Ukrytí? - 04

10. červenec 2016 | 07.13 |
› 

Dvanáct let uteklo od té nešťastné události, kdy jeden ze záchranářů pochybil, zemřel mu bratr, ale jak se posléze ukázalo, nechal nahoře v sutinách zemřít další dva lidi. Ti, kteří byli zachránění, lhali, že jim říkali, aby tam nešli, ale oni je prý neposlouchali. Také si dokonce vymysleli, že ten mladý, mrtvý Shrin jim to také říkal, ale jeden z nich ho prý shodil ze schodů dolů. Tohle všechno se dostalo do televize. Lež je zbraní dnešní televize. Média nám denně lžou. Avšak po dvanácti letech, dá se říct, lidé na tu tragickou událost i události po ní už skoro zapomněli. Nikdo nevyslovoval jméno Myung s nenávistí, jako předtím. Vlastně ho nevyslovoval už vůbec. Pokud se nejednalo o Arisu Myungovou, která i přes v práci vytrvala a vypracovala se ve třiceti letech na vrchní zdravotní sestru, kterou každý respektoval.

Co se týče Shuuseie, skončil u záchranářů a stal se z něj podřadný občan. Převážel zboží firmy Hikari Corporation. Ironie? Denně se tam setkával s těma dvěma, kteří za to byli zodpovědní; s těma dvěma, které zachránil. Teda až do minulého roku, kdy je oba vyhodili, protože byli příliš staří.

Co se týče nemocnice, kde i nadále zůstala jenom Arisa, přišel tam dle všeho zkušený doktor, Kuroshi Tsuki. Jakoby z oka vypadl někomu, koho předtím Arisa znala. Jen si nemohla vzpomenout, kdo to byl. Hned první den mu ukázala, jak se všechno řídí. Byl kupodivu zdvořilý a nevyptával se jí na její minulost, jako to dělali všichni jiní, nebo na důvod, proč zůstala pracovat zrovna zde; v nemocnici, kde to všechno začalo.

Světle hnědovlasý Kuroshi Tsuki, dvacet pět let, svobodný, žádní rodinní příbuzní, sirotek. Lež, jako vyšitá. Ale co byste čekali od mladého Hideakiho Myunga, když přišel o celou rodinu během tak krátké doby. Když se mu naskytl okamžik, že se ho ujme starý pár, neváhal a nalhal jim, že ztratil paměť. Vychovali ho jako vlastního syna a dali mu nové jméno. Hideaki Myung přece zemřel, zrodil se Kuroshi Tsuki, který nenávidí média za to, co udělala jeho rodině.

Jeho sestra se nezměnila. Tak moc rád by jí řekl, že je to on, když ji poprvé uviděl, tak moc rád by ji objal, ale věděl, že by to pro ni byla rána a že by mu stejně nevěřila. Svého bratra od onoho útěku už neviděl. Proto se opatrně sem a tam ptal Arisy, jak se má její starší bratr.

Ani Kuroshi Tsuki nemohl odpustit médiím to, co jim před lety udělali. Mohl jenom děkovat tomu stařičkému páru, který mu umožnil studovat medicínu. Nehodlal porušit rodinnou tradici, ale necítil se na jízdu se sanitkou. Proto zvolil raději přímou lékařinu. A sem a tam se do noci ptal, zatímco spal u svých adoptivních rodičů, jak se jeho starší bratr má.

Probudil ho otravný budík na pět hodin ráno a Kuroshi dlouze zívl. Rozmáchl se po budíku a chtěl spát dál, ale to už ho jeho adoptivní stará matka kárala, aby vstával, že mu nachystala snídani. Rozespale jí odpověděl, že už je na cestě, ale i tak spal dál. Musela na něj vylít studenou vodu, čímž mu málem přivodila infarkt. Přestože se ona smála, Kuroshi měl co dělat, aby se zahřál.

"Tohle už prosím tě nikdy nedělej, nebo omdlím při nějakém zákroku," požádal ji, zatímco se balil do teplé deky a pil teplý čaj. Jeho adoptivní matka se pořád smála. Pokárala ho, aby už víckrát nespal s nahými zády, nebo bude mít problémy s ledvinami. Něžně jí políbil na líčko a slíbil jí, že si příště vezme i triko, ale že včera večer (spíše dneska ráno) byl příliš unavený po noční, takže se jen svalil na zem a usnul. Když rychle skončil svou skromnou snídani, vyčistil si zuby a jen na sebe hodil nové triko, vydal se rychle ven. Jeho adoptivní otec se ptal, zda nechce svézt do práce, ale Kuroshi už pospíchal svou cestou do nemocnice.

Arisa rozespale zívla, když dělala docházku. Ptala se a různá jména. "Kuroshi Tsuki?" zeptala se a znovu zívla. Rozhlédla se kolem sebe, když ho nikde neviděla. Málem se zhroutila na zem, ale nakonec jen řekla: "Takže zase přijde pozdě..." a odškrtla si ho.

Pár minut poté se rozrazily dveře, když dovnitř vešel Kuroshi a všem se omlouval, že jde pozdě. Arisa znovu dlouze zívla, než se zhluboka nadechla a začala po vlastním bratrovi křičet, jako to dělávala kdysi. Avšak nyní neměla ani ponětí, že je to on. Brala ho jen jako věčného opozdilce. Kuroshi měl podle rozpisů s ní službu a tak se trochu pousmál. Možná něco ví o Shuuseiovi. Když se spolu procházeli na chodbě směrem k jedné pacientce, která měla včera záchvat, aby jí zkontrolovali, nemohl se jí na Shuuseie nezeptat.

"Co by s ním bylo?" zeptala se nechápavě a podívala se na něj. Trochu si ho prohlédla. "Znáte se? Jsi o dost mladší, než on, takže ne ze školy. Donesl ti něco, co je vadné?"

"Ne, ne," řekl Kuroshi rychle a pousmál se. "To ne, jen mě tak napadlo, že kdysi také pracoval v nemocnici. Je mi jasné, proč skončil, nechci se dotknout toho... tématu z minulosti. Jen je dobré vědět něco o svých spolupracovnících a jejich rodinách, ne?"

Arisa se zastavila. Chladně mu řekla, že ona už žádnou rodinu nemá. Jenom jednoho bratra. Rozhlédla se a pevně stiskla složku se jménem pacientky. Varovala ho, že pokud hodlá ještě dlouho šťourat do jejího osobního života, tak že ho vyrazí. Kuroshi se jí omluvil a mile se na ni pousmál. Byl nyní větší než ona, a tak jí poupravil pramínek vlasů.

"Měla bys také někdy zajít domů a vyspat se," poradil jí. "A nespat věčně ve své kanceláři. Jistě Shuuseie hodně trápíš."

"Prosím tě, ten má svých starostí dost," podotkla Arisa hrdě a sundala jeho ruku, zatímco jí upravoval poslední pramínek vlasů na správnou stranu. "Scházíme se nanejvýš jednou za měsíc, chce to především on. Chce udržovat kontakt."

"A ty ne?" zeptal se Kuroshi opatrně. Arisa šla chvíli potichu, jakoby si svou odpověď rozmýšlela. Přitom odpověď už dávno znala. Jen se snažila najít vhodná slova, která by ji nezranila.

"Ano i ne," řekla nakonec. "Ano, protože je to můj bratr, ne, protože se příliš podobá mému otci, kterého ta hovada dohnala až ke smrti. Stejně jen oznámili, že zemřel a neřešilo se, kdo ho zabil..." Hlas se jí nyní trochu zatřásl a ona několikrát rychle zamrkala. "Na toto téma už s tebou nehodlám nikdy mluvit," rozhodla se a přidala do kroku.

Kuroshi se jí snažil omluvit celý den, ale ona ho ignorovala. A zatímco si vyslýchala jeho hodnocení stavu oné pacientky. Mezitím i Shuusei v šest hodin a deset minut dorazil do práce a převzal další věc, kterou bude muset převést do zahraničí. Zastavil se však u oznámení. Zeptal se svého nadřízeného, co to je. Čtyřicetiletý muž se otočil a zaostřil na papír před Shuuseiem.

"Ach, to je jen pozvánka na narozeniny Hikariho Kagariho," ozval se jeho nadřízený. "Je to můj dobrý přítel, mnohokrát mi zachránil život. On i pan Myung, nechť je mu zem lehká, byli mými přáteli už dlouhou dobu než... než tvůj otec zemřel," dodal tiše. Shuusei poklidně sledoval fotografii muže, na kterého si moc dobře pamatoval. Byl to jeden z těch, kteří mu donesli jeho mrtvého bratra až pod nos. Pevně sevřel papír mezi prsty a strhl ho z nástěnky.

"Půjdu ho navštívit, také jsem ho znal," usmál se na svého nadřízeného, který se zazubil a pokynul mu, aby vzal láhve s vodou, zatímco mu psal adresu, kde je má doručit. Shuusei si bezpečně schoval papír do bundy a vzal dvě velké láhve s vodou a jeho nadřízený mu pomohl s ostatníma dvěma.

"Hlavně jeď opatrně, se zákazníky mluv spisovně, ne jako posledně," varoval ho nadřízený, když mu do auta dával poslední láhev. Povzdychl si. "Aby mi na tebe zase nepřišla stížnost!" hrozil mu rukou.

"O to se bát nemusíte, pane Banshi," slíbil mu Shuusei s úsměvem. "Už nejsem začátečník, jako tehdy, a vím, jak s nimi mám mluvit." Skrz sake pochopitelně. Rozjel se kupředu a cestou ho napadlo, že sestra jistě pořád pracuje. Taky by se mohl stavit rodičům a bratrům na hrob. Vytáhl si fotografii jejich rodiny a chvíli ho pozoroval, když čekal na železničním přejezdu. Poté fotku odložil a rozjel se kupředu. Delší dobu je nenavštívil, měl toho hodně.

Když dojel na místo určení, odnesl první dvě láhve dovnitř a vzal dvě prázdné. Postarší žena ho zastavila a dala mu peníze a nějaké to spropitné a poslala přitom svého manžela, aby mu šel pomoci. Shuusei už chtěl odnést dvě prázdné láhve, ale zarazil se. Nyní se díval do očí přímo tomu muži. Poklidně ho sledoval, než k němu přišel a zvedl dvě láhve. Díval se za ním očima plnýma nenávisti. Moc dobře si pamatoval chvíli, když mu pomáhali z polorozpadlé budovy. Stiskl ruce v pěst a následoval ho. Pochopitelně si ho jeho bývalý podřízený ani nepamatoval. Chtěl odnést ještě ty zbylé dvě láhve, ale muž, kterému táhlo na šedesát, mu řekl, aby jel a dal mu ještě nějaké spropitné. Nepoznal ho. Odcupital a přitom s námahou za sebou táhl dvě nádoby s vodou. Shuusei mlčel a sledoval ho chladnýma očima. Poznačil si adresu na papír s oznámením od Hikariho oslavě a zmizel v autě. Dvanáct let.

Za dvanáct let se toho plno změní. Důvod, proč Arisa svého bratra nepoznala, byl jednoduchý; už to nebyl malý kluk a nabarvil si vlasy na světlejší odstín. Nechtěl jí ublížit a přitom jí chtěl být nablízku. A přesto jí nemohl říct, kdo ve skutečnosti je.

Otevřel jí dveře, aby mohla vyjít ven z pokoje. Jen se na něj mil usmála a poděkovala mu. Přiznala se, ž kdyby mezi nimi nebyl čistě pracovní vztah (a především věkový rozdíl), tak by se do něj zamilovala, na což si Kuroshi vymyslel, že už má přítelkyni. Smutně se na něj podívala, ale znovu se usmála.

"Tím lépe pro tebe," řekla mu hrdě a nyní to byla ona, kdo mu musel spravovat vlasy.

Kuroshi se jí zeptal, zda už jde domů, když si brala kabát. Trochu posmutněla a přitom zvážněla. Oznámila mu, že jde za svým blízkými. Chvíli mu to nedošlo a potom se provinile omluvil. I tak se na něj nezlobila. Řekla mu, aby prohlédl ještě nějaké pokoje, vykoupal jednu starou paní a šel také domů. Popřál jí šťastnou cestu domů a ona mu a rozloučenou zamávala.

Arisa si trochu smutně povzdychla a pomyslela si: "Zajímalo by mě, zda tam bude i Shuusei... Ostatně už to je přes dvanáct let." Několikrát zamrkala, aby zabránila slzám v průchodu, a vydala se rychlejším pochodem k autu. Rozjela se na jedno jediné místo, které často navštěvovala, když potřebovala pomoct. Na hřbitov. Stejnou cestu měl po vyřízení dovážky i Shuusei. Ihned si všiml sestřina auta. Zastavil kousek od brány a vylezl z auta. Nenesl však květiny, jako Arisa. Našel ji, jak dřepí u hrobu jejich rodiny. Chvíli ji jen tak tiše sledoval.

Všiml si nových, čerstvých, bílých růží. Při pohledu na tvář jeho mladších brášků se mu temné oči trochu zaleskly. Pořád to bolelo... Dal si čepici trochu do tváře a s pohledem k zemi kráčel za sestrou. V ruce přitom něco svíral...

"Takhle to bude nejlepší, sestřičko," zašeptal, když se k ní dostal. Arisa se zarazila během modlitby a zmateně se za sebe podívala. Spatřila Shuuseie, ale následující scéna by vylekala i mnohé jiné. Shuusei se jí podíval do očí, měl v nich přímou nenávist, která Arisu polekala, ale netihla nijak zareagovat. Shuusei jí přiložil jakýsi kapesník k ústům a udržel ji u země, zatímco se jeho sestra pokoušela křičet. Plakala. Nechápala, co se děje... Potom viděla rozmazaně a nakonec omdlela. Shuusei ji tiše sledoval a zvedl si čepici tak, aby ji mohl lépe sledovat. Opatrně jí pohladil po vlasech.

Rozhlédl se po hřbitově, než si ji přehodil přes rameno a odnesl do své dodávky. Ujistil se, že má dostatek místa na pohyb, kdyby se probrala, ale věděl, že po dávce, kterou jí nechal nadýchat, se jen tak neprobudí. Rozjel se pouze k jedinému místu, které tolik nenáviděl a nepřál si ho vidět víckrát v životě. Pouze v tomto případě.

Hikari Corporation. Jejich budova se propadla už skoro celá do země, jen přízemí bylo funkční. Shuusei ho po dobu dvanácti let udržoval funkční. Vytáhl setru z kufru své dodávky a odnesl ji dovnitř. Opatrně ji usadil na židli a chvíli pozoroval.

"Jak jsem řekl, sestřičko, zničím ji. Zničím Elisu Shinovou. Ale nejdříve," zašeptal a odhrnul Arise vlasy z očí. "Nejdříve jí musím nadhodit tak hnusný případ... že bude chtít skončit." Trochu se pousmál, když sledoval svou spící sestru a potom přešel k jakési kádi. Odkryl ji. Byla to velká kádě s vodou. Kolem se válelo plno prázdných barelů od vody, které měl dovážet. Byly to ty, které byly nadbytečné. Proč jich nevyužít ve svůj prospěch? Tiše vydechl a usmál se.

Arisa se probudila. Bolela jí hlava. Měla problém zaostřit, ale jenom na krátkou chvíli. Když se konečně vzpamatovala, polekala se a začala rychleji dýchat. Seděla na židli, jejíž nohy byly jenom kousek od okraje kádě s vodou. Ruce i nohy měla spoutané k židli. Nepokoušela se moc hýbat. Bylo jí jasné, že pokud se pohne, spadne dolů do vody a utopí se.

Slyšela hluk a prudce se za tím zvukem otočila. "Kdo je tam?" zeptala se do temnoty zchátralé budovy. "Odpověz! Vím, že jsi tam!" dodala zle a zacloumala s rukami. "Rozvaž mě! Hned!"

Slyšela jenom pobavený smích a ztuhla. Moc dobře ho poznávala. Oči se jí zaleskly a ona se opatrně podívala za sebe. Shuusei kráčel po okraji kádi s vodou k ní.

"Dlouho jsme se neviděli, sestřičko," pozdravil ji vesele.

"Shu... Shuusei?" zeptala se Arisa nechápavě. "To-Tohle není vtipné! Kde je ten zmetek?! Nahrává si to, že jo? Jistě je to Kuroshi! Prasák jeden! Rozvaž mě, abych mu mohla jednu vrazit."

"Víš, co je na tom nejvtipnější, sestřičko?" zeptal se najednou Shuusei a dostal do malého prostoru mezi židli a druhý okraj kádě s vodou. Až teprve nyní Arise došlo něco děsivého. Přála si, aby se mýlila. Ale pohled v Shuuseiových očích jí jenom potvrdil její myšlenku, a jí se zaleskly oči. "Že to myslím vážně."

"Prosím, nedělej to," zašeptala Arisa vystrašeně. Nyní už plakala. Pevně sevřela ruce a v nich i provaz. "Jistě existuje i jiný způsob... N-Najdeme ho spolu. Prosím. Rozvaž mě."

Shuusei ji sledoval chladnýma očima. Jako by to ani nebyla jeho sestra.

"Kdybys tam tehdy byla..." zašeptal Shuusei tiše a Arisa mírně pozvedla víčka. "Kdybys tehdy neodjela..." začal Shuusei jinak a oči se mu trochu leskly. Pokračoval už hlasitějším a naštvanějším hlasem, který se měnil na hlas, jenž Arisa neznala, na hlas který ji děsil. "Řekla bys Shrinovi, aby zůstal doma! Poslechl by tě... I mně bys přesvědčila o mé zbrklosti." Nyní už Arisa plakala s ním, zatímco Shuusei naposledy zakřičel: "A on by žil!"

"Shuusei..." snažila se ho poprosit, aby toho nechal. Shuusei se však skrz pláč snad začal smát. Když k ní vzhlédl, pohladil jí po hlavě.

"Neboj se... Slíbil jsem ti, že ji zničím. Zničím všechny, kteří za to mohou. A začnu s tebou, sestřičko," slíbil jí, políbil jí na čelo, a když ji žduchl, židle se převážila a zatímco Arisa křičela, spadla do vody. Židle ji stáhla dolů a nahoru jenom proudily bublinky kyslíku.

Shuusei to sledoval a setřel si slzy. Oči měl zarudlé. Zničí ji. Bude muset začít od úplných základů, aby ji mohl zničit.

"Sbohem," rozloučil se se sestrou, zavřel víko kádě, kde poletovaly bublinky, kádě, ve které se jeho setra topila a přitom do vody křičela Shuuseiovo jméno a prosbu o svůj život. Jak dlouho bude křičet?

Shuusei se rozjel svou dodávkou pryč od místa, kde to před dvanácti lety všechno začalo.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře