Ráj smrti - Kapitola druhá (1. část)

1. září 2015 | 07.00 |

2. Kapitola: Takhle chutná život?

Jeho jméno bylo výsměchem. Ve všech jazycích byl znám jen jako ubožák. Jak se mohl narodit s tak příšerným jménem? Ani změnit si to nemohl, tak krutý k němu byl život. Přestože se Bůh rozhodl, že nad jeho osudem se bude smát delší chvíli, nechal ho, aby žil, dovolil mu zamilovat se a být milován ženou, která mu každý den, každé ráno dodávala sílu a říkala mu, že nemohl mít krásnější jméno. Ona osobně přijala jeho příjmení a s hrdostí všem říkala, jak krásné má její manžel jméno, a přestože se na ni ostatní dívali, jako na blázna, jen s úsměvem jim opakovala, jak moc ho miluje a jeho jméno je pro ni jako jméno Boha. Bůh se nad tím hned napoprvé pozasmál a smál se pokaždé, když tohle ta žena řekla. Každého vždycky zajímalo, jak jen mohla milovat někoho s tak posměšným jménem? Vždyť to byl ubožák, nejen podle jména. I Bůh vždycky toužil slyšet její odpověď. Ona však s milým úsměvem na tváři odvětila, že nikdy neslyšela krásnější hlas, než je ten jeho, neviděla krásnější oči, než jaké měl on, nelíbala rty, které vlastnil její muž, ale nikdy také neslyšela překrásnější jméno, než které nesl její manžel od počátku svého narození. Jméno, které by pro ostatní bylo prokletím po celý život, jí dávalo naději. Přestože se on sám nenáviděl za to jméno, byl i tak úspěšný. Už jako mladý se dokázal umístit v místním nakladatelství a jeho články byly k popukání. Pochopitelně, lidé si mysleli, že jeho skutečné jméno je jen pseudonym. Jen se nad tím vždycky pousmál a přikyvoval, že tomu tak je, ale on sám to jméno nenáviděl. Kdyby nepotkal svou nynější ženu, jistě by se už dávno sám zabil, aby nemusel snášet posměšky druhých lidí kolem sebe.

Ten den, kdy ji potkal, pršelo. Půjčila mu deštník a doprovodila ho k němu domů. Pozval ji nahoru, doufajíc, že si nepřečetla jeho příjmení. Byla skutečně překrásná, mladá žena, nemohl si přece dopustit, aby mu jméno překazilo seznámení se zrovna s ní. Po příjemném večeru, kdy společně popíjeli víno a řešili současnou politickou situaci skoro se stejnými názory, se ho konečně zeptala na jméno. Nejdříve se z otázky vykrucoval, předváděl, že jí nerozuměl, či že ji neslyšel, ale žena si trvala na svém. Uklidnila ho slovy, že se mu nevysměje. I tak měl velký strach jen promluvit. Vyschlo mu v krku a připomněl si, jak se před nedávnem přál zabít, říznout se do žil a vykrvácet, ale pak si uvědomil, že by jim jen potvrdil, že je slabochem, který mho nazývají.

To by byla přece potupa, pomyslel si a vzhlédl. Nakonec jí, ačkoliv skutečně nerad, odpověděl, zatímco měl tváře mírně rudé. Usmála se na něj, aby ho uklidnila.

Wretch Elendig.

Čekal, že se začne šíleně smát. Rodiče byli původem z Norska, proto jeho příjmení znělo trochu jinak, než anglicky. Jeho jméno však bylo příšerné. Kdo by o něj kdy zavadil jen pohledem s tak příšerným jménem, které nosil? Věděl, že žena je jen zmatená, neví, zda to byl skutečně vtip, nebo ironie, neví, zda se smát rovnou, nebo zda zůstat mlčet, aby neranila jeho city. Brzy však vypukne v hlasitý smích, který mu zlomí srdce. Žena byla neskutečně nádherná a on cítil, jak mu srdce splašeně bije a kůže na prsou se mu stahuje, aby mu hůře dýchalo. Pohlédl na ženu s otázkou v očích; proč se doposud nezačala smát? Žena si k němu však přisedla blíže s milým úsměvem. Tiše mu řekla větu, kterou slyšel poprvé v životě. To je překrásné jméno.

A stejně, jako o tom četl v knihách, se z obyčejného muže rázem stal muž radostný a veselý, který byl na své hanebné jméno dokonce i hrdý. S podporou, jakou mu byla ona, nemohl dělat nic jiného, než se radostně usmívat na svět a hrdě své články podepisovat svým křestním jménem. Dokonce i ona si vzala jeho jméno, když spolu stáli před oltářem a byli spolu oddáni. Wretch nikdy nebyl šťastnější, než právě nyní. Poprvé za celý jeho život zde byla osoba, která ho skutečně milovala, která ho neodsuzovala podle vzhledu ani podle toho jména, které si nakonec docela i oblíbil, přestože na něj předtím nadával, když mu ho odmítli změnit se slovy, že jeho kořeny patří jinému státu, takže by musel letět tam a než by se tam domluvil, aby to úřady změnily, uběhlo by mnoho let a nakonec by ho stejně odmítly.

Pokaždé svou ženu sledoval v noci za nočního svitu, jak leží vedle něj, jak měsíční paprsek dopadá na tu překrásně hebkou kůži, zatímco on vedle ní sedí a připadá si, jako někdo, kdo je na míle daleko a nemůže se jí dotknout. Jak moc by si přál žít jiný život, jak moc by si přál změnit své jméno, jak moc by si přál cítit, že je pořád naživu? Tyhle otázky se mu honily hlavou každou noc, kvůli nim nespal. Ale pohled na onu ženu ho vždycky uklidnil. Když mu poté řekla, že je těhotná a že budou mít spolu dítě, slzy štěstí na sebe nebraly dlouhou dobu. Byl to ten den, kdy jí slíbil, že ji ochrání za každou ženu, že pro ni kdykoliv přijde i do horoucích pekel, kdyby musel. A jeho žena mohla být tou nejšťastnější ženou na světě. Protože se mu nedostávalo lásky během života, Wretch ji miloval mnohem více, než milovali jiní muži své ženy; každý dne jí nosil dárky a květiny, líbal ji na čelo a na rostoucí bříško každé ráno, zatímco jí nesl snídani, společně vařili obědy, sem a tam poznamenal poznámku ohledně jejího rostoucího bříška, za kterou se vždycky začervenala a nazvala ho hlupákem, div ho nepraštila nějakým kuchyňským náčiním. I tak si byla vědoma, jak moc vzácná jeho láska je.

Byl to přesně rok od doby, kdy se poprvé potkali, od doby, kdy společně začali žít a radovat se ze stejného štěstí. Bříško na sebe upozorňovalo už na míle daleko. Wretch moc dobře věděl, že jejich dítě bude silné po matce. Jen si přál, aby mohlo mít jiné příjmení, na což ho jeho žena ujistila, že ho bude milovat, stejně jako ona. To trápilo Wretche po celou tu dobu, kdy si uvědomoval, že jeho dítě bude žít ve světě posměchu. Nechtěl, aby jeho syn nebo jeho dcera museli žít v době, kdy jsou lidé závistiví a chtěli by je psychicky zničit. On sám se z toho vždycky nějak oklepal; jeho otec mu vždycky říkal, aby vypnul hruď, zaťal zuby a byl muž. Ale co když jeho dítě bude dcera? Jak jí bude moci uklidnit? Kvůli tomu velmi často upadal do nekončících depresí.

Ten den, který rozhodl o celém jeho životě, ho jeho manželka vyzvedla hned z práce se slovy, že budou brzy slavit výročí jejich setkání. Nemohl se dočkat na nějakou dokonalou večeři, kterou pro něj udělala. Už od samotného počátku toho podvečera jí opakoval, že je skutečně hladový a nemůže se dočkat jejího skvělého jídla. Bůh však rozhodl za něj. Když člověk konečně našel štěstí v jiném, Bůh se rozhodl, že to štěstí zničí, stejně jako v jiných případech. Zničil lásku lidí a plodil jen nenávist, aby sám poté sledoval války, ve kterých bylo příliš obětí. Zapomněl ovšem, že čistou lásku nemůže jen tak zničit. I tak rozhodl za Wretche, vedl jeho kroky k oné osudné uličce, kde se to všechno rozhodlo. Chtěl se pobavit na jeho účet, aby i on trpěl ztrátou, kterou sám musel pocítit, když ho právě ona žena z tehdejší doby zradila a zamilovala se do někoho jiného, než byl on sám. Byla to právě jeho ruka, která šťastný pár vedla přímo do zkázy před nimi.

A nyní všechny ty vzpomínky byly pryč, roztříštily se na kousíčky skla, padaly kolem něj, stejně jako on padal temnou chodbou, zatímco se sem a tam objevila jasná barva, nějaké jasné světlo, které ho oslepilo, zatímco padal a nemohl se ničeho chytit. Znal pouze své jméno a tvář ženy, na jejíž jméno zapomněl. Ani netušil, kdo to je. A netušil ani kdo je on sám, znal jen to potupné jméno, které měl snad vyryté do těla, vytetované do mozku, aby na něj nikdy nezapomněl; aby nikdy nezapomněl na to, jak se mu lidé vysmívali a on i přesto dokázal vydržet až do té chvíle, než se ho Bůh rozhodl zbavit. Zakryl si oči, když ho rázem ozářil jasná bílá záře, která jeho oči podráždila a znemožnila mu je otevřít po určitou chvíli, zatímco cítil, že pořád padal. Snažil se přijít na to, jak je tahle díra asi hluboká. Najednou se praštil do hlavy, ale i tak pořád padal dolů. Tiše zanadával na toho, kdo tuhle hru vymyslel, že by měl rozhodně opravit některé části. Hned na to se znovu praštil do hlavy, tentokrát rovnou dvakrát po sobě, div neztratil nervy. Když potom sletěl tváří přímo na jeden hrbolek, chtěl se rozbrečet tou silnou bolestí v celém obličeji, ale nakonec sjel po okraji a padal i nadále, držíc se za nos, řvoucí do dlaně, jak moc ho ten náraz bolel. Oči měl pevně zavřené, pořád cítil bolest z toho prudkého světla, až mu dokonce začaly oči trochu slzet, jak moc byly podrážděné. Nebyl však jediný, kdo takhle prudce a takovou dobu padal dolů, aniž by mohl otevřít oči, nebo nepřišel k úhoně. Snad jen Victorie se povedlo odrazit se od skály a nyní padala nohami dolů, takže se od případných kamenů v čas odrazila, přestože si tak poranila nohy a minimálně vykloubila levý kotník, na což hlasitě vykřikla, ale pořád si udržela svůj pevný postoj těla. Raději obětuje vyvrtnutý kotník, než aby byla v bezvědomí. Ale jak dlouho to bude schopna ještě vydržet? Mnoho dalších lidí padalo hlavou dolů, vráželi do prapodivných hrbolů a odráželi se ze strany na stranu, snažíc se za letu obrátit, aniž by otevřeli oči. Rusovlasý mladík jako jediný padal naprosto skrčený do malého klubíčka, pevně držel víčka sevřená, stejně tak nohy si držel pod bradou a padal hlavou napřed, přejíc si, aby do ničeho nevrazil. Jemu se kupodivu nic nestalo a bezpečně letěl dolů, aniž by do něčeho vrazil. Wretch se nyní chytil za hlavu, když se znovu od ní praštil, cítil na ni krev. Trochu vycenil zuby a snažil se obrátit se, ale rychlost, kterou padal, byla až moc vysoká na to, aby se mohl vůbec pohnout. I ruce za hlavou držel jen stěží. Však jakýsi hlas v hlavě mu něco našeptával; chytni se, chytni se. Netušil proč, ale pomyslel si, že by to možná mohlo vyjít. Roztáhl ruce vedle sebe a vyčkával. Cítil, že se mu po kůži projelo něco ostrého a pořezalo ho to. Vycenil zuby, však nechal oči pevně sevřené a snažil se něčeho zachytit. Když už konečně něco cítil, jeho zpocená ruka po onom hrbolu sjela, pořezal si dlaň a padal dolů. Zanadával a na chvíli otevřel oči, aby rozmazaně viděl všude bílou barvu kolem sebe, pak se však polekal. Raději si přál být slepý.

Nahoře nad ním stojící na jednotlivých hrbolech a výstupcích ze zdí kolem něj stály jakési černé nebo tmavě fialové příšery a sledovaly ho s jasnýma rudýma či bílýma očima. Cenily na něj bílé zuby, které se leskly, a brousily si drápy a tesáky o kameny pod nimi.

Ozval se strašidelný řev v několika rozdílných hlasech, zatímco ta prapodivná stvoření neurčitého tvaru, vypadaly jako nějaké šelmy, seskočila dolů ze svých míst a padaly rovnou za mužem, sliny jim padaly z tlam, jak moc si přály, aby jejich žaludky byly plné, zatímco se jejich řev ozýval v ozvěnách přes celou místnost. Wretch zavřel oči, protože je měl už moc podrážděné, ale částečně si už na to světlo také zvykl. Nyní je mohl otevřít úplně a sledoval padající monstra, která byla připravená ho sežrat, aniž by si toho všiml. Nebyl jediný, kdo si jich všiml v čas. Také Victoria otevřela oči a pevně svírala své kopí, stejně tak muž s obřím dělem, které nyní hrdě držel na rameni a zaměřoval. I mnoho dalších lidí o nich házelo různé dýky, nebo střílelo šípy, střílelo ze zbraní; cokoliv, aby se k nim příšery nepřiblížily a nedotkly se jich. Ale někteří tak velké štěstí neměli a byli roztrháni zaživa, zatímco křičeli, jednotlivé místnosti se rozpadaly a příšery mizely, sotva se najedly a jednotlivé duše účastníků zmizely někde v temnotě okolo. Příšery se rozpadaly na popel. Spíše praskaly, jak moc byly tlusté a najezené, spokojeně vrněly a jejich hlasy se ozývaly po temnotě kolem, ale také i v jednotlivých místnostech, kde provokovaly zbylé bestie, které byly zraňovány jednotlivými lidmi, kteří nebyli ochotni vzdát se svých životů jenom proto, že se nějaké příšery chtěly najíst.

Victoria vztekle křičela a rozháněla se kopím kolem sebe, jako šílená, aniž by otevřela oči. Když po ní skočila bestie zezadu, zapíchla jí kopí do krku a hodila ji proti další, takže obě padaly dolů. Victoria mírně zvedla hlavu a kopla další blížící se bestii do tlamy a skopla ji na zem. Zakřičela svým zlostným hlasem a některé bestie polekala a zahnala nahoru na jednotlivé výběžky, za kterými se nyní krčily, zatímco ty odvážnější po ní skočili o to zuřivěji. Oháněla se svou zbraní kolem dokola nevnímajíc, zda bestie zranila nebo je minula jen o kousek. S křikem se rozmáchla ještě více, nyní cítila, že jednu bestii praštila a druhou pořezala. Bestie vztekle vrčely, pak se však najednou daly na útěk všechny. Victoria mírně zvedla bradu, jakoby se za nimi dívala. Netušila, co se děje; proč jejich hlasy slyšela najednou tišeji? Padá snad rychleji? Padá pořád stejně, tak co se děje? Wretch se rozmáchl rukou kolem sebe ve snaze udeřit nějakou bestii, ale bestie kolem něj poklidně proběhly, jakoby si ho snad ani nevšimly. Zmateně se za nimi otočil a mírně pootevřel oči. Nyní si na světlo zvykl a oči otevřel dokořán. Rychle znovu roztáhl ruce, aby se zachytil kamenů kolem sebe, a když se mu to povedlo, div nezakřičel bolestí. Cítil, že se nohami dotkl poslední bestie, která ležela na zemi a rozpadala se. Kdyby se nezachytil na poslední chvíli, zřejmě by dopadl stejně; rozplácl by se a byl by mrtvý na místě. Mírně si oddychl a opatrně se pustil, aby jen o pár centimetrů mohl spadnout níž a stát nyní pevně nohami na zemi. Nyní se mu už světlo nezdálo být tak protivné, proto měl oči otevřené dokořán a díval se kolem sebe. Šel kupředu a snažil se nahmatat zeď; připomínalo mu to místnost, jako předtím, kde se poprvé setkal s Nemmou. Najednou cítil, že kolenem do něčeho vrazil, až mírně nadskočil a poskakoval na pravé noze, zatímco si mírně svíral koleno. Dotkl se bílého výběžku, který se stěnou před ním naprosto splýval. Mírně ho ohmatal. Potom ho najednou zlomil. Prostor kolem něj černě napraskl a začal se hroutit. Země se pod ním zatřásla. Podíval se pod nohy. Mysli, co to ta Nemma říkala? Snažil se vzpomenout si na to, co viděl; jak se její rty pohybovaly, přestože její hlas neměl možnost slyšet. Mírně udeřil do naprasklé zdi před sebou a opřel o ni hlavu. Díval se do bílé omítky, zatímco po ní slabě přejížděl nehty. Tiše přemýšlel, co by mohla tak říkat, a proč ukazovala právě tři prsty. Mírně zavrčel. Nic ho nenapadalo. Najednou prudce trhl hlavou dozadu a udeřil jí poté proti stěně. Přestože se na bílé omítce objevila jeho krev a on se držel za hlavu, sledoval, jak se stěna před ním začala rozpadat a nakonec praskla, ukazujíc mu jakousi cestu do temnoty. Zamračil se a mnul si čelo. Bolelo ho. Byl to hodně špatný nápad, ale povedlo se, pomyslel si. Stiskl ruce v pěst. Podepřel si podezdívku nad sebou a opatrně vkročil do temné místnosti před sebou. Chvíli nohou hledal nějakou zem, až mu nakonec klesla úplně dolů, div nespadl, ale povedlo se mu se normálně postavit, když se hravě chytil zbytku po zdi. Nyní stál na jedné noze, s druhou nohou natáhnutou a připadal si jako šílenec. Pokud je tohle nějaká reality show, jeho žena se rozhodně směje a jeho kolegové si nemůžou přestat vymýšlet vtípky na jeho pitomost. Když už stál na obou nohách, rozhlédl se po temné místnosti. Byla tam zima. Viděl svůj jasný dech. Pokračoval vpřed, zatímco se díval po temnotě kolem sebe, kdežto za ním v dáli mizela bílá díra, až ji pohltila temnota úplně. Wretch se rozhlédl kolem sebe a postupoval kupředu. Snažil se přijít na to, jak dlouho padal. Pak ho však napadlo, jak dlouho po té místnosti už chodí. Zastavil se. Rozhlédl se kolem sebe. Znepokojoval ho fakt, že byla zima, ale on ji necítil. Zatahal za oblek na sobě, aby se mohl zhluboka nadechnout, zatímco mu oblek škrtil krk. Mírně ho mátla pravda, že nikde nebyli ostatní. I tak se vydal kupředu. Když se nad tím znovu zamyslel, po minutě, po hodině, po dnu, po měsíci, zastavil se na místě. Bylo to stejné, jako předtím v té bílé místnosti s Nemmou. Avšak ta mu dala skrytou nápovědu, zatímco tady mohl jenom zoufale bloudit, chodit v kruzích a postupovat kupředu, vracet se a nadával na ten hloupý oblek; věděl to, měl si vzít zpět své oblečení, ale kdo mohl čekat, že se to zvrhne v takovéhle šílenství? Ten, kdo tohle vymyslel, musí být rozhodně šílenec vysokého řádu, kterého z blázince opustili omylem nebo z něj utekl a nikdo ho zatím nepostrádal, takže se o tom nemohl nijak dozvědět. Pomyslel si, že by se mu celkem hodila nějaká nápověda.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře