Desiderium - 8. Kapitola

3. září 2016 | 07.00 |

8. KAPITOLA: Čas probudit lasičku

      Haruka zapnula blinkr a zahnula doleva. Na očích měla sluneční brýle, aby jí to slabé sluneční světlo nebránilo dokonalému výhledu. Všimla si, když kolem ní projelo auto s doktorem a s Daisukem. Na chvíli zastavila a ohlédla se za nimi. Trochu se pousmála, zavřela okno, rozjela se dál svou cestou. Přitom rukou v rukavici vyťukávala nějaké číslo a rozhlížela se očima nenápadně kolem sebe. Daisuke se vážně nezměnil, bydlel pořád v tom samém bytě, kde ho předtím podvedla, a neměl z toho nějak moc velké výčitky, nejspíš. Zastavila se a položila hovor. Zahodila mobil na sedadlo, popotáhla si kožené rukavice, až se jí trochu vrazily do dlouhých nehtů, odpoutala se a sundala si brýle, rozhazujíc své tmavé vlasy kolem sebe.

      Jistým krokem kráčela k bytovému komplexu, položila si své brýle do vlasů a rozhlížela se bedlivýma očima kolem sebe. Byla nevyspaná, přesto se nemohla dočkat, až svého bratříčka znovu uvidí. Nepřijela však kvůli rodinnému setkání.

      Pokud ji mysl sloužila dobře, Daisuke musel bydlet pořád na tom samém místě. Jinak by ho její mladší bratr nenašel. Jak spolu ti dva mohou tak snadno vycházet? Nechápala to. Kazuki byl odjakživa otravný, tvrdohlavý až běda, a také – ... Cestou ve výtahu si vzpomněla na myšlenku, která ji cestou v autě napadla a nehezky se ušklíbla. To je přece hloupost, nebo snad není?

      Vyšla z výtahu, když se ozvalo pípnutí a dveře se před ní otevřely. Stanula před dveřmi, které kdysi mohla otevírat klíčem ve své ruce. Bylo jí však jasné, že ho není potřeba – Daisuke jistě měnil zámky. I přesto onen klíč otestovala. Pořád tam pasoval a k jejímu překvapení jím šlo i pootočit. Nemyslí přece vážně, že by i nechával ten samý klíč i po takovou dobu...?

      Než jím stihla otočit úplně, dveře se před ní samy otevřely, spíše je někdo prudce otevřel. Zaraženě sledovala svého bratra, který byl nejspíš připravený pro rychlý odchod z bytu, ale sotva ji spatřil za dveřmi, zarazil se, nechápavě na ni hledíc.

      "Ha-... Haruko....?" zeptal se nejistě po delší době, kdy na sebe oba jen tiše hleděli. Na své jméno se konečně vzpamatovala, zamrkala a usmála se.

      "Zdravím, Kazuki, dlouho jsme se neviděli?" zeptala se vesele, naklonila hlavu na stranu a usmála se, jako nevinné dítě.

      Kazuki mírně stiskl kliku, zatímco se mu ruce mírně klepaly.

      "Co tady děláš?" zeptal se tiše. Haruka konečně zvedla víčka a narovnala hlavu. Zvědavě se na svého bratříčka podívala a podepřela si hlavu, prohlížejíc si toho mladého muže před sebou. Zapíchla mu svůj prst do hrudi a přiblížila se k němu tváří tak blízko, jak jen to šlo, dívala se mu přímo do očí a neuhýbala pohledem po delší dobu, mlčela. A to ho děsilo více.

      "Přišla jsem tě navštívit," usmála se na něj mile, potom ho odstrčila stranou a sama sebe pozvala dovnitř, zatímco se Kazuki nejistě díval před sebe. Potom se zničehonic na nic otočil a řekl jí, že Daisuke tady není, že by měla odejít. Haruka se mezitím dívala kolem sebe a s úsměvem poznávala tolik věcí, které byly pořád na stejném místě, jen máloco se tady změnilo. Těšilo ji to. Nezapomněl na ni ani po takové době. Nasála vůni svého bývalého domova. Objala se kolem ramen a do mysli se jí vynořila spousta vzpomínek. Protočila se kolem dokola, aby na všechno viděla a potom se konečně zastavila, dívajíc se na svého bratra.

      "Co tady skutečně děláš?" zasyčel Kazuki trochu zle. Haruka se usmála.

      "Je čas probudit lasičku," řekla pouze a znovu si prohlédla svého bratra pořádně. "Teď mě napadá – byl jsi nějak natěšený, když Ti otec zadal tento úkol. Řekni... už jste to spolu dělali? Změnil se nebo je to pořád stejný břídil i v posteli jako v životě normálně?"

      "Sklapni," zašeptal Kazuki s pohledem trochu k zemi. Hlas se mu zatřásl. Proklínal se za to. Chtěl jí to říct normálně, nikoliv ji pobavit. Haruka se uchichtla a zakryla si přitom ústa, zadržujíc doopravdy velký smích.

      "Co to bylo?" zeptala se pobaveně. Kazuki jí to zopakoval, ale ostřejším hlasem. Usmála se o to víc. "Takže ještě mezi Vámi nic nebylo? Není důvod se stydět, nebudu žárlit. Sama moc dobře vím, co všechno mi mohl poskytnout-..."

      Udělala krok dozadu, když se Kazuki rozpřáhl pěstí, aby ji nejspíš udeřil do břicha. Když se chtěl rozmáchnout znovu, ruku mu zastavila před svým tělem, pevně mu ji stiskla, přitáhla ho k sobě a kopla kolenem silně do břicha, až mu málem vyrazila dech. Pustila ho a nechala spadnout na kolena, zatímco se dusil a nemohl se nadechnout.

      "Víš moc dobře už odmalička, že mě nemůžeš porazit," usmála se na něj Haruka mile a opřela se stěnu. "Řekni... Začínáš snad něco vážně k němu cítit? A pokud ano, je to snad láska? Páni, můj bratříček se zamiloval."

      Kazuki se na ni nenávistně podíval. Pohladila ho soucitně po vlasech.

      "To je v pořádku, otec ti jistě odpustí tuto malou chybu, když svůj úkol splníš dobře," říkala mu klidným hlasem, jako milující matka, a hladila ho po vlasech, jako malé dítě. Kazuki její ruku odstrčil a pomal use opět dostal na nohy, držíc se břicho. Haruka se k němu o krok přiblížila.

      "Nech toho..." zašeptal Kazuki tiše a Haruka naklonila hlavu na stranu, nechápajíc jeho slova.

      "Nech čeho?" zeptala se ho mile. Kazuki k ní vzhlédl a stiskl ruce v pěst, aby zakryl, jak moc se mu prsty klepou.

      "Moc dobře to víš. Ano – vím, jakou práci tady mám... ale jasně jsem ti říkal, abys nezasahovala," zasyčel na ni Kazuki zle. Haruka ho poklidně sledovala a přehodila si vlasy za záda, přitom si jeden pramínek vlasů opatrně strčila za ucho. Dětinsky se usmála.

      "Ale otec ti také říkal, abys podával průběžně zprávy," usmívala se na něj Haruka mile. Kazuki ztuhl a přestal poslouchat po slově ‚otec‘. "A ty ses zatím ozval jenom dvakrát, a to navíc na mou žádost. Takhle jsme se přece nedomlouvali, pamatuješ si to přece, ne? Řekni – jak jsme se domlouvali?"

      "Tak, že nepřijdeš jen tak bez pozvání, Co kdyby tady byl-...?" Kazuki se zarazil, ale Haruka to s radostí v hlase dopověděla za něj.

      "Co kdyby tady byl Daisuke? Ovšemže bych ho mile pozdravila a objala, jako staří kamarádi bychom si měli o čem vykládat," usmívala se na něj Haruka mile, zatímco Kazuki už svůj třas nebyl schopný ovládnout. Ustoupil o dva kroky od své sestry dál, která pomalu otevřela oči a dodala: "Věřím, že bychom se zabavili spolu na dlouhé a dlouhé hodiny."

      Kazuki ji chvíli sledoval a potom slabě klesl na kolena.

      Haruka ho sledovala chladnýma očima, přešla k němu a objala ho, bylo to však chladné objetí. Pohladila ho po vlasech a trochu mu za ně zatahala, aby ho od sebe oddálila a mohla se mu podívat do očí přímo. Usmála se, jen trošku pohnula koutky úst.

      "Víš moc dobře, Kazuki, že tě máme já i otec rádi," začala mile a prohrábla mu vlasy. "Ale když neplníš to, co se ti řekne, pak se zlobím i já. Jsem vždycky ta, která otce uklidňuje a omlouvá tě." Přiblížila se k němu a zašeptala mu do ucha: "A nechceš přece své sestřičce působit problémy." Kazuki mlčel a pořád svůj třas ovládat. Jeho sestra v takové blízkosti ho skutečně děsila víc, než kdy jindy. Haruce zmizel úsměv a zatahala ho za vlasy tak silně, že mu trhla hlavou dozadu a Kazuki musel stisknout zuby od bolesti. "Odpověz mi, když s tebou mluvím," řekla mu přitom milým hlasem a usmála se.

      "Ne..." řekl Kazuki váhavě a sklouzl pohledem k zemi.

      "Dobře... Dobře," usmála se znovu a pohladila Kazukiho po tváři.

      Její dotek byl chladnější, než si doposud vybavoval. Možná to bylo kvůli tomu, jak moc měl ze své sestry nyní strach. Vzpomínky na prapodivné postavy ve stínech, které se smály, zatímco on utíkal, ho nyní stíhaly. Pevně sevřel oči a uhnul tváří na stranu. Haruka ho pokojně sledovala.

      "Moc dobře víš, že nesnáším, když tě musím trestat místo otce, ale rozhodně je to lepší, než rána od otce, že?" zeptala se ho mile a pohladila ho po hlavě. Zvedla mu bradu, aby se na ni podíval. "Nyní mě poslouchej, Kazuki... Nyní odejdu. Ano? Daisuke se jistě brzy vrátí. A až se tak stane, učiníš, na čem jsme se domluvili, platí? Nepřijdu sem, abych si to zkontrolovala. Vím, že jsi hodný chlapec."

      Kazuki trochu zavrčel a oči se mu zaleskly. "Jsi odporná," zavrčel na ni zle. Haruka se však jen ušklíbla a odhodila si dotěrné vlasy dozadu na záda.

      "Kéž by jenom to," pronesla hrdě.

      Když se vzdálila, Kazuki už to nevydržel a zaútočil proti ní znovu. Ona však reagovala stejně rychle, přitiskla ho ke stěně a stejně rychle popadla prachovku a přitiskla chladnou tyč Kazukimu na krk tak silně, že ho jí škrtila. Sledovala svého bratra, jak se snaží nadechnout, ale nemůže.

      "Moc špatný nápad, Kazuki," zasyčela jeho jméno zle a zklidnila svůj dech i tep. Opět se usmála, aby ho uklidnila. "Budu brát jakou součást hry. Nezklam mě."

      "Nedovolím ti, abys ho znovu obelstila," pomyslel si Kazuki, zatímco se snažil nadechnout. "Protože on je..."

      "Teď mě napadá, můžeš pro mě udělat jednu laskavost?" usmívala se na něj mile. "Natočíš mi Vás, až budete mít sex?"

      Kazuki cítil, že trochu rudne, ale nikoliv jen od studu, ale také od nedostatku vzduchu. Haruka svůj tlak na tyč ještě zvýšila a spokojeně ho sledovala, jak bojuje o kyslík.

      "Je to přece maličkost, to bys mohl zvládnout... i bez pomoci," pohladila ho po tváři a políbila na čelo. Potom se odtáhla.

      Zlostně se na něj podívala.

      Její síla v rukách se pohotově vrátila, když mu tyč přitiskla tak prudce ke krku, že ho málem zardousila.

      "Začni svou práci dělat pořádně, bratříčku," zasyčela na něj zlým, vzteklým hlasem a její klid z očí zmizel. "Nechceš přece narušit náš poklidný chod plánu. Pletu se snad?"

      Kazuki chvíli mlčel a počkal, až trochu zjemní svůj tlak na tyči, aby se mohl nadechnout. Nespouštěl z ní oči. Děsila ho její tvář, plná vzteku. Znal sílu své starší sestry. A ta ho děsila víc, než cokoliv na světě. Ano, bál se jí.

      "Spolehni se..." odpověděl Kazuki tiše, trochu přiškrceným hlasem. Haruka odhodila prachovku stranou, upravila si kabát, nasadila si brýle a s vítězným úsměvem odešla. Klapot jejích podpatků Kazukiho děsil ještě dlouhou dobu, zatímco ležel na zemi, skrčený do krkolomné polohy, stále se klepajíc.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře