Až tě znovu uvidím 39

29. červen 2016 | 07.00 |

   "Co chcete?" zeptal jsem se ho znovu, tentokrát už zle. John byl sotva pár minut pohřbený a on už...

   "Co byste řekl?" zeptal se mě pobaveným hlasem a neodpustil si krátký smích. V tom smíchu ještě dodal: "Pouze to, co ostatní; abyste zmizel."

   "Zmizel?" zopakoval jsem po něm a zamračil jsem se. Musel jsem ho nějak dostat... "Proč to děláte?"

   "Nikdy jsem neřekl, že to byla má práce," prokoukl můj trik. "Kdyby ta jablka nejedl jenom on... kdo ví. Možná by se tohle stát nemuselo. Možná byste zemřeli všichni, nebo by zemřel někdo jiný, že? Kdykoliv z vás mohl sníst to otrávené jablko jako první." A zase se rozesmál nad svým vtipem, který chápal jenom on "Zamyslete se nad mým předešlým vzkazem..."

   Zavěsil.

   Předešlým vzkazem... Myslel tím tu bombu v mém bytě...? Nebo ten druhý vzkaz na papíře? Přiznával se tak k tomu všemu? Ne, to je vyloučeno. Chtěl mě varovat? Proč? Vybavilo se mi jeho jedinečné umělecké dílo na zádech.

0001pt; text-align: left;">   "Děje se něco?" vyrušil mě Nicolas z myšlenek a já se otočil za jeho hlasem. Když jsem mu řekl, že mi volal Benjamin Silkwon, mírně znejistil. Zeptal se mě, co mi chtěl. Když jsem mu zopakoval náš rozhovor, mlčel a zřejmě se rozmýšlel, co by na to měl říct. Nebylo však potřeba jakýchkoliv slov. A on to moc dobře věděl. I tak... Mám ho zařadit mezi hlavní podezřelé tímto nepřímým přiznáním nebo to brát jako žert?

   V hlavě mi znělo plno nejasností. Když jsme se s Nicolasem dostali na parkoviště, neutekl jsem okamžitého výslechu od Freda. Nebylo mi moc do řeči, tak to řekl Nicolas za mě. Fred trochu přimhouřil oči a skoro nenápadně se rozhlédl kolem po hřbitově za námi. Taky ho napadlo, že by mohl být někde tady, ale pochybuji o tom.

   "Stejně se tady dlouho zdržovat nebudeme," připomněl nám a vložil si ruce do kapes. "Máme práci."

   "Zabiju tu svini," zasyčel Gill tiše. Překvapovalo mě, že i člověk, jako Gill, umí mluvit sprostě; většinou to byl bezproblémový diplomat. Ale i mně hodně trhalo nervy jen ta představa, že... S Johnovou matkou se rozloučil jenom Fred za nás za všechny a nasedli jsme do jedné z limuzín. Sotva se za námi zavřely dveře, Gill ihned vytáhl svůj mobil a ukázal nám jakási data.

   "Fotky bytu Haruky Onoko," řekl ihned Fred a nechápavě se na něj podíval.

   "Žádné známky po vloupání a přesto byla otrávená. Jed se však do léků nikdy nedostal; Kobra s léky nepracuje," informoval nás Gill. Přiblížil jakýsi malý koutek u okna vedle balkonových dveří. Chvíli mi trvalo, než jsem si všiml skoro neviditelné rýhy, která tvořila dohromady kolečko.

   "Takže to bylo nakonec vloupání?" zeptal jsem se. Gill pokrčil rameny. Nemohl potvrdit mou myšlenku, protože si včera po celý den pouštěl záznamy z jejího bytu a neviděl tam nikoho vloupat se. Ani předtím, než jsme ji navštívili my. Nad Nicolasovou poznámkou, že se předtím mohla potkat s někým venku, se jen zasmál. Ti její agenti by jen sotva polevili a pustili někoho k ní tak blízko, jako zrovna nás.

   "Ale i tak Haruka nebyla až tak úplně bez viny," řekl a něco hledal ve složce Hudba. Snad nechtěl pouštět nějakou její střelenou písničku?! Viděl jsem název její poslední písničky a už si zakrýval uši. Sundal mu jednu ruku dolů a ujistil mě, že tohle by mě mohlo také zajímat. Pustil nám tu pištící část, když Haruka šeptala během skřípání. Málem mi díky tomu praskl mozek i ušní bubínky.

   "Gnirp sniam hitwytic siht ret awstel, 16 tateem dnati awstel," slyšel Haručin hlas a přímo si ji představil, jak na mě pobaveně mrká přímo v tom klipu. Nedávalo to žádný smysl. Avšak Gill vypadal přesvědčivě. Jen jsem zamrkal nad tím, když onen soubor přesunul do jiného programu, něco zadal a znovu to pustil. On se mě chystá vážně mučit!

   "A teď pozorně poslouchejte," řekl nám a díval se přitom na mě. Ať už je to raději za mnou, pomyslel jsem si a vzdychl si. Když jsem se však zaposlouchal do těch slov, zarazil jsem se. Řekl jsem mu, aby to pustil ještě jednou, na což se Gill sadisticky ušklíbl. Ano, vyhrál nade mnou, ale... Ta slova.

   "Co to je?" zeptal se Fred nechápavě.

   "Let's wait and meet at sixteen, let's water this city with main spring..." řekl Nicolas anglicky trochu zasněně s pohledem před sebe. "koho to napadlo pustit pozpátku?"

   Gill na chvíli mlčel, než konečně řekl: "John..."

   "Počkejme a sejděme se šestnáctého, zalijme toto město s hlavním... jarem?" zeptal jsem se nechápavě.

   "Spíše bych řekl, že to je pramen," opravil mě Fred pohotově. Diluvium... Hellénovo slunce. Jak o tom mohla ale vědět? Byla spřáhnutá s ekoteroristy? Možná toho budu litovat, ale...

   "Můžeš mi sehnat texty Haručiných písní?" zeptal jsem se. Gill zmateně zamrkal, ale pokrčil rameny. Nicolas si nemohl odpustit úšklebek s tím, že jejímu umění projevuji úctu až po smrti. No, není to ohledně toho umění... Ale pokud v jejích textech písní byly další takovéhle zprávy, bude lepší, když si svou myšlenku ověřím. Pořád to může být jenom shoda náhod. Haruka Onoko je mrtvá; byla jen prostředníkem? A stejně... to je nesmysl; sejděme se v jednu šest. Pitomost.

   "Klidně ti je seženu všechny; pošlu je Johnovi, aby je-..." a potom se zarazil, stejně jako všichni ostatní. Jen stiskl zuby, které posléze zakryl a zavřel zklamaně oči. Pochopil jsem. John vždycky obstarával takovéhle věci a my jsme si na něj zvykli natolik, že... jsme ho pořád nemohli přijmout jako mrtvého. Až se vrátíme zpátky, už nikdo nebude přejíždět od jedné obrazovky k druhé a nebude se přitom přizabíjet tím, že si bude lámat páteř. Bude také klid, kdykoliv vypadne elektřina...

   Ne! Zamračil jsem se. Takhle nesmíš myslet! Soustřeď se na práci. Bude to do jisté míry pomsta, ale... ten, kdo s tímhle přišel, si nic jiného nezaslouží!

   "Prostě je zajdi vytisknout ty sám," vyřešil Gillovu nejistotu Nicolas a já se na něj jenom na chvíli podíval. Díval se poklidně před sebe a snad ani nic nevnímal. Jenom slova poslouchal a přitom neznal jejich význam.

   Dorazili jsme před stanici do hodiny.

   Jako první se z auta na vzduch dostal Fred, následován Nicolasem, který si od nervů zapaloval další cigaretu. Ihned jsem slyšel Boba, ještě převlečeného v černém smutečním oblečení, hulákajíce na Nicolase, který jen vydechl bílý kouř a ukázal mu prostředníček. Řekl mu tak nepřímo všechno; aby ho neštval, jinak brzy políbí zemi. Už jsem některá jeho gesta znal nazpaměť, ale přiznám se; pořád v něm neumím číst. Ale kdybych do něho viděl přímo, bylo by to příliš jednoduché, nemyslíte?

   Bob mu jen vztekle vyčetl, že nedává moc dobrý příklad mladým lidem, a pohodil hlavou někam do prostoru za námi. Když jsem se ohlédl, viděl jsem, jak se na zemi povaluje opilá dívka. No, nepotřebují příklady, když začnou už v mladém věku.

   Strážník, který šel okolo, s ní trochu zatřásl, aby ji probudil, ale dívka nereagovala. Když se trochu pohnula, otevřela jenom pusu a vyzvracela obsah svého žaludku. Jen jsem se k tomu otočil zády; tohle si bude muset vyřešit oni dva sami.

   Najednou jsem slyšel, jak se někdo složil k zemi, a prudce jsem se otočil. Policista ležel na zemi, škubal s sebou, oči měl vykulené, pravou ruku zvedal před sebe, jakoby se snažil něco zachytit a z pusy mu tekly sliny, zatímco se něčím dusil. Namířil jsem na dívku, ale byla pohotovější, vystřelila po mně zbraní od strážníka, ale minula a dala se na útěk. Padlo několik dalších výstřelů. Když jsem konečně po chvilce vyhledal dívku, ležela na zemi. Ohlédl jsem se a viděl, že Boba střelila do ramene. Dost dobrá trefa vzhledem k její vzdálenosti. Rozběhl jsem se rychle k ní.

   "Slyšíte mě?" zeptal jsem se jí a zvedl jí víčka. Oči jí padaly dozadu. To nevypadalo moc dobře. Co tady dělala? Proč zaútočila na muže, který se jí pokoušel pomoci? Zabila ho, ale jak? Měl stejné symptomy, jako John předtím. Otrávila ho snad? Kde vzala jed? Měl jsem v hlavě plno otázek, ale když jsem s ní zatřásl a získal na krátkou chvíli její pozornost, plivla mi do tváře.

   "Stejně všichni zdechnete," zašeptala tiše, zatímco jí z pusy stekl pramínek krve. Stěží se nadechla. "On Vás najde, On Vás zabije!"

   "Kdo on?" naléhal jsem na ni. Trochu přivřela oči, tak jsem s ní znovu zatřásl. "Kdo on?" zopakoval jsem svou otázku a musel jsem jí proplesknout.

   "Střes se..." zachraptěla a zakašlala. "Potopa! Potopa! Člověče!"

   A potom se najednou zarazila v pohybu, hlava jí klesla dolů a oči jí zůstaly vykulené, zatímco jí z pusy tekla krev. Zatraceně! Položil jsem ji na zem a zanadával, rozhlížejíc se kolem. Kulka jí těsně minula srdce, ale pravděpodobně natrhla plno tepen. Vykrvácela rychle. Fred mi jen pohledem dal jasně najevo, že je to ten samý jed, jako předtím u Johna. Kde ho sebrala?

   "Nesahej na to!" upozornil Gill prudce Nicolase, který chtěl vzít injekci do rukou bez rukavic. O to se během chvíle postaral Fred a vložil injekční stříkačku do sáčku. Jak k tomu přišla?

   To, že se sanitka před naší stanicí objevuje v posledních dnech až příliš často, je naprosto normální. Alespoň tento týden. Po zběžném ohledání nám Gill rovnou řekl, kdo to je; Samanta Crooková, dvacet dva let, bývalá recepční z naší stanice, svobodná. Vzala si nemocenskou, protože jí nebylo dobře. Měla podezření na otravu jídlem, a přitom to mohla být klidně i ona, díky komu vyklouzly informace ven.

   Všechno to však byly jenom samé domněnky. Rozhodl jsem se pro jiný systém; bude to pro mě hodně náročné, ale nemůžeme pracovat každý na svém stanovišti. Všechny myšlenky si musíme sdělit, pokud to půjde.

   Sotva jsme došli do té poněkud opuštěné, velké místnosti a já využil Johnův dlouhý stůl jako pracovní plochu pro všechny. Obrazovky jsem mu jenom posunul k okraji, jinak jsem s nimi nic nedělal. Měl jsem k němu pořád úctu, proto je nikdy neodpojím ani s nimi nic jiného neudělám. Rozložil jsem všechny fotky, složky, důkazy na stůl a požádal všechny, aby mysleli nahlas. Když už nám to nijak nepomůže, alespoň se naučíme jakési spolupráce. I ostatní kupodivu trochu spolupracovali a po dlouhém stole rozložili všechny věci, které měli u sebe. Nebylo to moc účinné, takže jsem se v duchu omluvil Johnovi, když jsem mu na obrazovky přilepil fotografie všech mrtvých a na druhou stranu monitoru fotografie všech podezřelých. Alespoň jsme v tom měli trochu jasno. Teď jenom najít něco, co našel John a nestihl nám to říct.

   Gill si chvíli hrál s propiskou a potom se mě zeptal na onu výpověď od Alison, zatímco si prohlížel fotografii jí a jejího mrtvého otce. Když jsem mu ji zopakoval, dal důraz na její poslední slova. Nějaká země, která začíná na Ň. To může být plno zemí. Navrhl, že se zkusí spojit s někým, kdo mu prý pomůže. A během chvíle nám už ukazoval data z výpisu účtu od Greenwoodové. Není to trestné? Pokud ano, Gillovi to bylo úplně jedno. Dráždit ho, kopete si vlastní hrob. A Gill byl nyní hodně podrážděný. Částka to byla opravdu velká. Pár let zpátky poslala na účet, který už dnes neexistuje, sumu v přepočtu několika milionů eur. Proč by to dělala? Když Gill zabrouzdal dále se svou spojkou, bylo pro nás nečekaným překvapením, že tuto malou částku věnovala zrovna začínající Kobře. Bylo to přes deset let zpátky.

   "Tehdy začala Operace O(s)trava..." namítl Fred a trochu se zamračil. "Tehdy byla zatčena právě za onen převod. Tvrdila, že o ničem neví, ale vzhledem k tomu, že je nyní váženým hostem a společnicí Kobry, ani se nedivím, že předtím raději mlčela a hrála nevinnou a hloupou. Dostala jenom podmínku. Kobru v té době moc lidí neznalo, byl to jenom malý podnik, neškodný, který se pomalu rozrůstal."

   "Tehdy byla novinkou chemická potravina, na to nezapomínej," řekl mu Gill. Prohlédl jsem si staženou kůži z hada. Vzpomněl jsem si na slečnu Naomi, která byla věčně obalena do svých zvířat. Zeptal jsem se na ten její obchod.

   "Než jsme ho dali sledovat, nějaká žena si tam koupila varana. Když jsme se jí pokoušeli najít, v seznamu zákazníků nebyla," řekl mi Fred spěšně. Varan... To zvíře, které mi předtím bylo lhostejné, až příliš zasahovalo do našeho případu. Nijak nám očividná spolupráce neprospívá ani nepomáhá. Něco chybí. Něco jsme přehlédli. Něco, na co John přišel, ale nestihl nám to říct.

   Ty bakterie ve vzduchu kolem mrtvol... Louis Haramé byl také otráven, ale nemůžeme ho řadit mezi ostatní oběti jen tak; nic z Kobry nesnědl, jed mu byl vpraven do těla přímo. Stejně jako strážníkovi půl hodiny zpátky. Ano, spolupracujeme už půl hodiny a já mám pocit, že jsme si zatím jenom zopakovali to, co všechno už víme. Prohlédl jsem si svou fotku ze školky. Nechápal jsem, proč byla Dáša zakroužkovaná. Obětí nebyla. Nic jí nehrozila. Byla mimo tohle město. Jak o ní však naši ekoteroristi mohli vědět? Jak říkám, něco nám chybělo.

   Očima jsem zabrouzdal na náboj, kterým předtím někdo střílel, když nám utekl Martin Mais, a na náboj, který jsem nalezl předtím v našem bytě. Potom jsem se zadíval na článek z novin. Fred si všiml mého pohledu a trochu si povzdychl.

   "Co když už to s nimi nemá nic společného?" zajímal se s pohledem na mě. "Co když je jen napodoboval, aby se stal slavným, aby to pomohlo jeho věci a potom přestal? Otravy už skoro žádné hlášené nejsou."

   "No právě," řekl jsem a zvedl článek, abych si prohlédl dvě mrtvoly. "Víme, kdo byli ti lidi?"

   "Podívám se ti do Hlavního archívu na jejich spisy, ale jinak to byli Martin a Jane Meisovi," řekl mi a já se prudce otočil za tím příjmením. "Meisovi, s e uprostřed." Nakonec jsem přikývl.

   Byla to však příliš velká shoda náhod. Na náhody už poslední dobou raději nevěřím. Když jsem se zeptal na Samantu Crookovou, nikdo s ní neměl žádné problémy. Ta slova, co mi říkala; Střes se... Potopa! Potopa! Člověče! Jako by mi chtěla něco říct, někdo ji přerušil, a ona potom dokončila svou větu. Na nic jsem nepřišel i ostatní byli v koncích.

   Najednou Nicolasovi kdosi zavolal. Už se neobtěžoval, aby vyšel ven, a zeptal se, co se děje, zda něco zjistil. Vložil si cigaretu do úst, ale zarazil se s plamínkem u jejího počátku. Otočil jsem se na židli na něj, protože byl až kupodivu moc dlouho potichu, déle než deset sekund.

   "Cože?" zeptal se a vyndal si cigaretu z pusy. Není možné! "A kde? Můžeš mi poslat souřadnice? Ihned, jestli ti to nedošlo! Dobře, díky." A zavěsil. Krátce na to se opovážil použit Johnův počítač, stáhl plátno a chvíli jsme jen sledovali jeho čistotu, než se objevila jakási mapka se dvěma křížky.

   "Co to je?" zeptal se Fred za nás za všechny. Nicolas se pokoušel zas špatně vtipkovat, když mu řekl souřadnice. "Jo, ale čeho?" zeptal se Fred o něco prudčeji.

   "Hmm... Dvou míst, kde se nyní může nacházet Wehta Marco," řekl Nicolas bez obalu a my jsme na něj jenom němě zírali. Naši vycvičení agenti ho nemohou najít a on nám to jen tak předloží?! "Mám spojku přímo v jeho osobní ochrance. Nejdřív jsem si klepal na čelo, že se nechal najmout od skopčáka, ale... Nakonec se to celkem hodí, ne?"

   "Kde máme jistotu, že na jednom z těch místech skutečně bude?" zeptal jsem se a Nicolas se na mě podíval bez úšklebku či úsměvu.

   "Budeme to muset zkusit," řekl Nicolas. "Když na jednom z těch míst bude, musíme ho dopravit živého sem, pokud to bude možné. Proto bychom měli vyrazit ihned."

   "Jak víme, že to není žádná bouda?" zajímal se Gill. Nicolas pokrčil rameny. To vystihuje naši situaci; musíme věřit i tak mizernému zdroji informací. "Dobrá," povzdychl si Gill a prohlédl si obě místa znovu. "Já a Fred pojedeme do Německa, vypadá to na mrazírny od Kobry. V těch videích přece byla místnost, jako z mrazíren."

   "To je fakt," souhlasil Fred zamyšleně. "Ale kde je to druhé místo?"

   "Tam to znám," řekl jsem. "Je to poblíž mého rodného města, kousek odsud. Budeme tam za hodinu, možná dvě, pokud bude provoz."

   "Kdybyste ho našli, ihned nás kontaktujte, chytněte ho živého, Nicolasi, je to jasné?" ujistil se ještě jednou Fred, než se Nicolas pobaveně zasmál, že se pokusí toho zmetka nezastřelit ihned. Povzdychl jsem si. Nejraději bych jel s Gillem nebo Fredem, ale bohužel musím jet zrovna s Vlkem. Protože jsme nemohli spouštět poplach, Fred požádal Boba, aby je jistil, a dřív, než nám to mohl říct, vyjeli jsme svou cestou spolu s Nicolasem. Posléze toho budu litovat, že jsem se jím nechal tak nepříjemně vláčet, ale v tu chvíli jsem se soustředil jen na svou práci. Wehta Marco je do toho namočený až příliš. I kdyby tvrdil, že nic takového neudělal, musíme ho vyslechnout. A hlavně by mě zajímalo, co zamýšlel tou oslavou. Ano, pořád jsem mu neodpustil ten vtípek s extází!

   Nicolas někomu po dobu jízdy volal, takže jsem zčásti držel volant i já. Kupodivu nic nenamítal, ani to, že mě za to brzy zabije, zatímco komunikoval s tou svou spojkou. Ptal se jí, co Wehta Marco dělá, zda si ho všiml nebo pořád pracuje. Po chvíli to byl on sám, kdo zavěsil.

   Měl jsem takový nepříjemný pocit, když jsme vjeli do mého rodného města. Neměl jsem na něj žádné dobré vzpomínky. Abych přišel na jiné myšlenky, vytočil jsem Gillovo číslo. Bude lepší, když budeme v kontaktu alespoň nějak. Co kdyby se něco pokazilo, že...?

   "Jsme před mrazírnami," řekl mi Gill, když jsem slyšel slabé bouchnutí dveří. Nemohl jsem si odpustit poznámku, že už je poněkolikáté za tento týden venku, na což mi poradil, aby byl zticha, jinak mi naúčtuje opravu i předešlou cenu mého auta. Nebyl to původně dárek? "Neprovokuj," poradil mi a já slyšel, jak mu Fred říkal, aby zavěsil, nebo tolik nekecal.

   Mezitím jsem mohl sledovat, jak Nicolas obchází polorozpadlý dům, spíše chalupu, a potom si prohlíží starý zámek. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, kde jsme. Identifikovat to místo nebylo až tak snadné, jen jsem začal pořádně nevnímat. I toto místo se příliš změnilo. Za pomocí jakéhosi špendlíku (který mi jen tak mimochodem sebral z věcí ze stolu) narušil křehkou vazbu starého zámku ve dveřích a otevřel je tak, aby nezbořil celý zchátralý dům.

   Za chvíli ostatní zjistí, že v mrazírnách Kobry nikoho ani nic nenajdou; vše najdou naprosto prázdné, pachatel už tam totiž pěknou řádku dní uklízel a nyní, když tam oni dorazí, bude už příliš pozdě. Wehta Marco nás převezl všechny, ale nejvíce mě. Nevím proč, ale v tu chvíli jsem si vzpomněl na Johnovo varování, které mě tolik vyděsilo.

   Zastavil jsem se uprostřed chalupy, kterou jsem poznával – nic se nezměnilo; nábytek i všechno ostatní zůstalo stejné i po tolika letech kupodivu. Nicolas zasvítil baterkou do prostoru kolem nás a já si všiml fotky na dřevěném stole. Stejné fotky, jakou jsem našel i já, avšak na ní byla označená Dáša. Přešel jsem ke stolu a opatrně ji zvedl. Oprášil jsem ji od tlusté vrstvy stoletého prachu. Podíval jsem se nahoru na poličky, když na ně Nicolas zasvítil baterkou. Sundal jsem další fotku a sotva jsem spařil tváře, zamrazilo mě v zádech. Ne, to nemůže být pravda...

   Nejistě jsem polkl a na krátkou chvíli nevnímal věci kolem sebe. Jen jsem se věnoval svým myšlenkám. To je vyloučené!

   Z fotografie se na mě dívaly naprosto totožné tváře dvou lidí, jako ze spisů z Operace O(s)trava. Muž a žena, která držela malé dítě s tmavými vlasy a zelenýma očima. Ne, tak moc jsem si přál, abych se mýlil, aby tato chalupa byla jenom velmi podobná té, kterou jsem znával, ve které jsem předtím tak rád mockrát pobýval, do které jsem se přál pokaždé se vracet, kdykoliv to bylo možné. Najednou mě polili strach a zoufalost zároveň. Ruka s fotkou se mi trochu zatřásla a já na chvíli zavřel oči. Nemohl jsem tomu uvěřit. A přitom to bylo zřejmé...

   "Nicolasi," oslovil jsem ho a položil fotku zpátky na poličku. "Tvá spojka se zřejmě spletla, je vyloučeno, aby-" Ale svou řeč jsem už nedokončil, protože mě ozářilo prudké světlo baterky a posléze mě omráčila silná rána do hlavy. Skončil jsem na zemi a něco jsem zřejmě rozbil. Rozbolela mě hlava a jenom krátkou chvíli trvalo, než jsem ztratil vědomí. Viděl jsem, jak světlo baterky zhaslo na Nicolasův pokyn, který se ke mně přiblížil a něco mi ještě říkal, než jsem ztratil vědomí úplně.

   "Možná, že ti to nedošlo, ale ty jsi tím hlupákem, kterému se nakonec budou všichni smát, Jamesi," slyšel jsem v ozvěnách ten nepříjemný, chladný hlas z prvního dne, který jsem si ihned zprotivil, a přesto jsem mu začal po pár měsících věřit. Kdybych ho tehdy pořád podezříval, změnilo by se něco? Změnilo by se to, co se nyní děje?

   Zatímco má mysl ani tělo nereagovali na jakékoliv podněty (ať už bolestivé, nebo příjemné), můj mozek mi pořád přehrával několik situací, které se předtím staly, pořád dokola a dokola, jakoby se mě snažil na něco upozornit, a přitom ani onomu hlavnímu centru celého mého těla nedocházelo to nejdůležitější. Byl jsem příliš důvěřivý, byl jsem napálen a zároveň podveden. Ne, můj mozek rezignoval a odmítal přijmout fakt, že to, před čím mě John varoval, je pravda. Přestože jsem měl podezření ze začátku, zakryl jsem ho důvěrou a pochyby byly mimo mísu. N – Je zrádce. Johnovi to došlo rychle; proto musel zemřít? Postaral se snad o to právě on? Ta jeho tajná spojka... Proč se o ní nikdy předtím nezmínil? Nemůže tvrdit, že by zapomněl. To je přece pitomost. Nemůže tvrdit, že doposud byla nedůležitá. Co to bylo za spojku, že si na ni vzpomněl, až teprve nyní, když už je skoro konec?

   Najednou mě obstříkla studená voda, a jako smrt mě oblila po celém těle. V šoku jsem otevřel oči a snažil se zklidnit svůj dech, zatímco jsem měl však potvrzené, že jsem ještě naživu. Chtěl jsem si setřít lechtivé kapky z tváře, ale když jsem rukou pohnul, zarazil jsem se. Zkusil jsem to znovu, ale nemohl jsem je zvednout. Otočil jsem se za sebe. Seděl jsem na staré dřevěné židli. Ruce jsem měl spoutané za zády vlastními pouty. Bylo sice zbytečné to kontrolovat, ale pistoli jsem už dávno neměl. Když jsem konečně pořádně zaostřil do temnoty kolem sebe, rozeznával jsem nějaké tvary.

   Zacloumal jsem rukami za zády. Ten, kdo utahoval pouta, musí mít zkušenosti. Pořád jsem si marně přál, aby se John spletl, aby jenom špatně rozluštil zprávu, kterou mi Satan těsně před svou smrtí zanechal. Tak moc jsem v to věřil, že jsem tak podstatnou věc přehlédl.

   Pouta nepříjemně cinkala, až mě ten zvuk začínal děsit. V temnotě kolem mě se onen zvuk rozezníval v ozvěnách o to víc. Najednou se přede mnou rozsvítilo světlo, které se prudce pohnulo na stranu a posléze se pohupovalo ze strany na stranu, takže mě sem a tam oslepilo svým prudkým výpadem proti mým rozšířeným zornicím, aby je podráždilo.

   Rozhlédl jsem se po místnosti, na kterou jsem měl konečně lepší pohled, než předtím. Ten, kdo mě polil vodou, tady jistě ještě musí být. Není možné, aby se dostal dovnitř a ven, aniž by udělal jakýkoliv hluk. Musel by otevřít dveře a zase je zavřít... Je nemožné, aby sem neproniklo denní světlo. Rozhlédl jsem se nyní pořádně a snažil jsem se najít toho, kdo to způsobil. A především... jsem hledal Nicolase. Měl jsem na něj nejednu otázku. Světlo se konečně přestalo tolik pohupovat a jenom nepatrně se točilo kousek ode mě. Nejhorší forma výslechu minulého století, napadlo mě.

   Kolikrát jsme podobnou scénu kopírovali o přestávkách? Avšak realita se nekamarádí se hrou nebo sny. Realita je dost krutý soupeř, se kterým člověk většinou prohrává.

   Slyšel jsem něčí úšklebek a kroky. Otočil jsem se. Ona osoba ke mně kráčela a sundávala si jakousi masku. Zahodila ji někam do temnoty kolem. Tehdy mi došlo, že nás všechny tento případ bude stát něco. Mně rozhodně zdravý rozum a víru v kohokoliv jiného než v sebe. Ale především...

   "Dlouho jsme se neviděli," zazněl jeho hlas do místnosti a mně zamrazilo v zádech, když jsem ho nechával znít ve svých uších. Poznal bych ho okamžitě... I po tolika letech. "Ano, je to tak," řekl mladý muž, který se zjevil ve světle přede mnou, dívaje se mi přímo do očí jako nějaký had, a já jen se strachem v očích sledoval ty chladně zelené, avšak klidné oči plné čisté nenávisti a vzteku, kterého jsem se děsil, a tmavé vlasy, které jsem neviděl po dobu tolika let... "Já jsem Wehta Marco."

   Otupěle jsem zíral před sebe a nevydal ani hlásku. Snad jsem se zmohl jen na otupěle znějící, ale jediné oslovení: "M-...Matthewe?"

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře