Ukradené srdce (Shounen-ai)

15. září 2016 | 07.20 |

Nemohu na něj zapomenout – ty jeho pronikavé, modrozelené oči, ten jeho dokonalý hlas, jeho skoro dívčí rysy ve tváři... Kdykoliv na něj pomyslím, neovládnu svou vášeň. Poznal jsem ho přesně před třemi roky a 364 dny. Zítra budeme mít čtvrté výročí. Měl bych se mu zase připomenout – ten týden byl tak strašně dlouhý. Slíbil jsem sám sobě, že do té doby nic neudělám, aby mě mohl zase chytit a připomenout si naše první setkání. Ne že bychom se v průběhu těch let nesetkávali pravidelně. Má odměna činí slušnou sumu, jsem hledaný ve všech státech Evropy a přezdívají mi Safírový Samuel. Byl to on, kdo mě tak před skoro čtyřmi roky pojmenoval, muž jménem Alex Woor. Dle mé přezdívky jistě už víte, na co se především zaměřuji; safíry jsou tak překrásné kamínky, víte? Když za ně dostanete slušnou cenu, mohou je ti, kteří si Vás najali na její krádež, snadno prodat za dvojnásobnou cenu Vašeho výdělku a riskují tak své životy i svá konta, která mohou být vykradena nespokojeným objednavatelem. Já jsem jen prostředník, který obstarává zboží z jednoho místa do druhého.
Pohlédl jsem na hodiny a tiše pozoroval a poslouchal, jak tikají a pomalu se přesouvají, aby brzy odbyly další hodinu, počátek dalšího dne. Pousmál jsem se – musím uspořádat nějakou oslavu na naše výročí. Naposledy jsem zkontroloval všechny soubory ve svém počítači, výdrž baterky v mobilu a počet nábojů ve zbrani. Nebude jí potřeba, ale kdo ví, že? Vzal jsem kabát barvy nočního nebe, nasadil si kožené rukavice a zamkl za sebou dveře. Když jsem vycházel z budovy, vzpomněl jsem si znovu na ten pohled, který měl, když mě nedávno zatýkal. Ten pohled mě naprosto vzrušil – nemohl jsem se dočkat, až se s ním znovu setkám. Skoro jsem se modlil, aby to byl zase on, kdo bud najat, aby mě konečně chytil a dal znovu za mříže. Měsíc mi byl svědkem, jak moc jsem toužil, aby zakřičel přezdívku, kterou mi sám dal.
Když jsem se dostal na místo určení, zkontroloval jsem čas a tiše vyčkával. Mezitím jsem si nenápadně prohlédl okolí – obyčejní policisti si mysleli, že mě překvapí, když přijedou černým autem a budou dělat, že neexistují. Směšné. Nikde jsem však neviděl jeho auto – barvy tmavě modré, starší, značky Lamborghini. Sakra, jak moc ho mohou platit, že si může dovolit takové auto? Ne, soustřeď se. Vypustil jsem detektiva naprosto z hlavy a soustředil se na svůj cíl. Plížil jsem se skrz noc, zatímco měsíc byl na mé straně a dobrovolně se skryl za mraky, aby odvrátil svůj pohled od toho, co jsem se nyní chystal udělat. V duchu jsem mu za to poděkoval, že byl ke mně tak shovívavý – jako vždycky – a přitiskl se ke dveřím. Moc dobře jsem věděl, v jaké části jsem se nyní nacházel. Hravě jsem je otevřel a rozhlížel jsem se po kamerách. Jedna nade mnou byla ihned mimo provoz. Na další si musím ale dát už pozor. Obával jsem se zbytečně – ten, kdo měl pořád výstavu toho překrásného, velkého safíru si zřejmě neuvědomoval riziko krádeže, protože další kamery jsem už nenašel.


Čtyři roky. Sakra, známe se už čtyři roky! Není možné, aby na to zapomněl! Je detektiv, má si přece pamatovat plno věcí, když se jedná o zloděje, kterého chytil už tolikrát. Copak nechápe, že mu to dost ulehčuji? Jestli ho to ani dnes večer netrkne, tak mu asi vrazím pěstí přímo do nosu! Soustřeď se, Samueli. S hlubokým nádechem jsem se opět uklidnil a vydal se kupředu. Otevřel jsem potichu dveře. Není přece možné, aby nechali ten diamant nestřežený, že ne? Vždyť je velký, jak... a drahý musí být taky. Něco mi na tom nesedělo, ale své obavy jsem posunul daleko dozadu své mysli a bezpečně se proplížil až k vitríně, kde na mě zářil a svůdně mrkal onen safír. Musím uznat, že byl fakt velký. Prohlédl jsem si sklo a jemně po něm přejel rukavicemi. Nádherná práce, kéž bych to sklo nemusel ničit rýhami, ale co se dá dělat. Práce je práce.
Zatímco jsem se dostával pod tenký okraj skla, opět se mi do mysli vrátily modrozelené oči – tak svůdné, tak varující, že jsem si neuvědomoval nebezpečí, které mi dýchalo na záda.
"Ani hnout," ozvalo se najednou do tiché místnosti zlé zasyčený a já, pokládajíc zrovna odřezané sklo, jsem se v pohybu skutečně zastavil. Do pr... Zatímco jsem se rozptyloval myšlenkami na něj, samotný Alex Woor si tady tiše vyčkával, pozoroval mě, bůhvíjak dlouho, a nyní na mě mířil svou barettou. Tu zbraň bych poznal kdekoliv – její chlad, její oddanost svému pánovi – lehká, vyvážená, dokonalá – stejně jako její majitel. Nevím proč, ale doufal jsem, že opět uslyším tu větu, kterou mě vždycky zdraví. Potěšil mě. Jen ta slova mě činila tak šťastnými, protože je říkal právě on. "Nikdy se nepoučíš, Safírový Samueli?" zeptal se mě pobaveně a přitiskl mi svou barettu více na bok. Pokaždé se mě tak snaží zastrašit. Mám také zbraň, ale není potřeba ho děsit. Nevystřelí. Nikdy na mě nevystřelil. "Dej ruce za hlavu, žádné prudké pohyby," postupoval profesionálně. Neudělám mu to však tak jednoduché. Kdybych se nechal zastrašit tak snadno, má reputace by byla zničena.
"Dobrá práce, detektive," řekl jsem mu, abych ho rozptýlil. "Opět jste mě chytil. Ale zapomněl jste, že jste v mém rajónu. A tady pravidla určuji já. Zákon je mi ukradený." Otočil jsem se na něj a nyní jsem na něj mířil jeho vlastní barettou, zatímco na mě zaraženě hleděl. "Snadno se necháte rozptýlit, to je špatné," řekl jsem mu se sarkasticky starostlivým tónem, který ho naštval. Popravdě řečeno – jak bych se od něj nemohl nezamilovat? Rusé vlasy měl střižené tak, že mu končily těsně nad těma uhrančivýma očima, byl drobnější postavy. Když jsem ho viděl před čtyřmi roky poprvé, myslel jsem si, že je to žena. Než jsem si všiml, že mu chybí pár podstatných věcí.
Složil jsem zbraň ke svému boku a vyndal mu zásobník. Potom jsem mu jeho tolik věrnou barettu, která by na svého pána stejně nevystřelila, protože je tvrdohlavá, hodil zpátky, na což se nechápavě zeptal, co to dělám. Povídat mu, že máme výročí, bude možná znít šíleně, ale možná si vzpomene. Nehezky jsem se na něj ušklíbl a přiblížil jsem se k němu. Rychle vytáhl druhý zásobník a chtěl nabít, ale to už jsem mu chytil ruku s barettou, stiskl mu zápěstí tak silně, aby ji pustil na zem a přirazil ho ke zdi. Nahnul jsem se k němu tak blízko, abych mu do ucha mohl pošeptat:
"Copak nevíte, že máme dnes výročí, pane detektive?"
Když se kroutil, musel jsem ho přitisknout na zeď i kolenem jedné nohy. Vychutnával jsem si ten pohled na bezbranné tělo, které se pode mnou kroutilo. Vzrušovalo mě to. Asi jsem sadista, uvědomil jsem si tu noc. Už jsem se ho chtěl toužebně dotknout a uklidnit ho, ale v tu chvíli jsem slyšel zvuk sirén a zarazil jsem se. Věnoval jsem poslední pohled těm překrásným očím, než jsem ho udeřil do břicha a nechal ho spadnout k zemi, zatímco jsem se rozběhl rychle pryč. Ještě před odchodem jsem se však vrátil pro safír, to už však po mně slabě hmátl. Zlým hlasem mi panovačně říkal, že jsem zatčen, ale já se na to jenom pobaveně usmál. Blbeček, ani neví, že se známe už čtyři roky. Pořád stejně naivní jako kdysi... Vysmekl jsem se hravě z jeho stisku a rozběhl se pryč. Měl by tady být i zadní východ. Mysli... Úzká ulička, popelnice... vývoz odpadků každou středu. Vydej se doleva a pak přes Hlavní náměstí. Měl jsem útěk naplánovaný už několik dní dopředu.
Při běhu jsem si prohlédl svůj další úlovek – ach bože, ani nevíš, jak překrásné dítko jsi nechal stvořit. A přesto se má mysl vrátila k detektivovi – bude v pořádku? Zakroutil jsem nad sebou hlavou. Důležitý je pro mě útěk a já nyní myslím na něj? Dostal jsem se ven a měl jsem štěstí. Utekl jsem jim hravě a zavolal svému šéfovi, že mu přijdu safír předat osobně, aby si nachystal peníze. Když jsem potom jeho obrovské sídlo opouštěl s obálkou peněz, má mysl se opět zaměřila na Alexa Woora – je v pořádku? Našli ho, to je jasné. Tak silně jsem ho přece neudeřil, ne?
Když jsem dorazil domů, zarazil jsem se před dveřmi – byly pootevřené. Zámek byl narušený. Instinktivně jsem hmátl po zbrani a opatrně dveře otevřel, koukajíc dovnitř. V tomto paneláku všichni vědí, že jsem nebezpečný, tak které pako by se mohlo odvážit ničit můj zámek? Když jsem nakoukl dovnitř, hned jsem si všiml nepořádku. A slyšel jsem hluk. Takže lasička je pořád ještě v doupěti. Tiše jsem přivřel dveře a se zbraní stisknutou v ruce jsem se vydal dál do svého bytu. Všiml jsem si rozsvícené baterky v něčích ústech. Zastavil jsem se, když jsem viděl Alexa. Jak mě mohl najít? A co hledal v mých věcech? Přehraboval se ve složkách a v šuplících. Týden mojí práce zničil během jedné sekundy rychlým pohybem ruky. Snad nedostal příliš vynadáno od toho, kdo si ho najal, aby mě chytil – tohle by mě už fakt naštvalo. Všiml jsem si však, že na jeho krku se rýsovala nehezká modřina. Byla snad ode mě? Měl bych se mu omluvit, že jsem zohyzdnil tak překrásné tělo svou silou? Najednou se zastavil v pohybu a rychle se na mě otočil, míříc na mě pistolí, vyplivujíc baterku z úst. Snažil se tvářit silně, ale jeho ruce se klepaly, stejně tak oči byly plné strachu. Tuhle jeho tvář miluji ze všech nejvíce. Přiblížil jsem se k němu – nevystřelí. I když mě vyzval, abych se mu vzdal, šel jsem blíže k němu. Vzdal jsem se jeho srdci už dávno, tak proč se on nevzdal tomu mému?
Dostal jsem se až k němu a začal jsem ho chválit za jeho zručnost se zámky. Tohle dovede každý, není to žádná specialita. Zvládlo by to i školené dítě v první třídě, kdy by si rozhodlo o svém příštím osudu. Když mi mezitím vysvětloval, že to pro něj nic nebylo, hravě jsem ho odzbrojil a přitiskl k zemi. Špatně zvolená poloha, napadlo mě až posléze, když jsem cítil, že se mi zrychlil tep. Vypadal tak bezbranně... a přitom mě tak moc vzrušoval. Povšiml jsem si jeho želízek, která se mu zaleskla ve tmě mého bytu, když s sebou tak mrskal, aby se dostal z mého nepříliš pevného stisku. Komu není rady, tomu není pomoci... Nakonec skončil na zádech, s rukami spoutanými pod sebou, zatímco mi nadával a snažil se osvobodit se. Netušil jsem, že mít detektiva v bytu bude až taková zábava.
Na chvíli jsem se zamyslel, zda bych neměl rozsvítit, abych si ten pohled vychutnal, ale přepadla mě taková vášeň, že jsem se neovládl a umlčel ho hlubokým polibkem. Během chvíle sebou přestal mrskat a zklidnil se, zůstal jen tak ležet, hledíc na mě těmi svými kukadly kratší chvíli, než pootevřel ústa a propustil můj jazyk k tomu svému. Čekal jsem čtyři dlouhé roky, abych ho mohl takto políbit, abych se ho mohl takto dotýkat. Pod mým prvním dotykem na jeho kůži se zachvěl, ale potom zavzdychal do nepřerušovaného polibku. Když jsem už sotva popadal dech, polibek jsem přerušil, čímž jsem spustil jeho pusu, která na mě chrlila všelijaké nadávky, přestože to bylo vzrušeným, třesoucím se hlasem.
"Asi jsem nám pokazil výročí, co?" zeptal jsem se pobaveně, na což na mě nechápavě zamrkal a potom zrudl. Pohladil jsem ho po hlavě. "Ale neboj se, ještě ti to vynahradím," slíbil jsem mu s úsměvem. Jeho kabát s košilí šly dolů snadno. Horší to bylo s opaskem – tolik hloupostí měl k němu připoutaných, až mě to rozčilovalo. Nedočkavě jsem z něj musel kalhoty strhnout, jen z půlky rozepnuté.
Tu noc se z mého bytu ozývaly vzdechy plné vzrušení a slasti. Bože, myslel jsem si, že to udělám jenom jednou a potom ho nechám jít, že mu jen ukážu, kdo je tady pánem, ale jeho hlas mě přiváděl k šílenství. Dalšího rána jsem se probudil s ním přitisknutým na mé nahé hrudi. Vypadal tak roztomile, když spal. Ani by Vás nenapadlo, že je to detektiv, který mě už tolikrát poslal za mříže. Jen velmi nerad jsem ho nechal jít ze své náruče, odpoutal jsem ho a šel si uvařit kávu, nahý. Proč bych se měl také oblékat, když jsem doma, že? Když jsem zaléval kávu i jemu, ucítil jsem známý chlad baretty na svém zátylku a neubránil jsem se úsměvu. Takovéhle ráno jsem si vždycky představoval, ale realita byla mnohem lepší, než mé představy.
"To ji vážně nedáš z ruky ani ráno? Jsi na ni fixovaný až moc, nemyslíš?" utahoval jsem si z Alexa a podal mu kávu. On se na mě však díval vážným pohledem, pořád na mě mířil svou milenkou, která zřejmě hodně žárlila. Neubránil jsem se úšklebku. "Asi ti to nestačilo, když jsi tak hbitě vstal," pobaveně jsem dodal. Celý zrudl v obličeji, ale snažil se pořád tvářit odtažitě a vážně. Nahnul jsem se k němu a dostal se mezi jeho ruce, které pevně svíraly baretu, a usmál se na něj zblízka. "Tak to zopakuj... To, co jsi mi řekl, když jsem si tě bral..."
Tohle mě bavilo. Zrudl ještě víc a svěsil ruce. Nahnul se ke mně a políbil mě na rty. Přitiskl jsem ho k sobě. Po chvíli pohlédl stranou a něco neurčitého zabrblal.
"Neslyším tě," šťouchl jsem do něj provokativně.
"Fajn!" řekl trochu zle a podíval se na mě. Ach, ty oči. Byly prvním důvodem, proč jsem se do něj zamiloval na první pohled. Tak jedinečné... Tak nevinné... a já je dnes ráno zkazil, přesto zůstávaly nevinné. "U-Ukradl jsi mi... srdce."
Musel jsem se trochu uculit. Vypadal tak překrásně. Přitiskl jsem jeho nahé tělo k tomu svému a posadil ho na kuchyňský kult vedle dvou čerstvě uvařených káv. Nahnul jsem se k jeho krku a políbil ho na něj. Potom jsem i jeho klíční kost obdaroval polibkem. "To je správně," souhlasil jsem a podíval se mu do očí. "Mám na to právo. Stejně jako jsi ho ty ukradl ty mě... Před čtyřmi roky..."
Než mi stačil odpovědět, umlčel jsem ho dalším vášnivým polibkem.
Toho dne přestal Safírový Samuel existovat – Alex si vymyslel, že mě ztratil za hranicemi v lese, a ten, kdo si ho najal, mu to naneštěstí uvěřil. Slíbil mi, že nebude brát už žádné podobné případy, pod mou prvotní výhružkou, že se vrátím ke zločinectví. Na to mi původně řekl, že pokud tak učiním, stejně si mě zase chytne. Rád to jednou znovu zkusím, protože mi to za to stojí. Popravdě řečeno – nechytil jsem spíše já jeho?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře