Spisovaterka | Když počkáš... 0

Sebastián tiše seděl nad prázdnou sklenicí. Sledoval svůj mobil, na kterém byla fotografie plavovlasé ženy, s hnědozelenýma očima. Jeho šedé oči ji pozorně sledovaly. Její poklidný úsměv. Povzdychl si. Mobil položil vedle sebe a pohrával si se sklenicí whisky. Jak dlouho to bylo, co mu zemřela žena? Tři roky. Mezitím se z vysoce postaveného a všemi známého detektiva stala lidská troska, hledající utěšení v alkoholu.
Vzpomínka na jeho ženu, Johannu, mu připomněla dávno zapomenout bolest. Chytil se za hlavu, vypil whisky na jedno polknutí a vyžádal si další. Barman zasyčel, že opilci, jako jemu, už další nedá. Sebastián tiše přikývl, poznamenal, že si trosky, jako je on, nemusí ani všímat. Muž se neovládl.
Vrazil Sebastiánovi tak silně, až spadl ze židle. Div po něm neřval, aby si uvědomil, že žije v přítomnosti, zatímco Johanna je minulostí, dávno ztracenou.
Pravda... byla ztracená už na počátku. Nikdo netušil, jak zemřela. A přitom se to zdálo, jako včera. Jako když ji včera držel v náruči u sebe tak blízko, jak jen to šlo. A pak už jen spatřil její bledé, vyzáblé, mrtvé tělo na bílém stole v pitevně. Slíbila mu tu noc, že se vrátí brzy. Ale nevrátila se vůbec. Lhářka a podvodnice. Přesto ji však miloval z celého srdce.
Byla to láska na první pohled. Přestože byl o skoro devět let starší, ani jeden toho druhého nikdy nezradili a podrželi se vždycky navzájem. I kdyby je to mělo stát život. Proč však Johanna zemřela? Co věděla? Chtěla mu snad něco tu noc předtím říct... anebo to nic nebylo? Změnilo se něco, kdyby ji neodbyl, že nemá čas?
Nakonec muži ještě poděkoval za to, že ho praštil, vstal, zaplatil a poklidně kráčel k východu, kde ho muž zastavil se slovy, aby se přestal držet minulostí a nastavil ruce do budoucnosti. Sebastián se na něj jen zmateně podíval a mlčel. Posléze zmizel za dveřmi do chladné, zimní noci. Přitom se nad ním už tehdy vznášelo něco, čeho si měl všimnout okamžitě. Jasné, fialové oči ho sledovaly, zatímco se bílé tesáky jasně leskly, jako sníh okolo něj.
Sebastián se potloukal zapadlými uličkami tak, jako to vždycky přes noc dělával od smrti Johanny. Snad zde se snažil nalézt odpuštění, že mu nebylo dovoleno s ní pobýt až do konce jejich životů. Zastavil se u jakéhosi pomníku malé holčičky, která zde byla zabita. Doposud si ten případ pamatoval. Byl to jeho úplně první případ, který spolu s Johannou vyřešili.
Mlčenlivě ho na krátkou chvíli sledoval a poté se vydal kupředu, zanechávaje na místě jakéhosi malého sněhuláčka, který se usmíval, stejně jako se usmívala malá, hnědovlasá a modrooká holčička na fotce. Když zemřela, když ji tak brutálně zavraždili, bylo jí sotva šest let. Tehdy Johanna plakala, jakoby to bylo její dítě. Od té doby se však něco změnilo mezi nimi. Johanna k němu přilnula. Bylo to pochopitelné, poté, co viděla mrtvolu děvčátka ležet na zemi, snad naporcovanou a připravenou, aby ji psi snědli. Byl to nechutný zločin proti lidskosti, který Sebastián slíbil pomstít.
Vraha nikdy nedopadli. Udělal to tak dokonale, že ho usvědčit nemohli. I když moc dobře věděli, kdo to je.
S rukami v kapsách se potácel nočními uličkami města, slzejíc výstřely z dáli. Kdyby měl pořád odznak a pistoli... jistě by tam běžel a sjednal pořádek. Jenže ten starý Sebastián už neexistoval. Utápěl se v minulosti se svou láskou Johannou, které věnoval celé své srdce. Opustil uličku smutku a radosti, aby zase zapomněl.
Lehce se řekne, zapomeň. Ale hůř se to udělá. Srdce nechce, mozek neposlouchá. A Sebastián to věděl. A záměrně zapomenout nemohl. Vzpomínky by se mu snad no vrátily zase zpátky.
Tu zimní noc se nad ním vznášelo cosi velikého a temného. Kdyby jen věděl, co mu osud ještě přichystá do cesty, jistě by se zastavil a zvolil si jinou. Jenže posmutnělý Sebastián okolo sebe raději nic nevnímal, měl strach z toho, koho by mohl ještě vidět či potkat. A přesto se nad ním vznášela ona temná aura, snad jakoby ho bránila před jinými, aby tomu smutku nečelil sám. Bílé tesáky se jasně zaleskly do noci, stejně tak sníh se krásně třpytil a vytvářel ta neuvěřitelné kouzlo zimy, jako každý jiný rok. Jenže tohle už Sebastián přehlížel.
Když se konečně dostal domů, do oné ulice. Kde s Johannou žili několik let pospolu, kde nyní žil jenom on sám, svědomí ho mírně zabolelo, že doposud ten dům neprodal. Dům chátral, takže by ho zřejmě nikdo ani koupit nechtěl. Sebastián chátral, proto také nedostal nikde práci. Vypadal příšerně. Lidská troska, přesně to byl Sebastián.
S povzdechem se snažil najít klíče.
Když se konečně ozvalo cinknutí toho správného, klíč se mírně zaleskl ve svitu měsíce. Posléze ho Sebastián strčil do klíčové dírky, aby se dostal dovnitř. Před vstupem si povzdychl a posléze, snad duchovi Johanny, říkal, že je doma.
Byl to jejich zvyk, kterého se neuměl odnaučit. Ani dlouho po její smrti. Bylo to proto, aby ten druhý věděl, že se vrátil, takže se o něj nemusí strachovat. Oběma se to zalíbilo, tak to zůstalo.
Pozvolna za sebou zavřel dveře, zpoza rohu sledován jasným párem svítivých očí, které připomínaly snad hadí.
Zda Sebastián někdy pomyslel, že tohle by mohl být jeho konec, netušil. Byl to jen další osamělý večer bez Johanny. A přesto mu osud do cesty postavil jeho, který mu naprosto změnil život, daleko víc, než to udělala Johanna.
Bude však ochotný takovou změnu akceptovat?