Sleduji lidskou rasu - Kapitola první

8. září 2016 | 07.00 |

"Zdržují se pouze tam, kde je teplo."

"Cože?"

Fred Hooding se na svého přítele nechápavě otočil, zatímco v ruce ještě svíral brk od své rozepsané paměti z předchozího dne. Jeho přítel, Baltazar Sacherin, o dost starší doktor z akademie, si povzdychl a zakroutil nad svým zasněným přítelem hlavou.

"Mluvil jsem o krysách, říkal jsi, že s nimi máš problémy, pamatuješ?" zeptal se ho Baltazar Sacherin. Fred Hooding chvíli váhal a přemýšlel, než rychle přikývl. Baltazar se pousmál a zavřel tlustou knihu, položil ji na stůl a usadil se naproti svého přítele. "Říkal jsem, že se zdržují pouze tam, kde je teplo. Asi moc vytápíš tuhle starou chalupu."

"A mám snad umrznout?" zeptal se ho Fred s úšklebkem a vstal od stolu. Baltazar navrhl, aby okno, které se jeho přítel chystal otevřít, nechal zavřené a nepřikládal tolik polen, aby mu nebylo horko. Důvod, proč krysy chodily do obydlí Hoodingova byl prostý – příliš topil dřevem, bylo mu horko a otvíral okna – krysy tedy mohly volně vylézt po dřevěné stěně nahoru a umístit se v jeho místnosti, zatímco se on zabýval svými pamětihodnostmi.

"Nechtěl bys se mnou jet zase na výpravu? Pojedeme do ještě neprozkoumané Asie, vždycky jsi tam chtěl jet," připomněl mu Baltazar s menším úsměvem, věříc, že svého přítel naláká na tak dobrou nabídku, aby ve skutečnosti zaplnil jedno prázdné místo, kvůli kterému by musel platit o hodně víc liber, než je jeho zvykem. Fred se podíval na to, co zrovna napsal a papír opatrně odložil vedle hořící svíčky. Odložil brk, sundal si brýle a protřel si konec nosu.

"Cesta do Asie na lodi by byla příliš nákladná a dlouhá, musím dokončit své paměti a výhodně je prodat," odpověděl Fred moudře.

"O čem v nich prosím tě píšeš? Skoro nikde jsi nebyl, a když ti tady nabízím prohledat neprozkoumané ostrovy Asie, ty odmítáš!" udeřil Baltazar nervózně do stolu. Svého přítele měl rád a obdivoval ho, ale někdy si jen marně lámal hlavu, proč je Fred tak nerozhodný na zdravého skoro třicátníka.

A proč si proboha už v tak mladém věku sepisuje pamětihodnosti, když jsou to jenom plané žvásty? Nikde nebyl! Nic nezažil! A to chtěl Baltazar změnit za každou cenu. Fred se na něj mile pousmál a prohrábl několik popsaných listů papíru.

"Tohle mi bude vydělávat peníze na živobytí ve stáří, proto to musím dokončit dřív, než zestárnu," usmál se na něj Fred mile. Baltazar udeřil znovu do stolu od vzteku, až se svíčka trochu zakymácela, ale na dřevěný, odřený stůl nespadla. Prudce vstal, vzal si svůj kabát a šel ke dveřím.

"Máš čas do příštího měsíce, potom na to místo vezmu kolemjdoucího pobudu, který ani neví, kde Asie leží!" zavrčel Baltazar zle. Byl horká hlava, ale jeho názory Fred uznával. Když se za jeho přítelem zavřely dveře, Fred si povzdychl. Chtěl by jet, ale práce na jeho pamětihodnostech mu byla bližší než prozkoumávání neznámého. Ano, chtěl by objevovat, ale jen skrz knihy, pokud by to bylo možné. To mu bohatě stačilo. Nebyl zbabělcem, jen miloval svůj klid a zázemí svého skromného přístřešku. Jeho oči se zaměřily na plamínek svíčky před ním, který nakonec sfoukl. Nebyl zbabělcem. Vyšel ven a díval se na pustý les kolem sebe. Přivřel dveře – musel pamatovat na slova svého přítele. Zdržují se pouze tam, kde je teplo. Měl by přestat tolik vytápět a nosit raději dva svetry? Ne, na to byl příliš pohodlný. Raději si přitopí a bude si užívat teplé koupele vedle ohně, než aby musel mrznout ve třech vrstvách. Není přece šílenec.

"K čertu s ním," zaklel Fred a usmál se. Zkontroloval, zda vevnitř se nic nehýbe, než vešel dovnitř a zamkl. Už nechtěl nikoho dnes vidět. Nebe vypadalo klidné, noc bude klidná, po delší době se vyspí. Tedy pokud nějaký hlodavec nepronikl ještě dovnitř, když měl otevřené dveře a přemýšlel. Uklidil věci na stole, rukou přejel po koženém obalu svých pamětihodností a pousmál se. Brzy je dopíše. Ale jsou nudné, nijak nezajímavé. Ne, jsou plné jeho vědění! Celý život bádal ze svého domu uzavřený v knihách o všem možném. Ne, to je hloupost – nemusí nikam jezdit, aby poznal svět. Stačí, když si ho představí skrz ta báječné knihy autorů, ke kterým tolik vzhlížel. Uklidil svazek papírů do stolu, zamkl ho na klíček a přešel do vedlejší místnosti, aby si mohl lehnout na postel. Jeho postel byla tak akorát na jeho malé tělo, nad ní se tyčilo malé okno, do kterého se vždycky díval a přemýšlel, získával inspiraci pro své věty a pamětihodnosti. Nepotřebuje opouštět tyto zdi, aby zažil něco zajímavého. Vše, co potřebuje, má tady. Sundal si brýle, uložil si polštář pohodlněji pod hlavu a zavřel oči. Umyje se až zítra ráno. S myšlenkou, že dnešní rozhovor se svým přítelem zapíše do svých pamětihodností také, usnul. Netušil, proč začal psát své vzpomínky na život tak brzo. Předpokládaný věk úmrtí nyní byl kolem šedesáti až šedesáti pěti. Není třeba spěchat do hrobu, že? Každý den je něčím jedinečný – věděl, proč je začal psát ve svých patnácti letech, kdy neměly skoro žádnou cenu. I nyní jsou takřka bezcenné. Ale to se brzy změní. Jednou se jistě zmíní o něčem, co všechny uchvátí. A oni si ho zapamatují. Bude ho znát více lidí, než znají Baltazara, a všichni si ho budou vážit. Nemohl však usnout a pořád se převaloval z jednoho boku na druhý – tuto noc nemohl usnout při pohledu na noční oblohu. Pořád mu v hlavě vrtalo, kterou část Asie chce jeho přítel prozkoumat, když už prý byla změřena, objevena, pojmenována někým jiným. Nejvýchodnější část je Japonsko, severní část můžeme pořád považovat za SSSR, střední část je Čína, jižní část podřadné státy, jejichž jména si vybavit nemohl. Na západě je potom už jen Evropa. Tak kterou část ještě neprozkoumali? A proč se zeptal právě jeho? Myslí si, že má málo pohybu? Že neví, o čem psát? Vysmívá se mu?! Nehezky se ušklíbl, než konečně upadl do překrásné říše snění. Vždycky, když četl před spaním, zdálo se mu o místech, která skrz knihy navštívil už stokrát. Miloval ta místa a měla pro něj speciální místo. Nepotřeboval plout přímo na to určité místo, aby ho poznal – knihy mu dávaly dostatek prostoru, aby si je představil a snil o nich.

Když se mu povedlo na krátkou chvíli usnout, probudil ho strašlivý náraz a hluk, až se leknutím posadil a trochu zadýchaně se díval před sebe. Okno nad jeho postelí bylo otevřené a mlátilo do zdi vedle sebe. Zaraženě ho sledoval – okno přece neotevíral. Rychle ho zavřel a otřepal se zimou. Rozsvítil svíčku a rozhlédl se kolem. Nikde nic neviděl ani neslyšel – probudil se včas, dřív, než nějaká krysa mohla proniknout dovnitř. Oddychl si. Sfoukl svíčku a znovu ulehl do postele. Neusnul však. Vítr, který prudce narážel do okna nad ním, ho nemohl nechat volně spát. Uši měl nastražené – pořád je zde možnost, že se sem nějaká krysa dostala a ve chvíli, kdy poslouchal, tak se čistila. Dlouze zívl. Neměl by nad tím moc myslet. Pokud tady nějaká krysa je, najde ji ráno. Teď v noci se svíčkou v ruce po chalupě pobíhat nebude. A navíc – dále než do této místnosti se krysa dostat nemůže.

Promnul si kořen nosu, než znovu zavřel oči. Tentokrát usnul ihned. Nevšiml si však, že to nebyla krysa, která se dostala dovnitř – krysy přece neumí otevírat okna a on okno měl zavřené –, ale spíše někdo, kdo mu na stůl položil jakousi obálku. Kdo byla ono osoba, která ho svými činy neprobudila, jenom zapomněl zavřít okno? Byl to zloděj? Ne, proč by za sebou nechával obálku?

Obálky si všiml, až když se vrátil z kuchyně s horkým čajem, který se mu ještě zbarvoval do temně červené barvy. Usadil se na postel k nočnímu stolku a pozoroval nažloutlou obálku s temně rudomodrým voskem s pečetí, kterou moc dobře nepoznával. Takovouhle jeho přítel nikdy nepoužil. Napil se čaje a položil ho na stolek, aby si mohl dopis pročíst. Když ho otevřel, vypadl mu malý papírek s podivnými znaky, které zpočátku nepoznával, ale když se na ně zaměřil pořádně, uvědomil si, že je to psáno zřejmě lámanou čínštinou nebo japonštinou. Přikláněl se spíše k japonštině, protože po delší době rozeznával jednotlivá slova a opakoval si je nahlas. Uragiri – zrádce. Zamračil se nad těmi znaky, které ho tak pobouřily. Prohlédl si obálku, zdalipak je na ní něco napsané – žádná adresa ani jméno na čisté obálce nebylo. Jenom pečeť, kterou poznat nemohl. Když si vzal brýle a delší dobu přemýšlel nad jednotlivými slovy, dokázal v onom dopise dokonale číst.

Ten, kdo ho psal, vyzýval ho, aby se příští měsíc dostavil na obchodní loď Algebru, kterou povede Baltazar Sacherin, pokud tak neuposlechne, přijde o ten největší zážitek, který mu může kdokoliv poskytnout, ve srovnání s knihami, prý, je místo, kam se jeho přítel tak slepě žene, mnohokrát zajímavější, ale profesor Baltazar prý postrádal zkušenosti, které měl jeho mladší přítel, představivost Fredovu a zaujatost tohoto muže. Pisatel (nebo pisatelka) ho vyzýval, aby se nalodil na loď a potvrdil svou účast u svého přítele. Fred Hooding se pochybovačně ušklíbl – takže Baltazar podplatil nějakého poslíčka, aby ho nalákal na svou loď? Opravdu by tak hluboce klesl? Skrčil dopis do kuličky a hodil ho do ohně, který po chvíli rozdělal v ohništi ve vedlejší místnosti. Když pozoroval plameny, které ničily nažloutlý papír spolu s obálkou, přemýšlel, kde se Baltazar dokázal tak dobře naučit japonské písmo, kanji i hiraganu. A proč o sobě psal ve třetí osobě? Ne, tento dopis jeho přítel v žádném případě napsat nemohl – nechtěl podceňovat jeho schopnosti, ale Baltazar jistě tak zoufalý nebyl, vždyť mu dával čas do příštího měsíce na rozmyšlenou. Jde jistě o prostý žertík nějakého ubožáčka. Ale na druhou stranu – jak mohl předem znát jméno lodě, když se o něm Baltazar ani nezmínil, když ho navštívil? Možná zapomněl... Měl by mu napsat? Ne, tím by jen potvrdil, že má o to skutečně zájem, a takovou chybu on, Fred Hooding, neudělá. Má měsíc na rozmyšlenou? Směšné – není se nad čím rozmýšlet.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře