Sleduji lidskou rasu - Úvod

2. září 2016 | 06.04 |

Seděl za svým starým, psacím stolem a sepisoval své paměti. Najednou se zastavil, sundal si brýle a šedomodrýma očima se zahleděl na plamínky svíček nedaleko od sebe. Byl to pro něj pořád překrásný úkaz. Připomínalo mu to nezničitelné plameny vesnice Šarmány, vesnice, která ho pohltila do sebe a ukázala mu tak nezapomenutelný příběh, o kterém se zmínil ve svých pamětihodnostech. Prohlédl si poslední věty a posléze si přečetl celou poslední půlstránku, kterou napsal. Zavřel oči a přál si vrátit se do Šarmány. Slyšel, jak řeka tiše hučí poblíž jeho opuštěného domu v pustém lese. Poslouchal vítr, který si pohrával s větvemi kolem něj, který se zabořoval do jeho oken a vyťukával mu za pomocí větve melodii, která mu připomínala překrásné chvíli. Vzpomínal na Šarmánu jako na posvátné místo, kam se dostal jen jednou v životě, ale přál by si zopakovat si svou návštěvu zde. Potkal tam svého jediného přítele svého života. Zmiňoval se o něm i zde, ve svých pamětích. Vstal od starého stolu a židle ztěžka zavrzala. Přešel k oknu a otevřel jej, aby ho prudký vítr ovál a připomněl mu cenu života. Pamatoval si na jeho jméno a nyní ho zakřičel proti prudkému větru: "Othire!" Poslouchal svůj hlas, jak se opakuje pořád dokola a dokola, dokud jeho melodii nepohltil zuřící vítr venku. Usmál se na přírodu před sebou a zavřel oči. Othir miloval vítr, pamatoval si, jak v Šarmáně pršelo a on stál na střeše, křičel na nebe, zvedal pěsti vzhůru a radoval se ze života. Vzpomínka na něj bylo to jediné, co mu zbylo. Když pomalu otevřel oči, na chvíli se mu zdálo, že spatřil jeho temně rusé vlasy jako krev, která mu koluje v žilách, a bystré, žluté oči, jaké mívají rysi a tygři, které potkal na svých cestách po světě. Ach, jak moc si přál ho znovu spatřit. Othira, syna Theodova, vnuka Siméria. Přál by si ho vidět znovu, z masa a kostí, on, hloupý obyčejný člověk, lidský nízký červ, Fred Hooding. Světle šedomodré tiše se dívaly do rozčílené přírody před sebou, ústa se usmívala a Fred Hooding stál pořád u okna, poslouchajíc zpěv přírody. Nechal okno pootevřené a vrátil se zpět ke svému stolu. Pohlédl na poslední plápolající svíčku. Když vzhlédl, zarazil se. Sledoval před sebou tmavé, svalnaté tělo s dlouhými rusými vlasy, tělo Othirovo. Tiše ho znovu oslovil a pomalu k němu kráčel. Nakonec padl naznak na zem a v zádech měl za bodnutou dívku. Pomalu vzhlédl ke svému přítelovi, který se mu rozplynul a on k němu natáhl ruku, aby ho zastavil. "Neodejdeš... znovu," zašeptal Fred Hooding svá poslední slova, než vydechl naposledy. Blesk osvětlil potemnělou místnost, zatímco za ním stála žena tmavé kůže s rusými vlasy svázanými do zapleteného copku, se kterým si vítr bouřlivě hrál a házel s ním ze strany na stranu. Naposledy jen zašeptala: "Zemři, lidský červe." A potom bodla znovu a znovu, než se po zemi začala roztékat rudá, teplá kapalina – krev.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře