Až tě znovu uvidím 40

2. červenec 2016 | 07.00 |

   Zmohl jsem se jen na otupěle znějící, ale jediné oslovení, které patřilo osobě, jež stála přede mnou: "M-...Matthewe?" Ne, tohle je jen špatný sen. Ať se zasměje, ať řekne, že si ho s někým pletu. Prosím! Ať ta budova, do které jsem předtím s Nicolasem vešel, nepatřila Karolíně! Ať je to jenom shoda náhod! Ať to není to místo, které...

   Slyšel jsem další pobavené smíchy a zamrazilo mě tak, jako nikdy. Ty děsivé smíchy... Smíchy dvou osob, které jsem neviděl dlouhou dobu, a přesto jsem si pořád pamatoval, jak se vesele smáli, když mlátili do skříně, ve které jsem byl uvězněný.

   "Dlouho jsme se neviděli, bráško," zazněly dva naprosto totožné hlasy za mnou a já si připadal, že skutečně šílím, že mi někdo podstrčil nehezkou drogu, která mě nyní mučila a hrála si s mou myslí tak, jak uznala za vhodné. Ne, prosím ne! Jen ne oni dva! Se strachem v očích a zatajeným dechem jsem se opatrně, velmi pomalu, nemrkaje ohlédl za sebe. "Chyběli jsme ti snad?" zeptali se mě Henry a Harry, naprosto totožně. Jejich hlasy, když mluvili jako jeden, mě děsily mnohem víc, než když byli mladší.

   Slyšel jsem kroky blíž ke mně. Očima jsem se pohotově podíval před sebe, ale to už mi přímo k obličeji mířila pěst. Zastavila se těsně přede mnou a já mohl poslouchat splašený tlukot svého srdce. Mozek mi opět rezignoval. Ta osoba přede mnou... To nemůže být Matthew! Přes deset let jsem ho neviděl... Nemohu mít jistotu, že je to on. Ale i tak... Vypadá úplně jako on!

   "Nemůžeš si přiznat pravdu, že bych to byl skutečně já?" zeptal se mě Matthew a já se na něj nepodíval. Zavřel jsem pevně oči. Ne, to nemůže být on. I když hlas i postava, obličej a všechno souhlasí... Člověk jako on by se nikdy nemohl vydávat za Wehtu Marca!

   Tiše jsem se nadechl.

   "Nemůžu spíše souhlasit s tvým tvrzením... že ty jsi Matthew... a zároveň Wehta Marco," řekl jsem poklidným hlasem. "A zároveň... Martin Mais."

   Matthew byl chvíli potichu, ale potom se jakási žena rozesmála a mě zamrazilo, když jsem si uvědomil, komu ten smích patří. Nikdy jsem ji sice neslyšel smát se, ale tak chladný smích by mohla mít jenom...

   "Martin... Mais," užívala si to jméno a spokojeně mlaskla, zatímco na podpatku kráčela ke mně. "Velmi dobře zvolené jméno. Nikdo nepochyboval o jeho schopnostech, však na tom také Matthew dost dlouho dřel, nepletu se?"

   "Ovšem že ne, slečno Naomi," usmál se na ni Matthew, otočil se k ní a políbil jí ruku. Jen chladně zvedla hlavu výš a podívala se na mě. Poznamenala, že jsme se delší dobu neviděli. Kolem jejího těla se svíjel jakýsi šedý had, jehož žluté oči mě tiše pozorovaly, jako svou kořist. Dokáže had ulovit hada? Zkoumal mě a přitom se zřejmě rozhodoval, zda mě dokáže pohltit, nebo jsem pro něj nebezpečným soustem. "Bylo kupodivu směšně jednoduché dostat se do místní nemocnice. Stačilo zfalšovat novou občanku, předložit studijní záznamy a bylo to."

   "Nechápu," řekl jsem popravdě. Matthew se pořád vlídně usmíval a přešel blíž ke mně. Zeptal se mě milým hlasem, co nechápu. Pevně jsem sevřel ruce v pěst, až se mi želízka zarazila trochu do kůže. V podstatě jsem nechápal nic. Nic mi nedávalo smysl. Tohle byl jenom špatný žert. Sundejte ty masky, ekoteroristi. Tohle je blbost! Matthew se mě poklidným hlasem zeptal znovu, co nechápu, když mi to poklidně vysvětloval. "Nechápu... jak by se k tomuhle mohl snížit můj nejlepší kamarád z dětství..."

   Tentokrát bylo na Matthewovi, aby se zasmál. "Ani to chápat nemusíš," řekl mi poklidně a úsměv se mu z tváře vytratil. "Nevíš totiž, co se tehdy stalo... Nevíš, co jsem viděl já... Nic nevíš, proto nic nechápeš."

   Snažil jsem se přimět mozek, aby si uvědomil, že osoba přede mnou je skutečně Matthew, ale nemohl jsem. Musel mi dát nějaký důkaz; říct něco, co jsme věděli jen my dva. Jinak mu nemůžu věřit ani...

   "Kdo jiný by dokázal praštit tvého bratra a přitom se mu po celou tu dobu smát a po krátké době mu být nadřízeným, kterého se dokonce on sám bojí?" zeptal se Matthew a já k němu váhavě vzhlédl. "Kdo by odmítl studovat na hloupé škole jenom proto, že mu matka s otcem řekli, aby za nimi jel do zahraničí? Kdo věčně stál za zadkem neschopného hlupáka, jako jsi ty? Kdo býval kdysi tvým jediným přítelem..." Přešel ke mně a zvedl mu bradu, abych se mu nyní díval přímo do hadích očí. "Než zjistil, že tě nepřítel už dávno dostal?"

   "Nepřítel?" zopakoval jsem po něm. Poodstoupil ode mě a na někoho za mnou kývl. Za mnou se objevilo jakési světlo, které zvýraznilo můj stín. Matthew mě pohotově otočil, až jsem na židli málem sletěl k zemi. Využil jsem okamžiku, když mi nevěnoval vteřinovou pozornost a zacloumal jsem s želízky na rukách, ale ztuhl jsem, když jsem zažil déjà vu.

   Ten, kdo stál za mnou, mi chladným hlasem řekl, abych se neohlížel, jinak se vysere na rozkazy. Stačilo mi jen jedno písmenko a já byl opět znechucený tím odporným hlasem, jako první den ve své službě. Nicolasi, některých svých rozhodnutí lituji. Ale co ty? Lituješ toho, že jsi mi tehdy šel na pomoc? Nebo že si mě raději nestřelil, když se o to pokoušel onen vrah? Došlo mi to. Bylo to tak jednoduché; oním vrahem byl jeden z mých bratrů, zatímco ten druhý fungoval jako obchodní spojka všeho – zařídil reklamu škole, spojoval Naomi s dodavatelem zvířat... Nyní už vím, kde jsem ony hlasy slyšel. Nyní už mi všechno postupně docházelo. I to, že Martin Mais od samotné ho počátku věděl, co dělá, že Wehta Marco byl jenom velmi dobrý herec navenek, aby získali jakési spojence v podobě důvěřivých zákazníků. A přesto jsem nechápal, proč by tohle Matthew všechno dělal.

   "Nicolasi," oslovila ho Naomi pobaveně a přešla k nám. "Nestraš ho tolik, jeho mozek bude ještě potřeba."

   Potřeba? Proto mě ještě nezabili? Jestli si myslí, že budu spolupracovat, tak to se šeredně pletou. Na rozdíl od Nicolase jsem si vědom zákoníku až moc dobře; nebudu jim napomáhat v trestné činnosti. Bylo to očividné; kdyby mě nepotřebovali, zastřelili by mě ihned. Co měl však Matthew v plánu? A proč to byl proboha Matthew? Ze všech lidí, proč zrovna on? To není ten samý Matthew, kterého jsem každé ráno kdysi vídával před bytem mých rodičů, není to on, ke komu jsem se rád vracel, není to vnuk Karolíny, kterou jsem obdivoval za její neskonalou lásku k dceři, která se v podstatě svého dítěte zřekla.

   Když se pomalu spustilo plátno a světlo na něj postupně zazářilo, já rozeznával dvě tváře. Rodiče Matthewa; dva podezřelí vrahové z Operace O(s)travy. Od nich znal postup, od nich se učil... A přitom mi jeho plán byl téměř dokonalý.

   "Víš, Jamesi," oslovil mě a pomalu kráčel ke mně, zatímco za ním zářilo světlo z projektoru na plátno. Všiml jsem si Henryho a Harryho, kteří stáli za ním. Nyní už jsem chápal, proč jim Nicolas nic neřekl; měli to naplánované dopředu. "Bylo potřeba jistých změn. Nejen na mě, ale i na tvých bratrech. Schválně..." Přisunul si židli ke mně a posadil se do mé těsné blízkosti, zírajíc mi přitom pokojně do očí. Choval se jako šílenec. Tohle není Matthew! Pousmál se, až mu do tmy zazářily čistě bílé zuby. "Jak si myslíš, že jsem je dokázal přemluvit, aby mi začali pomáhat už předtím? Byl jsi hodně všímavý, všiml sis, že si tě najednou přestali všímat, není to snad pravda? Řekni, napadlo tě někdy, co ta jejich věčná práce u jednoho počítače byla? Pouhé začátky mého plánu, který už má matka nebyla schopna dokončit."

   "Matka...?" zopakoval jsem s otázkou v hlase, přestože mi bylo moc dobře jasné, o čem to mluví. Schytal jsem ránu pistolí do zátylku, což převážilo židli a já skončil na zemi. Matthew jenom zklamaně zakroutil hlavou. Řekl Nicolasovi, že dělá zbytečně prudké pohyby, zatímco mě zvedal zpátky. Matthew si prohlédl mou ránu a trochu se zamračil.

   "Nikdy jsem ti neřekl, co mí rodiče dělali, že ne?" pokračoval dál jako maniak a přitom se spokojeně usmál, jako se usmíval už tehdy. Byl to nevinný úsměv, který mě však nyní děsil. Had, který byl vehnán od pasti vlkem, a myš, která hada brzy zničí, zatímco Vlk bude jenom spokojeně přihlížet a čekat na výsledek. Přesně to byla má situace. "Byli to vskutku zajímaví lidi. Nejvtipnější na tom je, že jsem je nikdy nepoznal." Zasmál se. Já jsem jenom mlčel a tiše ho pozoroval. Snažil jsem se pod tou chladnou slupkou ničeho najít Matthewa. Ale ten byl zřejmě pohřben někde velmi, velmi hluboko. Vstal a chytil za tvář tak, aby mi ji nastavil přímo na plátno přede mnou, kde byly dvě tváře zločinců z Operace O(s)travy. "A také je dost zábavná část, že místo toho, aby se nechali chytit..." začal trochu smát během své šílené řeči. "Raději si prostříleli mozky navzájem, než aby museli cokoliv říkat o tom druhém, navíc krysám, jako je místní policie. Už chápeš?"

   "Pomátl ses?" zeptal jsem se ho. Měl jsem skutečně obavy; tohle... nemůže být ani člověk.

   "Ne, můj milý příteli," řekl a najednou si z kapsy vyndal mobil. Můj mobil. "Právě naopak!" Bez problémů ho odemkl a něco vyhledával v mých hovorech. Během chvíle mi pouštěl poslední rozhovor s Gillem a škodolibě se usmál. "Myslím si, že asi víš, co po tobě budu chtít, že ano?" zeptal se a přešel zase do mé těsné blízkosti.

   "Nehodlám hrát prostředníka ve tvé hře," zkazil jsem mu ihned radost. Mírně vykulil oči. Narušil jsem mu snad hru? Trochu vycenil zuby.

   "Ano, ano," řekl dvakrát rychle po sobě. "Přesně to jsem si myslel, že řekneš. Ale i s tímhle jsem počítal, stejně tak se všemi komplikacemi, které by jistě brzy přišly."

   Mlčel jsem a očima přitom mírně vystrašeně bloudil ke svým bratrům, kteří něco mezitím hledali na jednom notebooku, zatímco ten druhý mě vždycky chvíli sledoval a spokojeně se usmíval. Nechápal, jsem však, proč jsou najednou tak krotcí; kdykoliv si vzpomenu, když jsme byli sami, nedělalo jim to sebemenší problém... Tak proč byli nyní tak klidní?

    "Jakými komplikacemi?" podíval jsem se očima zpátky na Matthewa, který mě ihned pochválil, že se konečně chytám a pomalu začínám přemýšlet. Procházel se po místnosti, zatímco mě sledovaly chladné oči Naomi.

   Konečně se zastavil a otočil se mým směrem. "Především s komplikací, že se dostaneš mezi ty krysy," zašeptal skoro neslyšně a otočil se zpět na tabuli, kde se objevila fotografie jeho rodičů, kteří leželi v kaluži krve, oba s prostřelenými hlavami, v domě, který jsem předtím navštívil.

   "Neměl jsi předtím jen tak náhodou stejný cíl?" neodpustil jsem si a přerušil ho. Přimhouřil oči, ale zůstal na chvíli potichu. Vypadal nyní jako socha. Dokud se ke mně zase prudce nedostal.

   "Zřejmě ti nedochází, v jaké situaci jsi, že ne?" zeptal se mě zlostně. "Na hlavu ti míří sice jen jedna zbraň, ale věř, že až to bude potřeba, bude jich na tebe mířit mnohem víc, než dokážeš za vteřinu spočítat!"

   "Tak tehdy otevřít oči, Matthewe, tohle nejsi ty!" řekl jsem mu prudce, ale zároveň jsem toho ihned zalitoval. Nevšiml jsem si ani, kdy vydal Matthew tichý rozkaz, ale to už byl Harry blízko nás. Bylo mi jasné, že to nedopadne ani v nejmenším dobře. Postřehl jsem jenom rychlý úhyb Matthew i Nicolase. Během velmi krátké chvíle byla má žídle na zemi, zatímco se mi pěst mého bratra málem vtiskla do těla tak silně, že mi jistě něco uvnitř prasklo. Možná dvě nebo tři žebra. A to stačila jenom jedna obyčejná rána.

   Když jsem znovu zaostřil od bolesti, všiml jsem si, že Henry tu scénu jenom tiše pozoroval, a potom se zase věnoval práci na notebooku.

   "Matthewe," oslovil ho a otočil na nás obrazovku. Viděl jsem tam několik malých teček. "Podle všeho už zachytili jeho předešlé volání, jedou sem."

   "I tak mají ještě dlouhou cestu před sebou," usmál se Harry a znovu do mě kopl. Když se na tiché lusknutí, jako poslušný pes, vzdálil, měl jsem potíž se nadechnout, protože mi krev v krku zůstala na místě kvůli mé nepříjemné poloze. Vzhlédl jsem k Matthewovi, který ke mně přišel a tiše mě pozoroval.

   "Moc nad tím přemýšlíš, nezdá se ti?" zeptal se Nicolas a já na něj pomalu zaměřil. "Je to prosté. Znáš přece ten případ poměrně dostatečně. Jak si myslíš, že by zareagovalo malé děcko, které by našlo své rodiče mrtvé?"

   Nevím. Neumím si tu scénu představit. Neumím si představit, čím si Matthew musel projít. Co pokroutilo jeho mysl natolik, aby se tak moc změnil? Co se stalo během těch deseti let, když jsme se neviděli? Vše, co dělal... Věděl, jaký je můj cíl, a přesto mě bral jako obtížný hmyz? Proč...?

   "Je to celkem jednoduché, když se nad tím nyní zamyslíš, Jamesi," oslovil mě Matthew a dřepl ke mně. Už mě nezvedal, ale díval se mi přímo do očí. Byly jiné, chladnější. Už to nebyly ty oči, které na mě dohlížely, jako na malé dítě. Kdyby tehdy neodjel, změnilo by se něco? Potom mi to došlo; kde je Karolína? Nemohl ji přece...?! "Smrt si nevybírá, to jenom lidi rozhodují, kdo se jim méně hodí do krámku. Chceš něco vědět?" Naklonil hlavu na stanu, jako sova, a přitom tak vypadal ještě šíleněji než předtím. "Je to skutečně jednoduché, i děcko by to velmi brzy pochopilo.

   Ten den, kdy jsem se s tebou rozloučil, řekl jsem ti, že jedu za rodiči, pravda? Nikdy jsem ti neřekl, kde pracují, protože jsem to tehdy sám nevěděl. Až cestou mi Karolína vše řekla; tedy... obalila to do vtipného příběhu, aby to mé tehdy dětské já bylo schopné pochopit. Dlouhou dobu mě musela přemlouvat a uklidňovat, že to bude jenom na chvíli. Neuměl jsem si tehdy představit, že bych tě jen tak nechal na holičkách, když ti dva ti šli věčně po krku. A tak mi Karolína řekla, že se o to postará. Byla to ona, kdo je kontaktoval pod jménem Wehta Marco jako první a zaujala jejich mysl plánem, který byl už dávno v pohybu a zároveň teprve vznikal. Ale zpátky k tomu, co se stalo.

   Mí rodiče vlastnili jednu poměrně malou, bezvýznamnou firmu. Tajně přitom přidávali do potravin více živin, než bylo potřeba. Neuvědomovali si nejdříve, že vytvořili umělý jed, ale ten byl pořád příliš slabý. Když si toho má matka všimla, začala ho zkoumat. Její poznatky mi posléze velmi pomohly v realizaci mého vlastního plánu.

   Kobra tehdy byla bezvýznamná malá organizace, která teprve vznikala na hranici Německa s touto zemí. Nikdo ji neznal, nikdo se o ni nestaral. Proto se dalo využít jejího dokonalého jména v náš prospěch.

   Avšak... Karolína mi tehdy řekla, že se o mně matka rozhodla postarat. Věřil jsem tomu, byl jsem pochopitelně nechtěné dítě, takže když se má matka rozhodla, že o mě má jakýsi zájem, nechtěl jsem zklamat. Dítě si nikdy nepřeje zklamat své rodiče, není tomu tak, Jamesi? Ty sám to moc dobře znáš na vlastní kůži. Tolik let být týrán; jak fyzicky a psychicky, a přitom ti to nikdo nevěřil, že? Bylo to na tobě znát a přitom o tom všichni mlčeli.

   Když jsme s Karolínou dojeli k domu, který patříval kdysi mým rodičům, byl jsem znechucen a přitom v šoku. Moc si z toho nepamatuji ani dnes, ale to, co jsem tam viděl... to, co udělaly ty krysy z místní policie... To jim nikdy neodpustím. Chápeš, Jamesi, víš přece, co udělali, ne?!"

   Najednou mě popadl a za vlasy trochu vytáhl nahoru a šeptal mi děsícím hlasem do ucha: "Viděl jsem je, slyšíš? Viděl jsem ty krysy, jak je ještě prohledávali." Zasmál se, ale byl to smutný smích. "Viděl jsem je! Viděl jsem je, jak je ještě prozkoumávají, jakoby nemhli poznat z prvního pohledu, že už jsou oba dávno mrtví. Byli tak pitomí, že jim museli ještě několik minut měřit tep, aby se ujistili, že si jenom nezpůsobili umělou smrt.

   A to všechno při pohledu malého chlapce. Přijde ti to normální, hm? Řekni, Jamesi? Jak by ses cítil ty? Ten den jsem pochopil... Pochopil jsem, jak ses cítil ty na pohřbu svý mámy. A víš, co je na tom nejlepší?" Nyní mě už opravdu děsil, ušklíbl se a tvářil se jako maniak. "Tvá matka chcípla kvůli mým rodičům. Prodloužila jim tak život o pár vteřin. Chápeš? Byla slabá! Dala tak pár vteřin svého života mým rodičům, kteří ani tak nestihli dokončit to, co začali. Skončili teprve na začátku. Víš, jaký je to pocit, když zemřeš, a víš, že jsi teprve začal svou práci? Nevíš!

   Pamatuji si, že mě Karolína odtam musela doslova odtáhnout. Byl jsem pěkně mimo, uznávám. Ale ty... ty nikdy nepochopíš jaké to je vidět oba své rodiče mrtvé, s prostřílenou lebkou. Vybrali si smrt dobrovolně, že? Ale co když ne? Co když jste to byli právě vy, vy krysy policejní, které je k tomu donutily, hm? Co když to nebyla až tak dobrovolná smrt?"

   "Co to říkáš, Matthewe? Zešílel jsi snad?" zeptal jsem se a zlekl jsem se rázem jeho pevného stisku kolem mého krku. Ne, tenhle pocit... Stejně jako když mě předtím v tom skladu držel pod krkem Harry. Tak silně a sebejistě. Nemohl je to přece naučit on? Jeho stisk však nebyl tak silný, aby mě udusil.

   Začal pomalu přikyvovat a pobaveně se ušklíbl. Nesmál se však. Jen mě tiše pozoroval delší chvíli.

   "Když se nad tím zamyslíš, jsme všichni šílení," řekl pouze a pustil mě. Zvedl mě i se židlí a přešel k plátnu, zírajíc na dvě mrtvoly na zemi. Zavřel oči a Naomi se na mě hrdě podívala.

   "Vše potom bylo jenom otázkou času," řekla mi Naomi poklidně, zatímco had tiše zasyčel a znovu usnul na jejím těle, které pevně svíral ve svém těle, jakoby ji nechtěl nikdy pustit.

   "Nezapomenu na kulku, kterou si tehdy prohnali oba hlavou," řekl Matthew a otočil se na mě. Namířil na mě pistolí, ale potom z ní vyndal náboj a ukázal mi ho. Zavřel jsem jen bolestně oči; stejný náboj, který jsem nalezl v bytě svých rodičů ale také náboj, kterým po nás někdo střílel. "Našel jsi i prsten od Karolíny?" Zpozorněl jsem za tím jménem. Jeho babička. Nemohl ji snad...? "Klid, doposud žije. Karolíně bych nemohl ublížit, ani kdybych musel. Byla to jediná osoba, která mi posléze zůstala. Vychovala mě, víš? A proto..." Jeho hlas zvážněl. "Jestli se jí jen jedna z těch krys dotkne, nebudu čekat a spustím svou další část plánu do pohybu."

   "Část? Jakou část, o čem to-" začal jsem, ale potom mě přerušil vibrující mobil v jeho ruce. A do háje, volal mi Gill! Nicolas se na mě jen nepatrně podíval a zkontroloval si náboje ve své pistoli.

   "Zajímá tě, proč je Nicolas s námi? Jednoduché," usmál se Matthew a prohlédl si číslo na mém mobilu s úsměvem. "Bylo potřeba dostat jinou krysu mezi hejno krys, aby je nakazila. Stal se nám dobrým zdrojem informací. A když bylo potřeba, vrátil se sem. Počítali jsme, že jednoho vezme s sebou, aby to nebylo příliš nápadné. Ostatní si jistě dělají starosti. Mrazírny Kobry nám moc pomohly v nejednom případě."

   Ladně přejel po obrazovce mobilu, přešel ke mně a přiložil mi mobil k uchu, a očima a ústy mi jasně naznačoval, že pokud se o něco pokusil, zastřelí mě Nicolas, který nás jako nějaká šelma jenom pozoroval. Měl jsem v hlavě zmatek. A přitom jsem si byl jistý, že toto Matthew není. I když všechno souhlasí... Kde je Karolína? Potřebuji to slyšet od ní.

   "Jamesi, slyšíme se?" zeptal se Gill už po několikáté, zatímco jsem se díval Matthewovi do očí. Hledal jsem v nich snad poslední naději, že toto je podvodník, přestože by příběh mohl odpovídat. "Jamesi?"

   "Jo?" reagoval jsem konečně, snažil jsem se, aby to neznělo vynuceně nebo tak nějak. Ale bylo to velmi těžké. Po dlouhé době jsem se ocitl v této situaci. Kdysi, jako dítě, bych neměl problém se lhaním v této situaci, ale upřímně řečeno; bylo mi jasné, že Gill ihned pozná, že lžu. Znám ho sice jen pár měsíců, ale je mi jasné, že na rozdíl ode mě už viděl všechny mé stránky. Pozná, že je něco v nepořádku.

   Na druhé straně hovoru se rozhostilo ticho. "Děje se něco? Je tam někde Nicolas?" zeptal se mě poklidně. Musím být asi dobrým hercem, když mu to zatím nedošlo.

   "Prohrabuje se v nějakých věcech," řekl jsem podle Matthewova scénáře. Věděl to. Plánoval tohle všechno dopředu...

   "Dej mi ho," řekl Gill ihned. Na chvíli se Matthew zatvářil překvapeně, stejně tak Nicolas se na nás podíval zaujatě. Reagoval jsem pohotověji, než on.

   "Nicolas ti vzkazuje, že se máš jít bodnout, a až sem dojedete, tak že tě ihned zahrabe vedle tý chajdy, kde právě jsme," řekl jsem rozhodně se spokojeným pohledem na Matthewa, který byl šokován mou drzostí. A máš to! Jestli mám klesnout ke dnu, stáhnu tě s sebou, aby ses probral!

   Matthew zareagoval ukvapeně; vypnul rozhovor v půlce Gillovy věty. A prozradil se tak. Zle se na mě podíval a zamračil se. "Zešílel jsi snad?" zeptal se zle. Já se však ušklíbl.

   "Kdepak, příteli," řekl jsem nyní já pobaveně. "Jen jsem tě nechtěl tuhle hru jen tak nechat vyhrát. Budeš pykat za to, co jsi udělal. Dostanu tě za Terezu i za ostatní, které tvůj jed zabil."

   Matthew se však znovu zazubil. Cože? Proč se necítí vystrašeně? Proč mám pocit, že i přes mou snahu... má pořád navrch? Opět se ke mně nahnul. Nevypadalo to ani trochu dobře. Gill však není hlupák. Jistě dal můj mobil zaměřit, už když mi volal... To, že hovor zvedl a nechal mě mluvit, jim dalo znamení, že jsem naživu, ale něco se děje.

   "Nechápeš?" zatvářil se ublíženě a odtáhl se o něco víc. "Vše jde pořád podle plánu." Cože? Nahrál jsem mu tak snad ještě víc do karet? "Přijdou sem, najdou Nicolase, který bude zraněn, a ty? Mrtvý, protože tě zabijeme jim před očima. Dozví se pravou tvář Wehty Marca, a to vyvolá paniku a strach. A my budeme moci poklidně pokračovat v plánu."

   "V jakém plánu...?"

   "Nic to nedošlo? Dával jsem ti tolik rad, tolik rad, příteli, a znamení, když tě tví bratři unesli... ale asi ti budu muset napovědět ještě víc. Naše fotka, Jamesi. Už si ji vybavuješ? Kdo byl v kolečku, hm? Kdo byl hlavním aktérem v mém plánu? To Dáša má dům nejblíže k místu, kde se chystáme udeřit příště. Myslel jsem si, že ti to dojde dřív, ale asi ti zakrněl mozek. Zatemnili ti mysl, Jamesi."

   Dáša, učitelka z mateřské školky, kterou jsem obdivoval. Byla to ona, díky komu jsem poznal Matthewa. A nyní přemýšlím, co by se stalo, kdyby mě tehdy nezavedla přímo k němu, kdyby mě nikdy neoslovil. Dopadlo by to stejně, nebo by se něco změnilo?

   "Co chceš udělat s Dášou?" zeptal jsem se a cítil, jak mě pohlcuje vztek. Už další oběť bych nesnesl. Spokojeně se usmál.

   "To si musíš domyslet, Jamesi," řekl mi pouze. Chvíli bylo v místnosti ticho. Ta chvíle mi připadala nekončící. Mučila mi všechny smysly. A v tu chvíli můj mozek konečně akceptoval fakt, že ta osoba přede mnou bohužel je Matthew.

   "Dej mu malou nápovědu," ozval se Henry, který doposud seděl za notebookem. "Víš přece, že mu to už tolik nemyslí. Nicolas ho sice udržoval v myšlení, ale na něj se spoléhat přece nemůžeš."

   Neměl jsem chuť... ne, spíše odvahu podívat se zrovna na jmenovanou osobu, která stála za mnou a pořád mi mířila na hlavu. Nebylo potřeba slov, oba jsme moc dobře znali strany, na kterých jsme nyní stáli. Nic se už měnit dodatečně nemohlo. Matthew chvíli kroužil kolem dokola a přemýšlel. Nakonec dal mému bratrovi za pravdu, že by to potom nebyla tak velká zábava, kdyby jim všechno vyšlo. Zatímco mi něco cestou vykládal, já skoro nenápadně ohmatal pouta a snažil se... Moment... Uvědomil jsem si, že ta pouta nejsou moje, ale... Nicolasova? Bude to znít šíleně, ale vzhledem k tomu, že mě jimi nejednou spoutal... zapamatoval jsem si i takové drobnosti, jako jsou drobné rýhy po celém kulatém železu. Proč by mě poutali jeho pouty? Chci říct... Viděl jsem ho několikrát, jak je... Opatrně jsem se podíval na osobu stojící za mnou, která mezitím sledovala Matthewa. Ví o tom?

   Najednou mě Nicolas vyzvedl na nohy a jednou rukou narušil křehkou konstrukci už tak poničené židle. Tahal mě před sebou, zatímco se Henry a Harry balili.

   "Je na čase, aby tvá účast v našem plánu skončila," řekl mi Matthew s přímým pohledem do mých očí. "Poslední věc, kterou bys rád věděl?"

   "Proč zrovna toto město? Proč Tereza?" zeptal jsem se ho zlým hlasem. Jeho pohled na chvíli změnil. Pořád tam je někde hluboko pohřbený... Matthew, kterého jsem znal. Krátce na to se ušklíbl a otočil se ke mně zády.

   "Posloužila mým plánům, tohle město musí zaplatit, bez ohledu na postavení či pohlaví, všichni budou pykat," řekl Matthew ultimátum a vydal se kupředu, zatímco mě Nicolas tlačil vpřed. Když jsme stoupali po točících se schodech, už z dálky jsem slyšel sirény policejních aut. Zmizte odsud, přál jsem si. Nevěděl jsem, co má Matthew v plánu, ale pokud skutečně stál za tou hromadnou epidemií (a jeho rodiči za tou před deseti lety), obával jsem se, čeho bude schopný, až se střetne i s ostatními. Uznávám, Nicolas mě převezl, Matthew mě převezl... ale jim by se mohlo povést utéct. Naposledy jsem se jim pokusil vzepřít a utéct, ale bylo to marné, protože mě hned Harry zastavil kopancem do břicha.

   "Neutíkej, bráško," zašeptal pobaveně a šíleně se přitom smál. Henry ho jenom tiše sledoval a potom otevřel notebook. Spustil jakousi kameru.

   Dle úhlu to byla kamera umístěná někde na střeše. Takže tak na nás mohli být připravení. Když jsme vylezli nahoru, div jsem se nepraštil do hlavy. Matthew jednoduše odsunul desky a vznikl tak otvor. A já si toho nevšiml! Nicolas mě pořád tlačil ke dveřím, ostatní byli už skoro tady. Najednou ho však Matthew zastavil. Zmateně jsme se na něj oba podívali. Poukázal na Harryho, který si mezitím nasadil masku varana. Popadl mě jednou rukou a sevřel mi zápěstí tak silně, že by mi ho rozdrtil, kdyby jen trochu víc přitlačil. Když jsme vyšli ven, kde se pomalu sjíždělo několik aut, srazil mě k zemi a držel za vlasy, zatímco mi mířil pistolí na temeno hlavy. Zachvátil mě strach; nechtěl jsem ještě zemřít. Musel jsem pomoci Matthewovi otevřít oči! Musel jsem toho pravého Matthewa probudit! Slyšel jsem, že trhaně dýchám. Nepřál jsem si zrovna před Harrym prokázat strach. Ale na druhou stranu; bylo to výstižné – celou tu dobu se mě pokoušel zabít, tak má nyní možnost. Ne, tak snadné to mít nebude. Pevně jsem sevřel želízka mezi prsty. Ještě jsem neprohrál tuhle hru!

   Z aut postupně vylezli všichni ostatní, míříc na Harryho ve varaní masce. Opět jsme se s ní setkali. Bylo nyní pro všechny jednoduché určit našeho předchozího pachatele v případu s Kobrou; byl to Harry v masce varana. Vše tomu odpovídalo; postava, zbraň, maska... Všechno. Pevně stiskl pojistku a přitiskl mi hlaveň pistole na temeno hlavy, zatímco mu Fred říkal, aby odhodil zbraň. Teď nebo nikdy...

   "Řekni, jsi připravený zemřít?" zeptal se mě pobaveně. Vždycky jsem věděl, že můj bratr je sadista. Vyžíval se v bolesti a strachu druhých. Ale musím mu poděkovat. Díky němu vím, že mě jen tak někdo nezlomí, pokud sám nechci. Zpoza zadělaných oken nás pozorovali ostatní s maskami varanů. Fred mu znovu zopakoval, aby odhodil zbraň. Zahnal je do úzkých tím, že na mě mířil? Ale jděte; já jsem jim byl ukradený, stejně tak oni mně. Proto jsem mohl riskovat nejen svůj život, ale i ty jejich...

   Prudce jsem najednou vstal, a zatímco Harry byl překvapený tím, že jsem se mu vytrhl z tak jednoduchého sevření, udeřil jsem ho pěstí, na jejímž zápěstí doposud visela rozepnutá želízka, do tváře. Zapomněl jsem se zmínit, že díky Nicolasovi a jeho žertíkům předtím jsem byl schopný odepnout jeho pouta? Být to má vlastní pouta, jsem v pasti. Neznal jsem je tak dokonale... Musím ti poděkovat, Nicolasi, nyní si tuhle hru mohu zahrát s vámi podle svého! Pevně jsem Harryho chytil pod krkem ve stylu kravaty, míříc mu přitom na spánek.

    "Víš co...? Ani se mi do toho umírání moc nechce," zašeptal jsem tiše.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře