měl snižovat k tomu, aby zdravil obyčejné lidi? Bylo to pořád stejné; stejně je nebudou poslouchat, tak proč se snažit představit se jim a hrát si s nimi na přátele? Beze slova se poklidně posadila a zavřela chladné oči. Byla znechucena tolika lidmi před sebou. Složila ruce v klíně a držela si zápěstí s náramky, střežila si je, měla o ně strach. Itazura se na ni zle podívala. Zasyčela na ni, aby okamžitě vstala, že se má představit. Žena ji ignorovala. Povzdychla si. Chladným hlasem ji poslala do háje, aby tam zůstala na věky. To už po ní Itazura zaútočila. Žena poklidně zvedla ruku, její křeslo mírně odletělo dozadu, zatímco poklidně držela Itazuřinu ruku v té své, daleko od své hlavy, zatímco Itazura držela malou dýku ve své ruce, připravena ji nejspíš zabít. Itazura tiše vrčela, jako vlk, připravena ji potrestat a zabít za to, že se k ní opovážila být tak drzá. Žena jen poznamenala, že by právě ona měla zapracovat na své neovladatelnosti emocí. To už se Itazura ohnala druhou rukou, ale žena ji zastavila ještě rychleji, než při jejím prvním útoku. Oči měla pořád nezaujaté. Po delší chvíli přetlačované toho Itazura nechala. Žena měla pořád onen znuděný výraz ve tváři. Pohlédla na lidi, kteří to zmateně sledovali. Itazura na ni zavrčela, už otočená zády, aby si sjednala priority a rychle se představila, že sama si hodlá dát horký čaj z bylinek, aby se uklidnila, než ji bude muset zabít. To se žena na chvíli ušklíbla. Pobídla ji, aby to udělala rovnou. Ozval se rázem jiný hlas muže, zastavil je a varoval před Bohem, který je sleduje a nebude k nim štědrý, pokud se něco stane před začátkem. Itazura se vztekle podívala stranou a vrátila se na své místo, na což se Silkon rozesmál, že jejich ledová princezna se vzteká více, než on, a nikdo ji za to nepeskuje.

Schytal tak silnou ránu pěstí od Itazury, která se mračila a vypadala skutečně děsivě.

Mladá žena předstoupila před dav lidí se zavřenýma očima a nyní je otevřela, aby si všechny tváře důkladně prohlédla. Sledovala, jak se někteří drží u sebe, jak se drží za ruce, nebo jak jsou mezi nimi mezery, jak se celkově chovají, jako se jednotlivě chovají, vše důkladně sledovala, vše se jí odráželo v jejích zkoumavých očích. Nakonec své oči na chvíli zavřela, aby si utřídila vše, co během těch pěti sekund viděla. Když je otevřela, opět byla nezaujatá situací kolem sebe. Mírně zvedla levou ruku, lidé před ni ji tiše sledovali, zaujatí tím, co dělala. Aniž by tušili proč, nemohli z ní spustit oči; jak muži, tak ženy; jakoby měla zvláštní moc, kterou je upoutala, nutila je, aby se na ni dívali a nespouštěly z ní oči. Itazura mírně přimhouřila oči, Silkon se mírně ušklíbl, jako kočka nad smetanou. Najednou ženina ruka klesla prudce dolů a oči všech lidí také. Jako by byli loutkami. Hlavy se jim všem plandaly ze strany na stranu minimálně čtyři sekundy, pak se vzpamatovali a ptali se jeden druhého, co se to stalo. Malá světelná koule se rozletěla k ženě, poletovala kolem její hlavy a pak jí přistála na rameni. Žena ji jemně pohladila. Lidé se zmateně dívali kolem dokola, hledali ten zdroj síly, který je takto zmátl. Mladý novinář se hned podíval směrem na ženu před nimi, jejíž ruka nyní pomalu klesala znovu k jejímu vyhublému pasu. Její oči byly mírně zaujaté, ale i ona zaujatost z nich pomalu mizela, až vymizela úplně. Nyní ji Itazura pozorně sledovala. Zeptala se jí, zda si chce hrát před hrou a být vyřazena. Ruka ženy se zastavila, těsně před jejím bokem, a žena se dívala do prázdnoty před sebou. Otočila se na ni, ale nic neřekla; její znuděný výraz mluvil za vše, na což si Itazura odfrkla a zavřela hrdě oči s vypnutou hrudí. Žena poté pohlédla na mladého novináře, který se skrýval v davu. Opět se pokoušel probít se kupředu. Chladné fialové oči ho tiše sledovaly. Přejela si rukou po bledé tváři, aby si setřela drobné smítko prachu, které jí na ni přistálo.

"Říká se, že lidi jsou zajímaví," promluvila žena najednou tiše a mladý novinář se zarazil, zaujatě ji sledoval a mírně zamrkal, toužíc slyšet její hlas více. "Avšak já Vás shledávám zatím pouze a čistě nudné."

Lidé se hned rozkřičeli, nazývaly ji mnohem horšími názvy, než před malou chvílí. Opět zvedla ruku a umlčela je téměř dokonale. Lidé její vyhublou ruku tiše sledovali. To byl následek toho, že mluvili, když neměli právo. Její chladné oči byly podrážděné, byť to na nich nebylo zpočátku vidět. Nakonec ji dala zpět ke svému boku, pomalu a důrazně s ní sjela po košili, než ji dovolila spočinout po své straně.

"Nemluvte, když nejste tázaní, nekřičte, když nepotřebujete," mluvila dále. Najednou slyšela velice pohrdavý smích. Poklidně se dívala před sebe. Poté se pomalu otočila, dívaje se do světle hnědého oka muže za sebou, který se opíral o sloup, skrytý ve stínu rohu. Zeptala se muže, zda mu něco vadí na jejích slovech, na což si muž pohrdavě ušklíbl. Žena na to nijak nereagovala a otočila se k lidem, aby jim pověděla další věc, to už však to ticho prolomil jeden výkřik muže v davu. Lidé křičeli. Dožadovali se odpovědí. Chtěli vědět, o čem tohle všechno je. Žena zůstala naprosto v klidné náladě a tiše je sledovala. Itazura už vstávala, už se chystala, že promluví ona sama, však zarazila sama sebe, a Silkon, který ji chtěl zřejmě zastavit, ponechal svou ruku ve vzduchu poblíž té její, a šíleně se ušklíbl, zatímco se mu oči rozzářily. Tak dlouho provokujete sopku, až nakonec ona sopka sama vybouchne. Tak dlouho skáčete po dřevěném mostě, až se pod Vámi propadne. Silkon se poklidně opřel o opěradlo, pohodlně se usadil a zavřel oči pořád s onou grimasou na tváři. Mladý novinář nyní opravdu zaujatě sledoval jen ty chladné oči, které se od jejich předešlého setkání nijak nezměnily; nezměkly ani se nezdály být něčím zaujaté. Ale kdyby mohl hádat její emoce, hádal by opravdu silný vztek; každý nenávidí, když ho nikdo neposlouchá, přestože je na to před chvílí upozornil.

Najednou žena zvedla nohu vysoko do vzduchu, všichni lidé okamžitě přestali dýchat, ze strachu, co se stane. S tváří tak lhostejnou, jako nikdy předtím, dala žena prudce dolů. Země se zachvěla. A pak okolo ní napraskla, prasklina postupovala dolů a blížila se k lidem, kteří křičeli a rychle se snažili před ní utéct, až se prasklina sama od sebe najednou zastavila nedaleko od nich, když už neměli, kam by utekli. Splašeně dýchali a dívali se na zem a pak pohlédli na ženu, která vzhlédla, pořád s chladnýma očima. Nic neřekla. Jen se otočila a přešla ke své židli. Pohodlně se na ni usadila. Zavřela poklidně oči a opřela se, jakoby se nic nestalo.

"Jmenuji se Nemma," řekla klidným hlasem. "Ráda Vás poznávám."

Někdo se hlasitě rozesmál a zeptal se, zda už je na řadě. Itazura si povzdychla a připomněla Nemmě, aby příště ovládala svou sílu, stejně tak ostatní, že nikdy tak nevypěnili, na což jí Nemma bezcitně řekla, že je to proto, že je ještě tady a komanduje je. Itazura vztekle zavrčela a zeptala se jí, zda si jen tak náhodou nechce prohlédnout zemi zblízka, že jí to velmi ráda zařídí a vrazí jí hlavu hluboko do země. Nemma na to nijak nereagovala a sledovala mladého novináře, kterého v davu našla až přespříliš rychle. Lidé se klepali, drželi se jeden druhého a tiše šeptali její jméno. Dlouze si povzdychla a zavřela oči, opíraje se o opěradlo, snad ve snaze usnout.

"Slušný výkon, Nemmo," slyšela provokativní hlas, který ji donutil podívat se otráveně za sebe. Sledovala muže, který se opatrně pohyboval ve stínech na pohublých nohách, spíše na párátkách podle jejích očí, a pohoupávala se z místa na místo, než k ní došel a opřel se o její trůn. To už se dívala před sebe. Jakási ruka jí jemně pohladila po tváři, sjela k jejímu krku, který pevně stiskla, zatímco se muž sadisticky usmál. Nemma se ani nepohnula, nic neřekla a očima se dívala před sebe. Pak je pomalu zavřela. "Copak, Nemmičko, došly nám argumenty?"

"Zmlkni, příšero," řekla Nemma chladným hlasem.

Muž, který jí svíral svými dlouhými vyzáblými a pobledlými prsty, se usmál ještě víc, donutil ji, aby se na něj podívala. Lhostejně se mu dívala na tvář, která se jí přímo hnusila. Světle hnědé oko ji poklidně sledovalo, zatímco do druhé bylo vypíchnuté, avšak měl ještě tolik ctnosti a soucitu k ostatním, že ho raději nechal zavřené, aby je příliš neděsil. Pomalu ji chladnými prsty přejel po pokožce a jemně pohladil její rty. Snad by ji přinutil, aby se usmála, ale slyšel výrazné odkašlání od Itazury, která už nervózně klepala prstem o křeslo. Vysmekl jí posměšnou poklonu a nyní, když už byl na světle, ušklíbl se na lidi před sebou. Světle hnědé oko si prohlédlo celou místnost velmi rychle, za to však důkladně. Na nohách měl jakési sandály z černé kůže. Přes sebe měl přehozenou jakousi kožešinu, nějakého zvířete se světlou kůží. Zvýrazňovaly tak jeho ruce, trochu vyzáblé, však pokryté podivnými tetováními, především prsty byly jimi pokryty dokonale. Jeho vlasy byly jedinečné; jedinečné, než cokoliv byste kdy viděli nebo si dokázali představit. Byly to však prokleté vlasy. Barvy nesly tmavě zelenou, jako tráva ve stínu, avšak jeho konečky byly jasně bílé. Dodávaly mu tak milý pohled v levém oku. Jakoby mu ani nevadil fakt, že o to druhé oko kdysi přišel. Vlasy, které mu stvořil sám Bůh, jakoby si ho sám označil. Na tváři měl nesmělý nenásilný úsměv. Byl to však úsměv upřímný, který ty lidi trochu uklidňoval. Bílé zuby mu zazářily do odrazu křišťálového lustru, ve kterém se objevil několikrát, mírně se zatočil podle jednotlivých jeho částí a pak se zase vrátil na místo. I přes svůj prazvláštní vzhled, působil na lidi kolem sebe tak nějak nejmileji, nepokojněji. Vypadal jako jeden z těch klaunů, kteří se snaží na Vás zapůsobit, přestože dostávají naprosto mizerný plat. Nemma jen přimhouřila své chladné oči nad tím šaškem před sebou, který okolo ní poskakoval, než se dostal zpátky na své místo vedle ní. Nepodívala se na něj více a dívala se na lidi; sledovala především mladého novináře, nespouštěla z něj oči a tiše očekávala jeho další pohyby.

Najednou ji vesele ten mladý muž vedle ní oslovil, zda se náhodou nenudí, že mile rád by si s ní zahrál hru, kdyby vůbec uměla hrát tak dobře, jako on. Nemma na to nereagovala, zatímco se muž hlasitě rozesmál a plácl se do kolene. Ačkoliv jim to dělalo problém, lidé se začali po chvíli smát také, ale jen někteří. Muž je najednou počal vybízet, vyskočil ze svého křesla a mával rukama kolem sebe, aby se k němu přidali, vždyť je to přece zábava, ne? Nemma na to nijak nereagovala a dívala se chladnýma očima před sebe. Sledovala lidi, jak se smějí, jak se smějí s ním. Její ústa se nijak nepohnula. Muž jí je najednou mírně sevřel a jemně jí pohnul koutky, ale vytvořil tak prapodivnou grimasu s otráveným pohledem. Raději ji pustil, na což ho hned štípla do kůže. Vyskočil na nohy a máchal rukou ze strany na stranu, tiše nadával na Nemmu, která se opět podívala před sebe a nevyjadřovala se k jeho hlouposti. Opět použil tu roztomilou přezdívku, tu zdrobnělinu jejího jména, na kterou stejně nereagovala. Podepřela si znuděně hlavu. Otráveně sledovala ty přihlouplé obličeje lidí před sebou. Vzdychla. Řekla muži vedle sebe, aby okamžitě zmlkl, jinak by přišel o jazyk. Muž ho na ni provokativně vyplázl. Hned ho zase schoval. Už to vypadalo, že mu ho vyrve pouhou rukou, avšak byla to Itazura, jejíž dýka zasáhla, aby jejich spor ukončila. Dýku, kterou mezi ně hodila, oba respektovali, jako varování a svůj čin okamžitě zastavili, pohlédli před sebe a nic neřekli. Itazura je zle sledovala. Zasyčela, aby se představil. Muž tiše přikývl, ale ušklíbl se. Pobaveně pohlédl na lidi před sebou.

"Jen klid, křupani, nezabiju někoho tak střeleného, jako je naše Nemmička," smál se muž. "Polonius, jméno mé!" Výsměšně pro lidi se uklonil, zatímco pořád seděl, div nespadl na zem. Hned, jak se opřel, praštil se do hlavy, tiše zavrávoral a hlavu dal skoro do klína, držel se za ni a tiše vzlykal, jak moc ho to bolí. Nemma chladným hlasem poznamenala, aby si nestěžoval na něco, co bylo od počátku jasné snad každému, kdo je tady. Lidé jen tiše přihlíželi; zřejmě jim pořád nedocházelo, co se tady děje. Vám to snad dochází? Mladý novinář se rozhlédl kolem. Sledoval světlené koule, které se k nim pomalu stahovaly a poletovaly jim vysoko nad hlavami, slabě osvětlovaly místnost, ale jejich světlo bylo nepatrné. Nemma nyní jednu z nich držela v klíně a pomalu jí hladila po těle, spíše to stvoření trpělo, snažilo se jí vysmeknout se ze sevření, však zároveň si její dotek užívalo. Nemma se dívala mladému muži přímo do očí. Itazura sledovala rusovlasého mladíka, který se pořád díval stranou a neměl odvahu se jí do očí znovu podívat. Snad se bál jasného odmítnutí, kdyby se jí na něco zeptal, byť by to bylo jen proto, aby slyšel její hlas.

Itazura si povzdychla. Oprášila si šaty ještě jednou, z oné nudné atmosféry, které kolem ní vznikla, se skutečně nudila i ona, však s chladným úsměvem pohlédla před sebe. Poté se otočila k poslední osobě, která doposud zůstávala ve stínu a nepromluvila. Osoba mírně vzhlédla. Přikývla, aniž by cokoliv řekla a pomalu vykročila kupředu. Když vyšla na světlo, byla celá zakrytá temným dlouhým pláštěm. Tvář ani končetina, natož tělo, nešly vůbec vidět. Pomalu kráčel kupředu, zatímco ho černá látky obklopovala kolem dokola. Jen podle mohutnosti ramen mohli lidé okolo říct, že je to muž. Byl to plášť bez rukávů, spíše to byla látka kolem celého toho obrovského těla. Muž byl skutečně vysoký. Minimálně měřil dva metry, což udělalo na lidi kolem rozhodně dojem. Netušili, co mají říct. Polonius se ušklíbl, že on jim jazyky vyrval, zatímco s ním se před malou chvílí smáli. To už mu však Itazura řekla, aby zmlkl, na což se za ním objevil zahalený muž. Polonius nic neřekl, ale bylo na něm vidět, že je nervózní; zbledl a na chvíli přestal dýchat, zatímco Nemma vedle něj zůstala naprosto ticho a bezcitně se dívala na polekaný dav lidí. Muž přešel až k Silkonovi a posléze znovu kráčel na konec řady, aby zaujal to největší místo, po pravé straně Polonia. Lidé mlčeli. Netušili, co si o něm mají myslet; neviděli jeho tvář, neznali jeho tělo, neslyšeli jeho hlas. Muž se pomalu dokolébal až k onomu křeslu, na které se posadil, zatímco lidé v prvních řadách tiše doufali, že pod ním praskne, ale křeslo jen mírně zavrzalo, lehce se prohnulo, ale zůstalo pohromadě. Osoby v první řadě zmateně zamrkaly a zřejmě zklamaně si pomyslely, že mohla být zábava. Itazura pohlédla na zahalenou osobu, jejíž tvář zakrývala temná látka. Ani oči mu nešly vidět. Povzdychla si a opřela si hlavu o ruku. Zřejmě si myslela, že by se mohl představit sám, ale po posledních zkušenostech toho raději zanechal. Nakonec sama zvedla ruku, mávajíc jí ze strany na stranu a chladným hlasem říkajíc: "Tohle je Wrimm, těší ho, že Vás může poznat."

Lidé mlčeli. Sledovali tu postavu před nimi, která měla zahalené celé tělo i poté, co se posadila, a ani na ně nepromluvila. Muž vepředu se zeptal, proč se sám nepředstaví, na což ho Nemma ihned umlčela zvednutou rukou a zastavila tak další vlnu otázek, které by jistě přišly hned za touhle. Itazura najednou luskla a Nemma se na ni podívala. Když se Itazura pohodlně usadila do křesla a zavřela oči, Nemma ji sledovala tím svým chladným pohledem po delší chvíli. Nic neřekla. Silkon si pohrdavě odplivl před sebe. Polonius se podrbal na hlavě a dlouze zívl. Najednou Itazura vyzvala Nemmu, aby jim řekla pravidla hry. Nemma tiše přikývla a vstala, spravila si oblečení a vykročila poklidně kupředu, dívajíc se snad skrz všechny lidi před ní. Pak na ně pohlédla chladnýma očima a děsila je více, než předtím. Postavila se přímo na místo, do kterého předtím dupla tak silně, že celá země popraskala. Rozhodně jí to nečinilo žádný problém se postavit na to samé místo a znovu je oslovit svým chladným hlasem. Lidé však cítili, že se jí báli; mírně se klepali, když spatřili, že k nim zase kráčí a dívá se na ně spatra. Pozvedla bradu a prohlížela si je. Ty lidi, kteří ji tak nudili a uráželi ji. Hned znovu spustili vlnu nadávek. Avšak Nemmu to nijak nerozhněvalo.

"Existují..." začala a povedlo se jí dav na chvíli ztišit. Itazura mírně zpozorněla. Byla zvyklá, že všichni hlučili i přesto, že její kolegyně začne mluvit. Pomyslela si, že stejně zase začnou křičet a hlučit, zatímco začne znovu mluvit, jen nyní jsou zaujati tím, že promluvila tak klidným hlasem, jakoby se snažila uklidnit dítě ve své náruči. Nemma je poklidně sledovala. "Zde určitá pravidla," dodala.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře