Strach - Kapitola první

13. srpen 2016 | 07.27 |

KAPITOLA PRVNĺ: V co mám vložit důvěru?

      Prudce jsem sebou trhla. Dívala jsem se do stropu. Zase ten sen. Zadýchaně jsem se snažila se uklidnit. Chytila jsem se za hlavu a pomalu jsem se posadila. Nevěděla jsem, proč se mi celé ty tři měsíce zdál ten samý sen. Vzhlédla jsem k hodinám a viděla, že je pět hodin ráno. Zahrabala jsem ve stole a vypadlo mi několik papírů. Mezi papíry ze školy se válely i papírky mých bratranců. Prohlédla jsem si zbylé tři. Pelter. Thomias. Jiank. Zhluboka jsem si povzdychla a začala uklízet.

      Prohlížela jsem si jednotlivé papírky. Pohlédla jsem na ten svůj. Protáhla jsem obličej, papírek skrčila a zahodila do kouta. Odrazil se a skončil pod skříní. Nemám a nikdy mít nebudu na to, abych byla prezidentkou. Ani za milión let. Nikdo by nevolil tak praštěnou osobu, žijící ze svých představ, jako jsem já. Tiše jsem si povzdychla a vstala, ulehajíc zase do postele.

      Ty probdělé noci mě sice rychle uspaly, ale neusnula jsem úplně, aby se mi zdál nějaký sen. A stejně jen pár minut na to mi začal hulákat budík, který mi na Vánoce věnoval Thomias se slovy, že mě rozhodně vzbudí a pokud ne, klidně mě vzbudí nějakým falešným hraním, což by ho brzy zabilo. Dřív jsem to zkoušela, ale poslouchat strašidelný zvuk budíku přímo u hlavy mě přesvědčilo, že raději budu vstávat sama, předčasně a rozbíjet pomalu budík tím, že ho vždycky shodím před začátkem toho kraválu, který vydává. Thomias nejspíš kdysi, když si ho kupoval, neměl ještě hudební buňky.

      Vzhledem k tomu, že tři z mých bratranců mají teoreticky už práci, nebývají moc doma a většinou se zdržují v hotelech, kam za nimi občas jezdíme. Spíše jezdím. Většinou se z toho ostatní vykroutí, když už se chystáme vyrazit, takže je to vždycky na mě. Bylo mi to dáno rozkazem, spíše je to trest za to, že se mi povedlo je dokopat až tak daleko, aby se mohli trochu osamostatnit, jak mi to podala má tetička.

      Ale protože mi bylo vyloženě zakázáno, i po oslavě mých sedmnáctých narozenin na konci únoru, jezdit na motorce jako řidička a bez helmy, tak jsem si vzala helmu a musela čekat, až si za pomocí stébla mí zbylí tři bratranci rozhodnou, který půjde se mnou. Aniž bych se nasnídala nebo napila, Pelter vyšel ven s přilbou na hlavě. Až jsem se bála, že se spíše zabijeme oba dva, než abychom se měli rozjet. Brala jsem to jako výzvu, zda přežiju, nebo ne.

      Teta mi dala slib. Pokud vydržím dokončit tento rok, mohu odejít a žít na vlastní nohy a ona bude dělat, že o tom nic neví.

      Chytila jsem se Peltera okolo pasu, zatímco on pomalu nastartoval a rozjel se kupředu. Kupodivu mě překvapil, že ten stroj uměl ovládat. Cesta byla už dávno posypaná jen zbytky směsice kamínků a štěrku, které zbyly ještě ze zimy, která trvala až skoro do konce února. I nyní se ještě zbytky sněhu válely na pláních polí. Ale už to nebyly tak velké kupy, do kterých se dalo skočit ze čtvrtého patra. I tak to byla nejkrásnější zima, kterou jsem kdy zažila. Stromy byly celé holé. Větve působily jako ruce, které se nás pokoušely chytit. Alespoň jejich stíny ve slabém světle ze slunce, které se skrývalo za mraky, tak působily. Natahovaly se za námi a vítr nám foukal do proti směru, jakoby se i on snažil nás zpomalit.

      Pelter mě překvapil, jak hravě zvládal i prudké zatáčky, které se střídaly během několika sekund tak rychle, že jsem se bála, že asi spadneme. Ale důvěřovala jsem mu. Podívala jsem se stranou. Pozorovala jsem, jak se suché větve chvějí, když do nich zavál vítr, a klepou se. I tak nás jejich stíny nepřestávaly pronásledovat.

      Hluk motoru nebyl skoro slyšet. Jen občas zvýšil svůj mohutný hlas, aby mi oznámil, že je pořád při smyslech a že jede, ale pak zase utichl. Pousmála jsem se. Peltera bych v helmě ani náhodou nepoznala. Vypadal úplně jinak, než bez ní. Světlé vlasy jsem zpod helmy ani neviděla. A světlé oči byly nyní o něco tmavší, než kdy předtím, takže působil, jako úplně jiný člověk. Pozorovala jsem jeho klidnost, se kterou řídil motorku bez problémů. Podívala jsem se za námi, jak se mi vzdalovaly jednotlivé stromy z dohledu a tvořily tak řadu podivných věcí, které z dálky ani náhodou nepřipomínaly stromy. Jejich větve se za pomocí větru k nám pořád nahýbaly. Snažily se nás zastavit. Pohlédla jsem na pole vedle nás. Bylo suché, bez nějaké možnosti úrody. Proto v této oblasti nebyl žádné domy. Jen malá část z celého pole byla úrodná. A tu jsme vlastnili my a náš soused. Vlastně teta, strýc a bratranci.

      Pelter přibrzdil u křižovatky a rozjel se na druhou stranu, než jsme vždycky jezdili, což mě zarazilo. Zmateně jsem se na něj podívala. Nic neřekl a ještě přidal na rychlosti. Na druhou stranu strýc nikdy zahnul, takže jsem netušila, kam jedeme. Silnice nebyla moc udržovaná. Byly v ní díry a praskliny. Zbytky sněhu se na ní ještě válely a tvořily tak i tenkou vrstvu ledu. I tak Pelter nezpomalil a jel pořád stejně rychle.

      Přemýšlela jsem, zda na druhou stranu je taky nějaká menší vesnice, kde by se dalo nakoupit. Na nic jsem se ho neptala a opřela si hlavu o jeho záda.

      Pak jsem zmateně zamrkala a vzhlédla.

      Projížděli jsme okolo stromů, které už měly slabá poupata květů a některé byly dokonce i rozkvetlé. Růžové a bílé okvětní lístky byly i na zemi. Když vítr zafoukal, urvaly se i z větví a květů a pomalu poletovaly okolo nás. Dívala jsem se za sebe, jak kvítky poletují a tvoří tak překrásné spirály. Jednu chvíli se mi i zdálo, že se spojily, stejně jako vločky tehdy, a vytvářely různé obrazce. A pak jsem na chvíli spatřila i jakousi postavu, která se rozprskla, když vítr zafoukal silněji, a lístky se rozletěly proti nám. Zavřela jsem před nimi oči a nechala se jimi pošimrat alespoň na části odkryté tváře. Usmála jsem se a podívala se za nimi, jak poletují vzduchem nahoru, aby zmizely v nebi a zase skončily na zemi. Poznamenala jsem, že je to překrásné. Ano, překrásné. Nyní, když mě sledovaly okvětní lístky, nevadilo mi to. Byla jsem ráda, když se mi lepily na oblečení, hladily ho a posléze ho opouštěly. Před námi se rozestupovaly jednotlivé lístky a tvořily prapodivné tvary. Všimla jsem si, že i Pelter má mírně zvednutou hlavu a sleduje to.

      Konečně jsme projeli okolo stromů, následováni okvětními lístky a Pelter se zastavil. Vzhlédla jsem k prapodivné, šedé budově před námi s rozbitými okny. Opřel motorku o stěnu a sundal si helmu. Tiše jsem ho sledovala a pohlédla na starý domek nedaleko od budovy.

      Zašeptal, že se tady chtěl jen podívat, před odjezdem. Přikývla jsem, že rozumím, ale můj zrak upoutala spíše malá stavba na stromě. Otočil se, že se zase rozjede, ale zarazil se. Přešel ke mně a díval se nahoru spolu se mnou. Vysvětlil mi, že je to jejich domek. Zmateně jsem se na něj podívala. Když jsem se podívala pozorněji na budovu za námi, uvědomila jsem si, že je to nějaký starý kostel, který předtím nejspíš býval školkou. Chytil mě za ruku a pomalu přešel zpátky k motorce. Omluvil se. Netušila jsem za co, ale znovu jsem si sedla za něj na motorku. S posledním jeho pohledem jsme se rozjeli zase kupředu, tentokrát na tu správnou stranu. Přemýšlela jsem, co to bylo za stavení a proč vypadají tak zuboženě. Nechtěla jsem být vtíravá, tak jsem se nezeptala.

      Do maloměsta, jak jsem si neodpustila to nazvat už poněkolikáté, jsme přijeli chvíli na to. Na semaforech doposud zářily svíčky ještě z Vánoc, což mě pobavilo ještě víc.

      Strom byl pořád uprostřed, ale žádné lístky pod ním už nebyly. Projeli jsme okolo hlučného náměstí a já se zadívala za nahrávacím studiem, kde se předtím Damadovi splnil jeho sen.

      Pelter zahnul doprava, několikrát pak jen kroužil na kruhových objezdech a pak bezpečně zahnul do levé uličky, kde se zastavil před velkým, štíhlým, světle šedým hotelem.

      Pousmála jsem se a sundala si helmu. Počkala jsem na něj, až zaplatí za parkovné. A pak jsem s ním pomalu vešla dovnitř. Bylo to tam překrásné, jako při naší poslední návštěvě. Červený koberec, který označoval slávu a důležitost onoho hotelu, byl pořád jasný a krvavý, jako při prvním pohledu. Ani část prachu se na něj neuchytila. Snad ji odpuzoval, nebo ji odrážel nějakým silovým polem ihned pryč, aby zůstal takhle perfektní po celou dobu, nebo za námi prostě chodili lidé, kteří naše stopy okamžitě čistili a bědovali nad tím, že ikdyž to měli za pár sekund hotové, tak jsou neskutečně pomalí. A jejich životy nemají žádný smysl. Musela jsem se nad touhle scénou pozasmát snad vždycky.

      Pelter kráčel tiše přede mnou. Jen sem a tam se na mě kradmo podíval očima, ale když jsem si toho všimla, ihned se podíval před sebe, jakoby nic předtím neudělal. Zmáčkla tlačítko, které pohotově přivolalo výtah. Sám se však chystal jít po schodech. To už jsem ho však stáhla za ruku do výtahu skrz zavírající dveře, div nepřišel o druhou ruku. Zakřičel leknutím a já ho pustila, zatímco jsem se smála.

       "Tohle už nikdy nedělej!" zakřičel mírně polekaně. Jen málokdy jsem ho slyšela křičet, ale vždycky to bylo tak roztomilé, že jsem se musela prostě smát. Jenže on podle všeho znovu prožíval životní trauma. Stála jsem vedle něj a čekala, až výtah vyjede nahoru. Byl potichu. Tak jsem začala konverzaci já. Zeptala jsem se, zda je rozhodnutý o své budoucí práci. Tiše přikývl. Chvíli jsem byla potichu. Pak jsem se ho zeptala, jestli s tím chce pomoct hned. Byl znovu potichu a tentokrát se nijak nepohnul.

      Snažila jsem se navodit nějakou konverzaci, ale podle všeho jeho ignorování převyšovalo i můj hlas. Tak jsem to po chvíli vzdala. Pelter nikdy nebyl moc mluvný, takže se není čemu divit. Představa, jak žije ve stínu svých zbylých bratrů, byla na tomhle případu správná. Jiank a Thomias si dokázali už i jako mladší všechno vydobýt. Pelter byl spíše jen jejich stín. Nikdy se po něm v podstatě nic nechtělo. Ještě nyní si pamatuji, jak si ho teta jednu chvíli ani vůbec nevšimla. Nejednou ho zapomněli v parku, v obchodě, v kině... všude. Nedivím se mu, že se rozhodl být raději tišší, než aby byl všem na obtíž. Ale ani tohle chování není správné. Ale jeho sen mě překvapil. Čekala jsem něco jiného, zrovna od něj. Ale na druhou stranu to pro něj bylo lehce typické.

      Výtah pomalu stoupal nahoru. Jen občasné zaskřípání drátů, které kabinu vytahovaly nahoru, rušilo ticho mezi námi. A posléze i ono skřípání pomalu vymizelo. Cítila jsem se divně. Jako by vedle mě nikdo nebyl.

      Konečně se ozval zvonek a hlas, který nám oznámil číslo patra a oddělení. Vyšli jsme pomalu kupředu. Byli jsme v oddělení, kde byli dabéři. Takže zde byl i Damad. Pelter znal čísla všech pokojů svých bratrů, a tak mě vedl. Až mi bylo trapně, že jsem si nevšimla vyvěšeného papíru v přízemí, kde to bylo všechno rozepsané. Po zjištění, že ve škole propadám z matematiky, kvůli které na mě táta vždycky spoléhal, jsem si uvědomila, že číslům asi už vůbec nerozumím. Na chvíli jsem se zamyslela, zda i mně bude čekat rodinné prokletí. Zbývá mi snad už jen sedm let života? A pokud ano, jak zemřu? Snad to nebude tak, že mě někdo ulechtá k smrti. Nebo že se užeru k smrti. I takovéhle případy tady už byly několikrát.

      Na druhou stranu, představa, jak mi odletí hlava, jako hlávka zelí a posléze si do ní budou kopat nejmenované osoby, mi byla nejnepříjemnější ze všech. Takovouhle smrt bych nepřála ani svému nepříteli, pokud bych někdy nějakého oficiálního měla. Vzhledem k tomu, že k nikomu necítím tak velkou zášť ani náklonnost, nemohu danou osobu označit za přítele nebo nepřítele. Jsou to jenom známí. Pamatuji si, že nemám nikomu věřit. Rozhodně nikomu nevěř, když se jedná o obchodní smlouvu nebo o směnu zboží.

      Spolu s Pelterem jsme kráčeli znovu po rudém koberci s několika lidmi v patách, kteří okamžitě čistili koberec. Až jsem měla chuť jim říct, aby zmizeli. Ale je to jejich práce. Musejí udržovat pořádek a čistotu v hotelu. Za to jsou placeni. Tuhle práci bych rozhodně dělat nemohla. Odrovnala bych si záda hned při první příležitosti, napadlo mě. Podívala jsem se před sebe, abych jim dala soukromí, aby se necítili dotčeni, že jim špiním koberec a ještě je přitom pozoruji, jak ho musejí znovu čistit. Na chvíli jsem si představila, jak mám na sobě černé šaty, kráčím na podpatcích, na kterých jsem se doposud nenaučila pořádně chodit, nebo na klínu a procházím síní, abych zjistila, že mě všichni lidé volili a já se stala prezidentkou. Musela jsem se té představě pousmát, protože byla naprosto absurdní, ale překrásná. Zůstala jsem v té představě. Jen tak na oko jsem mírně zvedla ruce, jako bych si přidržovala suknici od šatů, a kráčela jsem vpřed. Pelter si toho všiml, ale nic mi neřekl. Věděla jsem, že mě chvíli pozoroval. Asi přemýšlel, zda jsem se už úplně zbláznila, nebo mi ještě trochu rozumu zůstalo. Spíše to první si myslel.

      Konečně se zastavil před bílými dveřmi s velkou, zlatou hvězdou, ve které bylo krásným písmem vyryto jméno: Damad. Ten, který navrhoval, jak budovu navenek, tak budovu zevnitř, musel být rozhodně velký umělec. Ne, Umělec s velkým U. Zlatá hvězda se jménem byla umístěna přímo ve středu, když jsem si to pozorně přeměřovala se všemi stranami. Kulatá klika byla pozlacená a ozdobená malými rýhami po celé straně. Před prahem byla dokonce i rohožka na oklepání bot od špíny.

      Pelter konečně zvedl ruku, aby decentně zaklepal. Jen na chvíli a párkrát zaklepal, div jsem to nepřeslechla i já. A posléze ruku dal zpátky ke svému boku čekaje, až se Damad zvedne a půjde nám otevřít. Slyšela jsem jakési tlumené hlasy a posléze kroky. Damadův hlas zněl nyní o něco jasněji. Rozumím, ale jak to podle vás mám zahrát ještě lépe, když mi pořád říkáte, že je to až moc dobré? Potom se dveře otevřely. Za nimi se objevil Damad s mírně rozcuchanými černými vlasy, za krkem mu visel Stístko, jako obvykle, jen v zeleném županu, pod kterým však měl šedé triko, které mírně vykukovalo. Chvíli se na nás díval hnědozelenýma očima, ale pak se na nás mile usmál, pozdravil nás a objal nás oba najednou. Hned na to ho praštil jeho producent, takže mi spadl do náruče, skoro jako mrtvola, až jsem vykulila oči a div jsem nezačala prskat na producenta, co si to dovoluje.

      Producent si však ihned Pelterovi ztěžoval, že jeho bratr je naprosto neschopný, když nemůže zahrát svou roli jinak. A já jsem vzduch? Chtěla jsem si provokativně odkašlat, aby si mě alespoň trochu všiml, ale on sám do mě pak vrazil se slovy, abych ho probudila a pak mu vzkázala, že má cvičit jiným způsobem. Vyplázla jsem za ním jazyk. Damad se snažil více, než dostatečně. Jeho první film, Důvěru, jsem viděla už několikrát a líbil se mi. Pelter navrhl, abych ho odtáhla dovnitř, aby nevzbuzoval moc pozornosti, na což jsem přikývla a odtáhla mrtvolu Damada dovnitř, zatímco Pelter šel pro kávu, aniž by mi cokoliv řekl, takže jsem ho pak jen marně hledala po pokoji. S Elám úsilím jsem se Damada snažila probudit. Když fackování nepomáhalo, chtěla jsem do něj začít nejspíš kopat, ale zatřásla jsem s ním, luskala mu do ucha, hvízdala mu před obličejem, ale ani jedno z toho nezabíralo. A když jsem se odhodlala ho kopnout alespoň jemně do hlavy, zastavil mi nohu před obličejem.

      Jeho pohled byl poněkud děsivý, až mě i polekal. Vzdychl a posadil se, škrábajíc si hlavu, jakoby se předtím nic nestalo. Hned jsem mu vyčetla, proč nejde domů, když se tady po něm jenom řve, na což zamrkal a zasmál se.

      Vysvětlil, že Igor je takový pořád. Igor? Kdo to byl? Dodal kvůli mému zmatenému pohledu, že Igor je producent jejich nového filmu a ten chce stoprocentní výkon. Nevydržela jsem to a musela jsem ho praštit tentokrát já. Vyčítala jsem mu, že když ho takhle mlátí, tak že mu má taky pár vrazit, aby si uvědomil, že on sám je lepší a podstatnější, než nějaký hloupý producent. Sice se držel za hlavu, ale rozesmál se, že takhle by rovnou přišel o místo. Povzdychla jsem si a posadila se na postel vedle mě. Sebrala jsem mu kačera a políbila ho na zobák.

      Damad hned začal žárlit a brblat, že jsem divná, když líbám kačery na zobák. Ušklíbla jsem se a provokovala ho otázkou, zda žárlí. Mírně zrudl a podíval se stranou s našpulenou pusou. Snad zadržoval dech, protože pomalu rudnul. Musela jsem se zasmát a dala kačerovi pusu, jeho zobák jsem pak přiložila na Damadovu pusu. Hned se začal šíleně smát, až brečel. Musela jsem se usmát. Jeho šílenosti mi vážně doma chyběly nejvíce. Vyptávala jsem se, pochopitelně nenápadně, o čem bude jejich nový film. Vysvětlil, že je v jistém slova smyslu o něm. V jistém slova smyslu? Zamrkala jsem. Když m vysvětlil, že je to o chlapci, který se snaží splnit si svůj sen, tak jsem pochopila a usmála jsem se. Vzala jsem kačera k sobě a dívala se před sebe. Vypadal šťastně. A to bylo hlavní.

      Opatrně se mě zeptal, zda už i já pracuji na splnění svého snu. Zasmála jsem se, což Damada zarazilo, a tak zamrkal. Vysvětlila jsem, že tak praštěný sen jen stěží uskutečním. Ano, byl to praštěný sen. Je naprosto vyloučeno, abych se já stala prezidentkou. To je ta největší hloupost, která mě kdy napadla. Damad se však nesmál. Chytil mě za ramena a vážným hlasem řekl, že jako jsem mu pomohla já splnit jeho sen, on mě dokope napost prezidentky. A to už jsem se začala smát skutečně šíleně. Na chvíli jsem nemohla ani dýchat, jak moc mě rozesmál. Pelter opatrně vešel dovnitř, ale ihned zacouval zpátky za práh, polekaně mě sledoval a mlčel, držíc kelímky s kávou. Damad ho uklidnil, že mi hrabe už dlouhou dobu. Pelter tiše vešel dovnitř, okolo mě udělal velký oblouk a podal Damadovi kávu. Damad s úšklebkem poděkoval. Pak si však na něco vzpomněl, zpod postele vytáhl krabici. Sotva jsme spatřila hromadu sladkostí a bonboniér, začala jsem slintat, jako někdo, kdo viděl své nejoblíbenější jídlo po deseti letech.

      Damad ihned dal krabici pryč od mých rukou a řekl, abych přestala slintat, že to bude zase na něj. Až jsem se bála, co tím myslel, ale hned jsem se vrhla po krabici, snažíc se ji dostat jen pro sebe.

      Pelter mě ihned musel chytit, zatímco se Damad vzdálil, aby krabici přede mnou schoval. Zkuste si žít několik měsíců bez pořádného cukru!!

      Nakonec mě však zklidnilo kakao s nejvyšším počtem kostek cukru, které bylo možno v automatu dát. Ti dva mě sledovali ze země, zatímco já jsem seděla na posteli. Spokojeně jsem si vzdychla nad sladkým kakaem a oba si oddychli, že moje závislost na cukru je na chvíli ukonejšena. I tak můj pohled padl na krabici, na což e už Damad zvedal, připraven bránit své jídlo a poklad. Zasmála jsem se, že se bát nemusí, že zatím nemám v plánu mu nic sebrat. Očividně ho to nepobavilo tolik, jako mě.

      Po chvilce mi Pelter navrhl, abychom šli navštívit Anzoha a Pivaka a sem bychom se mohli teoreticky vrátit později. Myšlenka, že ti dva by mohli mít daleko více sladkostí a cukru, než Damad, mě nakonec donutila slézt z postele, dát Damadovi pusu na hlavu a spolu s Pelterem jsem odešla z jeho pokoje. Pelter nijak nereagoval na to, co jsem předtím udělala přímo před ním. Nevím, zda žárlil, nebo mu to bylo jedno. Nicméně se díval stranou, když jsme šli po schodech. A stejně, jako předtím, byl potichu.

      V následujícím patře bylo oddělení pro herce. Nemohla jsem se dočkat, až uvidím Anzoha. Skoro celé tři měsíce jsem ho neviděla, protože jejich divadelní hry byly naprosto vyprodané a on neměl ani moc času nám zavolat. Ráno brzy vstal a vracel se pozdě večer, takže jen ulehl do postele, aby mohl za pár hodin vstávat a všechno dělat znova. Hlasitě jsem zabušila na dveře, aby mě slyšel, protože mi bylo více ne jasné, že určitě hrál nějakou hru. Měla jsem pravdu. Slyšela jsem zlé zavrčení, když jiný hlas oznamoval, že minul. Posléze nám otevřel Anzoh aj á se polekala o dost víc, než v případu Damada.

      Kruhy pod očima, naprosto nevyspalý, sotva znajíc hygienické základy, nevyvětraný pokoj, rozházené věci po zemi. Ano, bylo mi opravdu špatně. Chystala jsem se otočit k odchodu, ale Pelter mě chytil za rameno, že se tady asi na moc dlouhou dobu nezdržíme. Z ohledu Anzoha mi bylo jasné, ž je rád, že jsme tady. Rozšířené zornice mě mírně děsily s myšlenkou, že si píchá nějakou drogu do žil. Připomínal mi Kloboučníka z Alenky v Říši divů. A když si dal černý klobouk na hlavu, nemohla jsem udržet smích, protože si byli nyní až moc podobní.

      Až posléze z něj vylezlo, že takhle musí žít, aby se ztotožnil se svou příští postavou, která čirou náhodou byla právě Kloboučník. Jen si představili Alenku v téhle Říši divů. Tentokrát nepotřebovali žádnou díru, stačilo jen spadnout na chodníku. Opravdu mě děsil nynější vzhled Anzoha. Netušila jsem, zda jsou to pravé kruhy pod očima, nebo jenom nakreslené. Viděla jsem i ještě nedomytou tužku pod očima, která zvýrazňovala jeho oči ještě víc. A mně tím děsil, jako malou dívku děsí velký, vrčící pes.

      Pelter poznamenal, že vypadá jako mrtvola, na což se na něj Anzoh podíval, Pelter zakřičel a schovával se za mnou. Ale v tomhle měl pravdu. Tohle BYLA mrtvola! Až jsme se bála, jak nakonec bude vypadat Pivak, když říkal, že až bude slavná hvězda, bude závislý na kokainu nebo heroinu, nebo na čem. Doposud si pamatuji, jak se o tom dohadovali. Nyní to však nebylo ani trochu vtipné. Měla jsem opravdu strach, jak Pivak dopadl za ty tři měsíce bez našeho dohledu.

      S pohledem na Anzohovy ruce a nohy jsem se zděsila a praštila ho po hlavě se slovy, aby svůj volný čas alespoň trochu věnoval hygienickým návykům. Hned mi však vyčetl zpátky, že takhle musí vypadat, protože hraje Kloboučníka. Až jsem měla sto chutí mu vlepit facku s otázkou, zda si myslí, že Kloboučník je psychický narušený blázen, který ztratil hygienické návyky. Ale pak jsem se zamyslela a uvědomila jsem si, že je to částečně pravda.

      Musela jsem si však v duchu přiznat, že Anzoh vypadal docela pěkně v černém klobouku. Vypadal o něco dospěleji. Přestože byl jen o rok starší, vypadal spíše na dvacet dva let, než na skoro osmnáct. Poradila jsem mu, aby se moc nepřepínal, na což on sarkasticky poznamenal, že já si mám přestat hrát na mámu. No, ta kdyby ho viděla, asi by zešílela, napadlo mě, ale raději jsem znovu mlčela.

      Měla jsem i strach zeptat se, kdy bude mít nějaké další představení, protože bych zřejmě dostala infarkt. A teta, sotva by ho viděla, tak ta by raději ihned vypustila duši a nehlásila se k němu. Jak by zareagoval strýc, to si raději nebudu ani představovat. Ale podle všeho jsou s ním producenti jistě spokojeni. Pohlédla jsem na různé obálky, které mu posílali jeho fanoušci ženského pohlaví, ale i fanoušci mužského pohlaví, kterých bylo taky dost. A nebyli to jen teenageři, ale snad všechny věkové kategorie. A k mému překvapení měl Anzoh alespoň trochu času jim postupně odpovídat. Všimla jsem si totiž několik zalepených dopisů se zpětnou adresou. Usmála jsem se.

      Když jsem si otevřela jeden dopis, spadla mi čelist až dolů. Div jsem se nerozbrečela nad chybami, které tam udělal, ale raději jsem mlčela. Jen v jednom řádku, už v tom prvním, byly už dvě hrubky. A navíc vynechal čárku. Skutečně se dostal na střední školu? Alespoň, že jim odpovídá! Vzdychla jsem.

      Konečně jsem se dostala k mojí otázce ohledně sladkostí. Anzoh zmateně zamrkal. Pak protáhl obličej a naprosto dokonale lhal, že nic nedostal. Takže jsem mu dala lehký pohlavek a svou otázku jsem zopakovala. Pořád lhal. Dostal další pohlavek. A pak si rázem vzpomněl, asi tak po dvanáctém pohlavku, kdy ho hlava bolela, že vlastně něco nakonec dostal. Pelter si povzdychl, a než Anzoh stihl vytáhnout krabice se sladkostmi, které jimi překypovaly, už mě Pelter tahal pryč, až jsem skučela, že chci sladkosti. Jako malé dítě. Ale zkuste si přežít bez cukru v dnešní době!

      Sotva jsem se konečně smířila s tím, že nebudu mít ani nyní sladkosti, Pelter rozhodl, že musím přijít na jiné myšlenky, takže až do desátého patra půjdeme pěšky. Pět pater? Rozbrečela jsem se. Pelter umí být i krutý. Na něj slzy rozhodně neplatí. Vláčela jsem se za ním a ztěžovala si. Pak jsem se zastavila s rukami v bok a provokativně jsem řekla, že jdu na výtah a budu tam mnohem rychleji, než on. Dělej, jak myslíš. Tahle odpověď mě kupodivu překvapila, ale naštvala ještě víc, takže jsem schody vyběhla, abych ho mohla praštit, ale Pelter se zohnul, aby si zavázal tkaničku, díky čemuž jsem ho netrefila, přepadla přes něj a spadla na zem před námi. Nemehlo. Až jsem litovala toho, že jsem tady vůbec musela jít. K mému překvapení mi však pomohl na nohy. Poznamenala jsem, že krutý je pořád, že ho děti nebudou mít rády. To ho zastavilo. Otočil se na mě s pohledem, který mě děsil, až jsem vykřikla.

      Když se jedna dívka podívala ze dveří osmého patra, co se děje, ihned začala soptit na mě, co jsem udělala tom roztomilému chlapci. A mně spadla čelist. To on mě tady uráží! Fakt, že ho objala a držela u sebe a syčela na mě tiše nadávky, mě nechal chladnou. A Pelter se kupodivu nijak nebránil. Ale nemyslím si, že to bylo kvůli jejímu hlasu, nebo kvůli jejímu nadměrnému poprsí, které jí málem praskalo. Prostě byl tak blbý, že nechal se sebou manipulovat, zatímco on dokonale mohl manipulovat s ostatními, dle své libosti. Ani bych se nedivila, kdyby se jakože nerozbrečel a nehrál, že jsem mu ublížila, že to nakonec on takhle křičel.

      Rozhodně mi z toho bylo na nic, takže jsem je chtěla rozdělit, na což na mě ta osoba zle zavrčela, jako pes, takže jsem je obešla.

      K mému udivení ji Pelter bezcitně odstrkl stranou a nyní ona brečela. Poznamenala jsem, že je bezcitný, na což Pelter tiše souhlasil, že nějak se jí zbavit musel. Čelist mi nyní málem vypadla, když jsem slyšela jeho hlas a musela jsem ho nyní doopravdy praštit, syčíc na něj, ale nic neříkajíc. A kupodivu ho už ta rána ani nebolela. Štval mě!

      Do desátého patra jsme nakonec dorazili, když měl Pelter na hlavě minimálně další čtyři boule jen kvůli tomu, co občas řekl. Nicméně mi otevřel dveře, jako slušně vychovaný člověk. S hrdostí jsem to přijala a prošla okolo něj s bradou nahoře. Na chvíli se zdálo, že je to zase ten tichý, vystrašený bratranec, který se sotva k něčemu vyjádří. K mému překvapení zamířil rovnou za roh, aniž by mi cokoliv řekl. Šel k úplně posledním dveřím, zatímco já jsem se dívala na jména ve zlatých hvězdách, zda nejsou jedny dveře Pivakovy.

      Pelter byl naprosto potichu. Až jsem se začala obávat, že jsme nakonec zahnuli na špatnou stranu a budeme to všechno muset zase obcházet, abychom dorazili k Pivakovým dveřím. Pelter se však zastavil až u těch úplně posledních. Zarazila jsem se. Hvězda byla doposud prázdná a na dveřích byla tabulka s Pivakovým jménem. Chtěla jsem zaklepat, ale Pelter mě předběhl. Vzhledem k tomu, že nám nikdo ani po pěti minutách neotevíral, usoudili jsme, že Pivak tady zřejmě není.

      Ještě dalších deset minut jsme čekali před dveřmi, ale nakonec Pelter rozhodl, že jedeme domů. Sice nerada, ale souhlasila jsem s ním. Když dorazil výtah nahoru, druhý se sotva otevřel a osoba z něj vyšla. Počkat pár vteřin navíc, minuli bychom se s Pivakem. Ale když se dveře zavřely, teprve se objevil poblíž. My jsme si ho ani nevšimli. A on nás také ne. Sjeli jsme dolů s výtahem, zatímco Pivak kráčel ke svým dveřím. Zarazil se, protože si všiml otisků bot. Pelter šel mezitím nastartovat motorku, zatímco já jsem zanechala Pivakovi vzkaz, že až bude na pokoji, takže nám má zavolat. A pokud nedorazí ani dnes, takže ho mají jenom pozdravovat. A pak jsem vyběhla ven, mírně zklamaná, že jsem ani po třech měsících Pivaka neviděla.

      Pelter mi podal helmu a já se usadila za něj. Pomalu se rozjel kupředu a hned za zatáčkou přidal tak moc, že jsem se ho musela pohotově chytit, jinak bych asi spadla na zem. Tiše poznamenal, že se nemusíme zmiňovat o tom, že jsme Pivaka nezastihli. Přikývla jsem a opřela se o něj, zatímco jsme v tmavých ulicích projížděli městem. Dívala jsem se za lidmi, které jsme míjeli.

      Připomínali mi narkomany z velkých měst, kteří by udělali cokoliv, aby dostali svou dávku LSD či jiné drogy, aby si ulevili od reality. A pak jsem si vzpomněla na své endorfiny v kapslích a usmála jsem se. Asi bych se k nim v tomhle případě přidala s radostí, protože bych se pak mohla jenom smát bez důvodu.

      Začalo lehce mrholit. Mírně jsem si utáhla rukou bundu okolo sebe. Pelter zůstal naprosto v klidu, přestože se cesta měnila spíše ve vodu.

      Uvědomila jsem si po chvilce, že zpomalil a jel o něco opatrněji, než předtím. Kdyby jel sám, asi by jel tak, jak by uznal za vhodné, aby moc nepromokl, ale protože jsem seděla za ním, a kdyby se mi něco stalo, asi by za to nesl zodpovědnost, protože ještě nejsem plnoletá, tak jel skoro krokem. Sledovala jsem, jak ve vodě okolo nás pluje nepořádek, papírky, ale také i okvětní lístky z cesty, která byla od nás vzdálena minimálně ještě tři kilometry. Bylo mi jasné, že pokud bude takhle pršet pár dní v kuse, vzniknou brzy záplavy a dostat se tak někam rychle bude obtížné.

      Když jsme dorazili domů, byli jsme celí mokří a motorka sotva stihla zastavit, abychom se na ní ještě nevybourali před domem. Pelter mi řekl, abych šla domů, že motorku uklidí. Přikývla jsem, předala jsem mu helmu a utíkala rychle dovnitř, abych nezmokla ještě víc. Ihned si mě všimli ostatní, jenže já čekala ve dveřích na Peltera.

      Když jsem se otočila, dva blízké pohledy mě ihned zkoumaly, až jsem Jianka a Thomiase musela praštit po hlavách, aby se vzpamatovali. Teta se mě zeptala, kde jsme byli takovou dobu, a předala mi horký čaj. Podívala se ven a viděla, jak Pelteru utíká ke dveřím, které před ním snad naschvál zavřela. Zaklepal a ona mu s úsměvem otevřela se slovy, že si ho nevšimla. Pelter se ohledně tohohle nevyjadřoval, přestože jsem věděla, spíše jsem cítila, že by jí na to nejradši něco řekl. Ale mlčel. Thomias a Jiank se rozesmáli.

      Strýc měl alespoň trochu rozumu a podal mu ručník, kterým rozhodně nepohrdl. Já jsem mezitím vypila půlku horkého čaje a předala mu druhou. Podal mi ručník. Vyměnili jsme si navzájem ty dvě věci a posadili jsme se k ohni, zatímco nás sledovaly dva páry očí, které se blýskaly ve tmě, jako oči dravé zvěře. Bylo mi jasné, že Thomias a Jiank nás nepřestanou otravovat. Teda spíše mě. V tomhle směru je Pelter oběť.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře