Spisovaterka | Ukrytí? - 07

Kuroshi tiše pozoroval spálené tělo Hikariho a snažil se sám sebe přimět k tomu, aby nevěřil jeho špatným myšlenkám, že si možná zasloužil zemřít, ale rozhodně ne tímto způsobem. Opláchl si obličej. Zavřel oči a nechal, aby ho kapičky jemně lechtaly na tváři. Nemohl tomu uvěřit – prostě nemohl. Chvíli váhal, než se znovu odhodlal pokračovat ve své práci.

To ráno zavolala Naně její matka a řekla jí, že má sehnat čerstvé novinky z nemocnice, prý tam přivezli nějakou celebritu. Nana neměla moc informací, se kterými by pracovala, ale nemohla zklamat, když jí tento prostý úkol zadala právě její matka. V přestrojení se tedy bezpečně dostala přes hlavní třídu, ale čelila nejednomu nepříteli z jiných televizních novin. Pochopitelně byli také převlečení. Vztekle dupla do země a zabrblala nějakou nadávku do vzduchu, než se přiblížila ke dveřím nemocnice, aby vyzvídala, jako její kolegové-nepřátelé, kdo byla ta celebrita, kterou včera večer přivezli.

Nikdo z nich netušil, že šlo jenom o planý poplach z jejich strany; žádná celebrita nebyla v místní nemocnici už pár let, a když už, tak by to rozhodně nehlásila předtím. Šlo o pouhý omyl jedné z pracovnic, která si chtěla přivydělat, a tak obvolala všechny televizní zpravodajství a pod falešným jménem jim tohle navykládala. Když jí dorazily peníze, zahodila telefon a koupila si nový, aby na ni nepadlo podezření.

A nyní se mohla jenom tiše za dveřmi smát hloupým reportérům, kteří nic získat bez povolení nemohli. Ani netušili, o koho se jedná, a tak její spolupracovníci vypadali jako hlupáci nebo lháři, když jim říkali, že nikdo takový v jejich nemocnici není. Bohužel pro reportéry, do nemocnice je za žádnou cenu nepustili. Nana se však tak snadno vzdát nemohla; to by jinak dcerou Elisy být nemohla!

Když vyšla sestřička, aby znovu zopakovala naučenou frázi, bezpečně proklouzla kolem ní, dostala se dovnitř a schovala se hned za nejbližšími dveřmi. Když kolem prošla ta sestřička, vydala se rychle v jejím stínu za ní, rozhlížejíc se kolem sebe. Měla bloček i tužku připravenou, stejně tak zapnuté nahrávání zvuku na mobilu. K jejímu štěstí si jí sestřička nevšimla a ona se tak dostala tam, kam chtěla. Prozkoumávala jeden pokoj po druhém a hledala onu slavnou celebritu. Nikde ji však najít nemohla a tak si trochu znepokojeně bručela pod nosem.

"Co tady děláte?" slyšela mužský hlas, který jí polekal, ona vypískla a hned se omlouvala, že jenom zabloudila, když v tom si všimla, kdo to na ni skutečně promluvil; nebyla to žádná svalnatá gorila, jak se obávala, ale pouze Kuroshi Tsuki. Zrovna vycházel z pokoje, který Nana rychle prozkoumala a zase zmizela, takže si jí ani nestihl všimnout. Zamával jí před očima, zda ho vnímá, na což zamrkala a hned spustila zlým hlasem, co si to k ní dovoluje. "Vypadala jste myšlenkami mimo, jste v pořádku?"

Za tuhle poznámku ho praštila do ramene. "Poslouchej," oslovila ho neformálně, rozhlédla se a přiblížila se do jeho těsné blízkosti, aby mohla zašeptat: "Slyšela jsem, že prý sem přivezli nějakou známou celebritu v utajení. A ty jsi jistě tak pozorný, že víš, o koho se jedná, že jo? Prý tady někdo zemřel, je to pravda? Na co?" Už měla po ruce bloček s připnutou tužkou, připravená hrabat pod povrch věci, aby našla pravdu, nikoliv jenom špínu jako její matka.

Koketně na něj mrkla a upravila mu odstávající vlasy. Kuroshi však její nadšení nesdílel a po chvíli její ruku ze svých vlasů sundal. "Bohužel o smrti pana Kagariho nemáme žádné zprávy," řekl poklidným hlasem. "Teď když mě omluvíte, slečno, musím ještě zkontrolovat pár pacientů. A až zjistím, proč jeho srdce přestalo bít, Vám ani nikomu jinému to bohužel neřeknu – pouze jeho rodinným příslušníkům."

Nana Shionová na chvíli zaváhala, ale hned na to ho volala zpátky, dostala se před něj a zastavila ho. "Počkat...!" snažila se rychle přemýšlet o svých dalších slovech. "Říkal jste smrt? Pan Kagari? Kdo to je?"

"Omluvte mě," řekl Kuroshi rozumně, prošel kolem ní a odešel. Nana jenom vztekle dupla do země. A to si myslela, že jí bude nějak nápomocný, ale zřejmě toho sám moc ten hlupáček nevěděl. Kuroshi se však spokojeně usmíval. Nasadil jí brouka do hlavy – jen ať si sama pátrá a hledá!

Nana jeho očekávání nezklamala; když po odpolední pauze šel zkontrolovat pacienty, našel ji, jak se vyptává sestřičky a přitom jí nenápadně dává do kapsy úplatek. Záměrně prošel kolem nich, peníze vyňal své kolegyni z kapsy a dal je Naně do kapsy se slovy, že tady nic nezjistí.

"Ty arogantní tupče!" zakřičela za ním Nana rozčíleně, zatímco sestřička odběhla se smíchem za svými povinnostmi. Avšak Nana se tak snadno nevzdávala – odchytila si rovnou postaršího doktora a ptala se ho na onoho Kagariho, on ji však odbyl ještě hruběji, než to udělal Kuroshi. Nana mohla otevřít pusu, vykulit oči a zmateně hledět vpřed. Tady toho vážně moc nezjistí. Lidi zde jsou tak dutí, dutí!

Dupla nohou do země a naštvaně vydechla. Praštila rukou do zdi a potom znovu a znovu. Když se uklidnila, rozhodla se, že bude pokračovat v prohledávání pokojů, jako předtím. Kuroshi ji chvíli, ještě s kelímkem od kávy v ruce, sledoval a potom zmizel v potemnělé chodbě na své pracoviště.

Kdykoliv ho o to jeho sestra požádala, vždycky jí šel pomoci – jeho stálé místo však bylo na pitevním. Člověk by řekl, že se zblázní z tolika mrtvých, u kterých musí určit způsob smrti, ale jemu to nevadilo. Až do dnešního rána... Pozoroval tělo Hikariho Kagariho a přemýšlel, proč by o něm chtěli reportéři vědět. Udělal snad něco před smrtí? To nebyla jeho starost. Odkryl jeho tělo ve snaze získat něco víc, než objevil předtím.

Shuusei dovezl na místo určení další dovážku a dostal nějaké ty jeny navíc. Mile poděkoval a vydal se zase zpátky ke svému zaměstnavateli, aby mu předal jeho podíl. O vyšší částce mu říkat nebude, alespoň ušetří na benzín. Zastavil na červenou a mezitím zkontroloval prázdné pětilitrové láhve od vody, které mu jeho předešlý zákazník daroval, aby je odvezl na sklad. Může se tam stavit zítra, dnes už toho měl opravdu dost. Musí se také prospat. Otec i matka by ho hubovali, že zase pracuje několik dní v kuse bez spánku. Pousmál se při pohledu na fotku jeho rodiny, ale úsměv mu ihned zmizel. Vzhlédl, když ho ozářilo světlo z auta, které zatáčelo a projíždělo tak kolem něj. Pokojně vyčkával, až mu blikne zelená a dá mu tak povolení k jízdě vpřed.

Z hospody mezitím vylezl opilý Kim Mjong, odhodil si delší tmavé vlasy z očí a usedl za volant nákladního auta. Bylo mu jedno, kolik toho vypil, ale chtěl už být doma. Když po deseti minutách stál u policistů, řekli mu, aby jim dýchl. Chvíli váhal a očima zabloudil přitom zpátky na klíčky od auta. Měl je pořád v zapalování a nastartovaný motor. Vykašlal se na předpisy i na policisty, dupl na pedál a rozjel se kupředu, div jednoho z nich svým nákladním autem nepřejel. Ihned spustili sirény a jeli za ním dvě auta, třetí se muselo teprve otočit. Bylo mu jedno, že silnice už byla trochu namrzlá. Objížděl auta jen tak, tak, v opilosti měl zkreslené vidění. Ale mozek mu ještě pracoval dokonale – varoval ho, že pokud ho chytí, bude jim muset dát peníze, které už však neměl. Všechny své peníze utratil za saké s přáteli.

Shuusei už z dálky slyšel zvuk sirén a tak se poklidnýma očima podíval do zpětného zrcátka. Dlouho jenom poslouchal jejich nářek do nadcházející noci, než se konečně zpoza zatáčky nevynořilo obří nákladní auto. A mířilo přímo na něj. Pokojně ho sledoval a snad hledal opilého řidiče, který brzy způsobí nehodu. Nečekal, až se tak stane. Rozjel se kupředu, už mu totiž svítila zelená. Myslel si, že stihne v čas přejet, než dojedou až k němu. K ničemu mu to však nebylo.

Kim Mjong jel tak rychle, že jeho auto strhl sebou, sám vrazil plnou rychlostí do sloupu, rozbil si tak přední sklo a uvěznil tak Shuuseiovo auto mezi sloupem a svým nárazníkem. Naštěstí pro Shuuseie, jeho kabina byla jen o pár centimetru vzdálená od pevného šrotu, který byl nyní rozdrcen sílou nárazu.

Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval z prudké rány. Z levého spánku mu tekla krev a necítil levou ruku. Musel pracně otevřít pravou rukou, a když se dostal ven, jen stěží udržel rovnováhu. Vydechl teplý vzduch z úst a při prvním kroku potlačil následnou bolest, která mu prošla tělem. Který debil mohl jet tak rychle a bezohledně? Už k němu spěchali policisté, ale jediné na co reagoval, bylo Kimovo tělo, které vytahovali ven. Sevřel ruku slabě v pěst. Chtěl ho snad zabít, jako tehdy zabil jeho otce?

Chvíli reagoval na slova policisty, ale poté se mu zatemnilo před očima a on se sesunul k zemi. Už neslyšel ani zvuk záchranky, která se k němu řítila. Nenáviděl ten zvuk. Proto byl rád, že ho neslyšel. Připomínal by mu staré časy. Sotva sanitka přijela, policisté popsali, co se stalo, zatímco se Kim probral ze své opice a začal řvát, jak ho všechno strašně bolí. Shuusei byl v bezvědomí, jeho tep byl naneštěstí pravidelný.

Záchranáři neřešili, kdo jsou ti dva; stačilo jim jenom popsat, co se přibližně stalo. Jeden ze záchranářů pozoroval Shuuseie a poznamenal, že tu tvář už někde viděl. Jen si nemohl vzpomenout kde.

Shuusei se zničehonic probudil, rozmáchl se rukou kolem sebe, takže spadlo několik věcí na zem a řekl pouze zděšeně jedno jméno: "Shrine!" Onen záchranář si okamžitě vzpomněl, ale to už Shuusei znovu upadl do omamného snu bezvědomí a jeho hlava klesla na stranu. Záchranář ho tiše sledoval a potom pohlédl na toho druhého.

"Už předtím jsem si říkal, že mi někoho připomínal..." poznamenal nepřítomným hlasem. "Ale teď... To jméno..."

"Shuusei Myung..." řekl místo něj druhý záchranář a podíval na spícího Shuuseie. "Taky se mi ta tvář zdála povědomá. Proč vůbec skončil?" Onen záchranář se odmítal bavit zrovna na toto téma s tím, že by to jenom přineslo staré rány.

Shuusei se cestou do nemocnice probral a byl schopen normálního pohybu. Onen záchranář dělal, že ho vůbec nezná (přesněji řečeno, že si nepamatuje), ošetřil mu ránu na hlavě a řekl mu, že bude muset na CT, aby měli jistotu, že nemá vnitřní krvácení nebo vnitřní zranění. Když se sanitka zastavila, Shuusei odmítl ono vyšetření.

"Shuusei," oslovil ho ten záchranář, než Shuusei vyšel ze sanitky, a to mladého muže zastavilo. Jak to, že ho znal? Otočil se na něj trochu zmateně. "Víš moc dobře, kolik lidí nám takto hned krátce po propuštění zkolabovalo, ne?"

Shuusei mlčel a tiše ho pozoroval.

"Snad vím, co dělám, Natsu," řekl mu Shuusei trochu zle a zastavil se, když sledoval druhou záchranku, jak dovezla Kima Mjonga. Když kolem něj projeli s lehátkem, na kterém ležel, díval se za nimi, jak mizí v nemocnici. "Jakou má šanci na přežití?" zeptal se Shuusei, když k němu Natsu přišel.

"Nevím, podle toho, jak vypadal, budou si muset hodně máknout, aby ho zachránili," řekl Natsu upřímně. Chtěl se Shuuseie na něco zeptat, ale to už svého bývalého kolegu musel podepřít, jinak by spadl na zem. "Neříkal jsem ti to snad?" zeptal se ho zle a druhý záchranář mu pomohl dostat ho alespoň na vozík, zatímco ho zavezli do nemocnice.

Kuroshi slyšel hluk a tak vylezl ze své pracovny a zanechal tak pana Hikariho na chvíli o samotě, aby mohl sledovat, jak zraněného muže vezou přímo na operační sál, zatímco toho druhého vezou na vozítku. Natsu ho ihned odchytil a řekl mu, že předtím s nimi komunikoval a už potřetí zkolaboval.

"Prohlédnu ho," slíbil jim Kuroshi, když si všiml, že už je zase volají kvůli něčemu jinému.

"Hlavně se postarej, aby ten maniak nikam nešel," řekl mu Natsu ještě spěšně za běhu. "Udělej pro jistotu CT. Už před chvílí chtěl odejít a málem políbil zemi!"

Kuroshi měl štěstí, že stihl odchytit jednu zdravotní sestru, než se vydala na sál za ostatními. A Nana mohla slavit. Zapisovala si vše, co viděla, a nemohla se rozhodnut, co v tu chvíli sledovat, ale zvolila si onoho zraněného muže na sále, takže pronikla za ostatními sestrami, potěšena tím, že vytrvala a zůstala.

Kuroshi během chvíle udělal testy a v jejich průběhu se Shuusei probral. Hned sebou trhl, ale Kuroshi ho hned spěchal uklidnit, že se nic neděje. Onen muž měl štěstí; nenašel žádné vnitřní krvácení, jenom to vnější, které měl ošetřené, a bolest ruky způsobovalo vymknuté rameno.

"Nejsem sice odborník na vykloubená ramena, ale bude to bolet jenom chvíli," řekl mu předtím, než mu s rukou škubl nahoru. Kupodivu ten muž ani nezareagoval na krátkou bolest v rameni. Zahýbal rukou do strany a vstal, připravený k odchodu. "Počkat..."

"Děkuji, že jste mi pomohl," řekl Shuusei, aniž by se na něj podíval. "Ale musím se ujistit, že i ten druhý je v pořádku." Na Kuroshiho otázku, co se stalo, mu neodpověděl a vyšel ven.

Kuroshi ho však pronásledoval. Pořád neviděl jeho tvář.

Mezitím na sále si jenom sloužící doktoři mohli povzdychnout, protože jim Kim Mjong zemřel na vnitřní krvácení ještě dřív, než byli schopni začít.

Shuusei si opláchl obličej na toaletách a byl připravený odejít, ale všiml si jen koutkem oka doktora, který ho pronásledoval.

"Mohu alespoň vědět, jak se jmenujete?" zeptal se ho Kuroshi, když ho pronásledoval, ale krok s ním udržet kupodivu nemohl.

"K čemu vám to bude?" zeptal se ho Shuusei a zabočil k východu. Přitom si všiml vycházejících doktorů ze sálu.

Takže je mrtvý, pomysleli si oba dva. Shuusei se konečně zastavil a otočil se na otravného doktora za sebou.

"Shuusei Myung," řekl mu chladným hlasem a přitom se mu trochu znaveně díval do očí, zda v nich spatří strach. Kuroshi zaváhal a netušil, zda si z něj ten muž před ním dělá legraci, ale na druhý pohled, když nyní viděl pořádně jeho tvář, zdálo se mu, že to je jen sen smíšený s noční můrou. Jeho bratr byl naživu. Takže po celou tu dobu nebyl sám... Cítil, že se mu trochu zaleskly oči, ale musel reagovat rychle. Jeho bratr mu podal ruku, aby si s ní potřásli, na seznámení. Ale přesto... Cítil z něj něco děsivého.

Když spatřil svého bratra, měl nehezký pocit, že jeho bratr možná udělal něco špatně. Ta nehoda nebyla náhoda. Nějak to z něj cítil. A proto... "Kuroshi... Kuroshi Tsuki," představil se mu mladý doktor s upřímným pohledem do očí. Shuusei Myung se na něj usmál, ale oči měl nyní trochu lesklé. Potřásli si rukami.