Alice Bergoodová alias Uplakánek oslavy

16. červen 2016 | 07.00 |

Opět můžete vidět jméno hlavní hrdinky, která se předtím stala Jackem Rozparovačem a posléze šílenou dívkou, která nakonec zemřela v psychiatrické léčebně. Ale co když nezemřela? Co když se znovu zrodila... a je připravená se pomstít, protože nikdo s ní nechce slavit její narozeniny?

_____________________________________________________________________________________________________________

Probudila jsem se. Znovuzrodila jsem se. Svět mě zřejmě ještě nezavrhl. Už dávno nejsem ve století, kdy vraždil Jack Rozparovač nebo křičela nebohá avšak šílená dívka v psychiatrické léčebně. Dostala jsem se do této prokleté doby. Do doby, kdy je všem všechno lhostejné, šaty se vyměnily za úplné kalhoty, výstřihy blůz byly změněny k nepoznání, korzety se už dávno nenosí a šněrovací boty už dávno shořely na hromadě svých předků. Lidé nadávají na boha i na sebe, oslovují se, jako by byli zvířata, mnohem častěji, než kdy dřív. Také používají prapodivné stroje, jako jsou počítače nebo mobily. A ty pohonné kočáry bez koní na čtyřech kolech? Jsou překrásné, ale hlučné a děsivé zároveň. Pohledy těch lidí mě však děsí. Pokud správně počítám, skončila jsem kdesi v jednadvacátém století, mezitím proběhly dvě ukrutné války, o kterých já nemám ani ponětí. Na trůně už dávno nesedí panovníci, které si pamatuji z hodin dějepisu, ale jakási Alžběta.

Tiše procházím nyní již čistými uličkami Londýna a jsem zděšená; skutečně je tohle to místo, kde jsem se narodila, kde jsem zemřela a znovu se zrodila za pomocí plamenů, ve kterých jsem tančila? Nevyhořel Londýn snad? Nezměnilo se vše na prach? Padám k zemi a křičím, zatímco si přeji vytrhat své špinavé vlasy. Všichni, které jsem znala, zemřeli v tom požáru. Všichni, které jsem nenáviděla, jsou také pryč. Nejsem už Jackem Rozparovačem.

Někdo se mě dotkl a zeptal se, zda potřebuji pomoc. Vystrašeně jsem sledovala tu ženu v upnutých šatech, avšak s výstřihem až na zem. Další nevěrnice?! Rozmáchla jsem se rukou, ale ona mě místo toho objala a pomohla vstát. Proč její kůže byla tak hebká? Proč se mi snažila pomoci? Zmateně jsem se na ni podívala. Upravila mi vlasy a očistila špinavý šat. Podotkla, že nosím hodně starou módu, ale že jí to nevadí. Představila se jako Johanna. Tiše jsem ji sledovala a váhala, zda se mám představit, a pod jakým jménem. Nakonec jsem řekla jenom to své původní; Alice Bergoodová. Usmála se, že o stejném jméně už kdysi dávno slyšela.

Přivedla mě domů a představila mě svým rodičům, kteří nevypadali moc spokojeně, ale přijali mě s úsměvem na rtech. Angličtině se rozhodně změnila. Některé výrazy jsem neznala, takže si mě otec Johanny dobíral, že jsem musela ztratit paměť, ale když jsem ho ujistila, že si pamatuji na dobu Jacka rozparovače až moc dobře, jenom v obraně zvedl ruce a usmíval se.

Večery s Johannou byly překrásné; poslouchaly jsme zvonění dalekého Big Bena, který nás ukolébával svým hlasem, zatímco nám pod okny hráli a zpívali pouliční umělci. Moc se toho nezměnilo; snad mě jenom děsily ty dopravní prostředky. Koně jsem tady viděla jenom v omezeném množství. A těch podivných ptáků všude kolem, jak se jim to jenom říká, holubi! Ano, holubů je tady spousta. A památníků nějakých generálů také. A ty parky – když jsem jimi procházela boso po trávníku, mohla jsem si zpívat blahem. Bylo mi odpuštěno. Mohu žít v tomto překrásném světě znovu, kde mě nikdo nezná.

Prohlížela jsem si kalendář Johanny. Za týden budu mít pravděpodobně narozeniny. Když se mě na datum narození zeptala matka Johanny, řekla jsem i svůj pravý rok. Zmateně na mě hleděli, na což Johanna vesele poznamenala, že si dělám legraci. Nevím, jak se dělá legrace, ale mluvím pravdu. Pamatuji si také na prapodivné panenky, které však ze dřeva nebyly. Když jsem jim tvář promáčkla o trochu více, zkřivila se jim a jen stěží šla dát zpátky. Vlasy byly z neurčitého materiálu; nebyly to pravé vlasy ani nitě z drahocenné látky. Prostě hnus.

Rozhodně mě zaujaly jejich obrazy; co bylo tak dokonalé na krychli umístěné na červeném poli? Slyšela jsem, že Johannin otec za něj zaplatil několik desítek tisíc dollarů. Neměla jsm ponětí, co jsou to hranolky nebo steak nebo kdo nebo co je Amerika. Johanna to však přehlížela a trpělivě mi to všechno vysvětlovala. Její angličtina však nebyla zdvořilá. Nevykala svým rodičům ani někomu jinému. Snad jenom učitelům. A mluvila se mnou jako se sobě rovnou.

Hodně se toho změnilo za dobu, kdy zemřel Jack Rozparovač.

V průběhu toho týdne divých narozenin jsem si představovala, jak se vydávám znovu do ulic a pokouším zákon budoucnosti o vraždě. Mohla jsem to udělat, nikdo mi v tom zabraňovat nemohl. Ale Johanna zmínila cosi o oslavě. Myslela tím mé narozeniny?

Nadešla sobota, mé narozeniny.

Seděla jsem dole v prázdném obývacím pokoji, kde jsem sama vyrobila z papírů písmenka, která mi zpětně přála všechno nejlepší k narozeninám. Tiše jsem seděla a čekala na ostatní, až se vrátí. Dokonce i dort z těch jejich prapodivných surovin jsem upekla a použila svíčky, aby byl o to krásnější. Byl bílý s modrými okrasnými vzorečky po stranách a na bocích. Zapálila jsem opatrně světle modré svíčky. A čekala jsem. Čekala jsem hodinu, dvě hodiny, tři hodiny... než jsem si uvědomila, že nikdo nepřijde, že Johanna a její rodina je další iluze, kterou jsem si vysnila, vytvořila, abych přežila v jiném světě. A přitom bývala ta skutečná.

Prudce jsem vstala, zapálila dvě svíčky na dortu, strhla nápis, ze kterého jsem měla takovou radost a zlostně zakřičela přes celý dům. Kde jsou všichni? Proč se nebaví? Proč neoslavují se mnou? Křičela jsem a křičela. Roztrhala jsem si dárky, které jsem sama sobě zabalila, popadla nůž, který doposud spočíval vedle dortu, a propíchla plyšového medvídka. Ta odporná, lechtavá hmota z něj vytekla. Neukonejšilo to mou touhu, a tak jsem ho bodala a bodala, rozřezávala a zahodila potom stranou, abych si k sobě přinesla dort. Vší silou jsem nůž zapíchla doprostřed a talíř napraskl. Kdyby používali talíře ze dřeva, bylo by jim lépe!

S rozhořčením jsem ve svém díle pokračovala a bodala do dortu, jako do své oběti. Položila jsem pomalu špinavý nůž stranou a rukami rozebrala tu podivnou hmotu. Rozetřela jsem ji po zemi a znovu zakřičela, zatímco jsem mlátila do země. Nakonec jsem vstala a bílou punčochou, nehledě na špínu, rozšlapala jsem dort a za pomocí nože jsem jako šílená řezala tenký provázek, který spojoval písmenka, a ta postupně klesala k zemi.

Zapíchla jsem nůž do země a přejížděla po něm, vyrývajíc jakési značky. Nakonec jsem ho nechala zapíchnutý v zemi a posadila se, opírajíc se o stůl. Roztřesenou rukou jsem zvedla svíčku a zapálila ji za pomoci magického, malého stroje s plamínkem a olejem. Podívala jsem se na zničeného medvídka. Opatrně jsem si ho přitiskla na prsa a ušklíbla se. Ne, nemohu být normální. Plakala jsem a zároveň se šíleně usmívala.

Někdo otevřel dveře a já praštila s medvídkem o zem... Musím jít přece přivítat Johannu a její rodinu a zeptat se jich, proč přišli na mou oslavu tak pozdě? Přišli o skvělý začátek. Ale její konec bude o to zajímavější! Vzala jsem nůž ze země a šla jim naproti. Ptáte se, kdo jsem? Nemám jméno. To Vy mě znáte pod mnoha přezdívkami, které mi dali Vaši předkové.

Jsem Alice Bergoodová, Jack Rozparovač, Poslední šílenec a také... Uplakánek oslavy.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře