Povídka "00371"

18. červenec 2016 | 07.09 |

Ty jsi mě stvořil.
Ty jsi mě uvrhl do temnoty.
Ty jsi mě uvěznil v onom temném rohu místnosti.
Ty ses smál mým snům.
Ty sám jsi mě vymazal ze svých vzpomínek. A přesto žiju. Jsem nestvůra, kterou jsi stvořil.
Ano, zabil jsem ji. Tvá manželka mě objevila. V tvém vlastním zájmu a bezpečí, zabil jsem ji. Není hodně tvé pozornosti, to já! TO JÁ!! Omlouvám se, opět jsem křičel.
Tu noc, kdy se zrodil Tvůj pán, nenáviděl jsem tě. Když jsem se zrodil já, přikázals mi sloužit jenom tobě! Tak proč nyní ty sloužíš někomu jinému? Proč zavíráš ty dveře? Neber mi jediné světlo v tak malém prostoru, prosím. Omlouvám se. Už ji však neoživím. Tvá žena je mrtvá. Dovol mi alespoň zničit její tělo. Spal ho! Nemohu se na něj dívat!
Páchne krví!
Srdce mi opět tluče nepravidelně. Špatně se mi dýchá. Aha, kyslík otrávila její sprostá krev. Nebyla Tebe hodna, můj pane! Dovol mi sloužit ti i nadále, prosím, můj pane. Zachránil jsem tě přec! Nedívej se na mě pohledem, kterým mě děsíš.
Ne, prosím, nevytahuj tu stříbrnou věc, jejíž zvuk mě děsí. To štěkání jsem slyšel už mnohokrát. Tobě podobní vždy klesají k zemi a přestanou se hýbat, kdykoliv je ta malá prapodivná věc, prapodivného tvaru, zasáhne. Řekni, můj pane, co je to za věc?
Vracíš se ke dveřím. Proč je zavíráš?
Na co se to ptáš? Zda jsou příšery stvořeny nebo vychovány? Nerozumím ti. Co mi tím chceš naznačit? Můj pane, můj jediný pane. Zachránil jsem tě přec!
Když jsi volal o pomoc, slyšel jsem tě. Přišel jsem ti na pomoc. Byl jsem to já, ne ona, tak proč na mě míříš tou stříbrnou, děsivou věcí? Proč?! Nic jsem špatného přece neudělal, tak mě tak neděste, můj pane, prosím. Jak ti mám odpovědět, když nechápu otázku, jež jsi mi zadal. Sám jsem přece příšera. Ne, prosím! Nevytahuj tu druhou věc! Nevytahuj tu píšťalku!! Kdykoliv na ni zahraješ, tvá ukolébavka mi trhá uši...
Konečně jsi přestal. Klečím před sebou. Už chápu, chápu, v čem jsem chyboval. Přestože tě ta žena zradila, milovals ji. Chápu, můj pane, chápu. Cože? Proč mi najednou děkuješ? Komu děkuješ? Bohu? Proč? Protože se z Tebe prozatím nestala příšera, jako ze mě? Můj pane, v čem jsem kdy udělal chybu? Vaše přání, Vaše rozkazy... Kde jsem pochybil o Vaší moci?
"Jak se jmenuješ?" ptáš se mě, zatímco odjišťuješ pojistku. Viděl jsem tě to mnohokrát dělat, když ses zbavoval lidí, kteří ti překáželi. Co mi jiného zbývá, než se na tebe pousmát a odpovědět ti? Svůj osud už stejně nezměním.
"Jmenuji se... Nikdo... Zero-Zero-San-Nana-Ichi (00371)." odpovídám ti poslušně. Ozve se děsivá rána, při které se ty spokojeně usměješ a pochválíš mě za mou odpověď. Tvou pochvalu už však neslyším. Necítím, jak mé tělo dopadne na zem. Ano, měl jsi právo mě zabít. Nemusíš mě pohřbívat. Jen mi něco slib, můj pane, můj jediný pane...
Žij... Přežívej, dokud můžeš... Než tě znovu najdu... Než místo tvé manželky příště... zabiju Tebe!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře