Desiderium - 7. Kapitola

2. srpen 2016 | 07.00 |

7. KAPITOLA: Co před nikým neskryješ

      Kazuki se dalšího rána probudil v Daisukeho posteli a tiše třicetiletého muže pozoroval. Vyprávěli si dlouho do brzkých ranních hodin a on byl první, kdo usnul. Překvapilo ho však, že si ho Daisuke tolik pustil k tělu, dokonce mu dovolil, aby spal v jeho posteli. I tak mladíka něco trápilo. Moc dobře věděl důvod, proč je pořád tady, proč ještě neodešel. Trochu se otřásl a všiml si popálené, narůžovělé kůže na mužově krku. Opatrně po ní přejel rukou a skrz konečky prstů se mu do celého těla dostalo mravenčení. Otřáslo jím. Chtěl se na tu ránu zeptat... ale Haruka mu sama říkala, aby se ho na to nikdy neptal. A on svou sestru respektoval. Stejně jako respektoval tohoto muže. Pokojně vydechl, zavřel oči, znovu si lehl vedle něj, ale tentokrát o něco blíž, a pozoroval jeho spící tvář. Je možné, aby se do něj skutečně zamiloval? Vyloučeno. Oba to berou pořád jenom jako hru... ne?

      Nečekal, až se Daisuke probudí. Místo toho šel do kuchyně a rozhodl se, že mu něco uvaří. Mezitím nezapomněl také zapnout televizi, aby byl informovaný o všem, co se děje ve světě už v tak brzkých hodinách. Zamyslel se, co by mu měl uvařit. Než si to uvědomil, choval se jako žena v domácnosti. Udeřil pěstí do zdi a hned začal nadávat nad bolestí. Taková pitomost – jen to dělá, aby mu nemusil platit nájem! To je vše! Nevyzní to nijak špatně, ne? Přesto se zarazil, když pozoroval tekoucí vodu do konvice. Z neznámého důvodu si vybavil svůj telefonát se sestrou.

      Z přemýšlení ho vytrhlo vibrování telefonu. Prohlédl si, kdo mu volal, a tiše pozoroval jméno. Haruka. Schoval mobil zpátky do kapsy, nechávajíc ho vibrovat. Podíval se směrem k ložnici, kde Daisuke doposud poklidně spal. Bude schopný se mu potom podívat do tváře, jako doteď? Zbloudil očima kolem sebe. Do jisté míry – zde má všechno. Sice tady není jeho sestra, ale... Daisuke ji dokonale nahradil, stará se o něj, má o něj strach... miluje ho. Znovu pohlédl na svůj mobil. Nejraději by ho hodil do konvice s vodou. Nakonec tak neučili, dal konvici vařit a pozoroval svůj mobil, lehce ztrápeným pohledem. Mírně přimhouřil oči. Když se nad tím nyní zamyslí – změní se něco? O tohle mu šlo přece od počátku. Nesmí zapomenout hlavní důvod, proč zde přišel. Nesmí. Vydechl a zvedl hovor své sestry.

      "Proč ti to trvá takovou dobu zvednout?" zeptala se Haruka trochu přísně, ale hned na to se nejspíš usmála, protože se její tón hlasu změnil. "Pták je z klece venku. Jak se ti daří s lasičkou?"

      Kazuki se opatrně podíval na dveře ložnice a zůstal delší dobu zticha.

      "Slyšíš? Co lasička?" zeptala se Haruka znovu.

      "Pořád v pohodě, zaměstnaná jinou mršinou," řekl Kazuki opatrně. Haruka se usmála.

      "Chceš mluvit s ptákem?" zeptala se ho sestra mile, ale on ihned odpověděl záporně. Vymluvil se, že se Daisuke musel už nejspíš probudit. Rychle se s ní rozloučil a hovor položil, nechávajíc svou sestru zmatenou na druhé straně hovoru. Sám se zhluboka musel nadechnout, zatímco mu po krku stékalo pár kapek potu a srdce mu splašeně tlouklo. Ruce se mu mírně klepaly. Musel se opřít o linku, zírajíc dolů na zem. Zavřel oči a vycenil zuby. Klesl na kolena. Schoulil se do klubíčka a vypadal jako zárodek v děloze matky. Přál si zmizet. Vybavovaly se mu všechny špatné vzpomínky. Nechtěl ho vidět. Měl z ptáka strach.

      "Nechci se vrátit," zašeptal do tichého prostředí kuchyně. "Nechci ho vidět. Sestři..."

      Mladík v očích cítil slzy. Mohl být starý, jak chtěl – pořád z vlastního otce měl strach a klepal se při pomyšlení, že její sestře se skutečně podařilo dostat ho z vězení. Ona z něj nemá strach, jí se neštítí to, co udělal druhým. Kazuki se to dozvěděl úplnou náhodou – o to víc ho myšlenka, že je jeho oteckovu na svobodě, děsila. Tiše vydechl, snažíc se myslet rozumně. Posadil se a opřel se o stěnu, zírajíc na konvici, která vztekle bublala. Představil si místo ní otce. Tak totožní... Když se na sebe zahleděl do odrazu v mobilu, uvědomil si, že i on podobu s otcem nezapře. Nenávidí ho... a přesto jsou si tak moc podobní. Praštil s mobilem o zem. Přál by si nejraději zmizet. Kousl se do rtu, aby nezačal vzlykat. Nechtěl probudit Daisukeho... nechtěl mu říkat tuto krutou věc.

      Klepal se.

      Z myšlenek ho vytrhla zpráva. Když se natáhl pro svůj mobil a přečetl si ji, kupodivu se třást přestal a jen tiše zíral na svůj mobil. Jeho pohled se změnil. Aniž by se to dříve zdálo, jeho koutky se trochu pohnuly. Jen nenápadně se pousmál a pozoroval zprávu, kterou mu jeho sestra poslala. Byl to obrázek. Tak překrásný... a přitom tak děsivý, že Kazukiho nutil se usmívat zároveň tiše hledět na tu dokonalost samotnou. Obrázek mrtvé lasičky, kterou zabil orel svými drápy, vše seskládané z čísel a písmenek. Zhluboka se nadechl. Bylo mu jasné, co mu těmito znaky chtěla sestra vzkázat. Nesmí zklamat, nesmí se od nich odloučit... nesmí. Ani kdyby mohl, oni mu to nedovolí. Pouto rodiny je pro ně silnější, přestože právě toto pouto si přeje Kazuki ze všeho nejvíce zpřetrhat. Sklapl mobil, opřel se o zeď a zavřel oči. Toho rána k němu přišlo příliš věcí najednou. Cítil, jak mu splašeně bije srdce. Měl by si o tom promluvit s Daisukem? Ne. Otevřel pomalu oči. Tohle mu nikdy nesmí říct.

      Co by se stalo, kdybych za ním nikdy nepřišel? Co by se změnilo na plánu, kdybych ho nakonec nenašel? Tyto otázky Kazukiho napadly. Bylo už však příliš pozdě na to zjistit, co by se stalo, kdyby se věci odehrály jinak. Skryl si tvář do dlaní. Hra už začala. Ta odporná hra už byla v běhu dřív, než si to uvědomil. Nejdříve se tomu vysmíval, nyní měl strach.

      Strach ne o sebe... ale o osobu, do které se zamiloval.

      Vlna stresu na něj dolehla teprve nyní. Zakryl si ústa, rychle vstal a na poslední chvíli to stihl k umyvadlu.

      Když se Daisuke vyšel z ložnice, zaraženě Kazukiho chvíli pozoroval, potom se k němu rozběhl a nejdříve zaváhal, potom mu přejel po zádech rukou, říkajíc mu uklidňující slova. Kazuki si přál, aby tohoto muže nikdy neoslovil – aby navěky zůstali cizinci. Pro oba by to bylo nejlepší. Když se mladík konečně uklidnil, utřel mu Daisuke ručníkem obličej.

      "Není ti dobře?" zeptal se Daisuke. Taková směšná otázka! Kazuki mlčel a díval se spíše skrz něj. "Mám ti dát nějaký prášek? Bolí tě břicho? Hlava?"

      Místo odpovědi ho Kazuki objal. Daisuke si trochu povzdychl.

      "Tak co ti je?" zeptal se a prohrábl mu vlasy s menší nejistotou. Kazuki mlčel a potom zašeptal, aby ho tak chvíli nechal – zavěšeného na osobě, která mu nyní v jeho šíleném světě připadala jako jediná normální a správná. Zavřel oči.

      Nepřál si vidět ani slyšel slova, úkol, který mu zadala jeho vlastní rodina. Ne, nemůže to udělat. Sevřel Daisukeho těsněji k sobě. Daisuke zamrkla a s úsměvem se ho zeptal, co se stalo, že je hned z rána tak přítulný.

      "Sklapni," odpověděl mu Kazuki trochu zle a našpulil pusu. "Jen... Jen mě tak chvíli nech."

      Daisuke nad ním zakroutil hlavu. Copak by ho mohl odstrčit, když se ho ten mladík tak pevně drží? Váhavě ho k sobě přitiskl a znovu se zeptal, co mu je. Když Kazuki mlčel, zeptal se starostlivě, zda se něco stalo. Kazuki přemýšlel nad odpovědí, která by zněla přesvědčivě. Zabořil svou tvář do Daisukeho oblečení a nasál jeho vůli.

      "Jen... se mi stýská po rodině," zalhal Kazuki tiše. Ano, to mu musí uvěřit. Daisuke se zlehka pousmál a pohladil ho po zádech. Jen podotkl, že je to naprosto normální, když je od rodiny vzdálený po delší dobu. Bolí to, pomyslel si Kazuki a v očích cítil slzy, které si přiznat nechtěl. Bolí to... Haruka to nemůže přece myslet vážně. Nemůže!

      Daisuke cítil, že se mladík před ním třese. Z čeho měl strach? Po chvíli od něj odstoupil a snažil se vymyslet dobrou výmluvu, kterou by mu uvěřil. Nakonec řekl, že mu půjde uvařit čaj, a přešel ke konvici. Kazuki zůstal stát v koutě a zíral do neznáma. Schoval svůj mobil do kapsy. Nesmí mu to říct. Musí odsud rychle zmizet... Než se sem pták a Haruka dostanou. Musí se vymluvit, že ho vyhodil, nebo že se něco přihodilo a Daisuke musel odjet. Na měsíc. Na rok. Navždy... Musel se chytit jakékoliv naděje. Cokoliv...

      Kazuki mlčel a seděl v koutě, zatímco mu Daisuke podal čaj, sám se vedle něj posadil s druhým šálkem čaje a zeptal se ho, zda si chce o něčem promluvit. kazuki zavrtěl hlavou, ale Daisuke ho přinutil, aby se na něj podíval.

      "A teď mi to řekni upřímně, nerad bych, abys potom volal sestře a stěžoval si, že ti nevěnuji pozornost," řekl mu Daisuke a pousmál se. Kazuki mírně zbledl a stiskl hrnek mezi prsty. Sklonil hlavu a Daisuke zpozorněl, když mu Kazuki říkal, aby jeho sestře raději nevolal. Odložil hrnek vedle sebe a přiměl Kazukiho se na něj znovu podívat. "Pohádali jste se snad?"

      "Nejde o to, jestli jsme se pohádali," řekl Kazuki a opatrně se napil čaje. Byl výborný. Ale nedal to najevo, jeho tváře zrudly a prozradily ho za něj. "Jde spíše o to, co jsme si neřekli..."

      "Aha, takže jste se pohádali," řekl Daisuke. "To je přece normální – my dva jsme se věčně hádali a s tebou tomu taky není nikterak jinak. Jen jsou občas chvíle, kdy se dva hádají pořád a potom jsou v naprostém pořádku."

      Kazuki k němu vzhlédl a poslouchal ho, zatímco mu Daisuke vyprávěl o tom, jak spolu ti dva týden nemluvili, protože mu Haruka vyprala jeho oblíbené ponožky, které se potom někam ztratily. Nakonec se ukázalo, že si je omylem přidala k těm svým, takže se hádali úplně zbytečně. Pochopitelně po celém tom týdnu nemluvení s tím druhým to nemohlo skončit nijak jinak, než společnou nocí v jedné posteli. Kazuki se pousmál a poradil mu, aby ho nedráždil takovými historkami. Daisuke jen podotkl, že je to pravda, a šťouchl do něj, že se nenechá kritizovat ani okrádat o své oblíbené ponožky, čímž Kazukiho konečně rozesmál. Mise splněna.

      Daisuke ho váhavě přitiskl k sobě. "Nemusíš mi to říkat, jestli nechceš... Vím jen to, že mluvením o problémech se jich sice nezbavíš, ale cítíš se pak lépe," řekl mu milým hlasem. Sbíral přitom energii a odvahu ještě k jedné drobné věci.

      "Někdy tě to však zraní ještě víc. Tebe nebo osobu, které to vykládáš," řekl Kazuki a usmál se na Daisukeho. A to dodalo Daisukemu odvahu. Přiblížil se k němu a políbil ho na čelo. Taková drobnost a on z ní měl strach. Pohladil ho po hlavě.

      "To je také pravda... ale bolí to rozhodně méně, než když s tím bojuješ sám. Takže se na mě neboj nikdy obrátit, souhlas?" zeptal se ho Daisuke a ušklíbl se. Kazuki mu cvrnkl do čela a také se ušklíbl.

      "Nejsem dítě, přestaň se tak šklebit, vypadáš děsivě," podotkl Kazuki.

      "Hm...? Tak děsivě, říkáš?" ušklíbl se Daisuke víc a naklonil se k mladíkovi víc. Kazuki mírně zrudl, když jejich tváře byly tak blízko sebe.

      "Nejsi opilý?" zeptal se ho, aby si zchladil hlavu.

      "Ani bych neřekl," zasmál se Daisuke.

      "Blbečku."

      "Taky tě miluji."

      "To jsem nikdy neřekl!" Kazuki zrudl o to víc a podíval se stranou, zatímco se Daisuke zasmál. Škádlení tohoto človíčka ho začíná bavit čím dál víc. Zírajíc na mladíka s rudou tváří se Daisuke odhodlal ještě k něčemu většímu, než byla pouhá pusa na čelo. Srdce mu přitom splašeně bušilo. Nikdy se tak necítil – ani s Harukou. zarazil se těsně u Kazukiho rtů, když si vzpomněl na Haruku. Kazuki ho zmateně sledoval a ani jeden z nich nebyl za to se jakkoliv pohnout. Tiše se pozorovali delší chvíli, než si Kazuki zakryl pusu a podíval se stranou, těkajíc očima kolem sebe.

      "Promiň," omluvil se Daisuke a spěšně se postavil. "Asi už vyrazím do práce."

      Kazuki zpozorněl.

      "To mě tady necháš samotného?" zeptal se trochu zmateně a vstal.

      "Jsi soběstačný, dospělý muž, musíš se naučit, jak žít na vlastní pěst. Věčně ti někdo stát za zadkem nebude," řekl Daisuke stereotypním, lehce chladným hlasem. Než se Kazuki stihl vzpamatovat, Daisuke odešel a zamkl se ve své ložnici, kde se příliš rychle převlékl do nějakého slušného oblečení. Kazuki zůstal v kuchyni sám. Zvedl hrníček s čajem a pokoušel se přemýšlet, co mu to vlastně Daisuke řekl. Když si to uvědomil, otevřely se dveře od ložnice a on pustil hrníček do dřezu. Ozvala se rána, Daisuke se jen zastavil v pochodu.

      Tak to bude pro oba nejlepší. Nesmí se jeden na druhého tolik vázat. Jinak si potom nebudou schopni říct sbohem. Představa, že žije s mladším bratrem své bývalé přítelkyně, ho bolela. Představa, že by je Haruka sem a tam mohla navštěvovat... Byl by schopný tvářit se normálně? Ne, nemohl. Proto měl nyní lesknoucí se oči, ale pro oba to bude nejlepší rozhodnutí. Ano, jsou to nepřátelé.

      Kazuki se díval na střepy ve dřezu a opatrně je začal sbírat a dávat na hromádku.

      "Doufám, že mi koupíš náhradní," ozval se jen Daisuke formálně.

      "O to mít strach nemusíš," zašeptal Kazuki tiše. Ano, tak to musí být. Takhle to oba přece plánovali. Nesmí se do sebe zamilovat – jsou to nepřátelé. A přesto vzpomínka na obrázek, který mu sestra poslala, ho rozklepala znovu. Lasička bojující s orlem – tak moc ho ten obrázek děsil, přestože pro vás znamená něco normálního.

      "Uvidíme se večer," rozhodl Daisuke a místo pozdravu za sebou zavřel dveře. Kazuki se za jeho hlasem prudce otočil. Přeci jenom ho nemohl jen tak pustit. Myšlenka, že by se mu něco stalo, ho přeci jenom ovládla, zmátla a vnutila běžet za ním. Ale doběhl před dveře pozdě. Díval se jen na zavřené dveře a pevně svíral ruce v pěst. Měl mu to říct? Ne, je minimálně pravděpodobnost, že je jeho sestra zde. Že ví, kde je vůbec on. A přesto měl strach.

      Opřel se o dveře a mírně se klepal.

      Nakonec mu neřekl něco, co před nikým neskryješ. Nenáviděl se za to, bude toho litovat a bude na sebe naštvaný tak, jako ještě nikdy předtím, až přijde onen čas. Prozatím netušil, co se pomalu blížilo k tomuto bytu.

      Nebyl jediný, kdo klesl na úplné dno. Daisuke se taktéž opřel o dveře, sklouzl pomalu na zem a vzhlédl k oknu nad schodištěm. Co udělal špatně, že se mu i tneto vztah s mladíkem tak rychle hroutil? Vytočil pouze jedno jediné číslo člověka, u kterého měl jistotu, že mu nějakým způsobem může pomoci.

      "Děje se něco, Daisuke?" zeptal se ho doktor milým hlasem.

      "Otravuji Vás, doktore?" zeptal se ho Daisuke, zírajíc na světlo z okna. "Potřeboval... bych si s Vámi promluvit. Máte volný čas?"

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře