Strach - Kapitola třetí

22. srpen 2016 | 07.29 |

KAPITOLA TŘETÍ: Tohle není hra

      Hned se mi vyčetlo, že dělám povyk kvůli malému ptáčkovi. No jo, teto, pomyslela jsem si, tebe nekloval do hlavy a neužíral ti mozek, že? Ale to byl jen malý detail.

      Abych přišla na jiné myšlenky, šla jsem do spížky, kde jsem se chtěla přejíst nějakou sladkostí zezdola, ale Damad mě pochopitelně předběhl. Až mě děsily prázdné papírky, kterých tam bylo požehnaně. Jen se na mě nevinně, praštěně usmál a vstal. Stejně by mě zajímalo, jak to dělá, že není tlustý. Sežere toho tolik, co prase, ne-li víc.

      Musela jsem ho vykopnout, abych si ulevila, protože snad všechny sladkosti mizely v jeho žaludku každým dnem. Ale pak jsem našla starší čokoládu, kterou jsem ihned snědla. Stejným způsobem, jako Damad ty předešlé. Narvala jsem si ji skoro celou do pusy, prsty a pusu jsem měla ulepenou, ale byla jsem jako v extázi. Nechápu, jak může Damad pořád tolik jíst, když je v tomhle ráji každou chvíli. Ale pak jsem vyplázla jazyk a jako mrtvola čekala na odklizení.

      Nakonec mě nikdo neodklidil, takže jsem musela zmizet sama.

      Pochopitelně se zmizení všech sladkostí svedlo na mě, zatímco Damad tiše říhal z toho, že byl přeplněný, což bylo normální. Jen jsem si povzdychla nad tím, kolik toho byl schopný sežrat, kdybych tam nepřišla, protože on nejedl, na to měl příliš hluboký žaludek. Ale s menší hrdostí, dá se říct, jsem jeho činnost přijala za svou. Až byl i Pelter v šoku, kolik jsem toho sežrala. Další dny se na mě všichni dívali jako na většího žrouta, než byl sám Damad, což už bylo co říct. Ale porce jsem měla pořád stejné. Dokonce i menší! Což někdy zamrzelo...

      Dalšího dne jsem zklamaně seděla nad suchou patkou chleba a půlkou vajíčka.

Bylo mi jasné, že jídlo do obchodu zase nedorazilo, protože i ostatní jedli pomálu. Nechápu, jak tohle mohou snášet. Kručí mi neskutečně v břiše, jen když pomyslím, že v něm plave jen patka z chleba a půlka vajíčka. Div jsem nezačala ječet bolestí. Zarazila jsem se však. Slyšela jsem hluk motorky. Zřejmě Jiank jede za Brittany anebo Thomias za svou skupinou. Tak či tak jsem byla zvědavá, kdo z nich. Byl to Pelter! Až mě to zarazilo, tak jsem pospíchala dolů, abych ho stihla, ale projel okolo mě bez povšimnutí. Dívala jsem se za ním, jak míří pryč. Bylo mi nejspíš jasné, kam jede.

      Takhle to chodilo celý týden. Jídla bylo pořád míň. Autem jsme skoro nikam nejezdili, abychom ušetřili ty kapičky benzínu do doby, kdy ho bude zase hodně a bude stát menší cenu.

      Pokaždé jsem s jedním z dospělých a s jedním z bratranců kráčela celou tu dlouhou cestu brzy ráno do obchodu a pak jsme se celé dopoledne vraceli zpátky. Byli jsme vyčerpaní, protivní a hladoví. Jídlo se pomalu přestalo dovážet, protože stát, který tohle městečko měl sponzorovat, právě zažíval krizi. Takže se všichni mohli radovat, spíše museli radovat i z toho, co nebylo. Díky velké a otevřené puse (prořízlé hubě, jak říkal strýček) mojí tety jsme dostali alespoň něco. Naše městečko se rázem proměnilo snad ve válečnou lokalitu, kde byly potraviny na příjem, stejně jako tomu bylo během druhé světové války.

      Nyní jsem mohla i já lehce použít prořízla ústa, která však neměla až tak velký vliv z počátku, jako nadávky, které se linuly z tetiny pusy, ale postupně se mi povedlo seřvat vydavatele, nebo vydavatelku lístků na příjem jídla. Zpočátku to šlo všechno hladce. Když jsem se do toho zapojila i se svými sourozenci, nebo když přišel i Jiank, tak jídla bylo pro všechny na celý týden, i kdybychom byli opravdu nenažraní.

      Nevím sice proč, ale posléze začali policisté hlídat dveře, protože bylo zjištěno, že nejedna rodina má zvýšené přídavky. Kontrolovalo se všechno jídlo, které jsme si vzali, a vracel se nadbytek, který nebyl ve výdejovém lístku. Tehdy jsem viděla tetu poprvé, jak ji zalil pot. Zřejmě si moc dobře pamatovala tuhle scénu z vyprávění své babičky nebo prababičky. Chytila mě okolo ramene a odtáhla mě pryč. Schovaly jsme se za roh. Pelter nám v tuhle chvíli nebyl moc k užitku. Používaly jsme ho jako příkladnou roztomilou tvářičku.

      Trochu mi to připomnělo jeden starý seriál, kde se hlavní hrdinka a její nevlastní matka schovávaly před Němci, aby jim nesebrali jídlo, které si braly z vlaků. Protože se náš stát do krize nevlastní vinou, občas jsme sledovali, jak někteří z jiné národnosti byli před námi mláceni, zatímco ostatní museli počkat, až na ně bude řada. Bylo to nehumánní chování. Měla jsem poměrně strach, když jsme byly na řadě, ale teta vymyslela úžasný plán. Pelter objevil jakési dveře. Využili jsme jich, aniž bychom tušili, kam vedou. Vedly do sklepa. Ale ve sklepě je minimálně co? Spížka. A tam musí být taky okna.

      Pelter se protáhl malým okýnkem hravě, mě už to dělalo problém. Teta nám podala tašku s jídlem se slovy, že máme jít domů, že přijde možná trochu později.

      Začínala jsem se cítit jako hrdinka z nějakého románu psaného za druhé světové války, protože mi to tak skutečně připadalo. Spolu s Pelterem jsme prošli okolo policistů s hlavami skloněnými, drželi jsme se za ruce, nesouc v nich brašnu s jídlem. Otočila jsem se za oknem, kde jsme nechali tetu. Pelter mě uklidnil, že tahle situace nastala i před rokem, takže se nemám bát, že by se jí něco stalo.

      Zrudla jsem při pomyšlení, že jsem před Pelterem předtím utekla, zatímco ho nyní držím za ruku a není mi to vůbec protivné. Snažila jsem se přijít na nějaké sebepitomější téma, aby nebylo mezi námi tak velké ticho. Pelter se podle všeho snažil taky, ale byli jsme oba plaší, když byl ten druhý vedle nás a navíc tak blízko, že nás držel za ruku. Alespoň .

      Tiše jsme se procházeli rozkvetlou alejí stromů, jako to ráno, kdy mě Pelter svezl na motorce.

      Poznamenala jsem nakonec, že je tady krásně. Nemohla jsem udržet to napětí v sobě. Pelter se na mě tiše podíval, zatímco se jeho tvář skrývala pod kšiltem z čepice, kterou měl podle všeho velkou. Byla původně pravděpodobně koupena Jiankovi, protože ten má možná tak velkou hlavu, jako byla kšiltovka šita. Přesto jsem se usmála, protože v ní vypadal hezky. Přistihla jsem se, že jsem na něj civěla. S pohledem na tašku jsem odhadovala, co všechno tam je. Představa, že teta ještě bere věci ve spížce, mě mírně rozesmála. I Pelter se zasmál mé představě, když ji slyšel.

      Tiše se mi omluvil za to, co předtím udělal, na což jsem ho musela přesvědčit, že jsem mu odpustila a že mi to v podstatě ani nevadí. Rozhodně nebyl až tak drzý, jako Thomias. Má poznámka ho pobavila. Měl roztomilý, dětský smích. Myslím si, že děti ho budou mít stoprocentně rády. Sám zněl a vypadal ještě jako dítě, ale duševně byl vyspělý myslím si, že dost. Rozhodně víc, než Jiank nebo Thomias.

      Držela jsem ho něžně za ruku, bráníc částečně tašku s jídlem, kterého jsme měli nadbytek, ale protože se teta obětovala, byli jsme rozhodnuti ho bránit i vlastními životy, jako vojáci svého vůdce! Jen mi chyběl kůň, nějaký černý hřebec či bílý valach, na kterém bych vydávala rozkazy místo tety. A ještě čepice a sestřih naší vůdkyně, která byla zajata v nepřátelském táboru. Až jsem se musela rozesmát, což Peltera zmátlo, protože mluvil, a tak si myslel, že řekl nějakou hloupost, za kterou se hned omluvil a upadl do hlubokých depresí.

      Vysvětlila jsem mu, že jsem narušená osobnost, která právě zahlédla sebe sama v pozici, která by nikoho nenapadla. Tiše mě sledoval. Asi si o mně myslel to samé. Nakonec se však pousmál, že mám bujnou fantazii, která je dnešní době, kdy mozek utlačujeme zbytečnými informacemi, vzácné. Mile jsem se na něj podívala. Snad mi v jeho přítomnosti nevadilo být považována za hlupáka. Stiskla jsem jeho ruku, zatímco jsme kráčeli po cestě kupředu.

      Ujišťovala jsem ho, aby nepadal do svých depresí, které byl rozkošné, ale děsivé zároveň, protože se měnil někdy i ve strašidelnou osobu. Ale vypadal přitom tak roztomile... občas. Došli jsme ke křižovatce, kde jsme pomalu zabočili na naší silnici, pokud se to tak dá nazvat. Podívala jsem se zpátky, zda za námi neutíká teta s jídlem v rukách a s policisty v zádech. Byla by toho rozhodně schopná. Tohle bylo však poprvé, kdy jsme se museli rozdělit.

      Když jsme došli domů, strýc byl nervózní. Sice jsme měli jídla více, než dost na týden, měla jsem obavy o tetě. Strážníci nás jistě viděli spolu a jistě si spojí dva a jednu dohromady. Stála jsem jako jediná venku, přestože začalo mírně mrholit a hlína se měnila na bláto. Déšť padal i pod střechu, takže jsem byla po chvíli celá mokrá. Někdo okolo mě obmotal deku. Podívala jsem se stranou a usmála jsem se na Peltera. Opřela jsem se s ním o zábradlí a oba jsme čekali. Váhavě chytil mou ruku.

      Chvíli padaly malé kapky, které nešly ani vidět. Posléze padaly kapky tak tlusté, že jsem se bála, aby mě nesvalily ve velkém množství k zemi. A dokonce padaly i kapky, které vypadaly jako jehličky. Ty mě nehezky píchaly do obličeje. Byla jsem ráda, že nepadají kroupy, ale pršelo poměrně hustě. Hodiny ubíhaly a já začínala mít čím dál větší strach. U tety vím, že by to mohla nějak zamluvit, ale měla jsem i tak strach. Zhluboka jsem se nadechla, jako bych se měla každou chvíli ponořit hluboko pod vodu, a dívala se k bráně. Pelter po celou tu dobu stál vedle mě a držel mi ruku. Bylo mi jasné, že i on má strach. Po nějaké době se k našemu čekání přidali i ostatní členové rodiny. Teta nikdy nezůstala na stanici tak dlouho, abychom o ní měli všichni tak velký strach. Vždycky přišla s námi nebo chvíli o nás.

      Napadlo mě, zda se jí povedlo utéct, nebo jestli ji pustili, protože u ní nic nakonec nenašli. Představa, že i kdyby u ní něco našli, tak že je dokáže skvěle přemluvit a podplatit, což by jistě rádi přijali, se mi zalíbila natolik, že jsem jí věřila. Ale teta ani posléze nepřišla, přestože slunce zapadlo. Ostatní se pomal vzdalovali dovnitř do svých pokojů. Ale já udělala to, co udělala ona předtím pro Jianka.

      Vzala jsem lucernu, do ní dala hořící svíci a čekala jsem, stojíc před dveřmi a mírně se klepajíc zimou. Noci byly ještě chladné. Pohlédla jsem na jasné hvězdy, které blikaly a smály se. Ale mně nebylo do úsměvu. Opřela jsem se o zábradlí sledujíc padající kapky, které snad závodily, která se dřív rozplácne o zem. Spatřila jsem světla auta. S nadějí, že by to mohla být teta a někdo ji vezl, jsem vzhlédla, ale černá dodávka projela okolo a já se za ní smutně dívala. Snad jsem si přála, aby se zastavila a teta z ní vylezla, s úsměvem mě přivítala, že se potkala se svou kamarádkou, že si zašly na skleničku vína a trochu se to protáhlo. Nebo něco podobného, co jsem jako mladší viděla ve filmech. Ale nyní jsem jen tiše stála, sledujíc auto, jak okolo pozemku mého strýce a tety projelo bez povšimnutí. Ani nepřibrzdilo.

      Povzdychla jsem si a stála vedle lucerny se svíčkou, jejíž plamínek začal pomalu plápolat. Najednou se mi na rameni objevila ruka. Podívala jsem se za sebe. Byl to Jiank, který mi ji soucitně položil na rameno a postavil se vedle mě. Podle jeho kruhů pod očima jsem si uvědomila, že nespal. Tiše se zeptal, zda se něco změnilo. Zakroutila jsem hlavou slabě. Pohlédla jsem na jeho ruku. V jeho přítomnosti jsem se pořád cítila trochu v nebezpečí, ale nyní jeho ruka nebyla ta, která mi měla ublížit. Byla to ta, která mě měla chránit.

      Jiank se mnou stál dlouho do noci před dveřmi, které nechal pootevřené, abychom se mohli do nich zase vrátit. Pohlédl na mě starostlivým pohledem. Poznamenal, že bych si měla jít odpočinout. Odmítla jsem. Podle toho, že jsem sem a tam viděla stíny na zemi v odrazu světla měsíce, mi bylo jasné, že ani strýc, ani zbylí bratranci nespali.

      Jiank mě něžně pohladil po hlavě, kterou mi soucitně políbil a řekl, abych si šla lehnout. Zakroutila jsem hlavou. Nevím proč, ale v tomhle jsem byla na chvíli jako teta. Stejně jako ona čekala na Jianka dlouho do rána, tak já počkám i na ni, i kdybych měla čekat několik dní v kuse. Pokud mi někdo donese základní živiny.

      Připomínalo mi to i pár scén, když jsem se jako mladší probudila a vstávala, chodila si sednout ke dveřím a čekat na tátu, až přijde ze zábavy, z nějaké akce, popřípadě baru. Vždycky mě předtím pochopitelně vzal domů. Ale i po dovršení patnácti let a posléze šestnácti let jsem s ním odmítala chodit do baru. Nyní, v sedmnácti letech, si uvědomuji, že jsem měla využít každou chvíli, kterou jsem mohla strávit s ním, neprotestovat, když se mě na to ptal, nebo mu nějak neodporovat, abychom se pak zbytečně nehádali. Jiank mi tátu připomínal hned v několika směrech. Neposlouchal nikdy starší nebo své nadřízené, jen když to bylo nutné. Staral se o blaho druhých, ale uměl se také hlasitě pobavit na úkor druhých. Ale nikdy nezradil osobu, která na něj čekala. Vždycky se vrátil. Klidně pozdě, ale vrátil se.

      Strýc okolo nás zoufale prošel, až ho i Jiank musel zastavit, zatímco Ovis brblal, že ji půjde hledat, že ji musí najít, jinak ji tykuny, ty krysy sežerou zaživa. Už jsem s nimi strávila víc, jak půl roku, takže znám občasné přezdívky. Krysy nebo kuny je označení pro policii celkově. Kuny z ohně jsou taky i hasiči.

      Strýc vypadal skutečně zoufale, když ho Jiank držel za rameno, aby nikam nešel, protože kdyby si sedl za volant, bůhví, kam by dojel a jak by tam dojel, jestli by vůbec dojel. Připomínal mi malou dušičku nějakého blázna, která se snažila otevřít víko, ale byla příliš malá a slabá na to, aby to dokázala. Ani jeho jsem nikdy neviděla takového. Pamatuji si jejich společnou hádku, ale ani jedno z jejich odloučení. Jiank strýce pomalu posadil na lavičku, zatímco okolo něj přehodil kabát, který mu dal tak nešikovně, že mu kapuce přistála na hlavu křivě a rukáv měl obtočený okolo krku. Neupravil ho. Zase se šel postavit vedle mě, nepromluvil. Podle jeho znepokojených očí mi došlo, že i on má opravdu strach o svou matku.

      Nevím proč, ale vzpomněla jsem si na písničku, kterou hrála Thomiasova skupina, když cvičili a já jsem šla okolo. Jako by mi všechno připomínala. A zároveň se od toho odrážela netušíc, o co se jedná. Melodie, která mi zněla v mysli, mi nyní připadala smutná. Tiše jsem opakovala jednotlivá slova, která jsem slyšela. Jiank se na mě podíval. Bezcílně jsem se dívala k bráně a opakovala tiše jednotlivá slova. Oči mě mírně pálily. Snažila jsem se neplakat. Ale strýc, přestože chvíli vypadal vesele, začal brečet, až mu Jiank musel říct, aby se ovládal. Ale Ovis ještě zesílil svůj nářek. Jiank si mírně zle povzdychl, ale bylo mi jasné, že má ještě větší strach. I mně nářek strýce deprimoval. Až jsem na něj ukázala a přísným hlasem jsem mu přikázala, aby přestal bulet, když je tady nejstarší chlap. A mírně jsem zrudla. Jiank jen zmateně zamrkal a sledoval mě. Strýc chvíli nejspíš přemýšlel, co jsem to řekla, a pak se začal smát. Nechápala jsem, čemu se směje, když to byla pravda. Jiank se nakonec taky začal smát. Hned jsem po nich ječela, aby toho nechali, což jim pochopitelně připadalo směšné. Vzdychla jsem. Asi je neumím srovnat tak, jako teta. Nezasloužím si pozici ženy na oři, nemohu být vůdkyní téhle sebránky. Popravdě řečeno, pokud by se jednalo o boj, rozhodně bych se nechala chytit. Třeba má teta nějaký plán a poté, co ji chytili, jim vykradla celou spížku a utekla jiným východem, s hromadou jídla, které musí nyní opatrně nést, aby něco nevytrousila, a oni ji tak nemohli sledovat. Tahle myšlenka se mi zalíbila, takže jsem se jí pevně chytila a držela se jí, protože to mohlo být skutečné. Teta tohohle schopna byla. Až jsem se musela i pousmát. Jiank si toho všiml a pohladil mě po hlavě se slovy, už sem jistě peláší. Přikývla jsem. Bylo mi jasné, že oba jsme si pomysleli něco stejného. Nebo se molo ještě stát, že je teta zorganizovala a převedla je na naši stranu, takže jsme válku o jídlo vyhráli.

      Sice nám zajali vůdkyni, ale ta se z toho vždycky nějak dostala. Není možné, aby ji chytili a drželi napořád. To je prostě vyloučeno.

      Jenže pomalu se blížila jedenáctá hodina večerní, a zatímco Ovis bědoval a brečel, i přestože jsem mu vynadávala, že je baba, uvědomila jsem si, že by to teta nakonec nemusela zvládnout. Byla sama. V nepřátelském území. Ale my ji nezradili. Jiank vedle mě stál, aniž by nějak změnil svou pozici. Snad jen změnil pozici rukou. Měl je překřížené na prsou. Byl to lehce obranný postoj, ale zároveň arogantní a útočný taky. Dívala jsem se na silnici, kde sem a tam projelo auto, ale ani jedno se nezastavilo, aby zjistilo, proč dohořívá svíčka nad námi. Pomalu jsem ji sundala, když bylo krátce okolo druhé hodiny ranní. Jiank mi podal jinou a já sfoukla tu první, zapalujíc druhou. Jiank pověsil lucernu zpátky a i nadále se mnou čekal. Ovis byl potichu a pevně svíral ruce v pěst.

      Když jsem předtím navrhla, že jí půjdu naproti, oba to zamítli, protože by se mi mohlo něco stát, nebo bychom se minuly. Tak jsem s nimi tiše čekala, zatímco kapky bubnovaly na střechu svou melodii a vysmívaly se mi tak. Na silnici vznikaly záplavy, které plnily její díry. Po krátké chvilce se k nám připojili i ostatní, podle všeho nespali celou tu dobu, jako my. Nechala jsem své bratrance, aby se rozestoupili okolo mě. Všichni jsme čekali, až se teta vrátí. Přišlo mi to jako věčnost.

      Na přání Pivaka jsem se posadila vedle strýce a opřela se o něj, pomalu usínajíc, když se blížila čtvrtá hodina ranní. Bratranci neprojevili ani trochu stresu. Ale věděla jsem, že mají strach. Pršelo ještě hustěji, než předtím. Opravdu jsem se bála. S pohledem před sebe jsem chytila Pelterovu ruku, který stál vedle mě.

      Tiše se na mě podíval a pak pohlédl zase k silnici, kde projelo nákladní auto. Opřela jsem se unaveně o strýce. Co když jí něco udělali? Na její přání jsem spolu s Pelterem utekla, abychom doručili jídlo. Na její přání jsem vylezla z onoho okna a zanechala ji tam samotnou jejímu osudu. A Pelter to udělal také. Neseme za to oba stejnou vinu, že tam zůstala sama. Měla jsem strach jen pomyslet na to, co by jí mohli všechno udělat, kdyby zjistili, kolik jsme toho dostali navíc, že to byl její nápad a že nás měla jako doprovod. Ano, tak nějak by to řekla, aby ochránila rodinu. Překřížila jsem nohy pod sebou. Vzpomněla jsem si na fotku, kde byla ona a má matka. Jakou vzdálenost by nejspíš dala ke mně, pokud bychom se měly fotit právě my dvě? Netušila jsem. Odsunula by mě stejně, jako ji odsunovala má matka, anebo by mě spíše přitáhla k sobě, abych zaplnila prázdné místo mezi námi, aby nešlo vůbec vidět? Co z toho by teta udělala vědouc, že jsem dcera její sestry? Oči se mi leskly. Jak by ses rozhodla, teto? Tiše jsem tuhle větu zašeptala a Ovis se na mě podíval. Netušil, co tím myslím, takže dělal, jakože to přeslechl.

      Plavé vlasy a osobnost po matce, oči a bledost po otci. Něco, co neměla teta vůbec ráda, a něco, co milovala ze všeho nejvíce. Jak si může vybrat, jestli mě mít ráda, jako milovala mého otce, anebo mě nenávidět, jako mou matku? Stiskla jsem mírně ruce v pěst. Klepala jsem se zimou. Ale měla jsem strach. Jak by se rozhodla?

       "Zdravím!" ozval se veselý hlas a já s sebou trhla, stejně tak všichni ostatní. Dívala jsem se před sebe a pak jsem se pomalu podívala doprava ode mě k bráně. Mírně jsem vykulila oči. Civěla jsem doprava od sebe. Prudce jsem vstala, div jsem nestrhla strýce k zemi. Utíkala jsem k tetě, která stála u brány s úsměvem, ale s mírným monoklem u pravého oka a modřinou na krku. Doběhla jsem k ní, abych ji objala, což ji zarazilo, ale usmála se. Pohladila mě po hlavě. Nebyla jsem jediná, kdo ji takhle objal. Posléze jsem cítila ještě několik dalších těl, jak ji skrze mě objímají také.

      Ferguda se mírně usmála, zatímco pohladila jednotlivé hlavy po vlasech. Postupně ji sevření rukou opouštěla, jen já ji pořád pevně držela. Zeptala se mě, zda jsem klíště. Neodpověděla jsem. Byla chvíli potichu. Usmála se a pohladila mě vlídně po hlavě, jako to dělávala máma. Když jsem ji po delší době pustila, šli jsme dovnitř, celí mokří. Teta ihned začala organizovat naše sušení.

      Ovis se jí hned zeptal, co se stalo, zatímco z něj sundávala mokrou košili. S úsměvem odvětila, že abychom se my mohli dostat ven, musela zůstat ve sklepě. Pak zpod oblečení vytáhla několik věcí, až jsme na ni s Pelterem civěli, kde to mohla schovat před kontrolou.

       "No, nešlo o to, kam to strčit, aby si toho kuny nevšimly. Bylo podstatné je zdržet, aby si vás dvou nevšimli." usmála se mile a napila se horkého čaje, zatímco jí strýc sušil vlasy. "Takže... Když jsme vypadli z toho okna, posbírala jsem jim tak zásoby, které by nás jistě přidělili na měsíc, takové..." Použila nehezké slovo. "Ale i tak, když mě prohledávali, tak si toho nevšimli. Nemohli si dovolit mě tam svléknout. Začala jsem na ně útočit právy." Ukázala na svůj monokl. "Právo mlčet."

      Jiank ihned zle zavrčel, že by je nejraději zabil. Ferguda ho pohladila po hlavě se slovy, že by se pak zaměřila na něj. Obdivovala jsem Fergudu, jak byla silná. Popisovala nám, jak do ní bušili, aby z ní vytáhli, kdo byl s ní a jak se dostala do spížky. Nepromluvila ani po dlouhých hodinách. Aby ji zmátli, dali ji nadýchat se LSD (nebo jiné drogy, nebo dokonce nějaké sloučeniny halucinogenních drog) a poté ji vyhodili někam, kde se nemohla zorientovat. Chvíli prý bloudila a měla bludy, že je nahá, tak ječela, aby se na ni nedívali. Nakonec jí pomohli nějací milí lidé, jejichž jména si nepamatovala, odvedli ji k sobě domů, kde ji nechali se prospat. Posléze ji prý dovezli až ke křižovatce, za což jim poděkovala. A zbytek jsme si domysleli všichni.

      Pořádně se mi oddychlo, že teta měla jen pár modřin, které nám posléze ukazovala. Monokl, modřina na krku, na pravém loktu, jednu měla skrytou zezadu na stehnu a břicho měla trochu rudé. Když se strýc zeptal, zda se ty kuny chtěly pářit, pohladila ho po hlavě, že by to zkusily jen jednou. Tahle konverzace se pomalu vymykala kontrole. Přestože byla teta naprosto mimo ještě ze zbytků LSD v sobě, poslal nás strýc spát. Pochopitelně jsme protáhli obličeje, protože jít spát jen na dvě hodiny bylo zbytečné. Takže jsme se všichni přesunuli k televizi, kterou nám Jiank kupodivu zprovoznil. A to zadarmo! Trochu jsem při filmu usínala, protože byl opravdu nudný. Nesnáším romantické filmy. Ale řeči okolo od mých bratránků mě držely vzhůru. Především Thomias si to vychutnával a spolu s Jiankem komentovali každou scénu. Na což se vždycky propleskli navzájem, protože začali mluvit příliš rychle a opakovat svou větu. Až jejich vzájemná facka je zklidnila. Až mě i rozesmáli. Díky nim jsem byla schopna se alespoň dívat na film, při čemž jsem netušila ani o čem tam jde. Ale pochopitelně to bylo stejné, jako ostatní romantickéslátaniny. Ona si měla brát bohatého muže, on byl chudák, který přišel o firmu, zamilovali se do sebe, setkávali se, boháč si pochopitelně pro ženu přišel, nechal zmlátit chudáka, žena ho opustila a raději zůstala s chudákem. Jako vždycky. A všichni žili šťastně až do smrti.

      Copak to vůbec možné je...? Žít šťastně až do smrti? Ne, nejde. Je to prakticky nemožné. Vždycky vás někdo naštve, klidně i před koncem. Někdy příběhy jiných lidí skončí dřív, než by měly vůbec začít. Uvědomuji si to jasně a zřetelně. Zatímco všechny zaujala hádka skoro novomanželů, podívala jsem se na ruce. Na chvíli jsem na jednotlivých prstech viděla provázky, které spojovaly mé bratrance, tetu, strýce ke mně a dva mizely někde za dveřmi. Zpoza okna jsem viděla, jak mizí v dálce. Bylo mi jasné, že tyhle dva mě spojují s rodiči. Pořád jsem měla strach. Je to skutečně kletba? Po osmi letech zemřu i já?

      Anzoh, protože mu spadl ovladač, se pro něj natáhl a mě srazil k zemi, div mi nevyrazil dech a nezlomil lebku. Sice se mi omluvil, ale hned jsem na něj vrčela, ječela nadávky a mlátila ho. Teta posléze zaječela na mě, abych konečně zmlkla, čímž nás umlčela všechny. Sotva se vrátila, hned nás dokázala zklidnit. Ano, přála jsem si v tu chvíli, abych se tetě podobala o něco víc, alespoň v této části. A taky ve vyjednávání. Ferguda posléze, jen županu pravděpodobně, odtancovala zpátky do ložnice, kterou zamkla. Všechny pohledy se znovu umístily na televizi.

       "To je nuda." pronesl Damad, zvedl se jako první a odešle, následován hned Anzohem, Pivakem, Thomiasem a pak i Jiankem, který se zvedl jako poslední. Já a Pelter jsme zůstali před zrnící obrazovkou sedět. Usmála jsem se. Podívala jsem se za Jiankem, který mizel za rohem. Posléze jsem slyšela slabou hudbu na obyčejnou kytaru. Poznamenala jsem, že Thomias je asi v dobré náladě. Pelter mě opravil, že mu Pivak dal další noty. Zasmála jsem se. Pelter se stydlivě ze země přesunul ke mně na gauč a posadil se na druhý konec.

      Zeptala jsem se, zda se už díval po nějakém místě, kde by mohl svůj sen splnit. Pelter tiše přikývl a podíval se na mě. Lehce zmateně jsem zamrkala. Jen málokdy se mi podíval přímo do očí, takže jsem byla zmatená, co řekne posléze. Trochu jsem se usmála, abych mu odlehčila situaci. Světle modré oči mě mírně polekaně sledovaly. Cítila jsem, že se mi krev rozproudila po těle. Zeptala jsem se, zda je něco špatně. Ještě víc se přiblížil. Na co tak hleděl? Neodpověděl mi na mou otázku a pořád na mě zíral.

      Měla jsem snad něco v oku? Nebyla jsem si toho vědoma. Tak či onak mě jeho nadměrná pozornost a blízkost začínala znervózňovat, až mi začala dokonce i vadit. Lehce jsem ho poplácala po ramenech, abych ho udržela dál od sebe, ale on zůstal na stejné pozici, přestože jsem se odsunula já. Snad jsem se ztrácela v jeho očích, které byly tmavě modré, jako voda oceánu.

      Byly klidné a přívětivé, jako moře před bouří. Zajímalo by mě, zda se i Pelter dokáže rozčílit, zda jeho oči mohou vypadat jako rozbouřený oceán, který do sebe vtahuje nejen lodě, ale i také nebohé plavce, kteří pokoušejí své štěstí. Viděla jsem v nich svůj odraz, přestože slunce ještě nevyšlo. Byly hluboké, jako nejhlubší podmořský příkop. A přesto se najednou rozzářily. Zamrkala jsem a sledovala jsem ho, jak je pořád na jednom místě. Pohladil mě po hlavě a mírně mě k sobě přitáhl, aby se svým čelem dotkl mého čela. Řekl slova, která si doposud pamatuji.

      Říkal mi je, už když jsme byli děti. A to mě zaráželo.

      "Někdy je lepší přijmout minulost a čekat jen na budoucnost." řekl nyní tiše. I po tolika letech jeho hlas zní naprosto stejně. Tiše jsem ho sledovala. Pořád nechápu, jak jsem si mohla nevšimnout, že je každý z nich tak naprosto odlišný? Sama tomu nerozumím. Nebyla jsem tady však dlouhou dobu. Od smrti mámy. Pelter mě pohladil po tváři a mírně přitáhl k sobě. Sledovala jsem ho modré oči, ve kterých jsem se snažila plavat, abych se neutopila.

      Ale nakonec jsem zjistila, že nemám dostatečnou sílu, abych se nepotopila po nějaké chvíli. Ale Pelter mě ujistil, že jsem pořád tady přitisknutím svým rtů na ty mé. Hlasy, které k tobě mluví, jsou hlasy tvých předků, kteří zemřeli, aby ochránili své zákony minulosti a dovedli naše kroky do budoucnosti. Mírně jsem zamrkala. Tohle mi po chvilce řekl a políbil mě na čelo. Vstal a já jsem se dívala před sebe. Proč si tu větu pamatuji tak jasně a zřetelně? Proč si ji pamatuji, když mi ji jako malé říkal? Pomalu jsem se za ním podívala. Zmizel na schodech a nepodíval se za mnou. Zůstala jsem sedět na sedačce.

       "Ty podělané kuny jednou zabiju a jejich orgány rozdrtím a budu je prodávat dětem v podobě sekané!" zaječela najednou teta, až jsem se lekla a málem jsem spadla ze sedačky, když jsem se za ní polekaně otáčela. Podle všeho se nemohla zbavit té nechuti vůči kunám. Strýc navrhl něco o tom, že kůži jim stahovat nemusí, na což něco sletělo na zem, spíše se rozbilo, protože to teta jistě po strýci hodila.

      Musela jsem se pousmát, vstala jsem ze sedačky a nechala je o samotě. Podívala jsem se na začínající stavbu mého budoucího výtahu. Pousmála jsem se. Jen je škoda, že tady bude jenom do prázdnin, napadlo mě.

      Zhluboka jsem se nadechla a pomalu jsem postupovala po schodech, vychutnávala jsem si je. Ale v prvním patře jsem už mírně oddechovala. Nebudu přece chodit pomalu! Na to nejsem zvyklá! Vždycky je sbíhám nahoru i dolů po dvou nebo po třech! Tohle bylo pomalé tempo i na mě!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře