Kdysi mě zachránil DORUČOVATEL - Dopis desátý

2. září 2015 | 07.00 |

Dopis desátý

Nepamatoval si, že by se v jeho životě stalo něco podobného.

Mírně se pohnul, ale Noir se na něj nahnul víc, což ho zarazilo v pohybu. Pohlédl na chlapce, který nyní tvrdě spal, opřený o něj, jakoby Reson byl snad nějaký jeho polštář, který mírně tiskl k sobě za pomocí vyzáblých, studených ručiček. Reson ho opatrně pohladil po vlasech a chlapec se mírně usmál do svého snu. Mladík mu však úsměv nevrátil, však zůstal sedět na zemi a s mírným povzdechem očekával, kdy se konečně mladík vzbudí a budou moci pokračovat kupředu. Aniž by si uvědomil, kdy začal, začal počítat dny, kdy opustil Městečko pod lesem, kde dostal poslední jídla a vodu, obojí v podstatě věnoval někomu; nyní by je věnoval chlapci a ještěrce, oba potřebovali rychle nějaké živiny a vodu, kterou jim jeho rychlé tempo ubíralo. Byl si vědom, že v tomhle byl krutý a sobecký. Ale měl svou povinnost. Pohlédl na mapu a sledoval zbylé vesničky, které byly poblíž sebe. Snad tam někde se najde čistá duše, která mu něco věnuje. Spíše jim, než jemu. On už to nějakým způsobem zvládne. Tak, jako vždycky. Ale o ty menší tvory měl strach.

Noir se mírně zatřásl zimou, plamen nyní plápolal slaběji, protože studený vítr pronikl dovnitř a snažil se ho uhasit, co to jenom šlo. Pak však musel zmizet, když si všiml, že ho sledují temné chladné fialové oči Resona. Reson se zlověstně díval za větrem, snad s výhružkou v očích, že pokud se toho plamenu jakkoliv dotkne a uhasí ho čirou náhodou, chytne ho a uvidí pravý konec světa dřív, než se tak vůbec stane. Podle všeho to na vítr zabralo, tak odletěl foukat někam jinam. Když tak vítr učinil, opět se opřel o chladnou stěnu a díval se před sebe, snad čekajíc, že se chlapec či ještěrka, dřív nebo později, vzbudí a budou mu dělat společnost; buď otravnou, nebo milou.

Utíkala.

Žena, zahalená do temného sametu, jako noc kolem ní, který se lesknul, jako hvězdy nad její hlavou, utíkala před davem lidí, který jí vyhrožoval hranicí a upálením, pokud se jim okamžitě nepoddá. Jen krátce se za nimi podívala svýma krásnýma očima a vypadalo to, jakoby se usmála, vytahujíc proti nim lesknoucí se zbraň.

Stiskla spoušť, hlaveň pistole se zaleskla a z oné pistole vyletěla ohlušující rána, která oslepovala lidi, sotva ji viděli, a zabíjela svou délkou minimálně pět, šest lidí najednou. Temné oči poklidně sledovaly umírající muže a ženy, neznaly slitování, neznaly odpuštění; ani jí přece nikdo neodpouštěl za to, kolik lidí bezcitně zabila.

Prudce zahnula za roh. Kulka zničila zeď vedle ní a do očí jí vletěl kousek omítky. Na krátkou chvíli ji oslepil, ale povedlo se jí rychle se zorientovat i bez očí. Utíkala k hranicím, kde měla jistotu, že po jejich překročení na ni už moci nebudou. Probíhala mezi lidmi; hravě a rychle. Snad tančila ve větru, který odchyloval směr kulek od toho, aby ji okamžitě zabily na místě. Lidé za ní křičeli. Kulky okolo ní proletovaly, už je ani nepočítala. Jen málokdy, sem a tam, uhnula hlavou na stranu, pak se sama otočila a vystřelila bez zaměřování. Když se otočila, muž, řezník, po ní zaútočil nožem, jako po divé zvěři. Jen jí lehce poškrábal po tváři, přetrhl jí však samet okolo krku. Ukázala se jasná rudá barva. Hned muže kopla do rozkroku. Když se k ní přiblížil s hlavou, podřezala mu rychle krk, držíc mu pusu, aby příliš nekřičel. Potom ho shodila k zemi, prchajíc před dalšími smrtícími kulkami, které ji pronásledovaly všude. Skvrny od krve jí na šatech zůstanou; nezbaví se jich, bud navěky značena za vražedkyni. To ji však činilo šťastnou. Zlověstně se usmála, utíkajíc městem.

Město, proslavené svými dokonalými zbraněmi, které nikdy neminuly svůj cíl.

Slyšela výstřel. Otočila se. Kulka se jí odrážela v temných očích. Nepohnula se. Poblíž její hlavy proletěla krev, zatímco sama pomalu padala. Byla snad potrestána za své hříchy, které zde spáchala? Žena, která ji strefila, se však polekala a zakřičela. Žena v sametových šatech se ušklíbla a vystřelila, zbraní, která byla téměř totožná s tou, kterou používali doručovatelé. Komu ji sebrala? Žena nahoře křičela, posléze ji záře pohltila a žena se rozpadla na popel. Byla to zbraň, která odsoudila onu osobu za potomka démonů, který musel být zlikvidován. Neobviňujte z toho onu překrásnou ženu, jejichž oči jsou nyní tak temné, jako noc kolem ní, a mysl čistá, jako voda v řece, ve které spí démon a popohání proud řeky na druhou stranu. Však co se stane? Jen další město zmizí z mapy. Stejně, jako se svět nedozví o ztrátě Stulisiy, nedozví se po delší dobu ani o ztrátě Qaaru, pravda?

Jeden z mnichů si k sobě pevně tisknul kříž, sledoval to, co se tehdy zrodilo na obloze nad Qaarem. Jen tiše zašeptal slova, prosící o spásu Pána Boha. Žena se objevila za ním. Muž pevně svíral kříž a zvedl ruce k modlitbě. Byl plešatý a mírně zavalitý, ramena měl však malá. Oči se mu mírně zaleskly, byly světle modré, až příliš modré na toho, kdo měl být hlavou místního kostela.

Pater noster qui es in cælis, sanctificetur nomen tuum.

Nežádal ji ani Boha o slitování.

S posledními slovy k Bohu se muž rozloučil se životem, zbraň zaštěkala. Kněz posléze padl na zem mrtvý, krvácející z rány na krku, oči měl lehce přivřené, z úst mu vytékal pramínek krve, jeho kůže pomalu bledla a zároveň zářila v odrazu z plamenů kolem něj, ruku měl povolenou; pod ní ležel dřevěný kříž, krví zbarvený do temně rudé barvy. Ženiny oči byly temné, chladné. Vzhlédla k nebi a vystřelila. Další osoba sletěla ze střechy, když ji zaměřovala. Padla poblíž knězova těla. Žena okolo nich poklidně prošla, zatímco škrtla sirkami o sebe, házejíc je po své levé straně k dřevěnému domu. Dům po chvíli vzplál; nejdříve schodiště plameny pohltily a posléze se plamen vysápal nahoru po dveřích, přes bílá okna až k černé střeše. Plameny se díky větru přehouply na druhou budovu a posléze na další a další. Kostel začal hořet, jako poslední, zatímco na jejich schodech žena seděla, v ruce držela bílý růženec a tiše šeptala slova modlitby. Usmála se. Vstala. Další na seznamu. Pouze tohle řekla. Vzhlédla k nebi. Roztáhla ruce. Oddávala se chladnému větru, který jí pomáhal spálit město na popel.

Zahodila růženec do ohně, který nyní spaloval kdysi překrásný kostel z tmavých cihel.

Po několika tichých minutách opustila mrtvé město, zatímco ti, kteří se vraceli z dalekých krajin, křičeli a všem oznamovali, že město Qaar hoří. Hned brali vodu, co měli, tu drahocennou tekutinu a vylévali ji na hořící domy. Žena z města zmizela, skoro jako duch se rozplývá nad svíčkou. Asi tak po třech hodinách bylo po všem; město bylo sice zčásti vypáleno, ale stihli ho zachránit v čas. Ti, kteří přežili, proklínali ženu, která je připravila o domovy a jejich drahocenné šaty. Materiály byly pro ně přednější; to, že nepřišli o život, že jsou pořád naživu, že mohou chodit, dýchat a křičet, pro ně bylo vedlejší.

Když se Noir dalšího rána (o pár hodin později) probudil, našel Resona sedět vedle něj, jak pozoruje temné nebe. Mraky nesly ještě temnější barvu, ale vítr v sobě nesl smutek a nářek těch, kteří uhořeli a kteří zemřeli v Qaaru. Noir spatřil Resona, který zavřel oči, sepjal ruce ke krátkým slovům modlitby a pak zašeptal poslední slovo. Amen. Sotva si Reson všiml, že ho Noir sleduje, pohlédl na něj chladnýma očima. Noir se hned nafoukaně podíval stranou. Oheň poblíž nich už dávno vyhasl. Když se Reson zvedl, Noir spadl na zem na tvář, protože se o něj pořád opíral. Reson navrhl, aby vyrazili, na což se Noir ihned začal vykládat, kolik jich skutečně bylo. Reson na chvíli zamrkal. Pak si uvědomil, co tím myslel. Sledoval ho a mírně přimhouřil oči. Odpověď mu však nedal. Zvedl svou brašnu. Otočil se a odešel. Chlapec otevřel ústa dokořán. Ještěrka se snad zasmála. Následovala Resona a skočila mu na brašnu, vyžadujíc po něm, aby si do ní mohla zase vlézt, což Reson zamítl se slovy, ať na to ani nemyslí. Vytasila na něj hrozivě zuby a zákeřně vyplázla jazyk. Noir poznamenal, že vypadá skutečně děsivě. Ještěrka, netušíc, že si z ní dělá blázny, se na něj podívala milýma očima.

Reson jim svou pozornost moc nevěnoval; pohlédl do mapy, aby si zjistil správný směr. Zkontroloval kompas. Šli správně. Tak proč měl divný pocit, že je něco špatně? Pohlédl na místo, kde kdysi bývaly mohutné stavby Qaaru a zarazil se. Jen zdálky spatřil stoupající dým a plameny mu zakrývaly husté lesy okolo. S myšlenkou, že lidé z Qaaru uspořádali nějakou oslavu, jako vždycky, se vydal s ještěrkou i s chlapcem kupředu, přemýšlejíc, kde pro ně sežene jídlo. Slyšel dva výrazné žaludky, které žadonily o kousek jídla, zatímco na jeho brašně ležela ještěrka s vypláznutým jazykem, předstírajíc mrtvolu, a za ním se potácel chlapec, také s vypláznutým jazykem; kdyby mohl, jistě by se rozplácl někde na zemi, aby si zajistil Resonovu pozornost, ale bylo mu jasné, že doručovatele to zajímat nebude. A přitom to Resona trápila nejvíce. Už předtím přemýšlel, kde by pro ně získal nějaké jídlo. Protože sám odkázal vyjít několik týdnů bez jídla a vody, moc si s tím starosti prvně nedělal.

Když však pozoroval, v jakém jsou stavu, vzdychl si. Před sebou spatřil malého králíka, který k nim dohopsal, začichal a odskákal od nich pryč. Reson ho tiše sledoval. Králík měl světle hnědou barvu, velké uši a načechranou srst. Ten se rozhodně špatně neměl ani v zimě, napadlo ho. Hned za ním hopsala jeho družka, ještě vypasenější. Sotva ještěrka slyšela zvuky, zapomněla na to, že bývala býložravcem a po tlamičce jí stékaly sliny. Mírně se nahnula dopředu, snad jakoby je chtěl přitáhnout k sobě, a přepadla přes Resonovou brašnu na stranu. Skončila na zemi. Vyplázla jazyk a zaskřehotala smutným hlasem, jak ji bolí celá hlava. I chlapec se za králíky díval a nespouštěl z nich oči, ani když od nich byli už mírně vzdálení. Na krátkou chvíli se Resonovi zdálo, že se chlapec rychle oblízl, aby skryl sliny, ale i tak ho slyšel, jak je polkl. Dvojité zakručení v břiše bylo nyní o to hlasitější. Reson si povzdychnul. Byl mírně zklamaný tím, jaké nezdvořilé a neohleduplné tvory to musí tahat s sebou. Nakonec ti dva rozhodli bez něj. Ještěrka ožila, utíkala spolu s chlapcem z kopce, přestože za nimi Reson volal, aby se zastavili. Mohl je nechat být, ale rozhodl se, že bude sledovat jejich marný boj proti přírodě. Vydal se tedy za nimi.

K jeho překvapení, sotva dostihli králíky, přikázal mu chlapec, a ještěrka s vyčítavým pohledem souhlasila, aby jim okamžitě jednoho z nich ulovil. Kdyby se Reson nezapřísáhl, že lidi mlátit nebude, jistě by Noir dostal tak silnou ránu do hlavy, že by se už o hlad starat nikdy víc nemusel. Jeho velké nadšení bylo znát už jenom z pohledu v očích a v hlase se ještě stupňovala jeho ochota a radost jim vyhovět. Oba ho popostrčili před sebe a sami se skryli v bezpečné vzdálenosti, aby králíky nevylekali. Reson měl sto chutí jim oběma pohrozit, že pokud nepřestanou, tak je praští tak silně, až se jim z toho v hlavách roztočí mozky samotné. Neochotně se přiblížil ke králíkům a chvíli je pozoroval. Vypadali spokojeně. Vyhrabali si mokrou trávu, kterou rychle spořádali, aby jim ji někdo nesebral. Plné tlamičky rychle přežvykovaly stébla trávy. Packy ihned odhrabaly sníh pryč, aby se dostaly ještě hlouběji, pro další lepší kousky. Věděli, kde hledat. Rychle přežvykovali. Mlaskali. Dívali se kolem. Kontrolovali jeden druhého; co kdyby partner snědl něco víc, než ten druhý? Bylo jasné, že si na tom pochutnávali, sic jim síly stačily. A to pořádně! Rozhodně postrádali základy etikety. A tím nemyslím jenom to provokativní, hlasité mlaskání všude kolem!

Reson se opatrně přiblížil víc, jeho kroky nebyly ve sněhu vůbec slyšet. Protože neměl žádnou zbraň, kterou by je postrašil, aby nikam neutíkali (a pistoli, která stejně zabíjí jen démony, nemohl vytasit proti tak roztomilým tvorům), musel se rozhodnout chytit je jinak. Být terorizován malými tvory je tak ponižující, pomyslel si.

Skočil po tom, který k němu byl blíž. Hnědé oči se na něj zaujatě podívaly, králík dvakrát, třikrát přežvýkal sousto, polkl a uskočil stranou, zatímco Reson dopadl tváří do sněhu. Králík vyhrabal díru jinde a pokračoval v jídle, ignorujíc doručovatele vedle sebe. Reson vstal a podíval se za ním. Odfoukl sníh ze své tváře a pohlédl na samičku králíka, která k němu byla otočená zády. Zkusil se k ní přiblížit, ale rázem okolo něj cosi proletělo. Byl to malý Noir, který se zvíře pokoušel chytit. To mu však zadními packami dal jasně najevo, že o společnost takového nevychovaného mladíka nemá ani trochu zájem. Párkrát ho kopla, než se uráčila uskočit stranou. Když se ho Reson nehezky znějícím tónem hlasu zeptal, o co se to pokouší, chlapec odpověděl, že se nemohl déle dívat na to, co tady on vyvádí. Touha do něčeho praštit Resona pomalu pohlcovala víc a víc. Sledoval však chlapce, jak skáče po králících, kteří si z něj dělají blázny a vyloženě čekají na jeho reakci, ho mírně potěšila, skoro až pobavila. Lehce se ušklíbl.

Sledoval chlapce, který skákal po králících, ve snaze je chytit.

Zatímco ještěrka seběhla kopeček opatrně dolů, zpozorovala Resona, že si sundal vestu a vyčkával. Potom se mírně zarazila. Reson se nyní usmíval. Zamrkala. Byl to skutečně úsměv? Rozhodně tak vypadal ze všech možných směrů.

"Noire," zvolal Reson náhle, když Noir skončil tváří k zemi, zatímco se mu králíci mírně smáli zpoza pacek. Chlapec se vztekle podíval na doručovatele. "zkus to znovu."

Netušil, zda si z něj dělá blázny, ale zkusil to znovu. Nyní za králíkem skoro utíkal jenom proto, aby ho donutil na chvíli zpomalit, aby ho mohl chytit. Najednou zpoza stromu vylezl Reson, který králíka chytil do své vesty, kterou pevně utáhl a zvedl, držíc ji jako pytel. Uvnitř se cosi zběsile hýbalo. Družka králíka v Resonově vestě tiše zažadonila, aby ho pustili, ale pak se rychle rozběhla pryč. Rychle zapomněla na svého partnera.

Reson si to nemohl odpustit; musel chlapce pochválit za dobrý výkon.

Noir se mírně začervenal v lících, ale posléze s hrdostí řekl, že králíky chytal ještě jako batole. Reson se zatvářil pochybovačně, ale znalecky si chlapce prohlížel.

Když se jim povedlo rozdělat oheň, držel chlapec klacek s holým králičím masem nad ohněm. Krásně vonělo. Pomalu se propékalo. Noir se konečně po tak dlouhé době rozmluvil; mluvil s Resonem skoro jako se svým starým přítelem, stejně tak Reson nemluvil s Noirem jako s dítětem, ale jako s mladším bratrem snad, skoro svým přítelem. Noir vesele popisoval, jak králíka nakládali spolu s jeho babičkou, kdykoliv k ní zavítal; jeho babička vypadala na poměrně zdatnou kuchařku, která přijala jakoukoliv výzvu jenom proto, aby chlapci udělala radost. Protože Reson králičí maso nikdy nejedl, ihned chlapcovu nabídku, aby si dal s ním, odmítl.

"Ale no tak," naléhal na něj. "babička by ti nyní řekla, že bys ji urazil." Podával mu kousek masa. Reson, aby ho neurazil, si onen kousek dal. Aby chlapce obalamutil, přiložil maso k ústům, ale jen do chvíle, než se chlapec vrhl na kus masa na noze, rval ho jako zvíře, až se kůže pomalu utrhnula a dovolila mu pozřít maso, posléze Reson dal malý kousíček horkého masa ještěrce do úst, která mu ruku málem spolkla, když j dával kousek druhý.

"To mi připomíná," začal chlapec mluvit s plnou pusou. Pomalu polkl. "Kam to vůbec jdeme? Přesněji řečeno, za jak dlouho se tam dostaneme?"

Vzhledem k tomu, že Reson moc komunikativní typ nebyl, alespoň co se týkalo úplných cizinců, rozhodl se, že chlapci odpoví.

"Existuje místo, kde žijí i zbylí doručovatelé," řekl a kreslil prstem do sněhu, nějaké hradby a za nimi jednotlivé domečky. Chlapec pečlivě žvýkal maso v puse a pozoroval ho. "Někteří ho nazývají Hlavní město, jiní zase Severní brána. Existuje i pár takových, co je nazývají Sewlec, což mezi doručovateli znamená domov. Zde nás přijali takové, jací jsme, žijeme zde a nemusíme mít strach, že nás někdo zabije. V podstatě; i pro tebe to místo bude vhodné." Rukou udělal kolečko kolem celé malé kresby. Dialog zakončil tím, že dodal, že v Sewleci je spousta lidí, kteří přijímají jemu podobné jako své vlastní syny, bez ohledu na odlišnou krev či původ. Noir ho celou tu dobu poslouchal a žvýkal poslední kousek masa ze stehna, zatímco si už urval další kus z přední nohy, aby mohl v jídle pokračovat. Rozhodně měl žaludek prázdný a velký.

Namítl, opět s plnou pusou, že ty názvy a přezdívky jsou celkem šílené. Reson se nad tím pouze pousmál, ale nevyvracel jeho tvrzení; místo toho začal krmit ještěrku, která už mírně vrněla a vrtěla ocasem, že by si ráda kousla dalšího kousku masa, znovu. Reson pohlédl na nebe. Mraky byly pryč. Hvězdy nyní jasně zářily. Noir jen nahlas poznamenal, že hvězdy jsou krásné. Resona však trápila jedna věc; přál si, aby viděl špatně, že se mu to jenom zdálo; byl si však vědom, že se v Qaaru něco muselo stát. Když skončil s krmením ještěrky, vstal a řekl, že se půjde podívat kolem. Chlapce hned zastavil a řekl mu, aby na ni dohlédl, aby ji ještě víc nakrmil, na což chlapec protáhl obličej s otázkou, proč musí dělat takovouhle hloupost. Reson jeho poslední poznámku ignoroval, důrazně mu to pak i oznámil, aby si toho byl chlapec vědom.

Noir se pustil hned do dalšího kousku masa.

Reson kráčel lesem. Rozhlížel se okolo. Doufal, že démony odláká světlo a záře z ohně. Přitom mu zbraň snad sama hlásila, že je jich tady spousta. Nebyl si jistý, zda opouštět chlapce samotného, byl správný nápad, ale musel to prověřit. Riskovat, že by se zde zatoulala skupina démonů, nechtěl. Kdyby tady byli dva, tři, mohl by se o ně postarat ihned a sám. Ale riskovat, že by tady byla pětičlenná spolupracující skupina větších démonů, rozhodně nechtěl. Z neznámého důvodu se mu však v hlavě ozývala slova chlapce; proč na to myslel zrovna nyní? I tak ho to mírně potěšilo; byl už o něco raději, že je chlapec s ním. Pomyslel si, že ještě pár dní a začal by snad mluvit s ještěrkou.

Když nikde nikoho ani nic neviděl, prohlédl si mapu ve svitu měsíce. Jejich další cesta putovala pořád na sever, ale nyní mírně zahnuli na východ. Byl si toho vědom. Museli najít cestu, která by jim umožnila se průběžně zastavovat; především pro chlapce byl spánek důležitý. Nést ho na zádech a být pak napadený démony byla ta nejhorší představa, která se mu kdy v hlavě promítla za tak krátkou chvíli.

Po několika minutách se vrátil zpátky.

Našel chlapce opřeného o strom poblíž ohně, zatímco mu ještěrka spala v klíně. Kousek masa se mu jen stěží držel v zubech. Reson přes chlapce s ještěrkou přehodil vestu, aby jim bylo tepleji. Vzhlédl k hvězdám. Neuvědomil si, kdy usnul také, s hlavou mírně skloněnou k hrudi. Poslední dobou spal až moc často, napadlo ho, tohle nebylo ani trochu dobré. Když oba spali, byli snadnými terči pro jakékoliv démony, ale i zbloudilé duše, které na takovéhle jedince čekaly, klidně i celé týdny a měsíce.

Ještěrka se probudila trhnutím. Uvědomila si, že přes ni je jakási látka. Když zpoza ní vykoukla, spatřila doposud spícího Noira. Opatrně okolo něj proklouzla a svezla se po jeho těle dolů na chladnou zem. Měsíc jasně svítil, hvězdy blikaly do tmy a ještěrka pohlédla na vyhasínající ohniště. Jak dlouho mohli takhle bezstarostně spát? Slyšela šramot. Hned se podívala za oním zvukem. Čekala. Něco vyběhlo z křoví; instinktivně se vydala za tím, zanechávaje lidi za sebou. Proklouzla skrz malou dírku ve stromě a v dutině stromu utíkala vpřed, následujíc onoho narušitele, který jí nedal spát. Sice ho ztratila z dohledu, ale pořád slyšela jeho doskoky do sněhu; byl někde poblíž. Ona to věděla.

Hnala se kupředu, jako smyslů zbavená, skřehotajíc za tím tvorem, aby zpomalil.

Ve skutečnosti to byla jiná ještěrka, s černými pruhy na zádech, její kůže byla popelová, až čistě stříbrná. Krk mě zbarvený spíše do tmavě šedé, až skoro černé. Oči měl tmavě fialové a jasně mu nyní zářily do tmy. Okolo tenké, zúžené zornice byly slabé růžové výběžky, jako drobné plamínky v očích ještěrky. Byl to samec. Drápy měl o něco kratší, než ještěrka, ale měl je rozhodně širší a zahnutější. Ocas měl posetý malinkými bodlinkami. Pohled měl klidný; byl si vědom toho, že ho ještěrka sleduje, proto ji vedl svou vlastní cestou. Na břiše měl jakousi červenou skvrnku, která se mu táhla od krku přes celé břicho až ke konci ocásku. Byl označen. Zanechávaje za sebou slabé stopy ve sněhu, prchal před ještěrkou, která ho pronásledovala, která byla o dost rychlejší než on, však on měl delší nohy, než ona. Přestože byla rychlejší, co se kroku týče, on měl zase delší kroky. Jinými slovy; byli na skoro stejné úrovni. I tak, samec věděl, kam má utíkat, aby se ještěrky v nejhorším případě zbavil. Provázel ji mezi stromy, kroužil mezi nimi, ztrácel se jí z očí díky těm menším, probíhal skrz křoví, přeskakoval nebo podlézal nebo přelézal jednotlivé padlé stromy, jako padlé bojovníky z bitvy, nevydal však po celou tu dobu ani jednu jedinou hlásku, ani nezaskřehotal, když ještěrce docházela trpělivost a unaveně se ho již ptala, proč je sledoval, proč před ní utíká a především; kdo je?

Samec sjel dolů po kopci a posléze utíkal vpřed, neohlížeje se za sebe. Ještěrka se zastavila. Na chvíli zaváhala. Pak skočila z kopce dolů, točíc se v několika kotrmelcích, až se konečně zastavila na konci kopce. Sníh ze sebe setřepala prudkým vyskočením na nohy a zase pronásledovala onoho nevychovance. Oči jí mírně zářily zlostí; překrásné oči, které jsou rozzuřené, jsou ty nejděsivější. A ještěrka nyní vypadala opravdu děsivě. Tak děsivě, že dámy z Francie by roztrhala, jako nějaký hladový vlk, tak děsivě, že její oči se třpytily v odrazu Měsíce a snad i plameny by se před nimi rozžhavily více, nebo by se uhasily úplně na její jeden jediný povel. Ignorujíc fakt, že se už dávno vzdálila od obou mladíků, pronásledovala ještěrku před sebou, se zaujatostí ale také s menší zlostí v sobě. Byla to však možná i chtíč, co ji popohánělo kupředu. Oči, které byly naprosto soustředěné a zaujaté, kvůli tomu, co viděly jen stěží.

Sameček ještěrky se zastavil na kopci a podíval se na utíkající ještěrku za ním. Oči se mu mírně tmavě zablýskaly. Posléze se rozběhl dolů po kopci. Ještěrka se musela zastavit; sotva popadala dech. Potom však její oči cosi spatřily – něco, co ji opravdu polekalo. Chtěla se otočit k odchodu, chtěla utíkat pryč, ale nestihla udělat vůbec nic. Jen zmateně jednou mrknout, zatímco se jí v očích odrážel lesk. Nestihla je už ani zavřít.

Obří drápy velkého orla se jí zaryly pod kůži, odstrčily ji stranou a nechaly spadnout dolů z kopce. Orel vítězoslavně roztáhl křídla v plné velikosti, jednotlivá pírka ucítila svobodu a neomezenost, zatímco se mu drápy pozvolna zalily do ještěrčiny kůže; jaká slast to pro něj mohla být, když takovou dobu nelovil? Ještěrka se mírně prohnula dozadu a posléze padala dolů, točila se v nekončících kotrmelcích, dokud konečně nedopadla na zem, na záda. Tlamičku měla pootevřenou, po jejím slabém, malém tělíčku zlehka stékaly kapičky krve, které si svou cestu lehce našly. Sameček ještěrky se vyšplhal na kopec a poklidně sledoval to, co orel udělal. Velký ptačí dravec přistál vedle něj a zahvízdal. To přinutilo Resona okamžitě otevřít oči, přestože hlas ptáka byl příliš vzdálený na to, aby ho mohl tak dokonale slyšet, a rozhlédl se kolem sebe. Druhá ještěrka se pozvolna, pomalu přibližovala k té zraněné, krůček po krůčku, aby nespadla ze strmého kopce a nějak se nezranila. V jednotlivých dírách, spíše prohlubeninách, které za sebou ještěrka po pádu zanechávala, sledoval sameček kapičky krve, které se na sněhu přichytily; bylo jich při každém pádu víc a víc. Konečně pohlédl na podrápané tělo ještěrky a zastavil se vedle ní.

Ještěrka pomalu otevřela barevná očka a pohlédla jimi na samečka vedle sebe.

Ten na ni vyplázl jazýček, který se zlehka zakmital ze strany na stranu. Orel nad nimi proletěl, zahvízdal a zmizel, splývaje s nebem nad hlavou.

Až nyní si ještěrka všimla drobné jizvy přes tvář druhé ještěrky, která se táhla od jejího oka přes malou tvářičku až k tlamičce, kde končila podivným způsobem; byla zahnuta nahoru.

Reson se nyní postavil na nohy. Díval se kolem sebe. Stopy po ještěrce nikde neviděl. Dokonce vzbudil i ospalého Noira, který se rozespale ptal, co se stalo. Podle znaveného výrazu ve tváři bylo Resonovi jasné, že ještě snil, takže ho hlas ptačího dravce nevzbudil tak, jako jeho. Mírně s ním zatřepal a povšiml si, že ještěrka není s ním. To ho nyní trápilo. Zeptal se chlapce, zda ji někde neviděl. Noir se podíval kolem sebe a pak pod vestu doručovatele, ale nikde ještěrku neviděl.

Hlas dravého ptáka se rozezněl nyní jasněji.

Reson se podíval s mírným zamračením stranou. Orel poletoval vzduchem a pak se konečně usadil na větvi, která se mírně prohnula pod jeho váhou. Shodil drobný prášek sněhu dolů. Vločky nyní netancovaly, tiše zpívaly requiem pro zraněnou ještěrku. Doručovatel se zamračil víc a postavil se tak, jakoby orlovi chtěl čelit. Orel ho hrdě sledoval. Na žlutých pařátech měl rudé kolečko, ale především, čeho si Noir nevšiml, krev. Tmavě hnědé oči ptačího dravce, pána tohoto nebe, sledovaly temně fialové, které tmavly víc a víc. Orel zahvízdal. Roztáhl křídla, připravený letěl vpřed. Reson na něj zamířil, snad s nadějí, že je to jen přeměněný démon. Orel mu nedal možnost to otestovat. Vrhl se proti němu takovou rychlostí, že kdyby sám orel neuhnul stranou, jistě by Resona a Noira povalil na zem. Opět zahvízdal, máchl křídly a vyletěl vzhůru.

Noir se za ním ihned vydal.

Reson za ním zavolal, aby ho zastavil, ale chlapec mu nevěnoval sebemenší pozornost. Snažil se ptáka sundat dolů pomocí kamínků a větví, které po něm házel. Ani sněhové koule netrefily orla, nepřiměly ho, aby sletěl níž, aby ho mohl chytit. Orel se jen velmi krátce podíval na malého chlapce. Snad přemýšlel, zda mu to málo masa a plno kostiček bude stát za to. Přehodnotil svou mysl. Pohlédl vpřed. Nebude přece riskovat útok toho většího. Rozmáchl křídly více a vzletěl opět do výšin, kde ho Noir jen stěží viděl. Avšak; nevšiml si Resona, který ho zaměřoval. Stiskl spoušť a k jeho překvapení se mírně pohnula. Mohl vystřelit na ono zvíře? Byl to démon? Když ji stiskl více, spoušť se už ani nepohnula. Reson byl zmaten; mohl ji stisknout jenom do poloviny osy. Proč?

Noir za orlem křičel, aby okamžitě sletěl dolů.

Orel se na něj už nepodíval a zrychloval své tempo, zatímco chlapci docházely síly. Už neběžel tak rychle, jako předtím. Ke konci lesa spadl na zem. Orel sletěl dolů a ladnými pohyby křídel se zastavil před chlapcem. Roztáhl křídla. Snad chtěl chlapce před něčím ochránit. Pohlédl za sebe. Mírně se sehnul k chlapci a přejel mu ostrým zobákem jemně po bledé pleti na tváři. Když chlapec pomalu zamrkal, odletěl od něj pryč, házejíc na něj kousky sněhu, které mu zbyly v drápech. Noir se za ním díval. Potom vykulil oči, které mu mírně potemněly; zlostí, vztekem, ale především smutkem. Orel začal zlehka kroužit, zatímco ještěrka ležela na zemi. Těžce oddychovala. Těžce a velmi pomalu.

Noir se k ní rychle rozběhl, i když celkem neohrabaně, protože skoro ihned spadl zpátky na zem. Jeho oči byly nyní plné slz. Krev dokázal rozpoznat i na dálku. A vzhledem k tomu, jak nebezpečně blízko orel kroužil nad ještěrkou, mu bylo jasné, co se mohlo stát.

Najednou přišel výstřel. Orel uletěl stranou jen na poslední chvíli, hvízdajíc snad na poplach. Pohlédl směrem, odkud to přišlo. Reson stál na okraji lesa. K jeho překvapení vystřelil nyní na orla, přestože předtím nemohl. Co se změnilo? Někdo stál na kopci a všechno to pozoroval. Jasné modré oči vše pečlivě pozorovaly. Podle toho, jak se pohnula víčka, se osoba usmála. Nastavila ruku před sebe. Orel pohlédl směrem dolů. Snesl se na připravenou ruku osoby. Když pohlédla osoba dolů naposledy, viděla jen Resona, jak utíká za Noirem směrem ke zraněné ještěrce. Podívala se ke svým nohám. Ve sněhu byl vyrytý vzkaz; až uvidí, co se stane, změní názor oba dva. Pohlédla opět na chlapce a na mladíka a čekala. Posadila se a čekala. Orel spokojeně hověl na jejím loktu.

Ať už to byl důvod jakýkoliv; oba si na ještěrku zvykli, nemohli ji proto jen tak nechat odejít. Představa, že už jim nebude vrnět v chladných hodinách noci do uší, aby jim řekla, kam se mají vydat, oba děsila. Noir k ještěrce doběhl a hned k ní poklekl, však dotknout se jí bál. Ruce mu klepaly, když se k ní pomalu přibližovaly, ale nemohl ji uchopit do náruče a prohlédnout si její tělíčko více. Příliš se bál toho, co by se stalo. Sameček ještěrky zmizel. Ještěrka se dívala směrem, kterým utíkal. Zmizel v křoví, kde všechno bezpečně sledoval, vyplazujíc svůj kmitavý jazýček. Reson zpomaloval, když se blížil k ještěrce a pak k ní jen velmi pomalu přišel. Ještěrka se konečně pohnula. Velmi pomalounku pohlédla svýma barevnýma očima na Resona a Noira. Bílý dech jí vyletěl z pootevřené tlamičky. Chlapec polekaně opakoval, že to nemůže být pravda, však ještěrky se zatím ani nedotkl, aby to zjistil.

Reson najednou řekl, aby mu chlapec ustoupil.

Noir se na něj pomalu, polekaně podíval. Spatřil, že drží v ruce zbraň. To Noira polekalo nejvíce. Postavil se před ještěrku a donutil doručovatele poodejít. Se slovy, že mu nedovolí se víc přiblížit, se na něj zamračil. Reson se na něj zmateně díval. O čem to mluvil?

Když se o to Reson i tak pokusil, chlapec mu cestu zatarasil. Nejen to; donutil ho couvnout a namířil na něj jeho vlastní zbraň, kterou mu sebral z ruky v nepozorovanou chvíli, když couval. Reson se zarazil; cítil nehezké mravenčení v zádech. Věděl, že zbraň poslouchá jenom jeho rozkazy, ale i přesto dostal strach. Konečně pochopil pocit Leonory, když na ni takhle namířil tehdy tu noc, kdy byli sami v jejím pokoji v hotelu. Udělal přesně to, co udělala Leonora; pozvedl své ruce, však si byl vědom, že se spoušť zablokuje, protože neměla právo vystřelit na svého majitele. Navíc ji držel někdo úplně cizí, takže na jeho dotyk a rozkazy nijak nereagovala.

Ještěrka tiše zasténala.

Noir jí však nevěnoval ani malou pozornost. Ruce se mu třepaly, když mířil na doručovatele před sebou. Vzteky bez sebe se ho zeptal na jméno. Reson mlčel a poklidně sledoval chlapce, jehož hněv velmi brzy vybouchne proti němu; ale zbraň ani tak nevystřelí – je si totiž vědoma toho, že on není její pán, proto sama zablokuje střelu – nemůže riskovat, že přijde o jedinou osobu, která z ní může vystřelit bez sebemenšího zaváhání na všechny démony.

Osoba nahoře na kopci zpozorněla, stejně tak orel mírně vzhlédl. Sameček ještěrky vyplázl jazyk a sledoval onu scénu před ním tak zblízka, jak jen to pro něj byl bezpečné. Ještěrka je tiše sledovala a zapředla, snad se je snažila zastavit.

Reson klidným hlasem řekl chlapci před ním, že zbraň v jeho rukách ho odmítá jako svého pána, proto nevystřelí. Noir ho však ignoroval a donutil ho couvnout ještě o pár kroků dál. Plný vzteku bez sebe držel pistoli tak silně v rukách, až se mu i klepaly. Klouby mu trochu zrudly, tak moc zbraň svíral, až ho bolely. To mu však nevadilo. Cítil tu nejhorší lidskou vlastnost; vztek. Vztek ho nyní naplňovat od špičky nosu a vlasů až po konečky prstů. Vybavila se mu chvíle, kdy se spolu s Resonem bavili a ještěrka mu pokojně hověla v klíně. Tahle vzpomínka zničila celou osobnost, kterou Noir doposud měl.

S výkřikem, že nenávidí jeho a všechny doručovatele, napřímil Noir zbraň ruce a mířil jí na Resona. Ten pohlédl na kopec a zpozorněl.

Zbraň vystřelila.

Reson vykulil oči, zmateně sledoval rudou čáru, snad formu jakéhosi draka, který se točil vzduchem, stoupal a opět klesal, zatímco otvíral tlamu. Mířil proti němu. Nakonec mu proletěl skrz hruď. Reson poprvé v životě pocítil to, jakou bolest prožívají démoni, když je on a jemu podobní střílejí během chvíle. Ústa mírně pootevřel, zatímco oči mu zely dokořán. Noir nebyl doručovatel, a přesto vystřelil. Nebyl doručovatel, a přesto vystřelil. Nebyl a vystřelil. Vystřelil. Poslední myšlenky se Resonovi ozvaly v hlavě dřív, než skrz něj proletěl i konec střely a srazil ho k zemi. Padl na zem, krev z něj však nevyšla. Měl však díru v sobě, díru, ze které se kouřilo.

Noir zbraň upustil na zem.

Ruce se mu klepaly. Klesl na kolena. Byl v šoku. Slyšel však mírné zavrnění. Pomalu se podíval za sebe a sledoval ještěrku, jak se pomalu pohybuje k němu. Ještěrka okolo něj se plazila, jako had a postupovala k Resonovi. Noir si až nyní uvědomil, co udělal a zakřičel.

Osoba na kopci vstala. Oči měl mírně pootevřené, však oči jí zářily, usmívala se. Byla nanejvýš spokojená tím, jak se situace vyvinula. Rozkázala orlovi, aby se vrátil bez ní, zatímco orel svého pána poslechl, vznesl se do výšin a letěl pryč. Osoba stála na kopci a vše důkladně sledovala.

Ještěrka v křoví nyní mírně vylezla.

Reson otevřel oči. Pomalu se podíval stranou a sledoval ještěrku, která se k němu pomalu plazila. Byli na tom nyní podobně. Reson cítil, jak se mu skrz tělo prohnal hořící had a zase tou samou dírou, kterou do něj předtím pronikl, se dostal ven, vytrhávaje z něj snad všechny orgány, které našel, zanechávaje ho o samotě, aby trpěl. Reson pohlédl na Noira, který pořád křičel. Mírně přimhouřil oči. Jak mohl obyčejný člověk vystřelit z tak dokonalé zbraně, za jakou ji ostatní vydávali? V čem udělali jejich předci chybu, že se tohle stalo?

Poprvé cítil to, co cítil každý démon, který se však hned po zásahu rozpadl.

Noir tiše šeptal, že se omlouvá, přestože sám netušil, co se před chvílí stalo. Ruce se mu klepaly, zbraň mu ležela vedle nohou, ale nevšímal si jí. Měl strach se pohnout, měl strach nyní i mluvit, jen tiše sledoval tělo doručovatele před sebou, kterého střelil. Ještěrka konečně vydechla a lehla si vedle Resona. Olízla mu tvář. Fialové oči se na ni podívaly. Barevné oči, které však vypadaly slabě, se rázem usmály.

Reson pomalu zamrkal. Kde mohla brát energii i poté, co byla tak vážně zraněná, aby se na něj i nadále takhle usmívala? Olízla mu svým jazýčkem tvář a pak se k ní přitulila. Noir se konečně k němu přiblížil a doručovatel se na něj podíval. Nic mu neřekl. Reson k němu natáhl ruku a chlapec se rychle odtáhl ze strachu. Ještěrka ho nakonec mírně donutila svým pohledem, aby se znovu přiblížil. Reson ho přiměl, aby se snížil a zašeptal, aby otevřel jeho brašnu. Noir přemýšlel, zda i v poslední chvíli jsou pro něj dopisy důležitější než jeho vlastní život, ale otevřel doručovatelovu brašnu. Zarazil se. Spousta dopisů na něj málem vypadla. Podle návodu chraptícího Resona našel Noir mapu a rozevřel ji. Reson mu ukázal blízké městečko, vzdálené asi tři hodiny odsud.

Noir náhle pocítil vinu; nemohl ho tady přece nechat jen tak.

Přestože mu Reson řekl, aby to nedělal, chlapec si ho vyhoupl přes záda, div sám nespadl na zem a pomalu ho tahal kupředu.

"Přestaň," zašeptal Reson polohlasem, chraptěl ještě víc. Sice nikde nekrvácel, ale Noir si byl vědom toho, že ho střelil.

"Nenávidím doručovatele," řekl Noir tiše, avšak po tvářích mu padaly slzy. "jenže... ty ses rozhodl ušetřit můj život, proto tě hodlám také ušetřit."

Reson se musel pousmát. S poznámkou, že je skutečně zvláštní, zavřel oči. Bylo to až výsměšné pro Resona, jak moc se mu tento mladík podobal.

Samec ještěrky vyběhl nahoru po kopci a shledal se s osobou, která mu nastavila ruku, po které ještěrka vylezla a obmotala se mu okolo krku. Osoba se usmála, kapuce jí zakrývala tvář. Vzhlédla k nebi a sledovala jasný měsíc, který však mírně potemněl. Dole pod kopcem bylo mnoho krve a spousta kapiček krve následovala také podél cesty, kterou se Noir vydal, nesouc Resona na zádech a ještěrku přes rameno tak, aby se jí něco dalšího nestalo.

Osoba vrhla kostky do vzduchu.

Když se jí kostky vrátily do rukou, zvuk kopyt po dlažbě byl stejným zvukem, jaký vydaly kostky, když se dotkly jedna druhé. Kočár dorazil do města před malou chvílí. Nyní se dva páry bílých koní konečně zastavily. Kočí slezl ze svého místa, aby otevřel muži v obleku. S upraveným motýlkem, který měl stejně pořád nakřivo, vylezl ven, podávajíc ruku dámě vedle sebe, která měla na hlavě klobouček, naražený nakřivo. To jí však nijak nevadilo a lidem kolem ní také ne. Kočí se uklonil a zavřel za nimi vrátka. Nechal koně, aby si odpočinuly; odvedl je do stáje, kde jim pomalu sundal ohlávku a nechal je prospat se po dlouhé, namáhavé cestě.

Lidé kráčeli pod lampiony, které jim překrásně svítily na cestu.

Všichni vypadali šťastně a vyrovnaně. Ženy měly okolo krků, všechny, šátky nebo šály a tiskly se ke svým mužům, dokonalým elegánům. I mezi chudými lidmi nosily ženy šátky, spíše jen otrhané cáry, které ty bohatší ženy vyhodily, jako nepotřebné. I ony se toužily stát dámami, jakými byly jejich vrstevnice. Muži měli uvázané kravaty, buďto volně, nebo na způsob motýlka. I ti chudší museli někde vyhrabat vázanku. Kráčeli jeden vedle druhého. Neviděli rozdíl mezi bohatým a chudým. Byli zde však zdraví a nemocní a na tom si tohle velkoměsto zakládalo. Město, méně známější než Qaar, avšak vyrovnanější se všemi různými spory, které zde prakticky neexistovaly.

Město snů, město bez pomluv, město bez rozdílů, město Lennoncard.

Lidé se zde navzájem zdravili a mávali na sebe, aby pokynuli těm druhým, že o nich vědí a že jsou rádi, že jsou tady s nimi. Noví a neznámí lidé zde byli vítáni a obskakováni, jako někdo, kdo znal příliš mnoho svět, proto mu nechtěli skoro dovolit město znovu opustit. Lidé se zde bavili volnou mluvou, nehráli si naaristokraty, jako v Qaaru. Do jisté míry ve svých myslích Qaarem pohrdali, ale nikdy to nedali najevo. Živá noc sotva začala a lidé se veselili.

Tržnice zde byly doslova vyhlášené. Kdo nikdy dřív nebyl na tržnici, jakoby pro ně neexistoval, proto své hosty vedli především na tržnici, aby jim stihli ukázat všechny stánky dřív, než hodiny odbijí znovu půlnoc, aby jim připomněli, že musí někdy také spát. Jinými slovy; město Lennoncard bylo rádo za všechny nové lidi, kteří do něj zavítali. Pomáhali pocestným, kteří se zdrželi na delší dobu, i těm, kteří jenom procházeli. Všechny se snažili navnadit, aby se zde vrátili a okusili něco z jejich tržnice, aby s nimi zůstali na čaj, který se většinou protáhl na celý týden, protože podle nich bylo pořád něco k probírání, od malých problémů, které je trápily každé ráno, až po ty velké, skoro až politické problémy, které je znepokojovaly, aby na krátkou chvíli měl každý z pocestných pocit domova, který už na své cestě jistě dávno zapomněl. Přesto zde každý nosil dokonalou masku, se kterou se usmíval na svět, a všem okolo dodával energii do dalšího dne, přesněji řečeno do další noci.

Okolo hloučku dam někdo rázem prošel. Byl to malý chlapec, který na svých zádech, už zesláble, nesl staršího mladíka, spolu s ještěrkou, která mu visela na rameni a nepouštěla se ho. Všichni tři vypadali unaveně a bez jediného zájmu o život. Sotva si jich všimla jedna žena v masce, dámy se otočily a všichni o nich věděli. Hned se kolem nich sběhl hlouček lidí a vyptávali se chlapce, co se stalo. Vedla se okamžitě debata na to, že za to byli zodpovědní démoni. Většina souhlasně přikyvovala a něco brblala, jiní se shodli na tom, že na ně zaútočilo jakési zvíře, protože jich tady prý v okolí žije spousta.

Do tohoto zmatku se vložila mladá dívka, která lidi rozehnala, pomohla chlapci a vyzvedla staršího mladíka, kterého opřela o svá ramena, zatímco držela chlapce za ruku a pomalu s nimi kráčela kupředu. S pohledem za sebe lidi mírně pokárala, aby se styděli za to, jak se chovali. Hned smekli se svými klobouky a zahanbeně hleděli do země.

Ona mladá dívka se jmenovala Alice. Její vlasy měly lehký odstín krve, některé pramínky byly čistě zrzavé a jiné byly dokonce i světle plavé. Dávaly tak dokonalý odstín zapadajícího slunce. Její pleť byla o něco tmavší, než u ostatních, ale cikánka to nebyla. Zabušila na poškrábané dveře jakéhosi polorozpadlého domu, který držel pohromadě jenom stěží, ale i přesto vytrval ty největší bouře a pořád se neboural, jako první, zatímco ty nejnovější domy lehly okamžitě do prachu spolu s první vichřicí, a čekala na odpověď. Zabušila znovu, hlasitěji. Zamračila se a kopla do dveří, které se hned na to otevřely. Brblající hlas se ozval zpoza nich a postarší muž otevřel dveře. Bylo mu možná něco přes šedesát, blížící se k sedmdesátce neměl rozhodně daleko.

Měl čisté, bílé vlasy, oči temně fialové, pleť pokrývala samá bradavice a vyrážka, vousy si už pěknou řádků dní neholil; celkově vypadal ztrhaně, ale jinak to byl pohledný postarší muž, který rozhodně dokázal zatančit valčík jako jeden z nejlepších a odoperovat ty nejvážnější případy se zavřenýma očima, přestože mu zrak už tak dobře nesloužil a cit v rukách se mu pomalu vytrácel.

Sotva spatřil Alici, zeptal se jí, co se děje, posléze si všiml mladíka, který byl zavěšený o ni, a pochopil. Pomohl jí dostat doručovatele dovnitř a rozhlédl se kolem. Dveře zamknul na zámek. Řekl dívce, aby ho položila na sedačku, zatímco si sám odskočil nahoru do vyššího patra pro své věci.

Noir polekaně seděl v rohu a krčil se v něm, jako hromádka neštěstí.

Muž se Alice zeptal, co se onomu chlapci stalo. Dívka pokrčila rameny. Jediné, co mu mohla říct, bylo to, že chlapec mladíka přivedl, spíše přitáhl spolu s ještěrkou, kterou Noir tiskl k sobě. Muž se na krátkou chvíli zahleděl doručovateli na tvář a zpozorněl. Snad mu v myšlenkách proběhla známá věta; tuhle tvář jsem už někde viděl; a hned začal prozkoumávat mladíkovo tělo, kde by byla rána. Po odhrnutí košile se však zarazil. Nikde žádná rána nebyla, přestože ji tam očekával. Košili měl zbarvenou doruda od krve. Prozkoumal ho skrz na skrz, ale nic nenašel. Nahmatal jednotlivé orgány, jen zlehka se jich dotkl prsty; nebylo to nic těžkého, protože Reson byl pohublý.

Mezitím se Alice snažila přimět Noira promluvit a říct jim, co se stalo a kdo je. Chlapec však seděl v rohu a nyní k sobě tiskl ještěrku, která byla okolo něj obtočena, jakoby ho bránila a tiše syčela na Alici, aby se nepřibližovala k nim blíže, jinak ji kousne a bude jí to opravdu bolet moc dlouhou dobu. Alice se zeptala do vzduchu, jak to s ním vypadá.

Starý muž se podrbal na hlavě, poškrábal na bradě a přemýšlel. Nasadil si malinkaté kulaté brýličky, které si těsně předtím důkladně očistil a zkontroloval, zda v nich nejsou prasklinky nebo zda nejsou nějak podřené. Delší dobu zůstal potichu, zatímco se Alice snažila mluvit na chlapce, který však pořád nereagoval na její jedno jediné slovo. Dívka se ztrápeně podívala na muže. Konečně promluvil znaleckým hlasem, však s menší útěchou.

"Rozhodně nemá nic zlomeného nebo prostřeleného, takže se, chlapče, bát nemusíš. Zbraně své majitele nezraní," řekl znaleckým hlasem, zatímco kontroloval místo, kde sám určil, a to přesně, místo, kde prošel náboj skrz Resona, vletěl do něj a zase vyletěl pryč. Na chvíli se zarazil a zamrkal. Spravil si brýličky a pohlédl na dívku s úsměvem. "Alice, vezmi ho ven na čerstvý vzduch, musí se ho hodně nadýchat." S milým hlasem, že se mladíkovi nic nestalo, chlapci posléze slíbil, že jakmile se probudí, jistě pro něj pošle okamžitě. Noir pomalu přikývl, chytil se Alice za ruku a společně vyšli ven.

Muž nechal svou otázku zaznít do vzduchu. Ptal se, jak dlouho hodlá předstírat, že je mimo? Reson otevřel potemnělé fialové oči a posadil se. Na mužovu otázku, proč toho chlapce tak moc zkoušel až doteď, odpověděl slovy, že to on sám může přemýšlet, proč ho poslal právě sem. Reson se na muže podíval s mírnou nenávistí v očích.

"To Vy byste měl otevřít oči a vrátit se zpátky," řekl tichým, chraptivým hlasem.

"Neměl bys moc mluvit... navíc, když nevíš, o čem mluvíš," zašeptal muž zřetelně a stiskl si černý křížek na krku. Bolestně zavřel oči. Reson se opřel o křeslo a rozhlédl se kolem. Se slovy, že ho tam potřebují více, než tady, se díval na jednotlivé obrazy a fotografie. Na jednotlivých z nich byla Alice a tento muž. Stařec nereagoval na jedno jediné slovo Resona.

"Přeci jenom; i Vy jste zodpovědný za to, co se stalo."

"Kdybys nebyl zraněný, rozhodně bych tě praštil."

Reson se pousmál a omluvil se mu. Pak jenom dodal, že to samé by mohl říct i o něm. Stařec zakroutil hlavou do stran a vzal si pohár s vodou, nabídl i Resonovi, ale ten ho zdvořile odmítl. Starý muž se napil, ale zarazil se, když se místo tekutiny vrátila spíše krev z jeho úst. Nakonec stařec poznamenal, že pro každého si smrt dojde, on není výjimka, spíše je na speciální listině; vždyť bere smrti lidi přímo z lopaty, už tak ji štve příliš dlouhou dobu.

"Prosím ještě jednou, vraťte se, Rheine," řekl Reson tichým, chraptivým hlasem.

"Ani na tvá slova už nemohu dát, doručovateli. Jsem přece už dávno mrtvý," nechal Rhein slova zaznít ve vzduchu, aby je pohltily jen Resonovy uši a nikdo jiný jim nerozuměl. Reson pohlédl na fotografie, kde byl Rhein a malá dívka, pravděpodobně Alice před několika lety. Rhein si všiml jeho upřeného pohledu a pousmál se. Připomněl mu pravidla. Reson nad touhle připomínkou zavřel oči a znovu se položil do křesla, aby si alespoň na chvíli odpočinul. Rhein mu slíbil, že až se chlapec s Alicí vrátí, rozhodně ho vzbudí; to už však Reson upadl do hlubokého spánku. Byl slabý. Věděl to.

Přesto se cítil naživu tak, jako nikdy předtím.

Přesto věděl, že je démoni sem sledovali.

Přesto měl strach, že se něco tuhle noc stane. Jenom netušil co.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře