Desiderium - 9. Kapitola

24. září 2016 | 06.36 |

9. KAPITOLA: Vzpomínky na Tebe

 "Tak... řekněte mi, co se mezi Vámi stalo?" zeptal se doktor, zatímco se připoutal a nastartoval motor. Daisuke se díval do země. Doktor ho poklepal na rameno, aby upoutal jeho pozornost. "Co se mezi Vámi stalo?" zeptal se znovu, pokojným hlasem, zapnul blinkr a vyjel. Daisuke bolestně zavřel oči.
"Doktore...?" oslovil ho Daisuke nejistě. Doktor se na něj spěšně podíval a potom pohlédl na auto, které projelo kolem nich. Řídila ho žena se slunečními brýlemi. "Je zde možnost... že bych se mohl vážně zamilovat?"
Doktor se přestal věnovat povědomé ženě za volantem a otočil se na Daisukeho, zatáčejíc doprava. "Je zde možnost, pokud si ji Vy sám připustíte," řekl a zastavil se na červenou. "Skutečně miluješ toho chlapce?"
Všiml si, že jeho pacient znejistil. "Co když... Co když se to Haruka dozví? Nebudu se jí moci podívat do očí."
"Byla to přece ona, kdo Vás podvedl..."
"O to nejde!" přerušil ho Daisuke prudce. "Co když... Co když se už neovládnu? Co když udělám něco, čeho budu litovat, a zraním přitom Kazukiho?"
Doktor ho chvíli mlčky sledoval, než zastavil u kraje silnice a řekl mu, aby vystoupil. Navrhl, aby se prošli kolem. Daisuke tohle místo znal. Park s mnoha sakurami, které sotva rozkvétaly.
"Vzal jsem Vás sem při našem prvním sezení, pamatujete?" zeptal se doktor mile a Daisuke přikývl. "Málem jste se nad tou krásou rozplakal," pousmál se. "Tehdy jste nikdy předtím sakury neviděl. A já předtím neviděl tak beznadějný případ. Měl jsem obavy, zda Vás dokážu vyléčit." Zastavil se a Daisuke s ním. Doktor se usmíval. "A podívejte se na sebe dnes. Jste schopný chodit do práce, ano, máte strach z cizích lidí, ale s jedním právě žijete, aniž byste ten strach pociťoval. Mohu být hrdý na svou práci s Vámi. Možná bych měl tomu chlapci poděkovat, že Vám jen tak vpadl do života a úplně vám ho převrátil vzhůru nohama. Mohu Vám gratulovat, jste skoro na konci Vaší cesty k uzdravení."
"C-Cože?" zakoktal Daisuke.
"Ano..." doktor se usmál o to víc. "Ten Kazuki musí být pořádná třída, když Vás zvládl tak snadno dostat do tohoto stavu. Já se s tím párám tolik let... a on si jen tak přijde a povede se mu to ihned. Štve mě a vlastně mu i trochu závidím."
Daisuke na něj zmateně zamrkal a trochu pobaveným hlasem řekl jen: "Doktore..."
"Myslím si, že mé služby už nebudou potřeba. Kazuki se o Vás postará rozhodně lépe, než bych to já kdy se svými sezeními udělal." Daisuke měl v očích slzy štěstí a radosti. Opravdu se zlepšuje! "Zavezu Vás zpátky. A Daisuke... pokud k němu opravdu něco cítíte, musíte mu to říct. My muži jsme někdy dost tvrdohlaví, tak nepoznáme, co má druhý na srdci. Ale Vy umíte být upřímný. Na to nezapomeňte. A postarejte se o Kazukiho, jako se on postaral o Vás."
Daisuke nasedl do auta vedle doktora a nikdy nebyl tak šťastný, jako zrovna v tu chvíli. Doktor mu opravdu pomohl, řekl nahlas jeho nejstrašidelnější myšlenky a dokonce mu dal jakési povolení začít znova. Po cestu k jeho bytu mu doktor domlouval, aby nic neuspěchal, přestože už jednou ve vztahu byl.
"I tak to bylo už před pár lety, doba se změnila a lidé jsou nyní o dost citlivější, než tehdy. Chrání si svou minulost, jako si ji chráníte Vy," říkal mu odborně. "Ale nemyslím si, že by s Kazukim měly být problémy. Vypadá to, že to spíše uvítá... Myslím Vaše vyznání."
"Co když ho vylekám...?"
"Nemyslím si, Haruka mu o Vás přece vyprávěla. Dobrovolně by nešel k tak šílenému člověku a nepovedlo by se mu ho tak rychle změnit. Rozmyslete si, co mu nyní řeknete, až se vrátíte, ano?"
Doktor se zastavil před obrovskou, šedou budovou a Daisuke vystoupil. Ještě jednou mu poděkoval a doktor mu popřál hodně štěstí, než odjel nadobro pryč. Daisuke se za ním díval, zhluboka se nadechl a pevně stiskl ruce v pěst. Musí to udělat. Déle čekat, pravda, už by to nevydržel.
Podíval se na bytový komplex před sebou a nabral do plic plno kyslíku. Bude ho potřeba. Když prošel dveřmi, vítr mu sfoukl malý lístek z květu sakury a ten ho zastavil v pohybu kupředu. Prohlédl si ho v ruce. Opatrně po něm přejel prsty. Tak krásný a přitom tak volný. Jako on...
Vydal se po schodech nahoru.
Zastavil se před vlastním bytem a tiše pozoroval dveře, které kdysi otevírala i Haruka. Všiml si, že koberec není narovnaný. Nohou skopl jeden roh dolů, aby ho narovnal, a přisunul ho ke dveřím. Nejspíš, když odcházel, ho odsunul a on se sroloval. Ne, byla to práce Haruky, která se rychle vypařila, aby ji tady nenašel. I přesto cítil ženský parfém všude kolem. Zřejmě soused má svou dceru opět na hlídání, napadlo ho a vešel dovnitř.
Ihned se zastavil na prahu, když viděl Kazukiho, jak leží na zemi v jakési krkolomné poloze. Prudce zavřel dveře a opatrně s ním zatřásl, ptajíc se ho, co se stalo, zda mu je špatně, nebo...
Nebyl schopný doříct svou obavu, když mladík prudce ožil, objal ho a srazil k zemi, zatímco před ním skrýval tvář. Pevně držel mezi prsty jeho kabát a odmítal se ho jen tak pustit. Daisuke ho zaraženě sledoval. Nereagoval na oslovení ani na jeho otázky, co se tady stalo. Kazuki se na něj nepodíval, ale něco zašeptal.
"Cože?" zeptal se Daisuke.
"Zůstaň tak..." řekl Kazuki o trochu hlasitěji a pevně ho držel. "Prosím..."
"Stalo se něco?"
Mladík zakroutil hlavou, snažíc se skrýt své slzy. Daisuke mu opatrně prohrábl vlasy a přiměl ho podívat se na něj. Pousmál se na něj a utřel mu slzy z očí s otázkou, proč brečí. "Já nebrečím," snažil se Kazuki zapírat. Daisuke k sobě přitiskl o něco víc a pohladil ho po hlavě, skrývajíc ho před světem. Pousmál se.
"Dobrá, nic jsem neviděl," řekl Daisuke milým hlasem. Vzpomněl si na doktorova slova... Řekne mu to někdy jindy – až nebude tak rozrušený. "Chceš mi říct, co se tady stalo?" Odpověď přišla okamžitě, záporná. Očekával to. Políbil mladíka do vlasů a souhlasil s jeho rozhodnutím.
Kazukiho stíhal hlas jeho sestry. Musí to udělat, i když se to jemu samotnému hnusí. Ale nemůže zradit Daisukeho, když už mu začal věřit! Musel si vybrat, kterou věc obětuje; důvěru Daisukeho nebo svou sestru. Rozhodl se...
Podíval se na Daisukeho a přitiskl se na jeho rty. Hluboce ho políbil, až se Daisuke sám zarazil. Opřel se o jeho hruď a schoval před ním svou zarudlou tvář, zatímco ho požádal o něco, za co se brzy bude nenávidět.
"Daisuke... vyspi se mnou," řekl mu bez delšího uvažování.
Daisuke se na něj zaraženě podíval, ale Kazuki si zakryl tvář, aby neviděl, jak moc rudne. Nenáviděl se za to, ale... Daisuke ho opatrně políbil na ruce a to ho přimělo odkrýt si alespoň jedno oko, aby ho viděl.
"Nebudu spát s někým, kdo se k tomu nutí," řekl Daisuke milým hlasem a objal mladíka pod sebou. "Nemiluji, protože mi to někdo přikázal. Miluji tě, protože jsi mi vtrhl do života a změnil jsi mi ho. K lepšímu. Jsi jako uragán. Jsi opakem svého vlastního jména. A to na tobě nejspíš miluji nejvíc." Políbil ho na rty a potom vstal ze země. "Takže až budeš plně připravený, poznám to. Do té doby na mě můžeš pořád útočit," dodal s úšklebkem a odhrnul mladíkovy dotěrné vlasy z očí. Řekl mu to. To Daisukeho činilo hrdým na výkon, který zde nyní podal. Ano, rád by si ho vzal, když se mu nyní sám nabídl, ale cítil v hloubi duše, že je to vynucené. Kazuki ho zaraženě sledoval a oči se mu pořád leskly od slz. Když mu je Daisuke otřel, chytil jeho ruku a lísal se k ní, jako kočka.
"Promiň," zašeptal tiše. "Jsem odporný, vím to..."
Daisuke nad ním převrátil oči a opět ho políbil na rty. "Poslouchal jsi mě vůbec? Můžeš na mě pořád útočit. Až poznám, že to doopravdy chceš, vezmu si tě. Do té doby se snaž a bojuj, jako doposud, co ty na to?"
Kazuki ho tiše sledoval a potom se pousmál. "Rozumím," řekl nakonec a Daisuke mu pomohl vstát, vězníc ho ve svém náručí. "Nemysli se, že se toho jen tak snadno vzdám."
"Výhružka?"
"Ne, jen slib."
Daisuke se zasmál, prohrábl mu vlasy a odešel do kuchyně s otázkou, zda chce uvařit čaj na zahřátí. Kazuki se nejistě podíval na prachovku a mírně si promnul krk. Scéna, která se odehrála krátce před Daisukeovým příchodem ho pořád děsila a jeho prsty se klepaly.
"Posloucháš?" vykoukl Daisuke zpoza rohu a Kazuki zpozorněl.
"Ne," řekl upřímně a Daisuke se ušklíbl. Svou otázku mu však zopakoval. "Ne, to je v pohodě..." Kazuki se díval, jak Daisuke zase odchází, a následoval ho. Když se Daisuke chystal umýt nádobí, přitiskl se na něj zezadu a objal ho kolem pasu. Daisuke nad ním zakroutil hlavou a ruce mu stiskl těmi svými.
"Nedáš si pokoj?" zeptal se pobaveně. Kazuki se ušklíbl.
"Vypadám snad na mírumilovného člověka?" zazubil se na něj.
Daisuke se na něj otočil a nyní mu věnoval plnou pozornost. Vyzvedl ho a usadil na stůl, aby byli ve stejné výšce. Kazuki ho objal kolem krku a přivinul k sobě, pozorujíc jeho oči. Ani jeden neuhnul pohledem.
"Ne, ani trochu," řekl Daisuke s úsměvem. "Zničíš vše, na co sáhneš. Až mě to i děsí."
"Takže mohu zničit i Tebe?" zeptal se Kazuki, zatímco Daisukeho přitiskl více k sobě. Ten se jenom pousmál a objal ho také, aby ho měl ještě blíže.
"Jak jsem řekl; můžeš to zkusit," řekl mu milým hlasem a nechal mladíka, aby ho on sám políbil. Daisuke mu nechal určitou svobodu, zatímco ho Kazuki líbal. Když mu rty nejspíš nestačily, opatrně svými polibky útočil na Daisukeho krk, který musel odkrývat, aby se k němu vůbec dostal. Na chvíli se zarazil, když chtěl Daisukemu stáhnout triko, ale nakonec zahodil všechny pochyby a sundal mu ho. Daisuke nezůstal pozadu a pomohl mu z toho jeho. Chvíli si ho Kazuki jen tiše prohlížel a jeho ruka se jen letmo Daisukeho dotýkala. Přesto – kdekoliv se ho dotkl, tam Daisukeho kůže začala hořet.
Když to Daisukemu už nestačilo, vyzvedl mladíka do náruče a odnesl ho do své ložnice. Bylo to poprvé, kdy tam Kazuki vstoupil od chvíle, kdy viděl svou sestru, jak podvádí Daisukeho. Moc času na rozhlížení neměl. Daisiuke ho položil na postel a dostal se nad něj.
"Neříkal jsi, že poznáš, až když to budu chtít?" neodpustil si Kazuki menší úšklebek. Daisuke mu ten úšklebek opakoval, snížil se k němu a políbil ho na čelo.
"Myslím si, že už mě chceš víc, než je třeba," zazubil se na něj. "Byl jsi to nakonec ty, kdo tvrdil, že budu litovat, že jsem si tě vzal do péče. A mezitím ses do mě poněkud rychle zamiloval."
"S-Sklapni," praštil ho Kazuki do ramene, zatímco zrudl.
Jak rozkošné, pomyslel si Daisuke, ale aby ho více neprokoval, políbil ho hluboce na rty, zatímco se jemně dotýkal mladíkovy horoucí kůže. Bylo to poprvé, kdy se ho mohl dotknout takto. Ztrácel pomalu rozum. Jestli nepřestanou, jistě si ho vezme. Jistě zapomene na všechny starosti... Ale vem to čert!
Daisuke od Kazukiho odtáhl, stáhl mu kalhoty, stejně tak Kazuki nezůstal pozadu, a trochu nedočkavě mu stáhl kalhoty i se spodním prádlem. Když se jich Daisuke zbavoval a zahazoval je někam za sebe, Kazuki se také vysvlékl. Už nemohl déle čekat. Když mu Daisuke opět věnoval pozornost, hluboce ho políbil a převážil. Daisuke ho od sebe neodsunul, spíše naopak. Cítil jeho kůži na té své více, než bylo zdrávo, a nevadilo mu, že přicházel o mozek jen z jeho polibků. Kazuki znamená mír. Tento mladík je však rozená bouře!
Po nějaké době však už jen polibky ani jednomu z nich nestačily. Kazuki stiskl Daisukeho úd, promnul ho mezi prsty. Daisuke ho přinutil, aby se mu podíval do očí. Trochu zadýchaným hlasem mu řekl, aby mu slíbil, že kdyby ho to bolelo, řekne mu to okamžitě.
Kazuki se nehezky ušklíbl.
"Neměl mě za dítě," řekl mu pobaveně, srazil ho na postel a posadil se mu do lůna. Čekal takovou dobu. Tuhle chvíli nebude ztrácet, aby se na to pořádně připravil! Nechce přijít ani o vteřinu z tohohle! I kdyby to mělo bolet... Několikrát promnul Daisukeho úd, než byl v kompletně v pozoru, a opatrně na něj dosedl. Přestože byl příliš stažený, snažil se spojit s Daisukem, co nejrychleji. To už ho však Daisuke zastavil a opatrně mu strčil dva prsty do otvoru. Kazuki se snažil nevydat ani hlásku, ale nešlo. Opřel se o něj a zhluboka oddychoval, zatímco se pomalu uvolňoval a zvykal si na ten pocit.
"Je to tvoje poprvé?" zeptal se Daisuke opatrně.
Kazuki zakroutil hlavou a zrudl.
Nasadil Daisukemu kondom, několikrát jeho úd ještě promnul, než se na něj vyhoupl. Daisuke postupoval pomalu, aby ho nijak nezranil, a když na něj mladík dosedl, oba trhaně vydechli. Stačil jim jediný pohled, aby se ujistili, že ten druhý to chce také. Oba přikývli a Kazuki ho políbil. Aby mu dodal odvahu, aby mu dal svolení. Můžete si to vykládat, jak chcete.
Kazukiho pohled během polibku sklouzl trochu na stranu k jeho kalhotám a potom se už jen věnoval Daisukemu, který ho povalil na postel. Roztáhl mu nohy a Kazuki ho roztouženě sledoval. Zavřel oči a pomalu vydechl. Daisuke nejdříve opatrně poprvé přirazil, ale když si zvykl na Kazukiho těsnost, přirážel stále víc a víc. Odměnou mu byl Kazukiho sténající hlas, který ho vzrušoval o to víc.
Když Daisuke přirazil na jedno místo, Kazuki trhaně vydechl. Daisuke se trochu pousmál a zeptal se ho, zda je to příjemné. Kazuki jenom několikrát rychle přikývl.
Jejich vzdychy se odrážely od stěn a možná by se i opakovaly, kdyby to šlo. Oba zahodili všechny zábrany, které doposud měli. Daisukeho to bylo první milování s mužem, které řídil on. Najednou sep rudce zastavil a začal se třást. Vzpomněl, jak tohle s ním dělal i On. Kazukiho dotek ho však přivedl zpátky do reality a polibek ho přinutil nemyslet na minulost.
Pevně mladíkovi sevřel vlasy mezi prsty, když jej líbal, a pokračoval v přirážení. Kazuki zavřel oči trochu od bolesti. Jeho tempo se změnilo; bylo nyní mnohem žádoucí a krutější. Nedal to na sobě nijak znát.
Daisuke do něj prudce přirazil a Kazuki jeho vzdech umlčel hlubokým polibkem, zatímco se vystříkl na Daisukeho hruď, když ho naplňoval. Když polibek přerušili, svalil se Daisuke na něj a pevně ho sevřel v náruči, zatímco oba splašeně oddychovali.
"Promiň," zašeptal Daisuke a setřel Kazukiho slzy. "Bolelo to?"
Kazuki zakroutil hlavou a usmál se, chytajíc jeho ruku pevně do té své. Chvíli váhal, než konečně promluvil, chraptivým hlasem: "Bylo to úžasné..."
"Tohle hlavně Haruce neříkej, zabila by mě," zažertoval Daisuke a Kazuki mírně ztuhl. Hned na to se křečovitě usmál a přikývl. Daisuke ho políbil na čelo. "Mám tě umýt?" zavtipkoval, ale Kazuki ho praštil polštářem.
"Opovaž se!" řekl mu hrozivým hlasem.
Daisuke se nemohl ubránit smíchu. Nechal ho, aby se šel umýt jako první, ale potají se k němu přikradl zezadu a objal ho, přitiskl ho těsně k sobě a hladil po břiše. Kazuki se nakonec vzdal. Opřel se o něj a zavřel oči, přikazujíc mu, aby ho umyl. Daisuke ho praštil do hlavy, aby nebyl tak panovačný. Ale nakonec ho Daisuke šťastně umyl. Mohl si tak prohlédnout jeho tělo ještě jednou, z jiného, ale lepšího úhlu. Kazuki zasténal, když ho plácl po hýždích a řekl mu, aby raději šel spát, nebo ho kopne.
"Pardon, už přestanu provokovat," slíbil Daisuke a své slovo skutečně dodržel.
Když se Kazuki chtěl vydat, v Daisukeho velkém županu, spát na gauč, Daisuke ho k sobě opět přitiskl, šeptajíc mu do vlasů, aby neodcházel. Našel pod jemnou látkou jeho ruku a pevně ji stiskl. Kazuki se zklamaně podíval na zem a potom směrem ke svým kalhotám.
"Tak dobře," zašeptal tiše, provinile.
Ulehl vedle Daisukeho, který ho k sobě pevně přitiskl, sevřel v náručí a nechtěl ho pustit, mazlil se s ním, líbal ho do vlasů a čichal jeho jedinečnou vůni, zatímco Kazuki rudl víc a víc. Byl rád, že už byla tma v tu dobu. Když však Daisuke konečně usnul, seděl Kazuki na okraji postele. Prohlížel i svůj mobil a na chvíli ho rozebral, něco z něj vyndal a potom ho zase složil. Držel ho jen tak ledabyle v rukách, když se mu najednou rozvibroval a tichá hudba se spustila. Zvedl ho, aby si ověřil, že mu skutečně volá sestra. Chvíli displej jenom sledoval, než hovor zvedl.
"Je na čase vyletět z hnízda. Máš to?" slyšel Haručin chladný hlas. Podíval se zklamaně, znaveně na Daisukeho, který doposud spal.
"Ano," zašeptal nepřítomným hlasem a potom mu oči přeběhly na malou paměťovou kartu z jeho mobilu. "Je to tam všechno... Úplně."
"Alespoň bude mít hezké vzpomínky na Tebe," dodala Haruka pobaveně a zavěsila. Kazukimu po tváři stekla slza a praštil s mobilem o zeď. Její slova ho nyní úplně zlomila. Proč to musela říkat?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře