Spi, můj maličký - Kapitola pátá

3. srpen 2016 | 07.02 |

KAPITOLA PÁTÁ

Bohužel s Uretanem jsem nemohl sdílet jedno lože po dobu delší než půlhodinu, protože otčím dole hulákal, abych začal makat, že nyní dřu za oba, když Uretan odmítá vstát. Dalo mi to veškeré úsilí tam nechat tu malou kuličku, kterou ze sebe můj bratr udělal. Pohladil jsem ho po tváři a mile políbil na nos. Trochu jsem ho polechtal, abych se ujistil, že bude v pořádku. S posledním dlouhým polibkem jsem se od něj odtáhl, slíbil mu, že se zase k němu brzy dostanu a že ho zamknu, jenom pro jistotu, a odešel jsem, berouc s sebou klíč od našeho pokoje, klíč od Uretanova srdce, které jsem si tak lhostejně ukradl pro sebe. Náleželo jenom mi a nikomu jinému. Budu sobecký – nehodlám se s nikým nikdy dělit! Ani s tím opilcem dole.

Zbytek dne jsem z otčíma nespustil oči – kdykoliv se vydal jenom za roh, hned jsem kontroloval, zda náhodou nejde nahoru po schodech směrem k našemu pokoji. Byl jsem připravený ho srazit k zemi koštětem, pokud by to byla potřeba. Nedovolím mu, aby Uretana takto ještě někdy víckrát ranil. Kdykoliv prošel kolem schodů, pevně, ze zlosti jsem sevřel koště a nemohl z něj spustit oči, dokud se zase od nich nevzdálil. Kdyby toto byl nějaký smyšlený americký příběh, praštil bych ho po hlavě a mlátil ho, dokud by neupadl do bezvědomí, vzal bych Uretana a spolu bychom utekli. A žili bychom šťastně. Ale bohužel – toto je krutá realita, kde každé slovo může být použito proti mně, i když to tak zpočátku ani nevypadá. I kdybych se u soudu snažil, kdyby se něco pokazilo, je nanejvýš zřejmé, komu by Uretana svěřili. Řekli by si jistě, že jsem ještě mladý a hloupý, že ještě nerozumím zodpovědnosti, natož lásce. Lásce, o které se svět ani nikdo jiný nesmí dozvědět. Nikdy.

Byl to neuvěřitelně dlouhý den. Když jsem se znovu dostal do pokoje, nesl jsem Uretanovi jeho opravdu pozdní oběd. Neměl však hlad. Místo toho mě pevně držel a nechtěl mě ani pustit, když jsem se chtěl umýt nebo alespoň převléct. Byl přítulný, jako kotě, a nepouštěl se, držel se jako klíště. I když jsem mu sliboval, že ho budu držet za ruku, že se jenom převleču, že neodejdu, nesouhlasil. Čekal jsem tedy dlouhé dvě hodiny a několik minut, abych se vůbec mohl převléct, zajít mu dolů pro čaj a umýt nádobí. Otčím už seděl u televize, popíjel několikátou sklenici piva a nadával na nějaký směšný pořad v televizi. Vzal jsem si jen nějakou sladkost (pro Uretana, protože byl statečný a celý den to vydržel) a zmizel jsem zase po špičkách nahoru po schodech.

Ujistil jsem se několikrát, že je pořádně zamknuté, než jsem zapnul malou stolní lampičku u Uretana. Prohrábl jsem mu vlasy a podal jsem mu hrnek s čajem. Vypadal rozhodně o trochu lépe, než ráno. Když jsem se ho zeptal, zda se chce umýt, na chvíli zaváhal, ale slíbil jsem mu, že budu hlídat u dveří, jestli si tak bude jistější, takže nakonec souhlasil. Než jsem ho pustil z pokoje, zkontroloval jsem schodiště a chrápajícího otčíma dole, pustil jsem ho do koupelny a zavřel za ním dveře. Ano, rád bych tam byl nyní s ním, rád bych ho nyní umýval právě já, dotýkal se ho něžně tam, kde to má rád, na místa, díky kterým tak neodolatelně vzdychá a dívá se na mě, jako tu noc... Zavřel jsem oči, abych uklidnil neposedné myšlenky. Vydrž, Sebastiáne, vydrž. Dokázal jsi to vydržet takovou dobu, nyní moc dobře víš, co je všechno v sázce. Nesmíš se ho dotknout... Přál jsem si, aby to byl právě Uretan, kdo brzy přijde a řekne mi, abych se ho znovu dotkl. Dotek jeho kůže na té mé mi opravdu moc chyběl. Ten pocit, že mě někdo opravdu miluje... Tlukot jeho srdce...

Najednou se dveře pootevřely a já zpozorněl. To byl tak rychle hotový? Podíval jsem se za dveře a rychle jsem se zase dostal zpátky. On mě však chytil za ruku a stáhl ji za dveře. Cítil jsem, že trochu rudnu, když mě přiměl stisknout jeho penis. To si snad dělá legraci, ne?! Zavřel jsem oči a snažil jsem se uklidnit. Poprosil mě, abych se na něj nezlobil a vešel rychle dovnitř. Zatraceně! Můj mladší nevlastní bratr je zatraceně dobrý ve svádění! Má úžasné techniky! A ta kvalita?! Nebylo divu, že jsem se nestaral o otčíma, vnikl dovnitř a zamkl za námi dveře. Když jsem se ujistil, že mi dovolí se ho dotknout víc, že mě nebude nenávidět, začal jsem ho zuřivě, vášnivě líbat. Přitiskl jsem ho na stěnu a spustil vodu, aby naše vzdechy nebyly slyšet. Toužil jsem po něm... a to byl pouze necelý den, co jsem se ho nemohl dotknout, co jsem ho nemohl vidět.

Pevně jsem ho držel posléze v náručí, když jsem ho opatrně umýval i tam dole. Vypadal o něco klidněji. Voněl, jako já. Patřil mi. Stejně jako já patřil jemu. Zamiloval jsem se do naší společné vůně. Byla jedinečná. Byla překrásná. Jen ta vůně mě znovu dráždila, až jsem ztvrdl. Uretan se jen pobaveně zasmál, že jsem perverzní, na což jsem mu slíbil, že tentokrát se držet zpátky nebudu a doslova ho ošukám, jako psa. Nehezky se ušklíbl. Tenhle mladík si vážně zaslouží řádně potrestat! Jen jeho ruka mě dokázala tak vydráždit, že po delší chvíli, kdy jsme oba leželi v posteli, nebyl opět schopný chůze, ale díky mé zasloužilé práci. Pevně jsem ho držel v náruči, klíč byl otočený v zámku, který nás chránil před otčímem. Dokážu to zítra přenést přes srdce? Co když se otčím bude chtít přesvědčit o Uretanově nemoci? Budu schopný ho ochránit? Tyto nehezké myšlenky se mi honily hlavou, když se ke mně Uretan slabě, unaveně lísal, než konečně usnul. Se slovy, že ho miluji, jsem si přivoněl k jeho mokrým vlasům a usnul také.

Bohužel pro nás, otčím už Uretanovi nedovolil, aby byl znovu nemocný, takže Uretan, bledý jako stěna, musel vstát z postele, přestože jsem byl proti tomu. Jistě se sami sebe ptáte, proč žiji pořád s otčímem, že? Je mi dvacet jedna let, miluji svého nevlastního bratra. Jaká je pravděpodobnost, že mi ho soudce přidělí do náhradní péče? Minimální? Otčím je sice nevlastní otec, ale má jistou zodpovědnost, jen za Uretana (bohužel nebo naneštěstí?). Ještě jeden rok. Ještě jeden necelý rok a budu Uretana moci odvést k sobě. Oba odsud utečeme.

To jsem si tehdy myslel. Ale kolo osudu se točilo dle vlastního řádu. Obyčejný člověk, jako jsem já, proti tomu nic nezmůže.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře