Nezraňuješ tím sebe, ale mě!

5. březen 2017 | 07.04 |

Seděla před zrcadlem. Ruka se jí klepala, když v ní svírala drobný kousek skla. Už to nemohla snášet. Pořád slyšela jejich hlasy, jak jí urážejí, jak jí nadávají. Proč to nemohlo přestat? Zakryla si uši a kroutila hlavou do stran, zatímco jí po tvářích stékaly slzy. Nebyla šílenec. Přesně tak, Risa nebyla šílenec. Bývala to veselá dívenka. Kdysi mělo plno přátel, dokud se nemusela přestěhovat a žít na vlastní pěst. Nyní plakala a prosila matku, aby jí odpustila slova, která jí tehdy řekla. Nebyla šílenec. Pohlédla se slzami v očích na kousek skla v ruce. Není přece tak slabá, že ne? Opatrně si zaryla sklem do žil. Bylo to pro ni osvobození, nikoliv bolest. Zavřela oči, aby se mohla soustředit, zatímco si na zápěstí dělala další čáru. Když se znovu temnýma očima zaměřila na svět kolem sebe, už cítila, jak se jí ty drobné kapičky krve vylévají z ranky. Hleděla před sebe a tiše opakovala slova těch druhých, slova, která ji tolik urážela. Pousmála se. Bylo to přece tak směšné a ona z toho dělala takovou vědu. Ne, nezaslouží si ničí odpuštění, ani po něm netouží. Opět zaryla sklem pod kůži. Nemohla už to déle snášet. Už ho nechtěla nikdy vidět. Nemohla ho vidět.
Pohlédla na dopis na rozloučenou, který nedopsala. Roztrhala ho na malé kousíčky a pohlédla do temnoty místnosti před sebou. Ne, s matkou si už nic říct nepotřebuje. Otce neznala a ani ho nepotřebovala. Pousmála se, zatímco jí z očí vypadla další slza. Nechtěla zemřít. Ale musela. Opřela se o zeď a tiše čekala na svůj konec, šeptajíc slova sbohem.
Slyšela ránu dveří ve vedlejší místnosti. Očima se zaměřila na dveře, ale život se jí z nich pomalu vytrácel. Kdepak, pro dívku jménem Risa si nikdo nepřijde, nikdo jí nepomůže. Proč by jí měl kdo pomáhat? Ztratila všechnu naději.
Dveře se rozrazily a dovnitř vstoupil on. Zakřičel její jméno a hned byl u ní, zatřásl s ní a zeptal se, zda ztratila rozum. Pousmála se, když ho viděla, jak se jí snaží pomoci. Chtěla se od něj naprosto odpoutat a nakonec to byl on, kdo jako jediný přišel. Jako jediný věděl, kde ji má hledat. Pevně ji sevřel v náručí, když jí obvázal krvácející ruku a řekl jí, aby to nikdy víckrát nedělala.
"Prosím, nech toho! Nezraňuješ tím sebe, ale mě!" zakřičel na ní se slzami v očích. Tento mladík skutečně nelhal. Když pozorovala jeho skelné oči, natáhla k němu nepoškrábanou ruku a trochu se smutně usmála.
"Stejně necítíš bolest, kterou já," zašeptala, když ji pevně sevřel v náručí. Nedovolí jí, aby ho jen tak opustila. Bude muset bojovat. Věděla to. Bude to těžký boj. Ale pokud on bude s ní, bude ochotna bojovat. I přes všechny rány osudu, neodpustí si, pokud ho opustí dřív, než on ji.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 ˇ 2 ˇ 3 ˇ 4 ˇ 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře