Až tě znovu uvidím 42 (1/2)

9. červenec 2016 | 07.00 |

   "Co to sakra je?" zeptal se Gill zmateně, když už uběhla jedna minuta od odpočítávání. Doposud jsem se opíral o dveře. Cítil jsem v nich mírný tlak. Ne, neotvírejte je, pomyslel jsem si. Mé smysly byly něčím omámené, zřejmě bolestí, která se rozlehla do celého těla. A přesto jsem vnímal všechno zřetelněji, než před chvílí. John už předtím věděl, že Nicolas je zrádce, ale nic neřekl, aby zachoval tým. Kdyby to řekl on, jak by zareagovali ostatní? Věřili by mu? Možná to nechtěl říct, protože mu věřil. Občas zapomínám, že ve srovnání s Nicolasem... jsem pořád jen hloupý nováček.

   Dveře se nakonec otevřely, a když jsem se otočil (připadalo mi to jako věčnost, než jsem hlavou udělal tak krátký pohyb), střetl jsem se s chladným pohledem od Nicolase. Na krátký okamžik jsem si povšiml toho zlověstného úšklebku, který mu hbitě zmizel, když po mně natáhl ruku. Co to chce...?

   Chytil mě za loket a zastavil mě před pádem na tvrdou zem.

   "Co ten tady zase dělá?" slyšel jsem otrávený hlas Freda. Smysly mi už zase fungovaly normálně. Zmateně jsem zamrkal na Nicolase, který mě doposud držel. Až potom vzhlédl k plátnu a pustil mě.

   "Co to je?" zeptal se Nicolas, zatímco po mně Fred ječel jako po malém spratkovi, jak jsem si mohl dovolit sem přijít a kde jsem nechal ty dva, které tam poslal.

Ani jim beztak nedošlo, že jsem utekl. Ovšem jeho teorie mého útěku byla naprosto správná; stačilo, aby do mě trochu šťouchl, vzal mi veškerou pracně získanou rovnováhu, a já skončil na zemi.

   "To bylo jasné," řekl pouze a prošel kolem mě. "Skok z okna na balkón souseda pod sebou. Starý a ohraný trik, zkus něco nového."

   Díval jsem se chvíli tiše do stropu. Nenamáhal jsem své tělo, takže jsem po chvíli cítil úlevu. Bylo mi jasné, že takhle pracovat nemohu, tak jsem se po zemi posouval směrem k nim a jen Gill se na mě koutkem oka podíval. Ukázal jsem mu, aby si mě nevšímal. Prohlížel jsem si číslice, které se pořád měnily, a onen vzkaz u toho všeho. V hlavním pramenu...

   Poklepal jsem Gillovi na koleno, zamračil se a zeptal se, co zase chci. Pardon, pokud jsem už mrtvola, tak mě běžte alespoň zahrabat. Pomohl mi vstát. Bolelo to jako čert, ale za pomoci stolu jsem získal opěru a mohl stát jako normální člověk na nohách. Musím Fredovi poděkovat; za tu chvíli jsem nabral trochu sil, nenamáhal svaly ani kosti, takže nyní budu možná schopný stát tak... devět, deset minut nanejvýš. Do té doby mi musí dojít, co se nám tím snaží pachatel, přesněji řečeno Matthew a ostatní, říct. Koutkem oka jsem se podíval na Nicolase. Po celou tu dobu mě sledoval ostřížím zrakem dravce. Jak mu mohu utéct a přitom všechny přesvědčit o tom, že já mám pravdu. Matthew rozhodně nebyl hlupák; věděl, jak tuhle hru hrát od samotného počátku. Měl bych si přečíst pravidla, abych se začal také bavit.

   "V hlavním pramenu..." přečetl Gill zprávu nahlas a usadil se do židle, která se pod jeho váhou trochu posunula a zavrzala. Vydechl nosem. Popadl telefon a někomu volal. Zřejmě jeho další spojka. Objasnil jí situaci (a nezapomněl dodat, že nám zbývá jenom čtyřicet pět minut a třicet šest vteřin), do... do čeho? Nakonec onu ženu, se kterou mluvil, dal na hlasitý odposlech.

   "Dle mého by to mohlo být na dvou místech; v kanceláři vašeho velitele a nemyslím tím zrovna Freda, promiň," řekla žena soucitně a potom hned pokračovala: "Nebo v Hlavním archívu. Chápejte to jako metaforu; co je pro Vás nejhlavnější? Kde je nejvíce cenných informací. Rozhodně bych začala tam. Pokud se jedna o bombu, držím vám palce. Doporučuji jednoho nechat na místě a jít hledat... Až se to bude blížit k pěti minutám a Vy to nenajdete, raději vypadněte, i kdyby se potom ukázalo, že to není bomba. Jak říkám: lepší být bez dat a úplně na mizině, ale pořád naživu."

   "Dobře, díky Samanto," řekl Gill a zavěsil. Bylo jasné, kdo tady zůstane. Nicolas mě dost surově posadil na židli od Gilla, div mi pánevní kost nepraskla úplně. Fred mě instruoval, že až nám vyprší čas do pěti minuti, informuji je. Sluchátka s mikrofonem jsem dlouhou dobu neviděl.

   Fred rozdělil místa. Měli jsme pořád dost času, ale i to se mohlo během krátké chvíle změnit. Na mou otázku, co dělat, když se spojení přeruší, nikdo neodpověděl, protože už utekli pryč. Seděl jsem tam dobrých deset minut v úplně tichosti, zatímco se mi bolest rozlehla do celého těla. S námahou jsem se sesunul k zemi tak, abych mohl pozorovat minuty, které nám ubíhaly.

   Plazil jsem se po zemi trochu blíž a zarazil jsem se. John měl pod stolem něco nalepeného, asi jsem to předtím při uklízení jeho věcí přehlédl. Když jsem se dostal pod stůl, nadzvedl jsem se lokty, abych to viděl lépe. Tajemná žena v Exitu. Co to je? A nějaké číslo a písmena. E20350612. S bolestmi jsem se vysoukal na Johnovu židli a čekal, až jeho počítač najede. Je jen jedna věc, kterou by John tak šíleně pojmenoval; něco, co nechtěl, aby ostatní (jako Nicolas možná) našli jen tak. Otevřel jsem složku s jakýmisi záznamy. Bylo jich tam poměrně dost, ale do tváře mi udeřil jenom jeden z nich. E20350612.

   Spustil jsem ho. Jednalo se o záznam naší kamery ještě kdesi z června tohoto roku. Na ní byly jakési dvě osoby v zadní uličce u popelnic naší stanice. Když jsem se podíval pořádně, byla to nějaká postarší žena a mladý muž. Tmavovlasý, vyšší než ona. Ji jsem odhadoval (podle rozmazaného obrazce) minimálně na šedesát let. Oba zřejmě moc dobře věděli o kameře, která je sledovala. Byli k ní otočení zády nebo tak, aby jim do tváře moc nešlo vidět. Ten záznam byl k ničemu. Proto nám o něm John neřekl... nebo to nebral jako něco vážného pro náš případ. Tajemná žena v Exitu. A potom jsem pochopil ten krycí kód a poznámku kolem. Muž ustoupil ženě a držel jí dveře, zatímco ona bezpečně pronikla dovnitř. Na další kameře byla zaznamenaná, jak proniká hlouběji do naší stanice, ale potom z ničeho nic zmizela. Nebylo pochyb, že to byl Nicolas. Ale kdo byla ta žena?

   Když jsem záznam opět vypnul, zamrazilo mě v zádech. Nicolas se vracel chodbou přímo sem. Proč? Nic zajímavého nehlásil. Vrátil jsem se trochu zpátky v posledním záběru na něj. To snad... Jen šel za roh, chvíli čekal a potom se vracel. Řekl mu snad Matthew, aby se mě zbavil? Nebo chce udělat něco jiného? Tak či onak...

   Za pomocí Johnovy židle jsem se dostal zpátky na své místo a sledoval plátno s číslicemi před sebou. Nesmím dát najevo, že vím, co předtím udělal. Dveře pomalu zavrzaly, když se otevíraly. Nepodíval jsem se za ním a dělal, že ho vůbec neslyšel.

   "Byl jsem ve Fredově kanceláři a nic zvláštního jsem tam nenašel," řekl mi falešnou informaci a pomalu šel ke mně. Jen jsem přikývl a očima kmital po plátně. Musel jsem nějak zaměstnat mozek, abych nemyslel na to, že mi brzy přiloží pistoli ke spánku a zastřelí mě. Ostatní půjdou po střelbě a on může kdykoliv říct, že mě už tady takhle našel. Nebo může utéct oknem.

   Vytáhl najednou pistoli a namířil jí na mě. Aha, takže varianta první. Moment... nemá nabito?

   "Když nemáš náboje, asi stěží mě zastřelíš," poznamenal jsem poklidným hlasem a díval se na plátno. Slyšel jsem jeho úšklebek.

   "Víš, co by mě zajímalo?" zeptal se mě pobaveně a schoval zbraň. Přešel za mě a já se snažil ze všeho nejvíce jeho přítomnost ignorovat. Kéž bych měl nyní napojeného alespoň jednoho... Gilla nebo Freda, napadlo mě. "Jak to, že ti to nedošlo ihned?" naklonil se ke mně. "Musel ti to teprve ukázat John. Nechtěl jsi dávat na první dojem? Škoda, ten je totiž vždycky hlavní, víš?"

   "Vyřadil jsem tě ze seznamu podezřelých i životu ohrožujících osob, přestože jsem byl přesvědčený o opaku, jenom proto... abych udržel tým," řekl jsem popravdě. Poznamenal, že jsem jako robot. Začal kolem mě kroužit. Ptal se mě, zda mi došlo, o jaké jedy se jedná. Ne, nedošlo. Na to ani odborníci v laboratořích nemohli přijít po mnoho měsíců. Dostal se zase blízko ke mně. I kdybych cokoliv udělal, v mém současném stavu bych jenom skončil na zemi. Vzal mi mou vlastní pistoli. Kolik jsem vůbec měl nábojů? Jeden určitě; jeden poslední, ten, který to všechno ukončí. Poukázal mi, abych vstal, a já ho s námahou poslechl.

   Všiml jsem si, že si s něčím chvíli hrál, a potom to schoval do kapsy. Na mou otázku, co to bylo, mi jen poukázal zbraní ke dveřím. Došlo mi, o co se to okoušel; až mě zabije, hodí pistoli ke mně. Předtím to byl on, kdo mi ji předal, takže tam budou jeho otisky. Ale vesměs tam budou ty mé; sebevražda kvůli výčitkám, že neuposlechl rozkaz, nebo něco takového – je velmi snadné vymýšlet důvody smrtí druhých lidí.

   "Musíme si promluvit," řekl pouze, když mě tlačil za pomocí zbraně rychlejším krokem kupředu. Zavřel za sebou dveře. Zbývalo třicet osm minut a patnáct vteřin. Třicet tři minut mám na to, abych se dostal zpátky a mohl jim připomenout smluvené varování pěti minut.

   Nicolas se bravurně vyhýbal pohledům do kamer. Tahal mě s hlavou směřující spíše k zemi. Chápu; až mě najdou, nebudou schopni určit, zda jsme to byli zrovna my, kdo tudy šel, nebo někdo jiný. Na krátkou chvíli jsem si pomyslel, zda tímto způsobem pomohl utéct Harrymu, a nechal ho, ať mě vede, kam uzná za vhodné. I kdybych se bránil a měl svou sílu zpátky, neměl bych moc šancí, že bych nad ním vyhrál silou. Tentokrát však nešlo o sílu; přechytračili mě spolu s Matthewem.

   Došli jsme před dveře, které měly jenom část prosklenou. Míříc mi na hlavu, odemkl je za pomocí mé vlastní karty. Chytré, nikdo ho podezřívat nebude. Otevřel dveře a vtlačil mě dovnitř. Nemohl si odpustit poznámku, že vypadám skutečně směšně a slabě. K tomu jsem dodat nic nemohl. Poslal někomu nějakou zprávu. Chvíli místnost obklopovalo jenom ticho, které sem a tam narušil výdech jednoho z nás. Nicolas přešel ke dveřím a krátce na to někdo dvakrát slabě zaklepal. Chtěl jsem využít krátkého intervalu svobody, ale protože mé tělo nereagovalo stejně rychle, jako mé myšlenky, stihl jsem ujít jenom pár kroků.

   Když jsem se otočil, pocítil jsem doslova panickou hrůzu. Poklidně překročil práh a tiše zavřel dveře s nehezkým úšklebkem na tváři. Když se na mě znovu otočil, v očích se mu blýskalo.

   "Snad sis nemyslel, bráško, že by ti jen tak prošlo dovolovat si na staršího bratra," řekl mi zlověstným hlasem. Nebude se muset ani snažit, ve svém současném stavu bych se mu nemohl ani nijak bránit. Zatímco ke mně mířil, ptal se mě pobaveně, zda mu náhodou nebudu utíkat. Vybavil se mi večer, když Henry spal u svého kamaráda a já s ním zůstal sám doma. Udělal jsem krok dozadu a ucítil okraj jakési skříně. Měli mě tam, kde to potřebovali; v pasti a bezbranného. Všiml jsem si, že Nicolas zamkl dveře, a zvuk zámku byl snad signál pro Harryho, který hbitě jako liška se objevil u mě, srazil mě k zemi a držel mě dole na břiše a svíral mi obě ruce na zádech. Musel jsem to alespoň zkusit; přestože byla minimální šance, že mě někdo uslyší, křičel jsem, jak jen to šlo. Nikoliv o pomoc, ale věci typu ‚Hej!‘ nebo ‚Přestaň!‘. Věděl jsem, že je to marné, ale naděje umírá poslední.

   Harry mi přitiskl hlavu k zemi, a zatímco jsem sebou mrskal ze strany na stranu, jen mě spokojeně sledoval. Zeptal se mě, jako maniak, zda se těším. Na co proboha? Držel mi hlavu na zemi a prsty opatrně přejel po kůži na krku. Co tím chce...? A potom mi to došlo. V očích se mi odrazily dva hroty injekcí, které mu nyní nabízel Nicolas. Měl je po celou dobu bezpečně schované v kapsách své kožené bundy. Vše mi dávalo smysl; odpočítávání se spustilo, když skončil výslech Harryho, Nicolas mu pomohl ven z dočasné vazby tady u nás a dal mu instrukce, kdy a kde se má zjevit, až po odeslání SMSky. Měl dvě injekce. Bylo mi jasné, co v nich je. I kdyby vybral kteroukoliv z nich... je v nich jed, který připravil o život plno dalších lidí dávno přede mnou.

   "Hele, konečně se zklidnil," zasmál se Harry, zatímco mi kolenem držel ruce za zády. Neměl jsem tolik síly, abych se jim ubránil; Matthew mě přechytračil. A to bylo na tom to nejhorší. Udělal to můj nejlepší přítel z dětství. Jak moc se může člověk změnit, když vidí své příbuzné mrtvé? Reagovali jsme na to jinak; zatímco jsem já zůstal potichu... jak to prožíval on, že skončil tak, jak skončil? Co si vytrpěl sám po dobu těch mnoha let? Zareagoval jsem, až na Harryho hlas. "V té vlevo je víc, že?" zeptal se pobaveně.

   Víc čeho? Mozek mě zrazoval. Nicolas jenom přikývl a podal mu ji. Harry se ke mně nahnul a spokojeně se usmál v blízkosti mého ucha.

   "Neboj se, bráško, nebude to dlouho bolet," slíbil mi zlověstně.

    "Mám pro Vás žhavé novinky," zaslechl jsem Nicolase, jak něco říkal do telefonu a vyhledal ho očima. Spokojeně mě sledoval, jako vlk svou kořist. Potom zlověstným hlasem pokračoval: "Můžete to dát jako hlavní téma? Děkuji, jste zlatá, jako vždycky. Teď dobře poslouchejte... Ten, kdo je zodpovědný za všechny ty otravy z jídel, je Wehta Marco."

   To přece... Proč by to dělal? Vždyť Wehta Marco je...

   Neměl jsem už ani sílu křičet. Snad jenom naposledy zachraptěl, aby to nedělal, než mi do žíly pronikl ostrý předmět, na který mé tělo reagovalo napětím ve svalech ve snaze dostat předmět pryč. Ale i ty po chvíli ochably; tělo mi naprosto vypovědělo službu. Zradilo mě. Nyní to bude otázka času; co skončí jako první – plíce nebo mozek? Když ze mě Harry slezl, otupěle jsem zíral před sebe. Tak takové to je, když jim jed dali přímo? Už chápu, proč Louis Haramé tak rychle klesl k zemi tu noc. Nic na těle jsem necítil. Dokonce i má bolest zmizela. Poklesla mi víčka. Harry mi mával před očima a slyšel jsem, jak se směje. Během toho mluvil, ale nebyl jsem schopný rozeznat co. Něco o sto padesáti gramech... Jed účinkoval příliš rychle... Chtělo se mi strašně spát a tělo s rozhodnutím mozku s radostí souhlasilo. Zem mi už nepřipadala tak chladná a tvrdá.

   Zklamal jsem ostatní a zavřel slabě oči.

   "Najdou tě tady," slyšel jsem Harryho hlas. "Řeknou si... chtěl se vydat na vlastní pěst, šel proti rozkazu a pak se ze šílenství zastřelil. Hezký konec, že, bráško?" A potom bylo zase ticho.

   Probudil jsem se. Viděl jsem rozmazaně. Ležel jsem na chladných dlaždicích. Kde to jsem? Když jsem vstal, hned jsem se zarazil. Bolest zmizela. Zemřel jsem snad? Nebuď paranoidní, Jamesi. Postavil jsem se bez problémů a rozhlédl jsem se kolem sebe. Zkusil jsem udělat dřep; už mě nic nebolelo. Neměl jsem čas zdržovat se svým zázračným uzdravením.

   Našel jsem hodiny a zamrazilo mě v zádech. Zbývalo mi jenom deset minut! To jsem byl půl hodinu mimo?! Rozhlédl jsem se. Nicolas ani Harry nikde poblíž nebyli. Není se čemu divit. Neznal jsem to tady... Opatrně jsem postupoval kupředu a díval jsem se kolem sebe. Z dálky ke mně dolehl jakýsi šramot a já se za ním vydal. Schoval jsem se za rohem a pozoroval světlo v jinak temném prostoru. Dost mi to připomínalo sklepení... Došel jsem až ke zdroji toho světla a sledoval jakousi starou ženu, která pobíhala z místa na místo, zatímco měla na těle připnutou bombu! Chvíli jsem na ni jenom tiše zíral, než...

   "Stůjte!" řekl jsem rozhodně a ona se skutečně zastavila. Nyní jsem ji poznal ihned; byla to ta žena z nahrávky od Johna! "Co jste zač?" zeptal jsem se zle a opatrně jsem se k ní přiblížil. Byla ke mně otočená zády, nevěděla, že nemám zbraň. Jed částečně působil jako extáze; měl jsem poměrně dost energie. Slyšel jsem jakýsi nepříjemný zvuk. Když jsem se dostal k ní a ona se na mě otočila, vykulil jsem oči. To přece...

   Přede mnou stála stařenka, zatímco na těle měla připnutou bombu. Chvíli mě pozorovala a potom se na mě mile usmála.

   "Můj ty bože," řekla mile a rozpřáhla ke mně ruce. "Jamesi, ty jsi opravdu vyrostl. Stal se z tebe muž, jen co je pravda." Zmateně jsem na ni hleděl a snažil jsem si vzpomenout na tu tvář. Koho mi připomínala? Chtěla se ke mně přiblížit, ale já o krok ustoupil. Mile se na mě usmála a kopla ke mně zbraň. Proč? "Aby to bylo vyrovnané, co říkáš, chlapče?" zeptala se mile. "Nepoznáváš mě snad?" Mlčel jsem a rychle se sehnul pro zbraň. Zvedla levou ruku s prstenem a mě zamrazilo. "Musím ti poděkovat, Jamesi, že jsi ho našel za mě. Tehdy jsem ho ztratila na tvé Vaší ne moc povedené oslavě a trápila se, kde jsem ho strčila," usmála se na mě a mně se zatřásly ruce. Ne, jenom ona ne...

   "Proč...?" zeptal jsem se nechápavě a cítil v očích slzy. Kdokoliv jenom ne ona... Stará žena se na mě usmála se. "Proč... Karolíno?"

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře