Až tě znovu uvidím 42 (2/2)

13. červenec 2016 | 07.00 |

   Karolína ke mně přešla i s bombou na těle, kde běželo odpočítávání. Jen jsem to vystrašeně sledoval a mohl mlčet. Soucitně mě pohladila po tváři a dívala se mi přitom do očí. "Protože mě o to Matthew požádal," zašeptala třesoucím se, stařeckým hlasem. To snad...!! Nemůže přece po Karolíně chtít, aby... "Ale bylo to především mé rozhodnutí. Nikdy by mě nechtěl vystavit nebezpečí. Předtím mě prosil, abych nechodila. Ale já ho ujistila, že je silný muž, že to zvládne všechno i beze mě."

   "Cože?" vydal jsem ze sebe jen. Zasmála se a zakryla si pusu rukou s prstenem. Ne, tohle je jen noční můra!

   "To s tvou matkou mě mrzí i nyní. Byla to nešťastná náhoda," řekla najednou. "Kdybych to věděla... nedovolila bych to své dceři. Ale bylo příliš pozdě, když byla nakažena. Její tělo bylo slabé, proto podlehlo tak rychle. Bylo to sice proti plánu, ale osvědčila se nám látka. Potřebovali jsme však rychlejší proces, lepší výsledky."

   "O čem to mluvíte?" zeptal jsem se zmateně. Mile se usmála a pohladila mě po vlasech. Ustoupil jsem polekaně o krok dál, jako malý chlapec.

   "Nemusíš mít strach," řekla mi opět vlídně a přejela rukou po náložích, které měla na těle. "Spustí se to všechno, až vyprší čas, který Matthew zadal. Došlo ti to skutečně rychle. Ihned jsi věděl, že jsem ve sklepení, nepletu se?" Jen jsem tiše přikývl. Usmála se jako milující matka. "Jsi pořád stejně všímavý a chytrý, jako kdysi, Jamesi.

Zatímco oni marně hledají někde v hloupých kancelářích, ty jsi mě našel a dokonce s předstihem a máš pořád čas si se mnou povídat a potom pomalu odejít."

   "Proč?" zeptal jsem se pouze. Její tvář zvážněla. Pokud si doposud chtěla jenom povídat, jako stará známá, já tu atmosféru zkazil úplně. Zhluboka se nadechla a zavřela oči.

   "Jistě už znáš důvod, proč jsme s tímto plánem přišli, že ano?" zeptala se Karolína a kráčela pomalu ke mně. Zvuk podpatků se rozezníval po celém sklepení. "Napadlo tě někdy, proč ti Matthew nepíše? Proč ti neodpovídá na zprávy? Proč ti nevolá? Bylo to pro jeho dobro. Chtěla jsem, ať svou matku pozná na jejím samotném vrcholu, aby mohl potom dokončit její práci s hrdostí. Ale..." Sevřela ruce nenávistně v pěst.

   Bylo to poprvé, kdy jsem z ní cítil tolik vzteku.

   "Když jsme dojeli, bylo už pozdě. Matthew viděl své rodiče mrtvé. Bylo mi jasné, že takhle chtěla zemřít má dcera. Než být odsouzena... raději zemře po boku toho, kterého jsem nikdy neschválila, protože byl příliš slabý na to, aby ji mohl ochránit. A měla jsem pravdu! Když to malý Matthew tehdy viděl... Víš, jak se musel cítit? Uznávám, tobě zemřela matka, byl jsi na tom celkem špatně, a jediný kamarád ti odjel pryč. Ale... měl jsi pořád otce; sice se k tobě choval jako k hadru, ale pořád jsi měl jistotu, že máš místo, kde můžeš zůstat, kam můžeš vždycky patřit!"

   Všiml jsem si, že když to vyprávěla... její oči se leskly.

   "Ale Matthew na to byl úplně sám! Uzavřel se před světem! Odmítl mou pomoc. Víš, jak jsem se cítila já? Mé jediné dítě mi zemřelo a můj vnuk přišel o oba rodiče! Tak mladý! Sice je vůbec nepoznal, ale nechtěla jsem, aby je viděl jako nějaké dvě mrtvoly! Víš, jak dlouho se z toho vzpamatovával?"

   Mlčel jsem. Tohle jsem nevěděl. To ale nemění nic na faktu, že nyní je z něj ekoterorista a náš úhlavní nepřítel.

   "Nic na něm není poznat. Změnil se tolik, protože to bylo potřeba," pomalu se uklidňovala a plynule dýchala. "A když potřeboval pomocnou ruku... když váhal nad tím, jak se má rozhodnout... jeho kamarád nikde nebyl."

   "To ale není..." chtěl jsem namítnout, ale vystřelila jenom kousek ode mě. Měla dvě pistole; jednu mi z neznámého důvodu dala a tu druhou měla doposud schovanou pod vestou s náložemi, které brzy odpálí... a sama zemře. To je ten jejich plán? Vyhodit to tady do vzduchu... a přitom zabít Karolínu? Proč?

   "Víš, proč ti neodpovídal na dopisy?" zeptala se a zhluboka se nadechla. "Měl strach, že o tebe přijde, když ti něco z toho řekne. Věděl, že ty ho nikdy nepochopíš; jen bys hrál soucit. Přišel jsi o matku a neprožil si to, co on. Trvalo měsíce, než se z toho úplně vzpamatoval!"

   "Nic jsem nevěděl!" bránil jsem se.

   Karolíně se zaleskly oči, ale potom se zamračila. "Jistě jsi zjistil, že jsem tady už od června. Bod pro tebe. Nicolas mě sem dostal a já tady vydržela díky jeho zásobám jídla. Nikdo na mě nepřišel. Až potom mi Nicolas řekl, že ten váš povedený kamarád měl náš záznam. Nicolas se ho pokoušel smazat, ale bohužel... ten IT-maniak byl pořád uvnitř budovy. Bylo potřeba se ho zbavit. Ale když už to mohl udělat, neudělal to. Řekl si; proč je nepotrápit, proč jim nedat nápovědu, která jim je stejně k ničemu?"

   S třesoucími se rukami jsem na Karolínu namířil a nemohl jsem se přimět na ni pohlížet, jako na nepřítele. Nic z toho nedávalo smysl!

   "Jeho rok tvrdé dřiny nepřijde vniveč jenom proto, že ses rozhodl postavit se nám do cesty," řekla zle a vystřelila po mně. Rychle jsem se kulce vyhnul, když následovaly další. "Víš, jak se Matthew cítil, když zjistil, že jsi v tomhle městě? V téhle pitomé stanici?! Že spolupracuješ s těmi, kteří mu zabili rodiče?! Víš to vůbec?!"

   Křičela a střílela na roh, za kterým jsem se schovával. Najednou už kulky nepřicházely. Došly jí snad náboje? Riskl jsem to a ohlédl jsem se, připravený střílet. Viděl jsem, že hledí do země.

   "Nemáš ani ponětí," zašeptala Karolína tiše. "Víš, kolik toho Matthew musel zařídit, aby se žádná z otrávených zásilek nedostala na místo, kde jsi předtím bydlel? A všechno k ničemu! Víš, jak se cítil, když zjistil, že pracuješ s těmi krysami, co mu zabily rodiče?!"

   "To mu ale nedává právo, aby zabíjel nevinné lidi!" namítl jsem zle a naslepo po ní vystřelil. Netrefil jsem se.

   "Nevinné?" zeptala se Karolína a rozesmála se. "A v čem byli nevinní? Greenwood v tom, že podváděl svou ženu a podplácel, kohokoliv se dalo, aby se jeho dceři dostalo speciální péče a vzdělání? Nebo snad tu hloupou sestřičku, která přišla na to, že Matthew není až tak úplně normální, protože byl v dětství hyperaktivní? Prý zešílel, řekla mi jednou, když jste tam u ní byli! Zešílel! Dovol mi se zasmát! Hyperaktivita je snad druh šílenství?!"

   Tohle jsem nevěděl. Tereza se mi o ničem takovém nezmínila. Ani Matthew... To pořád není důvod, aby...

   "Nedovolím nikomu, aby špatně mluvil o mé rodině," řekla Karolína tiše, a když jsem se na ni podíval, viděl jsem, že nyní plakala. Bylo mi tak hrozně, že jsem se na ni dívat nemohl. Byla to má chyba; kdybych se nedostával věčně do rvaček s ostatními, nemusel by mě k ní Matthew vodit skoro každý den. Kdyby nebylo mě...

   Nemohl jsem se už déle skrývat. Musel jsem čelit problémům čelem. Brzy svého rozhodnutí budu litovat...

   "Jediné, co mi tehdy řekl, bylo... Jamese dostali nepřátelé, musím ho zachránit," řekla Karolína tiše a vzhlédla ke mně. "Protože jsem tě měla ráda, rozhodla jsem se mu pomoci. Ale netušila jsem, že ti ty krysy vymyly mozek tak rychle..." Mluvila jako robot – naučená fráze, kterou musí opakovat dokola a dokola. "Už není šance, že bych tě mohla zachránit. Sbohem, Jamesi."

   I přes nedostatek světla se mi zornice zúžily, když jsem ji sledoval, jak na mě míří, a potom vystřelila. Pohotově jsem uhnul na stranu a vystřelil po ní. Kulka jí jen slabě škrábla na rameni, ale naskytl se mi mnohem hrůzostrašnější pohled... zbývalo jen pět minut. A já neměl, jak varovat ostatní!

   "Už je pozdě, Jamesi, všichni zemřou," zašeptala Karolína a usmála se. "Ale Matthew bude spokojený... Budou trpět ti, kteří mu zabili rodiče. Každý vnímá spravedlnost jinak; proč bychom měli přijímat jenom tu vaši?"

   Byla to jen otázka pár minut. Pohltil mě závan adrenalinu. Zapomněl jsem na Karolínu, důležitý pro mě byl jen můj život. Už na mě nemířila, jen se usmála, zatímco mi říkala svá poslední slova:

   "Nezáleží, kam utečeš; roztrhá tě to stejně, jako mě. Nejsi James, na kterého Matthew čekal tak dlouho. Nejsi jeho přítelem více. A nemohu dopustit, aby můj vnuk déle trpěl."

   Přemlouvat ji, aby se mnou odešla, mě ani nenapadalo; její oči mi daly jasně najevo, že je rozhodnutá přijmout svůj rozsudek. Zahodil jsem její pistoli stranou a prchal jsem. Slyšel jsem ještě Karolínu, jak za mnou křičí spíše plačtivým hlasem, který mi trhal srdce a naneštěstí dával jistotu, že mám naději na útěk, na život:

   "Pomoz mému vnukovi, Jamesi... Potřebuje tě. Víc, než kdy předtím ty jeho!"

   Pět minut... Méně než pět minut. Harry a Nicolas byli jistě už dávno pryč. Karolína tady zemře. V očích jsem měl slzy, když jsem pobíhal a marně hledal východ ven. Někde tady přec musí být. Záchranou pro mě byla temná ulička. Do něčeho jsem jenom jemně vrazil, ale hned jsem se k tomu zase vrátil. Ohmatal jsem neznámou věc. Zábradlí! Úplně po slepu klopýtal jsem přes každý schod, který jsem měl před sebou, a doufal, že se odsud dostanu v čas.

   Když jsem byl v půlce schodů, někdo mě popadl za loket a tahal silou kupředu. Kdo to byl? Neviděl jsem mu do tváře. Sílu a potřebnou rychlost však měl, tak jsem si nechal pomoci.

   Otevřel dveře a mě ozářilo oslepující světlo z chodby. Všichni už prchali pryč, zatímco zněl poplach.

   A já rozeznal svého zachránce...

   Vyběhli jsme ven a několik dalších ještě prchalo pryč. Vztek, který se ve mně nahromadil, byl bezedný. Pevně jsem sevřel Nicolasova zápěstí, nedbaje na to, že mě před malou chvílí zachránil, ale také díky němu jsem tam také skončil, a nasadil mu těsně pouta. Tak těsně, jak jen to šlo, aby se mu zaryla do masa. Fred mě od něj odstrčil a ptal se mě, co to vyvádím.

   Když jsem Nicolase obvinil, Fred na mě jenom zíral s vykulenýma očima. Chtěl něco navrhnout, ale... Nicolas se kupodivu přiznal a zasmál se tomu. Ten zelenáč mě fakt doběhl, na druhou stranu divím se, že ještě žije. To tehdy řekl.

   "Proč?" nechápal Fred.

   "Někdy je vážně lepší neříkat pravdu," řekl Nicolas pouze. To už musí být vážné... aby policista zatýkal jiného policistu, pomyslel jsem si, když ho Bob trochu smutně vláčel k autu, zatímco z budovy vybíhali poslední lidi. A asi přibližně minutu po tom, co byla celá naše stanice vyklizena, ozval se hrozivý výbuch, který narušil nejdříve jen přízemí, které se začalo propadat a vzalo s sebou dolů úplně všechno, dokud se celá budova nezřítila dolů.

   Snad jsem blouznil, ale měl jsem pocit, že slyším Karolínin hlas.

   "Sbohem... Matthewe, Jamesi," slyšel jsem, jak mi vítr povídal v blízkosti ucha, a cítil v očích slzy. Tohle jí nikdy neodpustím. Ne kvůli sobě, ale kvůli Matthewovi. A jemu...

   Když se noc vystřídala s brzkým ránem, vyšetřoval se důvod výbuchu.

   Ukázali mi mrtvolu Karolíny a mně se sevřel žaludek. Vzhledem k tomu, že jsem obvinil Nicolase, musel jsem sepsat pomyslnou výpověď, kterou jsem řekl Bobovi do telefonu, na jejímž základě byl Nicolas odsouzený. Neměl jsem z toho dobrý pocit. Harry utekl a my ho najít nemohli.

   Když jsem jen tak stál před ohořelou mrtvolou Karolíny a přál si, abych nikdy nešel tím sklepením dál, abych ji neobjevil... zazvonil mi telefon. Volalo mi skryté číslo. Co mohu ještě ztratit?

   "Zdravím, pane policisto," slyšel jsem upištěný hlásek japonského tónu a ztuhl jsem, když mi došlo, kdo mi to skutečně volal. "Na něco podstatného jste přeci jenom zapomněl. Pročpak nemáte rád mé písničky? Všichni přece Haruku-chan milují!"

   Haruka Onoko, nalezena mrtvá ve svém bytě.

   "Přemýšlíte, jak to, že žiju?" zeptala se, předstírajíc, že je zmatená. Popadal mě pomalu vztek. "Tak přestaňte," řekla najednou chladně. "Stejně na nic nepřijdete. A přivodíte tak akorát smrt dalším lidem."

   Jen jsem otupěle zíral před sebe.

   "Co říkáte na mou poslední písničku?" zeptala se najednou. "Líbí se Vám? Brzy vyjde její nové zpracování! Tak si to nenechte ujít. Věřte mi," a potom začala šeptat svůdným hlasem: "Nesmíte to zmeškat."

   A potom zavěsila.

   Neměla to být však jediná děsící zpráva, kromě toho, že všechny zprávy, důkazy, záznamy zmizely během pár minut... Fred s někým mluvil. Když jsem se na něj podíval, zrovna dohovořil. Zanadával a dupl nohou do země. Gill se ho zeptal dřív, s nepřítomným pohledem před sebe, co se stalo.

   "Nicolas utekl během převozu do vazby," řekl Fred upřímně. Proč se mi zdálo, že se všechno pomalu hroutilo? Matthewe... Jak moc nenávidíš tohle město? Co chceš udělat, aby ses pomstil všem a najednou?

   "Sakra!" zaklel jsem a dupl do země.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře