Ráj smrti - Kapitola první (12. část)

29. srpen 2015 | 07.04 |

Ta poslední tři slova donutila muže a ženy se znovu zklidnit. Avšak jen na chvíli. Kdosi v davu vzadu zakřičel, aby ta laciná žena zmizela a zemřela okamžitě a pustila je okamžitě pryč odtud. Mladý novinář se ohlédl a sledoval rozzuřeného Asiata, který držel ruku v pěst nahoře a křičel, aby ji upálili, čarodějnici jednu nehezkou, aby zmizela z tohoto světa a pustila je zpátky do jejich činností, které musí dokončit. A na to se ozval celý dav, tlačil se blíž k Nemmě a křičel na ni, aby zemřela, pořád to opakovali a křičeli každou chvíli hlasitěji a hlasitěji. Nemma na to nijak nereagovala a sledovala je chladnýma očima, však zdála se být zaujatá; jeden člověk promluvil a dokázal během chvíle ovládnout celý dav? Co je to za člověka, rozený řečník nebo bývalý revolucionář? To však Nemmě nedovolilo nepokračovat ve své řeči, přestože její tichý hlas nyní oproti hlasu davu nikdo neslyšel. Mladý novinář však zpozorněl. Pozorně sledoval její rty, jak se hýbou. Najednou ukázala roztažené prsty na své dlani. Najednou pokrčila malíček a palec. Pořád mluvila, přestože její hlas nešel přes dav slyšet. Ostatní lidi se za ní prapodivně usmívali. A potom to mladému novináři došlo. Sledoval její rty, jak se pohybují, a sám se snažil přijít na slova, která říkala, přestože nakonec skončil neúspěšně. Itazura si musela zakrýt svůj přespříliš velký úsměv, který se objevil na její tváři. Bledá ruka zakryla plné rty, zatímco oči měla žena zavřené. Podívala se na Nemmu, která mluvila, přestože lidé před ní mluvili a o dost hlasitěji, než ona samotná. I muži v křeslech se pobaveně usmívali a sledovali Nemmu, která mluvila na dav, který na ni přímo křičel. Bylo jí jasné, že její hlas se vytratil do neznáma. I tak její chladné oči spatřily několik lidí, kteří ji pozorovali a nemluvili, zatímco lidé vedle nich jí hrozili pěstí a křičeli z plných plic, nadávali jí a přáli jí jenom smrt.  Mladý novinář se pokoušel probít se kupředu, chtěl slyšet její hlas, zatímco po celou tu dobu snažení sledoval ženinu tvář, rty, které se jí pohybovaly neskutečně rychle, když mluvila. Ruka jí najednou klesla a prsty nechala pozvolna viset vedle svého boku. Mladého novináře zastavil muž, který se postavil o něco dozadu a tím ho srazil. Neviděl tak na Nemmu, přestože toho hořce litoval. Nemma nyní mlčela a sledovala lidi před sebou. Pozvolna zvedla nohu, že jí zase udeří do země, ale to už ji Itazura chytila za rameno a zakroutila hlavou. Nohu poklidně dala dolů, zatímco se rozzuřený dav o něco přiblížil.

Je jich přece víc, než těch přihlouplých lidí před nimi. Jich je jenom pět. Lidé nadávali na všechny.

Mladý novinář se konečně zvedl, ale Nemma už nemluvila. Hořce toho zalitoval, ale neměl na vybranou.

Lidé za ní křičeli, přestože se už otočila a kráčela zpět ke svému křeslu. Najednou se prudce otočila s rukou zvednutou, což je donutilo zavřít pusy nebo jejich hlasy zmizely, jako pár nad hrncem. Mladý novinář k ní vzhlédl a přál si, aby ta poslední slova zopakovala. Nedíval se na ni, neviděl její tvář, nemohl tedy zjistit, co říkala. Nemma promluvila tichým hlasem, že když oni odmítají poslouchat ji, když mluví, proč by jim ona měla říkat pravidla, která je stejně nezajímají? Podívala se na ně znovu spatra, tentokrát však byla chvíli potichu, než jim řekla:

"Hloupí lidé," a pozdvihla bradu ještě výš. "Přijdete o životy, až začne naše hra."

Lidé zmateně zamrkali. Ptali se jí, co tím myslela. Nemma se však otočila a znovu se usadila do svého křesla, přehodila nohu přes nohu a ruce si opřela o opěradla. Vyrovnala se a podepřela si hlavu. Někteří se začali tiše bavit o tom, komu patří to největší a nejozdobenější rudé křeslo, na kterém doposud nikdo neseděl. Silkon a Polonius se tajemně ušklíbli, když poslouchali ty samé otázky pořád dokola, zatímco Wrimm se ani nepohnul. Vypadal, jakoby spal, nebo byl mrtvý a zůstal sedět v té samé poloze, jako předtím. Ani se nepohnul za celou tu dobu. Jeho kůže, tvář ani končetina pořád nešla vidět. Až to bylo skoro děsivé, že někdo takový patří k těm bláznům před nimi. Kdo vůbec jsou?  Nemma vypadala naprosto znuděně; ti lidi ji přestali rychle zajímat. Se slovy, že lidé jsou čím dál hloupější, zavřela chladné oči a už je neotevřela. Itazura se na to mírně pousmála a otevřela ty své. Pochválila ji za to, že to řekla naprosto dokonale, a sama vstala. Nechala, aby jí šaty sjely po hebké kůži až dolů. Upoutala pozornost svým hlasem a překrásným tělem, takže ji všichni muži i některé ženy s radostí poslouchaly, zatímco mladý novinář tiše zuřil, svíral ruce v pěst a nadával na lidi okolo sebe, jací jsou to idioti. I Victoria se zdála být nesvá. Lidé schovaní za sloupem a ve stínech zpozorněli, když se objevila Itazura vepředu a kráčela ke konci pódia před sebou. Oči se jí mírně rozevřely, zazářily jí štěstí a nyní nesly světle modrou barvu, jasně se jí třpytily, zatímco sledovala její odraz v křišťálovém lustru, stejně tak v jednotlivých kouscích viděla, jak se v nich točí obrazy ostatních. Zavřela oči a nosem se nadechla oné překrásné vůně strachu, který kolem sebe ti lidi šířili. Pohlédla světlýma očima, tak světlýma, že byste si podle očí mohli myslet, že je to sotva narozené novorozeně, které poprvé otevřelo oči a podívalo se na svět; tak nevinné a čisté, tak překrásné a světlé, jako hladina moře za nejjasnějšího světla. Ruce pomalu dala dolů a sama se jimi objala kolem ramen, jakoby ji objímal její milenec, a mírně se zatřásla z nějaké představy. S blaženým úsměvem vzhlédla k lidem před sebou. Ti ji tiše sledovali. Naklonila hlavu mírně na stranu a pak jim položila otázku; jste připraveni hrát o své životy? Tím je zarazila úplně a polekané oči ji sledovaly z každého úhlu. Na to už však vstali všichni zbylí lidé najednou a poklidně k ní přešli. Dívali se na ty lidi, kteří před nimi stáli, aniž by cokoliv tušili. Jejich smůla, že odmítli Nemmu poslouchat. Nemma se rozhodně nehodlala opakovat. Její oči však vypadaly zaujatě.

"Takže..." začal Polonius pobaveným hlasem a výrazně se ušklíbl ze šílenství, které ho pomalu pohlcovalo.

"Připraveni vstoupit do Ráje smrti?" dokončil za něj Silkon, olizujíc si rty, zatímco v ruce pevně svíral konec svého řetězu, jenž se mu do těla zaryl ještě víc, až začal dokonce i krvácet. Však chtíč v jeho očích byla více než obří. Nemohl tu chuť v sobě dlouho udržet.

Wrimm doposud nepromluvil.

Tehdy, v onen den, kdy Ráj smrti vznikl, se lidé Bohovi vysmáli, proč vymyslel tak směšný název pro tak hloupou hru? Avšak ještě v ten den se řeky změnily na prameny krve a výkřiky lidí se změnily v hlas havranů, kteří usedali na jejich zohavená těla.

Lidi, kteří se nám právě představili, byli rozhodčí. Rozhodčí, kteří rozhodují o lidských životech; zda mají právo žít a vrátit se zpět do svého života, nebo zda mají právo zemřít a shnít v pekle bez možnosti rozloučení se, se svými bližními a přáteli. Pravidla, která měli poslouchat, byla důležitá. Říkejte to však lidem, kteří si pořád myslí, že je to jen nějaký vtip, že se brzy probudí.

I realita umí být nehezky krutá vůči těm nejmilejším, kteří v životě dělali jen dobro a nehřešili.

Nad tím se Bůh už nezastavoval. Chtěl se bavit.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře