Strach - Kapitola čtvrtá

28. srpen 2016 | 07.00 |

KAPITOLA ČTVRTÁ: Skryj své vzpomínky do srdce

      Zarazila jsem se. Slyšela jsem melodii kytary. Byla to ta samá, kterou jsem slyšela předtím, snad jen o něco milejší a klidnější, protože ji tentokrát Thomias hrál na obyčejnou kytaru. Nikoliv na elektronickou. Přešla jsem k pootevřeným dveřím. Poslouchala jsem, jak hraje. Podívala jsem se dovnitř. Měl v pokoji sice nepořádek. Usmála jsem se. Se šátkem na hlavě sice vypadal praštěně, ale hrál rozhodně lépe, než když jsem ho slyšela poprvé. Zlepšoval se každým dnem. Zůstala jsem schovaná za stěnou a poslouchala tu líbeznou melodii. Jiank vykoukl ven a sledoval mě, aniž by cokoliv řekl. Ani já bych si ho nevšimla, nebýt toho, že za sebou zavřel po nějaké dlouhé době dveře. Teprve až poté jsem se pomalu odrazila od stěny, abych dala nohu před sebe, a mohla tak kráčet spokojeně dál, opakujíc si onu jedinečnou melodii, kterou stvořil Thomias a Pivak společně, protože jinak by takhle krásně nezněla. Nejsou to jen noty a zvuk, který tu melodii tvoří tak jedinečnou, překrásnou.

      S menším úsměvem jsem se pomalu vydala po schodech nahoru do druhého patra, za kterého se pro změnu ozývaly rány snad z brokovnice. To se jen Anzoh snažil přizabít svého kamaráda v online hře. Opřela jsem se o stěnu, která dělila Anzohův a Pivakův pokoj a dívala jsem se před sebe na malý obrázek dřevěné chaloupky, jejíž lokalizaci jsem nebyla schopna určit. Byla to spíš nějaká čmáranice. Až pak jsem si to uvědomila. Přešla jsem blíže. Byli tam podepsáni Damad a Anzoh. V rohu, který zakrýval rám. Pousmála jsem se. Kreslili to, když byli v první a v druhé třídě. Obrázek však vypadal, jako ta nejnovější umělecká díla. Ale pořád byl jedinečný, protože tohle stvořily kdysi děti. Nikoliv dospělá osoba.

      Nakoukla jsem do Anzohova pokoje. Pochopitelně měl sluchátka na uších a mikrofon u pusy, aby mohl okamžitě sdělit všem na drátu, co si o nich myslí. Především o jejich spolupráci. Chvíli jsem ho poslouchala, jak je jenom kritizuje, a nakonec jsem se přesunula k Pivakovu pokoji. Sledovala jsem jeho bledé ruce, které kmitaly po papíru a skládaly úžasnou melodii, zatímco v uších měl bílá, malá sluchátka.

Asi poslouchal nějakou hudbu, od které se inspiroval. Nebo prostě jen poslouchal a zapisoval si, pro něj,krásné noty. Podívala jsem se opatrně na druhou stranou za pomocí zrcadla u postele, abych viděla několik papírů, zřejmě s notami, které složil, nebo se je musel naučit. Ale jemu to rozhodně problém dělat nebude.

      Tiše jsem poslouchala křik z Anzohovy hry a jeho nadávky na ostatní, kteří byli připojení k síti, a pozorovala jsem Pivaka, jak svými rukami tvoří další úžasnou melodii. Chvíli jsem zůstala opřená o zeď mezi jejich pokojíky a nakonec jsem se rozhodla, že půjdu zase nahoru, už ke svému pokoji.

      Ale nedalo mi to a nakoukla jsem k Pelterovi do pokoje. Viděla jsem, že má otevřené noviny a něco si z nich opisuje. Chvíli jsem ho jenom špehovala. Pak jsem zaklepala, div ze mě neměl infarkt, jak sebou trhl a prudce se otočil zpátky, díky čemuž spadl i ze židle. Chytila jsem se za pusu, abych se nerozesmála. Opatrně jsem vešla dovnitř, zatímco se na mě Pelter zmateně díval. Hned vstal a zeptal se mě, na co tak čučím. Až jsem se rozesmála tomu výrazu. Podívala jsem se na noviny a zarazila se. Sledovala jsem jednotlivé inzeráty, z kterých si Pelter některé vypsal. Podívala jsem se na něj, zatímco se on díval stranou. Posadila jsem se na zem vedle mě, na což jen zamrkal. Sebral jsem noviny a jeho papír, abych si prohlédla jednotlivá místa, která ho zaujala. Měl to o to snazší, že už mu bylo přes dvacet let, takže ho mohli přijmout všude. Zapsal si i místa, která byla mimo náš dosah. Takže se chystá odejít z domu úplně, napadlo mě.

      Chvíli jsem si prohlížela jednotlivé nabídky práce. Zaujalo mě, že přeskočil nabídky pro učitele. Takže do školy asi jít nechtěl. Co jsem se tak nějak dívala, jaké místa si tam vypsal, bylo to vesměs hlídání nebo uspořádání zábavy pro děti. Napadlo mě, zda nechtěl původně pracovat ve školce. Všimla jsem si totiž jedné zaškrtané položky. Když jsem se ho zeptala, co to je, neodpověděl mi. Ale zpoza čmáranice jsem ještě pár věcí rozeznala. Ano, byl to kontakt na mateřskou školku. Mírně jsem se pousmála. Asi si natolik oblíbil onu budovu, u které jsme předtím byli, že by to chtěl zkusit i ve školce.

      Tiše jsem projížděla jednotlivá místa očima. V tom najednou jsem uslyšela řev, až jsem sebou trhla ke dveřím. Řval to Anzoh. Jak jsme později s Pelterem zjistili, vypnul se mu počítač a hra smazala, ztratil připojení a nemohl ho znovu navázat. Po chvilce jsem se s Pelterem vrátila zase do našeho patra. Řekla jsem mu, aby hledal dál, zatímco jsem zmizela ve svém pokoji. Tiše přikývl na souhlas a zmizel ve svém pokoji. I já jsem za sebou zavřela dveře s povzdychem.

      Opět jsem pocítila nostalgii a šla si znovu prohlédnout album, abych viděla i zbylé fotky. Opět jsem si prohlížela předešlé tři fotky. Nyní jsem se konečně dostal na čtvrtou fotku a mírně mě zamrazilo v zádech. Tiše jsem po ní přejela rukou.

      Na fotce, která byla roztržená, podle všeho ji zase slepili, stála má matka a můj otec, jako mladí studenti, zatímco teta stála kousek od nich, sama. Pocítila jsem menší lítost. Sledovala jsem mámu, jak jasně zářila, když ji otec držel za rameno. Na sobě měla nějaké tmavé šaty, fotka byla černobílá. Teta se snad chtěla především schovat. Na fotce se neusmívala. Byla to mírně smutná fotka. Máma našla svou lásku, zatímco teta zůstala sama. Strýce jsem nikde v pozadí nezahlédla.

      Poznala jsem, že je to z maturitního večírku, protože byl vidět ještě kousek plakátu. Opět jsem spatřila přehnutý roh, ale nic tam opět nebylo. Trochu zklamaně jsem se podívala na další fotku, kde byla má máma s jasným úsměvem, nyní však už s prstýnkem na ruce v černé sukni a v bílé košili, když byla pravděpodobně ve své první práci. Uvědomila jsem si, že ji táta už nejspíš požádal o ruku. Přejela jsem po mladé tváři na fotce rukou, až mi to stvoření nepřipadalo jako má matka, ale jako někdo cizí. Přesto se mi snad na krátkou chvíli zdálo, že nyní to byl upřímný úsměv. Ne, byl zase falešný, jako na předešlých fotkách. Tenhle úsměv jsem po ní nezdědila.

      Mírně jsem si povzdychla a zavřela album. Nepodívala jsem se na další fotky. Bylo mi jasné, že budou stejné. Posadila jsem se na postel, zatímco jsem album schovala pod ní. Neměla jsem už náladu vidět další fotky. Sedla jsem si na postel a hlavu opřela o kolena. Jen myšlenka, že by se máma mohla někdy usmívat upřímně, byla nelogická. Neuskutečnitelná. S povzdychem jsem se převalila na stranu, ale praštila jsem se o roh postele, takže jsem zanadávala a rychle vstala.

      Potom jsem si však zase lehla, mírně unavená. A po nějaké době jsem usnula.

      Vzbudila mě až příjemná vůně polévky. Pomalu jsem vstala a podívala se vedle sebe. Byl to Pelter, který mi jídlo donesl, až se mě lekl, když jsem vstala. Zamrkala jsem. Mé vlasy byly rozházené na všechny strany, takže jsem vypadala děsivě. Dokonce jsem vystrašila i sebe samotnou při pohledu na svůj odraz v zrcadle. Málem jsem i spadla na zem, ale udržela jsem se. Hned jsem si je rukami nějak upravila a pohlédla stranou. Pelter se mírně rozesmál a položil mi misku s polévkou na stolek. Popřál mi dobrou chuť a odešel. Přikývla jsem s pohledem stranou.

      Nakonec jsem s kručením v břiše přelezla přes postel, abych si dopřála skvělou gulášovou polévku, kterou měl dneska udělat Thomias. Vždycky ji udělal ze všech nejlépe. Ochutnala jsem ji a usmála se. Dělal ji on. Měla správný říz, ostrou chuť, kterou tady pomalu nikdo nemohl vydržet, snad jen já, ale pro mě to bylo plané. Thomias se v tom vyžíval. Pokaždé gulášovou polévku udělal pálivější, ani mi to tak nepřišlo. Ale dneska měla konečně říz, jak by řekl táta. Usmála jsem se při vzpomínce na to, jak jsem dávala víc a víc koření, jako malá, až mě i ta nejpálivější chilli paprička nepálila ani trochu. Asi jsem kompletně ztratila chuťové buňky, stejně jako táta. Nevadilo mi to. Tahle polévka byla jedna z nejlepších, jaké jsem kdy ochutnala. Myslím si, že i táta by měl radost. Máma nikdy na ostré nebyla. Proto jsem v prvních osmi letech života nemohla jít nic ostrého. Ale táta mi vždycky potají něco dal. Když pak zemřela, táta mě naučil jíst většinou jen ostré věci, většinou z chilli papriček. Nevadilo mi to. Mé tělo to přijalo bez protestů. Proto tady nyní přežívám na gulášové polévce, kterou si Thomias jistě vychutnal, když ji tvořil. Ale milovala jsem tu chuť. Přemýšlela jsem, zda s tím má někdo problém.

      Pochopitelně s tím měli všichni problém. Když jsem přišla, všichni se drželi za krk a kašlali a já jen zmateně zamrkala. Thomias se zasmál, že jsem prošla zkouškou ostrosti, až jsem se musela zasmát s ním. Hrdě mi chtěl dát další porci, ale teta ho ihned zastavila, že jídla bude ještě míň, tak okamžitě přestal. Její monokl mírně vybledl a modřiny se pomalu schovávaly. Její tělo mě udivovalo. Dokázala klidně nespat celé dny a byla pořád fit a při síle. Přikývla jsem. Teta a ostatní nakonec polévku slili zpátky do hrnce, což Thomias nesl s těžkým srdcem. Zasmála jsem se, že je dobrý herec, když začal brečet. Ale Thomias se rozbrečel ještě víc a s hranými slzami utekl do svého pokoje. Damad jen poznamenal, že je psychicky narušený.

      Pokrčila jsem rameny, a když jsem si chtěla naložit polévku do misky, teta mě praštila po ruce. Jen jsem se na ni podívala. Zacouvala jsem. A tiše jsem se pak vypařila. Ruka mě pořád bolela a objevil se na ní dokonce i obtisk tetiny ruky. Až mě to i mírně děsilo. Když jsem šla po schodech, pozorujíc svou ruku, popadl mě někdo za tu druhou a tahal mě za sebou, div jsem na schodech nespadla. Pelter uměl utíkat rychle, to jsem věděla. Až mě i překvapila jeho rychlost. Ale stačila jsem mu. Díky tomu, že jsme s tátou několikrát vycházeli pozdě, rychlý běh pro mě nebyl novinkou. Doběhli jsme až nahoru, kde mě konečně pustil. Na mou otázku, proč to udělal, mi neodpověděl. Ani poté, co jsem se ho zadýchaně zeptala znovu. Jen mě pohladil po hlavě, jako nějaké dítě a zmizel. Hned jsem mu to vyčetla.

      Ale zmizela jsem ve svém pokoji, když jsem si uvědomila, že se Damad blíží do svého pokoje. Rychle jsem zmizela v tom svém.

      Atmosféra byla šílená.

      Odpoledne se však začala pomalu uvolňovat. Bohužel, Pivak, Damad a Anzoh se museli vrátit do hotelu a už i tak měli problémy, že odešli bez jediného slova na recepci. Pro každého z nich přijela osobní limuzína, aby se jim nic nestalo. Hned za dveřmi se museli začít smát, když po nich jejich nadřízení začali ječet. Všichni tři měli stejné reakce. I my jsme se tomu pokaždé zasmáli. Auta od nás rychle odjížděla. Něco na tom bylo dobrého. Každý z nadřízených nám něco nechal, jako omluvu za vyrušení poklidného odpoledne. Od Anzohova nadřízeného jsme dostali mýdla. Od Damadova nadřízeného jsme dostali pískací kačenky, čemuž jsem se nemohla vynasmát. A od Pivakova nadřízeného jsme každý dostali vstupenku na Pivakův další koncert. Nic však nepřekonalo pohled na to, jak po všech třech, okamžitě, jakmile usedli, snad nacvičeně, začali ječet. Přitom přijeli v rozdílných intervalech. Dům se znovu stal poloprázdným, polomrtvým stavením, jako tomu bylo i předešlé dny. Bylo tam neskutečné ticho, které mě zase děsilo. Už tam nebylo slyšet pokaždé jednu ránu, co minutu. A jeho zbylí obyvatelé se také rozpouštěli.

      Pelter, následován nadávky Thomase, kterého se Jiank snažil udržet, přesto taky za ním nadával, si sebral motorku a odjel bůhvíkam. Thomias nakonec sebral kolo, které sice vrzalo, ale i tak s kytarou na zádech odjel pryč, pořád nadávajíc, že na motorce by tam byl rychleji. Jiank neoznámil, kam jde, ale bylo mi to jasné, když si vzal mou rudou košili, čímž mě potěšil. Nasedl na strýcovo kolo, což si strýc pochopitelně nemohl nechat ujít. A tak jsme v domě na chvíli zůstali jen já, teta a strýc. Ale i strýc posléze odešel, protože nám měl dojít chleba od sousedů, takže si s nimi šel rozumně promluvit. Teta, aby ho zastavila předběžně před nějakou rvačkou, šla raději s ním. Zůstat sama doma bylo pro mě běžné. Ale nikdy jsem nebyla sama v tak velkém domě. Měla jsem mírně strach. Ale konečně jsem měla možnost prohledat každý kout. Vždycky zde někdo zůstal, nyní jsem zde byla jen já.

      Chvíli jsem prohledávala pokoje jednotlivých bratranců a ložnici strýce a tety, abych se nějak zabavila, nakonec jsem však skončila na gauči před zrnící televizí, kterou jsem vypínala a zapínala. Pak mi přestal fungovat ovladač. A když jsem konečně pod sedačkou nalezla vypadnuté baterky, televize se sama vypnula a já ji už nezapnula, přestože jsem pořád mačkala jednotlivá tlačítka na ovladači. Povzdychla jsem si, objala jsem polštář a spadla na gauč, posléze na zem. Zakňučela jsem bolestí. Rozzuřila jsem se a zavrčela, házejíc polštář pryč. Mohla jsem jít ven, ale kam? A kdo by hlídal dům? Už táta s mámou mě naučili, abych hlídala dům, když šli třeba do divadla. Tiše jsem ležela na zemi a dívala se do stropu. Natáhla jsem se znovu pro polštář a pevně ho přitiskla k sobě. Sledovat strop mě přestalo bavit asi tak po pěti minutách, kdy mi zakručelo v žaludku. Poté, co jsem snědla několik misek polévky a zbylo v ní jen na dně, mi dal žaludek pokoj, ale sama jsem dostala chuť na sladkost. Po několika týdnech, kdy mě drželi skoro o hladu za něco, co jsem neudělala, pro to nyní budou mít dobrý důvod. Otevřela jsem dvířka do tajné tetiny spížky a vydala se dolů, abych se mohla ovinout různými sladkostmi, které tam ještě pozůstaly. A teď se vás zeptám, jak dlouho byste vydrželi ten pohled vy? Přeplněné regály, plné sladkostí a něčeho, co jsem nikdy neviděla, hezky v chládku, skoro jako čerstvé, upřímně se na vás smějící sladkosti, jakoby vás přímo žádaly, abyste je snědly, obaly všech barev a tváří, chutě, o kterých se vám ani nezdálo. Řekněte... Vydrželi byste to? Já jsem neodolala ani deset sekund. Po delší době, kdy jsem se oddávala chutím, které jsem cítila poprvé, jsem ležela na zemi, ve stejném stavu, jako předtím. Už dokonale chápu narkomany, kteří si píchají LSD, aby utekli od reality, protože takhle jsem se nyní cítila i já. Slintat blahem bylo v tomhle případě opravdu slabé přirovnání. Snad se mi oči převrátily na druhou stranu a místo nich jsem měla jen bílý sklivec, protože si nepamatuji vůbec nic, ani to, že bych popřípadě usnula, což v tomhle stavu nebylo naprosto možné. Cukr mi proudil krví a vytvářel tak úžasný zážitek spolu s endorfiny. Ano, čokoláda byla pro mě, jako pro narkomana LSD. Na krátkou chvíli se mi zdálo, že dokonale chápu pocity narkomanů, kteří se své droze oddávají každý den, aby unikli od reality a měli pocit blaha.

      Probudil mě až dotek mokré, lehce chladné ruky, možná až trochu drsné, od něčeho špinavé. Pomalu jsem otevřela oči, netušila jsem, že jsem usnula. Zamrkala jsem. Pelter se na mě pousmál a pomohl mi vstát. Poznamenal, že jsem se zřídila. Copak se z čokolády a sladkostí dá zřídit? Popadl mě za ruku se slovy, že teta bude brzy tady. Chytila jsem se ho i druhou, abych nespadla přes nějaké věci, na které jsem pořádně neviděla. Vykládal mi něco v tom smyslu, abych si šla vyčistit zuby, jinak ze mě teta ucítí čokoládu a tentokrát nedostanu ani zbytky, natož drobky z jídla. Až mě rozbolel žaludek, když to řekl. Ne, bolel mě žaludek z nadměrného cukru, který jsem potřebovala rychle vyloučit. Ano, jako zážitek to byla výborná volba, ale pozdější efekty byly šílené. Rozhodla jsem se, že až se budou endorfiny prodávat v kapslích, koupím si jich jen pár, aby to pro mě bylo omezené množství, a budu dýchat skrz dýchací masku, aby se mi vyhnuly endorfiny ve vzduchu, jinak bych po nich zešílela ihned a z postu prezidentky by mě svrhli. Ihned by byla revoluce. Revoluce,kterou by vedli mí bratránci. Ale pochybuji, že se tahle primitivní představa malé hloupé holky někdy splní.

      Když jsem se Peltera zeptala, proč je celý mokrý, odpovědí mi byla primitivní výmluva dítěte, že spadl z kola na mokrou trávu. Tak proč není špinavý na oblečení a je jenom mokrý? Povzdychla jsem si. Nesnáším, když mi někdo lže a vymýšlí si přitom primitivní výmluvy. Ale nevyptávala jsem se ho, proč mi lže a proč si vymýšlí tak primitivní výmluvy. Raději jsem se s ním dostala, co nejrychleji pryč ze spížky, abych nepokračovala v ničení vlastního těla, a rychle jsem se s ním přesunula i pryč z kuchyně, kde poznamenal, že jsem jim musela sníst zítřejší oběd. Bylo mi jasné, že tentokrát budu hladovět pěkně dlouhou dobu. Ale Pelter se kupodivu zasmál. A to mě zarazilo. Zastavil se a soucitně se na mě otočil, hladíc mě po hlavě.

       "Je to divné, že to říká zrovna ten, který byl na sladkostech závislý dřív, než ses ty vůbec narodila, co?" zeptal se mírně vesele a mile se na mě usmál. Usmíval se, stejně jako táta. "Ale mohu ti říct jedno. Tvá máma nás přivedla ke sladkostem. Máma nám je málokdy povolovala, ale vždycky, když tady s tebou přijela, přivezla i sladkosti." Tak proto tam byly i sladkosti, které na venkov nemohl nikdo doručit, protože byly speciálně vytvořeny jen pro jeden obchod ve městě. Proto jsem našla deset let starou tyčinku, kterou stáhli z výroby, protože ji pak už nikdo nechtěl jíst. Lehce jsem se pousmála při vzpomínce na mámu. Pivaka přiměla milovat hudbu. Peltera naučila jíst sladkosti. Ale kdo ho asi odnaučil je jíst. Pochopitelně teta. Nechápu, proč mají bratránci tak striktní výchovu. Na druhou stranu je to možná dobré, protože nebudou mít tak zkažené zuby, jako já a děti z měst, které mají obchod snad u každého domu. "Jen je škoda, že nemohla ochutnat více sladkostí." poznamenal tiše a podíval se do země. Pohladila jsem ho po tváři a usmála se. Určitě nyní s tátou ochutnávají mnohem lepší pochoutky, než vám kdy dovezla. Sama jsem tomu chtěla věřit.

      Mírně se na mě usmál a pohladil mě po hlavě. Bylo to divné. To on by měl utěšovat mě ze ztráty obou rodičů, zatímco já ho utěšuji ze ztráty nějaké tety, která sem přijela vždycky jen na den. Ale jak si na ni může tak moc pamatovat? Osm, vlastně skoro devět let tady už nebyla. Na jejím pohřbu nebyl nikdo, jen poslali smuteční oznámení. Nevím, proč tehdy nepřišli. Táta mi to neřekl. A už asi nikdy neřekne. Pelter se usmál, že než k nim došla ona nešťastná zpráva, byl den po pohřbu. Konečně jsem zjistila, proč se neukázali na prvním pohřbu. Pousmála jsem se. Nezlobila jsem se. Nyní už ne. Rozcuchala jsem mu vlasy, na což zasténal a zakňučel jako pes a rozesmál mě. I on se usmál. Pelter měl odjakživa dar rozesmát. Práce s dětmi pro něj byla ta nejlepší. A byl si toho sám vědom, proto to bylo ještě lepší. Ačkoliv mě bude mrzet, pokud odejde úplně z města, budu ráda, že si splní svůj sen.

       "To tvá máma nám částečně předurčila, co budeme milovat a co si dáme za své cíle." vysvětlil a to mě zarazilo. Má máma? Takže to máma rozhodla, že Thomias bude perverzní slavný zpěvák? Až mě ta představa zamrazila v zádech, že mu zrovna tohle řekla. Už jsem skoro viděla, jak mu dává manuál, aby se naučil všechno, co je potřeba. Ale taky mě to rozesmálo, když jsem viděla Damada, jak mu dává kačírka Štístka a učí ho mluvit. Podívala jsem se na Peltera, který si za pomocí dvou prstů přinutil sám sebe usmát tím, že si natáhl lehce rty. To mě rozesmálo ještě víc. Taky se tomu začal smát. Věděla jsem, že v něm, ani v žádném z bratranců se má máma nespletla. Jen mě mrzí, že si nepamatuji, že by tady byla.

      Vzpomínka na album plné falešných úsměvů mé matky mě mírně zklamala. Pohlédla jsem stranou. Posadila jsem se na gauč a dívala jsem se před sebe. Pelter zmateně zamrkal. Přestože se zeptal, co se děje, neodpověděla jsem mu. Ani když to zopakoval a sedl si vedle mě. Ale protože se uměl vcítit do citů toho druhého, soucitně mi dal ruku na rameno a mírně mě přinutil, abych se k němu naklonila. Nevadilo mi to. Opřela jsem si o něj hlavu. Takovéhle chvíle zde byly vzácné. Už jsem nebyla sama. Sice jsme nemluvili, ale věděla jsem, že je tady. Pousmála jsem se víc, a to ho zarazilo. Ale nezeptal se mě na nic. Pořád jsem však přemýšlela o tom, co řekl předtím. Má máma... jim to předurčila? Nebo jinak řečeno... spíše se řídili podle jejich slov. To je vše, pravděpodobně. Pochybuji, že by to někdo s falešným úsměvem, jako ano, byl schopný říct. Bylo mi opravdu mizerně. Ale díky Pelterovi jsem se necítila tak špatně.

      Nakonec, když se teta a strýc vrátili, jsme se odebrali do mého pokoje, protože se ti dva hádali. S pohledem na strýce, který měl roztrhanou košili, a na tetu, která měla rozcuchané vlasy, ale hrdě držela dva chleby, mi bylo jasné, že se stejně porvali oba dva. Podle jejich rozmluvy to začala teta. Až jsem se musela začít chichotat jen té představě, jak teta začíná souboj. Představila jsem si, jak něco zamumlala německy a jako nějaký generál se vrhla proti sousedovi nebo proti sousedově ženě. Měla jsem blízko ke smíchu. A strýc se ji možná snažil zastavit a schytal to on. A jen bůh ví, jaké jsou naše vztahy se sousedy nyní. Asi ne moc růžové.

      Ale upřímně řečeno, nevadilo mi to. Připomínalo mi to naše sousedy v paneláku, kteří si na nás věčně ztěžovali, kvůli rušení nočního klidu. Já, máma a táta jsme se vždycky pozdě do noci dívali na televizi nebo měli puštěné rádio. Asi jsou opravdu rádi, že jsem zmizela tak rychle. Představě, že tam nyní oni dělají každý večer oslavy a mejdany a sousedi z nižších a vyšších pater po nich ječí (především staré ženy, které bydlely nad námi, původem z Německa, které nám říkaly Schaize nebo taky Scheiwe) jsem se musela znovu zasmát. Především mě pobavila představa, jak dvě staré dámy, Němky, obávané snad každým z paneláku, kde jsem předtím bydlela, ječí nadávky, a německy tak uráží naše sousedy. Kteří jim pochopitelně nerozuměli. Ale ani bych se nedivila, kdyby se nakonec přidaly k nim. Du bist eine kleine Schweine, Lennula. Ano, to mi říkaly, jako malé, a já na ně hleděla a smála se, protože se mi výraz Schweine neskutečně líbil. Až když to uslyšela máma, řekla mi, co to znamená. A řekněme... že někdy v té době jsme začali ponocovat ještě častěji, než předtím, takže nás nenáviděly ještě víc. Sice byly protivné, ale celkem by mě zajímalo, kde je těm babiznám konec.

      Pelter mě doprovodil do mého pokoje, kde jsem nakonec navrhla, abychom šli do jeho. Přeci jenom byl na řadě, abych ho dokopala k jeho snu. Sice byl trochu protivný a proti tomu všemu, se slovy, že je břídil, stejně jsem ho tak skutečně dokopala. Ukázal mi všechny další nalezené letáky, které se mu povedlo sebrat někde cestou. Postupně jsem si je procházela. Protože mě táta rozhodně něco naučil, tak jsem se celkem dost době vyznala v zaměstnání. Být učitelem však nebylo v dnešní době moc snadné. Ale byl to Pelterův sen. A já se ho rozhodla splnit. Opatrně jsem vešla za ním a k mému překvapení měl zase uklízeno. Zamrkala jsem a pousmála jsem se. Zavřela jsem za námi dveře. Posadila jsem se na čistou a prázdnou zem, která zde byla vzácností, v dokonce i nyní opuštěných pokojích. Po každém úklidu ani jedna místnost nevydržela čistá ani deset minut. Ani ta moje ne.

      Abychom si oba rozuměli, co chce skutečně hledat a dělat do budoucna, musela jsem si s ním konečně promluvit. Dopodrobna mi vysvětlil, jak to myslel s tou péčí o děti. Chtěl by s nimi pracovat, ne jako učitel, ale jako jejich přítel, chtěl by se starat o mladší děti, ale nechtěl být chůvou. Něco mezi tím. Chtěl je bavit a utěšovat je, chtěl s nimi strávit svůj celý čas a zároveň je nechtěl nikdy opustit. Pousmála jsem se nad jeho slovy, že by za ně klidně položil život. Byl obětavý už dost. Přikývla jsem, že jeho pocity chápu a respektuji. Udělala jsem si poznámku na papír, aby pro mě bylo jednodušší se po městě ptát. Lehce jsem se pousmála, na což na mě padl zmatený pohled.

      Zakroutila jsem hlavou, na důkaz toho, že to nic nebylo. Uvědomovala jsem si, že tyhle chvíle se už nikdy opakovat nebudou. Už nikdy nebudeme spolu tak moc, jako jsem teď. Vždy´t tři mladší bratranci už úplně opustili domov. Jestli nás opustí i Pelter, ztratíme svou nevinnost úplně. Kdo nám bude prosit o jídlo. Musela jsem se chytit za pusu, abych se nerozesmála té představě. Ale uvědomila jsem si, že mi bylo i trochu do pláče. Představa malé, roztomilé tvářičky, která mu zůstala od dětství, jak prosí, skoro i ve třiceti letech o jídlo, ale pořád v podobě chlapce, byla poněkud divná, ale rozesmála mě o něco víc. Uvědomoval si svou jedinečnou, stejně jako si jí byli vědomi ostatní. Jen já jsem do této rovnice, do této rodiny nezapadala. Ale moc mě to ani netrápilo. Byla jsem ráda, že tady mohu s nimi žít. Ano, byla.

      Jako provokativní věc jsem pro Peltera zvolila několik fotek rozzuřených dětí, které měly u svého výrazu nějakou bublinu se slovy. Většinou to byly urážlivé výrazy, které mu však měly dodat odvahu. Jen jedna malá holčička se na něj usmívala a přála mu hodně štěstí.

      Byla to má fotka, kterou jsem našla hluboko ve svém kufru. Vypadala jsem tam roztomile, takže jsem to přidala na jeho stěnu. Hned se mi musel začít smát, že takhle roztomile už rozhodně vypadat nebudu, na což jsem ho musela mírně kopnout a připomenout mu, proč jsem to pro něj celé ty dva dny dělala a sháněla pro něj obrázky. Hned se mi omluvil, na což jsem ho kopla znovu, aby si stál za svým slovem. Přikývl na srozuměnou, div nezačal brečet.

      Vzdychla jsem.

     Jak jsem si myslela, že tohle bude jeden z lehčích snů, tak mě vyvedl z omylu. Je osobnost se k tomu hodí, ale zároveň je pro svůj sen naprosto neschopný. Pokud se proti němu děti vzbouří, zabijí ho. Rozhodla jsem se, že zatímco mu budu pomáhat shánět práci, budu pracovat na jeho osobnosti spolu s ním. Nikdy to pro mě však nebylo tak složité, jako nyní. Navíc poslední dobou se dům stal skutečně mrtvým, takže jsme po několik hodin byli doma jen já a Pelter. Alespoň mu mohl začít krutý výcvik, vedený mou tvrdou rukou. Neměla jsem sice ponětí, jak z něj udělat sebejistého muže, ale zkoušela jsem všechno, co se dalo. Každou blbost, kterou zplodila má fantazie.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře