Až tě znovu uvidím 43

16. červenec 2016 | 07.00 |

   Nevím, zda se mi přiznali, protože si mysleli, že brzy zemřu, nebo doufali, že z toho zjištění ihned zešílím...? Nebo snad proto... že věřili, že je chytnu? Chtěli snad, abych je zastavil? Proto mi dávali tolik náznaků? A přesto jsem zklamal... V tichosti jsem pozoroval ohořelé zbytky policejní stanice před sebou a přitom přemýšlel, kde jsem udělal chybu. Kolik lidí mě mohlo ještě obelstít? Naomi, Haruka, Nicolas, Matthew, Karolína... a mnoho dalších. Jen ta myšlenka, že mě tak snadno napálili, obelstili a přinutili prohrát... mě ničila zevnitř. Z mojí reakce na Karolínino tělo záhadným způsobem Fredovi došlo, že jsem ji musel znát. Po dvouhodinovém výslechu, zatímco nám Bob u sebe nabídl azyl, si spojili všechny věci dohromady – jen jsem jim o Matthewovi neřekl; to už jsem nezvládl. I tak si myslím, že jim to časem dojde, a budou se ptát, proč jsem znovu zatajoval informace. Kdyby to šlo, zakryl bych veřejnosti a zpravodajům oči a sebral jim kamery, ale sotva se ozvala ta rána, jako na povel všichni naklusali před... před místo, kde kdysi stála majestátní budova policejní stanice, vše točili nebo jinak dokumentovali a ptali se lidí, kteří byli naprosto v šoku z toho, co se vůbec stalo. Nakonec to jako jediný rozumně vyřešil Bob. Řekl jim narovinu, ať táhnou do háje, nebo se tohle stane s jejich barabiznami.

   Matthew nás za každou cenu chtěl vyřadit ze hry. Počítal snad, že nám nedojde, že se jedná o bombu nebo něco jiného na podobný princip? Jako omámený jsem cestou do Bobova domu přemýšlel pouze nad jedním prokletým slovem, kterým to všechno začalo; Diluvium. Ostatní si přáli, aby to všechno, co se doposud stalo, přestalo, aby se rozhodli ekoteroristi sami vyjít na světlo a přiznat se. Hodně optimistické sny, že? Karolína měla pravdu; nevím, čím si Matthew musel projít, když viděl oba své rodiče mrtvé. Oproti němu má bolest ze ztráty matky byla chvilková záležitost. S pohledem z okna jsem pozoroval velké budovy; kterákoliv z nich mohla být obětí, a přesto všechny stojí jenom proto, že nestály v cestě Wehtu Marcovi.

   Neměli jsme nic a Wehta Marco měl nyní všechno. Dokonce i vzdorující lidi, kteří hulákali před všemi budovami Kobry, aby ji zavřeli za to, že dopustila, aby se do oběhu dostaly otrávené potraviny. Ale především...

   "Podle našeho zdroje je za tuto hromadnou otravu lidí zodpovědný právě tajemný vlastník organizace Kobry, Wehta Marco!" slyšel jsem, jak vážným hlasem hlasatelka v rádiu se snaží přehlušit zbylé lidi kolem ní, kteří s ní posléze dělali rozhovory o tom, jak jsou rozhořčení.

   ...Matthew měl nyní proti sobě poštvaný celý svět, a přitom to byl právě on, kdo seděl na trůně a tomu všemu kraloval.

   Takže Nicolas skutečně vypouštěl informace do televize. Proto ten telefonát... Opatrně jsem se dotkl místa vpichu. Kolik času mi zbývalo? Co to je za jed, že jsem po něm mohl v naprostém pořádku vstát a pořád necítil tu bolest ani nyní? Měl bych jim to říct? Podíval jsem se na Freda a na Gilla, kteří zrovna něco řešili. Budou jedině rádi, že se mě zbaví o to dřív. Ale předtím musím přimět Matthewa, aby toho nechal. Nejhorší na tom bylo... že jen on sám věděl, kde se nyní budou nacházet, kde udeří a co podniknou.

   Přirovnat tento případ k domku z kartiček by bylo docela trefné. Kdo bude ten, kdo ho sfoukne?

   To brzké ráno jsem se naučil, že odporovat Bobovi se zatraceně nevyplácí. Když jsem namítl, že nedaleko (no, pár kilometrů dál) odsud bydlím, chytil mě za košili a doslova mě dotáhl k sobě domů, zatímco hulákal, zřejmě na svou ženu, že mají návštěvu. A tak jsem byl seznámen s Bobovou manželkou. Aha, takže ona je ta dominantní, napadlo mě, sotva jsem ji viděl vedle Boba. Mil se usmála. Umí rozhodně hrát nevinou milující manželku, za to má u mě plusové body! A to, že dokáže převalit Boba na bok, to je doslova umění na jinéúrovni.

   Sotva jí Bob seznámil s jeho záměrem – aby náš celý tým, který pracuje na dopadení ekoteroristů (nyní máme alespoň určeného, takže nejsme až tak velcí břídilové) –, jen pozvedla obočí a očima přejela od Freda přes Gilla až ke mně Na to se začala smát.

   "To je ten nováček, který ihned první den spustil poplach?" zeptala se vesele. Ona si to pamatuje? A jak to, že to vůbec ví?! Dostal jsem tik do oka. To si snad vykládají všechno nad ranní kávičkou, nebo co? Všimla si mého tiku, a tak se smát přestala, protože pokud by nepřestala, asi by ve mně vztek bobtnal mnohem více a já bych se už neovládl. Bob zřejmě vytušil, že jsem na pokraji limitu snesitelnosti všeho kolem sebe, a tak rozumně navrhl, abychom přemístili do pokoje jeho syna. Jeho dvacetiletý syn s nimi už dávno nežije, prý se chtěl rychle osamostatnit, tak odešel už v šestnácti. Jeho pokoj se tudíž čtyři roky nijak nepoužíval (a neudržoval už vůbec ne).

   Popisovat ten chlívek v pokoji kdysi adolescentního muže by mi zabralo příliš drahocenného času, kterého už moc nemám. Bob nám kupodivu zapůjčil alespoň dva použivatelně notebooky. Protože s námi nepracoval, věděl úplné minimum. Fred mu dosti nehezkým způsobem řekl, aby zmizel.

   A Bob ho poslechl. Zřejmě poznal, že pokud by v našem, nyní o dost malém, území strávil delší dobu, asi by bylo o mrtvolu navíc. Ten malý prostor byl vskutku nesnesitelný. Atmosféra byla hmatatelná; nejraději bychom ty zbylé dva asi přizabili, abychom mohli pořádně dýchat.

   Ale jedna věc mě děsila nejvíce... Kdo byl hlavním aktérem v mém plánu? To Dáša má dům nejblíže k místu, kde se chystáme udeřit příště. Vypůjčil jsem si notebook od Freda a zadal do něj Dášino celé jméno; musel jsem jenom doufat, že se nezměnilo – od školky jsem ji moc často nevídal. Ale pamatuji si, že nikdy prstýnek nenosila, takže zasnoubená nebyla. To bylo tehdy. K mému překvapení jsem ji našel díky velmi staré internetové stránce už dávno zavřené mateřské školky. Našel jsem si svůj poslední ročník. Fotografie, kterou jsem poslední dobou vídal mnohokrát. Číslo ředitelky bylo pořád platné. Vypůjčil jsem si od Boba pevnou linku a zavolal jí. Když mi předala číslo od Dáši, dodávala, že netuší, zda je vůbec platné. I tak jsem jí poděkoval za její ochotu a rozhlédl se kolem. Nevím, jak bych tohle vysvětloval ostatním; už jsem Freda slyšel – opět zatajoval důležité informace, musíme ho vyhodit.

   "Číslo jí zůstalo pořád stejné, zkoušela jsem jí zavolat přes můj telefon a odpověděla mi, mám jí říct, že jí zavoláš?" zeptala se mě mile, ale já ji odmítl. Když se zeptala, kam jsem vůbec šel na školu a kde nyní pracuji, jen jsem se s ní rozloučil a zavěsil. Čím méně lidí je se mnou spojováno, tím více jich je v bezpečí.

   Když jsem vytáčel Dášino číslo, opět jsem se rozhlížel po Bobovi a ostatních. Měl bych jim tohle říct, ale... dokud to nebudu mít potvrzené, bude zbytečné jim cokoliv říkat. Raději ať se spálím sám, než jim dávat falešné naděje. Kde vůbec Dáša bydlela? Pamatuji si, že nám jednou popisovala prostředí, ale já si zrovna hrál s Matthewem. Co to říkala, že mě to tehdy tak moc zaujalo? Z mého myšlení mě vytrhlo pípnutí a hlas Dáši. Vůbec se jí hlas nezměnil a já se musel trochu pousmát, když jsem ji slyšel. Je v pořádku, prozatím.

   "Dlouho jsme se neslyšeli, Dášo," řekl jsem vesele a ona pořád netušila, kdo jsem. "To jsem já, James." Jméno jí jen nic neřeklo, tak jsem připojil i to prokleté příjmení a krátce na to si vzpomněla.

   "Jak se ti daří? Už pracuješ?" vyzvídala spokojeně.

   "Nevolám ti proto, abychom si spolu mohli vykládat," řekl jsem trochu sobecky. Slyšel jsem, jak si povzdychla, ale chápala mě. Když jsem jí objasnil situaci, jako pro úplného laika, mlčela.

   "Proč mi tedy voláš?" zeptala se nechápavě.

   "Jde o to, že M-..." začal jsem, ale zarazil jsem se. Opět mi oči zakmitaly po chodbě. Je to pravda, ale... nemohu se s ní pořád smířit. "Že onen pachatel odkazoval na místo v tvém okolí. Proto bych moc rád věděl, zda nemáš nějaké spojení s Kobrou nebo... přímo s Wehtou Marcem." Ano, bylo to šílené, čekal jsem zápornou odpověď, které se mi také dostalo.

   "Ještě něco...?" zeptala se a nechala konec otázky vyznět spíše do prázdna. Nejistě jsem se nadechl. Mám dát na svůj úsudek a ověřit si svou myšlenku, že to místo znám už od samotného počátku? Že si pamatuji, co Dáša říkala, přestože jsem ji nevnímal? Přál jsem si, abych se pletl...

   "Je v blízkosti tvého domu vodní nádrž?" zeptal jsem se přímo. Na druhé straně hovoru bylo ticho. Už jsem čekal, že se začne smát, nebo že se spojení přeruší, ale ona místo toho řekla větu, která mě vyděsila nejvíce.

   "Jak tohle víš?" zeptala se nechápavě. Zíral jsem tiše před sebe. Ne... Snažíš se mi snad, Matthewe, naznačit, že to tvé Diluvium... znamená skutečně Potopusvěta, jak jsme si původně mysleli? Naše úplně první myšlenka byla správná... ale potom jsme začali uvažovat podrobněji a především v oblasti chemie. Ale jak? Proč? Co chceš s tou vodní nádrží dělat? Málem mi vypadlo sluchátko z ruky a trochu neohrabaně jsem ho chytil.

   "N-Nekontaktoval tě poslední dobou Matthew? Ten kluk, který byl pořád se mnou, pamatuješ? Karolína, taková stará paní nás každé ráno vozila," snažil jsem se jí připomenout, kdo Matthew byl, a při řeči o Karolíně, jsem se zarazil a ucítil nepříjemnou bolest a tlak na prsou. Chvíli bylo ticho, jak se snažila přemýšlet a potom si vzpomněla.

   "Z Matthewa se stal skutečně dobrý kluk, víš to?" zeptala se vesele a já se zarazil. "Nakonec musel odjet za rodiči do zahraničí, ale prý mu zaplatili slušnou školu se zaměřením v chemii a ekonomie, není to super?"

   Zůstal jsem zticha. Bylo mi jasné, že Matthew nesl jen velmi těžko smrt svých rodičů, ale jak mohla Dáša vědět, že jel za nimi...?

   "Nedávno tady byl," pokračovala a postupně jsem si dělal neurčitou rovnici toho všeho, co už vím. "Ptal se mě, zda mi náhodou nevadí ta vodní nádrž a hluk, který občas vydává. Rozhodně se vyznal; říkal mi o různých roztocích a pokusech, které na škole dělali."

   "Jaké pokusy?" zeptal jsem se nechápavě.

   "No, prý s různými chemickými látkami, hydroxidy, kyanidy a tak, zkoumali to do hloubky. Nechal mi tady také různé spisy a jeho maturitní práce. Jsou propracované skutečně dopodrobna. A co ty? Jak ses měl-...?" ptala se, ale já ji přerušil.

   "Byl tam s ním ještě někdo?" zeptal jsem se úplně od věci. Dáša byla potom potichu a já si přál, aby neřekla ta jména, která mě opravdu děsila.

   "Tví bratři tu byli s ním," řekla opatrně. Polil mě chladný pot. "Chtěli ti prý udělat překvapení na příští, dvacáté páté, narozeniny, takže prý plánují velkou oslavu."

   "Kdy?" zeptal jsem se otupěle a přitom naléhavě. Ani jsem si nevšiml, že Gill vyšel z pokoje a zarazil se na prahu, když mě viděl.

   "Šestnáctého. To už ani nevíš, kdy máš narozeniny?" zeptala se Dáša, a to byla poslední kapka pro můj mozek. Šestnáctého... Šestnáctého... Snažil jsem se myslet, kdy jsem to už někdy slyšel. A potom mi to došlo. Takže tehdy ona zpívala o... Myšlenku jsem nedokončil. Projela mnou silná bolest od kyčelních kostí až nahoru a já ztratil rovnováhu. To už snad jed začal působit? Dal si teda načas...

   Co zasáhne jako první; mozek nebo srdce?

   Skončil jsem na zemi v křečovité poloze. Gill ihned zareagoval a marně se snažil ze mě dostat, co se stalo. Ta samá bolest stejně jako včera, když jsem skočil z okna na sousedův balkón... Moment. Na chvíli se mi povedlo pořádně přemýšlet. Kdyby se jednalo o jed, postihlo by to mé tělo najednou a já bych měl stejné symptomy jako John, nebo alespoň některé z nich. Ale mám jen neuvěřitelnou bolest v bocích z včerejšího skoku.

   Bob rozespale vylezl z jakéhosi pokoje a zeptal se, co se děje. Je tady snad možnost, že jed začne působit až po nějaké chvíli? Gill mu ihned řekl, aby skočil pro nějaký morfin nebo sedativa, na což Bob zareagoval o dost hbitěji, a rychle se dostal do kuchyně a přinesl jakýsi balíček s injekcí. Když jsem se po delší době zklidnil a bolest částečně polevila, zjistil jsem, že se jednalo o sedativa. Měla tak překrásný účinek, že se mi chtělo spát. Ale musel jsem jim alespoň říct, co jsem zjistil.

   Než mě sedativa položila od omamného spánku, stihl jsem Gillovi říct, že znám Wehtu Marca i místo, kde hodlá udeřit příště. Vím, že se mě na něco ptal, ale to už jsem byl v opiovém snu způsobeném sedativy. A přitom jsem chtěl ostatním sdělit, co jsem si uvědomil, než mi sedativa pohltila mozek.

   Neměl jsem jistotu, že Harry nevybral injekci právě s jedem od Kobry. Ta náhlá bolest mohla být způsobená čímkoliv. Pořád neznám důvod, proč mě mí bratři tak moc nenávidí. A proč se Matthew rozhodl zrovna pro tuhle cestu. Co chystáuspořádat za oslavu na mé narozeniny?

   Rozespale jsem otevřel oči a snažil se zaostřit na strop nade mnou. Pomalu jsem vstal, ale musel jsem se opřít o zeď. To, co bylo nalomené, ještě pořádně nesrostlo. Jak dlouho jsem byl mimo? Už byl den, ne, stmívalo se. Zatraceně, přišel jsem snad o celý den? Díky sedativům jsem se cítil o dost lépe a mohl jsem zase normálně fungovat. Ale na jak dlouho? To byla otázka...

   Povedlo se mi vstát.

   Slyšel jsem hluk z vedlejší místnosti. Dobelhal jsem se ke dveřím a po otevření hlas ještě zesílil. Dopotácel jsem se, ještě pod vlivem sedativ, až ke dveřím, odkud vycházel ten splašený hlas, který se všechno snažil říct snad jen v jediné větě.

   Pootevřel jsem dveře, abych konečně pořádně slyšel slova, která drmolil jako naučené učivo do školy před učitelem.

   "Nepokoje v Německu před hlavní budovou Kobry dnes vrcholí," řekl muž ve studiu, zatímco za ním byl záběr na křičící lidi s cedulemi, aby Kobru zavřeli a Wehtu Marca zabili nebo vydali spravedlnosti. A přitom všichni křičeli jeden přes druhého, takže hlasatel se musel zatraceně snažit, aby ho vůbec přes reportáž slyšet. Ten, komu potom předal slovo, neměl jedinou šanci mluvit přes běsnící dav, který se tlačil i přes zábrany a policii se psy blíž ke Kobře a dle německých nadávek jsem usoudil, že chtějí, aby Kobru srovnali se zemí. Muž během běsnění lidí objasnil situaci, že předtím jen málokdo protestoval před Kobrou, protože její výroba kvalitních potravin je náročná na přírodu, takže jí škodí, ale nyní hlasy všech lidí zněly stejně nenávistně vůči osobě, kterou ani jeden z nich nezná. Jenom já.

   "Nebyla jsem s tím spokojená už od začátku," řekla německá obyvatelka rozčíleně. "To, jakým způsobem zabral pozemky lidí, které podplatil, se mi hnusilo na začátku. A víte co? Můj jediný vnuk kvůli té svini zemřel! Ať Kobru úřady zavřou! Ať Wehta Marco sežere, co sám vytvořil, a ať chcípne!"

   Když poslední větu zakřičela, lidi ji radostně podporovali, vískali a křičeli, zatímco se je policie snažila zklidnit. To samé však probíhalo i v ostatních zemích, kde měla Kobra své budovy. Krátce na to byl záběr na jeden malý obchod od Kobry, který hořel, a lidé před ním křičeli a ukazovali cedule s nápisy.

   "Když máme podle toho chytráka chcípnout jako nějaké pokusné krysy, ať si okusí vlastní jídlo, co sám zasel!" zakřičel mladík do kamery, kterou potom pěstí ze vzteku rozbil a kopal do ní, dokud se spojení nepřerušilo.

   Bylo jenom otázkou času, než lidé začnou běsnit úplně. To, co bylo předtím, byla jenom tichá předtucha tohohle. Jenže ani netušili, že nyní jsou v mnohem větším nebezpečí, než kdy předtím. Otravy jídlem byly jenom začátek. Matthew měl od samotného počátku úplně jiný cíl.

   "Nešlo mu jenom o potraviny..." řekl jsem najednou a ostatní si mě teprve nyní všimli. "Byla to jenom zástěrka pro něco většího. Ty vzkazy, které nám zanechal... udělal to všechno záměrně; v tom bytě mi dal tolik nápověd a já si jich nevšímal."

   "Už je ti líp?" zeptal se Gill. Asi mě nevnímal.

   "Poslouchal jsi vůbec?" zeptal jsem se ho.

   "A ty?" zeptal se mě ironicky. Stojí si všichni na vedení?

   "...večer z nápravného střediska a také z městské věznice bylo propuštěno celkově šest zločinců odsouzených za vydírání, vraždy a jiné vážné přestupky. Kauci za ně za všechny zaplatil zrovna Wehta Marco. Vysílá nám tím snad nějaký vzkaz? A obdrželi jsme také zprávu, že tato osoba pomohla utéci manželce, již zesnulého, pana Greenwooda," hlásal muž, a postupně se ukázaly fotky všech uprchlíků, včetně Greenwoodové. A podržte se, kdo jí na videozáznamu pomáhal ven, než zničil kameru svou pěstí? Benjamin Silkwon. Ten pocit, že ho hledá matka a nyní ho uvidí v této situaci... a navíc, že nám nasadil parohy... Tohle bylo už vážně moc. Proč zrovna tito lidé? Proč zrovna těch šest?

   "Dává nám tak přímé doznání, že to, co tady šílený James vymyslel, je pravda," usoudil Bob a sepjal ruce, obepnul si jimi břicho a povzdychl si. "Co s tím hodláme udělat?"

   "Co by?" zeptal se Fred nepřítomným hlasem. "Lidi dělají tak velký bordel, že bych se ani nedivil, kdyby ho čirou náhodou někdo omylem nezabil."

   "Co Greenwoodová?" zeptal se Gill.

   "Byla podezřelá už od počátku," řekl Fred a napil se nějaké tekutiny z plechovky. "Kdyby to někdo nepodělal ihned na onom večírku a ucítil extázi, tak by se z toho nic stát nemuselo a Wehta Marco by měl po srandě."

   "Kdyby někdo s ním od počátku nepracoval, nemuselo by k tomu dojít," namítl jsem mrzutě na jeho poznámku. Už mě začínal štvát.

   Tvrdit nyní, že chci být v terénu, poznali byste, že lžu. Nesvědčí mi práce venku. A už vůbec ne s nimi! A přesto tady pořád jsem, očekávaje, až to všechno skončí. Matthewe, kdybys mohl změnit jenom jeden den svého života, jaký by to byl?

   Podíval jsem se na televizi, jak muž něco vášnivě vysvětloval, a přitom jsem jeho hlas ani slova neslyšel. Za ním byli ukázaní pohřešovaní lidé, včetně Greenwoodové a... bohužel Benjamina Silkowona a Nicolase. Tiše jsem pozoroval jeho chladné oči. Proč se s nimi spojil? Proč zrovna musel jít k nám? Kdy se sem dostal? Muselo to být už před červnem tohoto roku. Protože tehdy propustil... Zavřel jsem oči. Bylo toho moc.

   Najednou se mi zlověstně rozvibroval mobil. Sledoval jsem obrazovku a pomalu ho vytáhl z kapsy. Skryté číslo... Kolikrát jsem tento nápis na mobilu viděl? Gilla vyrušilo vibrování mého mobilu a zpozorněl, když mě viděl, jak na obrazovku jenom tiše zírám. Poklepal Fredovi na rameno, aby upoutal jeho pozornost. Během krátké chvíle můj mobil napojil na notebook od Boba, takže se mi začal nabíjet, zatímco on něco vytvářel. Nasadil si hodně stará sluchátka a zvedl palec. Aha, tak odposlouchávání na krátkou dobu, napadlo mě. Chvíli jsem váhal, než jsem hovor zvedl, a na druhé straně bylo ticho. Myslel jsem si, že jde o omyl, ale potom se volající nachytal.

   "Dlouho jsme se neslyšeli, Jamesi," ozval se Matthew a já pouze zavřel oči. "Divím se, že jsi stihl ještě utéct před výbuchem. Rozhodě máš u mě pochvalu, že ti to došlo tak rychle. Jen je škoda, že jsi tam nezůstal místo Karolíny. Víš, jak mi je? Zní to krutě, ale byl bych radši, kdybyste zemřeli oba, nebo jenom ty, aby se Karolína zachránila." V jeho hlase jsem slyšel výsměch. Věděl, že tam Karolína dobrovolně zůstane, chtěl, abych tam zůstal i já a zemřel. Proč? To jsem pro něj takovou hrozbou?

   "Co ten jed?" zeptal jsem se, aniž bych reagoval na jeho předešlé věty. Nemohl jsem ani pomyslet na Karolínu. Proč se obětovala?

   "To je překvapení na oslavu, nemohu ti přece říct, co hodlám uspořádat, nemyslíš?" zeptal se pořád pobaveným, klidným hlasem, zatímco jsem stiskl ruce v pěst. "Doufám, že se jí ve zdraví dožiješ, ostatně bude to tvoje oslava narozenin. Bude to velká rozlučka."

   "Dostanu tě ještě předtím," řekl jsem spíše své přání, než výhružku. Jen se chladně zasmál.

   "Tak mě zkus najít," řekl tiše a zavěsil.

   "Máš ho?" zeptal jsem se směrem na Gilla a ten zakroutil hlavou. Ukázal mi jenom přibližnou oblast, která zabírala celé mé rodné město. To je na nic. Takhle ho nechytím. Odpojil jsem svůj mobil od notebooku a nechal Gilla, aby pracoval a vyloučil, kde by se mohl Matthew nacházet.

   "To byl Wehta Marco, co?" zeptal se Gill. "Znělo to, jako byste se znali." Nereagoval jsem na to. Než se stačil Fred zeptat, začal Gill někomu přes telefon zadávat souřadnice a ptal se na číslo od Wehty Marca. Předplacená karta. Měl to hodně propracované.

   Děkujeme na sto kapek Vaší vody. Proč by tak dlouho čekal? Proč by se pouštěl do riskantnějších otrav obyčejných lidí? Žádné spojení mezi sebou neměly; snad jenom nákup od Kobry. Zarazil jsem se. Zeptal jsem se Gilla, o kolik stoupl prodej Kobry před více než deseti lety. Gill byl chvíli potichu a na internetu hledal, zatímco mluvil se svou spojkou. Potom mi jenom ukázal graf před více než deseti lety a rychle zašeptal: "Potom dlouho nic a zase pár let zpátky se rychle rozvinula, jako nová začínající firma."

   Kobru předtím vedli jeho rodiče. Karolína s nimi musela být v kontaktu, jinak by je nemohli najít po tolika letech. A navíc to byla její dcera, kdo s tím přišel. Karolína byla od samotného počátku prostředník. Byla to i ona, kdo předtím koupila toho varana a nebyla zaznamenána v Naominých výpiscích jako nový majitel. A ten varan, kterého předtím ukradli Harry a Henry... nebo ho ukradl Louis Haramé?

   Od samotného počátku šlo o varana. I Matthew měl na sobě varaní masku. Proč zrovna tohle zvíře?

   Jak překrásné může být diluvium? V záři Hellenova slunce těším se na Boží súd s vámi. Naše první myšlenka ohledně Potopy světa byla správná. Děkujeme na sto kapek Vaší vody. Odkazuje nás tím na naše nečisté prostředí a znečištěné vody. Zarazila mě až následující zpráva z televize, kdy jsem znovu poslouchal slova hlasatele.

   "Nová zpráva od takzvaných ekoteroristů: Protože se Vaše žízeň neslučuje s tou naší, nebude se slučovat s žádnou jinou." řekl hlasatel a hned se otupěle ptal, co to má znamenat.

   "Chce zrušit dovoz balené vody," řekl jsem ihned a Bob se mnou souhlasil. "Potom budeme muset sáhnout pouze po jediném způsobu vody, protože lidé začnou šílet a nakupovat poslední zásoby, jako zběsilí."

   "Budou se muset uvolnit přehrady..." reagoval na mou myšlenku Gill.

   "Myslíš si, že tam chce udeřit Wehta Marco příště?" zeptal se Bob s vážným pohledem na mě. Byly to jenom domněnky. Ale mělo to největší pravděpodobnost. "Přehrad je plno, které by mohly dát dostatek vody pro všechny. Ještě pár dní to vydrží, ale-..."

   "Jenom do šestnáctého," řekl jsem a ostatní zpozorněli. "Pouze do šestnáctého... Naplánoval oslavu na šestnáctého. Proto chtěl, aby se všichni setkali. Pamatujete na text od Haruky Onoko?"

   "Kterou vodní nádrž ale bude chtít vypustit nebo otrávit?" zeptal se Bob s jedním obočím nahoře. Zkoušel mě. Bylo mu jasné, že jsem jim zatajil pár podstatných detailů, ale na ty nebylo čas.

   "Napadá mě pouze-..." začal jsem, ale rozezvonil se mi mobil znovu. Gill ihned zareagoval, ale já ho zarazil. Bylo to číslo... od Nicolase. Zvedl jsem dva prsty na důkaz toho, aby mi dali dvě minuty, a odešel jak z místnosti, tak pomalu i z Bobova domu, sbírajíc odvahu (a sílu) na zvednutí hovoru.

   Řekni, Nicolasi, co jsi udělal, že tě našel Matthew a přiměl tě, abys nás všechny obelstil? Postavil jsem se před dveře Bobova domu, rozhlížejíc kolem. Mám poslední dobou nehezké zkušenosti, že kdykoliv zvednu hovor, někdo po mně vystřelí. Nakonec jsem to riskl...

   "Nicolasi?" zeptal jsem se poklidným hlasem.

   "Divím se, že jsi ostatním nic neřekl, vážně jsi hlupák," zazněl jeho pobavený chladný hlas. Mlčel jsem a zavřel oči.

   "Pořád za nimi mohu kdykoliv jít zpátky a říct jim to," řekl jsem a otočil jsem se, že to udělám. Výstřel jsem neslyšel, proto jsem ztuhl, když se do zdi vedle mě zaryla kulka. Zůstal jsem nehybně a beze slova stát krátkou chvíli, než ono ticho přerušil právě Nicolas.

   "Pojďme si trochu popovídat," navrhl. "Mezitím jdi před svou bytovku."

   "Proč?" nechápal jsem. Když mě může zabít, proč mě nezabije rovnou? Nemohl jsem určit cestu náboje...

   "Prostě to udělej!" řekl mi zle a já ho v zájmu bezpečnosti druhých poslechl. Nebudou to dvě minuty, co když to bylo naposledy, kdy jsem mohl být s nimi? Alespoň se jim konečně potvrdí, že se nehodím do terénu.

   Dle jeho instrukcí jsem se proplétal městským ruchem podvečerního času a naposledy se rozhlížel po místě, které podle všeho vidím už naposledy. Nicolas se mnou kupodivu mluvil, jako tehdy s Fredem, s Gillem a s Jo-... s Johnem. Vzpomínka na něj mě skutečně zabolela.

   Dostal jsem se před svou ubytovnu. "Jdi si vyzvednout poštu," řekl mi po chvíli ticha, kdy jsem se jenom rozhlížel ze strany na stranu. Mohl být ukrytý kdekoliv, mohl odkudkoliv střílet. Mohl mu také pomáhat Harry, jako předtím. Poslechl jsem ho a šel si vyzvednout poštu. Hned mi vypadly na zem jakési klíče. "Jdi ven a otevři si auto," řekl a zavěsil. Zmateně jsem si prohlížel dálkové ovládání a váhal. Vzhledem k tomu, že přesně věděl, kde jsem, musel mě nějak sledovat. Kamery? Ne, tak zručný není. Nastrčení lidé? Tolik jich nebylo.

   Vyšel jsem ven a namířil ovladač před sebe, než jsem stiskl otevřený zámek. Zasvítilo na mě třetí auto vlevo vzadu za mnou. Bylo to Nicolasovo auto, ale barvu mělo nyní temně rudou, až temně červenohnědou. Chtěl jsem mu zavolat zpátky a zeptat, co mám udělat nyní, ale na skryté číslo se jen stěží dovolám.

   Došel jsem k autu a naposledy jsem se rozhlédl.

   Ani stopa po Nicolasovi. Usadil jsem se na místo řidiče a spravil zrcátko. A než jsem si uvědomil, co vidím, Nicolas ze zadního sedadla mi už mířil na hlavu a hlavní mi tlačil na temeno hlavy tak, abych držel hlavu skloněnou. Může kdykoli vystřelit, tak proč...

   "Dlouho jsme se neviděli," pokoušel se být vtipný. I kdyby mě zastřelil, nijak si tím nepomůže. Nic nevím. A i kdybych něco věděl, jemu to rozhodně neřeknu. Poslal ho Matthew? Očividně ano. Měl bych se asi naposledy v duchu rozloučit se všemi, které znám, že?

   Tak do toho...

   Řekni, Nicolasi, kdybys mohl vzít zpátky nějakou událost v minulosti, jaká by to byla? "Budu od tebe potřebovat pomoc," řekl najednou a jeho hlaveň se ocitla na mém spánku, čímž mě přinutil zvednout hlavu. Neodvážil jsem se na něj podívat. Proto mě nemůže zastřelit; potřebuje mě, napadlo mě. "Vzájemně si pomůžeme a půjdeme si svou vlastní cestou. Všichni budou spokojeni... Nebo tě teď na místě zastřelím a bude mi to všechno jedno," řekl a potom mi přitlačil hlaveň více na spánek. "Vyber si," dodal chladným, syčivým hlasem, kterým na mě promluvil už tehdy... když jsme se poprvé setkali.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře