Pamatuješ?

5. srpen 2016 | 07.00 |

Když jsme šli přeplněnými ulicemi, pevně jsi mou ruku držel. Pamatuješ ? Nepouštěl jsi ji a pevně ji drtila a chránil ve své větší. Tahal jsi mě za sebou a nedopustil, aby na mě, Tvůj velký poklad, kdokoliv sáhl; pořád ses na mě ohlížel a ujišťoval se, že se mě nikdo nedotkl nebo na mě někdo nepromluvil. Měl jsi to napsané ve svých očích; starost, žárlivost, hněv a úzkost. Všechny tyto pocity jen v tom jediném pohledu. Ta vzdálenost mezi námi se mi zdála i tak příliš velká, proto ses po chvíli jenom divil, kdo ti najednou svírá celou paži a pořád tě drží za ruku. I tak ses na mě mile usmál, rozcuchal mi vlasy a něžně políbil na rty. Miluji tě, víš to ? Těmito slovy neplýtvám, tobě je však vždycky říkám upřímně. Tu noc jsi je ode mě slyšel a mile ses na mě za to usmál. Slíbil jsi mi, že tato noc bude noc, na kterou nezapomenu. Pozorovali jsme, jak se černé nebe rozzářilo do všech možných barev petard z ohňostroje. Bylo mi jasné, proč jsi mě sem vzal; nikoliv kvůli ohňostroji, ale protože barevná světýlka upoutají oči všech, takže jsi mě mohl bezstarostně líbat a necítit se přitom vinně. Líbal jsi mě tak hladově, tak ctižádostivě, že se Tvůj dech skoro stával mým. Ústa, která patří jenom mi... Pevně jsi mě tiskl k sobě a sliboval mi dokonalou budoucnost po Tvém boku. Přestože ohňostroj ještě pokračoval, ty jsi mě vedl pryč. Skončili jsme v levném hotýlku, kde jsi nám objednal pokoj pro dva. Pořád slyším naše vzdechy, pořád cítím tvé rty na mých a nemůžu se zbavit pocitu, že už tehdy mi mělo být jasné, že mě budeš milovat každou vteřinou víc a víc. Tlukot Tvého srdce mě nakonec ukonejšil ke spánku, zatímco jsi mě hladil po vlasech. Kdo může říct, že se obyčejná procházka změnila v romantickou noc? Myslím si, že jen málo z Vás. Byl jsi tak pozorný, ráno jsi mi zapálil vonné svíčky, voněly překrásně, ale Tvá vůně je předčila. Zřejmě i má vůně po ránu a rozcuchané vlasy Tě musely znovu navnadit, protože jsi zapomněl na snídani, kterou jsi pro mě tak pracně vytvořil, položil tác na zem a vrhl se na mě, jako divoká šelma na nebohou kořist. Ale mé tělo se Ti nebránilo, nýbrž Tvůj útok snad s radostí přijalo. Slíbil jsi mi, že mi dáš cokoliv, a usmál ses na mé přikývnutí. Má odpověď byla prostá: "Chci jenom Tebe... Navždycky, jenom pro sebe." Smál ses, že to je nemožné, že jsi skutečný lovec. Trochu to zabolelo. Sloužím mu jako náhrada? Tato myšlenka mě opustila, když jsi mě něžně políbil na rty a potom ses přesouval po krku až ke klíční kosti. Zašeptal jsi do mé kůže ta nejkrásnější slova, která splašeně roztloukla mé srdce. "Budeš mě mít, jak dlouho budeš chtít." Tisknout se víc na tebe pevně jsi mě držel v náruči a hluboce a vášnivě líbal. Pamatuješ ? Na důkaz naší lásky koupil jsi prstýnek – to, že byl ve slevě, jsi říkat nemusel. Nikdy mě nic tak moc nepotěšilo, jako když jsi řekl, že mě rozhodně nikdy nepustíš. Tak proč... Proč nyní musím tiše hledět před sebe, plakat a naříkat před Tvým hrobem? Proč doktor neřekl, že se spletl, když ti objevil rozsáhlý nádor na srdci? Proč jsi mě neutěšil, že všechno bude v pořádku? Proč jsi přestal bojovat před koncem? Proč jsi odešel tak brzy? To, že tě nenávidím, byl křik do tmy, na nesprávného člověka, když jsi mi řekl, že to vzdáváš. Proč ses vzdal? Mohl jsi alespoň zkusit bojovat! V očích mě pálí slzy. Ale neboj se – Tvůj prsten pořád nosím, nikdy ho nesundávám, zdravě jím a snažím se žít za nás za oba, jak sis to přál. Avšak můj mozek rozhodl tehdy za mě a pokusil se mě mými činy zabít. Proto nyní sedím na vozíku a pozoruji Tvůj hrob. Vidíš? Má láska k tobě mě málem dohnala k sebevraždě, tolik toužím být pořád s tebou... Tak proč jsi odešel? Proč jsi porušil svůj slib? Pořád Tě chci! Pamatuješ ?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře