Spisovaterka | Ukrytí? - 08

Po náhlém setkání se svým bratrem nemohl myslet Kuroshi na nic jiného, než na to, jak moc ho nová osobnost jeho bratra děsila. Ty oči, které ho kdysi inspirovaly, ho nyní děsily a říkaly mu, aby se podřídil. Pravda je taková, že v průběhu těch třinácti let... nepokoušel se zjistit, zda je ještě naživu, dokud nepotkal svou sestru. Ani té nebyl schopná říct, kdo ve skutečnosti je. A zatímco se Kuroshi proklínal za své hloupé rozhodnutí, jeho bratra vjel do temnoty tunelu před sebou. Měl své dva cíle před sebou a stačilo mu tak málo. Oba jeli v jednom autě. Za ty roky se z nich stali dobří přátelé. Oba zapomněli, koho to před lety zabili, a nežili s výčitkami svědomí. Jednalo se o jednoho z jeho spolupracovníků předtím a jednoho z těch, kteří způsobili částečný sesuv budovy. Nemohl jim odpustit.

Měl využít opět autonehody? Ne, to by bylo příliš jednoduché. S Kimem Mjongem měl předtím jiné plány; svého bývalého přítele si chtěl vychutnat ve své pomstě jinak, ale shoda náhod rozhodla za něj. Bolela ho sice ruka, ale to neznamenalo, že nebyl připravený. Sevřel postupně všechny prsty na levé ruce, aby je rozhýbal, a zakroutil jí v rameni. Bolest mu prošla celou rukou. Tohle bude potíž...

Všiml si, že zajíždějí ke své tolik oblíbené restauraci. Zajel tam také a rozhodl se tiše vyčkávat. Brzy se opijí. Oba jsou nezaměstnaní, jak si zjistil, takže to problém nebude. Příchozí hovor od svého zaměstnavatele nezvedl. Už s ním nemohl spolupracovat. Napsal mu, že se vrátí až zítra, na což mu jeho zaměstnavatel ihned volal. Jistě mu to chtěl rozmluvit, jako předtím. Není potřeba. Vypnul si mobil, aby ho vibrování neznervózňovalo, a vešel do restaurace. Posadil se vzadu do rohu, aby měl rozhled.

Ti dva si objednali jídlo na grilu, rýži a nějaké to saké. Shuusei byl hodně trpělivý člověk. Vydržel čekat tolik let. Bohužel pro jeho sestru, nebyla schopna vydržet jeho pomstu do konce.

Kuroshi předal policii ostatky, určil přibližnou dobu smrti, ale nezmiňoval se nic o podezření, které měl na svého bratra. Bude to muset zjistit sám. Nedovolal se mu, hlasová schránka mu řekla, aby zanechal vzkaz. Možná by ho mohl jít navštívit. Zeptal se svého kolegy, zda vezme dvě hodiny za něj, že se hned vrátí, a vydal se do ruchu nočního velkoměsta.

Vzal si taxíka, kterému řekl jejich bývalou adresu domu. Jak si myslel, nikdo už tam dávno nebydlel. Dům měl být brzy stržen, tak stálo na tabuli. Možná, že v něm něco najde. Když se dostal zadním oknem dovnitř, prohledával jejich bývalé pokoje. Neubránil se však bolestným vzpomínkám na toto místo.

Co tady vůbec dělá? Hraje si na detektiva? Je lékař, proboha. Praštil se do hlavy. Musí myslet; co tady vlastně hledá? Něco, co by mu napovědělo, co jeho bratr chce udělat příště. Musel vyrazit dveře do jeho pokoje. Všiml si ihned jejich rodinné fotografie, ale potom zděšeně sledoval různé papíry, potrhané plakáty, fotky a všechno možné po celé stěně. Všiml si také nově zřízené dírky na klíček. Okno bylo dlouhou dobu zadělané, prachu tady bylo také dost.

A zatímco Kuroshi prohledával, vydal se Shuusei zničit další dvě oběti. Kuroshi našel dávné pracovníky v nemocnici a několik z nich bylo zakroužkovaných. Ztuhla mu krev v žilách, když zjistil, že mezi nimi byl i Hikari Kagari. Všiml si přiloženého článku, kde byli zakroužkovaní ti dva, které zachránili. Netušil, co jeho bratr měl v plánu, ale ani trochu se mu nelíbil plakát Elisy Shionové, úplně potrhaný.

Jako první vstal bývalý záchranář, Hakashi Rokyuu, s tím, že si půjde odskočit. Poklidně ho následoval až dozadu, kde býval vždycky kbelík, když opilci už nestihli svou potřebu vykonat na toaletách. Shuusei poklidně vyčkával, a když se Hakashi otočil, už k němu kráčel. Hakashi si zřejmě myslel, že je to další opilec a že se s ním chce utkat. Odplivl si a zasmál se, jeho zuby byly shnilé. Ptal se Shuuseie, zda si to s ním chce rozdat bez publika. Shuusei k němu poklidně přešel a když se Hakashi rozmáchl rukou, Shuusei mu uhnul a prudkým trhnutím jeho hlavy na stranu mu zkušeně zlomil vaz. Rozhlédl se klidně chladnýma očima kolem, zda ho někdo viděl, a pustil opilého muže na zem. Řeknou si, že byl natolik opilý, že zakopl a zlomil si vaz. Položil nedaleko od něj kbelík, aby to vypadalo, že právě o něj zakopl. Na něj nepadne podezření. Rychle se vytratil zpět do svého auta a vyčkával na svůj druhý cíl.

Zbýval pouze ten druhý bývalý pracovník od společnosti Hikari Corporation, který mohl za to, že stavba spadla. Měl pro něj připravený stejný trest, jako pro jeho sestru. Rozhodně ho policie nebude hledat na tom místě. Dá si tentokrát pozor, aby si ho nikdo nevšiml. A pokud ano, tak bude zase pozdě na to, aby ho chytili.

Kuroshi prohrábl několik složek a rychle pročítal všechno, co se týkalo těch, které už jeho bratr s největší pravděpodobností zabil. Sledoval je po celou tu dobu, poslední tři roky však o nich nebyla ani zmínka. Takže jejich rodný dům opustil před třemi lety? Proč?

Začal prohrabovat jinou složku, a když si všiml jména od Elisy Shionové, ztuhl při vzpomínce na její chladný pohled a temný hlas, kterým zničila jejich rodinu. Otevřel složku a vykulil oči, když z ní vypadla jedna fotografie. Stačilo ji vidět jenom krátce, ale osobu na ní poznal dokonale.

"To přece nemůže..." zašeptal tiše a polekaně sledoval fotografii Nany Shionové, která se na něj mile usmívala a vůbec nebudila dojem oné chladné královny, která je předtím zničila. "Musím ho zastavit..."

Ztuhl však, když slyšel, že se otevřely vstupní dveře. Pohlédl na hodiny; bylo jedenáct hodin večer.

Shuusei spatřil onoho muže vycházet ven a pozoroval ho. Když se objevil před ním, nastartoval a zasvítil na něj. Získal si tak jeho pozornost. Muž se potácel ze strany na stranu.

"Řekni... jaký to je pocit nejistoty před smrtí?" zeptal se ho Shuusei dostatečně hlasitě, aby ho muž slyšel a rozjel se proti němu. Muž přimhouřil oči a než mu došlo, že proti němu jede auto, nestihl už uhnout. Spadl na zem a z hlavy mu trochu tekla krev. Shuusei využil jeho dezorientace a opilosti a naložil ho dozadu do svého auta.

"Co si myslíš, že děláš?" zeptal se ho muž zlým hlasem, spíše zařval, ale přitom byl v jeho hlase znát strach.

"Moc dobře si pamatuješ na mladíka, který zemřel, kvůli tvé výtržnosti, že ano?" zeptal se ho Shuusei klidným hlasem a zatočil doleva. Muž se ho zeptal, koho tím myslí, a Shuusei mu poradil, aby si raději sám vzpomenul. Muž něco brblal a nadával tomu hlupákovi, že ho srazil na zem, zatímco ještě hulákal nad bolestí hlavy.

"Bože, těch lidí, kterých jsem viděl chcípnout, je hodně," řekl muž narovinu a zívl. "Asi se prospím. Snad ti to nebude vadit."

Shuusei mlčel a poklidně se na něj podíval přes zpětné zrcátko. Tajemně se usmál. "Jen spi... a ujisti se, že tvůj sen bude tvůj poslední," řekl poklidným hlasem, když zahnul doprava. Z kapsy si něco vytáhl a prohlédl si to. Vzpomněl si, když se probudil v sanitce a rozmáchl se rukou. Něco jim sebral.

Zastavil se kousek od prudkého sestupu dolů a použil ruční brzdu. Otočil se na spícího muže za sebou a potom onu věc vzal. Vyšel z auta a otevřel zadní dveře. Muž se rozespale na něj podíval, proč ho budí. Shuusei mu zasvítil mobilem do očí, čímž mu podráždil zornice.

Když muž zareagoval jako obyčejný člověk (zakrytím očí), využil Shuusei jeho odkrytého zápěstí a za pomocí injekční stříkačky, kterou předtím sebral v sanitce, mu do žil stříkl silnou dávku morfinu. Věděl, kam má sáhnout, aby našel tak silnou dávku. Muž se po chvíli přestal bránit a potom jenom otupěle zíral na toho, kdo ho předtím srazil a zavezl až sem. Snad se chtěl na něco zeptat. To už se však Shuusei natáhl přes něj a uchopil ruční brzdu. Nehezky se na něj ušklíbl.

"Schválně; uvidíme, komu budou lidi věřit tentokrát," řekl mu Shuusei pobaveně, uvolnil ruční brzdu a sám se rychle dostal z vozu. Muž se za ním tiše díval, něco zašeptal nesrozumitelným tónem, protože mu ochabl jazyk, a potom vylezl z auta, sledujíc ho, jak se pomalu samovolně rozjíždí kupředu. Shuusei poklidně sledoval scénu, která následovala poté; auto sjelo rychle dolů a vrazilo do stromu. Protože Shuusei nebyl připoutaný, jeho tělo samovolně vyletělo po nárazu do vzduchu a zastavilo se o sedadlo řidiče.

Shuusei se bude muset omluvit svému zaměstnavateli, že i po zapůjčení jeho vlastního auta mu ho někdo ukradl. Podíval se na čas. Teď už ho ale budit nebude. Naposledy se podíval na zničené auto. Najde ho až nejbližší řidič nákladního vozu z jejich společnosti. Domyslí si, že jim auto ukradl, a když se ho na to zaměstnavatel bude ptát, potvrdí to. V oné hospodě si ho pamatují. Má skvělé alibi.

Domů se dostal až při brzkých ranních hodinách; cestou si vyčítal, že jel až tak daleko, ale takhle bude mít jistotu, že nikdo nebude schopný určit přesný čas jeho smrti. Když se dostal do svého bytu, zapnul si televizi. Překvapilo ho, že stihl i brzké ranní zprávy. S chladnýma očima sledoval Elisu Shionovou, jak něco vysvětlovala a potom by záběr na nějakého jiného reportéra. Shuusei zíral na obrazovku a jeho oči reagovaly jenom na obraz oné ledové královny, na její hlas, na její tvář; jenom na ni.

Rozhodl se, že se alespoň trochu prospí.

Zkontroloval datum na svém kalendáři nad postelí a potom zhasl světlo i televizi. Dnešní datum, 27. října, měl zakroužkované. Znamenalo to výročí smrti jeho bratra, výročí dne, kdy to všechno začalo... ale především mu to připomínalo, že dnes zemře Elisa Shinová.

Probudil se ještě před svítáním. Spal sice necelé čtyři hodiny, ale déle už ležet v posteli nemohl. Patřičně se ustrojil; osprchoval se a umyl si vlasy, oblékl si oblek a sváteční košili, kterou nosil jen ve výjimečné dny – tak, jak to jeho matka vždycky žádala po něm, po otci i po jeho bratřích – a zadíval se na sebe do zrcadla. V obleku vypadal skutečně jinak. Zkontroloval si hloubku vnitřní kapsy saka a jeho levou rukou projela neskutečná bolest. S tou nehodou předtím nepočítal. Ale nic odkládat nemohl.

Pořád měl dostatek času; možná by měl zajít do nemocnice, aby se ujistil, že to je jen dočasná bolest. A tak se vydal o něco dřív, nikoliv ke svému cíli, ale do nemocnice, kde kdysi sloužíval.

Dostal se zde a byl rád, že spatřil zrovna vcházejícího Kuroshiho. Hned ho odchytil a Kuroshi ho poznal ihned. Zaváhal, zda mu má říct své pravé jméno a obejmout ho, jako bratra, ale nakonec tak neučinil.

"Děje se něco?" zeptal se ho Kuroshi a oba vstoupili do nemocnice.

"Ale nic," řekl Shuusei a trochu se pousmál. "Jen jsem přemýšlel nad tou mojí rukou a napadlo mě... jestli byste se na ni přeci jenom nepodíval?"

Kuroshi nad ním zakroutil hlavou. "Obával jsem se, že Vás sem nakonec přivezou se zánětem," řekl mu Kuroshi trochu pobaveně, ale neodmítl ho. Když prohledával bratrovu ruku, přemýšlel, zda se mu má představit pod svým původním jménem či nikoliv. Čas se však oběma krátil. Shuusei mu řekl, že někde bude muset být v určitý čas, a protože Kuroshi nechtěl znít zvídavě, neptal se ho na to, co tím myslí. Pro tentokrát by bolest mohlo zastavit stažení nervů, ale bude tak riskovat hodně. Vzhledem k tomu, že Shuusei s ním souhlasil, nerozhodoval se jinak. Utáhl mu celou ruku tak, že Shuusei skoro necítil prsty, ale i tak mu poděkoval. Nakonec mu Kuroshi řekl, že bude muset přijít ještě někdy na kontrolu.

"Děkuji Vám, že jste mě vzal tak narychlo a navíc neohlášeného," zasmál se Shuusei a Kuroshi se pousmál. "Slibuji, že se ještě odpoledne stavím. A pokud mi to nevyjde, tak zítra ráno. Zahrávat si se zdravím rozhodně nebudu, ale přišlo mi to v nevhodnou chvíli."

"Rozumím. Smím se ale zeptat, kam pospícháte?" zeptal se ho Kuroshi opatrně. Shuusei se pousmál.

"Na rozlučku s jednou mou známou," řekl mu Shuusei upřímně, zvedl zdravou ruku na pozdrav a odešel spěšně pryč, směřujíc k jediné budově v Tokiu, kde na něj čeká jeho poslední oběť.

"Když nebude dělat nic nebezpečného, jeho ruka zůstane v klidu," pomyslel si Kuroshi a zmizel v nemocnici. Byl zde mezi prvními a neměl upřímně řečeno nic k dělání. Přesto měl nepříjemný pocit při vzpomínce na to, co spatřil v bývalém domě, v pokoji jeho staršího bratra. Dnešní datum měl zakroužkované ve starém kalendáři. Když se nad tím nyní zamyslel, musel se rychle dostat na pitevní sál. Uvědomil si, že za celou tu dobu si ani pořádně nevzpomněl na den, kdy jeho bratr zemřel. Tím to všechno začalo.

Shuusei se zastavil a podíval se nahoru na červený nápis TBS před sebou. Vešel dovnitř a pokojně se rozhlížel. Musel ji tady najít a bude hotový. Nikdo ho potom nepozná; upravil se tak, že by ho nikdo nepoznal. Ale on ho poznal. Zastavil se. Bylo to moudré, že za ním šel? Ano, bylo. Potvrdil mu, že je schopný dnes ráno vykonat pomstu na ní.

Kuroshi měl po celou tu dobu nepříjemný pocit z návštěvy svého bratra; proč za ním přišel v tuto brzkou hodinu? Co mu unikalo?

Shuusei se rozhlížel po budově a pozoroval prozatím tichý ruch televizní budově a zadíval se nahoru. Dva výtahy vedle sebe. Ochranka pouze u hlavního vchodu a posléze jeden muž v chodbě do studia. Moc chráněné to tady teda nemají. Přešel ke stojanu s letáky a pozoroval jeden z nich. Elisa Shionová dnes bude dělat přednášku. Jak příhodné...

"Mohu Vám nějak pomoci?" slyšel za sebou hlas a pokojně se otočil. Pozoroval mladou slečnu před sebou a pousmál se na ni.

"Ano, chtěl bych se zeptat, ve které místnosti bude tahle přednáška," řekl jí Shuusei mile a vytáhl jeden z letáků. Mladá žena si jej krátce prohlédla a usmála se.

"Ta začne až za hodinu," řekla mu s úsměvem.

"To nevadí, vím to, ale potřebuji vědět, kde je ta místnost," řekl jí Shuusei znovu milým hlasem. Pokud mu pomůže, bude jedině rád. Popsala mu cestu a řekla, že tam půjde také, ale že přijela o něco dříve.

"Mockrát děkuji, slečno...?" začal, ale zarazil se.

"Shionová," usmála se na něj Nana mile a nastavila ruku před sebe. "Nana Shionová. Těší mě."

Když se mu představila, to jméno, které vyřkla, zvedl se mu žaludek. Jen si s ní potřásl rukou a popřál jí hodně štěstí, stejně tak ona jemu. Když vyšel ven na čerstvý vzduch, chladným pohledem se otočil za sebe. Sledoval tolik nenáviděnou budovu TBS, než se konečně vydal kupředu. Jeho plán se změnil. Dnes tam jít nemohl. Tohle nečekal. Nechtěl najít svou poslední oběť. Zbývaly mu nyní dvě oběti. Ještě hotový nebyl.