Desiderium - 6. Kapitola

11. červenec 2016 | 07.07 |

6. KAPITOLA: Dluh vůči tobě, otče

      Daisuke zlehka vydechl a pevně sevřel mladíka v náručí. Zatraceně! Takhle ho polekal... Srdce mu pořád zběsile bušilo a on nemohl normálně přemýšlet. Věděl však jedno – našel Kazukioho včas, než se mu něco stalo. Během, jeho hledání měl plno děsivých scénářů v hlavě, které ho děsily na tolik, že sotva mohl myslet na něco jiného, a přát si sevřít ho takto pevně v náručí. Když mu vyčetl, že se měl ozvat, když ho volal, Kazuki mu sebral mobil. Daisuke ho zmateně sledoval a chtěl se ho zlostně zeptat, co si to dovoluje, potom viděl, že sám sebe prozvání a ukládá svůj kontakt. Potom Daisukemu mobil vrátil.

      "Chtěl jsem tě jít hledat, když jsi zničehonic zmizel," řekl Kazuki popravdě, zatímco Daisuke seděl vedle něj a zhluboka oddychoval, píšíc doktorovi zprávu, kde nyní jsou. "Ale... Nikde jsem tě nenašel. Myslel jsem si, že ses naštval na mě a odešel jsi."

      "Máš teda hloupé nápady," řekl Daisuke a vlepil mu letmý pohlavek, který ho ani v nejmenším bolet nemohl. Kazuki se trochu pousmál a nenápadně si k němu přisedl o trochu blíž. "Vyděsil jsi mě k smrti..."

      "Co tak najednou, že ses vrátil zase zpátky?" nechápal Kazuki a prohlížel si svůj mobil, číslo osoby, kterou tajně miloval už delší chvíli, číslo osoby, která seděla vedle něj. Daisuke mu vysvětlil jeho původní záměr – představit ho doktorovi – a Kazuki se pousmál. Zeptal se ho, zda ho skutečně bere jako partnera.

      "Jako spolubydlícího," opravil ho Daisuke a prohrábl mu vlasy. "Haruka by mě zabila, kdyby... kdybych ti něco udělal."

      "Ségra je mi ukradený, jsem už plnoletý, ona taky, nemá už povinnost se o mě starat," řekl Kazuki trochu zle. "Sice se o mě starala, když nám rodiče zemřeli, i když poznala tebe, ale přeci jenom jsem už dospělý – nepotřebuji chůvu."

      "Vám zemřeli rodiče? Kdy?" zeptal se Daisuke nechápavě. O tomhle se mu Haruka nikdy nezmínila. Kazuki se na něj zaraženě podíval. Jeho sestra mu to snad neřekla? Když mu řekl krátký příběh o tom, jak se matka opila, vjela do stromu, zatímco v autě byli všichni čtyři, o tom, jak jeho sestra dlouhou dobu bojovala o život, zatímco on měl jenom otřes mozku, o tom, jak jeho otec zemřel okamžitě, protože mu kousek skla vnikl přímo do srdce, o tom, jak si jeho matka prorazila lebku, protože nebyla připoutaná a převalila se přes celou kapotu až pod auta, zatímco se silně praštila o strom. Daisuke mlčel. Kazuki se cítil provinile, že o tom nyní mluví. Opatrně se o něj opřel a Daisuke, nejdříve ho chtěl odstrčit, ale potom svou ruku stiskl v pěst a přitiskl ho blíž k sobě. Soucitně ho pohladil po rameni. "To mě mrzí," řekl pouze. Nic víc říct už ani nemohl.

      Kazuki se nedivil, že se o tom jeho sestra nezmínila. Sama to nesla těžce a stejně jako Daisuke, i ona chtěla mít tajemství, která jemu nikdy neřekne. Tajemství tak krutá, že by ho to ranilo víc, než jeho vlastní minulost. Kazuki se skleněnýma očima podíval stranou, když slyšel splašený dech, a spatřil postaršího muže v brýlích. Daisuke zvedl ruku a zastavil tak doktora, který mu vyčítal, že by ho neměl takto prohánět. Až potom se při pohledu na Kazuki zarazil. kazuk povrátil pohled a skryl svou tvář v Daisukeho kabátě.

      "Kazuki? Kazuki Shino?" zeptal se doktor a rychle přešel k mladíkovi. Otočil ho na něj, zatímco se na něj mladík mračil. "Jsi to opravdu ty?" zeptal se a stiskl mu tváře.

      "Nesahejte na mě!" řekl Kazuki zle a odsunul mu obě ruce rychle pryč. Srdce mu splašeně bušilo. Proč ze všech doktorů to musí být on? Cítil v očích slzy, které ani jednomu z nich ukázat nechtěl. Odsunul doktora prudce stranou, div ho nesrazil k zemi, a rozběhl se rychle pryč. Daisuke ho však po chvíli chytil za zápěstí a donutil zastavit. Chvíli se mu povedlo ho zadržet, ale sotva se k nim doktor opět přiblížil, Kazuki udeřil Daisukeho se slzami, které mu stékaly pomalu po tvářích, do břicha. Předtím, než zavřel Daisuke oči bolestí, všiml si bolestného výrazu Kazukiho, jehož zápěstí pouštěl kvůli bolesti v břichu, a pozoroval ho, jak rychle prchá pryč.

      "J-Jste v pořádku?" zeptal se doktor zadýchaně a zavolal Kazukiho jeho příjmením. Daisuke doktora zastavil před dalším zavoláním toho jména a narovnal se, trochu s obtížemi. Zatraceně, ten kluk má ale sílu, napadlo Daisuke a zakašlal, když nabral čerstvý vzduch do plic. Na doktorovu otázku jenom přikývl. Doktor mu pomohl se posadit, zatímco se Daisuke váhavě díval na cestu, kterou se Kazuki vydal od nich pryč. Jaký vztah může mít s tímto doktorem?

      "Doktore," oslovil ho Daisuke, když ho doktor prohlížel. Jenom zamručel na důkaz, že ho poslouchá. Daisuke hledal správná slova, spíše netušil, jak by se ho na to zeptal. "Jak jste se poznal s Kazukim?"

      Doktor stiskl rty k sobě a potom se podíval Daisukemu upřímně do očí. "Nyní budu naprosto upřímný – vím jistě, že na mě jistě změníte názor, ale... berte mě pořád, jako profesionála, a toto jenom jako za mou chybu v mládí, souhlasíte?" zeptal se doktor poklidným hlasem a Daisuke váhavě přikývl. Jakou minulost mohou mít ti dva? Doktor se posadil k Daisukemu, vydechl bílý kouř z úst a více si utáhl kabát kolem těla. "Je to delší historie... Kazuki nebo Haruka se Vám jistě už zmínili, co potkalo jejich rodiče, že?"

      "Kazuki... před chvílí," řekl Daisuke.

      "To mě nepřekvapuje. Haruka je o dost křehčí, co se týče takovýchto věcí – jen tak by o nich s nikým nemluvila. Ani se svou láskou... Zatímco Haruka byla v bezvědomí, požádali mě, abych nějakým záhadným způsobem pomohl tomu chlapci. No... sice se za ten ohavný čin, který jsem na něm spáchal, nenávidím pořád, ale jednou přišel, když jsem byl opilý. Řekl jsem mu, aby ten den nechodil. Ale on i tak přišel. A já ho znásilnil," řekl doktor a na chvíli se odmlčel. "Vím, jsem nechutný, můžete ode mě kdykoliv přestoupit ke kolegovi. Ale vězte, že nejsem stejný, jako ten muž, který to udělal Vám. On byl střízlivý, na rozdíl ode mě. Vím, alkohol mě neomlouvá. Kazuki od té nemilé schůzky už nikdy víckrát nepřišel. Haruce jsem se o tom nezmínil, takže ke mně posléze začala chodit. Protože mě znala už z dob předtím, přivedla posléze i Vás ke mně. To je myslím vše..."

      Daisuke mlčel a tiše se díval před sebe. "Takže... jste stejný jako to hovado." zašeptal Daisuke. Doktor mu zopakoval, že si nebyl vědom toho, co dělá, ale Daisuke ho pevně chytil za rameno, div mu ho silou nerozdrtil. V očích měl zlost, ani netušil, kde se v něm najednou vzala. "Nejste doktor... Jste STVŮRA!" zakřičel na něj a praštil s ním o lavičku. Doktor mlčel a potom přikývl.

      "Ano... jsem stvůra," souhlasil doktor. "A právě proto vím, jak se může stvůra, jako jste Vy, cítit. Sám jste přece říkal, že pro Vás bylo nemožné, abyste býval s někým jiným, než s Harukou? A podívejte se – v naprostém pořádku můžete žít i s Kazukim..." Daisuke pevně sevřel ruce v pěst a nastavil ji tak, jakoby doktora chtěl silně udeřit do tváře, v očích měl zoufalost. "Ale... vězte jedno," začal doktor, aby se vyhnul silné ráně do obličeje. "Kazuki... by jen tak k někomu nepřilnul. I vycházení se sestrou měl těžké... Jste... Jste první člověk, ke kterému se choval takto. První člověk, kterému pověděl o své minulosti. Tak se zamyslete... Nepřipadá vám to podezřelé? Myslíte si, že je to pořád jen obyčejná hra?"

      Daisuke mlčel a pozoroval zmateně doktora, který posléze i nadále mluvil, ale on jeho slova už neslyšel. Pomalu doktorův kabát pustil a odstoupil od něj, zatímco se mu ruce trochu klepaly. Doktor si oddychl a posadil se. Daisuke klesl na kolena a zíral do země. Doktor mu poradil, aby za ním přišel, pokud bude chtít přejít k jeho kolegovi doktorovi, kterému může důvěřovat víc, než nyní jemu. Daisuke se díval do země a mlčel. Ignoroval úplně všechno...

      Po chvíli se chtěl postavit na nohy, ale nemohl, takže mu doktor musel pomoci. Dovedl ho až k jeho bytu a vyndal mu klíče z kapsy. Když mu otevřel dveře, jen dodal, že mu všechny informace pošle poštou a odešel, nechávajíc Daisukeho stát před dveřmi. Daisuke nebyl schopný vejít dovnitř. Opřel hlavu o dveře a trochu vycenil zuby. Slabě pěstmi udeřil do dveří, poté silněji, a nakonec taktilně, že musel až zakřičet vztekem. Sousedi se zaraženě dívali zpoza dveří, co se děje, když viděli muže, jak vzteky mládí do dveří a křičí. Konečně se uklidnil a snažil se normálně dýchat, myslet. Jeho myšlenky se nyní vrátily ke Kazukimu – kde nyní může být? Má mu zavolat? Je v pořádku? Už se chtěl otočit, vyjít ven a vytočit Kazukiho číslo, ale zarazil se, když za ním stála prochladlá postava, klepající se zimou. Chtěl něco říct, ale Kazuki k němu přišel, pevně ho objal a vtlačil do dveří, až oba spadli na zem. Oba mlčeli. Daisuke byl rád, že se Kazuki vrátil. Pevně ho přitiskl k sobě a prohrábl vlasy. Nešikovně, na druhý pokus zavřel dveře a přitáhl si Kazukiho blíže k sobě. Možná, že to bude těžší, než si myslel, ale není potřeba, aby spolu bojovali.

      Hladil Kazukiho po hlavě, aby mladého muže uklidnil.

      Kazuki pevně chytil Daisukeho kabát a zabořil do jemné látky tvář víc. Daisuke ho vyzval, aby mu svou tvář neskrýval, a přiměl ho podívat se na něj. Kazuki se na něj váhavě podíval a potom pohlédl stranou. Když se mu Daisuke zničehonic omluvil, Kazuki se na něj zmateně podíval. Ale to už cítil jeho rty na svém čele, což ho překvapilo ještě víc. Ani Daisuke netušil, co to dělá, ale doufal, že tak mladíka trochu uklidní.

      "Už vím vše," řekl Daisuke opatrně a pohladil Kazukiho po tváři. "Nemusíš se bát. Sice jsme nezačali nejlépe ale... udělám cokoliv, abys byl šťastný. A pokud to znamená, že tě mám milovat, nebudu s tím mít problém. Pokud však tohle nechceš... stačí říct. Ale neutíkej přede mnou."

      Kazuki ho pozoroval a nakonec se k němu nahnul, aby ho políbil letmo na rty. Pevně ho objal kolem krku a přitiskl se k němu. "Blbče," zavrčel tiše, spíše smutným hlasem, zatímco se díval stranou. "Jak bych mohl...?"

      Daisuke se pousmál a pohladil ho po zádech.

      Lidé jsou velmi křehká stvoření. Daleko od místa, kde jsme se nyní nacházeli, stála žena, sledujíc zapadající slunce s úsměvem. V ruce držela mobil, na rukách měla kožené rukavice, kabát našedlé barvy jí zakrýval tvář. Šlo však vidět, i skrz slunečné brýle, že se usmívá, že oči jí září radostí, že by se nejraději začala hlasitě smát. Stála na kopci před opevněnou budovou, hlídanou policisty a psovody, kteří bedlivě střežili státní věznici pro ty nejhorší zločince. Odkryla si obličej a mile se usmála.

      Hlavou rychle pohnula do stran, chvíli čekala a až vítr slabě zavlál do stébel kolem ní, rozběhla se kupředu, vytahujíc za běhu kapesní nožík z hluboké kapsy kabátu a z té druhé malou pistoli s tlumičem. Jeden nožík hravě hodila po psovi, kterého pořezala po krku a přinutila zakňučet, čímž od sebe odlákala pozornost. Střelila dva psovody a další dva hlídače jen ze vzdálenosti před sebou, narušila křehkou konstrukci ochranného plotu a hravě pronikla do jedné z nejlépe chráněných věznic státu.

      Toto místo znala dokonale.

      Skryla se před světlem, které nyní zářilo na mrtvé lidi a psy, a když se mu vyhnula obloukem, dostala se k místu, kam potřebovala. Všimla si, že kolem ní prochází muž. Aniž by si toho všiml, sebrala mu klíče a dostala se ke dveřím dole. Vzhlédla a nejspíš se spokojeně usmála.

      Prohlédla si dva možné klíče a jeden z nich ihned utrhla a zahodila za sebe. Stříbrný, malý klíček pronikl dovnitř, jako nic, a ona jím zlehka otočila na stranu. Prudce otevřela dveře a rozběhla se po schodech dolů k jedné jediné cele, kterou potřebovala otevřít; k jedné jediné osobě, která v této části věznice pobývala. Osobě pro ni tak důležité, že sotva mohla poslední roky normálně myslet. Konečně ho našla! Vyplatilo se jí čekat!

      Prohlédla si klíček v ruce a znovu pohlédla na dveře před sebou. Tak dlouho čekala... Zhluboka se nadechla, vložila klíček dovnitř, rychle jím otočila a otevřela dveře bez námahy. Chvíli mlčela a hleděla před sebe. V temnotě místnosti před ní seděla jedna pohublá, stará osoba. Byl to muž, mohl mít sotva padesát pět až šedesát let, ale vypadal o dost starší. Pomalu k ní vzhlédl a jeho šedomodré oči zazářily směrem k světlu, které narušilo jeho bezesný, několik let trvající spánek zde pod zemí v cele. Nehezky se ušklíbl.

      "Našla jsem tě..." pomyslela si žena šťastně a rychle se rozběhla do místnosti k muži. Chvíli na to se už spustil alarm a zářila rudá světla, která oznamovala, že jeden z nejnebezpečnějších vězňů utekl ze své cely. Žena namířila pistolí před sebe, když se dostala ven a několik lidí bez váhání zastřelila.

Popadla pohublou ruku muže s dlouhými, šedivými, zachumlanými vlasy, špinavého, starého, a utíkala s ním rychle k díře, kterou si předtím pro sebe vytvořila, aby se dostala dovnitř.

      Ještě naposledy se otočila, několikrát naslepo vystřelila a potom oba zmizeli za kopcem. Zadýchaně se oba zastavili a muž se posadil, zavírajíc oči a zhluboka oddychujíc. Žena se dívala do země a pohlédla na své ruce, které se jí kupodivu klepaly. Pevně je sevřela v pěst a svěsila hlavu k zemi.

      "Dobře odvedená práce," řekl stařec a pobaveně se zasmál. Žena se na něj otočila a z kabátu mu vyndala malou láhev s vodou. Muž začal hltavě pít a ona pozorovala bez slova, jak mu vzácné kapičky vody stékají po vyhublém krku, jak hltavě pil každý hlt, který se mu do úst dostal. Nakonec se narovnala a přešla k němu. Přestal pít, utřel si pusu a zadíval se na ni. Mile se na ni usmál.

      "Dlouho jsme se neviděli, Řezníku," řekla pobaveně žena a sundala si brýle, odhazujíc tmavé vlasy ze své tváře. Pohlédla na muže před sebou, který si masíroval zarudlá zápěstí a nehezky se usmíval. Potom žena pohlédla na místo před sebou, na místo, kde způsobila tolik poplachu a škody. "Nezapomněla jsem na svůj dluh vůči tobě... otče," dodala tiše Haruka a spokojeně se dívala před sebe na zmatek ve věznici, který plánovala už několik let a dnes... dnes nastala noc, kdy osvobodila svého otce – Řezníka, se kterým má společnou minulost i Daisuke.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře