Ukrytí? - 06

14. červenec 2016 | 07.13 |
› 

Čas je důležitý. O tom věděla Arisa Myungová své, když se snažila dostat se zpátky nad hladinu, než jí dojde tolik potřebný kyslík k životu. Čas je hodně důležitý. Stejného názoru je i Elisa Shionová, hrdá reportérka, která před lety zničila rodinu Myungů a doposud je na to patřičně hrdá. I Kuroshi Tsuki si uvědomuje důležitost času. Když prozkoumává mrtvá těla, stačí kdykoliv vteřina a on může prohlásit, že dotyčný, byť vypadá jako mrtvola, je ve skutečnosti ještě naživu. A zkazit tak radost (z bohatství pochopitelně) pozůstalým. Ale bohužel pro něj, toho rána byl čas rychlejší než on, a oni mu dovezli skutečnou mrtvolu. Byl to muž, přes padesát let měl už určitě. Nalezli ho záchranáři, které mimo jiné vedl Kim Mjong, pohřbeného ve vlastním domě. A to doslova; dům měl zřejmě špatnou konstrukci (a navíc byl už hodně starý), takže se na něj sesypal. Ale Kuroshi měl pocit, že to nebyla náhoda; domy se jen tak samy od sebe zbořit nemohou. Copak si toho nikdo nevšiml v čas? Sevřel se mu žaludek, když si vzpomněl na onen den, kdy Shuusei vzal Shrina na jeho první – a poslední – zásah.

Čas je důležitý. Jak prostá věta, která znamená hodně. Už i dávní předkové ve starověku si uvědomovali podstatu času; každá vteřina je velmi drahý prostředek, kterým nemůžeme jen tak plýtvat. Protože i jedna krátká vteřina toho může změnit opravdu hodně. Můžete během ní plno lidí zachránit, nebo také zabít.

Když Kuroshimu přivezli na pitevní oddělení, kde se cítil skoro jako doma, jeho mrtvou sestru, zvedl se mu žaludek a nemohl jim potvrdit, že skutečně zemřela na utonutí. Zbaběle utekl z místnosti na vzduch. Potřeboval ho. Víc, než kdy jindy. Na střeše nemocnice se cítil bezpečný. Děsily ho zvuky fotoaparátů a zařízení zvané kamera. Měl strach, že ji tam znovu uvidí, že ho pozná. Nemohl už déle stát na místě, a tak klesl na kolena a tiše plakal nad ztrátou své sestry. Nechápal to; kdo by něco takového mohl udělat? Jeho sestra byla přece skvělou zdravotní sestrou a dokázala všem, že minulost ji nijak neváže.

0pt; line-height:115%;font-family:"Times New Roman","serif"">

"Ariso..." zašeptal tiše skrz slzy, které už nebyl schopný zadržet. Když ráno šel do práce, byl připravený na cokoliv, jen ne na mrtvolu své sestru, kterou mu předloží s tím, aby jim řekl důvod smrti. Udeřil pěstí do země. Bylo mu jedno, že si rozedře kůži. Musel ze sebe ten vztek dostat. Vzhlédl ke zrovna vycházejícímu slunci, když mu po tváři stekla další slza. Narudlá záře ho osvítila a šeptala mu po větru, že mu dává novou naději na nový zítřek, který bude lepší než špatný včerejšek.

Nejednou měl noční můry o tom, co se kdysi stalo. Myslel si, že po letech se těchto pocitů možná zbaví, ale bohužel pro něj; o to víc se zesílily. Myslel si, že když bude pracovat se sestrou a neřekne jí, kdo je, smrt se jí vyhne. Ale našla si ji snad ještě rychleji, než bylo třeba. Byla to snad jeho chyba? Kdo ji zabil? Zarazil se a zpod víčka mu opět vypadla drobná slza. Kdo ji zabil? Zamračil se a jeho pohled se změnil. Měl najednou tak velkou zlost na toho, kdo ji zabil, i když ho nebo ji neznal, a přál mu nebo jí oplatit její smrt stejnou kartou – smrt za smrt, utrpení za utrpení. Pokud to půjde, odhalí sestřina vraha a odsedí si určený trest za vraždu!

Vstal na roztřesené nohy a díval se na vycházející slunce, na novou, začínající naději, a tiše mu poděkoval, že je z něj pořád člověk, nikoliv chladnokrevná bestie v lidském obalu. Podíval se dolů, když slyšel vzdálenou sirénu. Přijížděla nažloutlá sanitka a houkala na něj modře svítícím světlem, upozorňovala ho, že někoho vezou. Ještě živého. Musel se dostat zpátky do reality – lidé ho potřebují. Zhluboka se nadechl (naposledy), než zmizel zase za dveřmi a po schodech dolů pospíchal zpět ke své práci.

Opatrně vešel dovnitř, jakoby si myslel, že jeho sestra je naživu a jenom spí. Vešel tak tiše, jak jen to šlo, jakoby ji nechtěl probudit a nechtěl přitom nechat sopku v ní vybouchnout. Tiše za sebou zavřel dveře a došel až k ní. Avšak jeho sestra měla oči pořád zavřené, nedýchala a byla bledá, mokrá od kádi se studenou vodí, ve které jí našli, jak plave, už mrtvou. Jak dlouho v ní mohla být, že je tak studená? Opatrně se jí dotkl a stiskl její pobledlou ruku. Pohladil ji po tváři a políbil na čelo.

Nasadil si rukavice a svlékl sestře přilehlou mikinu a košili, pořád k ní měl dostatečnou úctu, aby znal hranice, co smí odkrýt světu bez jejího svolení, a co už ne. Ale nic po podrobném prozkoumání mrtvého těla před sebou nezjistil. Žádná vodítka k pachateli, který je za to zodpovědný. Pouze odhadoval, kolik mohl použít chloroformu, aby ji uspal? Jeho sestra byla silná – jen by se nedala. Útočník ji musel dobře znát.

Když si policisté odpoledne přišli pro jeho zprávu, s třesoucí se rukou jim ji předával. Sám tomu mohl jen stěží věřit; to co napsal... Nebyly to jen pouhé lži, že ne? Ne, nemůže lhát. Nikoliv v případě, co se smrti a jeho rodiny týče. Chtěl svou sestru ještě chvíli nechat na místě, aby se s ní mohl pořádně rozloučit. Opět ji patřičně ustrojil a omluvil se jí. Spravil jí vlasy a za pomocí hřebene rozčesal. Nemohl se dívat na onu figurínu, která se pokoušela vypadat jako jeho starší sestra. Když ji dostatečně upravil, aby vypadala živěji, bylo mu špatně. Skutečně nyní vypadala, že jen spí.

Když si pro ni přišli, nebránil jim. Jen přihlížel tomu, jak jeho sestru odvážejí pryč od něj. Nyní už byl jen on a Shuusei (pokud jeho starší bratr ještě žije). Vzpomínka na jeho matku jen pár dní před její sebevraždou ho zasáhla víc, než čekal. Musel se opřít o lehátko a pomalu vydechnout. Kdyby ji včera doprovodil domů, změnilo by se něco? Kdyby věděl, kam skutečně jela, pomohlo by mu to? Není policista, nemůže jít na vlastní pěst a hledat někoho, kdo už je určitě dávno pryč. Je to ten samý pachatel, kdo před lety zabil jeho otce? Ne, to je hloupost. Proč by někdo takový zabíjel jeho sestru? Povzdychl si a posadil se na lehátko, zírajíc před sebe. Pokud tam někde Shuusei je ještě naživu, ví o smrti jejich sestry? Jak na to zareaguje on?

Naneštěstí se nestalo to, čeho se nejvíce obával; média nerozpitvali smrt jeho sestry natolik, aby se z toho stal hit po celém Japonsku, jako tomu bylo tehdy. Mluvili o ní pouhé dva dny a potom to utichlo. A Kuroshi si mohl jenom tiše oddychnout, že jeho sestra může odpočívat v pokoji. Když přišel na hřbitov odevzdat květiny, všiml si čerstvých bílých růží na rodinném hrobě. Omluvil se své rodině, že nepřišel dřív a že nenosí jejich jméno. Dlouho se tam nezdržoval a pořád se ohlížel.

Sotva zmizel, dostavil se na místo posledního odpočinku i Shuusei. Všiml si bílých růží od někoho jiného, než byly ty jeho. Položil větší kytici vedle té od Kuroshiho a tiše se pomodlil za svou rodinu, přitom jim v duchu slibujíc, že dlouho nebude trvat a pomstí se i na ní, jak jim slíbil.

Když se dostal ke svému autu, pozoroval prach, který mu na jeho dodávce jinak neskutečně čisté vadil. Nastoupil dovnitř a vzpomněl si na to, co se stalo včera večer, když dojel ke Kagarimu. Chladně se pousmál, rozjel se kupředu a zabočil doleva na první křižovatce. Kuroshi si všiml jenom poznávací značky a auta, ale osoby, která ho řídila, ne. Kdyby si všiml, že ono auto řídí jeho bratr, změnilo by se něco?

Poklidně odjel směrem k nemocnici, kde před lety sloužili i všichni (dnes již mrtví) členové rodiny Myungů.

Sotva se dostal zase zpátky, už mu hlásili, že mu dovezli další pozoruhodnou mrtvolu, se kterou si může povídat. Nenáviděl, když si z něj takto stříleli, ale s úsměvem odvětil, že bude mít zase veselo, na což se jeho dva spolupracovníci rozesmáli. Aby zabránil nedorozumění, nikomu neřekl, kdo ve skutečnosti je. Mohli by na něj pohlížet jinak.

Vešel do místnosti, kde už na něj zahalená mrtvola postaršího muže, lehce obézního. Pouze popálená a poškrábaná ruka mu šla vidět zpod bílého závoje v podobě bílé přikrývky.

Chvíli zůstal stát na místě a pozoroval jeden jediný, prapodivně ohnutý prst na pravou stranu, zatímco ostatní směřovaly spíše doleva. Vzpomněl si na muže, který u nich jednou byl, který měl podobné vybočení prstu. Ten muž byl... Polil ho menší strach a rychle přešel k lehátku, aby odkryl mrtvou osobu pod ní. Pustil pokrývku na zem a tiše pozoroval popálené, zohavené tělo. Nemusel vidět ani pořádně tvář, aby si byl jistý. Osoba ležící na stole před ním je, teda vlastně byla, Hikari Kagari, spolupracovník jeho otce a bratra. Zvedl se mu žaludek ze zohaveného těla a musel si zakrýt pusu, Maso nepříjemně zapáchalo. Co se stalo, že dopadl takhle? Je za to někdo zodpovědný?

Ano, je.

Vraťme se o pár hodin v příběhu zpátky. Pamatuješ, milý čtenáři, jak Shuusei jel za opilým Hikarim Kagarim? Co se stalo, když ho jen tak pozoroval, jak se marně snaží najít své vlastní klíče, které předtím vytratil?

Shuusei se bez problémů dostal přes branku až k muži, který bušil na dveře a křičel na někoho, kdo v domě ani nebyl, aby mu otevřel dveře nebo hodil klíče. Shuusei očima zabloudil na pootevřené okno nedaleko dveří a potom znovu na Hikariho, který bušil na dveře a opileckým hlasem si začal prozpěvovat, spíše řvát na celé kolo.

"Potřebujete pomoc?" zeptal se ho zdvořile a Hikari se na něj otočil, div se nepřevážil a nespadl na záda. Znovu zařval na důkaz toho, že mu nerozuměl a tak mu Shuusei svou otázku poklidně zodpověděl znovu. Hikari se podrbal na hlavě, jakoby přemýšlel, na co se ho to vlastně ptá. Shuusei vytáhl jeho klíče a přešel ke dveřím. "Vytratil jste je..."

Hikari ho najednou popadl a zařval, div se přitom nezadusil vlastním dechem, že mu je musel sebrat. Shuusei počkal, až ho pustí a otevřel mu dveře. Hikari se pomalu dostal dovnitř a Shuusei ho už bez úsměvu sledoval. Naposledy zkontroloval okno nedaleko dveří, rozhlédl se kolem a zmizel v domě za Hikarim. Zavřel za sebou dveře na zámek a nevyzouval si boty. Dlouho se zde nezdrží.

Když se spolu s Hikarim dostal do kuchyně, za ním spadla omítka už zchátralého domu. Špatné základy postavené na špatném místě už nejednou ukázaly, že umí být pořádně zákeřné. Tvrdit, že Shuuseiovi nebylo špatně ze vzpomínky na minulost, by bylo zbytečné. Musel napínat všechny svaly a mozkové buňky, aby to vydržel. Ještě chvíli.

Zeptal se Hikariho, zda ho nepoznává. Hikari se na něj otočil a přimhouřil oči. Pomalu se ho zeptal, jak se sem dostal. Shuusei zhasnul světlo a Hikari začal řvát leknutím a podotkl, že mu zase vypadly pojistky.

Nepostřehl snad, že mu po domě chodí ještě někdo jiný, než jeho stín?

Shuusei přešel k zadním dveřím a tak zkontroloval kamenem podložený jeden z trámů. Chvíli ho jen tak pozoroval a potom se pousmál. Hikari se pomalu dostával ze své opice a dostal se k zadním dveřím, odkud šel chlad, který ho pobouřil. Než se stihl zeptat, co se děje, přimhouřil oči.

"Kdo jste?" zeptal se Hikari a šel ke dveřím. Shuusei ho pozoroval chladnýma očima a nohou odsunul kámen, který udržoval trám v nehybné pozici. Sotva však zmizela ona podpora kamene a Shuusei vyšel ven, sesypala se na něj střecha, kterou trám podpíral. Nezemřel však. Byl nehezky potlučený a zasypaný, ale nezemřel.

"Jaké to je...?" zeptal se Shuusei poklidně a Hikari se mezitím snažil andechnout.

"O co ti jde, hajzle?!" zakřičel na něj Hikari a znovu se rozkašlal.

"Pamatuješ si na Shrina Myunga?" zeptal se ho Shuusei, ignorujíc jeho otázku. Hikari na chvíli přestal kašlat a snažil se snad rozpomenout si. "Byl jsi to přece ty a tvůj parťák, kdo ho donesl až k sanitce... Nebo jsi snad už zapomněl?"

Hikari trochu pozvedl víčka. "Ty jsi..." začal Hikari zmateně, ale Shuusei ho přerušil.

"Syn Myunga... Toho, koho zabil tvůj tak dobrý přítel a nadřízený, Kim Mjong," řekl Shuusei lhostejně chladným hlasem. Hikari zůstal mlčet a potom něco uslyšel. Shuusei škrtl zápalkou a pozoroval její plamínek. Potom ho sfoukl. Ještě si s ním musel něco vyřídit.

"C-Co chceš dělat?" zeptal se ho Hikari polekaně.

"To, co jsem měl udělat už dávno," řekl Shuusei lhostejně. Ušklíbl se. "Nejlepší na tom je... že se nikdo nebude starat o to, jak špatná tvá smrt ve skutečnosti je. Všichni si tě zapamatují, jako zmetka, který nechal zabít své přátele, protože mu dlužili peníze a nespláceli mu je po delší dobu."

"Co to říkáš?" zeptal se Hikari zmateně a chvíli mlčel. "N-Nikdy jsem nikoho ve svém životě nezabil!"

"Já vím. Ale nikdo jiný ne," pousmál se Shuusei. V tu chvíli Hikarimu Kagarimu došlo, že i kdyby bojoval, Shuusei nad ním vyhrál. Pokusil se zvednout se zpod sutin, ale Shuusei nohou došlápl tam, kde byl on, a tak mohl jenom zakřičet. "Až tě najdou, bude pro tebe už příliš pozdě. I kdyby tvá rodina tvrdila, že jsi nevinný, nikdo jim to neuvěří..." Chvíli si snad rozmýšlel svá slova, než potom dodal, pořád chladně klidným hlasem: "Stejně jako mně nikdo nevěřil, že jsem svého bratra dovnitř neposlal, že jsem mu říkal, aby zůstal v autě."

Hikari ho poslouchal a potom ho jenom oslovil: "Shuusei...?"

Shuusei mlčel a pozoroval plamínek na sirce ve své ruce. "Pamatuj si to jméno. Jméno svého vraha; Shuusei Myung," řekl Shuusei chladným hlasem. Rozloučil se s ním, jako s osobou nižší, než je člověk, a za prosebného křiku Hikariho, hodil hořící zápalku na dřevěnou konstrukci domu. Poklidně poodešel a pozoroval, jak všechno začíná pomalu hořet a posléze poslouchal i křik Hikariho, který opouštěl tento svět.

Více vidět nepotřeboval.

Nasedl do svého auta a rozjel se kupředu. To se stalo včera večer, v jedenáct hodin, třicet osm minut.

A nyní má ohořelé, pořezané tělo Hikariho Kagariho na stole Kuroshi Tsuki, poznávajíc ho podle prapodivně zkřiveného prstu. Netuší, že za tím stojí stejný vrah, jako za smrtí jeho sestry. Netuší, že kolo pomsty se už dávno roztočilo; netuší, že Shuusei Myung žije a komu se ještě hodlá mstít.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře