Ráj smrti - Kapitola první (1. část)

29. červenec 2015 | 07.56 |

1. Kapitola: Místo, kam chodí ztracené duše

Když se probudil, byl zmatený.

Byl si naprosto jistý, že před malou chvílí viděl svou přítelkyni brečet, prosit ho, aby neumíral, jak s ním třásla a křičela na celou ulici, aby mu někdo pomohl. Byl si jistý, že zemřel.

A přesto nyní otevřel tmavě zelené oči, jako nic.

Ležel na zemi. Jako předtím s roztaženýma rukama, s pohledem do stropu, nyní se však díval do temnoty nad sebou, kde se sem a tam mihnuly tmavě fialová barva či tmavý odstín růžové. Zamrkal. Chytil se za hlavu. Uvědomil si, že se nezbláznil, doposud vidí. Ale počkat.

Prudce vstal a praštil se do hlavy. Strop byl příliš nízký pro něj. Znovu spadl na záda a zakašlal. Neměl být přece mrtvý? A kde je ona? Kde je jeho jediná láska, kterou tak moc miloval a přál si ji nikdy neopustit, ani kdyby ho měli zabít? Polekal se. Zašeptal její jméno do tmavého prostoru kolem sebe, ale už se nezvedl. Volal zoufale její jméno pořád dokola a dokola.

Zadýchaně, polekaně se díval kolem sebe. Kde to byl? Co to bylo za smrad kolem něj? Dotkl se místa, kde ho předtím střelili. Nikde nebyla ani stopa po kulce, která mu prošla skrz hruď, prostřelila mu plíci a on pak vykrvácel v náruči své milované. Hlasitě zaklel a chtěl se zvednout, zapomněl však na nízký strop a tak se znovu praštil, roztrhl si tenkou kůži na hlavě, takže mu z ní nyní tekla krev. Pramínky potu a krve se spojily a štípaly ho v očích.

Špinavou rukou si ji setřel. Až nyní se zarazil.

Když se rukou znovu dotkl země pod sebou, byla nějaká hrbolatá. V tu samou chvíli si uvědomil, že i on leží tak nějak prapodivně zkřivený. Zkusil se opatrně překulit na břicho, protože vstávat napotřetí už rozhodně nechtěl. Sotva spatřil podlahu, spíše to, na čem ležel, chytil se za pusu. Zvracení však nezastavil. Nebyla to podlaha, na čem ležel, jak si doposud myslel, ani hrbolatá země spíše z kamenů. Byly to lidské ostatky a nyní také i jeho zvratky. Už znal důvod toho nechutného zápachu všude kolem sebe. Byly to ohryzané kosti a rozkládající se maso, co mu zvedalo žaludek nejvíce. Chytil se za nos a polekaně se díval kolem sebe. Díval se lebce přímo do očních důlků. Zakřičel přes celou velkou místnost a držel se za hlavu. Tak takhle dopadl člověk, který skrz noviny si přál hlásat jen pravdu? Takto musel dopadnout zrovna on? Ruce se mu klepaly, sotva se na nich udržel. Zhluboka oddychoval pusou a potom si ji rychle zakryl, aby se nepozvracel, přesto se tak stalo jen chvíli na to, co se podíval stranou a viděl rozkládající se maso, zřejmě nějaké ženy. Cítil palčivé slzy v očích a krev s potem se mu míchaly a stékaly po tváři dolů na kostru pod ním, jejíž zuby vypadaly, jakoby se osoba před smrtí spíše smála, nebo měla dlouhou dobu nasazenou grimasu, která jí zůstala až do jejího konce. Podle žeber a stavby zlomených kostí si však krátce na to uvědomil, že kostra osoby, na které doposud ležel, byla od muže. Rychle se z ní sesunul na zem, přitom zničil kosti mnohem starší, než byla tahle. Polekal se toho zvuku.

Pevně k sobě přitiskl malý balíček, zatímco se mu ruka klepala a on si přál začít normálně myslet, avšak nemohl. Pořád si opakoval, že se mu to jen zdá, že tohle je jen nějaká iluze, že všechno, co se dnes stalo, je pouze jen zlý sen, že se dnes ráno probudí vedle své ženy, že se tomu společně zasmějí, stejně jako nad jinými nehezkými sny, které poslední dobou měl. Tento sen byl však příliš reálný, byl příliš dokonalý na to, aby tohle všechno stvořila jeho vlastní mysl. Jenže nepodceňujme mysl novináře. Rozhlédl se kolem sebe. Nyní mu to všechno připadalo jako nějaká jeskyně. Vzpomněl si, že v podobné už jednou byl, když ho zavolali, aby vyfotil ostatky mrtvý pralidí, ze kterých zbyly kostry a různá náčiní. Pousmál se nad tou vzpomínkou, rázem ho však zabolelo u srdce. Když poodhalil svou hruď, polekaně sledoval, že skrz místo, kde měl umístěnou pravou plíci až dozadu skrz pravou ledvinu, se mu táhne dlouhá díra, která však nekrvácela ani se nijak nezacelovala. Tiše na to hleděl a sám sebe se ptal, zda je blázen nebo už přestává dobrovolně myslet. Přemýšlel, zda ho skutečně postřelili a nyní je v kómatu a začíná blouznit z různých prášků, které do něj pumpují, aby jeho mysl udržely od zkolabování a srdce doposud bijící. Uvědomil si to. Tep srdce. Takhle si může potvrdit, že jenom sní, kvůli drogám, které mu kolují v žilách.

Ruka se mu zaklepala. Když ji nyní pevně držel u krku, kde byla hlavní tepna, životodárná tekutina zvaná krev mu v ní měla proudit jako o život, aby mohla udržet srdce v chodu, protože se mu zvýšil obsah adrenalinu. Klepající ruka však znamenala náhlý zvrat situací; neměl tep žádný. Rychle si vyhrnul rukáv košile a s doposud klidným, však mírně pochmuřeným, myšlením přiložil si prsty na zápěstí, na místo, kde se mu proplétaly tepny a žíly a snažil se uklidnit. Zavřel oči a plně se soustředil, aby nahmatal tu hlavní. Pomalu rukou jemně sjížděl po své bledé, popelavé kůži, snažil se usmívat, protože věděl, že až najde tep, bude spokojený, uklidní se a vše se vrátí do normálu, protože v takovouhle chvíli se člověk většinou probouzí. Tiše se smál a popotáhl. V místnosti, spíše v jeskyni, bylo poněkud chladněji, než si předtím myslel. Chvíli bylo ticho. Pořád měl na rtech ten blažený úsměv, že se nic neděje, že vše je v pořádku, vždyť před pár chvílemi ještě sledoval svou lásku, jak ho starostlivě sleduje. Nemohl by ji přece zklamat a nesplnit svůj slib, který jí dal, že nezemře; to by bylo přece sobecké. Pomalu ho pohlcovalo šílenství.

Avšak najednou zbledl více, ruce se mu rozklepaly, stejně tak celé tělo se nyní třáslo, jako větvě ve větru, když se mu dech zrychlil na dvakrát tak vyšší výkon, sotva mohl dýchat a vytřeštěné oči mu málem vypadly z důlků. Klepal se tak moc, že si skutečně myslel, že je to jen sen, ale nebyl. Snažil se popadnout dech, ale jakoby ho někdo dusil a přitom dýchat mohl. Jen nerozeznával, jak moc je okolní vzduch chladný. A přitom se dusil a nemohl se nadechnout natolik, aby to uspokojilo je smrštěné plíce, které se smrštily ještě víc a pak se zase rozšířily do plné velikosti, aby se dusil. Nikdy předtím se tak moc neklepal. Oči měl vytřeštěné, jako sova, nemrkal. Cítil pot a krev, které mu společně stékaly po tváři. Aniž by si to uvědomil, seděl a přitom se nepraštil do malého stropu. To však bylo vedlejší. Důležité však bylo to, že...

Neměl tep.

Rozkřičel se přes celou místnost, která pomalu napraskla, dovnitř proniklo jasné světlo a jeskyně se roztříštila na jednotlivé malé kousíčky, které proletěly okolo muže, který křičel, zatímco se svět kolem něj znovu a znovu zničil, roztříštil na miliony malých kosíčku a rozpadal se kolem něj, poletoval ve vzduchu, střepy se ho snad snažily zabít, ale vždycky ho minuly a zase stvořily další a další svět, ve kterém ho mučily jen při pomyšlení, že je mrtvý a přesto se může hýbat. Vnitřní hlas mu říkal, aby se uklidnil, ale nemohl. Kdo by jen tak snesl pomyšlení na to, že žije, přestože nemá žádný tep, proboha?!

Klečel. Hlavu sklonil k zemi a zabořil ji mezi zbylé kosti. Pak zase vzhlédl a křičel, zatímco si v duchu přál přestat, přál si, aby se probudil vedle své milované ženy, přál si, aby tohle mučení skončilo. Zakřičel ve jménu Boha, proč ho tak moc trestá, proč mu prostě nedovolí žít šťastný život se svou milovanou Viktorií, vždyť se k němu přec pravidelně modlil, do kostela chodil a na almužnu mu vždycky dával, tak kde udělal chybu, že ho bůh takto trestá v jeho vlastních myšlenkách? Ptal se ho na všemožné otázky. A pak jeho hlas zmizel. Přestože otevíral ústa, nic nevycházelo z nich, žádný hlas. Polekal se. Přestal křičet. Chytil se za ústa. Cítil ten známý lidský strach z toho, že se něco blížilo, něco, co by ho mohlo stát život. Přestože tento muž už svůj život dávno ztratil, Bůh se rozhodl, že mu dá novou šanci, aby ho prosil na kolenou o svůj vlastní život, který si přál dožít o trochu déle. Vzhlédl k něčemu, co vzdáleně připomínalo nebe. Nyní jen naprasklo, ale nerozpadlo se. Rychle sepjal ruce k modlitbě a nyní, nestydíce se za své slzy, plakal a tiše ve svém duchu odříkával modlitbu k Bohu, aby jeho duši ušetřil. S třesoucím se tělem sledoval nebe, které nakonec naprasklo, a on se polekal. Nyní střepy mířily na něj. Proletěly skrz jeho tělo, aniž by ho jakkoliv zranily a zmizely, zatímco se nebe znovu zatemnilo a bílá záře zmizela za temnotou. Muž jen tiše zíral před sebe. Klepal se jak na těle, tak na duši. Najednou něco zaslechl.

Rychle se podíval za sebe, se slzami, kterému tekly po tvářích, a popotáhl. Ještě si nepřál život, který mu bůh před pár lety teprve udělil. Sotva začal žít, sotva poznal lásku. Stiskl si pevně ruce, když se modlil dál. Nemohl přece ji nechat čekat takovou dobu. Musel se vrátit, co nejdříve to šlo. Díval se kolem sebe, ale nikde nikoho neviděl. Koho také hledal, když byl mrtvý. Tohle byla jen prázdná pustina plná mrtvých lidí, rozkládajících se těl a koster, které zbyly po jejích předešlých majitelích. Jen prázdné schránky, ve kterých už duše nebyly. Zavřel oči a opět se soustředil na svou modlitbu k Bohu, s přáním, aby ho vyslyšel a pomohl mu z tohoto šílenství ven, co nejdříve. Už od útlého mládí mu říkali, aby se modlil k Bohu, že se Bůh od něj nikdy neodvrátí zády, vždycky mu ukáže cestu ven, vždycky mu pomůže z jakéhokoliv problému, který ho kdy v životě potká. Nyní se začal modlit nahlas, však jen otvíral ústa a po tvářích mu tekly slzy. Prosil Boha, aby mu odpověděl, aby mu pomohl z tohoto Pekla, že nemůže ještě zemřít, jinak ten nový život, o kterém si byl až moc dobře vědom, bude nešťastný. Prosil Boha, aby mu dal druhou šanci. Prosil ho, aby mu pomohl odsud odejít v bezpečí, aby se mohl vrátit zpět od svého těla, aby v něm zase probudila krev, aby mohl svou ženu opět milovat, tak moc, jako před pár minutami předtím, než spolu se svou ženou potkali onoho muže, který rozhodl o jejich osudu okamžitě, snad mu Bůh povolil ho zabít, snad mu vedl ruku. Pevně v ruce stiskl balíček, zatímco se mu ruka klepala. Opakoval pořád jednu a tu samou modlitbu, se slzami v očích, s přáním v srdci, aby ho Bůh vyslyšel, aby ho nezatracoval, jako duše hříšníků, které se k němu nikdy nemodlily. Prosil ho, naléhavě ho prosil, aby mu alespoň nějak odpověděl, zatímco cítil palčivé slzy v očích. Zanadával sám sobě do slabochů, že takhle brečí, jako malé dítě, zatímco si zuřivě setřel slzy, avšak brečet nepřestával. Jen myšlenka, že je toto skutečně jeho poslední chvíle a on ji stráví modlením k Bohu, který ho stejně nevyslyší, byla absurdní. Ani ji nedomyslel celou. Raději se znovu soustředil na modlitbu, při které si přál, aby se stala skutečnou; aby mu Bůh daroval křídla a on se mohl snést zpět na zem, aby mohl svou ženu a jejich doposud nenarozené dítě objat a milovat ještě více, než před svým náhlým odchodem, pokud by to vůbec bylo možné. V tichém hlasu své mysli prosil Boha pořád znovu a znovu, aby ušetřil jeho duši, aby mu ji nebral, aby mu dal ještě rok, dva čas, aby mohl být se svou doposud neúplnou rodinou, aby tohle nedělal, aby neničil lásku, která byla jako jedna z mála v této době tak čistá, jako v dávných dobách, kdy muži ctili své manželky. Klepal se. Modlil se. Opakoval pořád ta samá slova, tisknouc k sobě balíček. Cítil, že mu po tvářích stékaly kapičky krve z jeho předešlého zranění, že mu tečou do očí, ale vzhledem k tomu, že je měl obě zavřené, kvůli modlitbě, a především kvůli slzám, nijak ho neohrozily. Po špičce nosu mu stékaly kapičky potu. Zhluboka se nadechl a v duchu pokračoval se svou dlouhou modlitbou. Omlouval se Bohu, že se k němu nyní tak dlouho modlí, že vždycky jen po jeho určitý čas ho oslovoval přímo, ale nyní, když mu šlo o život a především o štěstí jeho vlastní rodiny, o štěstí jeho milované ženy, přál si, aby s ní mohl strávit rok, dva roky, aby jí mohl být po boku, až ho bude potřebovat, aby ji mohl chránit. Ruce mu bolestně klesly k zemi a poté i zesláblé tělo spadlo na zem, zatímco muž rozhořčeně plakal nad tím, že ho bůh nevyslyšel. Jeden z mála, který si skutečně přál dostat svůj život zpátky. Nikoliv kvůli své sobeckosti, kvůli sobě samotnému, ale proto, aby jeho bližní nebyli smutní, nechtěl vidět svou ženu plakat a křičet jeho jméno, nechtěl ji vidět odcházet s jinými muži, nechtěl slyšet jeho otce nadávat, nechtěl vidět svou matku umírat, sotva by jí to někdo řekl. Nepřál si ani představovat, ani myslet, co by se stalo, kdyby se to ostatní dozvěděli. Mírně vzhlédl, zatímco plakal nad dočasnou ztrátou. Pomalu vstal.

Nyní zakřičel do toho potemnělého nebe, že pokud ho Bůh slyší, proč mu odmítá odpovědět na jeho otázky, které jsou tak prosté, že on by mu je s hrdostí odpověděl okamžitě. Poté se ho však znovu zmocnil smutek, upadl na zem a plakal, zatímco se krčil do nepohodlné polohy, objímal se rukama a tiše opakoval jméno své milované, tiše jí šeptal, aby neplakala, že se k ní brzy vrátí, že jen spí. Přál si tomu věřit, proto to tolikrát opakoval. Cítil, jako moc se klepal. Na obnažené pokožce cítil ostatky jiných lidí. Cítil také ten chlad kolem sebe, který se pořád zvyšoval a zvyšoval. Během chvíle tam však bylo horko k zalknutí. Podíval se očima spěšně kolem sebe, hledaje nějaké nápovědy, jak se odsud dostat. Kolik času uběhlo, když se probudil?

Najednou uslyšel jakýsi hlas. Ptal se ho, zda chce žít. Prudce trhl hlavou za sebe. Nyní vypadal až příliš zestárle, skoro jako starý muž. Sledoval malé, poletující světlo. Hrdý hlas jakési ženy se ho zeptal znovu; přeješ si žít? Otevřel ústa. Chtěl zakřičet svou odpověď, chtěl křičet, aby ho okamžitě pustili, chtěl křičet, jak moc svou ženu miluje, jak moc ji chce nyní držet v náručí, a nepřicházet tady o síly a poslední zbytky zdravého rozumu. Snažil se ze sebe vydat alespoň hlásku. Ale nic z jeho hrdla nevyšlo. Vycenil zuby. Vypadal jako rozzuřený býk, který byl připravený zabíjet. Hlas se ho znovu zeptal stejně arogantně a chladně, jako předtím; přeješ si žít? Otevřel ústa a chtěl křičet svou odpověď, chtěl, aby jeho hlas slyšeli všichni přítomní, chtěl řvát, jako řev a být tak hlasitý, jak jen to šlo; ale z jeho hrdla nevyšel ani vzdech. Koule se k němu o něco přiblížila a hlas se ho netrpělivě zeptal; přeješ si žít?

Muž nadával uvnitř své hlavy; jak ti to mohu říct, když ani mluvit nemohu, sakra? Cítil, že ho pálí oči. Chtělo se mu brečet, chtělo se mu řvát, ale přišel o hlas. Jak mohl zatraceně odpovědět, když neměl ani puls? Koule se znovu o něco přiblížila a snad si ho nyní prohlížela. Poletovala kolem jeho hlavy, zkoumala jeho tělo a pak se vrátila znovu před jeho zakrvácený obličej zkoumajíc ho o to důkladněji. Chladný hlas se ho znovu zeptal na tu samou otázku. Cítil, že má v očích slzy, které se pozvolna dostávaly po jeho tváři na zem. Zabořil hlavu do ostatků druhých. Udeřil pěstí do země. To byl tak neschopný, že ani odpovědět nemohl? Vzhlédl ke koulil. Hlas netrpělivé ženy se ho zeptal znovu a znovu, čekala na odpověď, ale zdála se netrpělivá. Její tón hlasu se měnil v netrpělivější a arogantnější každou další chvílí, kdy nedostala svou odpověď. Sledoval tu poletující, zářící kouli. Najednou ji popadl do ruky a přitáhl k sobě, otvírajíc ústa, ze kterých mu vyletěl bílý vzduch. Klepal se. Byla tma neskutečná zima. Hlas mu pořád chladným tónem přikázal, aby ji okamžitě pustil. Zalapal po dechu a spadl tváří na zem, pouštějíc kuličku do vzduchu, Ta se znovu přiblížila a přistála vedle něj. Žena si povzdychla.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře