Spisovaterka | Srdce - Epilog

EPILOG

      Zeptala jsem se Thomiase, co se stalo, že nemohl jet s námi. Řekl mi, abych byla potichu, že tohle si chce vychutnat. Nepochopila jsem jeho narážku. Ale podle tváře byl šťastný, že se jeho bratrovi splnil sen. Také jsem byla ráda, že se mu to povedlo i bez mé pomoci, dá se říct.

      Většina dosáhla svých snů i bez mé pomoci, bylo to hlavně na nich. Na nich záležel první dojem. Aniž by Pivaka znali, pozvali si ho sem. A pak jsem nahoře spatřila onoho malého mužíka, který ho předtím chtěl naverbovat do svých řad, jak ho sleduje a prapodivně se usmívá. Nebyl to úšklebek, to ne. Byl to až milý úsměv, jak se mi zdálo. Podíval se mým směrem a mile se na mě usmál, až jsem zamrkala.

      Pak jsem začala přemýšlet, zda ten dopis nakonec neposlal on sám, jen ve jménu téhle společnosti. Nebože by se za Pivaka přimluvil, aby mu poslali pozvánku a posléze ho přišel zkontrolovat, zda je stejně dobrý nebo lepší, než když ho slyšel poprvé.

      Pivak vypadal nadmíru spokojeně. Usmíval se a hudebníci hráli do rytmu taky o něco veseleji. Stíhal tolik věcí najednou. Věděla jsem, že když ho nechám nyní jít, budu smutná, ale kdybych mu nedovolila roztáhnout křídla, nikdy by se nenaučil létat okolo vln hudby.

      Bylo to jako sen. Jako nádherný sen, který se vám zdá jen jednou za život, a vy si přejete, aby se v něm nic nepokazilo, abyste zůstali navždy v něm a mohli si ho užívat ještě víc. Ano, to samé jsem si přála já, opravdu moc. Poslouchat hudbu, kterou v podstatě tvořil Pivak sám, bylo opravdu příjemné. Pohlédla jsem na lidi, kteří byli spíše zbohatlí a významní, takže jsme byli lehce mimo společenskou vrstvu, ale to bylo jedno. I jim bylo skoro do pláče, když poslouchali hudbu místo slov. Jeden se dokonce tiše doprošoval další skvělé melodie.

      Lidé za námi se tiše vyptávali, kdo je ten mladík, který dokáže tak krásně vést lidi. Bylo to hezké, poslouchat je. Jen mě mrzelo, že je neslyšel i Pivak. Anzoh všechno nahrával na kameru, abychom na to měli vzpomínku.

      Cítila jsem, jak mi srdce buší, když jsem poslouchala tu krásnou hudbu, kterou vedl a tvořil Pivak. Podle výrazů hudebníků mi bylo jasné, že i oni si to užívají opravdu moc. Usmívali se. I Pivak se usmíval. Možná, kdybych tehdy věděla, že se mi to povede tak rychle, nedovolila bych mu, aby byl na řadě jako třetí.

      Ale v tu chvíli jsem byla ráda, že je on šťastný ze své nové práce, ze svého snu.

      Místo hlediště jsem si vybavila jen prázdnou místnost a Pivaka před sebou, jak máchá rukami okolo sebe, ale hudba přesto z ní. Stála jsem za ním, ale nemohla na něj dosáhnout. Přesto jsem se usmála. I když odešel za svým snem, slíbil mi, že mě neopustí. Splnila jsem mu i druhý sen, což jsem byla opravdu ráda. Zavřela jsem oči. Prázdná místnost zmizela a opět jsem byla v divadle. Jakoby mi skrz hudbu děkoval, že jsem mu dala šanci. Málem jsem začala plakat radostí, když jsem ho viděla tam dole.

      A stejně jako tehdy tančily vločky snad do rytmu jakési staré písně, tak i Pivakovy ruce a ruce na všech nástrojích se hýbaly stejně krásně, jako onoho zimního rána, které jsem tolik obdivovala. Nebyl to sen. Ale tolik jsem si přála, abych ani jednoho z nich nemusela ztratit. Někdy si přeji, abych otevřela oči, přestala snít a uvědomila jsem si... že všechno, o co jsem přišla, je stále se mnou. Ale raději v tomhle snu zůstanu ještě delší dobu. Je to ten nejkrásnější sen, jaký jsem si kdy mohla přát. Nic se zde neděje, jak chci já. Za všechno musím bojovat. Budu bojovat, i kdybych nakonec měla tento celý sen změnit ještě v nádhernější.