Znáte poradnu, která zná odpověď na každou otázku? Zapamatujte si www.poradte.cz Určitě se vám bude hodit.
Kdysi mě zachránil DORUČOVATEL - Dopis osmý

Kdysi mě zachránil DORUČOVATEL - Dopis osmý

27. srpen 2015 | 07.09 |

Dopis osmý

Noir na krátkou chvíli usnul. Probudil ho šramot křoví. Trhnutím se otočil za sebe a sledoval křoví, které se chvělo. A pak to ustálo, sotva vítr začal vát. Mírně se chytil vlastních ramen a třel se o ně s nadějí, že se zahřeje, zatímco plamínek ohně plápolal. Pohlédl na doručovatele, který pravděpodobně usnul. Začalo sněžit. Jednotlivé vločky usedaly na onu bledou tvář, na stříbrné vlasy a pokrývaly tak vyzáblé tělo opřené o strom, zatímco v jeho klíně spočívala a odpočívala ještěrka, tiše odfukující, spící, snící si svůj krásný sen. Proč ho vůbec následoval? Tahle otázka se Noirovi objevila v hlavě; horší však bylo, že na ni odpověď doposud neznal. Možná představoval jednu z těch ovcí, které následujíc ovčáka, možná představoval jedno z vlčích mláďat, které si přeje být chráněno smečkou; a možná ho následoval jenom proto, že ho odnesl z vesnice, která byla vypálena a on si toho ani nevšiml. Mírně ztuhl, sotva spatřil světle fialové oči a něčí milý úsměv. A pak ho málem spálily plameny ze vzpomínek. Lekl se natolik, že spadl na záda. Sníh ho chladil na poodhalené bledé pokožce. Okamžitě vstal a klepal se. Vzhlédl k nebi, ze kterého padaly vločky. Proč musí sněžit? Slyšel, jak něco prasklo. Pohlédl na táborový oheň poblíž něj a usmyslel si, že se mu to asi jenom zdálo. Posadil se na zem, blízko ohně, když v tu chvíli po něm někdo hodil kouli, která ho málem donutila spadnout do ohně. Div nevypísknul, div se nespálil, vrátil se zpátky do sedu a ohlédl se rychle za sebe, zatímco mu ve tváři přistála další koule sněhu. Dva rozdílné smíchy; jeden hluboký, druhý byl spíše pisklavý. Oba však zněly nanejvýš pobaveně. Sotva setřel sníh, ve tváři mu přistála další koule. Zle zavrčel a zavrtěl hlavou do stran, aby se sněhu zbavil rychleji. Tentokrát stihl uhnout před sněhovou koulí, která se točila a mířila mu přímo do obličeje. Místo jeho tváře zasáhla ohniště, které se chvíli bránilo, ale posléze oheň zmizel úplně.

"Zatraceně," ozval se ten pisklavý hlas. "on si toho všiml."

"To proto, že neumíš pořádně mířit." zazněl nyní ten hlubší hlas.

Noir vstal a kráčel za jejich hlasy. Spatřil dva černé obrysy, skryté osoby ve stínech si ho nyní všimly také. Rychle se daly na útěk, přestože za nimi křičel, aby se zastavili. Slyšel zívnutí. To ho zastavilo, aby se za nimi okamžitě rozběhl. Místo toho se opatrně přiblížil k doručovateli a sebral mu zbraň. Krátce na to mu ruku pevně sevřely bledé prsty a drtily mu zápěstí. Doručovatel se však nijak nepohnul, oči měl zavřené a poklidně spal dál. Noir div nevykřikl bolestí; Reson měl opravdu silný stisk i ve spánku. Konečně se mu povedlo oddělit jednotlivé prsty ze svého zápěstí, které mezitím zrudlo kvůli nedostatku krve v prstech, a musel s ním několikrát zatočit, aby mohl vůbec stisknout prsty k sobě a zase je povolit. Rozběhl se rychle za těmi, kdo si z něj takhle vystřelili, s Resonovou zbraní pevně sevřenou v ruce. Ještěrka líně otevřela oko, ale protože si myslela, že stále sní, tak ho zase zavřela, upadajíc do hlubokého spánku, ze kterého se jen sem a tam ozval její tichý výdech. Pomalu ji pokrýval bílý chladný prášek, stejně tak Resona, ale ani jeden si toho nevšimli. Z ohniště se kouřilo. Sníh se rozpustil na vodu a uhasil poslední jiskru plamene. Sněhové vločky poletovaly vzduchem a sledovaly malého chlapce, který probíhal lesem se zbraní v ruce, zatímco před ním se jako stíny pohybovaly dvě postavy, skákajíc snad jedna přes druhou. Noir je pomalu dobíhal; nebyli až tak rychlí.

Najednou, aniž by si to chlapec stihl uvědomit, letěla proti němu další koule, která ho srazila k zemi, vítr mu sebral čepici, která nyní poletovala ve vzduchu, protože náraz sněhové, skoro ledové, koule byl příliš silný na to, aby to jeho malé tělíčko ustálo, a prudký vítr ji nyní nesl pryč, daleko od Noira. Ten se po chvíli zvedl a utíkal za nimi ještě rychleji, s větší nenávistí k nim, aniž by tušil, co jsou vlastně zač, tyhle dvě osoby. Znovu za nimi zakřičel, aby zastavili.

Najednou se Noir mírně zastavil, ale pořád utíkal kupředu.

Spatřil několik dětí, které před ním také utíkaly. Děvčata s šátky na hlavách za ním mávaly a smály se, zatímco před ním prchaly. Kluci se pošklebovali, dělali protáhlé obličeje a provokovali ho různými dvojsmyslnými slovními hříčkami, po kterých se dívky začervenaly a hned se zastavily, nadávajíc klukům do nevychovaných hlupáků. I tak je Noir nemohl dostihnout. Avšak jedna dívka s rudými vlasy mu nastavovala ruku a s úsměvem na něj čekala. Její otrhané šaty sotva pokrývaly vyzáblé tělíčko za nimi. Byla bledá, jako sníh okolo nich, ale její šaty měly krátký rukáv, spíše miniaturní poutka, aby jí nespadly a ona by nemusela chodit úplně obnažená. Přesto její oči byly překrásné; stejně vzácné, jako měla ještěrka. Barvy se v nich střídaly jedna po druhé a překrásně zářily v měsíčním svitu. S bílými zuby, které na něj vždycky cenila, se jí na tváři objevil úsměv a otočila se, utíkajíc od něj pryč. Noir se ji snažil dohonit, ale nebyl tak rychlý, jako ona. Věděl, že tehdy něco křičel. Ale co?

Spadl na zem.

Zmateně zamrkal a rozhlédl se kolem sebe. Dva hlasy se mu zase zasmály; byly to nejdříve úšklebky a pak takové ty pošklebné smíchy, které slýcháváme skoro denně. Chlapec se při vstávání zarazil. Ty smíchy, sice jen vzdáleně, připomínaly smíchy dvou bratří z jeho vesnice, dvojčat, která ho vždycky popichovala a posmívala se mu. Rozhlédl se kolem sebe. Dva stíny postav dávno zmizely. Ale kam? Opět zaslechnul ty dva rozdílné smíchy. Dostal strach a tak stisknul Resonovu pistoli oběma rukama, natáhl je před sebe, dívajíc se kolem sebe. Klepal se. Ruce se mu třásly strachem. Oči mu poskakovaly z místa na místo. Tiše si přál, aby to byl jen vzdálený sen.

Spatřil úsměv rusovlasé dívky, jejíž vlasy spíše připomínaly krev, než zrzavou srst veverky. Přesto její úsměv byl překrásný, byla spokojené dítě, to z té šťastnější rodiny.

Najednou, když vzpomínka zmizela, zaútočil na Noira velký démon, spíše dva démoni spojení v jednoho. Noir spolkl výkřik leknutím a spadl na zem, spíše ho démon srazil k zemi mohutnou prackou, zatímco se mu ta druhá o dost zmenšila, nyní vypadala skoro jako lidská ruka. Chlapec polekaně sledoval stvoření před sebou. Nyní spatřil, že démon na sebe vzal skutečně podobu těch dvou chlapců, kteří si z něj tropili legraci. Vylákal ho. Proč? Hloupá otázka. Měl hlad. Na Noira dopadaly odporně zapáchající, nažloutlé sliny, které za letu ještě pěnily. Sotva se dotkly sněhu vedle něj, hned zmizel a vykoukla seschlá tráva, která se rozpadla na popel. Démon mu silně stisknul rameno. Chlapec na něj otupěle zíral. Měl velmi blízko k výkřiku, když se mu do očí pomalu dostávaly slzy, když démon svůj stisk ještě zesílil a stisk sílil každou vteřinou víc a víc a drtil chlapcovo rameno. Démon se nahnul blíž a hlubokým hlasem, který se hned přehoupl na tenký, řekl:

"Tak řvi!"

Noir pustil Resonovu zbraň, slzy mu stékaly po tváři a chlapec zakřičel na povel démon ukrutnou bolestí, kterou mu onen stisk způsoboval.

Krátce na to si uvědomil, že tu samou věc udělali ti dva malí uličníci, když se potkali jen náhodou. Až na to, že řekli ‚Řvi, děcko démona.‘ a jejich stisk rozhodně nebyl až tak moc silný, jako byl démonův. Démon se radostně pozasmál a slintal blahem, když poslouchal onu rajskou hudbu pro jeho uši. Dětský křik byl odjakživa pro démony tou nejkrásnější operou ze všech a nemohly se ho nabažit. Milovali křik svých obětí, ale křik dětí byl pro ně rozkoší, kterou mohli docílit jen málokdy, pokud se dítě zatoulalo příliš daleko a samo od vesnice, ke které patřilo. Přestože si byl démon vědom vzhledu onoho dítěte, nijak nedal najevo strach; jak by mu mohlo ublížit dítě, že? Démon prožívat neskutečnou slast, tisknul dítěti rameno ještě víc, skoro mu zlámal kosti, jenom proto, aby mohl slyšet víc a víc z té překrásné hudby. Tlamu měl otevřenou a užíval si onen překrásný, křičící hlas, ono slabé tělíčko, které se jeho stisku nemohlo bránit, pod ním leželo.

Poděkoval Nejvyššímu démonovi za onu skvělou hudbu před večeří a pak otevřel obří tlamu, která by Noira spolkla hned nadvakrát, kdyby byl ještě o něco větší. Démon se prudce zohnul a s otevřenou tlamou by jistě s radostí pohltil křičícíděcko pod sebou. Noir už dávno pustil Resonovu zbraň, která se nyní propadala do sněhu a zvolna po něm klouzala až k trávě. Pach byl znatelný. Sliny démona byly nažloutlé a pomalu se měnily na mírně bílé, jak moc slintal a čistil si tak páchnoucí tlamu, která se snad pořád zvětšovala, jakoby si snad představoval, že oněch obětí bude nakonec ještě víc, než mohl tušit. Byl vyhladovělý.

Najednou ho cosi odrazilo nahoru a tlama se mu zavřela. Stisknl zuby tak rychle a silně, že mu z tlamy vyletěly bílé sliny smíchané s jeho vlastní krví. Podíval se zářivýma očima na toho, kdo se opovážil vyrušit ho od jeho jedinečného jídla. Jeho ruka stisk povolila a nechala Noira ležet na zemi v omráčení. Chlapec ztichnul a polekaně sledoval scénu před sebou. Noha, která kopla démona do tlamy (a tím mu zabránila spolknout Noira), patřila Resonovi, jehož oči jasně zářily. Démon se na něj podíval a i jemu oči zazářily, snad na odpověď těm překrásným fialovým očím, které by nyní nejraději vyškrábal a sežral, aby se nějak pomstil za to, že ho vyrušil při jedinečné večeři. Reson nečekal ani chvíli, sehnul se pro svou zbraň a zamířil jí na démona. Ale ani démon neotálel; kousl Resona do ruky, kterou už měl předtím zraněnou, což doručovatele donutilo svou zbraň upustit a poddat se nyní větší bolesti. Ale ani tak neudělal démonovi radost; nevykřikl. Démon stisknul své zuby víc. Jeho oči žhnuly zlostí. Tak zařvi! Mohutný hlas zaburácel a démonova hlava se pohnula ze strany na stranu, odhazujíc, oproti mohutnému tělu démona, slabé, malé tělo doručovatele stranou. Démon se proti němu rozběhl s hlavou dole, připravený ho na ni nabrat, jakoby to jistě udělat rozzuřený býk svým obětem. Reson se podíval po své zbrani. Ležel poblíž Noira. Sotva pohlédl na démona, uskočil mu stranou. Démon vrazil do stromu a zakymácel se ze strany na stranu. Reson rychle utíkal pro svou zbraň, zatímco tuhle scénu sledoval vystrašený Noir. Pospíchal. Démon okolo něj však proběhl. Reson si uvědomil svou chybu. Démon ho odstrčil hlavou stranou a skočil po něm. Doručovateli se však povedlo se v čas odkutálet stranou. Nyní byl u své zbrani a mohl střílet. Jenže; když stisknul kohoutek zbraně, ani se nepohnul. A on si až posléze uvědomil situaci před ním. Kolik vteřin stačí démonovi, aby dostal to, co chce on? Dvě vteřiny. Nyní se o tom Reson sám přesvědčil, přestože tomuhle tvrzení nikdy sám nevěřil. Zaraženě sledoval démona, který měl nyní podobu člověka, jak drží Noira za hlavu a přitom rukou, která měla podobu pěti dlouhých, zahnutých drápů, hrozil Resonovi, že Noirovi přesekne krk, pokud zbraň neodloží. Démon nic říkat nemusel. Jeho úšklebek Resonovi jasně naznačil, že si je vědom nedokonalosti jeho zbraně. Reson na něj i tak zamířil. Mířil mu na hlavu, přímo mezi oči. Doufal, že se Noir vzchopí a nějak se z toho dostane sám. Ale copak malé dítě dovede udeřit démona tak silně, aby se zachránilo? Nanejvýš ho může polechtat, a to je vše. Reson se chvíli démonovi díval do očí. Snad se rozmýšlel, kam by ho měl nejlépe strefit, pokud by to šlo, pochopitelně. Tenhle démon byl však dokonale informovaný o nepříteli před sebou. Ale Reson nebyl. A nevědomost byla nyní jeho největší ztrátou, největším nepřítelem.

Byl si toho vědom už od počátku.

Neměl na výběr.

Pomalu složil zbraň ke svému boku a sledoval smějícího se démona před sebou. Démon se po chvíli tohohle úsměvu ušklíbl ještě zákeřněji. Pisklavým hlasem přikázal doručovateli, aby mu zbraň hodil pod nohy. Jak rád by ho nyní Reson rozstřílel, až by skrz něj šel vidět měsíční svit, tolik děr by měl v sobě, dokud by se Reson neuklidnil. Ale neměl na výběr. Pohlédl na chlapce ve spárech démona, byť jen na chvíli. S krátkým zavřením očí, hodil zbraň proti démonovi. Démon sledoval zbraň, která se zaleskla v měsíčním svitu, párkrát se protočila a pak se odrazila od země, zvedla trochu sněhu, několikrát poskočila a zase skončila na zemi, přímo před nohou démona, který se nyní až příliš moc podobal vypočítavému člověku. Pohlédl na zbraň před sebou, která ho vždycky tolik ohrožovala, stejně tak jeho společníky. Pak vzhlédl k Resonovi s úšklebkem. Jeho oči se změnily na rudé.

"Musíš být vážně hlupák," pravil pobaveným hlasem.

Reson poklidně stál na místě. Neodpověděl mu. Zavřel oči. Stál zde neozbrojený a připravený na cokoliv, co démon udělá.

Démon se pobaveně ušklíbl; jak mohou být lidé vždycky tak hloupí a udělat to, co se po nich žádá, aniž by cokoliv chtěli na oplátku? Sněhové vločky okolo nich pomalu padaly. Démon pustil Noira k zemi a rozběhl se proti Resonovi, jedním mocným skokem byl u něj a změnil se nyní na mohutného býka, který sebral Resona na rohy a utíkal s ním proti stromu, ke kterému by ho jistě přitisknul, kdyby se Reson přes jeho hlavu nestihl včas přehoupnout. Využil toho, že démon chvíli ještě utíkal, než vrazil do stromu, a sám se rozběhl pro svou zbraň. S křikem, že lidský červ mu nikdy z tlamy neutekl, se démon obrátil proti Resonovi, hlasitě zafuněl a rozběhl se proti němu, nyní však připomínal jakousi kočkovitou šelmu, která opravdu rychle skákala a utíkala za svou kořistí. Reson popadl svou pistoli a zamířil jí na démona. Ten se rázem nafoukl a prasknul, jako balón, což Resona zarazilo. A rázem tenký hlas střídající se s hlubokým, mohutným hlasem statného muže zvolal:

"Nemysli si, že jsi nade mnou vyzrál, doručovateli. Jsem si vědom tvých slabin, my všichni to nyní víme. A použijeme je proti tobě, až to budeš nejméně očekávat!"

Reson se nad jeho slovy zamračil o něco více. Když se podíval na klepajícího Noira, pomalu k němu přešel, schovávajíc svou zbraň. Chtěl se chlapce dotknout, poplácat ho po zádech, aby z něj ten šok dostal, ale Noir se od něj odsunul a polekaně ho sledoval. Ještěrka, která vše sledovala zpoza stromu, jen tiše zírala. Že by se snad ten, kterého spatřila v žaludku démona, vzdal své zbraně pro toho malého klučinu? Tiše vyčkávala. Potom se k nim opatrně přiblížila. Vyplázla na ně jazyk, který jí kmital ze strany na stranu. Jako dáma se přece nemohla nechat nějak zranit. Jak hloupý nápad Vás to jenom napadl! Reson mírně odtáhl od chlapce a poodstoupil, nechávajíc ještěrku, aby chlapci olízla tvář. Noir náhle zakřičel, držíc se za hlavu. Reson reagoval okamžitě a namířil na něj. Spoušť se zasekla a kohoutek se odmítal pohnout. Démon ho neposedl. Místo toho cítil, že se za ním něco pomalu formulovalo. Něco velkého a mohutného. Když se otočil, popadla ho obří pracka, která mu zakryla celou tvář temnotou ze své kůže. Reson zůstal stát na místě. Pak se hlavní pistole dotknul černé kůže, která mu bránila ve výhledu, a střelil. Čtvrtina obří pracky se rozletěla na malé kousíčky. Popel pomalu poletoval okolo Noira. Ke zděšení Resona ho však démon popadl do své druhé ruky a zatímco se mu rozpadala ta ruka předchozí, stisknul ho tak silně, že mu málem praskly všechny kosti v těle. Pustil pistol k zemi a démon se zlověstně, však pomalu zasmál jeho hlouposti. Resonovi došlo už i předtím, že tenhle démon nebude jako ostatní démoni, se kterými kdy předtím bojoval.

Zbraň dopadla před Noira, který se na ni polekaně podíval. Vzpomněl si na chvíli, kdy sebrala démonovi život, tím mu zachránila ten jeho; a nyní tady leží před ním a skoro ho vyzývá, aby se jí dotknul a pevně ji stisknul v ruce, pozvedl nad hlavu a střelil přímo do hlavy toho obřího démona, který se ho pokusil zabít, který si ho nyní nevšímá, protože si našel novou dočasnou hračku. Zdráhavě pohlédl na onu pistoli před sebou a sledoval ji. Mezitím se ještěrka o něco přiblížila, aby měla dokonalý rozhled; útočit ji však ani nenapadlo, zabít se rozhodně nechtěla jen tak.

Démon se pobaveně pozasmál. Pak jeho smích zmlkl, když slyšel nabití zbraně. Pohlédl na chlapce za sebou s menším zájmem.

Noir pomalu zvedl zbraň a mířil jí před sebe na démona. Ruce se mu klepaly. On sám se celý klepal strachem. Stiskl pojistku. Byla zabezpečená.

"Uteč!" zakřičel na něj Reson.

Noir se však pořád klepal, míříc na démona před sebou. Démon se zasmál ještě hlasitěji, sledujíc vylekaného chlapce, jak na něj míří, ale nemůže vystřelit. Strach mu zalepil prsty a svázal ruce k sobě, zatímco držel pistoli. Byl bezbranný. Nyní mu démon přikázal. Vystřel! Zabij mě! Ale Noir stál na místě a bál se ještě vzpomínky na to, jak mu drtil rameno. Až nyní si uvědomil, jak moc ho bolí, přesto ruce držel napjaté před sebou.

Nějaké fialové oči vyhlédly zpoza stromu, za kterým se schovávala jakási postava, s rohy na hlavě. Byly však jen součástí masky bílé lebky jakéhosi zvířete, pravděpodobně kozla, nebo něčeho s dlouhými rohy, které na lebce zůstaly trčet. Osoba měla krásné fialové oči. Oči, které byly dokonale soustředěné na věci před sebou, však osoba byla dokonale skryta ve stínu, který na ni vrhal strom. Mírně zvedla osoba pistoli a zamířila jí na démona. Sledovala jeho obří břicho, které se třepalo, přetékalo tukem a poskakovalo z místa na místo, jak se démon nyní těžce smál. Osoba zklidnila svůj dech. Naprosto se soustředila a jedno oko zavřela, aby zaměřila naprosto přesně. Všimla si doručovatele v prackách té zrůdy. Zůstala na místě. Uklidnila se. Čekala. Věděla, že vhodná chvíle přijde brzy. Pohlédla na klepajícího se chlapce a zpozorněla víc. Vybavilo se jí malé dítě v náručí jiné ženy, která se spokojeně usmívala, zatímco za ní stál muž se stříbrnými vlasy, otočený zády. Osoba vycenila zuby.

Zdechni, bestie.

Osoba tiše zašeptala tato dvě slova a natáhla ruku před sebe. Přimhouřila zlověstně oči. Maska, která skrývala tvář, byla dokonalá. Z dálky by šel jen málo vidět rozdíl nebo to, že to není skutečné zvíře, ale jen pouhá maska, aby skryla tvář patřící muži. Ukázal bílé zuby ze zlosti, cenil je, jako je nyní cenil démon, ale škrábal také kůru stromu a chvíli ještě vyčkával, nemohl vystřelit, když ho ovládal tak velký hněv, byl si toho vědom.

Noir zvedl zbraň před sebe, zatímco se mu ruce klepaly, a ozvala se rána. Reson se podíval směrem k Noirovi. Rána proletěla skrz démonova prsa, jasně zazářila a vybouchla. Démon hlasitě zařval v ozvěnách svého vlastního, pisklavého a hlubokého, hlasu a rozpadal se, zatímco Resona odhodil stranou. Změnil se na popel a s bolestí v očích a v hlase zmizel z povrchu zemského. Reson se na to díval s menším úžasem a pohlédl na Noira, který se doposud klepal. Chlapec měl zavřené oči.

Jak to, že vystřelil, když není doručovatel?

Tahle myšlenka probleskla Resonovou hlavou. Ještěrka, která vše pozorovala, jen tiše přihlížela a pak se k nim pomalu vydala.

Osoba, skrytá za stromem, si oddychla a zbraň schovala. Muž se dotknul své masky, aby si ji sundal, aby ukázal svou tvář, ale zarazil se, sledujíc, že Reson kráčel k Noirovi a něco mu říkal. Chlapec se pak na něj podíval a vypadal zmateně. Muž se usmál a pak nechal masku, aby jeho tvář znovu skryla. Něco však předtím zašeptal a pak zmizel v temnotách stínů noci.

Reson ho snad vycítil. Podíval se jeho směrem a byl na chvíli potichu. Pak se Noira zeptal znovu. Jak to, že vystřelil? Chlapec nebyl ani nyní schopný odpovědi a pořád zíral před sebe, snad skrz Resona, který si povzdychl. Zřejmě se mu to jenom zdálo; byl si vědom toho, že pojistka byla zapečetěna, takže z ní vystřelit nemohl. Pravděpodobně se jeho předešlá střela nestihla úplně rozložit, takže nyní démonovi utrhla půlku těla, aby ho zničila. Bylo mu však jasné, že chlapec byl zase v šoku. Mírně na něj zavrčel, aby si uvědomil, že je muž, takže by se neměl bát každé hlouposti, kterou uvidí. Pak už to říct musel; i dívky jsou odvážnější než ty, bačkoro. K Resonovu velkému překvapení tato slova zabrala dokonale. Noir se na něj zle podíval a začal prskat, jako kocour, kterému někdo snědl smetanu, a vyžadoval po Resonovi, aby to zopakoval, což Reson s chladným hlasem velmi rád udělal. I tak si pořád odehrával to, co se stalo; neviděl sice přímo, že by Noir vystřelil, ale střela i tak vyšla z jeho zbraně. Mírně ho to trápilo. Co když ho jeho vlastní zbraň odmítla za majitele? Nebo jednala z vlastního prospěchu, aby svého majitele ochránila, proto chlapci dovolila, aby vystřelil? Sebral Noirovi svou zbraň a schoval si ji do pouzdra, dívajíc se nahoru na mírný kopec, na strom, za kterým se mu zdálo, že předtím někoho spatřil.

Noir se podrážděně podíval stranou. Cítil se uražený za to, že se snažil mu pomoct a nakonec to skončilo takhle. Naštvaně ze sebe strhl doručovatelovu šálu a zeptal se ho na jméno, aby věděl, na koho může poštvat démony; říct jen doručovatel, by mu zřejmě nestačilo. Reson ho poklidně sledoval a mlčel. Zvedl šálu ze země a hodil ji po chlapci, zakryla mu obličej a chlapec zle zavrčel, jako vlk. Sundal ji ze sebe a byl připravený něco říct, ale doručovatel už odcházel. Zakřičel za ním, že když mu tolik vadí, tak proč šel za ním a pomohl mu. Reson se zastavil. Zůstal stát na místě. Sněhové vločky okolo něj pomalu tančily, pak mírně vyletěly nahoru a zastavily se snad v čase. Když Reson zavřel pomalu oči, i ony pomalu padaly dál, až dopluly po vzduchu k Noirovi, který měl vážnou tvář, ale měl blízko k slzám. Ještěrka se k nim mírně přiblížila a zavrněla. Snažila se je udobřit. Bylo ticho. Sněhové vločky dopadly na zem. Reson se konečně otočil na chlapce, který zbledl více, než bylo zdrávo, a oči měl polekané. Reson na něj mířil svou zbraní. Chlapec netušil, že na něj nemůže vystřelit. Jeho oči byl plné strachu. Zmohl se pouze na jeden krok dozadu, aby nespadl na zem, aby udržel rovnováhu. Celý se však klepal strachem, který ho přemohl a nedovolil mu pohnout se, natož mluvit. Resonovy chladné oči sledovaly reakci chlapce skoro s potěšením. Noir skoro cítil, jak mu tluče srdce, dostalo se mu až do krku; cítil každý úder, kterých bylo nyní během krátké chvíle opravdu hodně.

Ještěrka na to jen hleděla s očima vykulenýma a s pusou otevřenou dokořán. Ani se nepohnula, ani zvuk nevydala ze své pusy. Jen tam tak stála a čekala, jak to všechno dopadne.

Resonovy chladné a znuděné oči sledovaly chlapce před sebou.

Pistoli rázem odvrátil a schoval zpátky do svého pouzdra na pásku na kalhotách. Noir se ještě chvíli díval před sebe a mlčel. Pořád byl v šoku. Klepal se strachem. Pak mírně klesl do kolen a díval se před sebe, pak pohlédl do země a mírně zavrčel. Nesnášel, když si z něj lidi dělali blázny. A tohle byl příliš krutý vtip na to, aby se nad tím jen tak pozasmál. Resonovy oči zůstaly chladné; věděl, že chlapce nemůže zastřelit, ale chlapec to nevěděl; musel mu připomenout, s kým má tu čest, pokud to sám ještě nezjistil. Ten, který má na tváři krev druhých, ten, který nese krev démonů na svém oblečení, které jí bylo už tolik prosáklé, že by z něj tekla krev, kdyby ho někdo ždímal.

Ať už byl důvod jakýkoliv, Reson pouze řekl, aby ho chlapec následoval bez dalších přihlouplých otázek. Noir tiše přikývl a pomalu se za ním vydal. Ještěrka je dohnala několika mocnými skoky, nyní však vylezla po Noirových nohách a obtočila se mu kolem krku, nyní ji Reson skutečně děsil. Reson se naposledy nenápadně podíval na místo, kde předtím spatřil a cítil přítomnost i někoho dalšího. Kdo to byl? Kdo je sledoval, aniž by jim pomohl, nebo aniž by si ho Reson nevšiml už předtím? A proč měl tak známý pocit?

Po delší dobu nemluvili.

Reson se neptal Noira na důvod, proč odešel, aniž by ho vzbudil. Sice vypadal, že je mu to jedno, ale ve skutečnosti měl o chlapce skutečně strach, zatímco chlapec přemýšlel o doručovateli, jako o tom nejhorším odpadu ze všech. Reson se sem a tam otočil, aby zkontroloval, zda ho Noir pořád sleduje, a pokaždé se beze slova podíval zase před sebe. Zkontroloval nyní i dopisy, aby měl jistotu, že je měl všechny na místě, že se ani jeden z nich neztratil během jeho rychlého přesunu z jednoho místa na druhého, když hledal Noira.

Najednou se Reson zastavil. Noir se zastavil také. Zmateně zamrkal. Přestalo sněžit a poslední vločky klesly na zem.

Noir se zmateně zeptal, co se děje.

Daleko z dálky k nim doléhaly kostelní zvony. Jednomu z nich zakručelo v břiše; pochopitelně to bylo Noirovo břicho, které bylo nespokojené z toho, že nedostalo takovou dobu najíst. Reson na něj pouze pohlédl a beze slova pokračoval. Noir si ihned začal ztěžovat, že kráčí až moc rychle, že je nevychovaný hlupák, že ho měli démoni sežrat. Reson na něj však pozpátku namířil svou pistoli a chlapec opět ztuhl. Z pistole vyletěl jasný paprsek, který však zničil démona za Noirem. Noir se pomalu podíval ze sebe, když spatřil popel okolo své hlavy. Démon za ním se rozpadl úplně, sotva na něj Noirovy oči spočinuly. Byl to malý démon, připomínající létající vílu a skřítka v jedné podobě. Reson se nemusel ani otočit, aby ho zaměřil. Střela dokonale proletěla okolo Noira a střelila démona přímo do hlavy. Přesně tak, jak by se stalo, kdyby celý ten proces sledoval (což nechtěl).

Noir ihned zaprskal, že ho mohl zabít, kdyby se netrefil do té prašivé zrůdy.

Prašivé zrůdy, říkáš? Ach, hlupák jsi nyní ty, chlapče. Copak nevíš, jak ti za zády přezdívají, synu démonův?

Reson se nad těmito myšlenkami pousmál, protože sám nebýval jiný. Do jisté míry byl stejný, jako Noir, a to ho štvalo možná víc, než obvykle. Noir se nenápadně dotkl šály a zeptal se, proč takový cár hadrů nosil. Reson dostal tik do oka, jakoby ho někdo právě střelil do hlavy a do boku a on musel nakonec čirou náhodou přežít. Podíval se na chlapce a nyní si opravdu přál, aby ho mohl na místě zastřelit. Cár hadrů? Tohle skutečně neřekl, jen jsem se přeslechl. V tohle chtěl Reson věřil, ale Noir ho odrovnal slovy, že onen cár hadrů smrdí. Začněte lidé z kostelů kopat díru, kde byste hodili mrtvé tělo doručovatele, který skonal a nemohl doručit své zásilky a dopisy. Chuť po zanechání chlapce bloudit v lesích pomalu pohlcovala Resona víc a víc, až byl skoro ochoten to udělat, dokud si nevšiml nevrlého pohledu ještěrky, která nyní vrčela na něj. Převrátil oči v sloup. Zrádkyně.

Přesto ho však trápila jedna věc; proč chlapec doručovateli tak moc pohrdá?

Když se na ni zeptal, chlapec neodpověděl a tiše ho následoval. Proč ho následoval, když ho nenáviděl a pořád mu nadával? Na to Reson přijít nemohl. Ale bylo mu jasné, po dvojitém zakručení v břiše, že i ještěrka má zase hlad. Tiše si povzdechl; tak, aby to ani jeden z nich neslyšel; a přemýšlel, kde bude nejbližší vesnice, kde by jim mohl něco najít. Vytáhl mapu, která Noira zaujala. Mírně se přiblížil, aby si ji prohlédl celou. Spatřil zakroužkovanou Stulisiu a netušil proč. Mírně ho to podráždilo, ale zůstal potichu. Reson přemítal, kudy šli. Bylo však těžké vybavit si, kudy šli, když měl nyní zátěž ono nevychované dítě, které si jenom stěžovalo.

Zastavil se na okraji lesa.

Pohlédl znovu do mapy, aby se ujistil, že ví, kde se nachází. Vzhlédl a hledal v dálce před nimi hory. Spatřil však černé mraky, které se k nim blížily, stejně tak vítr mírně zsílil. Bylo mu jasné, že se sem za chvíli přiřítí obří sněhová bouře. Ale nemůže už déle ztrácet čas. Popadl chlapce za zápěstí a beze slova ho tahal za sebou. Noir na něj zle zavrčel a snažil se mu z rukou vytrhnout. Pořád mu vzdoroval a ignoroval, že se mraky shromáždily na jednom místě. Ještěrka se schovala pod Noriovo oblečení, což Noir odůvodnil slovy typu, že itu ještěrku děsí. Reson ho naprosto ignoroval. Chlapec mu to zopakoval, ale Reson mu chladným, však klidným hlasem řekl, aby byl zticha, zatímco se brodili sněhem, který Resonovi byli po kolena, Noir se v něm pomalu ztrácel. Nyní byl mírně rád za to, že ho Reson tahal za sebou, jinak by zřejmě ve sněhu zapadl a ztratil by se v něm, jako v nějaké bažině. Ještěrka Noira mírně šlehla po nahé hrudi, až sebou trhl dozadu, div Resona nestáhl s sebou dolů, když padal k zemi do sněhu. Nepadal by dlouho, ale i tak ho Reson hned vytáhl zpátky na nohy. Konečně se doručovatele zeptal, co se děje. Už se mu tohle přehnané ochranitelské chování nelíbilo.

Vítr se najednou prudce zvedl. Reson si chytil svou čepici a přitiskl si ji na hlavu. Zamračil se. Špatně snad vypočítal, kdy hlavní vlna začne pomalu udeřovat? Nelíbilo se mu, že zrovna nyní mu počasí hodlá odporovat. A navíc; sám by to jistě nějak zvládl, ale pochyboval o chlapci a o jeho schopnostech přežit něco podobného. Věděl, že větrem to jenom začíná; tenhle větříček je ještě nijak neohrožoval. Pohlédl na nebe a tiše prosil nebe, aby mu dalo ještě chvíli času, aby alespoň toho chlapce mohl někde ukrýt. Pak může rozeslat svůj hněv mezi hříšníky. Věděl, že i jeho Boží hněv postihne. Ale tenhle chlapec ještě nic neudělal (pouze ho štval a lezl mu na nervy, ale to se Boha přece netýkalo).

Noir, zmatený Resonovou starostí o něj, proti doručovateli bojoval a opakoval mu, aby ho pustil. Pořád neznal jeho jméno, ani proč mu pomohl. A doručovatel mu jistě nehodlal odpovědět zrovna nyní. Pomáhal mu skrz větší závěje a zvedal ho, když padal na tvář, ale neoprašoval ho. Najednou se zdálo, jakoby pospíchal. Proč? Ještěrka se nyní celá třásla, vykoukal zpod Noirova oblečení a začala prapodivně vřeštět. Co ji tak podráždilo? I ona věděla, že se něco děje, proto nemohla spát. S nevyřčenou otázkou Noir začal Resona následovat. Reson sem a tam, ale posléze častěji, se podíval na nebe a dělal čím dál větší kroky, skoro utíkal, ale chlapec mu i tak jen stěží stačil. S takovouhle rychlostí to nikdy nestihnou, napadlo ho. Až Resona štvalo, že měl povinnost donést a doručit všechny balíčky a dopisy nezničené. Ještěrka pořád vřeštěla. Reson se na ni jen na chvíli podíval a snažil se najít nejkratší cestu přes vyprahlou zasněženou pustinu, kde byl pouze sníh, hory se ztrácely v dáli a les byl příliš daleko na to, aby do něj utíkali se schovat.

Najednou se sníh před nimi zvedl a v jednotlivých vlnách se proti nim rozletěl. To vítr ho poháněl kupředu, aby ty sprosté narušitele, ty bláznivé hlupáky pohřbil jednou provždy pod svou peřinou, která by je chladila až do brzké smrti. Reson se s Noirem rychle vyhnul první vlně a utíkal s Noirem na druhou stranu od blížící se další vlny sněhu, která se zaryla do země, sníh snad nalomila, jako led a uháněla směrem k lesu, před kterým se rozpadla na prášek, který les pohltil a zasypal. Ani v lese by nebyli v bezpečí. Reson utíkal kupředu a za sebou vláčel malého chlapce, který pevně držel ještěrku u sebe, která zavřeštěla pokaždé, když se sníh rozhodl je pohřbít ve své vrstvě. A posléze své útoky ještě stupňoval a zrychloval. Jendou dokonce málem strhl Resona k zemi a pohřbil ho, ale doručovateli se povedlo proti jeho síle bojovat a utíkal spolu s chlapcem kupředu.

Noir naléhal, že už nemůže. Reson se ho zeptal, zda chce i nadále kňourat, nebo žít. To Noira zarazilo. Mlčel. A konečně začal spolupracovat. Dokonce se snažil utíkat skrz velké závěje, které by ho jistě pohltily, kdyby ho doručovatel za sebou netahal. Obří vlna sněhu se objevila před nimi a vítr foukal, jak nejsilněji mohl. Bůh se rozhodl, že za jejich hříchy je pohřbí oba dva, aby se nemusel starat o to, kdy ten druhý také zklame. Reson se s Noirem rozběhl na druhou stranu a sníh je pronásledoval, jako obří přílivová vlna Tsunami, která se chystá pohřbít nebohou vesničku před sebou.

Potom je vlna sněhu oba pohltila.

Po delší době se ze sněhu vyhrabala ještěrka a setřepala ze sebe sněhovou pokrývku a prášek, který se na ní pořád držel. Mírně zakašlala a kýchla, div sama nenadskočila. Kolik uběhlo času, co je vlna rozdělila jednoho po druhém? Ještěrka udělala krok, ale zase se propadla do sněhu. Vylezla nahoru a opatrně nakračovala pouze tam, kde se pod ní tenká vrstva sněhu nepodlamovala ihned. I tak několikrát skončila pod sněhem, kašlajíc ze sebe vodu. Klepala se zimou. Už si zvykla na teplo lidského těla, že tohle bylo naprosto absurdní; mrzla! Kde jsou její hřející těla? Když se jí povedlo vylézt zase nahoru, rozhlížela se. Vrstva sněhu se zvedla minimálně o dva metry. Dívala se na ještě vyprahlejší pustinu, temné mraky se pomalu táhly nad les, který také zasypávaly svým sněhem, aby pohřbily úplně všechno. Ještěrka mírně zasténala ze smutku. Zavřískala. Její hlas se ozýval v několika dlouhých ozvěnách. Smutnýma očima se dívala kolem sebe a kňourala. Hledala ty lidi, které sotva poznala, avšak zvykla si na jejich přítomnost kolem ní. A kde byli nyní? Takhle ji zradit! Že se nestydí! Určitě ji jenom zlobí a brzy ji vystraší. To si myslela. Avšak; kňourala už minimálně půl hodinu. Přestože skoro přišla o hlas, kňourala dál, chraptěla, sípala, ale chtěla slyšet alespoň jeden hlas z těch dvou, které dokonale rozeznala. Propadla se hluboko do sněhu. Setřepal ze sebe bílý, chladný prášek a spatřila cosi modrého. Kousla do toho a začala hrabat. Vytáhla to jenom stěží. Byla to velká tmavě modrá čepice, která ji celou pohltila, div ji nepohřbila ještě hlouběji ve sněhu. Ještěrka ji opatrně očichala nejdříve zevnitř a potom vně, aby si byla jistá, že ten pach cítila už předtím a nemohla se proto splést; tohle byla čepice od toho vyššího člověka. Zakňourala směrem k místu, kde ji našla. Pak strčil hlavu do menší díry a zakňourala znovu. Sníh se na ni sesypal, div jí neurval hlavu. Vyskočila ven a kňourala dál, tahajíc za sebou čepici, která jí jako jediná zbyla. Tohle se přece nedělá! Neřeklo se, že budou hrát na schovávanou! Vzkazovala jim, že nehraje, že tohle není hezké, schovávat se a nechávat ji, aby se strachovala. Další půlhodinu jenom pomalu bloudila dokola a kňourala, dokud nepřišla skoro o hlas. Pak klesla na břicho a zklamaně se díval před sebe. Její oči byly plné smutku a osamění. Kde všichni byli? Proč jí tolik škádlili? Kam se poděli? Tiše zakňučela a schovala se pod čepici. Její oči se mírně leskly, snad jakoby měla každou chvíli začít plakat.

Třepala se zimou.

Cítila vítr a kousla do čepice, která vzletěla vzhůru i s ní a pak spadla na zem, do čepice, takže náraz pro ni nebyl tak tvrdý. Smutně otevřela oči a dívala se před sebe na les, který od ní byl jenom pár minut rychlých skoků. Ale nemohla je tady nechat; co kdyby ji potom hledali? Posadila se a tiše čekala. Dívala se kolem sebe a kňourala jen uvnitř sebe.

Nikde nikdo nebyl.

Krajina byla pustá a tichá. Sněhové vločky nepadaly z nebe. Držely smutek za to, kolik toho musely znovu pohltit, aby zabraly ještě více půdy, aby se mohly i nadále veselit a tančit svůj valčíček, zatímco ostatní museli trpět pro jejich vlastní potěšení z tance. Ještěrka si pomalu lehla do čepice a dívala se kolem sebe, zklamaná z toho nekonečného čekání. Proč ji nechávali tak dlouhou dobu čekat? Dámy přece nesmíte nechat čekat osamocené, v bez vědomí, kde jste a co děláte! Strachují se o vás, Vy hloupí muži, kteří to jen stěží můžete pochopit. Mírně se převalila na záda a pak zase na břicho, okamžitě se však zvedla z chladné země a rychle se stočila do klubíčka v teplé, vyhřáté čepici.

Tiše vyčkávala.

Proč však nikdo nepřicházel? Už se klepala zimou a drkotala zuby o sebe. Neměla žádný tělesný tuk, který by ji nyní hřál. Ach, ti muži, určitě si ze mě jistě tropí blázny, pomyslela si nejspíš, když převrátila své překrásné oči v sloup z toho nudného čekání.

Už si začínala dělat starosti. Opatrně chodila, však jenom v oblasti čepice, aby si nenamočila nožky, aby ji příliš nestudily. Pak se rozhlédla kolem. Krajina byla pořád pustá a tichá. Jen vítr sem a tam roznesl sníh po pláních dál a dál. Země, která celá staletí neviděla slunce spolu s Bohem. Říká se, že Slunce odešlo ruku v ruce s Bohem; bylo natolik rozhořčené, že se odmítlo vrátit, dokud se i Bůh nerozhodne, že se jednou také vrátí zpátky k nám. My v to věříme, modlíme se proto k našemu Stromu s černými listy. Přesto naše modlitby jsou tak malé a bezvýznamné pro Boha, že je odmítal poslouchat po celou věčnost. Nyní ta malá ještěrka představovala naše touhy a přání, s pohledem na nebe, kdy její čisté, překrásné, hříchem neposkvrněné oči pohlédly vzhůru a prosily Boha o návrat těch dvou lidí, kteří jí byli bližší, než její samotný druh.

A nebe odpovědělo.

Bůh ji vyslyšel.

Ze sněhu rázem něco vyletělo. Ještěrka nadskočila a pohlédla za tím podivným zvukem. Spatřila jakousi ruku v černé rukavici, jak pomalu sune nahoru ještě něco dalšího, pro co se zřejmě vrátila. Byla to pro ni taková doba, přesto se čas skoro ani nepohnul. Měsíc si jen nad tímhle zakroutil hlavou a nadále svítil ostatním, kteří přežili, na cestu. Z hromady sněhu rázem vykoukla Noirova hlava, která kašlala, však ruka v rukavici tahala nahoru celé tělo. Až posléze konečně vykoukl Reson, setřepávaje ze své hlavy a těla sníh, zatímco spadl na zem vedle Noira, který zhluboka oddychoval a nic neříkal. Reson se posadil a zavřel oči. Přál si, aby se chlapec během chvíle uklidnil.

Myslel si, že se tomuhle vyhne, že stihne nalézt nějaké místo; zřejmě dnes mu Bůh nepřeje ani jedno jediné přání, které k němu má.

Nakonec vydechl. Byl rád, že se mu povedlo alespoň Noira udržet při sobě, když je vlna zavalila, že alespoň od něj se neoddělil. Netušil, zda by chlapec vůbec věděl, jak se orientovat, když byli zavaleni. Jistě by tam byl i doteď, možná i delší dobu. Ale Reson byl rád, že sníh je nezavalil natolik, že by to nestihli v čas. Vytáhl chlapce jako prvního, protože mu bylo jasné, že už jen stěží dýchal. Reson byl zvyklý na to, že ho občas sníh překvapení a on se probudí zavalený sněhem. Ale bylo mu jasné, že pro Noira tohle bylo poprvé. A podle pohledu chlapce, který si tohle dobrodružství, které ho stáhlo málem život, náramně užil, bylo jasné, že by si to velmi rád ještě někdy zopakoval.

Šťastný to chlapec s tímhle přáním!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře