Srdce - Kapitola desátá

27. červen 2016 | 07.00 |
› 

KAPITOLA DESÁTÁ: Jdi za svým snem

      Pozorovala jsem jeho poklidné ruce, jak se hýbou ze strany na stranu a udávají délku zpěvu sboru. Nakonec jsem ty svoje mohla poklidně položit k bokům a odejít, ale nechtěla jsem ho opustit. Sice jsem byla v jeho stínu, ale pomáhala jsem mu. A za to jsem byla ráda. Jen ten fakt, že jsem mu nápomocná, mě těšil. Klidně bych po jeho boku zůstala do smrti, ale bylo mi jasné, že půjde za svým snem, že ho nenechá vyprchat, nebo že si ho nenechá ukrást někým jiným. Možná s ním bude nyní doma k nevydržení. Ale přeji mu to. Okolo nás pomalu padaly sněhové vločky, které pronikly dovnitř zpoza nezavřených dveří a tančily okolo nás. Dávali tak nám a sboru před námi, ještě vánočnější podobu. Vypadali skutečně nádherně.

      Pivak se opatrně ohlédl a byl nejspíš mírně zmatený, když spatřil zpívající bratry a rodiče, ale moc to na sobě nedal znát. Dokonale to zamaskoval. Hodil by se i na herce. Ale myslím si, že tohle je těžší povolání, než herce. Přála jsem si, aby mu někdo rázem poklepal na rameni, že ho bere do divadla, kde bude řídit orchestr plný lidí a že ho přijímá, jako svého dirigenta. Jen představa Pivakovy šťastné tváře mě usvědčila v tom, že to chci vidět na vlastní oči, co nejdříve. Varhany duněly a rozeznívaly se po celé velké místnosti. Farář nás sledoval a rozplýval se nad tím, že jeho mše byla zachráněna mladíkem, kterého ani pořádně nezná. I tak by mě zajímalo, jak se s ním Jiank mohl spojit? Během své noční jízdy? Bylo to tajemství a tajemstvím to zůstalo před Pivakem, až do této chvíle. A to bylo hlavní. Sice sem přišel nepřipravený, ale vedl si skvěle.

      Lidé ze sboru byli také milí, že mu přestali nadávat, a zpívali podle svého. Tak, jak to uměli. Přesto jejich pohledy sledovaly Pivaka. Bylo mi jasné, že to museli dělat, aby si lidé ničeho nevšimli. Ale někteří byli až příliš zaměstnáni zpěvem, že si nás nevšímali.

      Thomiase to očividně ani trochu nebavilo.

Byl zvyklý na jiný zpěv. Ale aby se neřeklo, musel lehce zjemnit svůj hrubý hlas, aby to neznělo spíše strašidelně. Protože kdyby polekal babičku vedle sebe, zřejmě by ho musela teta pořádně praštit. Slyšela jsem jejich konverzaci skoro přes celý kostel, přestože jsem se soustředila na máchání rukou do stran. Ano, Pivak možná udával rytmus, ale já jsem jen tak stála, máchala rukami do stran, abych mu dala jistotu, že je několiksetkrát lepší, než já kdy budu. A zřejmě to pomohlo.

      Protože posléze sbor zpíval skutečně podle něj. Asi je přesvědčil. Když pomalu dával rukou do strany, oni natáhli nějakou slabiku, až to vypadalo směšně.

      Kostel zněl radostným zpěvem. Dokonce i všichni ostatní mimo sbor, i sám farář, se k nám přidali a hlasitě zpívali. Zpěv, spíše křik, z kostela se dostal až ven. Auto se zastavilo před křížem a někdo z něj vykoukl. Něco řekl svému řidiči a posléze muž v černém kabátě a s černým kloboukem na hlavě vylezl ven z auta a šel, proti prudké bouři sněhu a dešťových kapek, ke kostelu, odkud se ozýval skutečně vznešený zpěv.

      Možná to byl osud, který cizince zavedl sem k nám do kostela, aby si poslechl náš zpěv a spolupráci, zatímco lidé tleskali do rytmu a zpívalo spolu se sborem. Pokoušela jsem e napodobit rychlé tempo Pivaka, ale moc jsem ho nestíhala. Půlka sboru tak zpívala opožděně, ale vypadalo to dramatičtěji, než předtím, což bylo skvělé. Pivak na mě kývl, abych v tom pokračovala, což jsem s radostí udělala. Sice jsem jen máchala rukami ze strany na stranu, zatímco jeho tahy byly promyšlené, ale svůj účel to splnilo.

      Nikdy jsem si nepomyslela, že zrovna tohle bude tak velká zábava. Pamatuji si, že s tátou jsme občas chodili do kostela, ale nikdo nikdy neudělal tuhle věc; že by přenechal sbor profesionálních zpěváků nějakému amatérovi. Ale nová verze koled a vánočních písní se líbila i farářovi, který začal tleskat spolu s ostatními lidmi, někteří se dokonce během jejich zpěvů modlili. Děti pobíhaly okolo, poskakovaly nebo tančila a smály se. Dokonce i pár párů se k nim přidalo. Sice strýc chtěl pozvat tetu k tanci, ale ta ho praštila po ruce a stála zpátky na sedadlo, aby ze sebe přestal dělat šaška. Šlo to slyšet i přes sborový hlasitý zpěv, což mě pobavilo. Jak moc na něj musela zakřičet, aby to vyznělo až tak moc hlasitě? To si už představit nedokážu.

      Podívala jsem se za sebe a viděla jsem, že strýc začal trucovat, což mě nutilo se rozesmát. I Pivak se otočil, div se nezačal smát také. Oba jsme měli dost blízko k tomu, abychom se jim začali smát a náš smích by jistě přehlušil i hlasitý zpěv sboru. Společně všichni naráz přetočili na další stránku. Tentokrát se jednalo o nějakou veselou písničku z této vesnice, jejíž název, jméno autora a smysl mi jaksi unikal, ale dělala jsem pouze to, co Pivak. Ale bavila mě.

      Cizinec pomalu vkročil do kostela a pootevřel dveře, sledujíc místnost okolo sebe a lidi, jak se baví, děti, jak tančí, faráře, jak se směje, sbor, jak nesnesitelně huláká, a dva dirigenty, kteří je řídí. Spíše jen jeden je řídil, zatímco ten druhý jen tiše stál vedle. Vykročil si to přímo k nám. Jiank si ho všiml ihned a posléze i zbytek rodiny. Thomias poznamenal, že ho odněkud zná. A pak si vzpomněl. Mírně se zamračil.

       "To je on." poznamenal. Muž v černém kvádru s bílou košilí, v naleštěných, kožených botách kráčel přímo k nám. Zlaté hodiny mu visely z kapsy, na levé straně klobouku měl bílou růži a přes klobouk bílou stužku. Vypadal dokonale, jako nějaký prince. Vlasy měl všechny schované a uhlazené pod čepicí, aby nešly vidět. Boty s nízkým podpatkem klapaly, když kráčel po místnosti a někteří z lidí přestávali zpívat. Sbor se však pořád držel a zpíval. Muž pozoroval především lidi před sebou. Tedy mě, Pivaka a sbor. Ne... Pivaka a sbor. Ale hlavně Pivaka sledoval. Kdo to byl? Ferguda se Thomiase zeptala, kdo to je. "On... Ten, který nám zamítl oficiální výstup."

      Muž se zastavil za Pivakem a sbor se na něj zaměřil. Pivak s zastavil a otočil se na muže za sebou. Chvíli se ti dva jenom pozorovali, posléze se Pivak zeptal, zda mu může nějak pomoct, a pokud ne, tak ho požádal, aby se posadil nebo opustil kostel, když tady nepřišel se pomodlit a prosit o odpuštění svých hříchů. Muž se na něj škodolibě usmál, na krátkou chvíli to však byl milý úsměv. Já a Pivak jsme byli potichu a otočili jsme se na něj. Očividně jevil zájem především o Pivaka, protože to byla jen jeho zásluha, jak muži okamžitě došlo. Viděla jsem ho poprvé. Netušila jsem, kdo to je. A nevím, jak bych zareagovala, kdybych ho znala.

       "Copak nemáš svých vlastních krys dost?" zeptal se Thomias zle, já a Pivak jsme ho zmateně sledovali a muž se na něj otočil. Pozdravil ho, jako starého přítele, což mu Thomias okamžitě vyčetl.

       "Nemám krysy, ale nadané lidi." opravil ho muž a neodpustil si sarkastickou poznámku, že mluví s nedokonalým člověkem. To už Thomiase musel chytit Jiank, aby muži surově nevrazil pěstí do obličeje s tím, že jsou v kostele a prát se mohou až daleko od něj. Muž pozdravil Jianka stejným způsobem, jako nedokonalého. Muž byl malé výšky. Asi ještě menší, než jsem byla já sama, což mě zaráželo.

      Teta se ho zlověstně zeptala, co tady chce. Muž se otočil na Pivaka a ukázal na něj se slovy, že našel nový talent. Pivak ho tiše sledoval, jeho oči byly naprosto bez zájmu. Muž mu nabízel dokonalé umístění ve všech divadlech, že za chvíli ho bude znát celý svět a další hromadu slibů, které se linuly z jeho úst, jsem už neposlouchala, protože to byly spíše jen nesmysly.

      Podívala jsem se na Pivaka. Jeho oči byly pořád klidné. Neuvědomoval si snad důležitost těch slov? Jeho oči byly chladné, jako sníh před kostelem, který zasypával mužovo drahé auto.

      Thomias na muže zle zavrčel, že pokud chce zničit sen jeho bratra, takže ho zabije na místě, aby se tak nestalo. A to mě zarazilo. Sice se většinou hádají navzájem, ale nyní... vypadali, jakoby chtěli bojovat za Pivakův sen spolu se mnou a s ním. Pivak doposud nepromluvil, jen tiše sledoval muže, který mu nabízel svou ruku.

      Pomalu proti němu vykročil a Thomias ho zmateně sledoval. Byl to pohled mírně vystrašený, který mě i děsil. Vypadal jako někdo, koho zlomili, a nyní mu ještě řekli, že ho zlomí dvakrát tolik, aby trpěl. Až mě i vyděsil. Nevím proč, ale najednou jsem si přála, aby se tady ten muž nikdy neukázal. Aby zkrátka odjel a navždy zmizel. Proč jsem z něj cítila jen temnou auru?

       "To určitě." řekl Pivak zle a všichni jsme se zarazili. Pivak měl otrávený výraz. Sledoval muže před sebou a ani trochu nevypadal nadšeně, že by se měl dotknout jeho macaté ruky. Na místo toho jen otráveně zívl, aby muži dal jasně najevo, že nemá sebemenší zájem o to, aby se jeho ruky dotýkal. A to muže zarazilo nejvíce. Nazval ho nějakým neodborným názvem, který by se dal jen stěží zopakovat, a odešel. Thomias se za ním zmateně díval a pak pohlédl na Pivaka s otázkou v očích.

       "Proč jsi to udělal?" zeptal se ho mírně zle. Pivak se pousmál, že nenaletí hned prvnímu, kdo si myslí, že by ho mohl vlastnit. Jiank poznamenal, že podle jeho pohledu soudil, že mu brzy plivne do tváře, aby si ulevil. Pivak se poškrábal na hlavě. A pak přiznal, že kdyby nezmizel, tak by to asi udělal. Jiank se zasmál, že to by chtěl vidět. A dostal silnou ránu pěstí. Raději jsme se vzdálili od kostela směrem k autu, zatímco já jsem tahala Pivaka dál od Jianka a zbytek tahal Jianka raději pozadu, aby se ti dva nestřetli.

      Snažila jsem se Pivaka zaujat nějak jinak. Říkala jsem mu, že se mi to líbilo, že byl dobrý a další věci, ale on se zajímal jen o to, jak nakopal Jianka, co nejbolestněji. Nakonec jsem s ním musela zatřást, aby se vzpamatoval. Ale to také nepomohl úplně a tak, když teta a strýc z jedné strany a zbytek bratranců z druhé strany byli od nás dostatečně daleko, abych ho umlčela, políbila jsem ho, což ho zarazilo, ale přestal nadávat. Usmála jsem se, chytila ho za ruku a tahala ho směrem k autu.

      Díky tomu, že foukal studený vítr a nesl s sebou ostré sněhové vločky, které se nám zarývaly do tváří, jsme byli oba rudí a vlasy nám létaly na všechny strany. Byla mi už celkem zima. To už mě Pivak přitáhl k sobě a držel mě u sebe, zatímco okolo nás projížděla auta. Nakonec se přehodil na vnější stranu, držel mě okolo ramen a jeho druhá ruka svírala mou. Stejně, jako předtím. Když jsme došli k autu, viděli jsme jenom, jak po zemi putují pásy sněhu, který se snažil dostat se od nás, co nejdále. Vlezli jsme do auta, kde jsme měli čekat na ostatní, zatímco teta a strýc vyčkávali venku.

      Pivak asi využil situace, aby mě mohl políbit znovu. Chtěla jsem ho nejdříve odsunout, ale nakonec jsem mu povolila, aby mě znovu políbil. Pak mě něžně objal a držel mě u sebe. Tiše mi poděkoval. Jen jsem si opřela hlavu o jeho rameno a nereagovala jsem na to. Jen jsem poznamenala, že mohl využít šance. Určitě by rád přiznal, že by jí využil, kdyby nevěděl, jak těžký boj s tím mužem Thomias má. Byla jsem ráda, že ostatní bratranci postupovali tak pomalu. Mohla jsem v tomhle objetí s Pivakem zůstat tak dlouho, až jsem na jeho rameni usnula. Opřel si hlavu o tu mojí a drže mou ruku čekal na ostatní. Připadal mi, jako nějaký měkký polštář, který bych nikdy nevyhodila. Přehodil přese mě svůj kabát.

      Nevím, kdy jsme dorazili domů, protože jsem celou cestu prospala v autě. Až když jsme dorazili, se mě pokoušel Pivak vzbudit. Nakonec usoudil, že jsem tvrdě usnula, tak mě odnesl do mého pokoje.

      Přikryl měl peřinou, pohladil po tváři a s přáním dobré noci pokojně odešel. Ale věděla jsem, že nebude moci usnout. Předtím, než jsem usnula úplně, jsem slyšela Damadův hlas, jak se ho ptá, co bude dělat. Ale Pivak mu neodpověděl. Nebo odpověděl, ale to už jsem neslyšela. Nevím, proč, ale tu noc se mi spalo opravdu překrásně.

      Ale probuzení byl strašidelné. Když jsem se otočila, abych se mohla protáhnout, ihned jsem zaječela při zjištění, že Thomias spal vedle mě a ihned ho skopla z postele, nadávajíc mu, že je perverzní a že by se měl jít léčit. Thomias jen suše poznamenal, že jsem strašná, když ho pokaždé skopnu z postele. I tak jsem byla zvědavá, takže jsem se ho zeptala, zda se ten muž ještě objevil. Thomias se poškrábal na hlavě a pohlédl mírně stranou se slovy, že tady šmejdil, ale Jiank mu pohrozil puškou a hned zmizel. Otázka, jak se dostal do mé postele, ho asi úplně minula, protože si tam lehl znova.

      Musela jsem ho praštit po hlavě, aby si to konečně uvědomil. Ale i to mu bylo jedno. Jednou rukou mě srazil na postel, řekl, abych ještě spala, a sám usnul.

      Až jsem měla sto chutí ho zase skopnout z mé postele, riskovat, že by mě tentokrát vzal s sebou, jsem nechtěla. Mírně zlostně jsem si povzdychla nad tím, že na tohle si nikdy nezvyknu, ale v tuhle chvíli jsem to musel vydržet. Ale ani mě nenapadlo, že bych usnula. Povzdychla jsem si. Jen vzpomínka na to, že jsem šla s Pivakem, mě donutila se začervenat. Cítila jsem, jak mi začalo bušit srdce. Zavřela jsem pevně oči, abych se uklidnila, ale moc to nepomohlo. Hlavně, když si mě Thomias přitáhl k sobě. To jsem ho loktem surově praštila do obličeje, bez nějakého soucitu. A jeho ruka konečně zmizela z oblasti mého krku.

      Vzpomínka na malého mužíka mi připomněla to, co mi táta vždycky říkal o svém nadřízeném, který byl dokonce menší, než já. V malém člověku je více zlosti než hoven. Musela jsem se nad tím pousmát, protože to byla zřejmě pravda.

      Když jsem měla jistotu, že Thomias zase usnul, vymanila jsem se z jeho těsného sevření ruky. Rychle jsem vyklouzla ze své postele. Přestože jsem otevřela okno a mohla ho nechat umrznout, přehodila jsem přes něj peřinu a vyběhla rychle ze svého pokoje.

      Rozhlédla jsem se po třetím patře, kde bylo úplné ticho. Po špičkách jsem seběhla do druhého patra, kde bylo ještě větší ticho. A ve třetím patře snad ani nikdo nebyl. Nakoukla jsem do Jiankova pokoje, který byl však prázdný. A pak jsem slyšela tlumené hlasy. Seběhla jsem dolů, pořád ještě v šatech, až mi to připadalo příliš nevkusné, a zamířila jsem pomalu k obývacímu pokoji. Nakoukla jsem dovnitř a viděla tetu, jak krouží po místnosti, Jianka a strýce, jak sedí nad kávou a papíry s účty. Bylo mi jasné, že se snažili vymyslet něco, v čem by se omezili, aby měli nižší výdaje. Věděla jsem, že je to částečně i má chyba.

      Jiank se podíval mým směrem a pak zase před sebe. Doufala jsem, že si mě nevšiml, když jsem se kryla za dveřmi.

       "Vylez, Lennu, a neschovávej se." řekl nakonec, což mě zarazilo, a napil se kávy. Ihned jsem se začala vymlouvat, že jsem neposlouchala. Teta mě ujistila, že to je normální věc. Váhavě jsem k nim přistoupila a sedla si vedle Jianka. Zeptala jsem se jich, zda jim mohu nějak pomoct. Strýc na mě však vybafl, že už má připravené plány a dřevo na výtah pro mě, až jsem zmateně zamrkala. Jiank se tomu musel na chvíli zasmát. A já jsem jen hleděla na strýce.

      Ferguda kroužila okolo nás a stolu s účty, jako nějaký sup nad mršinou, čekajíc, až od ní odběhnou větší šelmy, které by ho zabily, kdyby se k nim jen přiblížil. Ale vypadala poněkud slabě a ztrápeně. Nakonec se posadila vedle Ovise a vzdychla s hlavou v rukách. Ovis ji objal rukou prohlížeje si jeden z účtů. Na chvíli jsem se zamyslela a řekla jim, že jim dám své úspory. To se na mě podívali všichni, poněkud překvapeně. Řekla jsem, že když mě živí a starají se o mně, měli by něco za to dostat.

      Jiank mě chytil za hlavu a mírně si o mé čelo opřel to svoje a pousmál se. Poznamenal, že mí nápady jsou vždycky tak střelené, ale skoro vždycky fungují. Zalichotil mi. Nebyl to sarkasmus. A tak jsem se usmála. Sundala jsem jeho ruku ze své hlavy se slovy, že někdy to jen tak vyjde, aniž bych se musela snažit, na což se všichni tři usmáli. Slíbila jsem jim, že až zima pomine, budu se snažit při první sklizni, aby jim už nic nezmoklo nebo abych nezničila další sekačku. Jiank se nad tou vzpomínkou rozesmál, spolu se strýcem. Teta vstala, chytila mě za ruku a řekla mi, že by potřebovala pomoc se snídaní. Přikývla jsem a odešla jsem s ní do kuchyně.

      Poslala mě do spíže pro čokoládu, na což jsem na ni vyvalila oči. Chtěla snad odebrat ze své vlastní zásoby, aby si pochutnala na čokoládě?! Když viděla můj obličej, řekla, že dnes udělá kakao, aby se několika balíčků zbavila. Aha, myslela kakao. Nemyslela pravou čokoládu v tom slova smyslu, jako jsem ji myslela já. Ale to nevadilo. Seběhla jsem dolů po schůdkách, div jsem na nich nespadla, a hledala v hromadě jídla nějaké granko nebo čokoládu. To bude snad poprvé, co od tety okusím její kakao. Ale nemohla jsem ho nikde najít. Najednou mně někdo objal zezadu a já se prudce otočila. Spatřila jsem Pivaka, který mi popřál dobré ráno. Ani jsem se raději neptala, co tady dělá. Hned mi to totiž objasnil sám. Zavřeli ho tady jeho povedení bratři, což mě pobavilo. Sarkasticky jsem se zeptala, co tady všechno snědl. Jen pár sušenek. Uviděla jsem prázdné balíčky od sušenek. Jen pár?! Asi musel mít nervy a velký hlad. Ale zasmála jsem se tomu.

      Pohladil mě po hlavě a zeptal se, co hledám. Když slyšel slovo kakao, oči se mu rozzářily a zornice rozšířily. Popadl mě za ruku a tahal mě k velké skříni, kde bylo několik krabic granka, ale pár jich byl otevřených. Jak jsem se dozvěděla, dovolil si jich trochu nasypat do úst, aby vydržel. Nevyjadřovala jsem se k jeho úchylce, ale kdo by odolal, když by byl zavřený v tomhle ráji.

      Vzala jsem jeho ruku a utíkala s ním po schodech nahoru, abych ho čirou náhodou tady pro změnu nezavřela já. Sotva jsem zavřela dvířka od spodní části spíše, políbil mě a popadl granko. Hned jsme za ním letěla, aby mi ho vrátil, místo toho si ho však sypal do krku. Konečně jsem ho dostihla a donesla krabici tetě, která mi poděkovala. Pak se na mě vyčítavě podívala, že tam nic není. Můj pohled padl na Pivaka, nebyl zrovna moc hezký.

      Ale protože byl druhý vánoční svátek, teta si s tím hlavu nelámala, jen mi řekla, abych hlídala mléko v mikrovlnce. Pochopitelně jsem nemohla, protože Pivak popíjel mléko přímo z krabice. Takže mléko v mikrovlnce vyteklo a než jsem Pivakovi sebrala krabici s mlékem, byla prázdná a teta se vrátila. A já jsem byla označená, za hroznou kuchařku. Divím se, že neřekla parazit. Pivak se mi poškleboval a smál se mi. Došlo mi, že nadměrná konzumace kakaa nebo čokolády či sušenek může rozvíjet demenci. Anebo to bylo jen nervy, které konečně uvolnil.

      Když se teta vyvztekala na mě, popřála hezké ráno Pivakovi a ihned začala připravovat kakao pro mě a pro něj. Protože byl přejedený z toho sladkého, co snědl přes noc, musel odmítnout a zamířil rovnou do koupelny. Teta poznamenala, že to bylo nejspíš nervy, které měl napnuté. Nervy? Ten si je uvolnil i předtím. Divím se, že si sáčků od prázdných sušenek ani nevšimla. Ale mlčela jsem o nich, jako bych o nich také nic nevěděla, aby podezření nepadlo na mě. Což by jistě padlo, kdyby nešla zkontrolovat Pivaka a čirou náhodou se nepodívala do záchodové mísy. Nakonec se i na něj dostalo.

      Ferguda přišla o svou dobrou náladu úplně, což nebylo možná to nejlepší pro ostatní, když je probouzela studenou vodou a otevřenými okny, aby je to chladilo ještě víc, ale Jiank jí dokonce velmi rád pomohl. Aby svým křikem neprobudili ostatní, zacpal svým bratrům rukou pusu, aby křičeli jen do ní, nebo jim do úst něco narval. Pochopitelně mu za to nadávali i skrz zacpané nebo ucpané pusy.

      Když jsem jen jednou viděla takový akt, musela jsem se začít smát. Ale zarazila jsem se při pohledu dolů ze schodiště. Viděla jsem otevřené hlavní dveře. Seběhla jsem dolů a spatřila jsem Pivaka, jak drží nějaký dopis a dveře jsou rozvalené dokořán. Ovál mě studený vítr, takže jsem se klepala zimou, když jsem k němu šla. Podívala jsem se na něj a pak na dopis s otázkou, co to je. Spatřila jsem podivnou, červenou pečeť.

      Musela jsem si dřepnout, abych viděla, proto koho je to určené. Pro něj! Polkla jsem, když jsem si pomyslela, že by to mohl poslat ten malý mužík, kterého však rázně odmítl. Ne. On by dopis neposílal. Alespoň to jsem si myslela. Když ho odmítl, tak odmítl. Proč by se ho doprošoval, napadlo mě.

      Najednou dopis zmizel z Pivakových rukou a ten si to uvědomil až za chvíli. Sebral mu to Anzoh s mokrými vlasy a ihned si prohlížel pečeť. Pivak se ještě dlouhou chvíli díval do prázdna ve svých rukou. Až pak se podíval na Anzoha, který mu dopis sebral s kartáčkem v puse.

       "Čo to je?" zašišlal a prohlížel si pečeť. Pivak ho ihned praštil, ale dopis se dostal do rukou jiného z bratrů, do Damadových. Postupně, když si každý z nich prohlédl dopis určený jen do rukou Pivaka, už to Pivak nevydržel a nakonec ho vyrval i z rukou mně, když se mi ho povedlo získat od Jianka. A zase na to hleděl, jako na svatý obrázek. Anzoh se znovu šišlavým hlasem zeptal, co to je. Pivak jen hleděl na pečeť, která udržovala dopis doposud nedotčený, nikým neotevřený.

      Pelter přišel s tetou, celý mokrý a Ovis se také posléze zastavil. Všichni jsme se dívali na dopis, který držel šokovaný Pivak v rukách. A naše otázka byla stejná. Co to je? Ale ani Pivak snad netušil, co to bylo. Jen měl strach to otevřít, natož se na to podívat. Bylo to stejné, jako předtím s Damadem.

      Takže jsem mu dopis sebrala a dřív, než mi ho mohl sebrat a opět na něj mohl začít civět, jsem roztrhla pečeť a vyndala papír, čímž jsem Pivaka málem odrovnala, jako brokovnicí. Jen na mě civěl s jedním víčkem přivřeným. Bylo mi jasné, že jsem jeho duši rozbila na tisíce kousíčků. Teta konečně zavřela dveře, protože už sama mrzla. Přečetla jsem si ho jako první, přestože nebyl vůbec věnován mně, ale jen Pivakovi. A ten krátce na to zkolaboval úplně, takže ho teta musela chytit, aby nespadl na zem dřív, než se dozví, kdo mu co poslal za dopis. Pročítala jsem si dopis znovu a znovu. Prohlížela jsem si jednotlivé značky nahoře i dole. Div mi nevypadl z rukou. Pohlédla jsem na Pivaka, který čekal na to, co mu řeknu. Ale to bylo to nejtěžší.

       "Tak co tam je?" zeptal se Jiank lehce bezcitně. Zhluboka jsem se nadechla, snad jakoby to byl dopis určený pro mě. Užívala jsem si tu napjatou situaci, kdy všichni čekali na to, co řeknu, jaká slova mi polezou z úst.

       "Je to tam!" zaradovala jsem se a hned na to i ostatní. Pivak mě ihned objal a všichni začali oslavovat, přestože by měl být Pivak nejšťastnější. Ale v tom zmatku mě alespoň držel pořádně dlouho, aniž by si toho někdo všimla. Poděkoval mi, div nezačal brečet. Poplácala jsem ho po hlavě, že to je jeho zásluha, nikoliv moje.

      Thomias se zeptal, zda to poslal ten ubožák, ale řekla jsem, že ubožák to neposlal, což ho potěšilo ještě více. Bylo to z nějakého místního divadla, ale poměrně známého a sponzorovaného několika organizacemi najednou. Až jsem se bála, kolik práce Pivak vůbec bude mít, aby se tam dokázal udržet. Nicméně jsem slavila s ním. Aniž bychom cokoliv museli podstupovat, snad jenom ten jeden nepřipravený akt, tak jsme to měli v kapse. Byla jsem ráda hlavně za Pivaka, protože aniž by se musel nějak extra snažit, splnil si svůj sen. Byl to sen prakticky bez práce. Ale dostal za to svou odměnu. Povedlo se mu to a já byla ráda s ním.

      Když všichni dole ještě slavili, vyběhla jsem nahoru po schodech, abych si mohla jeho lísteček schovat do stolu k ostatním. Tři sny se mi povedlo splnit, ale tenhle byl poněkud lehký. Nečekala jsem, že to půjde až tak rychle. Ale když jsem se nad tím zamyslela o něco déle, uvědomila jsem si, že čím víc se blíží k jejich snům, tím víc se blíží tenhle spokojený život ke konci. Podívala jsem se na fotku na mém stolu a pak ke dveřím. Co když mě nechají pozadu a já jim budu moci jen koukat na záda? Co když mě zanechají v propasti a nepomohou mi k mému snu? Ne. Seběhla jsem k nim dolů. Oni takoví nejsou.

      I když se občas chováme, že se chceme navzájem zabít, mohu je uznávat, jako svou rodinu. Teta se o mně stará jako o vlastní. Strýc se občas chová i jako můj táta. Pamatuji si, že jsem byla předtím smutná, když mi táta nedovolil sem jezdit. Ale nyní jsem šťastná. Jsem šťastná, že jsem u nich nakonec zase skončila. Prožila jsem nezapomenutelné Vánoce. A tyhle krásné dny ještě neskončí tak brzy, to vím jistě.

      Pivak byl celý nesvůj, když mu Ovis půjčil svůj šedý oblek a sám si do něj zvolil černou košili a modrou kravatu, která mu slušela. Vypadal, jakoby měl každou chvíli explodovat. Jen Thomias s námi nejel se slovy, že ještě musí něco zařídit, takže jsme jeli jen v osmi. Anzohův monokl se mi úspěšně povedlo spolu s tetiným pudrem zamaskovat, přestože protestoval. Pelter vypadal poněkud roztomile v tom obleku, který byl snad šitý na dítě. Při jeho výšce a celkové postavě se ani nedivím, že nic lepšího nemohl sehnat. Ale nevysmála jsem se mu. Vypadal roztomile. Přestože bylo těžké přemluvit Damada, aby si vzal oblek a nechal kačera doma, tak se nám povedlo ho přesvědčit k obleku, Kačera si vložil do kapsy místo kapesníku a byl spokojený. Vypadal skutečně praštěně, ale hezky a vtipně.

      Když jsme konečně dojeli před majestátní budovu divadla, Pivak se pokoušel o útěk, ale Jiank ho popadl za límec, div ho neuškrtil. Něco mu tiše řekl. Nevím, co si tehdy řekli, ale poté se Pivak tomu přestal bránit a sám dokonce šel jako první směrem k budově. Jiank mi nikdy neřekl, co mu řekl na uklidnění, a Pivak, dle svých slov, na to posléze zapomněl. Nebyl nikdy dobrý lhář.

      Předtím, než to všechno mělo najednou začít, přišla jsem za Pivakem do jeho soukromého pokoje, kde se ještě upravoval. Utáhla jsem mu kravatu a pohladila ho po vlasech, jako předtím. Usmál se na mě. Jeho vlasy mě fascinovaly už i dříve. Zase jsem si s nimi musela pohrát. Popřála jsem mu, co nejvíce štěstí, to šlo. Bude řídit lidi, které nikdy předtím neviděl, oni předtím neviděli jeho, jen všichni měli nastudované noty, aby je mohli hrát a on je mohl upozornit, kdy mají zesílit a kdy třeba ztlumit.

       "Děkuji." řekl znovu s milým hlasem, na což jsem do něj šťouchla, že s to zaslouží, když si to sám vybojoval. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že se ode mě vzdaluje, tak jsem ho chytila za ruku. Ujistil mě, že mě rozhodně jen tak nepustí, na což jsem zrudla a řekla mu, že je hlupák, přesto jsem však pořád pevně držela jeho ruku. Usmála jsem se.

      Nakonec pro mě přišla teta, ve svých nových šatech, odtáhla mě od něj, aby se mohl ještě připravit, a odvedla mě do sálu. Oči se mi vyvalily, když jsem spatřila jeho velikost. Desetkrát větší, nebo vícekrát, než školní místnost, kde nás svolali hned první den. Zírala jsem okolo sebe, zatímco mě teta rychle tahala na naše čestná místa vepředu. Cestou mi něco říkala, ale já jen úžasem civěla na významné lidi okolo mě a na celou tu majestátnost a nádheru. Nikdy předtím jsem nic podobného neviděla. Byla jsem naprosto unešená. Ale musela jsem se usmívat, div jsem nezačala plakat.

      Posadila jsem se doprostřed, zatímco okolo mě seděli zbylí členové rodiny. Dívala jsem se na rudou oponu, která všechno zakrývala, zatímco dole, ve snížené části se už pomalu připravovaly nástroje a posléze kráčeli i jejich hudebníci, aby se usadili, či postavili na svá místa. Vyhlížela jsem Pivaka, kde bude stát, mi bylo jasné ihned.

      Nedočkavě jsem se tety zeptala, kdy to začne, a ona řekla, že za chvíli. Chvíle to byla snad nekonečná. Chtěla jsem vidět co nejdříve, jak se Pivakův sen stává skutečností. Nezajímalo mě, co to je za hru, ani proč zrovna tuhle hru měl Pivak podpořit svými dovednostmi. Zajímalo mě však, zda Thomais dorazí. Váhavě jsem se podívala ke dveřím. Přála jsem si, aby na Pivakově prvním představení, které bylo oficiální, nechyběl. Chtěla jsem, abychom tam byli všichni.

      Opona se počala pomalu zvedat. Váhavě jsem se dívala na dveře s prosbou, aby se v nich Thomias objevil dřív, než to začne. Tak moc jsem si přála, aby tady přišel. Ale opona byla nahoře. Místo vedle mě bylo prázdné. Thomias nepřišel. Podívala jsem se před sebe a spatřila Pivaka, jak pomalu kráčí na své vyvýšené místo, aby zaujal svou pozici. Něco si tiše opakoval. Pohlédla jsem na Jianka a přemýšlela, co si mohli říct. Spíše co mu Jiank řekl, že ho uklidnil natolik, že když zvedl ruce, aby zaujal lidi před sebou i za sebou, tak se mu netřásly. Ano. Ani trochu se mu netřásly. Ani konečků prstů se nepohnuly jinak, než by měly. Držel v ruce taktovku. Ani trochu se nezatřepala.

      Všichni hudebníci ho sledovali a čekali. A posléze to začalo. Když se opona vytáhla až úplně nahoru, žaly hrát basy a jiné nástroje svými hlubokými hlasy, aby zdramatizovaly začátek děje. Děj mě nezajímal. Bála jsem se, že by se Pivak mohl v něčem zaseknout. Ale začal až přehnaně dobře. Nečekala jsem tak krásný start.

      Byla jsem mírně překvapena, že první část zvládl dokonale. Posléze byla přestávka. Váhavě jsem hleděla celou dobu na dveře a přála si, aby se otevřely a Thomias z nich vyšel. Ale nikdo nevešel dovnitř, ani ven, když znovu začala hra, její druhá část. Byla jsem zklamaná, že si nemohl udělat čas ani na vlastního bratra.

      Najednou se mě dotkla čísi ruka a já se prudce otočila. Thomias se na mě mile usmál, že to dřív nestihl, takže se omlouvá.

      Thomiasovy vlasy si ani náhodou nemohl ani za pomocí gelu srovnat tak, aby všechny směřovaly dozadu, nikoliv do stran tak, jak si to přála teta. Ale on sám si je upravil jen do dvou stran, aby se neřeklo, že je jako hastroš. Spíše nechtěl riskovat, že by ho tam někdo poznal, kdyby tam jen tak přišel. Zřejmě po setkání s někým, koho nechtěl jmenovat, netoužil.

      Posadil se vedle mě a hned poznamenal, že si vede slušně na začátečníka a na jeho první vlastní představení.

Zpět na hlavní stranu blogu

Anketa

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře