Spisovaterka | Desiderium - 5. Kapitola

5. KAPITOLA: Raději mlč

      Daisuke byl zavřený ve své ložnici a tiše přemýšlel nad tím, co se stalo u snídaně. Ten kluk to přece nemohl myslet vážně. Vzpomínka na to, jak ho políbil, mu rozbušila srdce. Zakroutil nad sebou hlavou. Měl by se vzpamatovat. Podíval se na hodiny. Měl by zajít za doktorem? Předtím mu musí zavolat...

      Když se mu dovolal, ihned se mu omluvil, že ho vyrušuje i dnes, ale doktor ho jen vyzval k tomu, aby mu sdělil, proč mu volá.

      "Chcete se snad sejít už dnes?" zeptal se ho mile. "Dnes budu mít čas okolo půl dvanácté až do půl druhé, takže v tomto čase bych si na vás mohl vymezit nějakou tu odbornou radu, co Vy na to?"

      "A-Ano," zakoktal se Daisuke a nejistě polkl. Podíval se do země. "Mohl bych... k Vám přijet do ordinace?"

      Doktor chvíli mlčel. "Ovšemže," řekl posléze mile. "Anita vám jistě uvaří kávu a Vy si mezitím promyslíte, co ve Vás vyvolalo opětovný návrat strachu, platí?"

      Přikývl. Uvědomil si však, že ho doktor nevidí, takže souhlasil slovně. Doktor se s ním rozloučil a zavěsil. Daisuke položil telefon vedle sebe a nejistě si promnul spánky. Musel se uklidnit. Váhavě se dotkl hrbolku na svém krku a polkl. Někdo mu zaklepal na dveře a on nadskočil leknutím.

      "Mohu dovnitř?" zeptal se ho Kazuki, zatímco se Daisuke uklidňoval. Tiše vydechl, zavřel oči a chvíli trvalo, než odpověděl. Přesněji řečeno; vstal a zamkl dveře, odpovídajíc mu zápornou větou. "Mám se ti snad omluvit? Fajn, řekni mi za co, a já to udělám," řekl Kazuki otráveně.

      "Raději mlč," řekl mu Daisuke a pomalu vydechl. Kazuki chvíli skutečně mlčel, než se ho zeptal, zda je v pořádku. "Ano, jsem, nedělej si starosti. Raději se jdi učit." Kazuki opět mlčel.

      "Chci si s tebou promluvit o tvé minulosti," řekl Kazuki opatrně, ale Daisuke ho hned přerušil, že to není jeho starost, trochu prudším hlasem, než měl původně v plánu. Kazuki mlčel a povzdychl si. "Nemusíš mi říkat podrobnosti, jen... jen by mě zajímalo, jak ses poznal se ségrou." Daisuke se zarazil a podíval se ke dveřím. "Když mi to řekneš, tak tě přestanu obtěžovat."

      "Slibuješ?" zeptal se Daisuke, jako malé dítě.

      Kazuki se trochu usmál a přikývl za dveřmi. "Slibuji," řekl mile. Když viděl, že Daisuke se otáčí a chvíli stojí na místě, trochu se ušklíbl. Že by ho zlomil? To jek Daisuke bouchl do dveří, čímž ho trochu polekal.

      "Spratkům, jako jsi ty, nevěřím," řekl mu Daisuke zle, na což Kazuki vztekle kopl do dveří a nazval ho arogantním hňupem.

      Daisuke se pousmál. Ano, rozhodli se přece spolu bojovat, není proto potřeba, aby o sobě věděli víc, než je příliš. Čím více toho o sobě nepřátelé vědí, tím jsou přece v nevýhodě. A oba toho věděli už dost. Nepotřebovali znát více. Toto je boj, zapomněls, Kazuki? Daisuke čekal, dokud Kazuki nezmizel v obývacím pokoji, potom odemkl dveře a vyšel ven. Nemohl si pomoci, ale musel se podívat do obývacího pokoje na zuřícího mladíka.

      A přitom se přistihl, že se usmívá při pohledu na něj.

      Zakroutil nad sebou hlavou a podíval se v kuchyni na hodiny. Možná by se mohl projít po městě, jinak by se v tak malém prostoru ti dva zabili. Vzal si kabát, zavolal na Kazukiho, že se brzy vrátí a odešel. Nechávat cizince ve vlastním bytě? Ano, měl strach, mozek mu málem explodoval, když zavřel dveře, právě proto se rozběhl po schodech dolů, ve snaze z nich raději spadnout, než aby nechal mozek přemýšlet nad tím, co právě udělal.

      Konečně vyšel ven z bytového komplexu a ohlédl se za sebe. Pozoroval patro, kde měl byt. Než by mohl začít nadávat sám sobě, rychle se rozběhl kupředu. Věděl, že se zachoval, jako malé dítě, ale nemohl... nemohl s ním být v tak malém prostoru. Jeho strach z lidí a jejich dotyků nezmizel. Jen si to marně nalhával. Bohužel pro něj. Nyní by snad ani dotek Haruky nesnesl. Vzpomínka na něj, jak na něj sahá, ho donutila zastavit. Zadýchaně se díval do země a cítil, jak mu kapky potu stékají po krku. Ne, tohle vydržet nemohl. Neváhal a zavolal doktorovi. Doktor se ho poklidně zeptal, co se stalo. Ale Daisukemu se zatřásl hlas, když mu vykládal, že s někým začal bydlet. Doktor mlčel a posléze se ho snažil poklidným hlasem uklidnit, zatímco Daisuke zhluboka dýchal, dle jeho rady, a poslouchal jeho hlas.

      "Kde jste?" zeptal se doktor konečně, když měl jistotu, že Daisuke opět normálně může fungovat a myslet.

      Daisuke se roztřeseně rozhlédl kolem sebe. "V parku v hlavním městě, naproti obchodního domu," řekl Daisuke tichým hlasem.

      "Dobře, nikam nechoďte, sedněte si na lavičku a čekejte, rozumíte?" ujistil se doktor, zatímco v pozadí bylo slyšet, že si bere kabát a zamyká svou ordinaci. Ještě promluvil na sestřičku, aby ostatním pacientům řekla, že musel za naléhavým případem. Ano, byl naléhavý případ.

      "Rozumím," zašeptal Daisuke a doktor nezavěsil, pořád na něj mluvil, i během jízdy, zatímco Daisuke už poklidně seděl na lavičce a čekal na jeho příjezd.

      "Takže... Co Vás tak najednou rozrušilo?" zeptal se doktor, zatímco vyjel ze své garáže k jejich smluvenému místu. Rozhlédl se, aby měl jistotu, že může vyjet. "Jen tak byste takhle nezmatkoval. Udělali jsme spolu velký pokrok, pamatujete, Daisuke? Nechcete se přeci vrátit do toho svého ustrašeného Já, že ne?"

      "Ne," zašeptal Daisuke.

      "Proto musíte bojovat," řekl doktor a zastavil. Použil ruční brzdu a vypnul motor. Byl už na místě. "Nemůžete nechat, aby vás jen tak něco rozhodilo tak rychle jako nyní. Pamatujte, že to Vy jste se chtěl vzpamatovat, to Vy jste několik let tvrdě dřel. Měl jste snad zase špatné sny?"

      "Předtím ano," souhlasil Daisuke a udělal menší pomlku. "Ale nyní jen ojediněle. Bylo to v den, kdy..." Zarazil se.

      "Kdy?" nutil ho doktor odpovědět na jeho otázku přímo.

      Daisuke pomalu vydechl. "V den, kdy jsem se rozešel se svou přítelkyní," řekl Daisuke pomalu, ale upřímně.

      "Ano, to vím," řekl doktor. "A od té doby nic? Nemyslíte si, že to je jedno malé vítězství? Soustřeďte se. Jak dlouho už to bylo, kdy se Vám nic špatného nevrátilo z Vaší minulosti?"

      "Proč bych měl vzpomínat na to, na co chci zapomenout?!" zakřičel Daisuke roztřeseným hlasem a sám se trochu zaklepal. Pevně stiskl zuby k sobě a stiskl si kabát mezi prsty. Doktor mlčel a pomalu k němu šel. Zastavil se však a pozoroval ho. Potom opět promluvil do telefonu.

      "Potkal jste snad někoho, kdo vám narušil Vaši jinak klidnou povahu a Vaši samotu?" zeptal se klidným hlasem.

      Daisuke mlčel a díval se před sebe. Nadechl se, než konečně kladně odpověděl. Doktor mlčel a pozoroval ho.

      "Je to někdo, za koho byste byl ochotný riskovat?" zeptal se ho doktor a pozoroval jeho reakce. Daisuke se trochu usmál.

      "Znám ho sotva tři dny, pokud počítám i ten den v minulosti," řekl Daisuke pobaveně a doktor zpozorněl.

      "Takže nyní sdílíte svůj byt s mužem?" zeptal se, aby se ujistil.

      Daisuke nejdříve přikývl, potom odpověděl slovně.

      "Berete to jako kladnou změnu?" zeptal se doktor a vydal se k němu.

      Daisuke mlčel a když slyšel kroky vedle sebe, trhl sebou a podíval se na doktora. Chtěl položit, ale doktor ho zastavil, že mu ještě neodpověděl, takže položit nemůže. Nebylo by to vhodné.

      Daisuke očima zabloudil kolem dokola, jakoby hledal odpověď někde ve trávě před sebou. Doktor se posadil vedle něj a pořád čekal.

      "Možná... M-Možná ano," zakoktal se Daisuke. Doktor se pousmál a pochválil ho za jednu dobrou změnu. "Změnu?"

      "Nebydlíte sám, ale dokážete snést už další osobu. Od odchodu Haruky jen stěží s někým vycházíte a nyní si dobrovolně přivedete nějakého muže do svého bytu. Je to váš přítel?" zeptal se doktor.

      "Pouhý příbuzný... H-Haruky," řekl Daisuke nejistě a konečně ukončil hovor, aby zbytečně neplatil za hovor, který už stejně neprobíhá. Doktor se pousmál a zeptal se ho, zda má o něj nyní strach. Daisuke zakroutil hlavou do stran. Doktor mu řekl, aby mu zavolal a ukázal mu onoho mladíka, kterému nyní dává šanci, aby s ním sdílel jeho byt. Daisuke se zeptal, zda to má udělat hned, a doktor se pousmál, že to by byla nejlepší volba pro něj. Daisuke ho poslechl. Řekl mu, aby chvíli počkal, a rozběhl se rychle zpátky. Ano, stala se z něj loutka, kterou doktor nyní ovládl. Ale pokud mu doktor může takto pomoci, tak mu přivede Kazuki a řekne mu, jak ho zvládat, jak ho snést, jak se ho zbavit... nebo jak ho začít milovat.

      Vyběhl po schodech rychle nahoru a zadýchaně se zastavil před svým bytem. Když otevřel dveře a zavolal Kazukiho, nikdo se mu neozýval. Polil ho strach, když si všiml, že jeho kabát i boty zmizely. Rychle se rozběhl zase pryč z bytu a volal Kazukiho jméno po celém paneláku a posléze i venku. Netušil, kde má začít hledat. Kam by mohl jít takový mladík?

      Číslo na něj neměl. Měl by zavolat Haruce? Ne, časový posun je jistě velký, takže nemůže. Musel se ze všeho nejdříve uklidnit. Po půl hodině hledání vzdal a zavolal doktorovi, že ho nikde nemůže najít. Doktor mu klidným hlasem řekl, aby se pořádně rozhlédl a uklidnil se, aby ho nevolal příjmením, ale jménem. Daisuke byl natolik zdvořilý, že v případě nutnosti oslovoval lidi raději jejich příjmením.

      Proto pořád dokola křičel jenom jeho příjmení. Proto mu neodpovídal? Poděkoval doktorovi za radu, a když se uklidnil, zhluboka se nadechl a z plných plic zakřičel jedno jediné jméno, od něhož chtěl slyšet odpověď.

      "Kazuki!" zakřičel na celé prostranství kolem sebe a znovu a znovu, dokud se jeho hlas neozýval v ozvěnách a on málem neochraptěl. Rozhodl se rozběhnout se do parku a hledat ho spolu s doktorem. Popisovat osoby uměl dokonale. Třeba by mu to pomohlo...

      Když se však dostal do parku, oči se mu trochu zaleskly, když spatřil krčící osobu na lavičce, jak se dívá do země a drží se za hlavu. Neudržel se. Byl tak rád, že ho našel. Zapomněl na svůj strach, co se lidí týče, a rozběhl se k němu. Když se dostal do jeho zorného pole, zadýchaně se mu omlouval a trhl s ním, proč ho tak děsil, proč utíkal... Ale Kazuki ho snad nevnímal.

      "Vnímáš mě?" zeptal se Daisuke zle a zatřásl s ním. Byl už zoufalý. Proč ho najednou ignoruje, když on sám to všechno začal?

     "Raději mlč..." zašeptal Kazuki, než ho pevně objal a zabořil do jeho kabátu svou uslzenou tvář.