Až tě znovu uvidím 38

25. červen 2016 | 07.00 |

  Tiše jsem zíral před sebe a až po delší době mě i ostatní probudilo to nehezké pípání, které oznamovalo, že John... už nežije. Cítil jsem v očích slzy, nebudu lhát, že jsem se cítil mizerně. Za mnou se ozval křik. Když jsem se pomalu otočil, pořád šokován tou scénou před sebou, Gill seděl na zemi a držel se za hlavu, zatímco se snažil hlubokými, však příliš rychlými nádechy uklidnit. Sestřička tomu nasadila korunu, když nám to ještě přišla říct. Málem jsem sebou praštil o zem, ale opřel jsem se o zeď, abych to ustál. Viděl jsem jen, jak se Fred praštil dlaní do čela a Nicolas jen tiše hleděl před sebe. Když si chtěl hrábnout pro cigaretu, ruce se mu klepaly. Nakonec pustil zapalovač k zemi a otupěle zíral na stříbrnou malou věcičku před sebou. Nebyl ani schopný ji zvednout.

   Nemohl jsem se smířit s tím, že toto je pravda. Opatrně jsem vešel dovnitř, ale sotva jsem se nadechl, stejně jako v předešlých případech, zvedl se mu žaludek a plíce se mi smrštily, takže jsem dýchat nemohl. Nikde krev nebyla. Dostal jsem s námahou zpátky a zavřel dveře. Jako bych praskl pomyslnou bublinu kolem mě a mohl jsem se znovu nadechnout. Zaraženě jsem se podíval přes sklo na Johna, který doposud nehybně ležel. Nikdo nereagoval na to, co jsem udělal. Ale jedno jsem měl potvrzené; díky Johnovi jsem měl nyní jistotu – když oběť zemře, něco z jejího těla odchází spolu s jejím životem a duší... Ale co? Nikdo se neptal, kam utíkám.

   Dostal jsem se do místnosti, kde ležela mrtvola Alison, připravená na poslední pitvu, přestože příčina smrti je jasná všem. Nevešel jsem však dovnitř, místo toho jsem využil (jako spořádaný občan) všem známé číslo na policii a objasnil jim situaci. Říct jim, že jsem jeden z nich, vykašlali by se na mě, ale jako občana mě museli respektovat o trochu víc.

   Než se dostali na místo speciální jednotky, oděné skoro jako hasiči s helmami, uběhla pěkná řádka minut.

Měl jsem tedy možnost vymyslet si příběh o vtipálkovi, který však mluvil pravdu. Sice na mě velitel jednotky díval skrz prsty (asi jsem si právě uvědomil, že jsem jenom obyčejný "kolega", kterého nerespektuje), ale uvěřil mi. Fred a ostatní vypadli z transu, když kolem nich prošlo několik lidí. Pohledy padly na mě, ale já se bránil, že jakýsi vtipálek jim nahlásil, že v oblasti mrtvol se nachází jakýsi smrtící plyn.

   Nemocnice byla vzhůru nohami. Až jim dojde, že jsem to byl já, asi mě vyrazí, ale pokud to nějak pomůže případu... budu jenom rád. Nakonec se na onoho vtipálka nikdo moc neptal a pracovali tiše, pozorně. Profesionálové.

   "Kdybych měl nyní říct čistý, asi bych tam někoho hodil, jako názornou ukázku toho, co se člověku stane, když tam nejde takto vybaven," řekl velitel zásahu a sundal si helmu, aby mu bylo lépe rozumět. "Obě místnosti jsou zamořeny toxiny; působí sice neškodně, ale přichycují se poměrně rychle. Je možné, že se už rozšířilo do celé nemocnice."

   "Nerozšířilo," přerušil ho někdo jiný, kdo zrovna přišel. "Kontrolovali jsme ostatní pokoje; bakterie jsou pouze v těchto dvou místnostech."

   Velitel zásahu jenom přikývl a poslal ho za ostatními. Podíval se zpátky na nás a uvolnil si krk. Zřejmě mu v tom obleku nebylo příjemně. "Jedná se o několik sloučených bakterií. Bohužel je nemůžeme identifikovat rovnou. Co je však zvláštní..." Odložil si helmu a sundal ze sebe oblek. "Reagovala tak především na lidskou tkáň. Ne přímo na teplo, ale na tkáň. Dostaly se dovnitř pomocí nějaké potraviny nebo pití, rozšiřovaly se a množily, a dokud nebylo potřeba, nezaútočily."

   "Chytré bakterie?" nechápavě jsem se zeptal. Muž jenom přikývl.

   "Který maniak by tohle mohl vytvořit?" zeptal se muž a vzhlédl, když k němu kráčeli jeho kolegové. Jakýmsi přístrojem nás změřili. "Jste mimo ohrožení, bakterie se musí dostat nejdříve do těla v zárodku. Když poletují kolem, způsobují jenom pocit špatného dýchání."

   Ještě dlouhou chvíli chodili sem a tam a zkoumali prostory, kde bakterií bylo nejvíce, zatímco my jsme byli nuceni opět o samotě přemýšlet. A tentokrát už bez Johna. Doktor nás ujistil, že jeho ostatky pošlou, co nejdříve. Fred nám všem nabídl, že můžeme jet domů, ale já odmítl jako první, hned na to se přidal i Gill, pořád dost mimo. Nicolas típl cigaretu o zeď, vydechl kouř, nic neřekl a nasedl do auta. Už kvůli Johnovi toho parchanta musíme chytit.

   Budete mi věřit, že mi bylo mizerně, když jsme vešli do místnosti a jeho počítače pořád běžely, ale židle zůstala tak, jak ji předtím opustil. Bylo to těžké pro všechny. Nejtěžší to však bylo pro Gilla, protože s ním trávil nejvíce času tady v této místnosti; ostatní byli v terénu, zatímco oni poskytovali informace zevnitř.

   Gill jen nepřítomným hlasem navrhl, abychom kontaktovali rodinu, která si převezme jeho věci. Moc jich nebylo; jen samé počítače. Dostal jsem ten nejhorší úkol ze všech; roztřídit po něm věci. Chtěl jsem Freda uškrtit za tento úkol, ale protože jsem pořád v tomhle směru nováček (oproti zbývajícím), musel jsem poslechnout rozkaz.

   Cítil jsem se jako zloděj.

   Nemohl jsem jen tak sáhnout na nějakou jeho věc a nepocítit přitom bolest a zároveň vztek.

   K úctě k němu jsem si na jeho židli nesedal ani jsem se jí nijak nedotkl. Zarazil jsem se, když se mi vybavilo, jak jen tak ležel na zemi a rukou hmatal po něčem, co neexistovalo. Pohlédl jsem na jeho zapnutý počítač a sledoval zastavené záznamy kamer. Na obrazovce viselo několik papírků, ale jakýsi červený ležel na stole, propiska byla na zemi a přes červený papírek se táhla dlouhá tmavě modrá čára. Něco před svým záchvatem psal... Nebude mu vadit, když se podívám, že?

   Pustil jsem krabici s jeho věcmi na zem a vzbudil tak pozornost. Zíral jsem na rudý papírek dlouhou dobu předtím, než mi došlo, co ta slova vůbec znamenají. N – Er ist Verräter. On je zrádce. Ale to jméno předtím. Papírek jsem rychle skrčil a sevřel jsem ho v pěsti. Opatrně jsem se rozhlédl po ostatních a schoval papírek do kapsy. To není možné. Johne, na co jsi chvíli předtím myslel? Podíval jsem se na kamery a pozoroval sklad Kobry pár měsíců zpátky. Opakovala se pořád jedna a ta samá scéna, když se na obrazovce jedné z kamer objevil muž s maskou varana a potom zase mizel. To se opakovalo pořád dokola. Koho v něm tehdy spatřil. Že by snad...?

   Sám sebe jsem dlouhou dobu přesvědčoval, že to je nesmysl. Ani jsem nepostřehl, že Nicolas odešel na vzduch. Až když jsem potom zaostřil, nikde jsem ho neviděl. Jen jeho šuplík, plný pistolí, byl otevřený. Papírek jsem si dal do kapsy a snažil se nepřemýšlet nad tím, co jsem si přečetl, viděl a co mi hlavně vymyslel mozek. Ne, to je hloupost. Johne... I ty moc dobře víš, že on by nikdy nemohl...

   Nyní se na to dívám s menším úsměvem, protože vím, že můj konec se blíží, ale tehdy... tehdy jsem tomu prostě věřit nemohl! Věřil jsem jemu a měl Johna za lháře. A přitom mu došlo něco, co mi po celou dobu unikalo... Kdybych to tehdy ukázal ostatním, změnilo by se něco? Změnilo by se něco na tom, že mi nyní míří na hlavu dvě hlavně pistolí, zatímco se dívám na Konec světa? Ne, to nemohu vědět. Nemohu vědět, zda by se něco změnilo. Jediné, co mohu udělat je... litovat svého rozhodnutí.

   Abych se uklidnil, rozhodl jsem se, že půjdu uklidit kolem jiné obrazovky a tam mě čekalo překvapení. Dole na liště byl otevřený jakýsi soubor. Když jsem postupně prošel všechny fotky a záznamy, musel jsem to ukázat ostatním.

   Podle článku, který John stáhl z novin, se Wehta Marco objevil před rokem u velkého otevření nové přehrady. Lidé tvrdili, že to být on nemohl, protože měl tvář pořád zakrytou jakousi maskou. Najel jsem blíže na fotku a zamrazilo mě. Byla to stejná maska, kterou použil, když nás oslovil ohledně svého případu, ale zároveň to byla ta totožná maska, kterou použil vrah jednoho z jejich zaměstnanců. Fred mi zadal vytisknout všechno, na čem John pracoval. Co John viděl, když my jsme byli slepí? Měl snad myšlenku, ve které Wehta Marco hrál hlavní roli? I tak to byly jenom spekulace.

   Když jsem otevřel další dokument, stálo v něm, že společnost Kobra je nestranná; dodává jídlo a pití všem – obyčejným občanům, bohatým lidem, lidem proti zákonu, teroristům i jiným krysám podsvětí. O tom se nám jaksi Wehta Marco zapomněl zmínit. Nedávalo mi to smysl; lidé to věděli, a přesto od Kobry nakupovaly plno věcí?

   Takže... je zde pořád možnost, že Wehta Marco o všech otravách věděl dopředu a spolu s ekoteroristy plánoval hromadnou epidemii přes... podíval jsem se na rok vydání. Před třemi lety!? Přes více než tři roky? Byly to jen spekulace, ale i tak... Když jsem chtěl Fredovi něco říct, Gill někomu volal a jménem Freda vydával rozkaz, aby okamžitě našli obchodního zástupce Wehty Marca, zatímco si prohlížel stejnou zprávu, jakou jsem měl otevřenou já.

   "Je mi jedno, že máte jinou práci, berte to jako pohotovost!" řekl mu zlým hlasem a zavěsil. Být zadržen na základě spekulací; pokud se prokáže, že jsme se spletli, může nás žalovat?

   Podíval jsem se za vrzajícími dveřmi a na chvíli mě zamrazilo. Nevím proč, ale vidět Nicolase v černé mikině s kapucí na hlavě by vystrašilo i vás. Fred mu hned vyčetl, aby si oblékl uniformu a nesnažil se zapadnout mezi mladé gangy. Nicolas mu jen hodil obloženou housku a po chvíli zase odešel, zatímco vytáčel něčí číslo. Proč mě zamrazilo? Musel jsem se uklidnit. Ale jak...? Vzpomněl jsem si na onen večer, kdy Satan zemřel. Vražda... Bodnutí nožem... Žádní svědci... Nikdo podezřelý...

   Zakroutil jsem nad tím hlavou. To, co John napsal... Mohl tím přece myslet někoho jiného. A přesto mě to děsilo víc, než co jsem cokoliv zjistil nebo viděl. Děsilo mě to mnohem víc, než skutečnost, že se smrtící bakterie nacházejí skoro v každé potravině, ale ve vzduchu ztrácejí svou účinnost, tak nás zabijí... jak? Asi se samy rozloží, nevím, je mi to jedno! Protože John zemřel kvůli tomu pitomému ekoteroristovi!

   Ovládal mě vztek. Musel jsem na vzduch. Šel jsem k zadním dveřím a zhluboka jsem se nadechl. Všiml jsem si několika starých vajglů. Moc dlouho tady pobývat nebudu, Nicolas šel jistě za roh, aby měl soukromí na kouření. Stavil jsem se u hlavní brány, abych převzal zprávy ze zásahu. Žena mi je mile předala a usmála se na mě. Mně do smíchu moc nebylo. Zabloudil jsem očima ke dveřím, ale Nicolas nikde nebyl, ani u okna, ani u dveří jsem neviděl jeho stín. Možná vážně šel kouřit za roh...

   Nelámal jsem si nad tím hlavu a vrátil se zpátky. Odevzdal jsem zprávy Fredovi a Gillovi, který se opět proměnil v mrtvolu pohřebnou v hromadě spisů. Čekal jsem ono známé vrzání koleček u židle, ale nakonec jsem to byl já, kdo musel po Johnovi uklidit do krabice. Židli i počítače jsem nechal na pokoji. Bylo mi jasné, že k nim John měl speciální vztah. Místo toho jsem šel otevřít okno. Hned jsem byl seřván, že je ostatním zima, takže čistý vzduch zvenčí byl ihned odříznut. Vzpomněl jsem si na Lewise Parkera. Ne, nepřemýšlej nad tím vším tolik, před pár hodinami ti zemřel kolega a tys ještě pořádně nevypnul. Nikdo z nás doposud nevypnul.

   Rozezvonil se telefon a mrtvola Gilla ožila. Pomalu zvedl mobil k uchu a chraptivým hlasem se zeptal, jak někomu může posloužit. Pomalu zvedl hlavu a spravil si vlasy. Posléze vyplynulo z hovoru, že volá matce Johna; jeho jediné příbuzné. Když se s ní zdvořile rozloučil, zíral chvíli do prázdna, než k nám konečně promluvil:

   "Matka Johna chce vědět, kdo má prsty ve smrti jeho syna... už prý sjednala termín pohřbu... jsme prý všichni i zvaní," řekl nám krátce obsah jejich rozhovoru, zatímco pořád hleděl před sebe. Jeho pohled byl naprosto zdrcující. Nedivil jsem se mu. Fred se hned ozval, že nemá čas, ale Gill ho ujistil, že na funus parťáka musí, i kdyby ho tam měl sám dokopat. Pohřeb... Plno lidí se poslední dobou pohřbívá. Mladých lidí. Víc, než je třeba. Jediní, kteří se mohou radovat, jsou zaměstnanci nemocnic – nikdy neměly tolik příjmů jako nyní – a pohřebních služeb – nikdy nebylo tolik mrtvol, jako nyní. Vím, bylo to hodně morbidní, ale pravdivé.

   Co John věděl, že zvedal ruku k obrazovce? Nebylo to na ten papírek; který mě pořád děsil; ale k obrazovce. Co na ní viděl? Když byli všichni zaboření do výsledků kolegů z jiného oddělení, přesunul jsem se ke stolu od Johna a prohlédl si znovu všechny kamery na obrazovce, na kterou John předtím ukazoval. Co na ní spatřil, že se bakterie rozhodly zbavit se ho v tu chvíli?

   Dovnitř najednou někdo vešel, bez zaklepání, a vzhledem k tomu, že se všechno trochu třepalo pod masivními kroky, nemusel jsem zvedat hlavu, abych zjistil, že to je Bob.

   "Má někdo kontakt na Nicolase?" zeptal se a pořádně se po nás rozhlédl. Krátce na to dodal: "Ve složce má staré číslo. Není k nalezení a potřebuji s ním nutně mluvit."

   "Nekouří?" zajímal se Fred.

   "Kdyby kouřil, tak bych ho už asi držel pod krkem," zavrčel na něj Bob nevrle. Když jsem je tak chvíli poslouchal, došlo mi, že...

   "Nevolal ti náhodou předtím, když...?" začal jsem nejistě, abych sám sobě nevyvolal nepříjemné vzpomínky, čerstvé ještě ze dneška.

   "Ne," přerušil mě hned pohotově a nepříjemně mlaskl. "Od něj jsem nikdy číslo nepotřeboval, tak jak by mi mohl zavolat, když mé číslo také nezná?"

   Zmateně jsem zamrkal. Neříkal přece Nicolas, že mu předtím volal Bob? Mohl snad myslet jiného Boba? Nakonec Bob odešel s nepořízenou a měl nové jizvy na jeho předloktí a modřinu vzadu na krku. Vede asi hodně zábavný život. A dle všeho si ho hodně užívá.

   "Jak to, že ho nemůžete najít?" zeptal se Gill a na chvíli se z mrtvoly stal znovu člověk. Po chvíli prudce vstal, až židle spadla na zem a podle všeho byl šokován tím, co mu někdo na druhém drátě říkal. "Hlídejte hranice!" zakřičel do mobilu a Fred mu konečně věnoval pozornost. "Ať zkontrolují všechny, kteří dnes překročili hranici nebo odletěli! To je mi jedno! Ber to jako přímý rozkaz od Goodwilla!"

   "Děje se něco?" zeptal se Fred, když zpozorněl za svým jménem. Gill málem hodil mobil na zem. Chvíli před jeho zničením ho však chytil a třesoucí se rukou ho položil na stůl. Začal hodit z místa na místo a snažil se trochu uklidnit, než nám řekne, co se právě dozvěděl. "Takže...?" zeptal se ho Fred trpělivě. Gill se usadil a tiše vydechl.

   Zavřel oči, aby se úplně uklidnil.

   "Nemohou najít Wehtu Marca ani jeho zástupce. Jeho zaměstnanci pochopitelně ani neznají jeho tvář, a když se předtím ukázal na veřejnosti, měl masku!" řekl rozčíleně Gill a hodil složkou o zem. Zanadával a dupl vzteky. Kopl do židle, která se jen váhavě zatočila a mírně zavrzala bolestí.

   "Uklidni se, Gille," řekl mu Fred snad nějaký rozkaz nebo jeho hlas na něj působil jako antidepresivum, protože se Gill skutečně během chvíle zklidnil.

   Sice bych mu pořád nejraději šlápl na krk a několik pěstí vtiskl do tváře, ale je jasné, že svůj tým zná tak dobře, jako nikdo jiný; jako správný nadřízený.

   Zavibroval mi mobil. Nicolas poslal zprávu, že jde domů. S odpovědí jsem mu také poslal, že brzy bude Johnův pohřeb. Na mou zprávu mi už neodpověděl. Snažil jsem se mezi těmi papírky, které si John vylepil na obrazovky, najít nějakou souvislost. Ale byly to jen věci, které by dokázal rozluštit jenom on. Všiml jsem si také seznamu věcí, které jsem předtím předložil. Onen vzkaz Diluvium rozpitval, jak se dalo. Hledal všelijaké možné sloučeniny, zkoušel rozdělit slovo na více slov, na slabiky, hledal v cizích jazycích, v historii, ale na nic nakonec nepřišel.

   Co když se na jednoduchou věc díváme úplně složitě?

   Všiml jsem si jakéhosi papírku, který nikam nepatřil a nesl tato slova. Nebyl tam žádný autor nebo ten, kdo to pronesl. Pod hromadou všech papírů a složek všiml jsem si jakéhosi rámečku. Byla to fotka poměrné staré dámy. Jeho matka, napadlo mě vzápětí. Budu se jí schopen podívat do očí. Vybavily se mi zarudlé oči Satanovy manželky. Ne, ten pohled už znovu nevydržím... A přece budu muset.

   Ani jsem nepostřehl, kdy se Fred dostal ke mně. Luskl mi před očima a já konečně začal vnímat. Zaraženě jsem se na něj podíval. Jak dlouho tam mohl jen tak stát? Gill už byl dávno pryč a jen má lampa doposud svítila. To bylo poprvé... kdy za mou pracovní dobu jsme šli všichni domů. Fred mi řekl, abych se vyspal, pozítří je jeho pohřeb. Byl jsem rád, že neřekl Johnův pohřeb. Všechny složky jsem si uložil na hromadu, zhasl lampu a následoval ho ven.

   Zeptal se, zda chci svést, ale zdvořile jsem ho odmítl.

   "Musím si pár věcí ujasnit," vysvětlil jsem mu, aby si to nevykládal špatně, a rozloučil se s ním. Jen přikývl a nasedl do auta. Gillovo auto zůstalo tady. Neodjel snad? Šel pěšky?

   Domů jsem se dostal po dlouhé hodině velmi pomalé chůze. Než jsem otevřel dveře, čekal jsem. Byl jsem paranoidní? Až vám vybouchne byt před očima, také budete váhat pokaždé, když budete kráčet dovnitř.

   Jedinou věc, kterou jsem stihl udělat, než jsem lehl a hned usnul, bylo, že jsem Fredovi napsal, že zítra do práce nepřijdu ani násilím. Nevím, zda mi odpověděl, a bylo mi to jedno. Další den jsem půlku jen tak proležel a zíral na strop. Prohlížel jsem si jeho nesrovnalosti. Vybavilo se mi apartmá Haruky Onoko. Její písně se hrají častěji, než kdy dřív. Už mi to leze i krkem.

   Na druhou stranu jsem si při pozdní snídani pochválil hlasatele, že už tolik nerozpitvává případy mrtvých lidí na otravu jídlem. Jenom v rádiu zaznělo jméno Alison. Více se o tom už nezmiňoval. Sotva jsem slyšel začínající píseň od Haruky, zvedl se mi žaludek a já pohotově rádio vypnul. Zbytek dne jsem se jen tak potloukal po městě. Když jsem si šel nakoupit jednu nekvalitní potravinu za druhou, střetl jsem se s jakousi chodící mrtvolou. Jen jsem se omluvil, ale po kroku jsem se prudce zastavil. Zatímco se mi také muž omlouval, otočil jsem ho na sebe a posléze Gill zamrkal jenom jedním okem, protože to druhé měl celé nateklé. Vrazil snad do sloupu?

   Bez obalu mi řekl, že ho včera večer někdo zmlátil. Neřekl mi důvod, ani jak vypadali. Kdy se to stalo, Proč? Cvrkl mě do čela a já ztratil všechny myšlenky. Řekl mi, že má den volna, tak se nesnaží myslet, a že já bych měl tak také učinit. Snad poprvé se usmál a popřál mi hezký volný den, zatímco šel zaplatit. Co se mu stalo?

   Nedalo mi to spát, tak jsem přes budku (protože by mé telefonní číslo ihned poznali podle včerejšího telefonátu) zavolal Bobovi, aby mi řekl, kdo všechno dnes nebo včera pozdě večer nahlásil napadení. Byly to jenom tři ženy. Ujistil mě, že žádný muž, a než se stihl zeptat, proč jsem se na to ptal, zavěsil jsem. Proč to nenahlásil? Přinutili ho snad? To je nepravděpodobné. Chce je zničit zevnitř tak, že si o nich zjistí všechno, co jde? Jedno mu to být rozhodně nemohlo, přestože se tak tvářil.

   Tohle nikam nevedlo; nic jsem nevěděl. A ani sám Gill podle všeho. Když jsem se dostal domů, pustil jsem si televizi, kde zrovna hlásili, že všichni mají otázky na Wehtu Marca a na jeho obchodní zástupce. A pořád se truchlilo po Haruce Onoko. Nezapomněli také připomenout, že slečna Greenwoodová je ve vazbě za pokus o vraždu své dcery. Nakonec jsem televizi vypnul. Bylo mi z toho všeho na nic.

   Dalšího dne se odpoledne konal pohřeb. Je to už minimálně třetí pohřeb, který jsem zmínil a kterého jsem se zúčastnil přímo, že? Matka, Satan, John. Všechny tři postavy byly pro mě samotného hodně podstatné. Snažily se mě každý svým způsobem přesvědčit o tom, že nejsem jenom introvert.

   Zahleděl jsem se na sebe do zrcadla, když jsem stál ve smuteční uniformě. Přišla mi ráno. Byla plná ocenění, která mi nepatřila. Byl to však předpis. Plno lidí se nám vyjde vysmát... Nasadil jsem si čepici a rukavici. Je to naše práce, pomyslel jsem si s posledním smutným pohledem na sebe. Dávat naději.

   Přijela pro mne limuzína, kterou obstarala Johnova matka. Napadla mě stejná otázka, která mě předtím děsila před Satanovým pohřbem; Budu schopný se jí podívat do očí? Nasedl jsem dovnitř a viděl jsem, že už tam sedí i Gill, zírajíc někam do prázdna. Dle jeho vzhledu nevyužil volného dne, aby se prospal; a pokud ano, nešlo to poznat. Nedivil bych se, kdyby nemohl spát. Mně v tu chvíli mozek vypnul úplně, takže jsem nad tím před spánkem nepřemýšlel, ale jeho to sežíralo zaživa a zevnitř po celou tu dobu.

   "Ta dvě auta..." začal najednou a já se na něj podíval. "Co ti sešrotovala to tvé... Jsou obě hlášená na obchodního zástupce od Wehty Marca."

   "Mrzí mě, že-" začal jsem, ale Gill mě přerušil.

   "V pořádku, stejně to byla jenom plechovka," řekl lhostejně. Hádat jsem se s ním nechtěl. Seděl vyrovnaně, smířený s tím, co ho čeká, avšak všiml jsem si sepjatých dlaní, zatímco palce netrpělivě kmitaly kolem toho druhého.

   Neměl jsem moc o čem povídat a on také ne. Takže naše cesta probíhala v naprosté tichosti. Dorazili jsme na místo jako první, ale vzápětí přijela limuzína i s matkou Johna. Gill k ní ihned zamířil a vyjádřil jí upřímnou soustrast. Když přijela třetí limuzína, vylezlo z ní několik lidí, které jsem neznal. Příbuzní, napadlo mě ihned.

   Jako další přijela limuzína s Nicolasem. Sotva vylezl, pohotově si zapálil a přešel k nám. Fred přijela jako poslední, oděný do nejozdobenější uniformy, a nesl velký věnec. Prošel kolem nás bz povšimnutí a zmizel ve smuteční síni. Během ani ne půl hodiny jsme byli všichni pozvaní hosté shromáždění před smuteční síní. Skoro celý policejní sbor tam byl; Johna znali díky jeho chytrosti a bezchybných úsudků. Není se čemu divit; díky němu jsme se pohnuli tak daleko. Váhavě jsem pohlédl na Nicolase. Ne, to nemůže být pravda... V tom se John spletl.

   Poslouchal jsem naučené fráze faráře, zatímco jsme se loučili nejen s přítelem a spolupracovníkem, ale osobou, která pro všechny v této místnosti něco znamenala. John mi jasně dokázal, že i chvíli před svou smrtí, byl pravou kancelářskou krysou. Nemohu pošpinit jeho hodnost a říct si o práci uvnitř. Zneuctil bych jeho památku. V očích jsme však všichni měli napsáno jediné; chuť po pomstě, po odplatě na tom, kdo tohle způsobil. Jen málokdy jsem měl tolik vzteku a zároveň smutku v sobě, jako ten den.

   Nesli jsme rakev. Pro mě to bylo poprvé. A já si tolik přál, abych to nikdy nemusel v životě dělat.

   Nesli jsme ji já, Fred, Gill a Nicolas. Ostatní chtěli pomoct, ale upřímně řečeno; tady nešlo už jen o přátelství, ale šlo o prokázání úcty k němu. A já k němu cítil velkou úctu. Opatrně jsme rakev pokládali dolů a za pomocí provazů a malé spolupráce jsme se naposledy rozloučili s naším kolegou a nechali ho zmizet pod zemí. Zasypat ho hlínou jsem nezvládl nejen já, ale i Gill. Gill však zbaběle utekl. Nikdo mu to neměl za zlé. Chtěl jsem sice zůstat, ale nohy jsem měl ztvrdlé. Nezmohl jsem se ani na slovo. Naneštěstí nepršelo. Přidržel jsem si čepici a díval se na náhrobek. Nezasloužil si zemřít...

   Fred řekl, že se půjde podívat po Gillovi, a tak jsme zůstali s Nicolasem sami u hrobu, protože všichni i ostatní se hrnuli na smuteční hostinu. Je to ironické; všichni se snad na pohřeb nebožtíka přijdou jenom najíst. Nemohu vyjádřit slovy, jak moc jsem byl Johnovi vděčný; mnohokrát mi pomohl, kryl mě, dával mi i nám ostatním rady... A nyní je pryč. Nyní už Uma není mezi námi. Nyní už nemáme toho silného Koně, který by nás táhl kupředu... I přes temnotu noci a oslnivé světlo dne.

   Otevři oči, Johne, a nehraj, že jsi zemřel. To je pořád mé vroucné přání...

   Najednou mi zavibroval mobil. Nevypínal jsem si ho náhodou před obřadem? Sundal jsem si rukavice a zavalila mě nepříjemná zima. Poodešel jsem od hrobu, aby John nemusel poslouchat, jak nadávám tomu, kdo se opovážil mi zavolat zrovna dnes...

   Číslo jsem neviděl. Bylo to skryté číslo. Rozhlédl jsem se kolem, zdalipak někde někdo není v blízkosti, kdo by mě mohl přepadnout, a zvedl hovor. Dlouho bylo ticho, dokud jsem ho nepřerušil já svou otázkou: "Kdo jste? A co chcete?"

   "Jaká škoda, že zemřel zrovna John, že?" zazněl mi v uších hlas Benjamina Silkwona a polekaně vykulil oči. Odkud má na mě číslo? A vůbec... jak může vědět, že John zemřel? Nemůže přece...!

   Kdybych si tehdy uvědomil všechny souvislosti, co myslíš, Johne? Přišel bych na vraha ihned nebo bych se propadl ještě víc do spirály nevědomosti, ze které jsi ty unikl?

   Odpočívej v pokoji, příteli, brzy tě budu následovat.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře