Strach - Prolog

6. srpen 2016 | 07.02 |

      Pamatuji si strach, který jsem měla, když se máma smála, přestože věděla, že je nemocná. Měla jsem strach, když mi doktoři jako osmileté holčičce řekli, že je konec. Měla jsem strach, když mi máma řekla poslední sbohem. Měla jsem strach a plakala jsem u její rakve a posléze několik dní u jejího hrobu, odmítajíc vrátit se zpátky. Měla jsem strach, když mě táta odvážel pryč ze hřbitova a měla jsem strach, když mě bral do práce.

      Ano, měla jsem strach i tehdy v noci, kdy vyjížděl od okýnka s Rychlým občerstvením, když jsem se vracela z toalety a on mě vyzvednul v půlce cesty. Měla jsem strach, když do nás auto vrazilo, přestože se otec snažil prostředek udržet v rovině. Neudržel. A aby mě ještě víc ochránil, objal mě.

      Noční můra, která se mi pořád vrací a nutí mě plakat. Matčino mrtvé tělo. Otcovo mrtvé tělo. Zahalená postava přede mnou, šklebící se na mě a ceníc na mě zuby, snad jakoby se brzy měla rozesmát nějakému dobrému vtipu. Ano, pro Smrt je to vždycky dobrý vtip.

      Pořád to vidím před sebou. Rakev matky a vedle ní rakev otce. A mezi nimi Smrt. V tom snu se na mě neustále šklebí a směje se mi. Nikdy jsem nikomu neřekla o jediném snu, který se mi zdál. Táta říkal, že je to zbytečnost. Jen mámě jsem je vždycky říkala, když jsem byla malá a bála se jich. Ale nyní nemám v podstatě nikoho, kdo by si to chtěl vyslechnout.

      V tom snu... utíkám a posléze pro mě přijede táta. Nevím, před kým utíkám ani jak se tam táta dostane, aby mě zachránil. Jedeme temnou uličkou a pak se najednou vynoříme v ulici, kde jsme jeli na naše poslední Rychlé občerstvení. Objednávám si to, co předtím, a posléze odbíhám na toaletu. Přibíhám k našemu autu, když táta pomalu vyráží od okénka, aby mi jel naproti. Nastupuji do auta. A pak se ten sen opakuje, jen ty poslední chvíle se opakují pořád dokola a dokola. Všechna jeho poslední slova. Všechna moje poslední slova pro něj.

      Nevím proč, ale tenhle sen se mi opakuje... zhruba od začátku Nového roku. Celé tři měsíce nemůžu spát, protože se mi ta noční můra pořád vrací a já pak nemohu zavřít oči. Pohled na smějící se Smrtku. Přestože jsem se snažila celé tři měsíce mlčet, nejde to pořád skrývat. Všichni si už všimli, že moc nespím, že mě nacházejí u televize. Dříve si toho nevšímali, ale pak nám účty velice rychle vzrostly. Strýc na několik dní dokonce vypnul proud v celém domě, aby mě od té televize odtáhl v domnění, že je ze mě závislák.

      Bohužel jsem zase musela začít chodit do školy. Damad naštěstí tam taky někdy zavítá, ale jinak je to učiněné peklo. Lidi okolo mě nemají ani špetku slušného chování, ale mluvu máme trochu podobnou. V některých případech jen, pochopitelně. Protože Damad, vtipálek třídy, odešel, musela jsem to chvíli převzít za něj, ale nakonec mě i z téhle pozice odstranili.

      Jistě si říkáte, že si nyní jenom ztěžuji, ale nejsem ten největší rýpal naší rodiny. Jiank si hodně potrpí na pořádku a tak rýpe, kde se dá. Jediný člověk, který si všechno nechá líbit (ano, úplně všechno), je můj starší bratranec Pelter, až mě udivuje, jak to zvládá.

      Doposud si pamatuji oslavu jeho dvacátých narozenin, které jsem se zúčastnila a úspěšně jsem zůstala naživu. Nevím, jaká to bude oslava, až budeme oslavovat další dvacítky nebo posléze třicítky. Ale do třicítek je to ještě daleko. Až příliš daleko, řekla bych. A to už tady pravděpodobně nebudu. Tady, u tety a strýce, u svých bratranců.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře