Až tě znovu uvidím 44

20. červenec 2016 | 07.00 |

   "Vyber si," dodal Nicolas chladným, syčivým hlasem, kterým na mě promluvil už tehdy... když jsme se poprvé setkali. Zůstal jsem naprosto v klidu – řekl to on sám; potřebuje mou pomoc. Nemůže se jen tak projíždět, i když je toto jeho vlastní auto. Protože utekl a spolupracoval s ekoteroristou, nejdeme po něm jenom my, ale i ostatní. A kdyby mě zastřelil, jenom potvrdí slova v televizi, i kdyby tomu tak skutečně nebylo. Avšak musím se přiznat, že mě samotného celkem zajímalo, co hodlá udělat, že k tomu potřebuje mou pomoc. Nastartoval jsem a díval jsem se před sebe. Mohl bych mu zbraň snadno sebrat, pořád si pamatuji, jak mě to Satan učil; a přesto to byl Nicolas, kdo ho zabil.

   "Mám jednu otázku," řekl jsem a podíval se na něj přes zpětné zrcátko. "Proč jsi ho tehdy zabil?"

   Nicolas chvíli mlčel a potom se připoutal i on. "Protože to bylo potřeba. Odhalil, že jsem zrádce a já potřeboval být v utajení, co nejdéle. Nic víc v tom nehledej," řekl lhostejným hlasem a pistolí mi poukázal, abych vyjel. "Jeď směrem na východ tohohle města. Až z něj vyjedeš, dáš se severní trasou k vedlejšímu městu."

   "Vím, kam mám jet," překvapil jsem ho. "Došlo mi, kde se chystá Matthew ukázat naposledy jako Wehta Marco."

   "Trochu jsem tě podcenil," neodpustil si Nicolas svou obvyklou poznámku, zatímco jsem trochu nervózně vyjel z ulice mé bytovky.

Za jízdy jsem si vytáhl mobil, ale už jsem cítil chladnou hlaveň na temeni hlavy. "Chtěl jsi volat posily?" zavrčel zle. Mlčel jsem a nechal ho, aby mi mobil sebrat. K čemu? Je paranoidní? Kdybych ho neznal, řekl bych narovinu, že je směšný. Ale chladná hlaveň na mém temeni mě varovala před každým mým slovem. Soustředil jsem se raději na cestu.

   "Chtěl jsem jim jenom vzkázat, kde s největší pravděpodobností udeří Wehta Marco," řekl jsem stejně lhostejným hlasem, jako on. Nebylo v tom nic osobního; k čemu by mi bylo, kdybych ho nyní udal? Překvapilo mě, že zprávu pro ostatní za mě napsal Nicolas.

   Hodil mobil na sedadlo spolujezdce a opřel se. Sem a tam jsem očima zabloudil dozadu, abych ho viděl a ujistil se, že pořád žije. Měl bych ho nahlásit? Má tady vysílačku; stačí ji jen spustit a poslat rozhovor ostatním. Ne, není hlupák. Jistě už dávno zrušil svou stanici, protože by mu ji tak či onak napíchli. Stál před bytovkou, kde bydlím. Musel vědět o bombě v naší stanici. Předpokládal nejspíš, že půjdu domů, ale Bob mu plán narušil. Nebo začal improvizovat, auto nechal na našem sídlišti, aby ho nemohli jen tak najít. Doufal, že se mi dovolá, proto hodil klíče do mé schránky a jenom čekal. Proč ale potřeboval jenom mě? Mírně jsem stiskl tvrdou látku potaženou přes volant, abych se uklidnil. Musel jsem doufat, že sedativa vydrží ještě delší dobu. Možná jsem si měl říct o větší dávku...

   Každý hlupák (i ten největší) by zůstal ležet a chtěl se uzdravit co nejlépe. Ale já jsem mnohem horší, než jakýkoliv jiný hlupák. Nemohu jen tak sedět a čekat, až Matthew všechny otráví, nebo až zemřu v bolestech, které cítili John, Tereza, Alison Greenwoodová a mnoho dalších lidí těsně před svým posledním výdechem.

   "Jen tak ze zvědavosti..." přerušil jsem to ticho v autě a získal Nicolasovu pozornost. Sám jsem netušil, zda to chci skutečně vědět. "Co bylo v té druhé injekci?"

   Nicolas chvíli mlčel a jenom mě přes zpětné zrcátko pozoroval. Potom se podíval z okna. "Neměl by ses spíš ptát, co bylo v té, kterou ti píchl?" zajímal se a zapálil si cigaretu. Hned jsem mu řekl, aby nekouřil, ale ignoroval mě. Vydechl kouř a já musel stáhnout okénko. Bylo to poměrně nepříjemné...

   "Je mi jasné, že můj čas je omezený, chci alespoň vědět, co by se stalo, kdyby Harry zvolil tu druhou injekci. Měl bych víc času nebo méně?" zeptal jsem se... a přitom se bál odpovědi víc, než kdykoliv předtím. Tvrdit, že mi to bylo lhostejné, musel bych se tomu vysmát. Chci mít alespoň jistotu, na co a kdy skutečně zemřu.

   "Víc času," řekl Nicolas pouze a dlouze vydechl běle šedivějící kouř do malého prostoru auta a podíval se z okna. "Nechceš však vědět, co v těch dvou injekcích skutečně bylo?"

   "Přírodní jed, pravděpodobně namíchaný z jedů zvířat od Naomi," řekl jsem skoro bez rozmyslu. Nicolas mě chvíli jenom tiše pozoroval a potom se usmál s cigaretou v puse. Odložil pistoli na sedadlo vedle sebe a znovu se zadíval z okna, jakoby tam hledal odpověď. "Pletu se snad?"

   "Ne," řekl upřímně. "Jen nedokážu pochopit, jak ti to mohlo dojít, když to podplacení vědci nebyli schopni určit, dokud jsem jim to já sám neřekl."

   Proto byli tak nejistí, proto ti profesionálové neuměli určit ani složení jedu. Byli podplacení. To mě tehdy nenapadlo.

   "Plánovali jste hodně dlouhou dobu, nepletu se?" zajímal jsem se a chladné oči na mě upřely svůj pohled. "Matthew... si potřeboval být jistý úplně ve všem. Nemohl tohle připravit během pár měsíců. Jednu věc však nejsem schopný odvodit z toho všeho, co vím."

   "Jakou?" zeptal se Nicolas ihned a típl cigaretu o sklo. Pozoroval jsem ve sklopném zrcátku, jak vajgl mizí za mé rychlé jízdy daleko za námi, poletuje vzduchem a dopadá zlehka na zem. Jen jedna věc mi vrtala hlavou, protože jsem na odpověď sám přijít nemohl. Tu znal jenom Nicolas. Nejistě jsem se díval před sebe a sevřel volant mezi prsty. Atmosféra rozhodně díky tichu zhoustla.

   "Proč ses spojil zrovna s Matthewem? Co ti nabídl? Jak ses k němu dostal? I kdyby mě měl zabít on nebo jed, který mám v těle... chci alespoň před smrtí znát pravdu," řekl jsem a snažil jsem se, aby se mi netřásl hlas.

   Nicolas mě chvíli pozoroval hadíma očima a potom je pomalu zavřel.

   "Neměl bys uvažovat spíše nad tím, jak zastavit Matthewa, a přitom přežít? Jsi toho vůbec schopný ve svém současném stavu?" zeptal se na něco úplně jiného. Každý jednou zemře. Je to neoddělitelná součást našeho života. I on jednou zemře. Dřív nebo později.  Zopakoval jsem mu svou otázku poklidným hlasem. "Jsi neodbytný, to jsem na tobě nenáviděl ihned," řekl upřímně a trochu se prohnul v zádech, jakoby přemýšlel, kde nebo s čím má vůbec začít, nebo zda to má vůbec smysl mi říkat, když dřív nebo později to pro mě všechno skončí. "Harrymu jsem přece nabídl dvě injekce, pamatuješ?" zeptal se a já trochu zpozorněl. "Každá měla jiný obsah, a přesto vypadaly naprosto totožně. V jedné z nich bylo smrtících 150 gramů morfia, v té druhé sedativa a k tomu jedy ze všech různých zvířat, která Naomi vlastnila. I kdyby se rozhodl pro jakoukoliv, konec bys měl i tak jistý. Máš více času, dostatek, aby ses tam dostal a mohl si dořešit osobní záležitosti s Wehtou Marcem-..."

   "S Matthewem," přerušil jsem ho. "Jmenuje se Matthew. I když tohle jeho nové jméno vzniklo převrácením jeho původního, je to pořád on."

   "Není! Je to snad ten samý člověk, jakéhosi pamatuješ?" zeptal se Nicolas a já mohl jenom zakroutit hlavou do stran. Ale dal bych nevím co, kdyby...

   "Pořád jsi mi neodpověděl na otázku," řekl jsem poklidným hlasem, zatímco Nicolas začínal už trochu běsnit.

   "Uvědomuješ si, že pokud nedostaneš něco, co potlačí účinky jedu, můžeš zemřít a nikdo-!" začal, ale já jsem ho přerušil.

   "Vím to!" zakřičel jsem už rozčíleně. "Vím to! Právě proto jsem to nikomu neřekl. Nechtěl jsem, aby... se strachovali." Nicolas mlčel a já přímo cítil jeho stejný pohled, jakým se na mě kdysi díval i Matthew. Luskl mi u ucha a já zpozorněl. Od něj má to lusknutí...

   "Nezdá se ti, že příliš přemýšlíš nad ostatními?" zeptal se mě Nicolas poklidným hlasem. "Přemýšlíš nad vším úplně dopodrobna. To není zdravé ani moudré. A ani ti to nepomohlo, abys mi trochu porozuměl. Ptal ses na můj důvod, proč jsem zradil ostatní, proč jsem s ním od počátku spolupracoval? Nezradil jsem nikoho. Stal se ze mě parazit. Už jako malý jsem byl parazit. Každý musí parazitovat na něčem, aby přežil. Když mi předtím hrozilo, že bych šel do vězení, překvapilo mě, že někdo řekl, že zaplatí vzniklou škodu pod podmínkou, že se s ním sejdu. Už tehdy si říkal Wehta Marco a znal jsem ho pouze jako maniaka, který všechno chtěl rychle zkupovat, protože měl přebytek prachů. Tyto peníze přišly právě od Greenwoodové, která se znala s jeho rodiči a dlužila jim za jejich spolupráci v předešlých letech. Díky nim poznala Greenwooda a získala tak jeho peníze.

   Avšak nikdy jí nepatřily; sebrala je Alison z dědictví, které je nyní ve vzduchoprázdnu, když je ta holka mrtvá. Když mi Matthew, nebo Wehta Marco, jak se mi nejdříve představil, nabídl spolupráci, vysmál jsem se mu. Tehdy jsem poznal poprvé tvé bratry. Je mi jasné, čím sis musel projít, a proto jsi na ně zareagoval tehdy tak, jak jsi zareagoval. Naneštěstí já jsem měl základy už z ulice, takže se mi pod kůži nedostali. Avšak Matthew...

   Matthew a Karolína byli od počátku oříšek. Často jsem je nevídal během své práce s Fredem a ostatními, dokud najednou Karolína nepřišla před stanici s tím, že si vysloveně žádá mě. Bylo to ona, kdo sepisoval můj životopis a všechny hovadiny vyřizovala ona. Potřebovali dostat dobrou krysu přímo mezi nepřátele, jestli mi rozumíš.

   Pak vše šlo hladce; Matthew se spojil s Naomi, která mu dodávala jedy ze svých zvířat, které jsme za pomocí Henryho dobrého smlouvání nelegální cestou dostali až k ní do obchodu. Nikdo nebude přece podezřívat jednu nebohou ženu. Pak se vyskytl první problém jménem Louis Haramé. Kontaktoval jí pár dní předtím, než Harry a Henry ukradli jejího varana, s tím, že ji nahlásí za týrání ohrožených jedovatých zvířat, nebo tak něco. Bylo potřeba do toho zatáhnout i vás a dát vám tak malou nápovědu. Ale vy jste byli úplně mimo. Zklamal jsi Matthewa v tomhle ohledu ihned.

   Když jste reagovali zpomaleně, museli Henry a Harry zakročit; zbavili se osiny v zadku a my měli varana. Matthew vytvořil video, kde vás varoval před útokem na vlastní firmu. Byl to Harry, kdo tehdy zabil toho z Kobry, a Matthew zabil Roberta Enriquea. Byl jsem jenom prostředník, který jim říkal, jak postupujeme ve vyšetřování, a zároveň zda ti náhodou nedošlo, že nikdo jako Wehta Marco ve skutečnosti neexistuje a přitom je tady už pár let. A oslava, kde Greenwoodová otrávila manžela? Potřebovala od sebe odvést pozornost. Zabila ho a chtěla, aby Matthew zabil její dceru. Potom by získala všechen majetek ona. Bohužel, došlo ti, o co se pokoušela, a museli jste ji chytit.

   Matthew s tímhle počítal a krátce na to poslal mi i Karolíně zprávu s tím, že je potřeba chod akce urychlit. Nešlo mu o otravy jídel vlastní firmy. To bylo pouze varování. Dával ti tolik náznaků a byl zklamaný, když ti to nedošlo ihned. Už z toho videa ti to mělo dojít. Děkujeme Vám na sto kapek Vaší vody. Říkal, že tobě to dojde ihned, ale spletl se... Potom následoval tvůj smyšlený únos do tvého předešlého bytu, který policie zabavila měsíc předtím. Tvůj otec byl hodně mizerný rodič. No, dal ti tolik náznaků, myslel si, že ti tou kůži jedovatého hada nějak napoví, ale nic..."

   Mlčel jsem po celou tu dobu, kdy mi v podstatě zopakoval všechno, co jsme měli společně jakože vyšetřit a také, co mi říkala zčásti i Karolína. Matthew prý trpěl mnohem více a déle, než já. Je to pravda; tehdy jsem ho měl po boku, alespoň na chvíli, ale on, i když měl Karolínu, byl sám. To mu ale nedává právo začít zabíjet nevinné lidi...

   "Proč zrovna ti lidi, kteří zemřeli?" zeptal jsem se.

   "Byly to jen pokusné krysy," řekl Nicolas lhostejným hlasem.

   "A Benjamin Silkwon? Nebo Lewis Parker?" nechápal jsem spojitost mezi těma dvěma. Proč se Benjamin vydával za Lewise?

   "Matthew Lewise kontaktoval a nabídl mu, že když tě najde a zneškodní, bude mlčet nebo vypovídat v jeho prospěch, pokud by to bylo potřeba. A ta nenávist z mládí; řekněme, že jen tak nezmizí. Benjamin, to byla jiná. Přišel za Matthewem dobrovolně a úplně sám jako následovník jeho názorů. Matthew na jeho záda vyryl vzkaz, doufal, že ti tato velká nápověda otevře oči."

   "Diluvium a Hellénovo slunce," řekl jsem pouze a odbočil. Nic víc jsem už slyšet nepotřeboval. Potvrdil mi to, že Matthew je skutečně zodpovědný za to všechno. Neznám tohoto Matthewa, znám toho veselého malého klučinu, který mi vždycky pomáhal. Kdo je tato stvůra s maskou Matthewa?

   Část cesty probíhala v naprosté tichosti. Já se soustředil na jízdu, zatímco Nicolas nejspíš usnul. Přitom jsem přemýšlel, co by se stalo, kdyby Matthew tehdy neodjel? Věděla snad Karolína, že její dcera potřebuje pomoc a chtěla jí pomoci, ale už to nestihla? Čím si musel Matthew projít, aby se z toho vzpamatoval? Jak přemluvil mé bratry, aby mu byli tak oddaní? Byl to snad strach z toho, co udělal, jako dítě, když mě Harry škrtil?

   "Tady zastav," řekl Nicolas najednou a ukázal směrem k pumpě. Už bylo značně pozdě. Zítra bude šestnáctého. Nicolas mi dovolil, abych pustil rádio. Zrovna hráli onu písničku od Haruky. Ale... byla to upravená verze. Opakovala se v ní pořád ta poslední věta. Nyní jsem plně rozuměl významu celého toho znění. A to mě na tom děsilo.

   "Skutečně ten text složil Matthew?" zeptal jsem se. Nicolas mi už neodpověděl. Usnul poměrně rychle. Měl bych také usnout nebo se natáhnout. Bylo mi jasné, že sedativa mají omezenou dobu účinku. Jak dlouho mohou účinkovat?

   Ještě než se slunce probudilo, vyrazili jsme svou cestou kupředu. Greenwoodovou, Benjamina Silkwona, Nicolase i Wehtu Marca hledalo už plno dalších policejních jednotek po celé zemi. Oficiálně je označili za úhlavní nepřátele nejen našich měst, ale státu celkově. Protože voda se snadno smíchá s jinou vodou z jiné nádrže a bude po legraci.

   Nicolas si vzadu četl noviny a sem a tam mi řekl, kde odbočit.

   "Kdy to vypukne?" zeptal jsem se ho přímo. Mírně jsem stiskl ruce v pěst. Musel jsem mít jistotu, že pořád dokážu stisknout ruce, že mohu hýbat s prsty. Protože až mi ztuhnou, bude po všem.

   "Přesně v poledne," řekl Nicolas, obracejíc další stránku novin. "I kdyby chtěl změnit plány, tohle byla první věc, kterou naplánoval. Dnes přesně v poledne, podle všeho je to nějaké magické číslo pro něj."

   Mlčel jsem a zatočil směrem k mému rodnému městu.

   Diluvium. Potopa světa. V záři Hellenova slunce. Pokud to hodlá skutečně udělat v poledne, slunce by mělo být přímo nad nimi. Otázkou však zůstává, co když mu Matthew dal falešné informace, protože mu od počátku nemohl plně důvěřovat?

   Zastavil jsem na prvním semaforu, který nás vítal v mém rodném městě. Byl to zvláštní pocit se sem vracet, abych zabránil teroristickému útoku na místní vodní nádrž.

   Pozorně jsem si prohlížel ulice. Dáša bydlí na druhém konci města od tohoto místa. Měli jsme čas ještě dvě hodiny, ale než se tam dostaneme, bude to také chvíli trvat. A to nemluvím, jak se dostaneme vůbec dovnitř vodní nádrže. Co si pamatuji, byla tam vždycky hodně velká ostraha. Proto jel Nicolas se mnou? Potřeboval někoho, kdo je ještě oficiálním policistou, aby se dostal dovnitř? Jak se tam ale dostane Wehta Marco a ti, kteří ho následují? Napadá mě pouze jediný scénář; budou je muset odstranit nehezkým způsobem tak, aby je nemohli už nikdy víc zastavit – zabít je.

   Pevně jsem sevřel víčka, když jsem měl mžitky před očima. Ne, ještě to vydržím. Drobná bolest z levého boku se už ozývala, ale bude muset počkat. Zaměstnal jsem svůj mozek myšlenkami na svůj sen, který se mi z neznámého důvodu znovu vrátil do paměti. Už tehdy mi mělo dojít, že se zakládal na skutečnosti, kterou nyní vidím. Projeli jsme městem tak rychle, jak jen to šlo, a ocitli jsme se na prázdném prostranství, zatímco se v dálce před námi tyčila vodní nádrž, na kterou toto město bylo alespoň trochu hrdé.

   Nikdo z těch lidí, které jsem jenom stěží poznával, netušil, že právě ta jejich pýcha města se může stát jejich zkázou. Připadal jsem si jako hlavní hrdina nějakého románu, který jsem kdysi čítal. Jak se vůbec jmenoval?

   Promnul jsem prsty volant.

   "Zvládneš to?" zajímal se Nicolas.

   "Nedělej se, že se o mně strachuješ," řekl jsem mu pokojným hlasem a pousmál jsem se. "Budeš tak či onak rád, když se zbavíš, pletu se snad?" Při své otázce jsem se na něj podíval do zpětného zrcátka. Mlčel, ale ušklíbl se. Ano, tak to má být; nejsme spolupracovníci, ale rivalové. Vždycky tomu tak bylo a bude tomu tak až do konce...

   Dojeli jsme před majestátní betonovou stavbu vodní nádrže a vystoupili z auta. Hned u vchodu jsem viděl dva zabité muže; z pusy a z nosů jim tekla krev. Takže je zabili velkou dávkou toho jedu, který mi nyní koluje v žilách. Když jsem udělal krok, zvedl se mi žaludek a horní část mého těla zachvátila bolest. Naneštěstí jsem rovnováhu udržel. Tak tohle bude potíž, napadlo mě. Nemám tady sedativa a pochybuji, že by znovu ztlumila bolest. Není to až tak hrozné, nějakou chvíli to vydržím. Do té doby to s Matthewem musím vyřídit!

   Když jsme se dostali ke dveřím, na zemi nedaleko od nich ležel přeťatý řetěz a pohozené kleště. Nicolas si nabil zbraň a odjistil pojistku. Byl rozhodně připravený. Policistu v sobě i přes to všechno zapřít nemohl.

   Vydal se dovnitř jako první a já po chvíli slyšel nepříjemné zvuky jeho koků po schodech. Jenom to ne, pomyslel jsem si. Když jsem se dostal s menší námahou dovnitř, sevřel se mi žaludek. Jak dlouho mi bude trvat, než po těch schodech vyšplhám až nahoru? Nicolas se zastavil, když už jich uběhl minimálně sto, a podíval se na mě dolů. Řekl mi, abych si pohnul, a utíkal dál beze mě. Zhluboka jsem se nadechl. Tohle přece zvládneš, pomyslel jsem si a se zaťatými zuby jsem se rozběhl po schodech. Hloupost! Bolest, která mnou prošla, byla nesnesitelná, ale já se popoháněl dál a dál. Pokud se mi během těch chvilek, kdy jsem se nehýbal a jenom ležel, povedlo nějaké kosti spravit a nechat je srůst zpátky, tak jsem je nyní během chvíle zlámal všechny. Na druhou stranu ta bolest nebyla tak příšerná jako fakt, že mi docházel kyslík, když jsem utíkal stále výš a výš.

   Vzpomněl jsem si na ten sen. Nyní všechny tváře rozeznávám. Matthew, Naomi, Greenwoodová, Haruka, Bejnamin Silkwon a pět vězňů, kteří nejsou nijak podstatní. Nerozeznávám však ty dva, které jsem viděl u sebe; měli varaní masky na tvářích, s největší pravděpodobností to však budou Harry a Henry. Kdo jiný by dělal špinavou práci, než pouzí psi?

   V půlce jsem se zastavil, neměl jsem už dech a bolest se hlasitě ozývala po celém mém těle. Nebyl jsem jediný, kdo už nemohl, Nicolas byl skoro na konci, ale zbývalo mu ještě několik schodů. A času bylo také málo. Chtěl jsem zkontrolovat, kolik je hodin. Mobil jsem nechal v autě. Geniální. Zavřel jsem oči a snažil jsem se upokojit. Alespoň trochu sedativ by mi opět nakoplo celý organizmus, nebo by mě příjemně uspalo. Anebo jenom špetka jedu, který Matthew stvořil... Dát mi ho předtím, zbavili by se mě. Ale to Harry netušil, že je Nicolas podvedl.

   S hlubokým nádechem jsem se znovu rozběhl nahoru, bez ohledu na příšernou bolest, která nyní ovládala celé mé tělo. Ne, ještě ne, ještě chvíli vydrž, potom budeš moci odpadnout, říkal jsem si pořád dokola, zatímco jsem utíkal nahoru po nekončících schodech.

   Než jsem se nadál, byl už jsem nahoře, zatímco se přede mnou zavíraly dveře. Opřel jsem se o zeď a bohužel ztratil rovnováhu úplně, takže jsem skončil na zemi. Chvíli jsem byl jistě mimo. S potížemi jsem otevřel oči. Ještě ne, Jamesi, tohle musíš zvládnout, pomyslel jsem si naštvaně a pomalu se dostával zpátky na nohy. Opřel jsem se o zeď, tentokrát oběma rukama a vydýchával. Zvedl jsem ze země svou zbraň a odjistil pojistku. Bude to potřeba...

   Stěží jsem otevřel dveře, které snad vážily tunu. Nebylo se čemu divit; sotva jsem stál, takže jsem neměl moc síly nazbyt. Když jsem se dostal za dveře, ihned jsem namířil na osobu v černém kabátu před sebou a pevně tiskl kohoutek. Měl bych ho varovat, ale...

   "Jak se říká; přátele si drž blízko," ozval se Matthew a poklidně se na mě otočil s mešním úsměvem. Nepoznával jsem ho. "Nepřátele ještě blíž," dodal spokojeně. Pevně jsem stiskl zbraň a očima zabloudil k jeho nohám. Mírně jsem vykulil oči. Zatímco jsem byl ještě dole... Nicolas se sem dostal, že? Ležel Matthewovi u nohou a kolem něj byly kapky krve. Zkrátil se mi dech a zrychlil tep srdce. Nemohl ho přece zabít? Podíval jsem se na Matthewa, hledajíc v jeho očích odpověď. "Ano, je mrtvý," řekl mi bez obalu, spokojený se svou prací. "Když se mi někdo postaví do cesty, musí zmizet. To samé bohužel platí i o tobě. Říkal jsem ti, abys na tom případu nepracoval, ale tys za každou cenu musel chtít spolupracovat, nepletu se?"

   "I my jsme tě varovali, bráško, ale tobě to prostě dojít nemohlo," ozval se zlověstný hlas jednoho z mých bratrů a já se nemohl ohlédnout za sebe ke dveřím. Bylo mi jasné, že jsou tam oba... a že na mě oba míří. Slyšel jsem, jak jeden z nich jde ke mně. "Jaký je to pocit, když ti v žilách koluje ten podělaný jed a ty nevíš, kdy se bakterie rozhodnou pozřít tvé srdce, hm?" zeptal se Henry pobaveným hlasem. Očima jsem zabloudil na stranu a prohlédl si celkovou délku stěny vodní nádrže. Už chápu... Deset lidí, deset kapek, to máme dohromady sto. Děkujeme Vám na sto kapek Vaší vody. Znovu jsem se podíval na Matthewa.

   V jeho očích jsem nic neviděl, jen lhostejnost. Opět mi pohled padl k jeho nohám, kde ležel zastřelený Nicolas.

   "Nemusíš ho zabíjet, Henry," řekl Matthew a vytáhl z jakési krabice nějakou masku. Masku varana. "Tak či onak zemře za pár minut na účinky jedu. Sedativa tomu už nijak nezbrání. Navíc... už také nemám čas, abych ho s ním mrhal. Kyanid draselný naneštěstí potřebuje jen málo času k tomu, aby uspokojil touhy vraha... ale já i chci každou chvíli vychutnat do poslední kapky."

   "I když to nebudu já, kdo tě dostane," řekl jsem a snažil jsem se, aby se můj hlas netřásl. Přestával jsem cítit nohy. Brzy spadnu. "Dostanou tě ostatní... Neutečeš svému osudu, Matthewe..."

   Zastavil se v kráčení a otočil se na mě. Pobaveně se ušklíbl. "Ale uteču, o to se bát nemusíš. Sleduj, jak toto prohnilé město pozře naše Diluvium!" dodal jen, nasadil si sluchátka a řekl něco japonskou řečí. Poznal jsem jen nějaká slovíčka.

   Mezitím mě Henry a Harry prudce srazili k zemi; kdyby počkali ještě chvíli, stejně bych spadl. Matrhew se neohlédl, zatímco mě mí bratři mlátili. Všiml jsem si varana v kleci, který se krčil kdesi v rohu, vystrašený až běda. Naomi, jeho paní ho zradila, zatímco stála nedaleko od Matthewa a čekala na jeho rozkaz. Potom všech zbylých devět lidí si nasadilo varaní masky.

   Mí bratři najednou přestali a otočili se na Matthewa. I oni si nasadili ty podivné masky. Zakašlal jsem. Krev v ústech a v krku mě v mé nepříjemné poloze dusila. Špatně se mi dýchalo. Kde jsou ostatní? Poslal jim Nicolas skutečně tu zprávu, nebo lhal? Všiml jsem si mé pistole; když do mě mí bratři kopali, zřejmě ji jeden z nich odkopl až ke dveřím. Neuvěřitelná dálka, když už necítíte nohy, to mi věřte.

   Tuhle scénu jsem už poznával. Ano, o tomhle se mi zdálo. Deset lidí, kteří zvedli ruce vzhůru a něco v nich drželi. Malé ampulky, co mohlo být v nich? Chvíli tak stáli a na něco čekali. Z města se najednou začalo ozývat bimbání zvonu. Přesně poledne!

   "Ichi!" slyšel jsem Matthewa a pozoroval, jak jemně poklepal na ampulku v ruce, ze které se uvolnila jedna kapička. Pochopil jsem. Hodlá počítat v japonštině? Ne, měli to naplánované! Haruka nebyla mrtvá. Ten pudr, který jsem u Nicolase v autě viděl; líčila se tam snad, aby to bylo důvěrné? Proto měla část krku naprosto normální, zatímco zbytek tváře byl bledý? Tehdy udělala chybu. Ono drobné místo a měl jsem pochyby... A navíc jsem našel pudr v Nicolasově autě. "Ni!" probral mě znovu hlas Matthewa, když znovu poklepal na ampulku, kterou svírali i všichni ostatní.

   "Nech toho," zašeptal jsem snad své přání. Kyanid draselný... krystalická látka, rozpustná ve vodě. Jaká je pravděpodobnost, že lidé, kteří nyní trpí žízní, protože poslední zásoby vody jsou skoro vyprodané, pustí kohoutkovou vodu? Předem ji musel zkoumat, aby měl jistotu, že to bude fungovat. Deset lidí, deset kapek... Sto kapek celkově. Není to trochu málo na tak velké množství vody v nádrži? Nanejvýš by to otrávilo místní lidi, kteří budou žíznit po vodě.

   "Ni!" ozval se znovu Matthew a mně ovládala zlost. To nemůže být pravda... Přestaň... Vzhlédl jsem a plný vzteky zakřičel:

   "Přestaňte!"

   A potom si jen pamatuji na to, jak se Harry prudce rozmáchl pěstí, která našla místo v mém obličeji. Pohltila mě tma. Na jak dlouhou dobu? To nevím. Probudilo mě poslední doznívání zvonu. Pomalu jsem otevřel oči a viděl jsem rozmazaně. Kolik uběhlo času? Co jsem neviděl?

   "Juu!" probralo mě deset hlasů, které se ozvaly naráz. Jako na znamení vítězství ekoterorismu pustilo všech deset lidí v černých kabátech své ampule s poslední kapkou jedu dolů do přehrady. Bylo pozdě. Nevím, jak prudký ten jed mohl být, ale myšlenka, že sto kapek dokáže otrávit místní vodu během chvíle... Zvony dozněly.

   Sto kapek v tak obrovské nádrži zdá se malá hrozba, ale otázkou je... jaká koncentrace kyanidu draselného je potřeba k otravě takového množství vody? Kolik procent způsobuje smrt? Povedlo se mi zapřít se o ruce a pokusit se vstát. Neměl jsem už sílu ani naději. Ale nenechám ho...

   Matthewe, nedovolím ti, abys spadl tak hluboko, že už se sám nezachráníš! Stejně jako tys pomohl mi... Musím ti já pomoct otevřít oči!

   Najednou se ozvala ohlušující rána a tam, kde předtím stál jeden plavovlasý zločinec, najednou spadla osoba s maskou varana přímo dolů do temné propasti vodní nádrže, plné otrávené vody. Střelba byla dokonalá; kulka mu proletěla skrz levé prso. Ale kdo by...?

   "Nicolasi, slyšíme se?" ozval se najednou hlas jako z nějaké vysílačky a já zpozorněl. Otupěle jsem se podíval směrem k Nicolasovi. Slyšel jsem zvuk zapalovače.

   "Bože, jste vážně pomalí, Frede," ozval se Nicolas, který se opíral o zeď, zatímco mu tekla krev z pravého ramene, a přitom si zapaloval cigaretu. Zmáčkl vysílačku a odpověděl: "Sestřel další krysu, ať to máme z krku."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře