Až tě znovu uvidím 46

27. červenec 2016 | 07.00 |

   Fred stál u okna a tiše se z něj díval na ruch města. Dlouhou dobu nevylezl ze své kanceláře. Povzdychl si, přešel k svému stolku, otevřel šuplík a vyndal z něj dvě skleničky a láhev pravděpodobně whisky. Nalil medově zbarvenou tekutinu na dno skleniček, jednu nechal volně stát na stole, zatímco druhou do ní lehce přiťukl, zírajíc na noviny, které měl zarámované.

   "Fakt smůla, že se to ke konci tak podělalo, co, Jamesi?" zeptal se do vzduchu a napil se. Nechal prázdnou skleničku vedle té druhé a přešel znovu k oknu. Byl nervózní. Novináři ho věčně odchytávali a ptali se ho na pravou identitu Wehty Marca a toho mrtvého policisty, který ho odhalil. Očima přejel na kalendář u okna a zkontroloval datum. Obrátil jeden pár listů zpátky. Pohřeb parťáka. Nechal pomalu dopadnout listy zpátky, usadil se za stůl a jen tiše hleděl před sebe. Podíval se na skleničku s whisky a věnoval jí tichý, o něco delší pohled, než měl původně v plánu. Tento případ si nejen na něm, ale i na ostatních a jejich blízkých vybral velkou daň.

   Nakonec ji opatrně sevřel mezi prsty, jakoby se bál, že se rozbije na malé kousíčky a položil ji na okenní římsu. Očima přitom spočinul na jakési složce. Vzal ji do rukou a rozevřel. Na zadní straně složky bylo napsáno nebo přeškrtnuto: Vyřešeno, Znovu otevřeno, Definitivně vyřešeno. Oči mu spočinuly na malé fotce, která z ní vypadla. Zvedl ji. Byl to můj obličej, který se na něj díval, zatímco kolem mě bylo napsáno: Nováček. Spojení s Wehtou Marcem? Dal ji zase zpátky a zahleděl se do prostoru.

   Někdo vtrhl dovnitř, ani nezaklepal, čímž vzbudil Fredovu o to větší pozornost. Gill mu vyčetl, že tu složku měl už dávno vrátit, ale Fred hned namítl, že mu na tom případu pořád něco nesedí.

   "Hele, tělo Wehty Marca jsme na dně přehrady nenašli," zhodnotil Gill správnou situaci. "A je vyloučeno, aby přežil, když byl postřelený a skončil v otrávené vodě. Sice dva lidi, kteří už nemohli žízeň vydržet a porušili tak spěšně vydaný zákaz, se přiotrávili, ale povedlo se nám je zachránit. A to díky Jamesovi."

   "Jo, ale i tak to ten zelenáč schytal z nás všech nejvíce," řekl Fred zklamaně a povzdychl si.

   "Měl bys jít navštívit hrob a říct mu, že jsme ty dva zatím nebyli schopni najít," pokoušel se Gill o menší úsměv, ale moc mu to nešlo. Vypadal o dost lépe. "Už to budou dva měsíce, co?"

   "Jo... dva měsíce, kdy James musel prásknout svého bývalého spolužáka a nejlepšího přítele, dojemný příběh, slyšel jsem," řekl Fred mrzutě a oblékl si kabát. "Zatraceně, zase sněží, nebo se mi to jenom zdá?" Přešel rychle k oknu, netrpělivě kolem něj zakroužil sem a tam a zase se vrátil ke dveřím, s kabátem na sobě a obvazoval si šál kolem krku. "Ale mě bych ho navštívit, alespoň mu říct, že jeho bratři jsou prozatím v bezpečí, jestli se to tak dá nazvat."

   "Zkus mu to sdělit nějak něžně," poprosil ho Gill. "Jen tak mimochodem, Greenwoodovou konečně pustili z nemocnice, takže si může jít odsedět svůj trest za ekoterorismus. A co se Haruky týče, její koncerty byly zrušeny a nikdo po ní už ani neštěkne. Smutný konec mladé, začínající hvězdy, co?"

   "Ty a Nicolas jste na ní celkem ujížděli," ušklíbl se Fred a vyšel ze své pracovny, následovaný Gillem.

   "Nicolas s Vámi potom bude chtít hodit řeč," poznamenal Gill, zatímco listoval složkou za chůze a nevnímal, kam šlape. To Fred se otočil a kráčel pozpátku. Trochu se mračil.

   "To si pořád myslí, že mu zkrátí trest, když bude poslušně plnit konzultační hodiny? I tak... Je hodně velký otazník, zda ho zase přijmou. Ano, byl polda, ale zároveň pomáhal tomu... Jakže se vůbec jmenoval? Martin... Ne, Matthewovi v tom šíleném plánu," řekl Fred a po celou tu dobu kráčel pozpátku, dokud se nezastavit. Zamrkal a podíval se nahoru. "Odkdy tady máme novou žárovku?"

   "Od včerejška, lidi se sem báli zřejmě chodit," zasmál se Gill.

   "No jo, po odchodu těch dvou jsem skoro vůbec nevystrčil nos z té díry zvané kancelář," řekl pobaveně Fred a Gill nad ním zakroutil hlavou.

   "Hlavně s ním nebuď zase půlku dne, krýt už tě nebudu," ušklíbl se provokativně Gill. Než Fred zmizel v začínající vánici, volal za ním Gill, že se potom má stavit, aby si poslechl jeho návrh ohledně platebního vyrovnání za několikatýdenní přesčasy předtím i nyní. Fred ho ignoroval a pospíchal ven.

   "Stejně bys domů nešel ani násilím," pomyslel si Fred nahlas, zvedl ruku na pozdrav Bobovi a zmizel za bránou. Vpustil dovnitř jenom pár drobných vloček, které se pod tím horkem ihned rozpustily na vodu. Usadil se do svého auta a ihned nastartoval, aby se ohřál, zatímco si třel rukami o sebe a dýchal na ně.

   Jeho oči spočinuly na starých novinách. Zvedl je, aby si je přečetl. Byl jsem tam já, Gill a Fred. Já ležel v nemocničním lůžku a vypadal, upřímně řečeno, příšerně. Jed si vybíral na mém těle daň. Trvalo příliš dlouho, než byli doktoři schopni najít protilátku, která účinky jedu jen dočasně potlačila.

   Fred položil noviny zase vedle sebe a přeložil je fotografií dolů. Nasadil si policejní čepici tak, aby mu na krátkou chvíli oči nešly vidět, a když potom vzhlédl, v očích měl prapodivný výraz. Už to byla dlouhá doba. Rozjel se opatrně kupředu, cesty byly zledovatělé a navíc sněžilo. Cesta na hřbitov nebude snadná. A navíc vzadu vezl bílou kytici na hrob svého bývalého společníka. Zastavil se na semaforu a zpozorněl, když něco hlásili v rádiu. Trochu to zesílil, aby rozuměl pořádně.

   "...hit od Haruky byl označen na jedné webové stránce jako pobuřující a proto-" A proto Fred raději vypnul rádio. Vzpomínka na Haruku, která nyní sedí ve vězení a chodí spolu s Greenwoodovou na prohlídky k psychiatrovi, ho zabolela víc, než bylo potřeba. Dokonale sehrála svou smrt a obelstila ho. Je jasné, že si to ani nyní nemůže odpustit. Jednou pochybil a jaké to mělo následky? Neskutečné.

   Zastavil se ještě u nemocnice, kde vylezl, pozdravil a přešel k jednomu pokoji, který byl doposud prázdný. Býval to kdysi můj pokoj, kde jsem bojoval proti jedu, který Matthew vytvořil. Sám Fred ho během mého marného pokusu o přežití označil za dokonalý a bakterie byly podle něj inteligentní. Sebraly tolik životů a nikdo si toho nedokázal všimnout. Nikdo, kromě mě. Doktor to odůvodnil, že prý jsem měl zvláštní cit pro cizí faktory kolem mého těla. Nepochopil jsem nikdy, co tím myslel.

   Prý jsem dostal nedávno medaili. Ani o tom nevím. Fred se o tom nezmínil. Snad jenom Gill nedávno nadhodil, že by mi ji měl konečně dát a nenechávat si ji ve vitríně pro sebe. Když Fred přestal vzpomínat na poslední okamžik našeho posledního společného případu, vrátil se zpátky na parkoviště ke svému autu. Rozhlédl se naposledy kolem, snad v naději, že někde uvidí Harryho nebo Henryho, po kterých se doslova slehla zem, nebo Matthewa, který byl sice médiemi (jako Wehta Marco, ekoterorista) označen za mrtvého, ale my moc dobře věděli, že se tělo nenašlo. Když není tělo, není důkaz, že je mrtvý.

   Chvíli jen tak stál a pozoroval stopy ve sněhu a lidi, kteří pospíchali bůhvíkam. Už dávno zapomněli, jak riskovali, když kupovali jídlo od některých nejmenovaných firem. Kobra byla okamžitě zatčena, když se prokázalo, že za tím Wehta Marco skutečně stojí, a lidé, jak tady, tak v Německu, několik jejích poboček s radostí vypálili. Lidé pořád nevěří věcem ze zahraničí. Ten strach tady bude přetrvávat ještě delší dobu, nejspíše. Lidé si moc dobře pamatují všechno špatné. Ale zapomínají, jak se proti nám bouřili, když jsme jim to tvrdili předtím.

   Co se týká Benjamina Silkwona, jeho matka jen stěží mohla uvěřit, že by to její syn mohl udělat, ba co víc; nevěřila nám ani to, že je po smrti. Psychicky se zhroutila, ale nyní se jí daří o něco lépe. Co se týče mých bratrů, zavzpomínám na jeden z posledních rozhovorů, který jsem vedl s Gillem, připoutaný na nemocničním lůžku, na úplném pokraji svých sil, ve stejné izolaci od všech, jako John tehdy.

   "Ještě zbývá najít tvé bratry, Jamesi, a potom-" začal Gill poklidným hlasem, ale já na to zareagoval prudce.

   "Ne!" řekl jsem skoro polekaně a přístroj vedle mě hvízdal na změnu stavu mého tlukotu srdce.

   "Cože?" zarazil se Gill a zmateně na mě zamrkal. V oích měl napsáno, že brzy začne vykládat o tom, co by se stalo kdyby.

   "Nehledejte se," řekl jsem tehdy tiše s pohledem k zemi. Není to tak, že bych jim odpustil, ale... Každý z nás žije svůj vlastní život. Netvrdím, že jsou má rodina, a oni také ne. Nejsme vázáni už žádnými pouty. Všichni tři jsme zemřeli ve stejný den. Nikdo z nás neví, kdo je ještě naživu a kdo už ne. Byli zřejmě ti šťastnější...

   "Chceš snad zmařit celé-?" začal Fred prudce, ale já ho zase přerušil.

   "Prostě je nehledejte!!" skoro jsem zakřičel a pevně sevřel ruce v pěst. Klepaly se mi. Bylo mi vážně mizerně.

   "Proč?" zeptal se Gill poklidným hlasem a trochu se přiblížil k mé karanténě. Zhluboka jsem se nadechl a mlčel jsem. Snad jsem hledal správná slova. Proč jsem se je vůbec snažil bránit?

   "Budu vám vděčný," řekl jsem po velmi dlouhé pomlce.

   A přitom to vše začalo tak nevinně... Chtěl jsem být pouhou kancelářskou krysou a stalo se tohle. Řekni, Matthewe... kdyby se tehdy něco změnilo, kdyby jen jedna jediná věc byla jiná, kdybychom se spolu nikdy nesetkali, bylo by pro nás rozloučení snadnější, protože bychom se neznali? Ne, raději nic neříkej...

   Fred se podíval z okýnka ven a sledoval, jak se zbytky kdysi majestátní budovy Kobry srovnávají se zemí. Lidé před těmi zbytky skákali a radovali se. Jen tomu tiše přihlížel, když se opatrně rozjel kupředu. Nemusel je zastavovat, jen by zbytečně mrhal časem. Měl jasný cíl. Dalo by se říct, že můj příběh skončil už tehdy, na oné vodní nádrži, kde jsem se pokoušel zastavit Matthewa, ale neúspěšně. Sice se nikdo neotrávil, ale i přesto, že jsem si to nechtěl připustit, vyhrál. A bohužel, byl to pro nás minusový bod.

   Po delší chvíli se zastavil a vypnul rádio, kde zrovna hráli Haručinu písničku, která ji tolik proslavila a přitom její agenty a sponzory krátce po jejím zadržení přivedla úplně na mizinu. Vypnul motor, vzal si klíče a vylezl z auta. Nezapomněl opatrně vzít kytici růží. Pečlivě ji rozdělil na dvě části. Chvíli se díval na ponurý prostor před sebou, než vůbec vykročil kupředu. Dálkovým ovládáním zamkl auto a otevřel bránu městského hřbitova.

   Potichu se potloukal mezi hroby a sledoval známá i neznámá jména pro něj. Konečně se zastavil před jedním z nich a položil polovinu růží na sněhem pokrytou zem. Pozdravil se se Satanem a zeptal se ho, co si o mně myslí.

   "Kdo by si pomyslel, že zrovna zelenáč, jako on, na to přijde tak snadno," řekl trochu smutně. "Sice říkal, že John jako první označil Nicolase za pomyslného zrádce, ale myslím si, že jemu to došlo dřív, než Johnovi. Vždycky to tak nějak dokázal vycítit, nemyslíš, brachu?"

   Po kratší chvíli se s ním opět rozloučil a s druhou polovinou bílých růží zamířil k druhému hrobu. Položil je před náhrobek a všiml si zhaslé svíčky. Za pomocí zapalovače od Nicolase ji zapálil. Pousmál se a znovu ho schoval do kapsy. Podíval se na náhrobek a já k němu tiše přešel.

   "Slyšels to, Johne? Nicolas prý chce přestat kouřit," zasmál se Fred. "To je takový nesmysl, jako kdybys tehdy přímo řekl, že Nicolas je zrádce. Moc dobře jsi věděl, proč to neříct..."

   Zůstal chvíli dřepět před hrobem našeho bývalého kolegy a já se rozhlédl po hřbitově. Protože Nicolas byl mimo službu a Gill měl svůj limit odpracovaných hodin venku splněný, musel jsem Fredovi většinou doprovody dělat já. Sem a tam mě sice pořád nazýval zelenáčem, ale to mi nevadilo. Ach... Zapomněl jsem zmínit, že pořád žiju?

   "Třeba nechtěl trhat tým," řekl jsem s pohledem na Johnův náhrobek. Pravda je taková, že v nemocnici jsem strávil uplynulé dva měsíce, kdy jsem zvracel nebo jinak dostával ze sebe jed, který mě málem zabil. Protilátku nenašli, ale mé tělo bakterie záhadným způsobem samo rozeznalo předčasně. Sice jsem zkolaboval na oné vodní nádrži, ale když mě dovezli do nemocnice, nezemřel jsem na vnitřní krvácení nebo na udušení krví. Doktoři mi šancí moc nedávali, jako jediný, koho tam měli, jsem to dostal formou injekce přímo do krve. No, Louis Haramé a Robert Enrique to také dostali formou injekcí, ale je to už dlouhá doba; nedivím se, že už si to nepamatují ani oni.

   I tak po velmi dlouhém boji tady pořád jsem.

   Co se týká mých bratrů, jak jsem vzpomínal na rozhovor s Fredem a Gillem předtím, prozatím se po nich nepátrá. Ani nevím, zda žijí. Proto raději tvrdím, že mí bratři jsou mrtví. Ale není tomu tak. Nedávno jsem od nich dostal dopis, který podepsali pouze jako H&H. Byl prázdný; nemuseli nic říkat. A já jim také nic říkat nemusel. Proto jsme všichni tři pro ostatní mrtví.

   "Co ta vodní nádrž, bude už brzy v provozu?" zeptal jsem se Freda, který se mezitím utápěl nejspíš v minulosti. Věnoval mi krátký pohled. Zase nespal. I přesto, že nyní máme klidné období, kdy se skoro nic neděje, on si pořád pohrává se zdravím. Mírně se pousmál.

   "Jo, do konce měsíce by ji měli mít celou vyčištěnou. To je hold tak, když jsou lidé líní jako prasata a pak se to najednou všechno sesype," řekl pobaveně.

   "Nepracujeme snad náhodou stejně?" neodpustil jsem si poznámku, za kterou jsem si vysloužil pohlavek, který jsem mu hned vrátil. Co se týče m žádosti o přemístění, Fred ji skutečně za mě podal, ale jaksi se někam zatoulala, takže jsem pořád s těmi maniaky.

   I když to zní šíleně, navštěvuji skoro každý den Nicolase. Chci, aby si uvědomil, co udělal. Ale jen formálně. Vím, že on to ví. Doopravdy je to proto, že bych si nemohl odpustit ho nenaštvat tím, že za ním zase lezu a otravuji ho. Hned při naší první schůzce však narovinu řekl, že byl Matthewem donucen a že pokud dostane milost za dobré chování, tak zkusí znovu požádat o místo. Je minimální šance, že ho zase vezmou.

   Málem bych zapomněl! Co se Gilla týče, prý si nedávno našel milenku. Neuměl jsem si ho ani v nejmenším případě představit, jak s někým tráví víc času než s námi. Ale stalo se! Už tolik hodin nesedí v práci a místo toho, aby se spíše před světem schovával, kráčí hrdě ven a směje se Fredovi, že si bere volno. Hlavně, že když je to kvůli práci, tak má agorafobii. No, vypadá šťastně a už tolik neuráží lidi, které sotva potká na chodbě, když se odváží dojít do Hlavního archívu, aby se nenudil, když je jeho spojka mimo síť.

   "No, má půlhodinka zde zřejmě skončila," zasmál se Fred chabě a spravil si čepici. "Počkám v autě, dlouho se tu nezdržuj, aby si nemysleli, že vykrádáš hrob, jako posledně," neodpustil si mi připomenout už měsíc starou situaci. Stihl jsem ho alespoň praštit do nosu, než zbaběle utekl. Abyste se nelekali, to já jsem se pokoušel chytit vykradače hrobů. Ale bohužel k mé smůle to vyznělo tak, že jsem ten vykradač hrobů. Podíval jsem se na úhledně vyrytá písmenka na Johnově hrobě.

   "Bez tebe bychom to nezvládli," řekl jsem tiše to, co pokaždé, a pousmál se. Setřel jsem opatrně sníh z náhrobku, který na něj za tu dobu napadl. Strčil jsem si ruce do kapes a prohlížel si fotografii Johna v malém rámečku. Zkontroloval jsem svíčku, zda ještě hoří. Hořela. "Tak zase někdy příště," řekl jsem s menším úsměvem, poplácal Johnův hrob a otočil se k němu zády. John chyběl nám všem. Nebyli jsme tým bez něj; záhadným způsobem nás spojoval. Stejně tak Nicolas. Ale bohužel...

   Takový je život.

   Život, který jsem si zvolil.

   Rozezvonil se mi telefon, a když jsem ho chtěl zvednout, displej mi pouze napsal: Skryté číslo. Tohle nikdy nevěstilo nic dobrého, ale přesto jsem hovor zvedl. Začalo to už kdysi a nekončí to tak brzy.

   Je to něco, co se ještě dlouhou dobu se mnou i s ostatními potáhne, protože...

   "Dlouho jsme se neslyšeli, Jamesi," slyšel jsem hodně známý hlas a mírně vykulil oči.

   Příběhy jen tak nekončí. Autor o něm nerozhoduje, my o konci také nerozhodujeme. Kdo tedy určí, kdy bude náš konec?

________________________________

Zatraceně... my budeme brečet!!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře