Kdysi mě zachránil DORUČOVATEL - Dopis devátý

30. srpen 2015 | 07.00 |

Dopis devátý

Mraky se konečně navzájem rozehnaly a vítr je odfoukl pryč od měsíce, který se chtěl podívat na spoušť, kterou byl součástí, ale jejíž průběh zase neviděl. Proto si nyní jasně posvítil na všechno kolem sebe, prodlužoval stíny holým, suchým stromům, které toužebně prosily o kousek slunečního svitu, aby se jim větve mohly zazelenat díky lístkům, které by v nich pomalu vyrostly, a přály si také spatřit růžová a světlá, bílá a krémová, žlutá či nachová kvítka a pupeny, chtěly dát nový život svým plodům; jenže zima zde byla věčná, neodcházela a ještě více je nutila zapouštět kořeny hlouběji do země, zatímco stromy už neměly žádné živiny, které by zemi vzaly, vždyť i země samotná pomalu umírala, chyběly jí hřejivé, teplé sluneční paprsky, které jí byly z ničeho nic odebrány, nahrazeny chladným svitem měsíce, který se nikdy nestaral o jednotlivá stébla trávy tak moc, jako slunce samotné. Každý paprsek střežil jedno stéblo trávy. A když odešly, tráva uvadla, jako květina, zkroutila se a pomalu se scvrkla, vysušila se a skryla pod hustou kupou sněhu. Sněhu bylo hodně; lidé s ním nejdříve obchodovali; pak je však i ta chladná surovina omrzela a nyní si přáli, aby navždycky zmizel.

Tu noc kupodivu nesněžilo a mraky se zdály být vzdálené, klidné a spokojené s tím, že se příliš rozčílily už předtím, takže jim nyní nezbývala skoro žádná síla k tomu, aby se hněvaly i nadále. Hvězdy jasně zářily a blikaly na cestu několika poutníkům, kteří putovali skrz vesnice a skrz lesy, skrz hory a skrz města. Vlci hlasitě vyli k měsíci, který jim byl Bohem nyní. Lišky se příjemně pošklebovaly. Ryby tiše plavaly po své dráze, přejíc si, aby je někdo nebo něco nesežralo. Démoni se shromažďovali, pořádali oslavy a hony na nebohá zvířata a hloupé lidi, kteří se oddělili od skupin se světly, na které si démoni netroufli, a vesele zapalovali stromy, které hned káceli, ničili a pojídali, aby si vyčistili zuby, aby je měli krásně lesklé, však byly pořád s lehkým odstínem žluté barvy. Skrz jejich slavnost se někdo prohnal; démoni si mysleli, že to byl jeden z nich. Měl přece rohy. Avšak; muž s maskou prchal okolo nich, aby mohl světu sdělit něco důležitějšího, než to, že démoni nyní slavili, aniž by měli co. Jeho nohy ho nesly rychle k místu, kde musel odevzdat zprávu o tom, co viděl.

Jeho oči jasně zářily do tmy, jako dva uhlíky, které někdo právě vyhodil z kamen, ještě rozžhavené a světlé, zářící a hořící, pomalu splývající se tmou kolem sebe.

Malý démon, který si ho všiml, se rychle podíval stranou a nevěnoval mu pozornost. Jeho vlasy jasně zazářily do tmy a to démona polekalo ještě víc. Světlá záře měsíce působila, že muž vypadal ještě děsivěji. Po chvíli se zastavil, aby popadl dech. Otočil se k místu, odkud utíkal. Jeho oči byly naprosto upoutané tím, co předtím viděly. Pohlédl na svou pistoli, kterou držel v ruce. Usmál se. Se slovy, že ji bude ještě potřebovat, se rozběhl zase kupředu. Mezitím se nad ním začal snášet malý ptáček, který zahvízdal, jako kdysi hvízdali orlové, králové nebe, po nich však nebylo vidu a slechu už stovky let, takže nyní obloze vládl jeden mocný, velký démon. I malí ptáčci měli však tolik odvahy, aby si své místo bránili vlastními silami a malými tělíčky. Ptáček, zbarven do světle hnědé, béžové a černé barvy, zahvízdal. Muž se prudce zastavil, míříc na ptáčka, který mu sletěl na hlaveň zbraň; nebál se ho a vesele zahvízdal znovu. Oči skrz masku ho sledovaly a pak to vypadalo, že se muž zpoza ní mile usmál. Nastavil ruku, skrytou v černé rukavici z kůže, před sebe. Ptáček mu na ní přistál a zašvitořil veselým hláskem. Okolo nohy měl rudý kroužek, jen lehce utažený. Dal by se snadno sundat, kdyby se muž o to pokoušel. Ale kroužku se ani nedotkl. Ptáček měl k nožce, poměrně vyhublé, připevněnou malou ruličku papírku se zprávou pro něj. Papír byl hodně starý pergamen; tak vzácný, že ho měly jenom ty nejvlivnější osoby v této zemi. Opatrně ho sundal ptáčkovi z nohy a ptáček se pak rozletěl k nebi, kde ho přivítaly jasné hvězdy, které mu zářily na cestu.

Muž pomalu rozevřel malý kousek pergamenu a pročítal si z něj zprávu napsanou úhledným písmem. Přivřel oči a zprávu roztrhal, házejíc ji démon, jako potravu, kterou okamžitě spolkli do posledního kousíčku. Když z jejich tlam vyšly nehezké zvuky v podobě říhnutí, které značily, že jim to ani trochu nechutnalo, vydal se muž kupředu. Vzhlédl k měsíci a poodkryl si lehce tvář, však ve stínu nyní stál. Usmál se na měsíc. Tiše se ho zeptal, zda se hodlá připojit k jejich radostné hře, nebo bude zase jenom sledovat vše z povzdálí a pak sebere vše, co bude moci, jenom proto, aby ukonejšil svou chladnou touhu vlastnit všechno? Tvář svou si pečlivě schoval za masku a pokračoval poklidně, pomalu v cestě s rukami danými v kapsách a tiše rozjímal, pobroukával si písničku a zanechával za sebou čerstvé stopy, které zde budou ještě pár hodin, než začne znovu, hustě sněžit.

Reson a Noir společně kráčeli po pusté pláni, skrz dlouhý, temný les, dokud se konečně neobjevili v malém městě. Město Qaar je však nepřivítalo nejlépe. Reson si zakrýval tvář, jak jen to šlo díky svému šátku, který měl obmotaný okolo hlavy a tváře, zatímco Noirovi skoro přikázal, aby nesundával čepici, kterou mu předtím narazil na obličej tak moc, aby mu zakryla vlasy. Právě v městě Qaar se začaly šířit zvěsti o dětech, o potomcích démona, které uvrhly celé rodiny a generace v nekončící šílenství a právě odsud pochází jejich přezdívka; potomci démona. Byli nejpřísnější, co se týkalo k chování k ostatním. Kdyby šel vidět jen jeden vlas, ihned by byl daný doručovatel zbičován a odvlečen za hranice, aby tak nepohoršil jejich město; co kdyby se někdo čirou náhodou nakazil a jeho dítě by bylo pak prokleté jenom proto, že ho uviděl a ucítil soucit? Noir si před vstupem do onoho města hrál s čepicí od Resona, který mu pořád opakoval, aby s tím přestal. Riskovat, že by ho někdo spatřil (ještě jako dítě!), jistě by ho zabili na místě. Město Qaar, město, kde doručovatelé umírají, lidé nosí střelné zbraně všude s sebou a nikdo se na ně nedívá jako na blázny.

Noir se nyní držel těsně vedle Resona a šeptem se ho zeptal, proč musí mít jeho čepici na hlavě. Lidé se za nimi dívali, mračili se a hlasitě pomlouvali. Reson okolo nich procházel a snažil se, aby mu zpola zakryté oči neodkryl vítr. Sám by se z toho nějak dostal, ale pochyboval, že Noir věděl, co by ho tady čekalo, kdyby někdo spatřil jeho pravou podobu. Kráčel rychle, chlapce za sebou skoro tahal násilím. Lidé se přesto mračili, poznali je, sotva sem vkročili. Věty typu, že spratci démonů by měli všichni zemřít v pekle, nebo že nečisté duše, které byly poplivané, jsou znovu mezi nimi, zde byly na denním pořádku. Všechny doručovatele a jim podobným odsuzovali. S Městečkem pod lesem se v tomhle nemůžou rovnat; tam alespoň lidé nedávali svou nenávist tolik najevo.

Na chvíli si Reson pomyslel, že by Rebelové mohli být užiteční a tady tohle město by mohli zničit jednou provždy; škoda by ho rozhodně nebyla.

Pár mladých manželů kráčel naproti Resonovi a Noirovi. Přímo naproti nim. Resonovi bylo jasné, že oni budou muset uhnout. Stáhl Noira na stranou a pohlédl do země. Žena nesla bradu hrdě zvednutou, její vlasy jí spadaly dolů pod prsa, kroutily se a nesly zlatavě světlou barvu. Její oči, jejichž barvu Reson neviděl, byly jasně zelené, pleť měla zdravou, pevnou a krásnou, rty měla zvýrazněné drahou, tmavě rudou rtěnkou. Rty spíše připomínaly krev, které se sotva před chvílí žen zřejmě dotknula, aby získala tak dokonalou rudou barvu. Šaty, které jasně zářily v odrazech plamenů z lamp kolem nich, měla barvy tmavého pekelného ohně, pokryté černým sametem, hebkým na dotek. Řasy měla zvýrazněné hustou řasenkou, okolo očí se jí táhly jasné linky, které na konci každého víčka končily jakousi spirálou. Muž vedle ní, který se také hrdě nesl, byl menší postavy, mírně zavalitý, s širokými rameny, s jasnýma očima, které měly snad odstín stříbrné až jasně bílé barvy. Jeho tvář nesla znaky boje ve válce. Měl černé kalhoty a vestu, pod kterou se skrývala košile, která mu byla těsná. Přes opasek na kalhotách mu překypovalo velké břicho, na které byl patřičně hrdý. Kravata z černého sametu byla krásně čistá, což se nedalo říct o kdysi bílém límečku, který na sobě nesl malé oranžové skvrnky, zřejmě od nějaké omáčky. Byl o něco menší, než jeho žena, která hrdě kráčela vpřed, zatímco se klínové boty jen zlehounka zarývaly do sněhu; byla tak vyhublá, že pas jí skoro chyběl. Ruce měla, stejně jako její muž, zahalené do černých sametových rukavic, které se jí táhly až k loktům, její muž měl malé, bílé rukavice, jen v oblasti rukou, po zápěstí, aby mu příliš nezasahovaly do zbytku šatu. Na krku ženy se leskl zlatý náhrdelník, jeho jedna jediná velká, černá perla se skrývala mezi ženinými prsy v hlubokém výstřihu, který šaty nesly. Volánky jí okolo ramen krásně vlály, přesto jí ramena zakrývaly dokonale, aby necítila příliš chladný vítr kolem sebe. Oba nesli své prsteny na pravém ukazováčku, který si důkladně schovávali, když prošli okolo těch dvou. Ani jeden se za nimi nepodíval; proč by se měli dívat za něčím, co bylo horší, než spodina kolem nich?

Reson se zastavil, když oni okolo nich procházeli a čekal, až se vzdálí minimálně o další dva, tři kroky. Posléze on i Noir kráčeli vpřed. Reson se chtěl podívat kolem, aby došel na poštu co nejrychleji, ale byl si až moc dobře vědom pohledů na něj a na chlapce vedle. Mírně chlapce přivinul k sobě, nenápadně ho kontroloval, zda mu vlasy barvy démonů nebo oči prokleté démony nevykukovaly příliš. Ale už i předtím se ujistil, že vše bylo tak, jak to mělo být.

Pravidla, která se museli naučit všichni nazpaměť. Okolní vesnice a města musely znát všechny tradice z města Qaar, nemohli urazit ty, kteří vlastnili jejich život, však jen pomyslně. Noir se za nimi chtěl podívat, ale chladná ruka Resona ho přinutila, aby se díval pořád před sebe. Jeho otázku, proč to udělal, nechal zaznít do vzduchu, ale neodpověděl mu. Opatrně se podíval do stran, viděl jen nohy poblíž sebe, když se díval k zemi. Díky tomu, že zde nebyl poprvé, cestu znal a uměl se také orientovat jen podle stop ve sněhu. Ještěrka byla skrytá v jeho brašně. Nyní lehce vykoukla ven a zalezla zase zpátky, aby ji lidé kolem nich neviděli. Psi na ni zlověstně zavrčeli a štěkali za Resonem a Noirem. Muž, kterému patřili, je musel krotit zlými slovy a nadávkami. Ještěrka tiše zasyčela, dokud ji po nose nepřejel Reson prsty, aby zalezla zase zpátky do brašny. Chvíli ještě syčela, ale pak zmizela pod tenkou kůží brašny, mírně se mračící, a kdyby mohla, jistě by si cosi brblala pro sebe; pravděpodobně, jak moc jsou tihle lidi protivní, jak moc jsou jí proti srsti a podobně.

Reson konečně mírně vzhlédl a sledoval tmavou budovu pošty před sebou; připomínala mu spíše pohřební ústav.

Tiše Noirovi oznámil, aby tady posečkal.

Sám vešel dovnitř doufaje, že ho chlapec poslechne. Noir se opřel o chladnou zeď černé budovy a čekal, nenápadně se díval kolem sebe. Lidé se na něj dívali a mračili se, tiše něco říkali, občas se podívali na osobu vedle sebe, ale po většinu času se dívali na něj, zatímco šeptali. Mírně vycenil zuby. Sevřel ruce v pěst. Připomínalo mu to tváře ze Stulisiy. Cítil, že se ho pomalu zmocňoval hněv.

Reson zanechal chlapce venku a vešel dovnitř sám. Nechal za sebou dveře zlehounka zavřít. Dveře barvy tmavě hnědé se zlatou klikou a pozlacenou cedulkou, s nápisem, které bylo překrásně vyškrábané (zřejmě před nedávnem), oznamovala, komu pošta náleží. S pohledem k zemi kráčel doručovatel kupředu. Byl si vědom zlých pohledů kolem sebe. V duchu počítal páry bot, které viděl. Minimálně dvacet lidí bylo v místnosti. Konečně se zastavil u přepážky; za sklem seděl mladík s brýlemi na nose, tvářil se důležitě a okolo něj se táhl jakýsi zápach potu a moči zároveň. Reson měl co dělat, aby mu něco neřekl. Otevřel brašnu a rychle v ní hledal dopisy, které zde náležely. Bylo jich kupodivu víc, než si původně myslel. Mladík za sklem se tvářil vážně a mírně podrážděně; doručovateli to až nějak moc dlouho trvalo. Předal mu dopisy, aniž by se na něj podíval. Mladík chvíli mlčel a čekal. Přece si ta troska před ním nemohla myslet, že si to vezme přímo z ruky tak špinavé, jakou měl Reson. Ani rukavice mu nyní nestačily. Reson opatrně položil dopisy na přepážku, která byla tak krátká a úzká, že měl strach, že se dopisy převrhnou, sotva je pustí. Nakonec se tam jen tak, tak vešly.

Doručovatel se beze slova uklonil.

 "Zmizni už, odpade," zavrčel na něj mladík za sklem. Žádné dopisy nazpět mu nedal. Reson se mírně zamračil a lehce se dotkl své pistole. Kdyby mohl, zamířil by a střelil by muže přímo mezi oči, doprostřed čela. Ovládl svůj hněv. Pouklonil se a otočil se k odchodu. Lidé ho sledovali nenávistnými pohledy. Jasně mu dávali jenom těmi pohledy najevo, že se jim nikdy nevyrovná. Zatímco on mrzl, o hladu a žízni, na které byl zvyklý, oni zde popíjeli čajíček a kávičku a jedli jakési koblihy a něco, co vzdáleně připomínalo košíčky s různými druhy ovoce, zabalené v bílém těstíčku, posypané kokosem, pro překrásnou vůni, po které se jen sliny sbíhaly. A přesto se zde nechávaly zbytky. Resona napadlo, že chlapec by tohle zřejmě snědl s velkou radostí, nehledě na to, že jsou to zbytky a odpadky, které oni vyhodí jako nepotřebné zboží.

Když vyšel ven, zarazil se.

Několik lidí stálo okolo Noira a prohlíželo si ho, strkalo do něj a chtělo po něm, aby si sundal onu čepici, aby jim odhalil svou tvář. Reson mírně přimhouřil oči, rychle sešel schody a svou rukou je rozehnal od chlapce. Toho popadl za loket a nenásilně ho tahal za sebou. Lidé za ním hulákali, co si to dovoluje, ať jen chlapec ukáže svou tvář, že se nemá přece za co stydět.

Pak byste ho mlátili do té doby, než by z něj tekla krev, barbaři.

Myšlenka, která však byla už tolikrát potvrzená, že se Reson bál o zdraví chlapce, kterého vláčel za sebou. Noir se ho cestou zeptal, co jsou zač ti lidé. Reson se na něj na chvíli otočil, aby zjistil, zda mu čepice zakrývá vlasy. Riskovat, že by ho odhalili, nechtěl. Potom se stalo něco osudného, co si nepřál, aby se stalo.

Zatímco kontroloval chlapce, vrazil nevědomky do mladého muže. Sotva si uvědomil něžný samet na svém těle, ztuhl a zastavil se. I muž naproti němu se zastavil. Podíval se na něj spatra. Reson v myšlenkách zaklel a mírně vykulil oči. Pustil chlapcův loket. Noir zmateně zamrkal. Reson se nehýbal, zatímco muž snad dostal tik do oka a připomínal rozzuřeného býka. Dech se mu rozhodně zvýraznil; nejen díky chladnému vzduchu kolem něj. Popadl doručovatele za uniformu a přitáhl ho k sobě tak silně, že Resonovi spadla šála. Nyní se Reson měl pravý důvod obávat; vražení do nějaké osoby by se nemuselo trestat tak krutě, jako odhalení se na veřejnosti. Muž přimhouřil oči, když sledoval onu bledou pleť, ony prokleté vlasy a ty nehezké oči, které mu s žaludkem zacloumaly natolik, že by se začal během chvíle dávit, kdyby neměl slušné vychování a silnější žaludek, než ostatní lidé.

Noir zůstal potichu. Netušil, co se děje. Popravdě řečeno – snad ani posléze nechtěl vědět.

Reson se nehýbal. Byl si vědom svého hloupého činu, který to způsobil. A také věděl, jaký trest bude následovat. Snad si jen přál, aby to muž udělal v tichosti. Muž se na něj zlověstně mračil a díval se na něj skrz na skrz, jakoby hledal ještě něco, čím by ho mohl zostudit ještě více.

"Hleďte, dobří lidé, na odpad!" zakřičel pohrdavě a lidé se na něj skutečně podívali. Odsunul od sebe Resona stranou tak silně, že se doručovatel málem zakymácel a jistě by spadl, nepřitiskl by ho muž ke zdi svou pravicí, poměrně silněji, než Reson očekával. Kdyby muž nechtěl sehrát tohle divadélko, jistě by ho jen potrestal osobně a nechal ho, aby skryl svou hanbu. Ale tenhle muž byl ctižádostivý; bylo mu tedy jasné, že se nespokojí jen s osobním trestem. Nechť tedy ostatní vidí, co se stane těm, kteří vrazí do tak vysoce váženého člověka, jako byl právě tenhle muž. Omlouvám se za tuhle poznámku, ale jakže se jmenoval? Noir zůstal stát na místě a polekaně sledoval scénu před sebou. Mlčel a nehýbal se, zatímco skrýval své vlasy pod čepicí. Reson jenom doufal, že si chlapce nebude muž všímat. Přeci jenom; byl to on, kdo do něj vrazil. A muž si toho byl vědom, proto svou plnou pozornost věnoval právě doručovateli. Ještěrka se mírně zaklepala v Resonově brašně na dopisy. Cítila, že se něco stalo a děsila ji představa, že je uvězněná v jeho tašce. A přitom tam bylo tak náramně teploučko!

Muž začal hlásat, že tento mladík ho zostudil tím, že se opovážil, jednak do něj vražit, jednak se odhalit na veřejnosti, jednak se mu neomluvit za to, čemu všemu ho vystavil; přesněji řečeno – nebezpečí úpadu, nebezpečí zbláznění po spatření jeho tváře, nebezpečí nákazy jeho vlastních dětí, nebezpečí útoku démona – a spousta dalších hloupostí, které si lidé zde vymysleli. Reson stál na místě a mlčel. Jednak proto, že se nemohl proti jeho slovům nijak bránit (neposlouchali by ho) a jednak proto, že ruka, kterou ho muž držel, byla ta silnější ruka, protože stisk měl tedy pořádný. Muž navrhoval veřejné zbičování Resona. Kdosi v davu, který s mužem souhlasil, však zakřičel, aby ho předtím zmrskal, jako psa, protože nic jiného ani není. Reson jen tiše stál na místě a nechal je, aby rozhodli o jeho osudu oni sami. I kdyby se jim bránil, jen by si svůj trest zhoršil.

"Co takhle ho přenechat mně?"

Hlas ženy, který Reson poznal během chvíle, se ozýval kdesi vzadu z davu, který se na ženu otočil. Reson mírně vykulil oči. Jasné hnědé oči ho sledovaly, zatímco k němu žena s tmavší pletí kráčela. Na sobě měla ty samé překrásné šaty, jaké měla předtím, když ji spatřil poprvé, stejně tak okouzlující oči ho sledovaly nyní, jak je bezmocný v této situaci. Žena se zastavila a sledovala mladíka před sebou. Navrhla, aby jí ho přenechali, a ona se o něj postará, jak její zákony svolí. Lidé se bouřili; proč by jí měli věřit, co když ho pustí na svobodu? Žena během mrknutí oka, vmžiku sekundy stála u Resona a dívala se vedle něj. Ani ne chvíli na to měl Reson na tváři jizvu, která mu krvácela. Přitom se nijak nepohnul nebo nenaznačil bolest. Lidé zmlkli v úžasu, zatímco Noir jen tiše přihlížel, zíral na ženu před sebou a netušil, co by měl dělat; zda by měl utíkat, nebo doručovateli pomoci. Muž navrhl, že by jí mohl ublížit, na což se žena zasmála chladným smíchem, že jí rozhodně neublíží.

Lidé začali protestovat; prý ať si do něj každý alespoň jednou kopne nebo praští, jak bývalo vždycky zvykem. Žena je umlčela svou rukou. Syčivým hlasem jim oznámila, že s ní musí souhlasit, že nikdo jiný mu nezpůsobí tak velké bolesti, jako ona sama, aniž by se ho musela nějak dotknout přímo. Noir jen tiše přemítal o tom, proč se doručovatel nijak nebrání. Sotva byl připravený mluvit, žena mu zakryla ústa a zašeptala, aby byl zticha, jestli nechce přijít také o jazyk. To Noira vylekalo a přikývl. Reson ženu mlčky pozoroval a vybavilo se mu, jak ji viděl předtím a jak mu vyprávěla o Novém věku, který se blíží. Nový věk. Jaký Nový věk?

Žena k němu přistoupila a nahnula se k němu tak blízko, však jen na chvíli, aby mu rychle stihla zašeptat: "Až se rozhodneš bojovat o vlastní život, dej mi potom vědět."

Dýku mu mírně stiskla na chvíli do ruky, pak se prudce otočil, zvedajíc ruku nad hlavu, jakoby snad začala tančit. Kdosi na konci davu zasténal a skácel se k zemi. Žena vedle něj vykřikla, zakrývajíc si ústa, zatímco její světle bleděmodré šaty byly nyní od mužovy krve. Dýka se mu zabodla do prostředku krku a on nyní krvácel, zatímco mu ruka naposledy vyletěla nahoru, prosil ženu o pomoc a pak mu ruka sklouzla po její suknici. Žena zakřičela ještě hysteričtěji a skopla jeho ruku ze sebe, zatímco se vzbudila mezi ostatními panika. Žena před Reson se mile usmála a zpod tenké látky na ruce jí vyletěla další dýka, kterou nenápadně vrhla proti další oběti. Lidé začínali utíkat pryč. Muž jenom udeřil Resona do tváře a kopl ho do břicha, než začal prchat před dýkou, která ho jen tak, tak minula a usekla mu pár falešných vlasů. Paruka se přichytila na stěně, odhalujíc mužovu plešatou hlavu. Reson se držel za břicho, však ženu tiše sledoval. Kdo to byl? To pořád netušil. Přesto mu zachránila život. Proč? Žena se na něj a na Noira podívala chladnýma, temnýma očima, však nic jim neřekla.

Potom se rozběhla rychle pryč.

Reson si mírně držel břicho; byl celkem rád, že muž nepokračoval, jinak by nemusel doručit zbylé dopisy a jiné zásilky včas. Noir se ho zeptal, co to mělo být. Doručovatel neodpověděl a díval se za ženou, která mizela v dáli za rohem, zatímco její tmavé vlasy poletovaly vzduchem, vítr si s nimi pohrával a nechával je za ní vlát, dokud i ty nejdelší konečky nezmizely za rohem, za stěnou z cihel. Reson mlčel a díval se za ní. Proč mu pomohla?

Jedno mu však bylo jasné; poskytla jemu a Noirovi dokonalou šanci na to, aby utekli, aniž by se je pokoušeli potrestat oba.

Reson popadl Noira za ruku a utíkal s ním skrz temnou uličku, jak nejrychleji mohl.

Někdo poněm hodil dýku. Muž v masce se zastavil a díval se před sebe. Před ním stála Leonora a mračila se. Muž se ušklíbl a díval se jí do očí. Dívka očividně jeho smysl pro humor nesdílela, a tak po něm střílela i nadále, zatímco muž spíše nechal vítr, aby s ním tančil a uhýbal jejím pokusům o to ho zabít. Šíleně se rozesmál, jako nějaká chechtavá hyena a dál ladně tančil vzduchem, zatímco Leonora nyní házela jednotlivé dýky, které ve vzduchu tančily a točily se do všech světových stran, rychleji a obratněji, nedávala mu moc času na to, aby uhýbal, a přesto se strefit neuměla. Mračila se a nyní už mírně vrčela a syčela, jako zvíře, jako démon, kterého štval nějaký doručovatel. Posléze zakřičela vzteky a hodila po něm větší dýku. Muž se šíleně usmál a uskočil hravě stranou, přidržujíc si masku na obličeji. Skončil na větvi stromu a zasmál se. Leonora zle zavrčela. Zakřičela za ním, aby ten souboj bral alespoň trochu vážně. Muž jen pokrčil rameny se slovy, že se nemůže prostě přenést přes to, aby ublížil tak roztomilé tvářičce, kterou ona vlastní. Větev pod ní zmizela během zlomku vteřiny, zatímco se šíleně smál a provokoval Leonoru dál sladkými slůvky. Několik dýk se zapíchlo do země. Rozzuřeně se ho nyní ptala, jak se opovažuje s ní tahle mluvit, zda si uvědomuje, kdo skutečně je, zatímco k němu kráčela, spíše dupala a funěla, jako zvíře, jako rozzuřený býk. Muž se pochybovačně zasmál a oznámil jí, že ona je někdo neskutečně roztomilá. Dívka zakřičela, schovala dýky, které třímala v každé mezeře mezi prsty, a vrhla se proti němu sama. Chytil ji za hlavu a tlačil dál od sebe, zatímco měla Leonora ruce před sebou, připravená mu vydrápat oči, až povolí. Ona urážka ji popoháněla pořád víc a víc, odrážela se jí opakovaně v hlavě a ozývala se v ozvěnách, bylo to nesnesitelné, bylo to mučení. Roztomilá? Jak se mohl opovážit ji takhle nazvat?!

Měsíc, který si sám užíval onu podívanou, jim radostně svítil při jejich boji. Stíny prodloužil natolik, aby všechno viděl i detailně v jejich odrazech na zemi, kdyby něco přehlédl během jejich souboje. Muži podjela najednou noha a skončil na zemi, hned zvedal ruce na obranu, aby ho Leonora nezabíjela. Ta, plná vzteky, však s mírně rudými tvářemi, vztekle prskala, že není roztomilá. Muž si nemohl odpustit poznámku, že nyní je neskutečně roztomilejší, čímž si zpečetil svůj osud. Muž hlasitě zakřičel přes les. Dýka vyletěla nahoru, zatočila se a zapíchla se do země. Leonora se zmateně dívala na muže před sebou, který měl zvednutou koleno, kterým odrazil její ruku, když se ho snažila zabít. Na čele se jí rázem objevila jizva. Vykulila oči a čelo si ihned skryla zahanbením, že prohrála. Muž se mile usmál a naklonil hlavu na stranu. Zeptal se jí, jak se jmenuje. Dívka zle zasyčela a zavrčela.

Muž ji najednou poplácal po hlavě, popřál jí hodně štěstí, poděkoval za řádný souboj, který vyhrála ona, a posléze odešel, zmizel ve stínech a Leonora zůstala stát na místě, mrkajíc do tmy.

Kdo to byl?

Noir utíkal vedle Resona a občas se ohlédl za sebou, zda je někdo nesleduje.

Reson ho vedl tou nejkratší cestou pryč; dopisy byly předány, proto museli okamžitě zmizet. Bylo mu jasné, že lov započal. Slyšel výstřel. Ohlédl se a kulka mu proletěla okolo ucha, zašeptala mu tichá slova o smrti a vrazila do země, kde už zůstala. Rychle Noira stáhl na stranu, zatímco na místo chlapcovy hlavy proletěla kulka vzduchem, končící svou trasu někde ve zdi daleko od nich. Utíkali, zatímco jim pod nohami tančily jednotlivé kulky, toužící je oba zabít. Už nebyl důvod skrývat svůj původ, proto nyní utíkali bez pokrývek hlavy či tváří. Byla zde pouze jedna hlavní věc; utéct, co nejdále od jejich střelných stanovišť, které byly všude na střechách, kam se za tak krátkou chvíli dostali. K jejich smůle; město Qaar bylo rodiště těch nejlepších nájemných zabijáků, kteří kdy byli ve válkách jeden proti druhému; a kořeny se zde rozhodně zapřít nemohly. Jen milimetry je dělily od zabití těch dvou spratků démonů. Jak krásná vyhlídka, že se zbaví dvou najednou, když se jim povede je strefit tak dobře, že kulka proletí skrz chlapcovu hlavu a končí v mladíkově tělu někde v oblasti hrudního koše a mladík pak zemře na vnitřní krvácení.

Naneštěstí se už objevili před hranicemi města. Ale pak jim za zády cosi vybouchlo a oba je to odhodilo stranou, oba přeletěli přes hranici díky výbuchu a pohltil je temný kouř, který se obklíčil a zároveň bránil před dalšími kulkami. A lidé se zbraněmi čekali, až dým ustoupí a oni je budou moci vidět; mrtvé či živé, i tak by do nich ještě jednou střelili.

Žena, která držela dýmovnici v ruce, se za lidmi poklidně dívala. Byla to ona, kdo ji předtím hodil, způsobila tak výbuch, který odhodil oba dva za hranice v čas a chránil je nyní kouřem kolem nich. Vítr začal vát, ale kouř nerozehnal dříve než za dvě minuty. Což bylo štěstí. K údivu všech, i zmatené ženy, která vše sledovala zpoza rohu, s menší jizvou přes rameno, zatímco jí ramínko na šatech viselo dolů zničené, Noir ani Reson na místě, kam měli pravděpodobně dopadnout, nebyli. Žena si mírně oddychla a rozběhla se pryč dřív, než se lidé vzpamatují a začnou střílet i po ní.

Reson pomalu otevřel oči a hned je zavřel. Světlo z měsíce, které na něj nyní přímo dopadalo, byl až příliš jasné. Chytil se za hlavu, bzučelo mu v ní a hlava mu třeštěla různými zvuky, pískalo mu v ní a hvízdalo, až to bylo k zbláznění. Bylo mu však jasné, že musí Noira co nejdříve dostat z dosahu jejich zbraní; a sebe nakonec také.

Vyhodil si chlapce na záda a pomalu s ním šel kupředu, dokud si nebyl úplně jistý kroky před sebou, přestože na krátkou chvíli ohluchl z toho náhlého výbuchu. Zkontroloval ještěrku v brašně, která celá ztuhla a nehýbala se tak po několik dlouhých minut. Byla pořád ještě v šoku z toho, co v tomhle městě zažila; Jak nehezké, takhle se chovat k dámě?! Co si to jenom ti sprostí lidé dovolují? Myslí si, že když nosí drahé oblečení, jsou něco víc, než já?! Tak to ani náhodou, dámy a pánové!

Přestože Reson nic neslyšel a skoro ani necítil sníh pod nohami, postupoval i tak pomalu kupředu, doufajíc, že mu kolem hlavy neproletí kulka, která by vše ukončila. V hlavě mu zůstal obrázek ženy, která mu předtím pomohla. Cítil, že jen stěží zvedal nohy ze země. Náraz byl zřejmě tak silný, že začal krvácet, aniž by si toho všiml. I tak postupoval kupředu, však pomalu. Pořád cítil bolest v zádech, kterou mu příroda velmi ráda připomněla tím, že spustila sněhové vločky a kroupy, které ho nyní ohrožovaly víc, než jakékoliv kulky světa. Přehodil přes chlapce na zádech svou vestu a putoval s ním, jak nejrychleji nyní dovedl.

Opatrně přešel přes padlý strom, který nyní působil jako most, aby se dostali bezpečně na druhou stranu propasti, kůra stromu byla černá, shnilá a loupala se po každém jeho kroku, přestože dával pozor, aby mu noha nesjela dolů a on by se tak nemusel potýkat s problémem, že padá do propasti, a putoval dál po pusté hoře, hledajíc nějako jeskyni, kde by s chlapcem mohl na chvíli zůstat, než se probudí, a on se zcela vzpamatuje. Konečně začínal rozpoznávat některé zvuky; slyšel šumící vítr, který narážel do jeho uší, nemilosrdně.

I příroda mu jasně dávala najevo, že nestojí o slabé jedince.

Stoupal po strmém kopci nahoru a musel se někdy zastavit. Nyní, když slyšel, vítr mu byl tak nepříjemný a navíc mu foukal do protisměru, takže ho ještě zpomaloval. Rozhlédl se po temném kameni kolem sebe, který tvořil celou horu, a snažil se najít nějakou lehčí cestu, nebo alespoň rychlejší. Vylézt po strmější skále se mu rozhodně nezamlouvalo jako výhodné řešení jeho prekérní situace, a tak se vydal znovu do pohybu kupředu proti větru a proti strmému kopci před sebou. Málem sklouzl dolů, kdyby se v čas nezachytil. Stoupat až na úplný vrchol bylo obtížnější po každém kroku. Nakonec se mu to však povedlo a on poklekl, mírně zadýchán, ale rád, že se mu to podařilo. Div ho vítr hned neshodil zpátky dolů. Slyšel zavrčení.

Podíval se za sebe. Mírně zvedl povadlá víčka.

Když se Noir probudil, byl ovinut béžovou šálou a modrou vestou, kterou nosíval Reson. Rozespale se rozkoukal kolem sebe. Byl v poměrně útulné jeskyni, která se rychle vyhřála díky ohni, vedle kterého Noir ležel. Bylo mu příjemně teplo. Ještěrka ležela nedaleko od něj a spokojeně podřimovala. Noir pomalu vstal, dívaje se kolem sebe. Po stěnách jeskyně byly různé škrábance. Po zemích se válely týdny staré, žluté kosti, avšak i nové, čerstvé kosti, ještě s kousky masa. Pohled na některé kostry drobných zvířat ho mírně vylekal, a tak si raději prohlížel nástěnné malby. Ohlédl se za mírným odfukováním. Spatřil domláceného Resona. Pohled na to zubožené tělo Noira mírně polekal. Pomalu k němu přešel a prohlédl si ho zblízka. Tváře poškrábané a od prachu. Oblečení natrhnuté a špinavé. Reson vypadal slabě a zranitelně. Noir pohlédl na pistoli, kterou doručovatel držel v ruce. Noir si moc dobře uvědomoval její destruktivní sílu. Mírně k ní natáhl ruku, ale vzpomněl si na minulý pokus o ukradení jeho zbraně, a tak raději s rukou rychle odtáhl. Přehodil přes něj jeho vlastní vestu a mírně ho posunul směrem k ohni. Pak se posadil vedle něj a sledoval odpočívající ještěrku, které zřejmě nic nechybělo. Usmál se při pohledu na ni a lehce jí pohladil po zádech, na což ještěrka spokojeně zapředla jako kočka a vrněla delší chvíli, než bylo slyšet zase jenom odfukování. Chlapec pohlédl na doručovatele a mlčel. Netušil, zda ho má probudit a zeptat se, co se stalo, nebo ho nechat spát. Kdyby se podíval ven, spatřil by hromady těl démonů a od některých už dokonce i kostry, takovou dobu tam ležely, nebo je jiní démoni stihli už ohryzat. Po celé cestě dolů se táhl menší hřbitov démonů, kteří se nestihli rozpadnout v čas a tak jejich těla byla uvězněna zde, aby si na nich pochutnali jejich bratří.

Noir se opřel o zeď a tiše sledoval poletující jiskřičky, které vytvářely překrásné obrazce, když prskaly jedna přes druhou a skákaly kolem sebe, dokud nedopadly na zem. Ještěrka se snad posouvala čím dál blíž k ohništi, brzo v něm bude ležet celá a zřejmě to ani nepozná, protože si bude užívat ono sladké teplo, které ji nakonec zničí. Noir se musel pousmát a lehce jí pohladil po kůži, hned však ruku stáhl; její kůže ho pálila na prstech. Zmateně zamrkal. Jak dlouho tam proboha mohla spát, aniž by se cítila příliš přehřátá, napadlo ho. Nakonec se mírně ušklíbl a ocásek jí obmotal kolem těla tak, aby působil jako provaz. Ještěrka, která si užívala ono vzácné teplo kolem sebe, si toho ani nevšimla a vrněla spokojením.

Aniž by si to uvědomil, Noir usnul, opíraje se o Resona.

Po krátké chvíli se probudil Reson. Podíval se na Noira, který se o něj pořád opíral, ale nechal ho tak. Sám se podíval na plameny ohně, které tancovaly kolem dokola, a pohlédl na ještěrku. Sledoval, jak klidně podřimuje a v mírně se usmál. Tiše se omluvil, že je ohrozil, a nyní sledoval padající sněhové vločky; mračna se znovu protrhla a nechala tak proudit velké množství sněhu. Vítr ho rozpomněl kupředu a dál za hranice lesů, až k dalším horách, aby zasněžil jednou úplně všechno. Měsíc jasně svítil, blížil se úplněk. Reson se díval z jeskyně a pak pohlédl na svou mapu. Po chvíli mu klesla víčka a on, proti své vůli, stejně znovu usnul, s mapou na kolenech.

Ještěrka se vzbudila.

Očividně ji vadila chladná zem a tak si vylezla na Resona, na kterém se spokojeně položila a usnula, aniž by jí stihl cokoliv říct. Reson jenom zakroutil hlavou lehce do stran a pohladil jí po těle, zatímco ještěrka tvrdě usnula. Pohlédl na Noira, který se o něj pořád opíral. Zvedl zbraň nad hlavu a mírně si ji prohlížel, zatímco se v ní odrážely plameny ohně vedle něj. Zarazil se a vykulil oči. Viděl, jak na něj podobná pistole míří, drží ji bledé ruce a jakýsi úšklebek. Pustil svou zbraň na zem a díval se před sebe. Chytil se mírně za hlavu a stisknul si ji. Vybavila se mu pouta, která hlasitě zachrastila. Spatřil temně fialové oči, které ho sledovaly a okolo nich jenom trochu světla, pak zmizely v temnotě. Chtěl zvednout ruku, ale pouta zachrastila a stáhla ho k zemi, zatímco se propadal do země.

Trhl s sebou.

Zkontroloval, zda Noir pořád spal, a ještěrka na jeho břiše také spokojeně snila svůj klidný sen. Reson zavřel oči a tiše vydechnul, snažíc se uklidnit. Nebyl si vědom, proč se mu zdál zrovna tenhle sen, ale byl si vědom toho, že se mu zdálo už předtím něco podobného. Ale proč? Na to zapomínal a co mu tyto sny měly připomenout? Nebo se snad něco podobného stane? Neměl zdání. Nakonec se znovu opřel o zeď, ale už neusnul; lepší bylo pro něj nespat a nemít špatné myšlenky, než spát a bát se, že ho ve snu zabijí a on se už neprobudí zpátky, aby zjistil, že to byl jenom pouhý, hloupý sen. Zarazil se. Uvědomil si, že se mu ruce mírně chvějí. Prohlédl si je. Jako by na nich na chvíli visely okovy. Co to bylo? Proč se mu pořád vracel onen podivný sen a nyní ho tak moc děsil?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře