Strach - Kapitola druhá

16. srpen 2016 | 07.00 |

KAPITOLA DRUHÁ: Slyš můj hlas

       "Nemůžete už vypadnout?!" zaječela jsem na ně vztekle, čímž jsme spíše polekala Peltera vedle sebe, hodila jsem po nich polštář a oni se smíchem utíkali nahoru, jako dva puberťáci. Vzdychla jsem. Oba mají přes dvacet let, ale chovají se jako patnáctiletí. Pelter se klepal strachy a díval se na mě pohledem, který jasně vyjadřoval, abych ho nezabíjela rovnou. A má předešlá snaha byla k ničemu, protože z druhé strany nás pozorovaly další dva páry očí, tentokrát patřily tetě a strýcovi. V tomhle domě nemá člověk ani špetku soukromí, napadlo mě zklamaně. Ale to je normální.

      Nakonec i proti nim letěly polštáře, což je překvapilo, takže to schytali oba dva. Nemají špehovat. Byla to moje chyba, že jsem si musela přichystat večeři sama, protože to já jsem po nich hodila polštáře, zatímco Pelter dostal i mou porci. Někdy mě teta s tímhle chováním lehce i štvala, ale usoudila jsem, že tohle dělá naschvál. Měla jsem čas podívat se na nástěnku, které věci jsem měla během dneška naplánované už na zítřek, protože jsem jasně viděla tetu, jak něco píše a přepisuje na papíry. Že mě hned nenapadlo, že za jeden hloupý polštář budu nucena udělat veškerou zítřejší práci?

      Nakonec jsem šla spát bez večeře, ale zase se mi zdála ta noční můra. Sice to vypadalo, že se mi bude zdát něco jiného, bylo to stejné, jako noc předtím. Vzdychla jsem a pokusila se usnout. Aniž bych si to uvědomila, opět jsem usnula a znovu jsem se ocitla v tátově autě. Zakřičela jsem ve snu. Zakřičela jsem ve skutečnosti.

      Pelter, protože měl pokoj nejblíže, ihned otevřel dveře mého pokoje a spěchal ke mně s otázkou, co se stalo. Snažila jsem se uklidnit, abych byla schopna mluvit. Vážně uměl mluvit s lidmi. Mírně mě přitiskl k sobě a tiše říkal, abych se uklidnila, že se nic nestane.

Pohladil mě po hlavě a čekal, dokud se neuklidním. Nevím proč, ale uklidnila jsem se po chvíli. Přesto trval na tom, že zůstane, dokud neusnu. Sice jsem mu říkala, že už stejně neusnu, ale on se mile usmál, že určitě ano.

      Nakonec jsem skutečně usnula, ale na jedné straně postele, zatímco on byl na druhé straně postele, zatímco nás rozdělovaly polštáře. Spali jsme otočeni zády k tomu druhému. Alespoň na chvíli. Pak se Pelter otočil a sledoval mě. Viděla jsem ho v odrazu zrcadla. Pohladil mě po hlavě, ale já se ani nepohnula, aby nepoznal, že jsem vzhůru. Nevím proč, ale necítila jsem se nějak ohrožena, jak by si někteří mohli myslet. Přestože byl Pelter na druhé straně postele, byl zároveň tak blízko. Neusnula jsem, ne proto, že tam byl on. Neusnula jsem, protože jsem nechtěla znovu zažít ten škaredý sen, který se mi pořád vrací. Pelter se lehce přiblížil. Zavřela jsem oči a snažila se usnout.

      Když jsem se na něj před východem slunce podívala, položil mi hlavu zpátky na polštář s tichými slovy, abych ještě spala, že slunce teprve vstává, ale to není důvod, abych vstávala i já. Mírně jsem cítila, jak se mi do obličeje dostává krev, ale přikývla jsem. Jeho ruka zůstala na mé hlavě po celou tu dobu, protože podle všeho mluvil ze spaní. Připadala jsem si skutečně, jako nějaké dítě, o které se měl postarat. Ale pousmála jsem se. Nevadilo mi nijak, že ležel vedle mě. Dával mi tak pocit jistoty a bezpečí, který mi tak trochu chyběl od doby, kdy tři z nich odešli bydlet do hotelu, aby to měli k jejich práci, k jejich snu o něco blíž. Dům byl o dost prázdnější. Poměrně dost mi už chyběly jednotlivé narážky a vtipy těch tří. Dům byl bez nich skoro prázdný, strádal. Jiank chodil vždycky dopoledne brzy do práce, aby něco vydělal. Thomias chodil za skupinou, aby cvičili. Prý budou mít další šanci mít koncert a tím udělat svůj oficiální debut. A Pelter se pokaždé na chvíli vypařil. Nyní už vím, že pravděpodobně jezdil nebo chodil na to místo, kde byl dřevěný domek a ta stará budova.

      Připadala jsem si jako zavřená ve zlaté kleci, zatímco z ní všichni ostatní stihli uletět beze mě. Věděla jsem, že pokud zůstanu pozadu příliš dlouho, uletí mi nadobro. Ale z oné klece jsem nemohla uletět. Jako by byla zavřená. Jako bych měla zlomená křídla. Jako by to bylo udělané všechno úmyslně. Jakoby nikdo nechtěl, abych ji opustila. A já jen mohla tiše přihlížet, jak ostatní letí pryč a dávají mi poslední sbohem.

      Zbavila jsem se téhle nehezké myšlenky. Ne, stejně jako oni, tak i já jednoho dne odejdu. Rozhodně ne za tak praštěným snem, jako být prezidentkou, ale za něčím stejně náročným. A budu na tom tvrdě dřít! S tímhle slibem jsem se chtěla zvednout, ale spadla jsem z postele, což Peltera probudilo a podíval se na mě na zem. S přihlouplým výrazem se mě zeptal, co se stalo, až jsem měla chuť ho i kopnout. A nakonec jsem ho jenom praštila, div i on nesletěl z postele, ale na hlavu. Zasyčela, jsem jako had, přestože to byla moje vlastní chyba, že jsem spadla. A já si toho byla vědoma až moc dobře. Ale lepší je svádět chybu na druhé. Tohle hezké pořekadlo a pravidlo jsem se naučila plně chápat, až tady.

      Pelter zmateně zamrkal, ale nakonec i souhlasil, že to byla jeho chyba! To mě totálně odrovnalo. Povzdychla jsem si, že on to bude mít v životě těžké. Při mém prvním pokusu vstát jsem se praštila do hlavy, protože jsem ztratila rovnováhu. Na podruhé, když jsem se potácela ze strany na stranu, se mi to už povedlo. Pelterovi jsem pomohla vstát, aby se nepraštil jako já. Asi jsem neměla dávat hlavu příliš dopředu, napadlo mě posléze.

      Omluvil se, že jsem kvůli němu spadla. Asi se pořádně nedíval, ale budiž. Jeho omluvu jsem přijala s úsměvem. Poškrábal se na hlavě s pohledem stranou, snad jakoby něco provedl, což mě zaráželo. Zeptala jsem se, zda se něco děje. Chvíli mlčel.

      Pak se mě zeptal, jestli s ním chci jet zase k tomu domu.

      Bylo sotva ráno, ještě před východem slunce. Myšlenka, že bychom se tam jeli zase jenom na chvíli podívat a pak zase zpátky, aby nás nikdo nepostrádal, se mi líbila. Přikývla jsem jen pod podmínkou, jestli to stihne ještě před východem slunce. Popadl mě za ruku, seběhli jsme rychle dolů, zatímco mě oblékl do kabátu, běžel nastartovat motorku, a jako nějací dva rebelové jsme se před východem slunce rozjeli kupředu, aniž by o nás někdo tušil.

      Na noční obloze ještě svítilo plno hvězd, přestože brzy věděly, že se rozplynou a zmizí ve stínu slunce. V tomhle směru bylo slunce lehce bezohledné. Nebralo si servítky. Zakrývalo hvězdy, aby nezářily přes den. Hloupé je však slunce, které si myslí, že bude zářit i v noci.

      A přestože se měsíc pomalu chýlil ke konci své vlády a slunce ho vytlačovalo ze svého trůnu, hvězdy pořád jasně zářily, bez ohledu na přicházející světlejší část oblohy, která jednu po druhé pomalu, ale jistě pohlcovala a nechala ji v sobě zanikat a rozpouštět se, jako železo v kyselině. Dívala jsem se nahoru. Ke hvězdám se připojily i okvětní lístky, které pomalu poletovaly vzduchem a tančily, vítajíc nový den, který pomalu přicházel.

       "Klid, stihneme to v čas." ujistil mě Pelter a nyní jsem se ho musela chytit opravdu pevně, jinak bych asi spadla z motorky, jak prudce se najednou rozjel, což mě překvapilo. Usmála jsem se však. Pevně jsem se ho chytila, abych nespadla. Byli jsme jako nějaký noční přízrak, který prchal před slunečními paprsky. Zavřela jsem oči. Snad jsem na chvíli usnula, ale když jsem je otevřela, Pelter zpomaloval, až zastavil úplně. Rychle jsem ho pustila a dívala se stranou. Slezla jsem z motorky. Dívala jsem se na východ.

      Pelter obětoval svou bundu a posadil mě na zem. Sám se usadil vedle mě. Sundala jsem si kabát a přehodila ho přes nás přes oba. Pousmál se na mě a oba jsme se zadívali na východ.

      Chytil mě za ruku. Než jsem se na něj stihla podívat, usmál se, když ho mírně ozářilo rudé světlo vycházejícího slunce. Podívala jsem se před nás a sledovala, jak se slunce loudavě zvedá. Byl to překrásný pohled. Rudé, jasně zářící slunce, které bylo snad tvořené jen krví, bylo tak překrásné. Slyšela jsem, jak mi hlasitě buší srdce. Byl to krásný zážitek. Nikdy předtím jsem tak brzy nevstávala. Nikoliv proto, abych viděla východ slunce. S pohledem na Peltera jsem se zarazila. Usmíval se. Byl to úsměv člověka, který se zamiloval právě do věci před sebou. Vypadal celkem roztomile, když se usmíval. Pohlédla jsem na jeho ruku. Pořád pevně držela tu mou. Ale nevadilo mi to. Stiskla jsem jeho na oplátku a pohlédla před sebe. Rudé paprsky slunce se pomalu dotýkaly země před námi a probouzely tak trávu, která se k nim natahovala a zdravila je. Vítr do ní slabě zavlál, stébla trávy se zatřásla, přesto se však hrdě znovu narovnala, jakoby neprokázala ani špetku strachu předtím. Slunce pomalu stoupalo nahoru. Sledovala jsem každý jeho detail, když se vynořovalo zpoza stromů. Nikdy předtím jsem neměla čas ho takhle detailně sledovat.

      Poděkovala jsem Pelterovi, že mě vzal s sebou. Tiše řekl, že tady chodí každý den. Připadala jsem si jako příšerná sestřenice, která se vůbec nestará o své bratrance. Slunce se konečně vyhouplo na svou dráhu. Srazilo měsíc z trůnu a usedlo na něj. Hrdě zářilo a budilo zvířata a rostliny, že je zase zpátky. Měsíc se musel smutně odklidit, byl znovu poražen. Nikdo nevítal jeho vládu, všichni spali. Snad jen pár zvířat se v noci pohybovalo, ale nikdy ho nevítalo tak moc, jako slunce.

      Pelter po chvilce vstal a převezl k nám motorku se slovy, že bychom si měli pospíšit zpátky, aby nás čirou náhodou nepostrádali. Bylo mi jasné, že mně by rozhodně postrádali, ale díky předešlým zkušenostem, kdy si někteří celý den nevšimli Peltera, který byl vedle nic, jsem se rozhodla, že pojedeme o něco rychleji. Zkusila jsem se ho provokativně zeptat, zda mohu řídit. Bylo mi to opět zamítnuto, div jsem se nerozbrečela. Nasadil mi helmu a poplácal mi na ni se slovy, že jsem příliš malá na to, abych mohla řídit tak těžký stroj. Vyplázla jsem na něj jazyk. Na chvíli jsem si myslela, že pořád ještě spím. Pelter se ke mně nahnul, což mě překvapilo, a tak jsem jazyk zase vrátila zpátky do pusy. Ještě větší šok byl, když své rty přilepil na ty mé na chvíli, snad aby se ujistil, že si z něj nedělám legraci. Zrudla jsem z nečekaného polibku a prudce jsem ho od sebe odstrčila a rozběhla se pryč.

      Proč? Proč i on? Nechápala jsem. Neohlédla jsem se zpátky. Neslyšela jsem zvuk motorky. Cítila jsem, jak se mi krev navrací do obličeje až moc rychle a kvůli tomu jsem rudla. Cestu jsem si pamatovala. Bylo to pořád rovně a pak zahnout doleva. Zakrývala jsem si chvíli ústa. Proč to udělal? Zahodila jsem kabát, který mě nyní jenom zdržoval. Protože jsem si nevšimla díry, která díky dešti se změnila na kaluž, a protože předtím byl ještě mráz a bylo brzy ráno, nyní se z toho stala zledovatělá plocha, tak jsem na ní stoupla bez vědomí. Noha se mi sama posunula, já se převážila na stranu a spadla jsem na tvrdou zem. Bolest ve stehně nebyla tak moc velká, jako na kostrči.

      Po chvilce jsem vstala a pomalu jsem kulhala kupředu. Slyšela jsem rázem zvuk motorky. Ohlédla jsem se. Jakýsi cizí muž s dlouhými, šedými vlasy okolo mě projel na nějakém starém křápu. Podívala jsem se za ním, pak směrem odkud jsem kráčela já a pak jsem se pomalu vydala znovu kupředu. Bylo mi podivné, že okolo mě neprojel Pelter, nebo že alespoň za mnou v dálce nejel. Až mě to i mírně děsilo.

      Nadávala jsem, když jsem se konečně dostala ke křižovatce a zahnula doleva. Bolela mě kostrč, noha, celá oblast zad a zadnice. A co bylo na tom všem nejlepší? Začalo pršet. Kabát jsem si přehodila přes mokrou hlavu. Co mohlo být ještě lepší? Začala jezdit auto. Smíchání vody a bláta se mi nikdy nelíbilo, obzvlášť když se objevovalo na mém oblečení, či těle. Ale díky deště jsem mohla křičet spolu s blesky a nikdo se na mě nedíval, jako na blázna, když se tak stalo. Ale já málem zešílela. Rozhodně jsem byla příjemným pobavením pro projíždějící auta. Alespoň lidé zpomalovali, matky ukazovaly svým dětem onu šílenou holku, která spíše nyní vypadala, jako přízrak z bláta a listí. Pochopitelně obrazněřečeno.

      Když okolo mě projelo další auto, výhružně jsem zvedla ruce a vyplázla jazyk, div se auto nezřítilo do příkopu tím, že se lekla i řidička. Zvuk motorky jsem slyšela už z dálky, ale pokračovala jsem ve své chůzi. Zastavila jsem se a motorka kousek za mnou. Dívala jsem se před sebe.

       "Jsi celá od bláta." poznamenal Pelter tiše. Naštvaně jsem odpověděla, že on mohl být taky. Mírně se mé odpovědi polekal, lehce odtáhl, ale pak se zase vrátil. Podívala jsem se jen letmo očima na něj. Zezadu na motorce byl můj kabát, který jsem předtím zahodila do pole. Kupodivu nebyl špinavý, snad jen lehce mokrý. Řekl mi, že bych se měla převléct. Což jsem odmítla. I poté, co se nabídl, že se otočí. Nemám důvod mu nedůvěřovat, ale člověk nikdy neví. Nakonec jsem jeho ochotu přijala, převlékla jsem se. Špinavé triko jsem otřepala a složila pod kabát. Byla mi mnohem větší zima jen v kabátu a v podprsence, ale rozhodně se na mě oblečení až tak moc nelepilo. Posadila jsem se za něj. Ani jeden z nás nekomentoval onu situaci, kvůli které jsem se předtím tak rychle vypařila.

      Slunce se už prohánělo na svém voze a křičelo na všechny rostliny a zvířata a povykovalo na lidi, aby konečně vstávali a začali pracovat. Nás si snad ani nevšímalo, když jsme projížděli pod ním. Snad jsem si i trochu přála, aby ostatní i po našem doražení ještě spali, abych se mohla osprchovat a převléknout. Pelter snad mou myšlenku slyšel a ztlumil motor, když jsme se blížili zase domů. Tiše jsem mu poděkovala, přestože se tvářil, že netuší, o čem to mluvím. Pomalu sjel dolů po cestě, když už měl motor vypnutý a zastavil mi před dveřmi, abych to měla blízko a sám se odrážel nohami, aby motorku dostal zpátky do kůlny.

      Využila jsem každé chviličky. V zablácených botách jsem utíkala nahoru po schodech, s jistotou, že budou ihned padat otázky, kdo nebo spíše co se prohnalo naším domem a zanechalo takovou spoušť. V tu chvíli jsem však myslela jen na to, jak se tuše dostat okolo Jiankova pokoje a zamknout se v koupelně. Zámek znovu nefungoval. Ale Pelter dorazil v čas. Zašeptala jsem, aby na chvíli hlídal, zatímco se budu sprchovat. Bylo mi jasné, že říkat mu, aby se nedíval dovnitř, by bylo zbytečné, protože kvůli jeho plachosti by se o to ani nepokusil.

      Neváhala jsem ani chvíli. Bylo mi ukradené, že teče studená voda. Nechala jsem ji na sebe spustit v tom největší rozsahu, až jsem chtěla zapištět, ale člověk si časem zvykne na všechno. Rozhodně to byl velký šok po mé tělo. Ale povedlo se mi zachovat horkou hlavu a v chladné vodě se rychle osprchovat, abych ze sebe všechno bláto smyla. Během své sprchy jsem také umývala oblečení, takže voda pode mnou byla jen hnědá. Jediné oblečení, které zůstalo suché, byl župan od tety, které jsem neměla povolený používat bez jejího svolení. Posléze se jí budu muset jednou omluvit, že jsem jí ho zašpinila a sebrala bez povolení.

      Vlasy jsem si jenom jemně umyla vodou.

      Po poslední zkušenosti se šampónem, jenž se stal na jednu dobu nejčastějším tématem při společných večeřích, kterých však bývalo pomálu, jsem si raději několikrát na ruce prozkoušela vůni a složení šampónu, takže od každého pro mě musely být koupeny minimálně dvě láhve na týden, což způsobilo další výdaj jen a jen na mě, až jsem se cítila i trochu provinile. No jo, za vlastní hloupost se platí. Až mě i štve, že jsem něco takového vymýšlela. S mytím hlavy jsem moc času neztrácela, spíše mě štvalo, že část bahna na mé tváři doposud nebyla smytá, přestože jsem si ji drhla, až i některé části byly celé rudé a tvář mě štípala víc, než štípe dezinfekce v ráně. Až jsem se chtěla i rozbrečet.

      Na chvíli jsem i zapomněla na dveře, které nešly zamknout, a na Peltera, který mě za nimi měl hlídat. Ztuhla jsem a zrudla jsem. Pomyšlení, že by se mohl podívat dovnitř, mě děsilo. Ale musela jsem se pousmát nad tím, že sám by z toho měl šok do konce života. On takový není.

      Poté, co jsem vylezla ven, celá fialová, snad vypadajíc jako mrtvola, klepajíc se spíše zimou, než blahem, že jsem částečně zbavena bláta, jsem se potácela k županu, do kterého jsem se zamotala až přespříliš, div jsem hned nespadla na zem kvůli kluzkým chodidlům. Mokré věci jsem posbírala a pádila s nimi ke dveřím. Div jsem nevrazila do Peltera, který mě naštěstí zadržel před pádem. Zapomněla jsem, že cosi jako práh ještě existuje. Pelter mě popadl za ruku, zatímco v druhé ruce nesl mé oblečení, rozhlížeje se okolo sebe mě tahal za sebou a společně jsme utíkali po schodech tiše nahoru. Jako nějací rebelové. Otevřel mi tiše dveře, přestože zavrzaly.

       "Díky." poznamenala jsem tiše a chtěla jsem se vytratit do pokoje, ale on mě chytil a objal mě. Až jsem se zarazila a zamrkala. Držel mě u sebe a díval se mi do očí. Mlčela jsem. Pak jsem ho odsunula, ale ne moc silně. Otočila jsem se, zatímco mě pohladil po hlavě.

       "Není zač." řekl vlídným hlasem. Když jsem se ohnala, že mu ruku z mé hlavy sundám, aby si o sobě moc nemyslel, tak mě chytil za zápěstí. A to mě zarazilo. Zmateně jsem zamrkala. Od kdy to stvoření přede mnou umí tyhle chmaty? Přitáhl mě blíž k sobě. Cítila jsem, že se má tvář barví do ruda. On však mlčel a tiše mě sledoval. Chytil mě za hlavu a přitiskl si ji k sobě, aby ji objal. Jen jsem se na něj podívala a mlčela jsem. Posléze mě pustil a s vlídným úsměvem zabočil do svého pokoje. Zmateně jsem se za ním dívala. Nakonec jsem si usmyslila, že si na chvíli lehnu.

      Vylezla jsem po schodech, abych si v županu lehla na svou postel, rozespalá. Přikryla jsem se a usnula jsem. Neusnula jsem. Místo toho jsem zaječela, jako střelená, čímž jsem probudila celý dům. Dokonce i tetu se strýcem.

      V mé posteli byl vetřelec. A nebyl jeden! Anzoh a Damad se sice prali o jednu půlku tím, že si navzájem strkali nohy do úst a pod nos, zatímco Pivak spal vedle postele. Ani jsem si ho nevšimla. Sotva ostatní doběhli podívat se, co se stalo, Thomias se začal smát a opřel se o mě, že jsem jistě chtěla, aby tam ležel on. Ihned jsem ho praštila. Teta je ihned probudila stejným způsobem, jakým jsem já uspala Thomias, a vyhodila je z mého pokoje. Až pak se zarazila.

       "To je můj župan." poznamenala a zamrkala. Věděla jsem, že je zle a já nemohu utéct ani se schovat. Zacouvala jsem. Je pravda, že županu jsem se předtím omylem dotkla, takže byl nyní špinavý. A já ho měla přímo daný na straně, kde to šlo vidět nejvíce. Zadní části si naštěstí nevšimla ihned. Okamžitě mi přikázala, abych ho sundala, což jsem před ní odmítla.

      Thomias rázem ožil se slovy, že ho ze mě klidně sundá, na což jsem ho kopla, aby zmizel. Teta hystericky zaječela, abych nebila její dítě. Až jsme na ni všichni civěli, protože tenhle pojem snad nikdy nepoužila. A Thomias měl brzo ke smíchu. Jak nehezky zneužíval dobrou náladu tety. Nakonec jsem to byla , kdo se musel omluvit, že jsem vztáhla ruku na její děti. I Ovis měl podle všechno hlavu úplně mimo, zatímco si tohle především Thomias užíval. Mně to však přišlo po chvilce trapné a praštěné. Na chvíli se i zdálo, že ze mě župan strhne samotná teta, ale to už ji strýc naštěstí zastavil a vyhodil ostatní z mého pokoje. Až mě překvapilo, že se teta otočila a skutečně odešla! Zmateně jsem poděkovala, protože tohle jsem viděla poprvé. Mile se na mě usmál a pohladil mě po hlavě.

      S vlídnými slovy, že mu připomínám mou matku, ale očima a povahou spíše mého otce, odešel. Nechápala jsem to. Ani proč se ke mně teta občas chová zle. Co se stalo mezi ní a mámou? Netušila jsem. Otevřela jsem skříňku a z ní vytáhla album, kde byly fotky tety a mámy. Album, které se mi povedlo zachránit před jasným vyhazovem, spolu s ještě jedním. Vzpomínky na bolest jsou ti k ničemu, když ti onu bolest nikdo neodpáře od srdce, když je toho největší potřeba. Tohle teta řekla, když si myslela, že tohle album vyhazuje. Přitom vyhodila něco jiného, co jsem zaměnila s jejími věcmi. Prohlédla jsem si starou, černou kůži, která na okrajích pomalu praskala, a přivoněla jsem k ní. Tenhle zlozvyk jsem zdědila po tetě, která ho zdědila po své matce, mé babičce. Album krásně vonělo. Někdo by řekl, že zapáchá, mně vonělo.

      Posadila jsem se na zem a prohlížela si malé, bílé, úhlední písmo, které tehdy psala moje matka. Přejela jsem po něm prsty. Bylo snad pořád čerstvé. Okraje byly už lehce obité, ale pořád držely, stejně tak vazba byla stará a vypadala na vypadnutí, ale držela opravdu pevně. Listy, kdysi původně krásně bílé, nyní trochu nažloutlé, občas natrhnuté, jiné už slepené, lepidlem či páskou, protože některé listy z alba vypadly. Celé album kdysi bývalo spojeno provázkem, podle několika děr, které nyní však byly prázdné. Buď vypadly, nebo je někdo vyndal. Pohodlně jsem se usadila a opatrně otevřela album na první stránce. Několik stránek bylo čistě bílých, jen sem a tam na nějakou šmouhu či vrstvu prachu. Jednotlivé listy jsem opatrně posouvala a pouštěla ji dolů. Sledovala jsem, jak poletují dolů a roznášejí tak prach okolo sebe.

      Pousmála jsem se, když se list zastavil o první černobílou fotku, jejíž šedý okraj pomalu vykoukával ještě dřív, než byla fotka úplně odhalena. Chytila jsem roh stránky a pomalu ho posunula dolů, abych fotku odhalila na světlo. Přejela jsem po ní rukou. Smetla jsem prach dolů. Sledovala jsem, jak se na černobílé fotografii usmívá mladá teta a stojí vedle mé matky. Teda... mezi nimi je opravdu velká vzdálenost. Přesto se však obě usmívají a předstírají, že ta druhá vedle ní není. Přemýšlela jsem, zda by se něco změnilo, kdyby se povahy mé matky a mé tety vyměnily. Co by se stalo, kdyby teta zemřela? Šli by k nám mí bratranci? Bylo by to... stejné? Zakroutila jsem hlavou a usmála jsem se. Obě měly stejné oblečení. Vypadaly poněkud roztomile. Až nyní jsem si uvědomila, že matčin úsměv byl lehce falešný, snad by se dal nazvat i úšklebkem.

      Zatímco se máma spíše na fotce chtěla předvést, teta stála opodál, její úsměv sice zanikal v záři úsměvu mé matky, proto to vypadalo, jakoby se mračila, ale rozhodně vypadala o dost upřímněji, než má matka. Obě měly stejné, puntíkované šaty. Bílé puntíky jasně zářily na černobílé fotce. Bylo mi jasné, že se jich teta chtěla rychle zbavit. Ale nebyly to ty, které mi věnovala na Vánoce. Možná, že jsem pro ni pořád ještě drahé, jako vzpomínka na dětství, nikoliv na mou matku. Přejela jsem rukou po postavě mojí matky. Přemýšlela jsem, jak moc se jí podobám. Její plavé vlasy byly krásně čisté, jako bílá barva snad.

      Máma nerada mluvila o své minulosti. Prý byla nepotřebná. Alespoň pro ni. Pamatuji si však, že o naší minulosti vždycky mluvila. Nikdy se nezmiňovala o tetě, nikdy nemluvila o tom, jak se s tátou poznali, nikdy nevzpomínala na své dětství.

      Na fotku dopadlo něco malého, kapalného. Zarazila jsem se. Dotkla jsem se jemně své tváře, abych si uvědomila, že jsou to mé slzy, které nyní smáčí stránky s fotkami. Rychle jsem si je hřbetem ruky setřela. Proč jsem začala brečet? Netuším. Hned, když jsem se podívala na fotku, usmála jsem se znovu, až jsem se musela trochu pozasmát. Fotka mě kupodivu pobavila. Cítila jsem se v bezpečí, aniž bych tušila proč. Představa, že stojím mezi tetou a matkou a všechny tři jsem si až moc podobné, mě pobavila natolik, že jsem se začala i skrz drobné slzy v očích hlasitě smát. Ty dvě se jistě musely po vyfocení ihned začít urážet a mlátit se. Jako by byly kluci. Umím si to představit.

      Rukou jsem přejela po volném místu mezi nimi. Opíraly se o bílý, snad lehce tmavší plot. Uvědomila jsem si, že je to plot od našeho vzdáleného souseda, kterému každý rok strýc krade stromek na Vánoce. Tady byl plot ještě natřený na bílo, ale už pomalu plesnivěl. Nyní byl celý plesnivý, ale pořád tam stál. A připomínal historické místo, kde byla fotka pořízena. Zajímalo by mě, co si na to hned řekly, když je vyfotili. Jak mohly reagovat? Začaly se urážet? Nepromluvily? Začaly se mlátit? Nebo dělaly všechno, co dokáže lidský mozek vymyslet během krátké chvíle, najednou? A ten můj toho dokáže vymyslet opravdu hodně, jak jsem si posléze uvědomila. Musela jsem se hlasitě rozesmát jen té představě, co by podle mého mozku měly stihnout. Pak jsem však náhle přestala s pohledem do stropu. Usmívala jsem se. Uvědomila jsem si, že je mi dobře. Aniž bych tušila proč.

      Podívala jsem se znovu na fotku, která byla na první stránce, div jsem se nerozesmála znovu.

      Nakonec jsem konečně překonala pokušení a smích a otočila jsem na další stránku. Byla tam další černobílá fotka, tentokrát jen mojí matky, přibližně v mém věku. Na sobě měla žluté šaty s černými puntíky. Usmála jsem se. Slušely jí stejně dobře, jako mně. Ve vlasech měla podobnou růži, jako jsem měla já. Na nohách měla však dřeváky, což jsem se usmála nad tím, jak v tom mohla zůstat po celou dobu toho focení. Na rozdíl od ní se mé vlasy mírně kroutily, zatímco ona je měla rovné. Přejela jsem rukou po zaprášené fotce, až jsem protáhla obličej nad tím, že takhle budu muset odkrýt i zbylé fotky, abych vůbec viděla, co kdysi ve své kráse skrývaly, ale někdo na ně rád nechal usedat prach po letech, abych je nemohla vidět.

      Mámin úsměv mi znovu připadal jako falešná náhražka, jako přetvářka, kterou jsem po ní nezdědila. I kdybych se snažila, vím, že můj úsměv bude stejný, jako od táty, ten pravý. Nevím, jak nebo kdy se ho máma naučila, ale táta ho snad nikdy nepoužil.

      V práci neměl důvod, mimo práci se také usmíval mile. Na mámu se také mile usmíval. Usmívala se však ona falešně na mě i na tátu?

      Na fotce mi máma přišla trochu i namyšlená, což mi nikdy předtím nepřipadalo. Možná, že když jsem byla malá, tak jsem to tak nevnímala. Ani teta mi nepřipadala až tak vznětlivá. Asi jsem viděla zkreslený svět. Bodejť by ne, když i nyní mám všelijaké představy, které mě drží při smyslech, dá se říct. Neuměla bych si rozhodně svůj život představit, kdyby si teta a máma vyměnily osobnosti. To bych rozhodně zemřela už jako dítě na příliš krutou práci. Představa, jak se sotva naučím chodit a hned vzápětí kopu jámu pro řepu a jiné věci, mě opravdu děsila. Což mi ale připomnělo, že se jistě bude muset něco sadit. Alespoň co jsem slyšela ve škole, tak se na jaře sadí všelijaké rostliny. Brzy to zřejmě vypukne. Snad budu užitečnější, než v létě, napadlo mě, až jsem se musela praštit do hlavy při vzpomínce, kdy jim kvůli mně zmoklo obilí a nebylo už tak použitelné, až mě hlava skutečně rozbolela. Zanadávala jsem si sama na sebe a pohlédla znovu na fotku v albu. Sledovala jsem matčin úsměv. Její oči vypadaly na této fotce poněkud zlomyslně. Snad jakoby naproti stála teta a má máma by už přemýšlela, jak jí zase zaškvařit. Nikdy jsem o své matce nesmýšlela, jako o nějaké potvoře. Ale nyní mi to přišlo až děsivé, co všechno mohla vyvést, jako malá a byla za to potrestána teta.

      Snad se mi na chvíli zdálo, ale v jejích očích byl záblesk poněkud velké krutosti.

      Pohlédla jsem konečně na třetí fotku. Byla tam mladá teta, má babička z matčiny strany a má matka. Babička stála mezi nimi, s úsměvem je držela za ramena a smála se příjemně do fotoaparátu. Ne. Tohle nebyl příjemný úsměv. Copak máme v genech jen falešný úsměv, kterému se teta raději vyhýbala a po dlouhé době se ho odnaučila?

      Prohlížela jsem si tmavé vlasy mé babičky. Zaměřila jsem se na oblast za nimi. Uvědomila jsem si, že je to focené v oblasti dnešní křižovatky. Strom za nimi na fotce se snad za ty roky ani nezměnil. Byl pořád velký a jeho kořeny byly mohutné natolik, že země se pod ním propadala. Tiše jsem fotku sledovala nějakou tu dobu.

      Dole jsem viděla i kousek stínu, zřejmě od mého dědečka, který je fotil. Pousmála jsem se při vzpomínce na mého dědu, který měl dlouhý plnovous, jako pravý děd v pohádkách.

      Máma a teta měly obě stejné šaty. Byly krásně bílé, krémové. Byly to ty šaty, které do mého příchodu byly špinavé, zaprášené a děravé. Nyní byly krásně čisté, znovu krémové a zašité. Asi jsem svým příchodem změnila něco v téhle domácnosti. A rozhodně to nebyly jen výdaje. Přejela jsem rukou po okraji stránky. Všimla jsem si, že roh dole byl mírně zohnutý. A přesto, že jsem ho odkryla, nic tam napsané nebylo. A já se tak těšila na nějakou zprávu nebo moudro do života.

      Sledovala jsem pole klasů, které na fotce byly světle šedé. Přemýšlela jsem, zda tam byly na jaře na sklizni, nebo na podzim, či v létě při sklizni. Už jsem si byla vědoma toho, že se barva klasů mění spolu s ročními obdobími. Ta naše se snad měnila každý den. Usmála jsem se a přetočila jsem konečně na další stránku, kde jsem spatřila čtvrtou fotku.

      V tom skrz okno proletěl pták, zaskřehotal a já zakřičela. Letěl proti mně. Rychle jsme se skrčila, spíše jsem spadla z postele a pták proletěl jen těsně nade mnou a skřehotal. Můj křik jistě byl slyšet až dole. Ale byli na tohle zvyklí. Předtím to bylo ještě o dost horší. Nyní si už zvykli. Předtím se dokonce i chodili někteří z nich ptát, který z nich mě znásilnil jako první. Ano, takovouhle zábavu si mí bratránci vymysleli. Po několika neúspěšných zjištěních, že jsem pořád v celku, jak to celkem nehezky nazval Anzoh, vždycky odcházeli a posléze je to přestalo bavit úplně.

      Pták poletoval okolo, jako pomatený, zatímco jsem ječela a kryla si hlavu. Nálet ptáka, který se velmi podobal datlovi, jsem zrovna nečekala. Měla jsem strach, že si mě splete se dřevem a bude do mě mlátit svým zobákem. Což by rozhodně nebylo mimo mísu, když jsem byla nazývána už všelijak. Vlastně i dřevem mě jednou nazvali. Nastavila jsem hlavu před sebe, aby si datel mohl ulevit. Když jsem dřevo, tak to přece bolet nebude.

      Pták mě klovl a já zaječela bolestí. Sprostě jsem na něj zanadávala a pokusila se ho chytit, ale ta létající potvora uletěla na stranu a poletovala okolo mě a vysmívala se mi. A dost. Obstarám si zbrojní průkaz. Budu střílet ptáky na potkání! Ani s kachnami mít slitování nebudu! Dokonce, i kdyby mě prosili, tak ani ne s těmi plyšovými!!!

      Vyletěla jsem z pokoje, ale pták byl na mě snad přilepený, když mě kloval do hlavy (jako bych nebyla dutá už dost), a zatímco jsem utíkala po schodech, postupně jednotlivé hlavy vylézaly zpoza dveří, aby zjistily, co se děje a proč tak řvu. Ale ani jedné nedocvaklo, že by mi mohla pomoct. A tak se za mnou jen beznadějné pohledy dívaly, které se hned proměnily na pobavené, jak se z vrchu ozýval smích. Až mě i štvalo, že jsem na ně nemohla toto ptáka poštvat. Především na některé typy, aby kloval, co nejvíce to jde!

      Křičela jsem, jako pominutá. Teta se konečně ráčila otočit, co se děje, zatímco strýc namířil na ptáčka svou pušku. Zaječela jsem ještě hlasitěji v domnění, že míří na mě. A teta se ihned s Jiankem vsadila, že se nestrefí! Vždyť tvrdil, že nebyla nabitá! Nechtěla jsem riskovat prostřelenou plíci nebo hůř, ucho, takže jsem se vzdálila do kuchyně. Tam však čekala teta (jak se tam však dostala, to doposud nevím), se sekáčkem v ruce, a usmívala se tak děsivě, že jsem zakřičela ještě víc a ptáček raději vzal nohy na ramena a proletěl oknem. Asi se nechtěl stát naším zítřejším obědem.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře