Znáte poradnu, která zná odpověď na každou otázku? Zapamatujte si www.poradte.cz Určitě se vám bude hodit.
Až tě znovu uvidím 41

Až tě znovu uvidím 41

6. červenec 2016 | 07.00 |

   Pamatuji si na všechno; byli to Henry a Harry, kdo zabili Louise Haramého... Harry byl ten, kdo zabil zaměstnance Kobry, Henry zase otrávil Roberta Enriquea... Nicolas byl ten, kdo zabil Satana. Henry a Harry kradli v našich záznamech na počítači – smazali vše o Operaci O(s)trava, abychom si neuvědomili spojení mezi Matthewem a jeho rodičemi? Už si vybavuji i ten hlas; Henry byl ten, kdo nám odpovídal na telefonát, Harry byl ten, kdo krátce na to útočil. Byli to oni dva... kteří se mě tu noc pokoušeli dostat v autech. Byli to také oni dva, kteří mě vyslýchali. Henry podplatil ředitelku onoho gymnázia. Jeden z nich odlákal pozor všech na oné pochybné oslavě Kobry. Henry byl tím obchodním partnerem Greenwoodové. A Matthew... Matthew mě obalamutil nejvíce. Po celou dobu byl v blízkosti všech obětí... jako doktor! Už chápu, proč se jim chvíli dařilo dobře, ale proč ti, kteří byli v nemocnici jen krátce, zemřeli tak rychle – dával jim jed přímo. A také... Když Greenwoodová šla zabít svou dceru, byl to právě Matthew, kdo hrál pomyslnou oběť a zároveň spolupachatele. Vše měli domluvené. Kdybych se tam nedostal v čas, zabili by Alison tak či tak za pomocí toho odporného jedu. Nemohli udělat chybu. A přesto ji udělali!

   Pokud se odsud dostanu živý, poděkuji Bobovi za to, co řekl. Nicolas na něj nikdy kontakt neměl ani Bob na něj. Už tehdy mi to přišlo divné. Také i onen fakt, že vždycky kouřil před nebo za stanicí, a tehdy tam nebyl. A také proč reagoval tak pohotově, co se Harryho, co by zástupce Wehty Marca alias Matthewa, týkalo. Nikdy jsem neviděl jeho občanku, proto jsem jeho jméno neznal. A bohužel věřil Nicolasovi.

   Avšak... v tu chvíli jsem se soustředil, abych alespoň zadržel Harryho před útěkem. Bylo mi jasné, že ostatní utečou. Zkazil jsem jim plány, přece! Buď mně zastřelí, nebo utečou, což je pravděpodobnější. V Harrym jsem najednou přes tu masku číst nemohl – jak se asi cítil? Byl nejistý? Možná. Jednak jsem se mu poprvé vzepřel, jednak jsem ho převezl... a jednak bude brzy zatčen, díky mně. Pokud neuteče nebo mu oni nepomohou.

   Přepočítal jsem se. Na krátkou chvíli mi svitla naděje, když jsem držel Harryho v pasti. Ale on se z ní snadno dostal. Využil vlastní váhy těla a prudce se narovnal, čím vzal rovnováhu mně. Aby toho nebylo málo, můj pád následoval jeho loket, kterým mě přitiskl k zemi o to silněji. Chtěl utéct pryč, ale ozval se ohlušující výstřel. Podíval jsem se rychle směrem ke dveřím.

   Přesně, jak plánovali; kdyby se něco pokazilo, vyjde Nicolas a zachrání Harryho. Harry skončil na zemi a svíjel se v bolestech, zatímco si držel krvácející nohu. Kulka ho jistě jenom škrábla. Bylo mi jasné, že si Nicolas nemůže dovolit ho zranit... a zároveň musí plnit povinnost, jako policista. Byl jsem uvězněn ve hře, kterou rozehráli Matthew a jeho rodiče před více než deseti lety.

   Netrvalo dlouho a Fred odchytil prchajícího, spíše kulhajícího Harryho, a nasadil mu pouta. Než jsem si stihl uvědomit, co se vlastně stalo, kousl jsem se do jazyku. Ne, nemohu jim to říct... Teprve nyní jsem si uvědomil, proč mě nezabili rovnou, proč čekali, až ostatní přijedou... proč mi to Matthew všechno říkal. Podíval jsem se do okna jemu do tváře; spokojeně mě sledoval s úsměvem, než se vypařil za závěsem. Sevřel se mi žaludek. Bylo to tak prosté. Klesl jsem na kolena. Přál jsem si, aby mě místo toho mí bratři tu noc v autě zabili... Cítil jsem v očích slzy. Matthewe... jaký bude tvůj další krok? Kolik toho budu muset ještě obětovat?

   Viděl jsem rozmazaně. Naposledy jsem se podíval k domu, kde předtím Karolína a Matthew bydleli. Kde byla Karolína? Nakonec jsem zavřel oči a spadl na zem, slyšíc, jak na mě někdo volá. Prah se kolem mě rozprostřel. Nevím, kdo na mě volal ani co se dělo potom. Snad mě jen napadlo, že si mé tělo bere veškerou daň za to, jak jsem se k němu choval po dobu těch několika perných měsíců. Ani se mu nedivím.

   Po dlouhé době ticha jsem konečně rozeznával vzdálené hlasy, které postupně sílily. Pomalu jsem otevřel oči a snažil se zaostřit. Ihned mi docvaklo, že jsem v nějakém autě. Bylo to však dostatečně prostorné auto, protože jsem hned poznal, že ležím na zádech. A na něčem měkkém.

   Pomalu jsem vstal a rozespale jsem se rozhlédl kolem sebe. Co se stalo? Nemohl jsem si vzpomenout na chvíli pár minut zpátky. Protřel jsem si obličej. V hlavě mi pořád třeštilo.  Nemusel jsem použít ani Extázi, abych mi bylo tak špatně. Spíše si myslím, že za to mohli... oni. Snažili se mi nalhat tolik nehezkých lží. Matthew a zločinec? Trochu jsem se pousmál, jako šílenec. To je přece pitomost, že ano? Jen se mi něco zdálo.

   Povedlo se mi postavit se na rozklepané nohy. Zřejmě jsme stáli na semaforu u hlavní křižovatky. Pořád tady byly neuvěřitelně dlouhé intervaly. Dobelhal jsem se přes malý prostor kolem sebe k druhé sedačce a roztáhl plachtu. Byla to chyba, světlo mě málem oslepilo. Zakryl jsem si pohotově oči.

   "Už je ti líp, že vstáváš?" zajímal se Gill, zatímco jsem si mnul oči. Naneštěstí jsem neoslepl.

   "Co se stalo?" zeptal jsem se unaveně. Musel jsem se nějak probrat; něco k pití by celkem bodlo. Gill mi četl myšlenky a tak mi dozadu doslova hodil láhev s vodou, díky které jsem skončil na zemi. Chápu, podělal jsem to.

   "To bys mohl říct ty nám," ozval se rázem Fredův hlas. Neříkejte mi, že celý náš tak slavný tým jede v jednom autě? Už chybí jen... Počkat, ten přece tady být nemůže, když...

   "Víš přece, že je pomalý, tak mu dej čas," slyšel jsem ten odporně chladný Nicolasův hlas a zamrazilo mě v zádech. O něco hůř se mi dýchalo. Najednou mě pohltil vztek. Docela dobře jsem určil, kde se nyní právě nachází. Na zadním sedadle na straně řidiče. Všiml jsem si i jeho obrysu. Možná to byl nával adrenalinu nebo poslední zoufalý krok, ale nevšímaje si závěsu, skočil jsem po něm, Gill prudce dupl na brzdu, zatímco jsem se pokoušel zabít Nicolase. Fred reagoval stejně rychle jako Gill a odsouval mě od Nicolase. Nicolas se kupodivu ani pořádně nebránil; cítil snad vinu? Ne, věřil, že mě Fred krátce na to odstrčí stranou zpátky do vozu a uzemní.

   Nechápal jsem to – proč nejdou po něm? Je to zrádce! Spolupracuje s nimi, celou tu dobu jim dává informace! Ani bych se nedivil, kdyby to byl zrovna on, kdo vypustil naše předtím tak dobře střežené informace ven. Ani nevím, co jsem to přesně křičel. Ale po chvilce, když mě Fred držel na zemi, mi jenom v mozku kdesi vzadu došlo, že i kdybych se snažil sebevíc, je jasné, jak to všechno dopadne. Budou to pokládat pouze za sebeobranný reflex, že jsem pořád zmatený z jiného prostředí... Nevím, co jsem všechno křičel, ve snaze dostat se od Freda co nejdál. Pamatuji si jen, že to Nicolas jenom tiše všechno sledoval a potom se mi před očima znovu zatemnilo.

   Chvíli jsem jenom bloudil temnotou svého mozku, než jsem se trhnutím opět probral. Tentokrát vzadu už seděl Fred (asi měli strach, co bych udělal, při dalším svém záchvatu), ale to nebyla jediná novinka. Když jsem se posadil a chtěl se chytit za hlavu, ve které mi třeštilo, nemohl jsem. Aha, Nicolas jim půjčil pouta. Nyní jsem byl skutečně jako zločinec. Fred jenom poznamenal, že to bylo v zájmu mé vlastní bezpečnosti. Nicolas se jen chabě zasmál, že bych ho jen tak neskolil, že jsem na to příliš slabý. Sevřel se mi žaludek. Sotva jsem byl schopný vnímat věci kolem. Co se stalo s Harrym? Chytili Matthewa a ostatní? Kam to vůbec jedeme? A proč mi nikdo nevěří?

   Pochopil jsem; kdo mi uvěří, že zrovna Nicolas (který tam dělá bůhvíjak dlouho) je zrádce – kdo mi uvěří, když jsem jenom nováček, který ho nenávidí od první chvíle? Moc dobře věděli, jak tuhle hru hrát. A bohužel... I když jsem měl předtím malou naději, nyní jsem prohrával na plné čáře.

   Fred mi luskl před očima, když ho k tomu Nicolas vyzval a já zpozorněl. Vzpomněl si, jak tohle kdysi dávno udělal Matthew a potom Nicolas. Aha... Chápu. Od něj věděl, jak upoutat mou pozornost. Nebo to byla shoda náhod? Netuším... Mezitím mi Fred vysvětloval, co se stalo (jak mu to podal Nicolas); prý jsme vešli do domu a Harry, jakožto zástupce Wehty Marca, na nás zaútočil, protože si myslel, že jsme ho sledovali (nebo něco na ten způsob). A protože slyšel policii, chtěl nás jim předat, ale než tak stihl udělat, zastavil jsem ho. Bylo to tak směšné, že to ani pravda být nemohla! Otevři oči, Frede, Nicolas si z vás všech vystřelil! A nejvíce ze mě, protože... protože jsem mu pomalu začínal věřit.

   Ohmatal jsem pouta na svých odřených zápěstích; Fred si toho všiml a tak mi ihned obuškem pohrozil, že pokud si pouta odepnu, nebude jen tak tiše sedět a čekat. Očima jsem opatrně zabloudil směrem k Nicolasovi; seděl nyní vedle Gilla vepředu a něčem tiše vykládali.

   "Měl bys vypnout," řekl najednou Fred. "Ten případ tě vyšťavil nejvíce... Ztratil jsi toho hodně; kamarádku, otce, matku... učitele." U toho učitele se na chvíli zastavil; asi si vzpomněl na Satana. "Jakmile vyslechneme zástupce Wehty Marca, budeš dočasně suspendován."

   "Cože?" zeptal jsem se ihned.

   "Bude to pro tvé vlastní dobro, Jamesi," řekl Fred klidným hlasem, jakoby mluvil na nějakého maniaka. To snad nemyslí vážně; chci pomstít Johna, tak jako oni! Neovládl jsem se a dupl mu na nohu. Pro příště mi spoutejte i nohy, nebo se naučím, jak se škrtí nohou! Trochu nadskočil a mířil mi pistolí na spánek. "Co se děje, že se chováš tak divně?!" zeptal se prudším hlasem.

   Opakovat mu, že Nicolas je zrádce, za co všechno může on, by bylo zbytečné. Musím najít ten Johnův vzkaz; pak mi možná uvěří. Lituji toho, že jsem Johnovi nevěřil ihned, že jsem až do poslední chvíle pochyboval.

   Chvílemi to byla skutečně zajímavá cesta; Fred hbitě reagoval na jakýkoliv můj pohyb. Ke konci jsem ho záměrně provokoval, za což mi pokaždé hrozil, že mě zastřelí, pokud se ještě někdy pohnu, ale bylo mi jasné, že to jen tak udělat nemůže, přestože by opravdu moc chtěl.

   Otevřeli dveře, už se pomalu stmívalo, zatímco venku mírně poprchávalo.

   Nikdy to nebyl tak hezký pocit, když jsem měl ruce zase volné, ale udělali chybu. Sotva jsem našel svůj cíl, rozběhl jsem se proti němu. Nicolas se jenom poklidně otočil, a zatímco jsem vytahoval zbraň a chtěl zamířit, nastavil mi koleno, kterým mě silně kopl do břicha a srazil k zemi. Nahnul se ke mně a rychle mi pošeptal: "Nedělej voloviny, nebo tě zabiju ihned." Ihned? Takže mě ještě potřebují naživu jen po určitou dobu? Nechtěj mě rozesmát!

   "Už zase?" zeptal se Fred trochu otráveně.

   "Klid, už je snad zpacifikovaný," řekl Nicolas, zatímco mi držel hlavu dole. "Nemám pravdu, Jamesíku?"

   Byl to hodně špatný nápad; znovu zaútočit bez rozmyšlení. Skončil jsem s další ránou na hlavě a rozedřenou tváří, ale to mi bylo jedno; musím ho za každou cenu dostat! Je jedno jak, i kdybych měl zemřít, musím ho přinutit, aby udělal chybu! Nicolas se spokojeně usmál a po chvíli mě pustil tak, aby mě mohli dva kolegové, podřízení Boba, pevně chytit a vést na stanici. Spíše to vypadalo, že já jsem zločinec, protože Harry šel klidně, tiše jako spořádaný občan s úsměvem na tváři, zatímco se mu v očích blýskalo. Už tehdy věděl něco, co mi unikalo.

   Výslech si vzali na starost Bob a Nicolas. Tedy jenom Bob, Nicolas e pouze tvářil jako zlý policista. Snažil jsem se sledovat veškeré pohyby svého bratra; cokoliv, čím by se prozradil. Ale byl jsem si vědom toho, že když Matthew po celou tu dobu dokázal jako Wehta Marco potají a nikým nerušen vyvážet otrávené potraviny a nikdo mu na to nic neřekl, tak že Harry bude o to větší oříšek. Ani výhružky Boba, ani hraná zlost Nicolase ho nepřesvědčily, nerozvázali mu jazyk. Byl jsem u jeho výslechu, protože jsem vyhrožoval, že něco vyvedu. Byli si vědomi toho, že jsem toho schopen, takže to pravděpodobně riskovat nechtěli. Pozorně jsem pozoroval svého bratra. Netušil jsem, zda to ostatní vědí, nebo ještě ne. Měl zřízenou falešnou občanku. Co mu Matthew slíbil, aby mu tak oddaně sloužil?

   "Přestaň mě štvát a koukej pustit božskou!" ozval se zlý hlas Boba, když práskl pěstí do stopu. "Hrozí vám několikanásobné obvinění z ublížení na zdraví, ale také především mnoha vražd! Být vámi spolupracuji a řeknu, kdo v tom jede s Vámi!"

   Obdivoval jsem Boba, proč se tak moc snažil. Bylo to tak zřejmé; jen jsme to potřebovali slyšet od něj. Několikrát očima na krátkou chvíli zaputoval k Nicolasovi, který na něj upřeně díval.

   "Být tebou spolupracuji," řekl konečně Nicolas a opřel se o židli, křížíce si ruce na prsou. "Můj kolega se nerad rozčiluje. Kdo v tom jede s tebou?"

   Co je to proboha za divadélko?! Moc dobře ví, kdo na tom všem pracoval! A i o těch, kteří tam jistě nebyli! Nemohlo jich být méně než deset. Ani Matthew nemůže být tak pozorný, aby všechno zvládl sám!

   "Mám spíše strach o jeho starou, jak jí vysvětlí, že dnes přijde pozdě?" zaútočil Harry na slabé místo. Většinou to bylo naopak; spíše jeho se dalo velmi rychle vyprovokovat. Ale nyní to bylo obráceně. Bobovi ruply nervy a vrhl se proti němu, Nicolas prudce vstal a těsně před Harrym ho zastavil.

   "Pamatuj, že pokud ho zabiješ za tak pitomou poznámku, Wehta Marco to rozhodně jen tak nenechá," řekl mu Nicolas, a když se Bob uklidnil, pustil ho ze svého pevného sevření. Fred trochu svraštil obočí, když si Nicolas znovu sedl a založil ruce na prsou. Harry ho poklidně sledoval a kdykoliv se ho Bob na něco zeptal, chvíli ho ignoroval, a potom poklidně odpověděl. Nicolas netrpělivě vyťukával do vlastní kůže jakousi melodii, pořád stejnou.

   Všiml jsem si drobného cuknutí bratrova koutku a víčka. Trochu přimhouřil oči po Bobově otázce.

   "Ne," odpověděl, když už se ho chtěl Bob zeptat znovu. Bob se ho ptal na důvod, proč byl v onom domě a proč jednal tak, jak jednal. Harry se pobaveně ušklíbl. Zeptal se ho, zda to myslí vážně. Nicolas se přestal opírat, ale ruce si nechal založené na prsou a nervózně klepal prsty o kůži. Ne, nervózně ne, spíše naštvaně.

   "Ano, myslím," ujistil ho Bob a začal kolem něj nebezpečně blízko kroužit. Pozorně jsem svého bratra sledoval. Zamrkal jsem. Buď se mi to jenom zdálo, nebo se Harry díval pouze na jedno místo, kdykoliv měl odpovídat? Pozoroval jsem ho už delší chvíli... No ovšem! Všechno je to naplánované! Nicolas zná otázky, proto mu může dávat vhodné odpovědi pomocí onoho vyťukávání? Morseovka? Nebo jenom tajná znamení?

   Rychle jsem prošel kolem Freda, který stihl jenom otočit Hlavsa mnou, když jsem se dostal ke dveřím, ale zastavit mě nemohl. Otevřel jsem rozhodně dveře a vešel dovnitř. Nicolas se na mě nepodíval, ale Bob ihned zpozorněl. Harry vzhlédl a zlověstně se usmál. Ten jeho úsměv nevěstil nic dobrého. Nemohl jsem jim dát šanci, aby vyhráli! Rozhodně ne tak snadno.

   "Co nám to tady vykládáš?" zeptal jsem se ho zle.

   Bob se mě chtěl na něco zeptat, asi proč jsem tam jen tak vtrhl, ale Harry se pobaveně rozesmál. "Vážně, Jamesi, chyběl jsi mi opravdu moc, bráško!" řekl pobaveně a v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem mu jenom víc nahrál do karet. Pochopitelně počítali, že by tohle mohlo nastat. Bylo by zbytečné tvrdit, že se neznáme, zjistili by si to tak či onak. "Nečekal jsem, že tě najdu zrovna v té barabizně. Moc se omlouvám, spletl jsem si tě s jednou krysou, co mě poslední dobou sledovala," říkal to zlověstným hlasem. Vybavovaly se mi vzpomínky na dětství, které mě nyní děsily. Měl úplně stejný hlas, jako otec. A přitom to byl on sám. Dvojitá bestie v jednom balení.

   "Bráško?" zopakoval Bob s otázkou v očích a s pohledem na mě. Nicolas se konečně otočil a já si všiml, že je naprosto spokojený. Ano, nahrál jsem jim do karet.

   "Copak se Vám můj malý bráška nezmínil, že jsme se už pár let neviděli, protože zbaběle utekl? Ani na otcův pohřeb nedošel, chudáček... Chtěl jsem ho jenom pozdravit a on po mně hned vystartoval, tak jsem se bránil," vykládal jim tak směšnou historku, že mi bylo špatně. "A on pořád něco vykřikoval o tom, že jsem zrádce nebo, ne... Jakže jsi mě to označil, bráško? Jako teroristu? Já? Opravdu zábava... Jistě chápeš, že jsem tě musel zpacifikovat, když jsi ještě předtím stihl udeřit tady svého kolegu," pohodil bradou směrem k Nicolasovi. "Vážně jsi mě šokoval."

   Moment, cože?! Jestli tomuhle výmyslu bude někdo věřit, tak to bude jedině...! Překvapil mě však pohled na Boba; měl pozvednuté obočí a zíral na mě. Nemůže téhle blbosti přece věřit! Nicolas mě sledoval těma chladnýma očima. Nemohl jsem určit, na co myslí. A to mě nyní opravdu děsilo...

   "To je lež!" bránil jsem se, sotva se mi krev dostala zpátky do mozku a já mohl myslet. Ignoroval jsem všechno okolo. Nemohu mu dovolit, aby nás zničil zevnitř! Nemohu! Ani jsem nevnímal, co dělám. Rozběhl jsem se proti němu, ale potom mě chytil Nicolas. Vím jen, že jsem se mu vzpínal a křičel jsem, aby mě pustil, zatímco mě Harry spokojeně sledoval. Všiml jsem si, jak hýbe rty, ale nic neříká. Díky, bráško. To přece...!

   "Vidíte?" zeptal se pobaveně Harry a smál se, oči mu přitom blýskaly radostí, zatímco mě vedl Nicolas ven. To mu nemůžete nikdo uvěřit! Jenom hlupák by mu tohle věřil!

   "Odvez ho domů," rozhodl Fred, zatímco jsem na Nicolase křičel, aby mě pustil. "Potřebuje vážně vypnout."

   "Ne! Frede! Poslouchej mě! To Nicolas je zrádce! Jsou domluvení! Slyšíš? Domluvení!" křičel jsem, zatímco mě Nicolas vedl kupředu. Neměl jsem šanci bránit se jeho síle, tak jsem využil svého hlasu. Fred přece nemohl být tak blbý, aby si toho nevšiml, nebo snad ano? Vím, byly to jenom výkřiky do temnoty, kterým nikdo nebude dávat příliš velký důkaz. Sotva mě Nicolas vyvedl ven a pustil mě, chtěl jsem mu sebrat zbraň. Než jsem si to uvědomil, přidržel si mě a vší silou mě kopl do břicha. Dostal mě na zem poměrně snadno. Nemohu je nechat, aby pokračovali, pomyslel jsem si a snažil se odplazit pryč.

   "Tak ‚Nicolas je zrádce‘?" citoval má slova, ale já ho ignoroval. Snažil jsem se dostat na nohy. Zatraceně, on má snad podrážky z oceli! Znovu mě kopl. Sehnul se ke mně a usmál se. "Jamesi, Jamesi," zakroutil nade mnou hlavou. "Vážně ti to všechno stouplo příliš do hlavy. Měl bych pro tebe návrh..." řekl a vstal. Polekaně jsem sledoval jeho blížící podrážku. "Vyspi se," řekl tvrdě, než jsem ztratil vědomí.

   Je zde nějaká šance, že to někdo viděl? Minimální. Bylo pozdě v noci.

   Když jsem se probral, měl jsem většinu svých zranění obvázaných a zíral jsem do bílého stropu svého bytu. Pomalu jsem se posadil. Všechno mě bolelo. Ale především hlava. S bolestmi jsem bojoval, jak moc to jenom šlo, abych se vůbec dostal ke dveřím. Jen jsem je trochu pootevřel, ale viděl jsem nějaké dva muže, kteří stáli za dveřmi mého pokoje.

   "Je mi líto, pane, ale máte zákaz vycházet," řekl mi jeden z nich a druhý beze slova zavřel dveře. Sebral mi tak rovnováhu a já skončil na zemi. To přece nemohou myslet vážně! Chtěl jsem vstát, ale udělalo se mi špatně. Jak jsem se dostal do vlastního bytu? Nic si nepamatuji od doby, kdy mě Nicolas srazil k zemi. Na chvíli jsem zřejmě omdlel. Když jsem se znovu probral, s velkou námahou jsem se dostal zpátky na nohy.

   Otevírat dveře mě znovu ani nenapadlo.

   Měl jsem k dispozici dveře do koupelny. Alespoň jsem si prohlédl svá zranění. Nicolas je teda poměrně slabý, když mi způsobil jenom pár modřin, jizev a vyviklaný zub. Monokl mi už skoro celý vybledl, takže nešel ani pořádně vidět. Přejel jsem rukou po ráně na hlavě, kterou mi způsobili mí bratři, když jsem za jejich pomoci spadl se židlí k zemi. Zvedl se mi žaludek a roztřásly se mi nohy. Nemohu přece tady trčet, když ostatní pracují... a hřejí si hada na prsou! Je jenom otázka času, než se Nicolas rozhodne zbavit se i jich a pomoci mému bratrovi ven z chládku.

   Chtěl jsem otevřít okno, ale zarazil jsem se s pohledem na noční stolek. Ležela tam jakási látka. Ne, nebyla to látka, ale kůže. Kůže z hada! Pozorně jsem si prohlédl své okno. Opatrně jsem stiskl kůži hada a pomalu posouval kliku dolů, aby se mi okno otevřelo celé, přitom jsem střídavě kontroloval, zda mí strážci to slyší nebo ne. Když bylo otevřené, zhluboka jsem se nadechl čerstvého vzduchu. Bude stačit, když se dostanu na balkón souseda pode mnou. Vzal jenom pistoli a s prudkými bolestmi jsem se pomalu spustil dolů. Dopadl jsem naneštěstí v pořádku, ale když jsem vstal, rozlehla se mi bolest po celém těle. Otevřel jsem si balkónové dveře a postarší muž se mě polekal. Namířil jsem na něj zbraní, zatímco jsem si držel levý bok. Ujistil jsem ho, že se mu nic nestane, pokud bude zticha. Když jsem mu ukázal odznak, trochu se uklidnil. Půjčil jsem si od něj auto.

   Měl jsem problém vůbec sejít schody. Kupodivu se ptal, zda nepotřebuji odvést. Hodilo by se to, ale mohli by si ho všimnout. I tak jsem hodně riskoval. Když jsem byl skoro v přízemí, nemohl jsem už ani pořádně stát. Něco jsem si musel zlomit tím špatným doskokem, ale několika hlubokými nádechy se mi povedlo překonat bolest a šoural jsem se ze strany na stranu ke dveřím. Nevědí, čeho je Harry schopný. Vím pouze, čeho byl schopný jako dítě. Ale všechno se to muselo znásobit. Proč však spolupracoval s Matthewem? Co mu a Henrymu slíbil, že byli vůči němu tak poslušní? Venku se mi zatočila hlava a hodil jsem šavli. Vyhledal jsem auto, které se mi otevřelo dálkovým ovládáním. Nasedl jsem a zaúpěl bolestí. Tohle bude vážně problém, ale musím to vydržet!

   Kašlu na to, jak to skončí! Jel jsem, jak nejrychleji jsem mohl. Hlavním vchodem jsem jít ani náhodou nemohl. Zadní vchod býval většinou otevřený. Byl jsem vděčný Gillovi, který ho zase zapomněl zamknout, a proklouzl jsem dovnitř.

   Ihned jsem si všiml nové žárovky. Asi jim to přišlo hloupé, nebo příliš strašidelné, aby sem chodili úplně po tmě. Vtrhl jsem dovnitř a ihned jsem dveře zavřel, opíraje se o ně, namířil jsem na Gilla, který byl jediný v místnosti. Tiše mě pozoroval, ale potom pomalu zvedl ruce, kráčeje pryč od počítače.

   "Jamesi, měl bys být doma," řekl opatrně a chtěl se ke mně přiblížit. Já však svěsil zbraň. Ano, vím, že šílím, ale nemohu nechat Matthewa, aby mu vše vyšlo podle plánu. Vždyť by se vysmál nám všem. A navíc... musím pomstít Johna!

   "Vím, kdo je tím pachatelem," řekl jsem mu narovinu. Zůstal na mě civět.

   "Jamesi, asi bys vážně..." začal, ale já ho přerušil.

   "Je to Wehta Marco... Celou tu dobu nás podváděli. Toho útočníka si sami objednali. Setkal jsem se s ním. Nicolas s nimi spolupracoval od samotného počátku," řekl jsem mu. "Musíš mi věřit," dodal jsem, když jsem si všiml Gillova výrazu. "Ty jedy záměrně podávali pouze vybraným osobám. Chce se pomstít za své rodiče." Trhaně jsem se nadechl, dělalo mi potíž stát, ale kdybych seděl, bylo by to ještě horší. "Všiml sis, že to vychází přesně podle toho předešlého deset let starého grafu, ale dvakrát tolik? Taky to najednou prudce kleslo..."

   "Jamesi, ty..." začal Gill váhavě. Já se však pousmál. Bylo to tak prosté...

   "Ta holka z dřívějška, ta, která střílela... nebyla opilá. Také si ji musel najmout. Měla nás varovat. Víš, co opakovala? Potopa, potopa. To je zábava, co?" zeptal jsem se. Ano, už jsem šílel. "A ten doktor? To byl Wehta Marco..."

   Začínal jsem vidět rozmazaně. Ne, ještě ne, ještě chvíli... Opřel jsem se o dveře a trochu po nich sjel dolů. Pustil jsem pistoli k zemi. Už jsem neměl sílu. Zatraceně, tělo mě zklamalo.

   Gill se ke mně nehrnul, jak jsem si myslel. Přišla mu nějaká zpráva. Zamračil se. Zeptal jsem se, co se děje. Spustil plátno a zobrazil mi jakousi zprávu. Musel jsem zaostřit, abych viděl.

   V hlavním pramenu... Cože? Podíval jsem se trochu níž a viděl jsem, že se spustilo odpočítávání padesáti minut. Gill mlčel a trochu odstoupil od své obrazovky.

   "Co to sakra je?" zeptal se zmateně, když už uběhla jedna minuta od odpočítávání.

   Matthewe... Co všechno jsi naplánoval a my to nevěděli?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře