Až tě znovu uvidím 37

22. červen 2016 | 07.00 |

   John prudce vstal, držel se za krk, zatímco se snad snažil něco říct. Natáhl ruku před sebe, zatímco se jeho tělo pohnulo samovolně dozadu, jeho pohled se trochu zakalil a on spadl na zem. Fred byl hned na nohách a ptal se ho, co se děje. Když jsem se dostal blíž, viděl jsem, že John je v jakési křeči, klepe se a drží se za krk a přitom mu z pusy tečou sliny.

   Zmateně jsem ho sledoval, zatímco se ho Fred snažil přimět alespoň nějak naznačit, co se mu děje. Ale mně to po chvíli došlo; nikdy jsme neviděli, jak proces zpomalené otravy probíhal u ostatních lidí. Bohužel, díky Johnovi jsme viděli její celý průběh. Probíhala pomalu a klidně, a když se dostala tam, kam potřebovala, zaútočila hromadně na hlavní místa, kam se bakterie potřebovaly dostat; srdce, plíce, žaludek, mozek... Jeden z těchto orgánů to rozhodně být musel. Snad mu nepovolí a vydrží to.

   Fred se pokoušel najít způsob, jak pomoci Johnovi dýchat, protože nic v ústech ani nic zaseknutého v krku neměl. Gill mezitím telefonoval a na někoho křičel. Nevnímal jsem jeho slova, jen jsem tiše pozoroval Johna, jak trpí. Bylo mi jasné, že by chtěl po jednom z nás, abychom mu prohnali kulku hlavou, než aby musel takto trpět. Jeho oči mi to řekly.

   Raději hrdě zemřít, než umřít jako malomocný. Byla by to pro něj čest. Nicolas mě vytrhl z myšlenek, když mi luskl před obličejem a málem mě hodil ke dveřím, abych šel čekat na sanitku. S posledním rychlým pohledem na Johna jsem se rozběhl ven. Bob stál na chodbě, a když mě viděl, jak tak zběsile utíkám, nestihl se ani zeptat, co se stalo. Málem jsem sletěl u dveří rovnou k zemi, ale to mi bylo jedno. Prudce jsem je otevřel, nedbaje na to, že práskly o stěnu, a vyběhl jsem ven, seskakujíc všechny schody naráz. Nesnáším adrenalin, ale především nesnáším ten pocit bezmocnosti. Je to stejné jako tehdy u matky. Také jsem jenom nečinně přihlížel. Nedovolím Johnovi, aby dopadl stejně, jako ona. Nedovolím!

   Z dálky ke mně doléhal zoufalý hlas sirén, které se svým nářkem snažily zachraňovat životy. Mával jsem na řidiče, aby zahnul rovnou sem a nikde se neotáčel. Chtěl jsem běžet zpátky, ale Fred byl rychlejší. Už jim živě popisoval, co se stalo. Tvrdit, že jsem se tehdy necítil špatně i za Johna, poznal by i ten nejhloupější člověk, že jsem špatný lhář.

   Pozoroval jsem skoro bezvládné tělo Johna, které jen tak leželo na nosítkách, zatímco měl polootevřené oči, s pohledem do nebe, které se na něj mračilo.

   Fred mi řekl, abych jel s nimi, že oni přijedou za chvíli. Proč? V zápětí jsem pochopil; zkontrolují, co jedl krátce předtím, než zkolaboval. Ale myslím si, že jablka v jeho žaludku by měla být už rozpuštěná, takže ta to být nemohla. Možná, že do něj tímto způsobem vpravili pár bakterií, ale... Div jsem si nevyškubl pár vlasů od vzteku a zároveň strachu. Nic jsem nechápal. Mohl jsem jenom beze slova sledovat Johna, ne... jenom onu tělesnou schránku, která patřívala Johnovi.

   Nikdy se mi cesta do nemocnice nezdála tak dlouhá, jako nyní. Na radu od doktora mluvil jsem na Johna po celou dobu cesty, aby nás vnímal, ale popravdě řečeno; potřeboval jsem sám vědět, zda vnímám či nikoliv.

   Zkontroloval jsem čas na hodinkách jednoho sanitáře; vážně jeli nějak pomalu. Když jsem se zeptal, proč nemohou přidat, sykl na mě ten s hodinkami, že lidi jsou neuvěřitelní, když ani houkající sanitce nemohou uhnout. John otevřel oči, ale kmitající víčka mu krátce na to klesla, aby zakryla oči, které spíše směřovaly někam dozadu. Všiml jsem si toho na poslední chvíli a nestihl se ho ani zeptat, zda už je mu o něco lépe.

   S vypětí všech svých dosavadních sil čekal jsem, až dojedeme do nemocnice. Pořád jsem si opakoval hloupou, naučenu frázi, kterou učíme děti; všechno bude v pořádku. Kdybych nyní řekl, že jsem nemyslel na matku, která si tímto musela také projít, musel bych si nasadit pouta nebo říct Nicolasovi, aby mi je nasadil on, protože jsem lhář.

   Zazvonil mi mobil. Gill, i přes naši současnou situaci, pátral, zkoumal, slídil a nakonec poslal nějaká data přes deset let zpátky ohledně obětí otrav z jídel. Pomalejší procesy, jedy v nich kolovaly delší dobu, doktoři tehdy říkali, že jde jenom o únavu. Nemohu jim to mít za zlé; neměli příliš dobré stroje, jako dnes, a také neznali plno jedů, které znají nyní. A přesto mi tento jed pořád zůstával záhadou.

   Bylo mi jasné, že mě s Johnem nepustí celou cestu; jen jsem na to zřejmě v tom šoku zapomněl. Sestra mě musela tahat zase zpátky, zatímco jsem prý jako bez duše chtěl jít kupředu a následovat Johna. Po minutě jsem ji prý konečně začal vnímat; přesněji řečeno jsem se na ni alespoň podíval, když na mně mluvila. Oddychla si. Způsobil jsem jí jistě nemalé potíže tím, že jsem chtěl následovat Johna pravděpodobně až na sál. Jedna věc je být bezmocný, a přesto chtít pomoci člověku, který umírá. Druhá věc je být bezmocný a nemoci mu přitom jakkoliv pomoc nebo ho uklidnit, že vše bude v pořádku. Jakou možnost jsem nyní právě prožíval?

   Seděl jsem na židli, jako tehdy, pohoupával zlehka nohami v pravidelném rytmu – ze špičky na patu a z paty na špičku – anebo jednou netrpělivě klepal. Sem a tam jsem zaskřípal zuby a hleděl před sebe. Nenáviděl jsem to pocit. Bylo to jako tehdy...

   Špatné vzpomínky – doposud jsem nepřišel, jak se jich zbavit.

   Sestřička kolem mě několikrát prošla, než se konečně zastavila přímo přede mnou a ochotně se mě ptala, jak mi může pomoci. Pamatuji si jen, že jsem ji nehezky odbyl, aby zmizel, zatímco jsem si rval vlasy a přál si raději zapomenout nebo být pod vlivem extáze, kdy by mi nic nedocházelo. Ovšem... potom by mi to tak či onak došlo. Ale momentálně jsem potřeboval na nic nemyslet. Mohou mi tady jen tak dát extázi?

   Nepostřehl jsem ani okamžik, kdy se vedle mě zjevil Gill, jako první, poněkud zadýchaný, ale ihned se přitiskl ke dveřím a skrz kulaté okno se snažil snad protlačit dovnitř. Následoval ho Fred, který mu říkal, aby se uklidnil, zatímco Gill nervózně přešlapoval z místa na místo a já měl pocit, že se chová, jako člověk, který nafukuje balón; chvíli dlouze vydechoval a posléze se dlouze nadechoval. Překvapovalo mě, že Fred se choval klidně, ale nervozita na něm také byla znát. Občas zanadával, že ho sem posílal, ale potom ihned nastalo ticho, které jen přerušovalo nepravidelné Gillovo dýchání.

   Já se mezitím myšlenkami vracel k extázi, jak překrásný požitek bych z ní měl; pomohla by mi zapomenout na všechno – na všechno špatné a viděl bych jenom všechny veselé barvy, jak tančí valčík kolem mé hlavy, všichni by mi připadali jako přátelé. Přiznávám, porazili mě; kdyby mi byli lhostejní, tak bych v tu chvíli tak nejančil a nepřemýšlel tím způsobem. Jenom špetka extáze by stačila k tomu, abych...

   "Ne, vypadá to s ním docela zle," vyrušil mě z negativního přemýšlení Nicolasův hlas a otočil za ním hlavu. Vykročil směrem ke mně a zvedal ruku na pozdrav, zároveň mi ukázal, abych ještě chvíli vydržel, pokud na něj mám nějaké otázky. "Dobře, zavolám ti potom."

   Zavěsil, a když k nám došel, já ucítil závan cigaret. Dorazil s nimi, ale přišel později, protože si musel zakouřit kvůli nervům. Neměl jsem už nervy ani sílu mu vyčítat, že si ničí zdraví.

    "Kdo to byl?" zajímal se Fred, sedíc vedle mě, zíraje někam do neznáma na stěně.

   "Bob," řekl Nicolas pouze a schoval mobil. "Dělal si starosti, když James málem proletěl skrz dveře."

   Pokoušel se vtipkovat, blbeček, ale mně do smíchu nebylo ani omylem. Hned si musel rýpnout, zda jsem se pomátl, nebo byl pod vlivem alkoholu, že jsem se ani do dveří netrefil. Už jsem toho měl opravdu dost...

   "Jak by ses asi zachoval ty, kdyby ti člověk zkolaboval před očima?!" zakřičel jsem na něj a všichni z týmu, ale i sestřičky a doktoři v blízkosti pěti metrů, se zastavovali a zírali na mě. Ano, vybouchl jsem, po velmi dlouhé době jsem křičel a měl takový vztek, že... že jsem to vzdal.

   Jeho lhostejný pohled se však nijak nezměnil. Během svého prudkého výbuchu vzteku, který se mi posléze povedlo pomalu zklidnit, jsem o pár centimetrů posunul bílou nemocniční židli. Nicolas se na ni chvíli díval a potom se očima zaměřil zpátky na mě.

   "Sedni si," řekl mi pouze a díval se mi přitom hluboce do očí. Nehodlám před ním ustoupit, nedovolím mu, aby vyhrál!

   Položil mi obě ruce na ramena a mírně přitlačil. Bránil jsem se sice dlouhou dobu, ale nakonec... Za jeho menší síly mě nakonec přinutil, abych se posadil, zatímco se mi pořád díval do očí.

   "Dobře," řekl klidným hlasem a pustil mě. Trochu odstoupil, ale pořád mi hleděl do očí, stejně tak já jemu. "Už jsi klidný?"

   "Zabiju tě," vyhrožoval jsem mu pouze vztekle, na což se on rozesmál.

   "Nechápeš, jak jsem tě mohl zkrotit, co?" cvrnkl mě do čela a já se po něm rozmáchl pěstí, kterou mi snadno zastavil. Chtěl jsem ho skutečně zabít! Tady a teď! Nechtěl jsem už čekat. "Jde zcela o pouhou slabou lidskou vůli, nic víc, nic míň," řekl mi krátce.

   Zavřel jsem oči, abych přerušil náš nekončící oční kontakt. Měl jsem tak velký vztek a přitom jsem cítil, že ze mě pomalu uniká. Nikdy ho nebudu schopný snést natolik, abychom spolu mohli normálně pracovat; to jsem si jenom nalhával, abych se nezbláznil (a udržel tým, o který jsem původně ani nestál). A přesto tady nyní sedím... a strachuji se o nějakého podivína. Měl bych být zalezlý někde v kanceláři a starat se sám o sebe. Sám o sebe...?

   Chvíli se mi v hlavě ozývala ta tři slova a já zmateně hleděl před sebe, očima bloudil po prostoru před sebou a přitom se mi mozek soustředil na něco jiného. Najednou jsem prudce vstal a rychlým krokem a posléze během jsem utíkal přes chodbu. Ostatní za mnou možná volali, ale já je nevnímal. Tuhle nemocnici jsem znal jako nikdy předtím. Proto jsem věděl, kam utíkat. Vběhl jsem do pokoje, který byl oddělen a zároveň chráněn díky sklu, a díval jsem se na Alison Greenwoodovou, které černovlasá sestřička zrovna měnila infúzi.

   Otevřel jsem dveře prudčeji, než jsem původně plánoval, a polekal tak Alison. Spěšně jsem se jí představil jako policista, aby mi uvěřila, ukázal jsem odznak. Sestřička mi ihned naším lámaným jazykem (asi cizinka) řekla, že Alison potřebuje odpočívat, že je konečně schopna být chvíli vzhůru. No právě! Právě nyní se jí mohu zeptat...

   "Je pravda, že tvá matka byla odsouzena za nezákonný převod peněz od ciziny, že ano?" zeptal jsem se jí poklidně a ona rychle přikyvovala, ale poněkud slabě. "Spolužáci se ti za to smáli, že ano?" pokračoval jsem a následovalo další spěšné přikývnutí. Když jsem se jí zeptal na jména a pořádně se zamyslel, všechna jména se shodovala s těmi pacienty, kteří už zemřeli. Zeptal jsem se Alison, zda ví, v jaké oblasti pracuje její nevlastní matka.

   "Něco s obchodem," řekla a snažila se myslet. "S obchodním výzkumem."

   "Nezmiňovala se náhodou o něčem? Neměla problémy v práci?" pokračoval jsem a sestřička se na mě zamračila, když srdce Alison začalo bít rychleji a přístroj začal pípat. Alison jenom pomalu zakroutila hlavou. "Zkus myslet, Alison, moc by mi to pomohlo."

   "Prosím, odejděte," řekla mi sestřička, která očividně ztratila se mnou nervy, a ukázala mi ke dveřím, jako poslušnému psovi. Je mi líto, madam, ale musím z ní dostat, že její matka má něco společného s Kobrou. Ten její obchod; kdeže pracuje Greenwoodová?

   "V nějakém obchodě," řekla Alison a snažila se myslet. Začínala trhaně dýchat, ale i tak pokračovala: "Jako zástupce. Obchodní zástupkyně, tak to říkala... Brali od Kobry všechno... Předtím... ten převod byl do Ň-..."

   Najednou se rozkašlala a sestřička mě už vyhodila přímo, zatímco přístroje kolem nás pípaly jako splašené. Sestřička na ni křičela, aby se uklidnila, ale to nebylo tak snadné. Obával jsem se nejhoršího; léky, které doposud dostávaly, už nebyly hrozbou pro bakterii, která byla v jejím těle, a nyní na ni začaly bakterie útočit přímo. Vydržela tak dlouho, aby mi mohla odpovědět na jedinou otázku, která se mi honila hlavou už předtím. Ve spisech bylo pouze zmíněno, že Greenwoodová předtím převedla peníze do zahraničí. Ale kam?

   Ň... Nizozemsko, Nigérie, Nice, Německo, Nitra...

   Počkám, až jí bude lépe, potom se u ní zase stavím a uvidím, jestli mi to dopoví, nebo-... Vykulil jsem oči nad scénou, která se mi odehrála před očima. Byl jsem jenom tichý divák. I kdybych chtěl, nemohl jsem tomu nijak zabránit. A to mě na tom děsilo ze všeho nejvíce. Opět mě zachvátil ten pocit bezmocnosti, když jem sledoval, jak Alison Greenwoodová vykulila oči mým směrem a potom jí halva klesla dozadu, zatímco oči měla otevřené, víčka jí kmitala, jakoby se na poslední chvíli snažila skrýt její světle modré oči a přístroj vedle ní přestal pípat, nýbrž už jenom hučel, zatímco se na obrazovce objevila dlouhá rovná čára. Sestřička se jí pokoušel zachránit... ale věděla, že je to už zbytečné. Byl to boj; co selhalo jako první? Mozek nebo srdce?

   Věděla to? Tušila to? Dostal jsem ještě větší strach. Vydržela pár měsíců. Ostatní zemřeli hodně brzo oproti ní. Jí napomáhaly nějaké speciální léky. Musel jsem se uklidnit. Tohle jsem si nepřál vidět znovu nikdy víckrát. Hodně mi připomínala matku, když jen tak ležela a sestřička z ní mezitím znavně sundala dráty a hadičky. Bylo mi jasné, že jí to nedělalo dobře; nemohla ji zachránit. Jed zaútočit přímo a rozhodl se, že pokud má zmizet on, zmizí i dívka jménem Alison Greenwoodová, jeho hostitelka.

   Bylo to rychlé. Kdybych se jen na krátkou chvíli podíval jinam, zřejmě by mi to uniklo. Potácel jsem se nemocnicí, dokud jsem se nevrátil zpátky k ostatním. Nicolas si neodpustil svou sarkastickou poznámku a já se sesunul vedle Freda.

   "Co se děje?" zajímal e Gill, když skončil hovor. Zíral jsem před sebe.

   "Alison Greenwoodová právě zemřela," řekl jsem bez obalu, na což na mě všichni vykulili oči. V podstatě to až tak hrozné nebylo; jako mladší jsem si tím taky prošel. Ovšem tehdy jsem vůbec nechápal, že má matka už víckrát nevstane. Neviděl jsem ani zemřít otce... a kupodivu smutek necítím. Jako by byli oba dva pro mě naprosto cizí osoby, jako nyní Alison Greenwoodová.

   Přišli jsme o další oběť, kterou jsme nebyli schopni jednak uchránit a jednak vyslechnout. Ano, jsme břídilové, že?

   Když jsem jim chtěl říct, co mi vypověděla, vyšel ze dveří doktor, a upřímně řečeno; byl pro nás podstatnější, než právě zesnulá Alison. Všem totiž zněla v hlavě strašlivá otázka, která se jim kolem nervů kroutila a jemně lísala se k jejich mozkům, jako nějaký had. Jako první to hrozné ticho prolomil Gill a netrpělivě se doktora zeptal, jak je John na tom. Doktor se na něj podíval a potom pohledem přeletěl přes nás všechny.

   "Je stabilizovaný, potřebuje jenom hodně klidu..." řekl nám vážným hlasem: "Ale... ty bakterie z něj dostat nemůžeme. Usadily se mu skoro na srdci. Toto může být i jeho poslední den. Doporučoval bych, abyste ho nestresovali. Dali jsme ho do karantény. Je mi líto, ale nechceme, aby se nakazil kdokoliv z Vás nebo z personálu. Už i tak bylo dost riskantní na krátkou chvíli bakterie ze srdeční chlopně sundat..."

   Bylo mi jasné, že nezůstanou nehybně ležet v Johnovi a že se svévolně pustí znovu do své ohavné práce.

   Nikdo nikdy neřekl, že se ty bakterie mohou šířit vzduchem, ale davová psychóza z toho nakonec učinila něco naprosto směšného a přitom skoro reálného. Dovnitř vešel jako první Fred a hned za ním dovnitř vtrhl nedočkavý Gill, vystresovaný natolik, že mu vlasy pořád odstávaly od toho, jak si je vzteky a beznadějí pokoušel vytrhat.

   Vešel jsem opatrně dovnitř jako předposlední. Johna jsem takřka nepoznával. Kdybych měl rovnat toho muže předtím a to, co nyní leželo na lehátku přede mnou, musel bych zešílet. Tolik rozdílů... Jen pohled na něj mi ubližoval. Chtěl jsem odejít, věřit, že je to jen noční můra, ž toto není pravda. Nicolas za sebou však tiše zavřel dveře a já byl nucen čelit tomu, že ta postava je skutečně John. Váhavě jsem se přiblížil, jak nejvíce to šlo.

   Bylo na něm už znát (nejen přes značnou vyhublost), že je jednou obětí onoho jedu v potravinách; zestárl a my si toho ani pořádně nevšimli. Ne, že by se podobal Alison Greenwoodové, která chvíli před svou smrtí spíše připomínala babičku, ale i tak se mi zdálo... že za těch pár hodin zestárl minimálně o deset let. Nebyl jsem jediný, kdo si toho všiml. Gill ho nehezky pozdravil.

   "Starochu, koukej se vzpamatovat," řekl žertovně a usmál se na Johna, který mezitím pomalu otevíral oči. "Ne že si nyní sjednáš dovolenou nebo nemocenskou, když jsi bez ní vydržel několik měsíců, co ty na to?"

   Johnovy koutky se pomalu pohnuly do menšího úsměvu a zase pomalu zavřel oči. "Pěkně jsem to zvoral, co?" zašeptal tichým hlasem. Chvíli mu trvalo, než se vůbec posadil. Nechtěl, abychom ho brali jako za úplně malomocného.

   "Jo," souhlasil Fred a John se na chvíli zasmál. Slíbil mu, že pokud chvíli vydrží, vrazí mu za tuhle odpověď hned dvě rány. Fred se hrdě k němu nahnul, jak jen to šlo, ale Johna nakonec zastavila karanténa kolem něj. Nevrle zabručel, že mu chtěl skutečně jednu vlepit. S jeho současnou silou by se ho však sotva dotknul, napadlo mě.

   "Doufám, že mě nehodláte vyškrtnout?" zajímal se John najednou příliš živě, až mě to i překvapilo. "Chci ihned notebook, abych mohl vše sledovat," řekl a oklepal se. "Nemocnice jsou fakt na nic. Určitě tady bude i mizerné připojení."

   "Ty snad chceš i nadále pracovat?" žasl jsem.

   "Mám snad vylézt z karantény a jednu ti vrazit?" zajímal se hned aktivně. Proč každému chtěl vrazit; copak nás nemá tolik rád? Na druhou stranu – myslím si, že mu pobyt v karanténě rozhodně prospěje. Nebude se tolik vztekat!

   John byl skutečně aktivní; museli jsme poslat alespoň pro jeden notebook, jinak by se prý uškrtil na hadičkách, což mu Fred rázně zakázal, ale přes karanténu kolem něj mu v tom mohl jen stěží zabránit. Nakonec to padlo na Nicolase, aby mu pro nějaký notebook zašel, zatímco za ním John hulákal, jaký přesný typ si přeje. On vážně nevydrží bez práce ani pár hodin?! I když mu bakterie pomalu požírají srdce?

   Na druhou stranu musím uznat, že kořínek má zatraceně silný. V průběhu čekání na Nicolase a notebook měl málem dva infarkty, protože se začal hádat s Gillem nebo s Fredem. Doktor nás už chtěl několikrát vyhodit, ale Fred mu sprostě zavřel dveře před nosem se slovy, že ho musíme vyslechnout. Když dovnitř vešel Nicolas, práskl Fred automaticky dveřmi, nevšímaje si ho. Nicolas málem dveře vykopl svou silou v chodidle a začali se hádat, zatímco na ně John hulákal, aby mu dali jeho miláčka. Najednou všem bylo jedno, že měl málem dva infarkty a třetí se mu nepřetržitě blížil, kdybych je nerozdělil od sebe a neposlal je sednout si každého do jednoho kouta. A oni mě kupodivu poslechli.

   John během chvíle vypadal o dost lépe a já si mohl nahlas oddychnout. Jak moc se dokáže člověk změnit, když v prstech svírá svou milovanou věc?

   Gill nám slíbil, že na toho cvoka vedle sebe dohlédne, takže jsme se mohli jít konečně podívat na Alison Greenwoodovou. John nám při odchodu hrdě hlásil, že už se napojil na hlavní kamery alespoň této nemocnice. Hacker! Převezli ji na pitevnu, aby zjistili očividnou příčinu smrti. Léky, které dostávala, sice bakterie odháněly, ale neodehnaly je dostatečně rychle, když zaútočily najednou. Dostávala prvotřídní léčbu; jaká byla naděje, že stejnou kdy dostali zbylí pacienti nebo přímo John?

   Podrobně jsem jí prozkoumal, zatímco nám lékař z pitevního oznamoval okolnosti, které jsme již znali. Nezjistil jsem nic podstatného, nebo co by neřekl lékař. Když se ho Fred zeptal na toho, kdo měl Alison Greenwoodovou doposud na starost, předal nám rovnou jeho složku.

   "Vystudoval jako jeden z nejlepší a přes tři roky už zde pracoval," řekl nám trochu hrdě na svého prapodivného kolegu, který je do toho pravděpodobně zapletený. "Měl přístup ke všem pacientům, ale Greenwoodovi si ho najali, aby věnoval výhradní péči slečně Alison. Neříkal nám nic o jejím stavu, jen sem a tam dovnitř pustil i sestřičky."

   "Nepřišlo vám to nijak podezřelé?" zeptal jsem se a zakryl mrtvou dívčí tvář. "Proč nepodával průběžné zprávy?"

   "Jak říkám; je to jeden z nejlepších doktorů, které tady máme. Když jste si ho odvedli, tak se už nevrátil. Pokoušel jsem se mu dovolat, ale jeho číslo je... neplatné," řekl doktor a mnul si nervózně ruce. Fred mu ve zkratce řekl, co se odehrálo, když jsme ho sem odvezli, a on na nás jenom vytřeštil oči. "To je hloupost... Museli by ho jedině přinutit. Martin by se nenechal nikým nikdy podplatit... Nemohl by někomu ublížit."

   Bránil svého kolegu docela dobře.

   "Když je tomu tak, proč jste nervózní?" poukázal jsem na jeho postoj. Podotkl, že i já bych byl nervózní, kdyby se podezříval některý z mých kolegů. Protože to Nicolas už asi nebyl schopný vydržet poslouchat, sebral složku a odešel. Fred jen poděkoval a také odešel. Raději jsem je následoval s posledním pohledem na Alison. Onen doktor se jmenoval Martin Mais. Mais... Německé příjmení. Přemýšlel jsem nad tím, co se mi Alison před svou smrtí snažila říct.

   Usadili jsme se okolo karantény Johna, který nám moc pozornosti nevěnoval, protože buď zvracel do kbelíku vedle sebe, nebo se věnoval práci, a pracovali s ním. Když se mě zeptali, zda Alison něco před smrtí neříkala, měl jsem možnost jim to všechno říct. Nicolas trochu zpozorněl nad její výpovědí, na což mě Fred napomenul, že jsem zase zatajoval podstatné informace a vysloužil jsem si pohlavek složkou. A zatraceně to bolelo!

   "Když se nad tím zamyslíte, jsme slušně mimo," podotkl Gill pobaveně, ale nám do smíchu moc nebylo. Protože měl pravdu. John byl jednou nohou už na druhé straně břehu a my jsme nebyli ani schopni odhalit toho, kdo se ho (i nás) pokoušel zabít. Kdyby se mu to povedlo, ani bychom si toho nevšimli. Tedy pokud by jeden z nás zničehonic nezkolaboval. Sem a tam se sám sebe ptám, zda by se něco změnilo, kdybych byl na Johnově místě já.

   Den se přehoupl pomalu na noc a já znaveně odložil složku s fotografiemi, do které jsem hleděl už pár hodin. Oběti neměly nic společného; ani mezi sebou, ani s Kobrou (jen to, že u ní nakupovaly).

   "Ten Louis do tohohle případu pravděpodobně nezapadá... Ale byl otráven stejným jedem, jako ostatní," řekl Fred a kousl do propisky. "Proč by proboha někdo zabíjel zrovna ochránce zvířat?"

   "Bylo to zřejmě mířeno na Naomi a její spojku v zahraničí," řekl John. "Pořád jsme nezjistili, co to je za maniaka, protože když jste se mu pokoušeli dovolat, střílel po Vás. A je to přeplacená karta."

   Shrnul několik věcí do pár vět.

   Navrhl jsem, že zajdu pro kávu, na což se hned zvedaly ruce, ukazujíc kolik cukrů mám do nich dávat. Jen John zvedal ruku proto, aby mi ukázal prostředníček. Aha, tak on kávu pít nebude (asi by ji stejně nevypil). Byl naštvaný sám na sebe, že si toho nevšiml dřív, nebo byl naštvaný na mě? Nebo na nás na všechny? Netušil jsem. A rozhodl se, že se tím nebudu zbytečně nervovat. Však já ho brzy nakopnu, až bude mimo karanténu, slíbil jsem si a s menším úsměvem jsem šel pro tři kávy. Divné, že jsem se zeptal, zda nechtějí kávu, když ji sám nepiju, že?

   Cestou jsem potkal toho doktora, který nám dal záznam o Martinovi, a já se ho ptal, zda s ním nebyly poslední dobou problémy; třeba mu hrozili vyhazovem. Nebyl však schopný přijít na nic, co by ho přivedlo na druhou stranu. Poděkoval jsem mu za jeho ochotu a byl jsem rád, když mi pomohl se třetí kávou. Sotva jsme dorazili, John vztekle udeřil do karantény kolem sebe, až se doktor polekal.

   "Zatraceně! Máte tady příšerný signál!" vyčetl doktorovi, který netušil, jak získal notebook, ani k čemu potřebuje signál. Netušil, že právě nyní sledoval všechny kamery (alespoň této nemocnice) pár hodin zpátky. Pravděpodobně se mu záznam sekl v polovině a on nic zjistit nemohl.

   Abych ušetřil doktora vzteku a nadávek Johna, vyvedl jsem ho ven, zatímco nás následoval Gill s tím, že jsem mu vzal špatné kafe. Ignoroval jsem ho. Doktor mi popisoval, že jeho kolega Martin byl na sále neuvěřitelný. Pořád si asi nemohl připustit, že by mohl zběhnout na jinou stranu. Možná ho zlákaly peníze, možná ho přinutili. To bohužel nevíme, prozatím jsou to jenom spekulace a mé domněnky.

   Kolik mohlo tak být hodin?

   Zabrouzdal jsem očima na doktorovy hodinky; tři hodiny ráno. A já jsem naprosto čilý jako rybička. Organismus si už zvykl dávno na nedostatek spánku po celé týdny.

   Najednou začal přístroj z vedlejší místnosti hrozivě pípat a já se doktorem jsme se za tím zvukem polekaně otočili. Byl to John, který se znovu začal dusit, držel se za krk a k něčemu se opět natahoval. Doktor prudce vtrhl dovnitř, vyhodil ostatní dosti nehezkým způsobem, a nedbaje na předpisy, otevřel karanténu Johna, který mezitím bojoval o život. Byly to jen vteřiny boje. Co prohraje jako první?

   Zpomaleně jsem se dostal do místnosti a tiše na to všechno zíral, zatímco se John dusil a doktor se ho snažil uklidnit nějakou látkou z injekce. John se začal pomalu uklidňovat, začal znovu pravidelně dýchat a na chvíli zavřel víčka. Stejně tak doktor si setřel pot a řekl, že to byl jenom záchvat, kdy jeho srdce reagovalo na bakterie. Prý ho to mělo zklidnit. Oddychl jsem si, když se Johnův stav vrátil zpátky do normálu. Neděs mě tak, chlape, pomyslel jsem si jistě nejen já, ale i ostatní.

   John se najednou podíval na mě, když se mu dech zpomaloval a já se zarazil. Ne... Jen ten pohled ne! Stejně se na mě dívala i matka pár chvil než...

   "Neboj se... V-Všechno... bude v pořádku," zašeptal John chraptivým hlasem, zavřel oči a mile se na nás ostatní usmál. Najednou mu však hlava klesla na stranu. Chvíli jsem jen tak zíral před sebe a netušil, zda si to jenom představuji, nebo zda mi doopravdy hučí v hlavě, zatímco se doposud pohybující zelená čára v černém poli... změnila na odporně rovnou čáru, kterou jsem si už nepřál nikdy víckrát vidět.

   Johne... Pamatuješ si vůbec, co jsi mi před pár vteřinami slíbil?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře