Spisovaterka | Strach - Kapitola pátá

KAPITOLA PÁTÁ: Neměj strach, příteli

      Začalo to pořádným tréninkem, kdy se vzbudil brzo ráno, rozespalý musel skočit do připravené vody, studené jako led, v bazéně, div z toho neměl pokaždé smrt. Posléze, jen v šortkách, nehledě na počasí, musel utíkat boso po silnici, zatímco já jsem za ním jela na kole a křičela jsem za ním, že takhle bude pro smích všem. Nejdříve na mě vždycky zahulákal s brekem, že ho bolí nohy. Ano, bylo to už trochu přehnané, ale po několika dnech jsem viděla změnu. Už tolik nefňukal, když jsem ho ráno házela do bazénu s vodou a posléze tam dokonce skákal i on sám. A byl dokonce rychlejší i v běhu, než já na kole, a to jsem jela rychle. Naše cesty se měnily podle počasí. Pokud pršelo, měl za úkol běžet až k onomu tajnému místu, které mi ukázal. Pokud pařilo slunce, musel utíkat směrem k městu, ale dál se už neodvážil, protože se cítil trapně. Kvůli tomuhle odůvodnění jsem mu sice nedala nějaké povolení vynechat město, ale nenutila jsem ho. Ostatně... všichni by z nás měli legraci ještě na dlouhou dobu dopředu. Ale viděla jsem, že se každým dnem zlepšuje, což mě potěšilo.

      Připadala jsem si skutečně, jako nějaký generál, který dokonce porazil i tetu. Ta mě v mé činnosti podporovala a dokonce do tohoto střeleného projektu chtěla zapojit i zbylé bratrance. Thomias ani Jiank se do toho nijak zvlášť nehrnuli. Když to zavolala Pivakovi, Anzohovi a Damadovi, zasmáli se, že jsou rádi, že jsou pryč. Ihned na ně však vzápětí zasyčela, aby se okamžitě vrátili, že je to rozkaz. Teta mě zase jednou provždy přesvědčila o faktu, že je to děsivá šelma, která se tváří mile. Naštěstí měla však ještě zbytek dobré nálady, takže je nechala, aby si ještě odpočinuli. Po tomhle se rozhodně nebudou chtít vrátit, napadlo mě. K mému velkému překvapení však přijeli na konci dalšího týdne s tím, že projekty mají hotové a mají na chvíli volno. V tu chvíli jsem jela na kole za Pelterem, skoro s bičem v ruce, a hulákala jsem na něj, aby přidal. I tak jsem musela jet opravdu rychle, abych ho vůbec stíhala. Celou tu dobu tvrdě trénoval. Usmála jsem se. Bylo na něm vidět, že se o dost zlepšil. Jedna měl o něco mohutnější postavu a už se i zapojoval častěji do konverzace. Však jsem mu taky dávala lekce o zbytečném tlachání, jak to posléze sám nazval. Myslím si, že všem bylo jasné, že se s tichým Pelterem můžeme rozloučit. Už nebude až tak moc tichý, bude alespoň sem a tam s námi komunikovat, což mě těšilo.

      Nejednou jsem ho přistihla v koupelně, jak si prohlíží své tělo a dělá různé pózy, div jsem se nezačala smát. Bylo to opravdu těžké.

      A když se pak přidali Jiank a Thomias, mé špehování bylo ukončeno, protože se řehtali, jako nějací koni. A Pelter posléze přestal obdivovat své tělo a rychle se oblékl. Až mě s tím i naštvali. Přistihla jsem však sama sebe, jak se za Pelterem občas i sama od sebe podívám. Se vzpomínkou na to, jak jsem je od sebe odháněla a o všech smýšlela, jako o perverzních prasatech (u Thomiase to však zůstalo), tak jsem si uvědomila, že mě tím nakazili. Jsem opravdu hrozná!

      Po velmi náročném dni, kdy jsem na Peltera hulákala, aby dělal všechny možné cviky, šla jsem si lehnout na postel a spadla na ni. Překulila jsem se na druhou stranu. Během spánku jsem se hodně vrtěla. Nakonec jsem skončila na zemi. S bolestí v rameni jsem se zkusila postavit, ale hlavou jsem vrazial do postele a zaječela jsem bolestí. Ale zarazila jsem se. Sledoval jsem zaprášenou knížku pod postelí. Vyndala jsem ji. Bylo to album. Mírně mě zabolela skutečnost, že jsem ho nechala pod postelí bez jediného pohledu víc, jak týden. Oprášila jsem z něj prach a pár pavučin. Přejela jsem pro jeho staré kůži a otevřela ho. Opět jsem si prohlédla pouze fotky s matčiným falešným úsměvem. Chtěla jsem album zase zavřít, ale zarazila jsem. Vykoukl na mě okraj další fotky. Proč bych se měla dívat na další falešné úsměvy své matky? Okraj však spadl a odkryl nějakou novější fotku, barevnou. To mě mírně zarazilo. Pomalu jsem stránku otočila. A chytila se za pusu, když se mi zaleskly oči. Proč jsem to neudělala dřív?

      Na další fotce se má máma mile usmívala, zatímco teta držela malé dítě v náruči. Konečně jsem viděla matčin pravý úsměv. I teta zářila jenom radostí. Už mezi nimi nebyly rozdíly. Teta vypadala tak mladě. Podívala jsem se na dítě pořádně a usmála jsem se. Malý Jiank vypadal taky roztomile. Nezměnil se od dítěte, tvář měl snad pořád stejnou. Teta a matka, sestry, které se neměly moc v lásce, nyní stály vedle sebe na fotce, matka držela tetu za rameno, a obě se usmívaly. Pod touhle krásnou fotkou byla ještě krásnější. Byla to fotka malého Thomiase, jako mimina, opět ho teta držela v náruči a má matka stále vedle ní. Opakovalo se několik takových krásných fotek. Pelter se na fotce tvářil už tak roztomile a zmateně, jako se tváří nyní. Pivak si cucal palec, to mě rozesmálo. Anzoh nejspíš máchal rukami, snad jim naznačoval, aby ho položili, aby mohl jít něco hrát, zatímco v ruce držel chrastícího kačírka.  Až mě to rozesmálo ještě víc. Damad si pro změnu pochutnával na své noze. Vypadali tak roztomile. A pak jsem se zarazila. Po tvářích mi stékaly slzy. Byla tam i moje fotka.

      A teta byla na ní spolu se strýcem a tátou! Má matka se skutečně mile usmívala a byla mírně rudější. Tuhle fotku jsem jen tiše sledovala. Jak se sem mohla dostat? Utřela jsem si rychle slzy a přejal po každé ze sedmi fotek rukou. Okolo nich byla různá data a poznámky, které byly naškrábané.

      Pod mou fotkou byla poznámka: "Tak se nám narodila holka! Máme roztomilou holčičku, která bude stejně krásná jako její máma a chytrá jako její táta. Přejeme ti všechno nejlepší, Lennulko!" Až když jsem odkryla fotku, viděla jsem, že byla na něco přilepená. Asi ji chtěli poslat mé mámě a ona jim ji vrátila zpátky. Spatřila jsem i část z dopisu: "Díky, ale fotku si nechejte." Přejela jsem rukou po fotkách znovu a přesunula se na další stránku. Vykulila jsem.

      Na každé z fotek byla má matka, jak se směje a hraje si s jednotlivými bratranci. Dokonce jim poukazuje věci, které jsou pro ně nyní naprosto typické. Jiankovi česala delší vlásky a smála se. Thomiasovi hrála na píšťalku a Thomias si to podle všeho užíval víc, než bylo potřeba. Ale trochu baculaté dítko vypadalo rozkošně. Pelter zaujatě sledoval mou mámu, když si hrála s nějakými maňásky. Kulil na ní své nevinné modré oči. Na další stránce byla fotka Pivaka a mé mámy, jak mu hraje na kytaru a Pivak zvedal ruce do polohy, jako je zvedají dirigenti. Popotáhla jsem a musela jsem se zasmát. Rudé vlasy Anzoha mu spadaly už skoro do tváře, když se na fotce smál jako malý a máma na něj špulila pusu a kulila oči, jako to dělávají dospělí, aby své děti pobavili. A pak jsem viděla typickou fotku. Mou mámu, jak krmila Damada.

      Následující fotka mě také mírně překvapila. Byla to fotka tety, jak mě vozila na zádech a smála se, když jsem měla ruce roztažené, snad jsem něco kázala. Na dolní fotce byla teta a strýc. Teta mě držela v náručí, strýc dělal legrační obličej a lechtal mě na noze. Musela jsem se tomu začít smát. Všechny. Všechny tyhle fotky tady byly. Myslela jsem si, že má máma se neumí smát. Naučila se to! Bylo to krásné zjištění, že úsměv, se kterým mě jako malou budila, mohl být i skutečný. A na samotném konci alba jsem viděla fotku nás všech. Jiank už stál na nohách a díval se do fotoaparátu, asi tak sedmiletý, osmiletý. Vedle něj postával Thomias a měl zvednuté ukazováčky a prostředníčky na obou rukách a usmíval se svým svůdným úsměvem. Pelter stál tiše vedle nich a polekané oči se dívaly před sebe. Pivak seděl na zemi s čepkou na hlavě a usmíval se. Anzoh měl skutečně zaujatý výraz a civěl do fotoaparátu, jako tele. Damad měl poněkud baculatější tváře, než na první fotce.

      Teta ho držela v náručí, zatímco vedle ní byla má máma se mnou v náruči. Strýc držel Anzoha, který se podle všeho snažil vykroutit.

      Uměla jsem si dokonale představit, co se dělo chvíli poté, co fotka vznikla. Pochopitelně mí bratránci, ti schopní pohybu, rychle utíkali nebo se plazili pryč, aby je nemuseli navlékat do svátečných šatů.

      Když jsem se podívala dolů, byla tam zpráva. "Doufáme, že zažijeme i krásnější chvíle, než byly tyhle." Úsměv se na mé tváři zvětšil, když jsem si utřela slzy. Z druhé strany alba byla fotka tety, která se skutečně mile usmívala, tak mile, že to bylo k nevíře, a posléze vedle ní byla fotka strýce, stejně se smějícího, cenícího své bílé zuby. A pak jsem se rozesmála opravdu hlasitě. Pod nimi byla malé fotky malých dětí, které vypadaly poněkud polekaně, snad jakoby se někteří dokonce i ptali: Co na mě tak civíš? Objala jsem album s úsměvem a houpala jsem se ze strany na stranu, jako bych držela nějaké dítě a pokoušela se ho uspat. Je mi až trapné, že si z těch krásných chvil nic nepamatuji. Jak jsem mohla zapomenout? Proč mě nepředstavili všem rovnou? Cítila jsem se opravdu hloupě, že mi nikdy nedošel rozdíl mezi jedním a druhým bratrancem. Ale byla jsem ráda.

      Slyšela jsem kroky. Zmateně jsem se ohlédla za sebe. "Zase jsi někde něco vyšmejdila, co?" zeptala se mě teta, ale milým hlasem a usmívala se stejně, jako na té fotce vzadu. Pro jistotu jsem to zkontrolovala hned několikrát a usmála jsem se nazpátek. Ferguda ke mně přišla a posadila se vedle mě. Svěřila se mi, že na půdu vždycky chodila vzpomínat. Prý někde ty věci ještě schovala, nemohla se zbavit vzpomínek. Přikývla jsem. Chápala jsem ji. Přitáhla si mě k sobě a políbila na hlavu se slovy, že nikdy nemohla být šťastnější, když se dozvěděla, že její sestra má dítě. Ale taky jsem žárlila. Tenhle dodatek mě zarazil. Vysvětlila mi, že chtěla mít holčičku, jako jsem já, ale měla pokaždé jen chlapce. No jo, šest chlapců za sebou, to já bych to vzdala asi tak po druhém, nebo po třetím, napadlo mě. Kupodivu mi poděkovala za dobrou práci, kterou odvádím. Zamrkala jsem. Vysvětlila mi, že sama by svým synům nikdy taková přání splnit nemohla. Usmála jsem se. I já jsem měla haluz, že se mi to zatím vždycky povedlo. Spíše to bylo jejich snažení, které je dotáhla až tak daleko. Zakroutila jsem hlavou. V tomhle jsem s ní nesouhlasila. Podporovala je tak moc, jak jen matka může. Daleko víc, než jiné matky. Jiné matky by jistě řekly něco v tom smyslu, aby to vzdali, že se to stejně nepovede. Ale Ferguda ne. Stála za nimi až do samotného konce. Podporovala je svou vlastní silou. I když to nešlo ani tak moc vidět. Nenápadně se mě zeptala, jak pokročil Pelter.

      Pokrčila jsem rameny. Nemohu to posoudit, dokud ho neuvidím využívat to v praxi. Napadlo mě, že by mi teta mohla pomoct mu nějakou tu praxi sehnat. Chtěla jsem se na to zeptat, ale teta prudce vstala, já sletěla na obličej. Teta zamumlala něco v tom smyslu, že má koláč v troubě a vyletěla z mého pokoje, jako střela. Držela jsem se za nos. Mohla mě alespoň varovat! Tekla mi krev? Ano. Ale všem to bylo zase úplně ukradené.

      Nedlouho na to volali jednotliví režiséři, scénáristé, agenti a další šašci, jak je označila teta, a ptali se na své hvězdy. Pochopitelně jim teta lhala, že oni tady vůbec nejsou a ani se sem nestavili. Teta měla být herečkou! Je tak dobrá herečka, že bych jí to zbaštila i s navijákem! Když jeden hovor chtěl vzít Ovis, praštila ho po ruce a odstrčila ho stranou se slovy, aby si šel dát nakládačku, že tohle je její práce. A je fakt, že si strýc sedl na sedačku a jedl velkou sklenici nakládaných okurek. Když ji skoro celou snědl, teta na něj zaječela, jak si to mohl dovolit, z čeho bude dělat salát. Hned na ni zaprskal, skoro s plnou pusou, že mu to ona sama nakázala. Popadla ho za ucho, div sklenici nerozbil nebo nevylil její obsah na zem, a zatáhla ho do kuchyně, jako nějaké malé dítě. Když jsem si šla pro vodu, zaječela jsem. Ovis byl zavřený ve spížce, jako nějaký vězeň. Prosebným hlasem na mě promluvil, abych mu pomohla ven. Musela jsem se držet, abych se nerozesmála, ale otevřela jsem mu.

      Vylezl s bílými zády od mouky, na kterou ho teta položila, aby jedl, když má hlad, popadl mě za ruku a spolu se mnou prchal ven zadními dveřmi. Poprosil mě, abych byla na chvíli tady, abych to neschytala. Zeptala jsem se ho, zda chce někam jet. Popadl své rozvrzané kolo. Až posléze přikývl. Posléze se rychle rozjel pryč. Teta šla nakrájet koláč, ale zarazila se.

      Dědku? Ano, skutečně tak svého muže oslovila, přestože byl ještě mladý. Zkontrolovala spíž několikrát a pak překřížila ruce na hrudi, snad přemýšlela, kam se mohl dostat. Rychle šla zkontrolovat sklep, ale nikdo tam nebyl. Posléze zaječela jeho jméno, jako siréna. Všichni, kteří byli přítomni v domě, se museli chytit za uši, nezáleželo na blízkosti. Byl to neskutečně pisklavý hlas. Bylo mi jasné, že Ovis je už někde hodně daleko na kole. Snad se mu cestou nerozpadne, napadlo mě a rychle jsem vyběhla alespoň do prvního patra. Teta vybuchla a soptila, jako nějaká sopka. Aktivní sopka. Poté, co jsme všichni byli předvoláni k výslechu, nesmyslně obvinila Jianka, že mu jistě pomohl utéct pod vidinou nějaké odměny.

      Všichni jsme seděli na sedačce. Jiank si zakryl pusu, aby se rozesmál. Thomias měl blízko ke smíchu. Anzoh měl velmi blízko k tomu, aby se začal smát. Zadržoval to, jak nejlépe mohl, byl až skoro rudý, protože skoro přestal dýchat.

      Poté, co jsme všichni slyšeli přednášku o tom, že pokud dědka někde uvidíme, máme jí dát vědět, že si s ním chce promluvit. Nyní jsem se i já musela držet za pusu, abych se nezačala šíleně smát. A když odešla, všichni jsme se rozesmáli opravdu hlasitě. Tomu se nešlo prostě nezasmát. Byla docela vážná, když o tom mluvila a chodila z místa na místo, skoro jako při pravém výslechu.

      Když jsme se konečně mohli pořádně nadechnout po velmi dlouhém, až drastickém smíchu, Anzoh a Damad ihned imitovali tetu a její proslov. Bylo to ještě zábavnější, než originál. Ale bylo mi jasné, že i když se tak teta chová, tak má o strýčka strach. Potvrdila jsem si to, když jsem ji zase viděla stát u hlavních dveří. Řekla jsem jí, aby šla spát, když jsem ji odtáhla od dveří. Chvíli na to přišel strýc s několika věcmi. Bylo to většinou jídlo. Vysvětlil, že někteří lidé se stěhují, tak mu předali v hospodě pár lístků navíc, aby zbytečně nepropadli. Usmála jsem se. Tohle tetu rozhodně potěší. Už aby se výdejové lístky staly zase jen součástí dějepisné učebnice, kterou jsem tolik nenáviděla. Ovis mě poslal okamžitě spát. Ale já jít spát nemohla. Vlezla jsem Pelterovi do pokoje. K mému udivení tam byl Anzoh. Hráli něco na jeho mobilu. Pelter si pak mobil vzal a něco napsal do vyhledávače. Posadila jsem se na postel a čekala, co mi chce ukázat. Když se posléze pomalu načetla internetová stránka, zamrkala jsem a podívala se na něj. Opravdu byl schopný tohle najít sám.

      Na malé obrazovce mobilu se objevila stránka nějaké mateřské školky, která hledala pár lidí, aby si hráli s dětmi. Potřebovali nové učitele/učitelky, kteří mají rádi děti a chtějí si s nimi hrát. Byl tam kontakt a dokonce to nebylo až tak moc daleko od našeho domu. Zarazila jsem se u předchozí adresy. Když jsem se ho na to zeptala, odvětil mi, že to bylo to místo, kde mě vzal. Usmála jsem se. Podle toho, co tam četli, jejich předešlá budova vyhořela. Ale prý ji chtějí obnovit. Proto hledali další lidi. Usmála jsem se a se slovy, že by to měl zkusit, jsem odešla spát. V mé posteli jsem kupodivu nenašla, ani Jianka, ani Thomiase, což mi bylo milé potěšení. Album jsem ze země položila na noční stolek a zhasnula lampičku. Měla jsem sen. Spíše se mi vybavila vzpomínka.

      Utíkala jsem. Byla jsem poněkud zmatená, zadýchaná. Snad jsem utíkala několik minut, hodin, dní v kuse, abych mohla být tak zadýchaná. Oči jsem měla polekané. Dívala jsem se okolo sebe. Proběhla jsem okolo rybníka a bílé holubice a černí havrani okolo mě poletovali, protože jsem je polekala. Utíkala jsem přes louku, kde jsem rozházela chmýří a jiní ptáci vyletěli vzhůru, aby ho roznesli na svých peříčkách ještě dál. Na louce se pásli jeleni a laně.

      Sotva mě vycítili, prchali rychle pryč, čímž jsem zkazila lov lišky a několika vlků, kteří se za nimi zbytečně hnali, aby je mohli srazit k zemi. V dálce jsem slyšela střely loveckých zbraní a štěkot loveckých psů, kteří byli na takovéhle situace vycvičeni přímo dokonale. Alespoň co jsem slyšela od jedné z Němek, která se chlubila, že měli několik takových psů a pořád jim vrhali štěňata, takže si mohli vydělat nějaké ty groše. I tak, i přes slyšení výstřelů, jsem utíkala kupředu. Nevím kam, nevím proč.

      Objevila jsem se najednou hluboko v lese. Okolo mě syčeli hadi a natahovali své jazyky. Jazyky jim kmitaly ze strany na stranu, nahoru a dolů. Syčeli na mě, že jim platím zbytečně myši, které pískaly a utíkaly přede mnou pryč. Několik z nich odpočívalo na větvích, jiní byli schovaní na zemi v trávě nebo pod listím. Přesto jsem nebyla tak šikovná, abych na nějakého z nich šlápla. I tak za mnou nehezky syčeli, jakoby i mě chtěli zakousnout, otevřít tlamu a spolknout mě na jeden pokus, což by se jim jistě podařilo. Nevím proč, nevím kam, ale utíkala jsem. Nehledě na můj zvýšený tep srdce, utíkala jsem čím dál rychleji. Přeběhla jsem snad přes nekončící prašnou cestu a dostala se k vodě. Přebrodila jsem ji. Se suchým oblečením jsem pak zase utíkala po prašné cestě. Kam jsem utíkala? Připomínalo mi to nějaké filmy, které jsem s tátou občas jako malá sledovala. Ale ta krajina okolo... byla jako krajina tady.

      Dokonce jsem se dostala i na silnici a hnala jsem se ke křižovatce. Na druhou stranu, než bylo město. Minula jsem odbočku na naši ulici, pokud se tomu tak dá říkat, minula jsem místo, kde vznikla fotka mé tety a matky, když byly ještě malé, a prchala jsem vpřed. Utíkala jsem k místu, kde jsem byla s Pelterem. Slunce zapadlo a zároveň ihned vstalo. A pak jsem se postupně měnila do malé holčičky, jakou jsem bývala předtím. A pak mi to došlo. Utíkala jsem na malých nožičkách, zadýchaná a došlo mi, co ten sen skutečně je. Byla to vzpomínka. Doběhla jsem na místo.

      Zadýchaně a zmateně jsem se rozhlížela okolo sebe. Co jsem hledala? Rozhlížela jsem se okolo sebe a utíkala na stranu. Spatřila jsem, nyní lehce poničený, však ve snu krásný, opravený domek. Na něm byl žebřík, který byl nyní už plesnivý a popraskaný, provaz na některých místech dokonce i chyběl. Strom byl tmavý. Jedna z jeho větví byla nalomená. Zastavila jsem se a sledovala jsem most, který jsem však viděla poprvé. Dokonce jsem viděla i jakousi řeku, která tekla pod domkem. Kde ta se tam vzala? Nevěděla jsem. Pohlédla jsme konečně směrem k mohutné stavbě. Vypadala jako kostel renesančního nebo gotického typu. Kříž byl opravdu velký. Pomalu jsem se přiblížila k velké bráně. Slyšela jsem zpoza ní vzlyky. Nyní mi to bylo jasné.

      Rozevřela jsem vrzající bránu a pomalu jsem se vtlačila dovnitř, přestože brána byla opravdu těžká a šla ztuha otevřít. Uvnitř kostela byly poničené lavice a rozházené na všechny strany. Oltář byl zničený. Střecha měla v sobě rázem díru. Zmateně jsem zamrkala. Tenhle sen byl ze všech nejpodivnější. Slyšela jsem hlasité vzlyky, ale zároveň byly ke konci něčím tlumeny. Podívala jsem se před sebe. Sledovala jsem popraskanou zemi před sebou. Pomalu jsem po ní kráčela, dívajíc se okolo sebe. Kdysi to muselo být překrásné místo. Rozbité barevné sklo leželo na zemi pod okny, na kterých byly zbytky nějakého svatého. Pohlédla jsem na sochu Krista, která nyní byla před oním kostelem, kde jsme byli o Vánocích. Pomalu jsem se jí chtěla dotknout, snad abych se ujistila, že je to skutečně jen sen, ale zase jsem slyšela brekot. Podívala jsem se na stranu směrem k malé skříňce, odkud se vzlykot a brekot ozývat. Pomalu jsem k ní kráčela dívajíc se okolo sebe. Lavice z ebenového dřeva, na kterých lidé seděli, a mak stolečky poblíž, aby si měli o co opřít kolena, když se modlili za spásu své duše. S každým krokem jsem se vracela do své původní velikosti a pak jsem zase změnila na malou dívenku, když jsem natáhla malé, vyhublé ruce ke skříňce, až jsem se lekla sama sebe. Opravdu jsem měla tak kostnaté ruce, napadlo mě. Asi ano. I tak jsem pevně stiskla dvířka a otevřela je.

      Malé tělíčko se kroutilo v ještě menším prostoru skříňky. Neviděla jsem obličej mladíka, ale slyšela jsem jeho vzlyky. Pomalu jsem se ho dotkla. Vzhlédl modrýma očima. Pelter se na mě polekaně díval, zatímco měl světlé vlasy na všechny stran a oči plné slz. Jakoby se oceán v nich propíchl a nyní vypouštěl vodu, která tekla Pelterovi z očí. Beze slova mě objal a vzlykal. Pamatuji si. Hráli jsme na schovávanou. A Pelter utekl daleko, tak daleko, že jsem ho nemohla najít celé dvě hodiny.

      Nevím proč, ale objala jsem ho a tiskla těsně k sobě. A pak jsem se zarazila úplně. Podívala jsem se trochu nad skříň a vykulila jsem oči.

      '' Hlasy, které k tobě mluví, jsou hlasy tvých předků, kteří zemřeli, aby ochránili své zákony minulosti a dovedli naše kroky do budoucnosti. ''

      Zmateně jsem sledovala onen nápis nad sebou. Proč byl tam? Co tam dělal? A jak ho Pelter mohl znát? Chodil snad do onoho zničeného kostela, aby zde nalezl klid duše? Když jsem se ho chtěla zeptat, probudila jsem se. Zmateně jsem se dívala do stropu. Chytila jsem se za hlavu. Zjistila jsem, že mám horečku, ale ta posléze pomalu ustupovala. Ležela jsem na posteli a zírala do stropu. Co to bylo za sen? Vzpomínka? Nebo něco, co jsem si vymyslela? Přemýšlela jsem, zatímco jsem se pomalu uklidňovala.

      Vstala jsem a otevřela jsem si okno dokořán, abych se nadýchala čerstvého vzduchu. Na co jsem před spaním myslela, že se mi zdála zase takováhle hloupost?

      Vzhledem k tomu, že moje dočasná horečka, stejně jako přišla, tak náhle i zmizela, převlékla jsem se do nějakého slušného oblečení. A zarazila jsem se. Bylo krátce před východem slunce. Slyšela jsem motorku. Podívala jsem se z okna. Byl to Pelter, který na ní hodlal odjet daleko. Chtěl se znovu podívat na onen východ slunce. Nazula jsem boty a bez kabátu jsem se za ním rozběhla, abych ho stihla. Zakřičela jsem jeho jméno, a to ho donutilo zastavit, div se nevybulil na stranu. Otočil se na mě poněkud zmateně a sledoval mě přes sklo na helmě, které nakonec zvedl. Posadila jsem se za něj a vzala si helmu. Usmála jsem se na něj, že chci vidět východ slunce s ním. Také se usmál. Bylo to vidět i přes helmu. Posléze se rozjel kupředu. Dívala jsme se po stromech, které měly zase tak silné květy, že z nich padaly okvětní lístky, jako předtím. Jaro bušilo na dveře, které nakonec rozbilo a vkročilo bez pozvání. Zima musela proto kapitulovat a rozloučit se s ostatními a se svou vládou na několik dalších měsíců, které bude muset přežívat někde v temné, chladné místnosti, aby senerozpustila.

      S Pelterem jsme dojeli na místo, ale čekal nás nehezký šok. Banda opilých chuligánů, si rozdělala táborák, tancovala okolo něj. Jenže vítr začal foukat tak silně, že hrozilo, že začne hořet i strom, nebo ještě hůř, kostel! Snažili jsme se je přemluvit, aby to uhasili, ale poslali nás... Rozhodli jsme se s Pelterem jednat dřív, než se něco stane. A vítr byl proti nám tentokrát. Rozfoukal oheň tak moc, že pár jisker, kterých jsme si nevšimli, odletěly stranou. Každá z nich měla svůj cíl. A rozhodla se ho nemilosrdně spálit.

      Když jsem s Pelterem dupali na oheň, aby se uhasil, polekaně jsem se ohlédla. Pozdě jsem spatřila jiskru, která letěla směrem ke stromu. Na druhé straně jsem viděla jiskry, které letěly ke kostelu. Bylo pozdě na to uhašovat malý oheň. Protože brzy na to vznikl, díky silném větru, mnohem větší, který začal spalovat, jak budovu, tak strom. Mohla jsem se jen na to smutně dívat. Chuligáni se pobaveně smáli. Pelter se snažil alespoň chvíli hasit kostel. Pak se rozběhl proti stromu, vylezl po žebříku a zmizel v hořícím domě na stromě. Jen jsem stála na místě a civěla do neznáma. Slunce vstávalo. Bylo rudé. Ozářilo mě. Jak jsem začala ono slunce nenávidět. Ukázalo světu mé slzy. To jsem nechtěla. Setřela jsem si je a chtěla vylézt za Pelterem, ale žebřík praskl, protože byl skoro celý ohořelý. Zakřičela jsem zoufale jeho jméno. Nechtěla jsem přijít o dalšího člena rodiny. Nechtěla jsem zase jen bezbranně přihlížet, jako předtím. Už jsem nechtěla trpět.

      Znovu jsem hlasitě zakřičela Pelterovo jméno. Opilci se potáceli ze strany na stranu, smáli se a povykovali na sebe, provokovali se navzájem, kdo z nich skočí do ohně, jako první. Dokonce se o to i pokoušeli. Klečela jsem na zemi. Bezbranná, zlomená, vystrašená. Nikdy jsem necítila tak velký strach jako ono ráno, kdy slunce vstalo rudé. Oni si snad ani neuvědomovali, co se děje. Tiše jsem se snad i modlila, aby Pelter každou chvílí vykoukl ven s úsměvem a řekl mi, že je to jen další sen, že jsem se ještě neprobudila. Tak moc jsem si to přála, až jsem v to chtěla věřit.

      Najednou zpoza plamenů kdosi vyskočil. Zmateně jsem sledovala Peltera, jak dopadl na zem nedaleko ode mě a držel se za rameno, něco skrývajíc pod trikem. Chuligáni opilí se smáli, jako chechtavé hyeny. Přála jsem jim, aby je plameny sežehly. Hned jsem se rozběhla k Pelterovi. Mírně mě od sebe odsunul, aby si mohl kleknout a zpod trika vyndal malé kotě, které vyplašeně mňoukalo. Zmateně jsem to sledovala. A také nějaký deník, lehce ohořelý. Jak to stihl všechno najít a schovat pod triko?

      Pelter pohladil kotě po hlavě, které se k jeho ruce lísalo. Pak zklamaně pohlédl na hořící dům. Pomalu vstal a otočil se na kostel. Mladíci se smáli. Pelter se díval do země. Tiše cenil zuby. I když se to snažil skrýt, zrádné slunce a zrádné světlo z plamenů ohně ho prozradilo. Slzy mu stékaly po tvářích. Pohlédla jsem na hořící chalupu. Netušila jsem, proč byla pro něj tak důležitá. Ale pak mi došlo, že si ji nejspíš sám postavil, že právě tam utíkal, když nebyl doma, nebo ve škole, právě sem se vždycky chodil skrývat. Pelter se chytil za hlavu, div si nevytrhal vlasy. Kvůli nějakým chuligánům... jeho nejoblíbenější místo mizelo v popelu. A já tomu nemohla zabránit. Bylo mi jasné, že tohle Peltera zlomí. Má práce byla zbytečná.

      Celou tu dobu, kdy jsem se snažila s ním, všechen ten promarněný čas, čas, který jsme strávili společně... Všechno to bylo proto, aby se to nyní rozbilo tak snadno? Chytila jsem ho za rameno, abych mu pomohla se s tím alespoň trochu vyrovnat. Kupodivu mou ruku stiskl zpátky. Zmateně jsem zamrkala. Vstal a otočil se na mě. Oceán se mu v očích naprosto zničil. Bouře ho rozzuřila. A nyní se mu voda z oceánu dostávala ven z očí. Tiše jsem ho sledovala. Přiblížil se ke mně, opřel si hlavu o mé rameno a objal mě. Přestože bych to původně udělala, neodstrčila jsem ho. Nechala jsem ho, aby se o mě opřel. Stejně jako pomohl on mně, chci pomoct i já jemu. Ale tohle je nová rána. Ta nepůjde tak snadno zacelit, napadlo mě. A zatímco jsem sledovala, jak chalupa hoří, všimla jsem si nějaké rozšlapané cedule. Podle toho, co jsem byla schopna si dát dohromady z kusů dřeva, mi došlo, že by ji měli stejně brzy strhnout spolu se stromem. Proto sem Pelter chodil? Aby si mysleli, že tam někdo ještě přebývá, a nemohli ji tak zničit? Bylo mi to líto. Podívala jsem se očima na opilce, kteří se radovali, smáli se a chichotali se, až jsem měla chuť je praštit, nebo lépe skopat. Posléze jsem ji chtěla strčit hlavy hluboko do ledových kostek a pak do ohně před nimi. Chtěla jsem, aby trpěli, jako trpěl Pelter. Kvůli jejich pitomému žertíku musí nyní trpět Pelter.

      Po nějaké době někdo z blízkého města si zřejmě všiml kouře a tak tam poslal hasiče. Nic už nestihli zachránit. Pelter jen tiše sledoval trosky jeho druhého domova. Pomalu jsem k němu přišla a chytila jsem ho těsně za ruku. Tiše něco řekl. Podívala jsem se na něj.

       "Hlasy, které k tobě mluví, jsou hlasy tvých předků, kteří zemřeli, aby ochránili své zákony minulosti a dovedli naše kroky do budoucnosti." zašeptal tiše. Byla to ta samá věta, kterou jsem od něj slyšela předtím, a ta samá věta v mém snu. Pohlédla jsem na trosky z kostela. Už se nikdy nedozvím, zda tam onen nápis byl, nebo jsem si ho tam pouze domyslela. Byla jsem potichu. Snad jsem jen nejasně přikývla. Nevím proč, ale chtělo se mi brečet. Selhala jsem. Pelter se nemohl jen tak změnit. Sice už to vypadalo, že bude silnější, ale nemohu ho změnit za pár dní. Nemohu změnit člověka ani za pár let. Potrvá to celý život, než se změní on sám. Hasiči si chvíli povídali, když hasili.

      Kotě se mi lísalo k noze a vrnělo. Snad i ono vědělo, že přišlo o svůj domov, a tak svůj žal sdílelo s Pelterem.

      Po dlouhé době jsem spatřila nastartované auto tety a strýce, které však řídil Jiank, zatímco se Ferguda hroutila na zadních sedadlech co pět minut, zatímco Ovis popíjel nejspíš vodku. Možná se smířil s tím, že bychom to nemuseli přežít poměrně rychle. Ale asi byl příliš slabý na to doopravdy přikývnout. Proto přikyvoval za pomoci alkoholu. Thomias ho musel sledovat, aby se nevybulil na stranu. Jiank řídil poklidně, zatímco vedle něj seděl Pivak. Neobyčejný pohled, zrovna na tuhle dvojici vepředu. Hasiči udělali poměrně velký zátah na nás všechny, a tak jsme každý museli fouknout, jakoby to byli policisté. Ale podle pozdějšího vývoje situace mi došlo, že jsou zkorumpovaní všichni, že policie spolupracuje s hasiči, zatímco hasiči jsou dokonce pod záchranáři. Hlavní rozdělení, které do mě hustili, jako do malé, byl naprosto špatně. Tady na prvním místě byli záchranáři. Na druhém místě si hrdě drželi místo hasiči. A ti, kteří měli vykonávat nejvyšší spravedlnost, policisté, byli snad na té nejnižší příčce. Jako by nebyli ani potřeba.

      Když jsme nakonec byli shledáni střízlivými, bylo nám povoleno odejít. Já ani Pelter jsme neměli moc síly vůbec vstát. Pelter bez duše hladit kotě na svém klíně, které předlo blahem. Auto se prudce zastavilo a my jsme pomalu vzhlédli, se zdrcujícími výrazy, které nám ihned začali všichni vyčítat, ještě za běhu k nám. Oba jsme byli potichu. Bylo mi Peltera líto. Tohle místo miloval a chodil sem každou volnou chvíli. Opravdu jsem měla chuť je hodit ještě do zbylých plamenů, které hasiči ještě hasili. Spolu s Pelterem jsem vstala, ale on se po chvilce zastavil. Podíval se stranou na pořád hořící kostel. Jeho oči se leskly. Snad se oceán v nich znovu chtěl protrhnout a vypustit tak další část slané vody. Ale kupodivu... slzy z jeho očí nepřišly, pod očima měl mírné kruhy. Vypadal skutečně hrozivě. Až se i záchranář ptal tety, zda se mu něco nestalo, když zjistil, že je to jeho matka. Ferguda ho však odstrčila stranou, sama skoro zkolabovala, ale hnala se k nám dvěma. Sice nám nadávala, ale pak nás pevně objala.

      Jiank se soucitně díval na hořící budovu a mlčel. Když prošel okolo Peltera, poplácal ho po rameni. Pelter mírně zvedl hlavu a díval se za ním. Netušila jsem, co to gesto mělo znamenat. Mně však jako utěšující nepřišla. Pro Peltera možná něco znamenala, ale vypadal pořád sklíčeně.

      Neměj strach, příteli, protože tvá duše se spojí s duší Boha. Zůstane v jeho těle navěky. Jeho ruka ji bude pořád pevně držet, dokud ji neroztrhá na kousky, které se posléze vrátí do koutů světa, kde jsi ve svém životě kdy byl. A tam také zůstanou navěky.

      Ale co když zabloudí?