Až tě znovu uvidím 45

23. červenec 2016 | 07.00 |

   Pozoroval jsem Wehtu Marca, Martina Maise, ale především Matthewa, jak sledoval jednoho ze svých společníků padat dolů do hluboké propasti vody vodní nádrže. Co se mu po celou tu dobu honilo hlavou? Slyšel jsem, že ještě něco stihl zakřičet, ale potom se ozvaly další dvě rány. Jedna zasáhla paní... slečnu Greenwoodovou na levém zápěstí a přinutila ji trochu poodstoupit a pustit tak prázdnou kádinku na zem. Sklo se roztříštilo na drobné kousíčky, které popadaly dolů do vody, zatímco Greenwoodová křičela bolestí, když jí temné kapičky krve stékaly po ruce. A ta druhá zasáhla Benjamina Silkwona do pravého stehna, takže byl přinucen trochu se pokrčit. Tyto tři výstřely stačily na to, aby se lidé na okraji vodní nádrže rozhodli pro prudký ústup. Tak prudký, že kdyby byli u sebe, sráželi by se navzájem a bez ohledu na postavení šlapali by si po krku i po prstech jenom proto, aby mohli utéct, jako první. Pozoroval jsem najednou davové šílenství. Matthew se však ani nepohnul, pořád stál s rukou před sebou, ve které mezi prsty svíral kádinku. Na co myslel?

   "Co to sakra je?!" zeptala se Haruka vzteklým hlasem, který mě až děsil, a zahodila masku varana daleko za sebe. Vítr si ji vzal do své náruče a odnesl ji daleko od nádrže. Nepoznával jsem tu Haruku, která byla předtím tak milá a veselá; tohle byl její úplný opak. Vzpomněl jsem si na pudr v Nicolasově autě – tak takhle zemřela. Dokázal jsem si ji živě představit, jak se baví s Nicolasem a přitom se pudruje tak nešikovně, že za sebou nechala stopy. Pravděpodobně si přivodila pouze dočasnou smrt, kterou omámila nás všechny. Ta dívka, kterou jsem nedávno viděl na přechodu – to byla ona.

   Musel to být Nicolas, kdo jí pomohl utéct, aniž by si toho kamery všimly. Nebo podplatila jednoho z našich lidí, aby ji propašoval jako mrtvou ven? Mohli přece jenom dělat, že vezou mrtvolu v hrobě směrem k hřbitovu, kde se měl konat její pohřeb, ne? Nikdo nebude podezřívat hrob, ve které má být zesnulá Haruka. Ne, když začnu podezřívat někoho z policejního sboru (přestože je to nejpravděpodobnější), jako bych nechal Matthewa vyhrát.

Prudká bolest na hrudi mě vyvedla z myšlenek. Mám nyní potvrzené, že to, co mi Harry píchl, byl ten jejich jed z jedovatých zvířat. Kolik mám času? Asi jen minuty. Proč to muselo začít působit nyní?

   Na druhou stranu to pohltilo bolest ze zlomeniny někde v pánevní oblasti. Harry a Henry mi věnovali jenom tichý pohled. Oba se zlověstně usmáli.

   "Takže naše krysa pomáhala krysám, jak dojemné," zašeptal Henry.

   "No, ale moc s tím už nenaděláš, bráško, sbohem," řekl Harry a zpod kabátu vytáhl černou pistoli. Jen si nadzvedl masku, než zašeptal: "Po tomhle jsem toužil celých deset. Zemři, bráško."

   Harryho bych mohl přirovnat k šelmě; štve svou kořist až do posledního okamžiku, dokud kořist neleží na zemi a nemůže se už nijak hýbat nebo se bránit. Když jsem říkal, že had, který se stal kořistí, byl to právě Harry, kdo mě lovil jako mnohem silnější zvíře? Co může snadno sežrat hada? Káně,například. Tvrdit, že v posledních chvilkách života necítím strach, opět bych lhal. A v tomto případě chci být naprosto upřímný. Ani kdybych mohl, neutekl bych. Nohy mi zdřevěněly.

   Pozoroval jsem hlaveň, která se najednou zatemnila o něco málo víc. Harry se mi pořád díval do očí; zřejmě chtěl vidět, jak mi z nich brzy vyhasne život. Stín na jeho zbrani se mi nezdál. Když se ozval v pořadí čtvrtý výstřel, který k zemi poslal dalšího zločince, vrhl se Nicolas na Harryho a srazil ho k zemi, zatímco Henry jenom nečinně stál a tiše to pozoroval.

   Nicolas hbitě sebral Harryho zbraň a střelil ho do nohy. Můj bratr zakřičel bolestí. Zřejmě nečekal, že by někdo mohl něco takového udělat. Stejně tak Matthew se prudce otočil a nevnímal výstřely, které posílaly jeho společníky k zemi. Pozoroval Harryho, jak se válí na zemi a řve bolestí. Zahodil masku a zpod kabátu vytáhl i on zbraň. Všiml jsem si, že zaměřuje.

   "Nicolasi!" varoval jsem svého věčného rivala (a bohužel i kolegu, který zradil) před jistým výstřelem, kterému se nakonec stihl vyhnout. Nicolas vystřelil po Matthewovi a střílel by jistě dál, kdyby Matthew najednou neodhrnul svůj kabát a neřekl dostatečně hlasitě, aby ho zbylí jeho společníci slyšeli:

   "Neutíkejte! Přesně o tom jim jde! Když budete pobíhat jenom tady, je menší šance, že vás strefí! Nikdo nemůže předvídat Naše kroky!"

   Měl pravdu. A zároveň mi potvrdil, že mezi námi je příliš velký rozdíl, kterého jsem si přál nevšimnout. Proč? Protože na něm viselo plno ampulek s jedem, ale pod nimi také výbušniny, které by se postaraly o své, kdyby po něm někdo vystřelil. Nicolas poznal, že prohrál. Rychle řekl Fredovi do vysílačky, aby přestali střílet.

   "Proč?" ozval se Fred nechápavě, zatímco nás Matthew lhostejně sledoval. Tohle nebyl on. Tak chladné oči nikdy neměl. Snad jenom v mé noční můře.

   "Prostě ať přestanou střílet!" řekl Nicolas zle a přitom nespouštěl oči z Matthewa. Když se po chvíli střelba skutečně zastavila, Matthew se usmál.

   "Lidé se dají velmi snadno ovládnout," pronesl spíš pro sebe než k nám. "Tvá matka mě o tom přesvědčila, Jamesi. Nechávala se ovládat tvým neschopným leč krutým otcem a nechala tebe a tvé bratry, abyste společně hnili v tom městě. V podstatě bys mi měl děkovat, pomáhám ti. Zničím místo, kde jsi musel celou dobu trpět."

   "Tím, že otrávíš tisíce lidí nejen tady, ale i jinde?" zeptal jsem se zle. Matthew se očima nyní zaměřil na Nicolase. Přikázal mu, aby na něj přestal mířit, lehl si na zem a poslal mu zbraň. Ne, Nicolas se nenechá jen tak ovládnout, ale pokud nyní vystřelí, Matthew přepadne dozadu a skončí ve vodě, kterou otráví pomocí jedu v ampulkách.

   "Možná," usmál se Matthew spokojeně. "Budou trpět všichni společně. Jako tvá hloupá matka. Bílé růže se k ní vždycky hodily, nemyslíš? Dokazovaly její slabost a hloupost, když se neuměla dostatečně bránit. I Karolína to říkala..." Bílé růže...? Potom mi to došlo. Vzpomněl jsem si na bílé růže na hrobě matky. To on je tam dal? Proč? Karolína to říkala. Byla to nešťastná náhoda. Nechtěli mou matku otrávit? Když ne ji, tak koho? "Kdyby tehdy dala svou porci tvému otci, měli byste mnohem snazší život," dodal Matthew s úsměvem.

   Otupěle jsem na něj zíral.

   Takže on chtěl otrávit mého otce? Má matka zemřela, protože snědla něco, co původně patřilo otci?

   "A pamatuješ si také svou brigádu v baru?" zeptal se najednou a já zamrkal. Jak o tom věděl. Pomalu jsem se zvedl na nohy a snažil jsem se zjistit skutečnost, která mi pořád unikala; je toto skutečně Matthew. Myslím toho Matthewa, kterého jsem znal, protože tohohle... tohohle neznám! Proč si říká stejným jménem, když je to někdo jiný? "Na onu osudovou noc, kdy tvůj zaměstnavatel odmítal přijmout mé podmínky? Přesněji řečeno; když jsi mé lidi jen tak vyhodil s tím, že nic podepisovat nebudete?"

   Chvíli jsem byl potichu, a zatímco dole pod námi svištěly vlny otrávené vody a narážely jedna do druhé, snad jsem hledal odpověď. "Poslal jsi je snad ty?" zeptal jsem nakonec s pohledem spíše k zemi. Ale i tak jsem věděl, že se znovu usmál.

   Zatleskal mi.

   "správná odpověď," řekl vesele. "Celá ta čtvrť nyní patří imaginární mu Wehtu Marcovi, muži, který vede společnost Kobra, po kterém nyní jdou všechny policejní jednotky tohoto státu. Není to překrásné? A to všechno během pár let. A všechno jenom proto... aby ostatní nemuseli trpět, jako nám podobní. Co na to říkáš? Jsme v podstatě stejní, Jamesi. Oba jsme šílení, oba jsme něco ztratili, jen doposud stojíme na opačných stranách. Nenabízím ti úplatek, ale lepší život. Zamysli se nad tím, než-!"

   "Lepší život?" zeptal jsem se pohrdavě a trochu vycenil zuby. Nebylo to ze vzteku, ale z bolesti, kterou vzbuzovalo mé srdce a jed v těle. Ne, ještě ne. Musím ho zastavit, pomyslel jsem si. Byl jsem rád, že mě nohy nezklamaly. Bolest to byla příšerná. Musel jsem udělat krok dopředu, jinak bych spadl tváří k zemi. "Nenech mě se vysmát!" řekl jsem zle.

   Matthew mě chvíli tiše sledoval, potom zavřel své zelené oči, které se leskly, jako smaragdy, stejně jako při našem prvním setkání, a usmál se natolik, že mu na světle zazářily jeho bílé zuby. Proč to musí být zrovna on?

   "Myslel jsem si, že to řekneš," řekl tiše a podíval se mi přímo do očí. Nenáviděl jsem, když mi jen tak zíral do očí a nic neříkal. A nyní mě to rozčilovalo. Pořád mám u sebe svou pistoli. Ale nepoužiji ji. Nevystřelím na přítele. Nevystřelím vůbec. "Proto sleduj zánik tohohle prohnilého města! Už mi nestačí pomsta jenom Vám... Toto bude jednostranné vyhubení těch, kteří si nezaslouží přežít Diluvium!" řekl zlověstným hlasem, který mě děsil mnohem víc, než předtím.

   Řekni, Matthewe, kdybychom se tehdy nerozdělili, kdybychom oba šli po stejné cestě, myslíš si, že by se něco podobného stalo? S bolestmi jsem udělal první krok kupředu k němu, zatímco na mě pořád mířil zbraní. Nevystřelí. Nemůže. Stejně jako já nemohu vystřelit.

   "Nepřibližuj se," řekl a vztyčil ruku s pistolí. Jeho oči byly naprosto chladné. Ale i přesto jsem věděl, že nevystřelí. Kdesi hluboko v něm je ten Matthew, kterého jsem znal. Už nereagoval na lidi, které předtím vedl. Ti utíkali pryč. Raději se nechají chytit, než čekat, až je znovu zastřelí. Netuší však, že neutečou daleko, že už po nich střílet nebudou, že svému osudu neutečou. Benjamin Silkwon mi zmizel dávno z dohledu, Greenwoodová a Haruka pořád stály na svých místech a čekaly na poslední Matthewův soud nad tímto městem. Nejen pro parádu se říká, že královny jsou věrné svým králům.

   Když jsem se přiblížil zřejmě příliš, byl jsem svědkem něčeho, čeho jsem nikdy svědkem být nechtěl. Matthew vystřelil. Mým směrem. Ani jsem nepostřehl kulku, která mě srazila k zemi. To je konec. Už nebudu schopen vstát, když začnu ještě k tomu všemu krvácet.

   Jako na povel se bakterie rozhodly zaútočit na jeden z mých orgánů najednou; co prohraje jako první? Srdce, plíce nebo mozek? Matthew mě chvíli ještě sledoval, potom se mi otočil zády a přešel zpátky na své místo. Slyšel jsem Nicolase, jak nadává. Nebylo se čemu divit. On jim řekl, aby nestříleli. Nikdo neví, co se tady děje.

   I tak mi to může být v podstatě jedno; brzy zemřu.

   Přivřel jsem oči od bolestí na hrudi. Aha, takže srdce selže jako první. Co to vůbec je za bakterie? Co je to za jed, že může být tak prudký zničehonic, zatímco se po delší dobu rozkládá v těle a skrz krev se dostane tam, kam potřebuje?

   S námahou jsem se přetočil na břicho a pomalu vstal. Všiml jsem si, že Henry podpíral Harryho a nenápadně se mí bratři vypařili. Už je nikdy neuvidím a oni nikdy neuvidí mě; konečně budeme na chvíli žít jako šťastná rodina.

   Haruka a Naomi mi věnovaly tichý pohled. A potom mě zarazila scéna, kterou jsem spatřil před sebou. Matthew lhostejně vrazil Naomi jednu ampulku skoro až do krku a Haruka se stihla vzpamatovat v čas. Zakřičela leknutím a rychle utíkala před Matthewem. Stihl ji postřelit, ale i tak utíkala, drže si rameno. Mně si vůbec nevšímal. Naomi se skácela k zemi a přepadla přes okraj přehrady. Padala dolů, s očima zmatenýma, však na tváři měla snad úsměv, který značil, že odejde se svými zvířaty na lepší místo, že tady její práce skončila.

   Matthew se už o nic nestaral, jenom tiše hleděl před sebe. Jen když jsem se dostal k němu zezadu a chtěl mu pistolí namířit na temeno hlavy, prudce se otočil, roztáhl ruce a poklidně mě sledoval.

   "I když vystřelíš, dopadne to stejně. Zatknout mě nemůžeš a zabít také. Když vystřelíš, spadnu dozadu a ty mě nestihneš chytit. Spadnu a kyanid draselný se rozpustí ve vodě. Všichni se otráví. Lidé žízní, Jamesi, nemůžeš přece po nich chtít, aby tak trpěli," hlásal skoro jako nějaký kněz v kostele. Až na to, že toto byl proradný kněz, který hřešil víc, než bylo třeba.

   Ale měl pravdu. Zatknout jsem ho nemohl; jistě by se mi bránil a já v svém současném stavu bych jen stěží vydržel byť jen jednu jeho ránu. A co bylo horší; obě bolesti – jak srdeční, tak v oblasti pánve – se mi hlasitě ozývaly víc a víc. Musím si pospíšit. Jinak...

   "Smiř se s tím, Jamesi, vyhrál jsem," řekl mi poklidným hlasem a přestal se umívat. "Tohle bude nejspíš sbohem, co?"

   "Nedovolím ti to udělat," řekl jsem spíše své přání. "Budeš souzen za všechny ty vraždy, které jsi spáchal." Usmál se. "Tohle je konec, Matthewe... Vzdej se. Nebo budu... nucen střílet."

   Ušklíbl se. "Ani nevíš, jak dlouho jsem na tahle slova čekal, Jamesi," řekl spokojeně. Já však nepolevoval v ostražitosti. Byl schopný zabít nejednoho člověka a otrávit další. Mysl má pokroucenou díky smrti jeho rodičů. Kdybych tam byl s ním, nemusel by upadnout do tohohle nevědomí. "Ale je mi líto, do vězení jít nemohu. Musím splnit poslední přání mých rodičů a poslední přání Karolíny."

   Jen tiše jsem ho sledoval. Slyšel jsem cvaknutí pojistky. Očima jsem se podíval stranou a viděl jsem Nicolase, jak drží jakousi menší pistoli a míří jí na Matthewa. Stál vedle mě. Matthew mlčel a oba nás sledoval.

   "Jaký je to pocit být zrazen vlastní krysou?" zeptal se Nicolas. Matthew se na chvíli zasmál.

   "Neskutečný," řekl popravdě.

   Ozval se výstřel. Překvapil nás tři. Nikdo z nás nevystřelil. Kulka proletěla prostorem mezi mnou a Matthewem a zmizela v dálce na straně. Avšak Matthew toho využil a udělal krok dozadu. Reagoval jsem stejně rychle. Ne proto, že jsem už déle tát nemohl, ale... protože jsem nemohl nechat přítele jen tak zemřít.

   Popadl jsem ho za ruku, ale stáhl mě prudce dolů k zemi. Pevně jsem ho držel jen jednou rukou, zatímco tou druhou jsem se snažil ho vytáhnout zase zpátky. Matthew ke mně zmateně vzhlédl a já v jeho očích zahlédl ten samý záblesk jako před lety.

   "Pusť mě," řekl poklidným, smířeným hlasem. Jeho oči však říkaly něco jiného; ještě nechtěl zemřít. A já jsem to věděl. Pevně jsem ho chytil i druhou rukou.

   "Už nikdy v životě," řekl jsem mu zle. I kdybych ho měl do toho vězení dovést sám... postarám se, že si odpyká svůj trest a jednou... se znovu zařadí mezi občany. Příliš pozitivní myšlení? Nemohl jsem si ho představit ve vězení, nebo jak v tomhle pokračuje. Vy byste si snad přáli, aby Váš nejlepší přítel dopadl takhle nebo ještě hůř?

   "Pojďte rychle nahoru," slyšel jsem Nicolase, jak říká do vysílačky. Matthew mi znovu zopakoval svůj požadavek, který jsem nemohl splnit. Nikdy. Když jsem se ho pokoušel za pomoci Nicolase vyzvednout zase zpátky, natáhl ke mně Matthew i druhou ruku, aby se mě pevněji držel.

   Polekal mě však výstřel.

   Nejen mě, ale také Matthewa, jehož zelené oči se na mě nyní zmateně dívaly. Neumím to popsat, protože jsem musel mít snad výpadek paměti, nebo mi mozek přestal kvůli bolesti fungovat. Opravdu nevím. Mozek mi nedokázal totiž zpracovat fakt... že kulka, která neměla být nikdy vystřelena, prošla Matthewovi skrz pravou ruku, přinutila ho, aby se pustil, a protože se mu druhá ruka trochu zpotila... vyklouzl mi ze sevření.

   Pořád si pamatuji ten jeho zmatený výraz, kterým se mě snad ptal: Proč? Neslíbil si mi, že si mohu odpykat svůj trest a žít dál?

   Ani jsem nestihl zareagovat, když mi jeho ruka vyklouzla ze sevření. To až když padal a já neviděl jeho tvář, ucítil jsem popravdě řečeno slzy v očích a zakřičel jeho jméno, natahujíc ruku ještě víc před sebe, ve snaze ho snad znovu chytit a vytáhnout. Nicolas mě však na místo toho chytil a vytáhl. Viděl jsem Matthewa, jak padá dolů k vodní hladině a s ním i ampulky s kyanidem draselným. Když jsem se vymanil Nicolasovi ze sevření a spadl ihned na zem, rychle jsem se připlazil k okraji přehrady. A mohl jenom pozorovat místo, kde Matthew spadl. Jaká byla pravděpodobnost, že mohl pád tohohle typu přežít?

   Nicolasovi to dalo všechnu práci a sílu, aby mě udržel dál od okraje. Mozek mi přestal fungovat úplně; způsobil to jed smíchaný s předešlou bolestí. Nyní to vím. Měl jsem zemřít, ale on jim v tom zabránil. A nyní zemře plno dalších lidí. Slyšel jsem nějaký zvuk, a když jsem se podíval stranou, prapodivná vrtule se roztočila. A krátce na to se vodní nádrž otevřela. To ne!

   Křičel jsem na Nicolase, aby mě pustil.

   On mě však pevně držel a nepouštěl. Něco mi říkal, ale já ho v záplavu vzteku, smutku a bolesti nevnímal. Působil snad onen jed na mé smysly a vnímání světa okolo? Po nějaké chvíli jsem si všiml, že se dveře řídící místnosti otevřely a z nich vyšel Benjamin Silkwon, s nehezkým úsměvem na tváři. Zamával Nicolasovi a utíkal po schodech dolů.

   Probudila mě až střelba, který přicházela ze schodiště, kde jsme předtím s Nicolasem utíkali.

   Když jsem se Nicolase příliš rychle ptal na to, proč mě nepustí a co se stalo, neodpověděl mi ani na jednu otázku a pořád mě držel. Rozhodl se pro lepší způsob, při kterém bych ho věčně nemohl mlátit nebo kopat, a vší silou mě srazil k zemi. Až teprve nyní mi došlo, proč jsem nezačal krvácet, když mě Matthew postřelil. Střílel slepými náboji. Můj mozek pracoval vážně pomalu.

   Zareagoval jsem, když se otevřely dveře, a nevím proč, ale přál jsem si, aby to byl právě Matthew, kdo je otevřel. A přitom by to byl naprostý nesmysl. Jenže můj mozek (opakuji) pracoval vážně pomalu nebo (přesněji řečeno) nepracoval vůbec. Poprvé jsem se ocitl v této situaci. Jediné, co jsem věděl na jistotu, bylo... Ztratil jsem přítele.

   Nicolas mě konečně pustil, když jsem přestal křičet, nadávat mu, bránit se nebo jakkoliv se pohybovat. Přimhouřil jsem oči. Je tady ještě něco, co musím udělat. Ale co? Podíval jsem se otupěle stranou a viděl Freda, Gilla a ostatní, jak se baví s Nicolasem. Vstal jsem. Na chvíli mi bylo dobře a uklidnil jsem se. Podíval jsem se na vodní nádrž a zaposlouchal se do zvuku vody kolem mě. Pomalu jsem vynechal. Bolest na chvíli pominula. Avšak to byla jen klamná myšlenka mozku, který už vážně nevěděl, co se děje. Mohl bych to nazvat poslední nadějí, ale to bych byl příliš velkým snílkem po tom všem.

   A potom...

   Stěží se mi dýchalo. Ucítil jsem v puse pachuť železa a setřel si krev, která mi začala stékat po bradě. Teče mi snad z nosu? Ne. Rozbil mi Nicolas tou silnou ránou o zem zuby? Ne. Tak co...? Když jsem se pomalu otočil, viděl jsem Freda a ostatní, jak za mnou něco křičí a utíkají směrem ke mně. Došlo mi to, ale příliš pozdě. Zatemnilo se mi před očima a já spadl na zem. Teď mě napadá... Co mi to Harry vůbec vpíchl?

_____________

Příští kapitola je poslední a potom Vás čeká jenom krátký Epilog.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře